Inugoya komentáře u knih

Mno, co k tomu říct.

Dvojka byla rozhodně zajímavější než jednička.
Ale pak se to autorka rozhodla klasicky zabít.

V tomto díle pro změnu se*uálníma scénama. Ke konci knihy skoro v každé kapitole.
Pořád dokola tak musíme číst, kam jí její drahý strká ruce a občas i něco jiného.
A k tomu ji kouše do krve, z čehož hrdince moknou kalhotky jen na to pomyslí.

A kdyby to ještě nikdo nepochopil ani na stopadesáté, Cas má skvělý sixpack a je to kanec.

Ach jo.

Úplně jsem si u toho vzpomněla na Maasovou.
Fakt vás, holky, tyhle vámi popsané perverze vzrušují?

Mě totiž ani trochu. Vlastně se mi u nich malinko navaluje. Třeba u té scény v kočáře.
Ostatně, který normální člověk by souložil uprostřed zuřící bitvy?

Další, co považuju za megaotravné, je to, že z hrdinky se nám klube nějaká hustokrutopřísná supermanka, které se nejspíš bude klanět zbytek známého vesmíru.

A to je tak ohraný téma, že mě to už taky neba.
Podobně jako ty milostné scény.

Palec nahoru za špičkování mezi Poppy, Casem a Keiranem (i když to bylo furt na jedno kopyto), a za to, že i přese všechno je to pořád celkem zajímavé čtení.

Takže hurá do dalšího dílu.
Doufám, že tam bude víc akce a míň inspirace P*rnhubem.
Snad nedoufám marně.

2 20.11.2023

Moje první knížka od autorky, jejíž životní příběh znám pouze velmi povrchně.

A nebudu lhát, prvních cca 300 stran mě to celkem nudilo.
Hlavní hrdinka je tak trochu Mary Sue a celý svět Magrejů je jak vystřižený ze sluníčkového ezokatalogu.

Pak mě to ale nějak chytlo a ke konci už mi nelezla na nervy ani Agnes, ani Laila, ani ta jejich koala.

Jednu hvězdu dávám za netopýřího krále, jednu za ilustrace (byť nejsou úplně můj šálek čaje, knihu příjemně ozvláštňují) a jednu za některá ezo moudra, která mi nepřišla nastokrát omletá. Poslední hvězda je za Ezru a jeho odchod. To bylo fakt hezký.

Jestli si přečtu i další knihy od autorky? Pravděpodobně ano. Přestože jsem už došla do fáze, kdy mám na všechny ezokytičkový prezentace tak trochu alergii.
Ale to je možná proto, že se mnou Mocnosti, Vesmíry ani Vyšší já nemluví. O dohazování manželů do snů ani nemluvě.

1 06.11.2023

Co si budeme povídat, James Herriot je jednom jeden.

Kladu si otázku, proč to tak je. Geniální styl psaní? Geniální překlad?
Těžko říct.

V každém případě jakákoliv jiná kniha od dalšího veterináře už prostě nemá ten náboj, kvůli kterému se spousta z nás, aspoň na okamžik, chtěla zvěrolékařem stát.

A to i přesto, že všichni vetové čelí v podstatě podobným problémům.

Výjimkou není ani veterinářka Gillian, která k tomu přibrala i něco navíc: fakt, že je žena. A tak musí navíc odrážet skepsi farmářů i pokusy o dohazování.

Pokud máte rádi historky z profese zvěrolékaře a nevadí vám občas detailní (a trochu nechutné) popisy některých procedur, knížku si otevřete.

Pokud ale čekáte sebeironizující vlídný humor, poetičnost a noblesu, radši si znova přečtěte Herriota.

1 05.11.2023

Film jsem neviděla, takže tím ovlivněná nejsem.

Ale z nějakého důvodu mi přijde, že kniha nemá švih obou předchozích dílů.
Spousta momentů působí docela povrchně a zasloužila by si jít víc do hloubky.

Vztah Brumbála s Grindelwaldem jsem nepochopila a nepochopila jsem ani jejich "finální" souboj.
Taky si kladu otázku, co Jacob. Měla jeho role nějaký hlubší význam, než jako lehce komická postavička přicmrdávače?

Co se mi ale líbilo moc, bylo grafické zpracování knihy.

V každém případě chápu, proč je kouzelnický svět tak oblíbený, a ani po těch letech se neomrzel.

