Inugoya
komentáře u knih
Jadérko
Matt Bell
Asi se budu lišit od většiny, ale prvních dobrých 200 stran mě absolutně nebavilo.
Tři časové roviny byly zajímavé, ale v podstatě akorát detailním popisem krajiny a světa okolo.
Hrdinové mě nebavili, to co dělali mě moc nezajímalo.
Přesto jsem u knížky vydržela a pak se to přehouplo. Možná v momentě, kdy se C rozhodl opustit plazidlo? Přesně nevím.
Nakonec jsem dostala koktejl znepokojivých obrazů, časových liní umně spletených v jednu, se špetkou mytologie k tomu.
Ke knize už se asi nevrátím, ale 3,5 - 4 hvězdy si zaslouží.
Houbařka
Viktorie Hanišová
(SPOILER) Já tenhle druh literatury nemám ráda.
Téma zneužívání vlastního dítěte za, v podstatě, tichého souhlasu matky i zbytku rodiny se mi fakt hnusí, i když vím, že takových příběhů je spousta a nejsou to fikce.
Kniha se četla velmi dobře a šikovně proplétá nitky přítomnosti a minulosti. Nicméně konec je absolutně nijaký, spousta otázek zůstala bez odpovědi, hlavní hrdinka se v podstatě nedočká žádného happy endu, ani satisfakce, vlastně vůbec ničeho.
Dokonce ani nevíme, co s ní bude dál, když už je teď v podstatě bezdomovec, žije v bídě, nemá práci a navíc je dost nemocná, a její bratři k ní mají více než pochybný vztah.
Takže abych to shrnula: pokud máte rádi depresivní čtení, směle do toho.
Autorka psát umí, jen je škoda, že to celé neuchopila nějak jinak a nedokázala to dotáhnout.
Zvonkohra
Eliška Václavíková
Velmi zajímavá kniha s nádhernou obálkou (Adéla Stopka prostě umí).
Příběhy, které postupně spojují osudy mnohých obyvatel jednoho městečka, které propojuje ještě něco: téma zvon(k)ů ve všech možných podobách.
Dílo je velmi originální, dobře se čte a kousek ze sebe si tam zajisté najde úplně každý z nás.
Přesto tomu k dokonalosti něco chybělo, i když neumím přesně artikulovat, co.
Závěr je nicméně krásný a potěšil mě, protože je to i moje životní filozofie. Někdy drobný, nezištný skutek může opravdu rozhýbat celou řadu událostí nebo třeba zachránit někomu život.
Co mě moc netěší, jsou QR kódy, které mi v knihách vadí hodně, protože jednou prostě přestanou fungovat. Nicméně prý vedou k hudbě, tak si je možná otevřu.
Celkově je to zajímavý počin a pro všechny, kdo mají rádi nostalgii a příběhy o lásce v nejrůznějších podobách, ji s klidným svědomím doporučuji.
Proti srsti
Klára Mandausová
Milá oddechovka o lásce s dobrým koncem.
Kniha je psaná svižně, snaží se být vtipná a celkem věrně vystihuje pochody (úspěšné single) ženy zamilované do nepravého.
Dlužno říct, že mírně sympatické jsou tam jen dvě postavy: veterinář Pavel a Erik. Zbytku rozumím, ale neumím se ztotožnit s žádnou ze žen (i když hloupou zamilovanost mám v rejstříku taky).
Kočka Macour je vyloženě nesympatická, a kdo s nimi nemá přímou zkušenost, tak musí získat dojem, že jde o otravné bestie (děkuji, nechci, radši psa).
Malá moudra se tam taky najdou: třeba bychom všechny mohly být čas od času tak trochu jako kočky.
Jinak je to spíš dovolenková četba, od které nečekejte nic hlubšího. Na druhou stranu to není ani tak nablblé jako Harlequinky nebo některé jiné romány pro ženy.
Trojice
Lenka Šíková
Nějak se mi podařilo pozapomenout, co se dělo v prvním díle a text mi moc nepomohl. Celé mi to přišlo kapku zmatené a začalo se to učesávat spíš až na konci.
Štvala mě některá úmrtí, která mi připadala zbytečná a často jsem se ztrácela v tom, o kom je zrovna řeč a proč je o něm vůbec řeč.
Třetí díl si určitě přečtu, jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, protože mi přijde, že dvojkou už to klidně mohlo skončit. I tak mi tenhle díl připadal slabší než předchozí.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Moc nevím, jak knihu hodnotit.
Snoubí se v ní totiž hloubka s jakousi plytkostí vzhledem k závažnosti daného tématu.
