Iya
přečtené 50
Neviditelný život Addie LaRue
2021,
Victoria Schwab
Už na začátku se omlouvám, že nebudu hodná. Ale u téhle knihy to nejde jinak. 1) Rozhodně bych Neviditelný život Addie LaRue přejmenovala na Sobecký život Addie LaRue. Proč? Odpověď je naprosto jasná: Addie neudělá za celých tři sta let, co žije, nic pro druhou osobu. Nic. O sobečtější postavě jsem v životě nečetla. Jediné, co Addie dělá, je, že se s někým vyspí, nebo někoho okrade. Jako opravdu. (O Henrym se vyjadřovat nebudu, nebyl tak hrozný jako Addie, ale taky mi ho ani trochu nebylo líto.) 2) Věc, která mě jako milovníka historie rozpálila doběla, bylo znásilňování (omlouvám se za výraz, ale nejde to jinak) historických období, ve kterých se Addie pohybuje. Nejen že tam bylo jedno období naprosto ŠPATNĚ (Benátky v roce 1806 opravdu nebyly v habsburském císařství, ale tehdy se Evropou proháněl Napoleon, který měl Benátky v tu dobu pod palcem), ale přišlo mi, že je autorka využívá jenom proto, aby dělaly „romantickou“ kulisu. Takhle to dopadne, když o historii píše někdo, kdo o ní očividně neví lautr nic. Pro autora je NUTNOST si informace nastudovat, i když se odehrávají byť jen v jedné kapitole. Tohle byla hrůza. Vrátím se k prvnímu bodu: Addie zažije nejhorší války, který svět poznal, a myslíte si, že někomu pomohla? Jasně že ne! Jedna kapitola je věnovaná Velké francouzské revoluci, další druhé světové válce… Ani jedna jediná zmínka o tom, že by se třeba jen myšlenkou dotkla toho, že by někomu pomohla. Navíc když by svou „neviditelností“ mohla pomoct situaci jako kráva. Ani si neodnesla psychické újmy! To já jsem si odnesla větší ze čtení této knihy, než ona ze světových válek! 3) Možná je to náhoda, ale ta podobnost s Grišou se mi nedala vyhnat z hlavy: Temný = Temnyj, Addie = Alina. Je určitě možné, že se pletu, ale i tím, jak se obě postavy chovají, jsem si nemohla myslet nic jiného. Temný byl zezačátku jediná věc, která mě držela u čtení, ale ve chvíli, kdy s ním začala Addie souložit, mi to přišlo neskutečně směšné a přetažené za vlasy. V tu chvíli mi jakési „ďábelské“ aroma vyprchalo, protože autorka ukázala, že tento temný bůh je stejně tupý jako Addie. Škoda. Vyprchalo z toho i to, v co jsem doufala, že mi kniha dá: duchovní přesah, morální ponaučení, dojetí na konci. Ne, ne, ne… Nic z toho se mi nedostalo, spíš naopak. Temný se ze zlého boha stal nadržený blb, Addie, která celý život dělá zlo, se neponaučí a vesele v tom pokračuje dál (a je taky věčně nadržená), konec byl předvídatelný až hanba. A tomu všemu nasadila korunu poslední (dvou)strana. Konečně jsem dostala trochu uspokojení v tom, že Addie udělala jednou něco nesobeckého, a ono se ukáže, že ani omylem. Addie je sobec do morku kostí a vždycky bude. Nerozumím už vůbec tomu, že hlavní hrdinka žije 300 let a nezmění se ani trochu. Čas změní každého člověka, ale Addie jako by zamrzla. Po dočtení jsem si opravdu říkala, jestli čtu tu samou knihu, která proletěla internetem jako ta nejlepší kniha za poslední dobu, protože tohle byla TA NEJHORŠÍ, co jsem kdy vzala do ruky. Nenašla jsem jedinou pozitivní věc, nic, co by se mi na ní líbilo (možná jen to, že je vazba příjemně měkká a hezky se s ní máchá). To se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy v životě jsem nebyla při čtení takhle rozčílená.... celý text