1 03.11.2023

Kladu si otázku, proč něco takového vzniklo, a proč to máme číst.

Týden dvou příbuzných u jezera, které slouží jenom jako kulisa.
Ale čeho?

Na střet dvou generací je to příliš plytké (OK, chápeme, starší generace nám tvrdí, že něco se má dělat nějak, ale my si to chceme dělat po svém - ale to není nic nového).
Na to, abych sympatizovala s kterýmkoliv protagonistou je to opět příliš plytké (starší v jednom kuse rejpe a prudí, mladší je poněkud sebelítostivý a trochu životní "lůzr").

Hvězdičky dávám za zásadní moudro celé knihy: "Jestli chceš být rybář, musíš myslet jako ryba." (ale kvůli tomu to číst nemusíte), za prostředí, kde se to odehrává, a za to překvapení na konci.

Jinak je to prakticky deníček hudebníka, o kterém jsem v životě neslyšela, a který se zřejmě z některých věcí potřeboval vypsat.

Nenadchlo, neurazí.
Zkusit to můžete a uvidíte. Já už ji znova neotevřu.

27.10.2023

Překvapivě dobrá kniha, až mě mrzí, že jejího pokračování se v překladu zřejmě nikdy nedočkáme.

Líbil se mi zajímavý svět, ve kterém se lidé rodí jako dvojčata: privilegované Alfy a znetvořené Omegy. Jejich životy jsou ovšem navždy propojené: když zemře jeden, zemře i druhý.

Děj sice není nějaký překomplikovaný, ale postavy jsou zajímavé dost na to, aby vás u čtení udržely.

A konec skrývá nějaká ta překvapení, takže člověka zajímá, co bude dál.

Určitě lepší čtení než Vlků zaslíbená nebo Z krve a popela.

26.10.2023

Třetí knížka, kterou jsem od autorky četla a dost mi připomínala Vlaštovku v bublině.

Jen s tím rozdílem, že v Lososovi se prakticky nic neděje. Nikdo se nikam neposune, nic není rozhřešeno (i když jsou nějaké náznaky, kam by se co mohlo ubírat).
Vlastně se tam v podstatě jenom chlastá a kouří.

Nelogičností je tam taky hromada (fakt někdo normálně dá bejvalákovi duplicitní klíče od své pozůstalosti? Je jedna pohlednice z mládí zárukou toho, že tam ten člověk pak někdy v budoucnu skončí?).

Ale čte se to pěkně, takže kdo chcete něco malinko depresivního, leč nenáročného, klidně po ní sáhněte.

Palec nahoru za rozdíl mezi Nebem a Peklem, a za to, že autorka je v některých ohledech velmi kreativní.

3 21.10.2023

Od dočtení si kladu otázku, proč něco takového bylo vůbec napsáno. Pro koho? S jakým záměrem?

Děj, postavy, prostředí... všechno bylo psáno velmi jednoduchou, zběžnou formou. Nebylo ke komu si vytvořit vztah a u některých lidí si člověk kladl otázku, proč tam vlastně vůbec byli, a co je motivem jejich jednání.

Pokud vás ale zajímá válečná (židovská) tematika, cestování v čase, úvahy nad tím, nakolik můžeme měnit běh světa, aniž by nás to doběhlo jinde a jindy, tragédie, případně téma lidské krutosti a nespravedlnosti, pak ji směle přečtěte.

Pokud ji ale nikdy neotvřete, o nic jste nepřišli.

Dvě hvězdy za nápad, který zůstal zcela nevyužit.

3 09.10.2023

Skoro se mi chce udělat copy paste mého komentáře k předchozímu dílu.

Typická Maasovina.


S následujícíma dovětkama:

* Hlavní hrdina sice děsně miloval svoji mrtvou lásku, ale samozřejme se musíme dozvědět, že ona jeho zase tak ne. Protože to by přece nemohla přijít naše prsatá Mary Sue a být tou pravou. Družkou, dokonce!

* Děsnej padouch se ukáže být ve skutečnosti nepochopenou obětí tragických okolností, takže je nucen nosit masku zloducha. Ale ve skutečnosti je to ňuňavec, kterej zaslouží čokoládku a pevné obětí. Způsobuje sice druhým utrpení a smrt, ale samozřejmě děsně nerad.

* Sympatickej hodňák se ukáže ne zas tak hodnej. Klasika.