Každopádně nečekejte žádné drama ani krváky, ty závažné věci jsou tam spíš jen naznačeny a je jen a jen na vaší fantazii, kam až ji necháte doputovat. K zamyšlení ovšem stále zůstává, jak může jedno náboženství ve jménu lásky páchat neustále tolik zrůdností, které rozhodně neskončily středověkem...
Velmi sympatický mi byl ale hlavní hrdina a jeho lidskost. Takoví už se v knihách moc nepotkávají. A může se jím inspirovat každý z nás.
Píseň moře
Samuel Sattin
Poetická kniha, která splétá příběh jedné rodiny, sourozeneckých vztahů a mytologii.
Pro ty, kdo už předtím viděli film, nebude děj žádným překvapením, ale potěšit by je mohla bonusová kapitola.
Osobně mi k dokonalosti chybělo, aby maminka byla zase součástí rodiny, protože je tam jasně cítit vzájemná partnerská láska i pouto k dětem, ale chápu, proč to nebylo možné.
Příběh je nicméně i tak nesmírně poetický a ve své podstatě má i šťastný konec.
Doporučuji.
Cesta praštěné slepice za štěstím
Martina Skala
Tohle je něco tak strašně divnýho, že ani nevím, jak to hodnotit.
Z putování zvířátek do Francie nedávalo smysl vůbec nic. Posloupnost času, místa, neustále se tam z ničeho nic objevovaly divné postavy, o kterých jste netušili, proč tam jsou.
Jestli to měla být nějaký pokus o nápodobu Putování Vlase a Brady, tak se to fakt těžce nepovedlo.
Neumím si představit, kdo je cílovka, ale do knihy nemá smysl investovat.
Pátá bohyně
Patricie Fuxová
Podle recenzí tady jsem čekala něco strašného.
Nakonec mi to zas tak hrozné nepřipadalo. Jen takové nemastné, neslané, nevyužité, nedotažené.
A celkem neoriginální.
Máme tu další příspěvek do řady nekonečného seriálu bohyňování (ženy, která ještě nejste bohyně, regulérně promrhaváte život), který silně připomíná křížence mezi Božidarou a Agnes.
Vezměte jednu nesympatickou hrdinku (ale musí být mladá a krásná!), udělejte z ní vyvolenou, která má zachránit svět (ale místo toho je z ní radši influencerka), abyste ji nakonec nechali projít pokusem o epickou bitvu (která se objevila z ničeho nic a nedává žádný smysl), kde umře (pohoda, klídek) a zase se oživí (pohoda, klídek), aby to nakonec celé vyhrála a skončila po boku šamstra, s kterým prohodila za celou dobu tak pět a půl slova (kterým navíc vůbec nerozuměla), ale tam uvnitř věděla, že potkala lásku na celý život (i když pak vesele randí s jinejma, dokud se jí v hlavě nerozsvítí).
Takže, co se tím celým dílem chtělo vlastně říct? Buď otravná jak osina, bude z tebe (i tak) bohyňa?
Taky jsem dost nepochopila záležitost chalupy a Prašivce. On jako tu chalupu koupil a pak ji prodal? A jak je možný, že na půdě byly ještě pořád "krámy" po předchozích majitelech, o kterých sám tvrdil, že budou majitelkou vyklizeny, aby je nakonec vyklidil sám?
Nevím, no. Mám takový neodbytný pocit, že se z toho dalo vytřískat o dost víc.
Mystický léčitel: Šťáva z řapíkatého celeru
Anthony William
Kniha je jen pro čtenáře s velmi otevřenou myslí.
Obsahuje totiž spoustu ničím nepodložených "faktů", jejichž jediným zdrojem je jakýsi "Duch".
Předesílám, že jsem ezoskeptik, ale docela schopný nadhledu, takže jsem knihu okamžitě nezahodila. I když nebudu lhát, že se můj vnitřní bývalý vědec při slovních spojeních jako "dosud neobjevené seskupené sodíkové soli" docela dost kroutil.
Nicméně, když pominu toto všechno, včetně neustálých otravných odkazů na jiné knihy autora (máte problém s tímto, přečtěte si také knihu XYZ), musím dát vysoké hodnocení.
Protože i když se kniha může zdát jako směsice slátanin, řapíkatý celer fakt něco dělá.