* S postavama, s kterýma bychom nevěděli, co v dalším díle, se na konci rozloučíme. Hrdinská smrt pro klaďase, nehezká smrt pro záporáky.

* Na konci knihy musí všechno vypadat děsně beznadějně a v koncích, aby mohl být napsán další díl.

* Když už nevím, co bych tam dala, narvu tam Rhysanda (proč se tam nikdy neobjeví třeba Aelin?), to zabere vždycky.


Jak mě autorka dřív bavila, tak s touhle sérií (a poslední knihou Dvorů) ztrácí dech. Postavy jak přes kopírák, jediné, v čem přitvrzuje, je frekvence vulgarit a v sexu.

Teda vlastně porna.

Asi vlastní předplatné na P*rnhubu, jinak si neumím ty vulgární, laciné scény vysvětlit. Neřekla bych o sobě, že jsem vyloženě prudérní, ale občas jsem knihu odtahovala, abych od těch gejzírů šťáv náhodou neotěhotněla.
Samozřejmě jsou všichni supersamci a supersamice. Takže jim stačí jen pohnout nohou, a už jsou ready.
A my to bohužel musíme číst.


Co ale Maasová pořád ještě umí, je psát dějové zvraty. Takže člověk to prostě musí číst.

Pokračování si přečtu. Ale už teď se děsím, že tam bude víc souloží a vulgarit než skutečného děje.

Pokud jste tuhle sérii ještě nezačali, radši si nekažte chuť a zůstaňte u Dvorů (až na ty poslední dva).


----

Dodatek: CooBoo, vy jste na tom tak blbě, že si nemůžete dovolit korektora?

Nebo vám to překládal chatGPT, že jméno Sofie se v textu neskloňuje?

14 07.10.2023

Z knihy mám rozporuplné pocity.

Měla jsem problémy se začíst a velké množství indických výrazů tomu moc nepomáhalo (nechci každý význam muset dohledávat někde na konci ve slovníčku).

Taky mě zklamal tragický konec jedné z vedlejších postav, který mi přišel poněkud zbytečný.

Vlastně mi vrtá hlavou, proč tam mnohé ty postavy vůbec byly, když jim nebyl věnovaný prakticky žádný prostor, kromě drobné kapitoly, kdy našly svůj knižní seznam.

Námět sám o sobě je dobrý, ale nějak to úplně nevyšlo a slibovaný zázrak potkal asi jenom hlavní postavu pana P.
Potenciál každopádně zůstal nevyužit.
Celé to v konečném důsledku působí spíš náročně a smutně, ale pokud si u čtení rádi popláčete, směle do toho.

5 04.10.2023

Komixy mám ráda a tenhle ve mně zanechal hluboký dojem.

Kuřimskou kauzu jsem nijak podrobně nesledovala, takže nevím, kolik z informací uvedených v příběhu jsou fakta a kolik dílo fantazie, každopádně všechno to do sebe zapadalo a dávalo to hluboký smysl.
Člověk si tak nějak uvědomí syrovost toho, jak hluboká ta králičí nora vlastně je, a jací... chtěla jsem napsat lidé, ale příčí se mi to... jaké stvůry žijí mezi námi, a možná hned vedle nás. A my nic netušíme.

Komix je také velmi zajímavý střídáním různých výtvarných stylů a celkově jeho zpracování hodnotím velmi pozitivně.

Může tak být obohacujícím čtením i pro všechny, kteří se kauzou ani sektami nezabývají, protože materiálu k zamyšlení o životě je tam i tak víc než dost.

Doporučuji.

5 07.09.2023

Co bych tak ke knize napsala.

Trvalo mi se začíst, protože první tři čtvrtiny mě vůbec nebavily. Pořád jsem čekala, že se to nějak rozjede nebo se něco zajímavého stane a ono pořád nic.

Poslední čtvrtina se oproti tomu rozjela natolik zběsilým tempem, že mě přesvědčila k tomu, abych si chtěla přečíst i pokračování.

Obecně mi to ale přijde takové nemastné - neslané, s hrdiny se člověk špatně ztotožňuje, nikdo mu není vyloženě sympatický, tak není moc komu fandit.
Když k tomu přidám divné erotické scény, kopce zbytečných mrtvol a absence děje po většinu knihy, tak si to prostě víc hvězd nezaslouží.
Náctileté holky to ale možná budou vidět jinak. :)

5 01.09.2023

(SPOILER) Typická Maasovina.