Sice na sobě nepozoruju většinu z toho, co si pochvalují ostatní (ale já u toho zároveň poněkud prasím, zvláště teď přes léto, taže lepek, laktóza, ...), ale prokazatelně:
* po třech dnech mě šťáva zbavila žaludečních potíží, kterých se mi už víc jak 2 týdny nepodařilo ničím zvládnout, a to při pití cca 280 ml
* po několika měsících mi upravila menstruační cyklus
Ani jeden z zdravotních problémů není ještě vyřešen k mé trvalé spokojenosti, o dalších ani nemluvě, ale s jistotou mohu říct, že to rozhodně něco dělá.
Proto taky moje vysoké hodnocení.
Takže minimálně za pokus nic nedáte. Jak s knihou, tak se šťávou.
Duše krve a popela
Jennifer L. Armentrout
(SPOILER) Naprosto zbytečná kniha.
Autorka ji nejspíš napsala s cílem vytřískat ze své popularity další chechtáky.
Takže se vracíme zpátky na začátek, abychom si to celé ještě jednou prožili ve zkrácené formě, tentokrát ovšem z Casteelova pohledu.
Takže se nedozvíte nic nového. (Krom nechutného Kieranova souložení v Rudé perle, ale bez toho bych se obešla).
V knize tentokrát není tolik brutálního sexu, ale jen proto, že popisuje začátek, kdy to ještě mezi dvěma hlavními protagonisty nebylo tak odporné, ale pár kopulovaček si tam užijete taky.
Nového se tam dozvíte tak na pěti stranách, kdy se tam záhadně zjeví Malik a Millicent. A pak taky revenant, který způsobí, že Cas vyleveluje.
Končí to zvesela, Poppy povstává z mrtvolna a svítí ji oči.
Prosím autorku, aby nám už konečně zkrátila utrpení a tuhle sériovou toxickou slátaninu už ukončila.
PS: Někde tam byl odstaveček o tom, jak myslíme na minulost, i když nechceme, a že to neděláme schválně. To bylo asi jediné hluboké moudro, na které jsem tam narazila. Ale kvůli tomu si těch 600 stran klidně odpusťte.
Jak se král Země víl naučil nenávidět příběhy
Holly Black
Kniha, která je tak trochu zbytečná.
Popisuje totiž to, co už známe, jenom z Cardanova pohledu. Dostaneme sice pár informací navíc, ale nic, bez čeho bychom se neobešli.
Nicméně musím vyzdvihnout grafické zpracování. Krásné ilustrace jsou opravdová lahůdka pro oko.
Zaryté fanoušky série ale tohle dílko určitě potěší.
Záznamy nekonečna
S. M. Wilson
Trochu váhám, co k tomu napsat.
Nebylo to špatné: nápad originální, svět zajímavý, ale něco tomu prostě chybělo.
A podle mě z toho šlo vytřískat víc.
Možná by tomu slušela i nějaká série, takhle se totiž všechno stalo jaksi letem světem, klouzalo to po povrchu, a k žádné z postav, které se příběhem mihly, jsem si nedokázala vytvořit nějaký vztah.
Konec byl taky takový podivný (Copak Knihovna hologramy nenahrazuje? Já měla dojem, že ano.), strašně rychlý a částečně otevřený.
Pokud máte rádi sci-fi oddechovky, asi vás to nezklame. Já knihu zavírám s pocitem, že z toho zajímavého námětu šlo vymáčknout přece jen o dost víc.
Les, čtyři otázky, život a já
Tessa Randau
Jak už tu někdo zmiňoval, je to mnohem lepší než Kavárna na konci světa.
Ale osobně se přiznám, že už mám na tenhle druh literatury mírnou alergii.
Scénář je vždycky ten stejný: hlavní postava neví, co se životem, a náhle se jí do cesty zázračně přimotá jiný člověk, který je křížencem Buddhy a Sokrata, a začne ho poučovat o životě. Díky tomu hlavní postava prozře, překope si život, je najednou hrozně šťastná a happy end.
Meh.
U téhle knížky mi lezly na nervy dvě věci: dokola omílaný popis staré dámy, která ale vůbec nepůsobí staře. A ten podivný "happy end", který vůbec není uvěřitelný.
Ocenit naopak musím to, že to nebylo jen plané přemoudřelé plácání, ale autorka tam zařadila i nějaké příklady za života. A moc se mi líbil i "design" knihy.
Pokud máte tenhle druh knih rádi, směle do toho.
A pokud váháte mezi Kavárnou na konci světa a touto, sáhněte po této.
Legenda o Ladě
Jana Švecová
Milá knížka, která v sobě splétá nitky romantického příběhu, oblečeného do kabátku střetu slovanského pohanství a křesťanství.