1) Vezměte jeden hodně zajímavý svět.
2) Přidejte do toho hodně mladou hrdinku, která má schopnosti supermanky, skvělé tělo, prsa a zadek.
3) Přimíchejte o dost staršího hustokrutopřísnýho týpka, který má za sebou temnou minulost a dojem, že už mu není pomoci, protože ztratil lásku svýho života.
4) Zasypte vulgaritama, a sexuálníma narážkama.
5) Protřepat, nemíchat...

A týpek z bodu 3 zjistí, že jeho soulmate byl někdo úplně jiný, než láska na kterou údajně, ehm, nikdy, ehm, nezapomene, ovšem jen co potká prsa hrdinky z bodu 2, zjistí, že dosud netušil, o čem je život ani sex.

Pár lidí u toho umře, hrdinka odhalí svoje supermanské schopnosti a dokud s týpkem neumřeli na sexuální vyčerpání, nejspíš souloží dodnes.

Ehm.

Půlměsíční město splňuje mnou načrtnutý scénář do puntíku. A i když nabízí nepoměrně zajímavější svět než Skleněný trůn nebo Dvory, prostě mě to nějak nebavilo.

Nemělo to ani novotu Skleněného trůnu ani šmrncovní jiskření Dvorů.

Byl to prostě starý známý scénář alá Maasová, která už nejspíš bude odteď až na věčnost vykrádat sama sebe.

Bohužel. Protože tahle kniha se zdála malinko dospělejší než ty předchozí série.
Zato ale autorka začíná ulítávat do čím dál tím zvrhlejších scén (chlap, kterému se postaví jen z toho, jak holka nabíjí pušku, je regulérní úchyl) a vulgárnější mluvy.
To se ostatně nejvíc projevilo v posledním díle Dvorů, kdy už je to jen kopec sprosťáren verbálních a fyzických, s trochou děje.

Bohužel jsem si v téhle knize nenašla ani postavu, ani pár, kterým bych fandila ze všech sil. Jiskření a špičkování mezi ústřední dvojicí, které tak krásně fungovalo u Feyre a Rhyse, tady spíš připomíná interakci mezi rozmazlenou dcerou a životem unaveným taťkou.

Jestli si přečtu i další díl? Ano. Ale ta nedočkavost, jaká byla u Dvorů, tam prostě nebude.

17 25.08.2023

Tahle kniha si rozhodně zaslouží velkou pozornost.
Až mě překvapuje, jak málo hodnocení tu má.

Autor se zabývá případy spontánního uzdravení z chronických a terminálních diagnóz více než 17 let. Za tu dobu se ve stovkách příběhů pokusil najít "recept na zázračné uzdravení".

Nakonec zjistil, že neexistuje univerzální návod platný pro všechny, přesto však srozumitelným způsobem nabízí "ingredience", z kterých si lze namíchat vlastní koktejl uzdravení.

Kniha Uzdravte se sami je kniha o naději a o povzbuzení hledání vlastní cesty a převzetí zodpovědnosti za své zdraví.

"S diagnózou jsem se smířila, s prognózou však nikoliv." je citát z knihy od jedné ženy, které se to podařilo a zcela se uzdravila z Bechtěrevovy nemoci.

Dnes je to i moje mantra.
Pokud se chci uzdravit, musím se zbavit svého starého já a nechat ho zemřít.

Tohle ostatně tvrdí i Joe Dispenza a možná i Jan Vojáček (ale od něj jsem zatím nic nečetla).

Můžeme pro sebe udělat opravdu mnoho, jen se nesmíme bát si za tím jít.

Vřele doporučuji.

5 02.08.2023

Sbírka komixových stripů ze života skautů.

Já už aktivní skaut nejsem, takže některé zmiňované situace ani neznám (Co jsou to etapovky?), ale jiné ano a bylo to milé nostalgické vzpomínání na doby nočních hlídek a propršených táborů.

26.07.2023

Pěkná oddychovka o vzniku jedné kuchařky, která sice svým způsobem jen tak klouže po povrchu, ale zároveň zvládne dobře vykreslit i poměry tehdejší doby.

Pokroková Eliza a služebná Ann tvoří ústřední dvojici, která se skvěle doplňuje a jejich přátelství je uvěřitelné. Líbí se mi taky střídání pohledů obou protagonistek.

Co mi trochu chybělo, byly recepty. Myslím, že kdyby autorka jeden či dva někam do knihy upustila, dodalo by to knize větší šmrnc.

S klidným svědomím tedy doporučím, ale jenom těm, kteří to budou číst najedení. Všem ostatním hrozí, že půjdou rabovat kuchyň a snažit se něco péct. :-)

2 26.07.2023

Krásně a citlivě podaná knížka o tématu deprese, s kterou se v mnohém ztotožňuji, a vidím v ní odraz svého vlastního příběhu.

Snad jen s tím rozdílem, že nemám skvělého manžela a Kognitivně-Behaviorální terapie mně osobně vůbec nepomohla. Ale to je možná tím, že moje potíže pramení z chronického posttraumatického syndromu.

V každém případě mi ale kniha byla jemný pošťouchnutím k tomu, abych míň naslouchala svým vlastním vnitřním poháněčům a kritikům, a inspirovala mě, abych si v životě hledala cestičky, na kterých mi bude dobře.
Bez ohledu na to, jak malé budou.

Doporučuji.

4 24.07.2023

Měla jsem problémy ji číst a to knihy o přírodě a zvířatech miluju.

"O duši lesa" se mi líbila podstatně více.

23.07.2023

Začátek knihy mě moc nechytil, v průběhu děje tam bylo na můj vkus až moc zbytečných mrtvol, ale konec byl celkem nečekaný.

Tahle kniha je tak trochu směska mezi pohádkou a čtením pro dospělé, tajemnem a temnem.

Kdo by měl být cílovka je ale trochu otázka, v některých momentech mi přijde až příliš dospělácká, navzdory tomu, že ilustrace k ní kreslily děti (výborný nápad, mimochodem. A zaujalo mě, že autorka jednoho obrázku se jmenuje Arwen Gaia Hubálková).

Pokud překonáte začátek a nečekáte mnoho, může vás to mile překvapit.
Pokud čekáte derivát HP, budete nejspíš velmi zklamáni.

Malým dětem ji ale do ruky nedávejte.

1 23.07.2023

Tahle kniha nejspíš rozdělí čtenáře na dva tábory.

Na ty, kteří si řeknou: Ano, konečně!
A na ty, kteří si řeknou: Pitomost, ani náhodou.

V té první skupině budou pravděpodobně lidé, kteří sami zažili něco podobného, co stojí v úryvcích příběhů skutečných lidí o tom, jak s nimi bylo v dětství zacházeno a s čím se dodnes potýkají.

V té druhé buddou nejspíš lidé, co hrubé zacházení zažili také, ale přijali to jako normu a znak síly a odolnosti.

Knížka je svým způsobem v naší kotlině přelomová. Odvaha pojmenovat nahlas něco tak hrůzného se střetává s uvědoměním, před kterým většinou zavíráme oči. Ano, týrání a hrubé zacházení s dětmi se děje i u nás, nejenom někde ve vzdálené Americe.
Ano, děje se to dnes i denně.
A nejspíš se to dělo/děje i u vás doma.

A tady přichází první vlna nekomfortu a nevole. Přiznat nahlas, že moje matka mě ve skutečnosti třeba týrala, když mi bylo ze všech stran (včetně vrozeného instinktu) vštěpováno, že je to dobrá bytost, která mě miluje a vždy jednala v mém nejlepším zájmu, to působí obrovský šok a rozpad světa, jak ho známe.

"Zasloužil/a jsem si to, věčně jsem zlobil/a." je zaklínadlo mnohých, kteří nelaskavé zacházení zažili, ale naučili se ho bagatelizovat.

"Nezasloužil/a jsem si to ani náhodou." je první uvědomění všech, kteří se rozhodli s traumaty popasovat a vydali se na bolestivou cestu k uzdravení.

Otevření Pandořiny skříňky je však nutné. Nejen pro váš vlastní život, ale i pro celou naši společnost. Staré pořádky už jsou neudržitelné a je třeba pojmenovat, co už je nefunkční a hledat cesty nové.

Knize ubírám hvězdičky za to, že mně osobně mnoho nového nepřinesla (mám toho nastudováno habakuk z jiných zdrojů) a občas by mohla být návodnější.

Přesto však její existenci vítám a mohla by přinést mnohé pochopení těm, kterým nebylo přáno láskyplné dětství a nyní se potýkají v dospělém životě s problémy širokého spektra.

3 17.07.2023