Těšit se tak můžete na celou řádku dobře známých mytologických postav, jako je pták Ohnivák nebo Baba Jaga, stejně jako těch historických (kníže Vladimir).
Styl psaní je příjemný a milý, v člověku zažehává touhu po propojování se s přírodou stylem našich předků, kteří ji respektovali, žili s ní a vedle ní, a chovali se k ní s úctou.
Hlavní hrdinové jsou velmi lidští a nemají žádné superschopnosti, což je činí sympatickou dvojkou, s kterou se lze snadno ztotožnit.
K dokonalosti mi chyběl šťastný konec, ale chápu, proč ho tam autorka nemohla dát.
Doporučuju zejména všem fanouškům slovanské mytologie.
Zrádci krve
Lynette Noni
(SPOILER) Závěrečný díl jsem četla s větším odstupem od předchozích dvou, takže jsem si úplně nepamatovala veškeré detaily.
Série nebyla úplně špatná, ale Zrádce krve hodnotím níž než předchozí díly, protože jsem se prostě nedokázala začíst.
Začátek knihy mě vůbec nebavil: Kiva se nenávidí a neustále se utápí v ufňukaném sebemrskačství.
Kivu nenávidí i všichni ostatní. Ale jen do chvíle, kdy se dozvíte, že to vlastně vůbec není pravda.
Upřímně jsem to divadýlko mezi ní a Jarenem nepochopila. On se jí vyhýbá a chová se k ní jako kretén, abychom se v půlce knihy dozvěděli, že se na ni nikdy vlastně nezlobil, a že jí dávno odpustil, protože znal pravdu.
Pardon, co? Tak k čemu to přehlížení a kyselej ksicht?
Na nervy mi lezl i Tipp, který se rozhodně nechoval jako jedenáctiletý kluk, ale jako někdo o polovinu mladší.
Jediný duševně příčtený v celé sérii byl Caldon, kterého jsem měla mnohem radši než hlavního hrdinu. A než i většinu ostatních postav. Jeho skoro smrt byla docela trapná, ale autorka asi chtěla být na závěr trochu dramatická.
Dalším milým překvapením byla Cresta: hlas rozumu a protiváha ufňukané Kivy.
Konec už se trochu rozjel, nastal pokus o drámo (Kiva přežila něco, co by správně přežít neměla), ale nakonec všichni našli svůj vlastní happy end.
Celkově sérii hodnotím relativně kladně, námět zajímavý, svět zajímavý, jen se připravte na předvídatelnost, idiotské chování hlavních hrdinů a občas i těch vedlejších.
Nicméně, Caldon a Cresta to naštěstí zachraňují.
Aurora hasne
Amie Kaufman
(SPOILER) Třetí díl je dojezd ve velkém stylu, kdy nebudete vědět, co si držet dřív. Zběsilá jízda sice pokračuje, ale bohužel jí poněkud došel dech.
Ani v téhle knize není nouze o akci, překvapivé zvraty a situace, u kterých si říkáte: to je konec, z tohohle se fakt už nedostanou. Abyste vzápětí zjistili, že dostali, ale zase spadli do situace, která je totálně beznadějná, aby se z ní zase nějak dostali... takže většinu času sedíte na kraji židle a říkáte si "uuuž?"
Přesto dávám nižší hodnocení, protože tam bylo víc věcí, které se mi nelíbily.
1) Věřila jsem, že tohle je jedna z těch řídkých knih/sérií, kde se nebude vyskytovat násilný s*x. Bohužel jsem se mýlila. Sice to nezachází do explicitních detailů jako u jiných autorek, ale prostě, lidi, co to s váma je? To tyhle hnusárny provozujete i v reálu nebo v sobě máte tolik hněvu, že tomu neumíte najít jiný ventil? Slowburn a něha už nadobro vyšly z módy?
2) Tyler. Jeho milostný život je jeden velký bordel. Na jednu stranu miluje Cat, na druhou stranu se vyspí s ženskou, kterou ani nezná (ale hlavně, že má dlouhý nohy v černých gaťkách), aby zase vklouzl do milostného tokání po ztracené Cat.
Jo a Tylere, když tě někdo střelí do spánku, tak máš bejt regulerně mrtvej. Protože ta kost je tam tenká. A hned za ní je mozek...
3) Scarlett. Pipka, co střídá kluky jako spoďáry, ale zároveň je neustále zdůrazňováno, jak je děsně milující a empatická, nakonec vykřikuje něco o osudové lásce ? To jako fakt?
4) Hvězdovrah.
Otče, musíš nám pomoct.
- Ne.
Pomoz nám, jinak všichni umřou.
- Ne.
- Jste slaboši, čokli, já jsem hustej týpek z klanu válečníků.
- Nikdy neustoupím.
* prsk, zmizí v obláčku duhy, aby všechno zachránil*
5) Závěr: Euh, co? Prostě jsem to vůbec nepochopila. Skoro to vypadá, jako by ke konci oba autoři hráli flašku a něco tam prostě naflákali.
Kolektivní mysli stačilo říct: buď individuální.
A ona řekla: tak jo, už ze mě nebude vraždící maniak.
Z mrtvol jsou hvězdy. Nebo to celý byla alegorie? Nebo?
I když byl konec slabší, i tak si myslím, že Aurora je relativně slušná, svižná a místy i vtipná série, kterou stojí za to si přečíst.
Aurora plane
Amie Kaufman
Druhý díl plynule navázal na jízdu z toho prvního, ale pak se to celé poněkud pokazilo.
Výcvik Aurory mi nějak nesedl, ale to může být tím, že už mám alergii na ženské hrdinky, které se z ukňouraných nicek téměř přes noc stanou všemocnými supermankami.
Další věc, co mi přišla dost uhozená, je, jak naložili s Kalem, poté, co zjistili jeho tajemství. Větší klišé z toho už autoři udělat nemohli, a přitom je to takový nesmysl: vyhodit někoho, kdo celou dobu bojuje po mém boku, pomáhá mi a já ho navíc miluju, jen proto, že mi z dobrých důvodů zatajil nějaké osobní informace...
To mi přijde dost přitažené za vlasy.
Dětinské.
Stupidní.
Takže mi to trochu pokazilo dojem z četby.
Konec už se ale zase naplno rozjel a já se nemůžu dočkat, až v dalším díle zjistím, jak se z toho vysekají tentokrát a jak to celé dopadne. :)
Aurora povstává
Amie Kaufman
Překvapivě dobrá knížka.
Moc jsem od ní nečekala, maximálně nějaké klišé plné inkluzivity, ale vyloupl se z toho celkem zajímavý příběh.
Líbí se mi, jak jsou kapitoly psané z pohledu jednotlivých postav, což při čísle sedm může být docela těžké ukočírovat tak, aby to děj posouvalo vpřed, ale autorům se to podařilo.
Když knize odpustíte typické vyzdvihování pubertálních hrdinů (Aneb je-li vám víc jak 25, zažádejte si o důchod) a jistou tragickou událost na konci (stejně jako Nelly doufám, že to ještě půjde nějak spravit), tak se můžete těšit na svižnou a místy i relativně vtipnou oddechovku, kdy nebudete vědět, komu držet palce dřív. :)
Murtagh
Christopher Paolini
Tohle bylo příjemné překvapení.
Po Eragonovi a celé sérii, kterou jsem dočetla jen s přemáháním (a z které si toho moc nepamatuju) a po té podivné scifárně "Spát v moři hvězd", jsem od Murtagha moc nečekala.
Ale ukázalo se, že Paolini zase malinko vyrostl a dokázal tak vypotit docela zajímavou knihu.
Murtagh je rozhodně mnohem zajímavější a sympatičtější postava než Eragon. Už jen proto, že to není jen další otravný dokonalý "vyvolený", ale zcela uvěřitelná postava z masa a kostí, se všemi klady a zápory.
Velmi se mi líbil i jeho vztah s Trnem a se všemi, s kterými přišel do kontaktu, ať už to bylo dítě, urgal nebo jiný dospělý člověk.
Putování za tajemnou záhadou mi přišlo rovněž zajímavé, i když čas strávený u kultu a Murtaghovo chování a chování hlavní záporačky silně nelogické:
Budu tady, dokud mi neřekne všechno, i když jsme v nebezpečí.
"Řeknu ti všechno."
"Tak jo."
"Ale až po večeři."
"Tak jo."
"Víš co, řeknu ti to až ráno."
"Tak jo."
"Až večer."
"Tak jo."
"Až po lovu."
"Tak jo."
A tak to šlo dál a dál, dokud se nedostal do srabu, z kterého se málem nevyhrabal.
Palec nahoru za to, že zcela chyběla unylá romance (po Armentroutovinovských a Maasovských prasárnách je fakt osvěžující, že na každé druhé stránce není násilnické porno), a že to celkově byla hodně příjemná fantazárna.
Nevěřila bych, že to u Paoliniho někdy napíšu, ale: Těším se na pokračování.
