Janadvorackova přečtené 1707

Bouře mečů 2011, George R. R. Martin

Střet králů 2011, George R. R. Martin

Hra o trůny 2011, George R. R. Martin

No tedy, vůbec jsem to tu nehodnotila. Celá série je naprosto úžasná. Vše jsem poslouchala jako audio. Propracovaností světa a hloubkou příběhu se to vyrovná "Zaklínači." Nebo naopak? A zaboha nedokážu říct, který z těch dvou příběhů se mi líbí víc.... celý text

Rytíř Sedmi království 2014, George R. R. Martin

Kdy přijde můj konec... 2008, Cynthia Harrod-Eagles

Další parádní díl. Jessie by chtěla svého bratrance na víc, než na to, aby jí dělal bratrance :). A on také furt tak jako lituje, že si vzal trochu divnou a tichou slečnu. Ta odjela k nějakým příbuzným do Irska, odkud přicházejí občas špatné zprávy. Hádám, že zárodky IRA už se formují, a že v knize ta zmínka nebyla jen tak pro nic za nic. Tentokrát toho anotace práskla poměrně málo, protože příběhem se táhne pár drobných, stejně zajímavých linek různých lidí kolem hlavních hrdinů a nedá se, než některým držet palce. A nad osudy některých si povzdechnout :). Pozastavíte se nad portréty mužů ze zákopů, nebo nad snahou armády najít a označit hroby padlých. Violetin manžel je typickým příkladem zmetka z vyšší společnosti, jehož vliv mu ale sem tam umožní páchat různé zákeřné věci. Venetia, mamča Violet, si musí zvykat na to, že stárne (v tomto dílu už je jí přes šedesát). A na Morlandu strýc Teddy shromažďáje příbuzenstvo, protože dům je to velký a čím víc lidí tam s ním žije, tím je to lepší. Chudáci sloužící, říkám si. Ale takového strejdu bych brala. Knihu jsem opět poslouchala. Celou ságu, krom zatím posledního dílu, čte Heda Čechová.... celý text

Bouřlivé časy 2007, Cynthia Harrod-Eagles

Tentokrát anotace knihy vyjadřuje i zhruba to, co bych o devětadvacátém morlandím díle napsala já :). Autorka se do toho vrhla zase hrozně neúnavně a zaplavila čtenáře poměrně obsáhlým, detaily našlapaným vyprávěním z doby První světové války. Ježišmarjá, doufám, že favoriti přežijou. Už si fakt připadám kolikrát jako moje babička při sledování slaďáků. Bestiím nadávám a čumáčkům roztomilým držím palečky. No, ty bláááho :).... celý text

Prostituce v nacistických táborech 2016, Václav Miko

Můj názor se ztotožňuje s komentářem dearkiki. A později ho výborně vyjádřil i uživatel panpeep. Kniha mě prostě neskutečně vytočila. Autor ji pojal tak, jako by se na cokoli, o čem si myslel, že chce psát, z čista jasna vykašlal. Jen aby to mělo hezkou reklamu. Na obsahu nezáleží. Na čtenářích také ne. Na lidech obecně, zajímajících se o téma Druhé války, na ty se z vysoka kašle. A hlavně tím svým přístupem pošpinil všechny ty ženský, o nichž to správně mělo být, sakra.... celý text

Bílá růže 2006, Cynthia Harrod-Eagles

No, musela jsem se zase vrátit na Morland. Sérii jsem přerušila, protože knih má hodně a já už potřebovala změnu. Ale bylo mi jasné, že to dočtu. Děj se odehrává převážně ve Francii za první světové války. Jack slouží jako pilot (to je brácha Jessie) - děti Henrietty. Bertie Park, který v jednom z minulých dílů vojákoval v Jižní Africe, se také vydal do bojů (Robert je zase Henriettin synovec). Bojují i další bratři Jessie a ženy na ně čekají doma. Anglické dámy pořádají okázalé večírky a trumfují se, co ta která dělá pro zlepšení podmínek bojujících mužů. Vesměs všechny dělají prdlačky, protože jsou to takové fifleny načančané. Ale to samozřejmě platí jen pro ty konkrétní. Ženské se snažily dost, a počítalo se i pletení ponožek :). O Sufražetkách se v tomto díle moc nemluví. Tedy ne tak moc, aby na to ony mohly být hrdé. Vlastně devadesát procent děje se odehrává v zákopech, na frontě, v lesích, ve vybombardovaných vesnicích. Popsané boje jsou krvavé a hnusné. Morálka vojáků mnohdy visí na vlásku a skopčáci v šedých uniformách lezou z lesů a číhají za zdmi, jsou prostě všude. A autorka opět vše popsala strašně moc dobře a barvitě. Děj končí zmínkou o příměří na Vánoce 1914, což je událost, která se na frontě skutečně odehrála.... celý text

Zvěrolékař a kočičí historky 1995, James Herriot (p)

Kočky mám ráda, mívali jsme jich i dvanáct, i když to byl stav nouze. Běžně jsme žili s průměrem dvou-čtyř polodivokých, zahradních, z nichž některé sem tam přišly na návštěvu do příbytku. A některé přišly jenom ke mně. Pamatuji třeba na obrovského černého kocoura, jemuž jsem nedokázala vyndat klíště. Musela jsem na něj skoro lehnout a donutit otce, aby zákrok provedl, načež kocour se pak několik dní neukázal u misky, a když přišel, bylo jasné, že za všechno můžu já -:))). Ale pokaždé mi odpustil, jako by věděl, že paraziti za ouškem jsou horší zlo, než násilí při jejich odstraňování :). Kocoura našel brácha na hřišti jako takovou malou kostřičku. A zrovna jsme měli kočku, čerstvě okotěnou, takže jsme kostřičku vecpali k ní do košíku a čekali, jestli přežije noc. Jasně, že jsem jí to nejprve vysvětlila a nové kotě jí nechala očichat. Zpočátku trochu vrčela, ale jak kotě začalo sát, námitky jí přešly :). A z kocoura vyrostlo něco nádherného. Měl asi pět kilo, černou hlavu a kožich, který se na slunci leskl zlatavě a hnědě. Už ale umřel. Našli jsme ho v pelíšku jednou prostě nataženého a ztuhlého. Předtím ovšem nebyl nemocný, ani omylem. Jako by usnul a už se neprobudil. Autorovo smutno-veselé vyprávění o životě s čičinami bylo sice krátké, ale skvělé. Bylo z něj cítit nadšení, s jakým s kočkami pracoval. A závazek, který k nim měl v rámci soužití, i když některé byly divoké a měly s ním trochu problém -:))). Kočičí osobnost je prostě věc hmatatelná. O tom se nejde přít :).... celý text

Stalker 2010, Arkadij Strugackij

Moje první setkání s bratry bylo velmi příjemné :). Knížka je poměrně útlá, ale takových informací, co je v ní nahňahňáno. Origoš svět, zajímavé jsou i ty hnusné věci za plotem. A Rusové mají takový zvláštní druh optimismu, který ale vůbec není optimistický :). Jen mi tak připadá - asi další šalba.... celý text

Zpěv drozda 2008, Walter Tevis

Anotace mě moc nevzala, ale jsem hrozně ráda, že jsem svůj názor přehodnotila. Vlastně díky zdejším dalším čtenářům. Na knihu jsem totiž přišla až ze seznamu někoho z vás :). Příběh má neskutečnou atmosféru. Trochu mi to pocity, které z toho mám, připomíná Simakovo "Město," jenom to mi připadá mnohem optimističtější. Zpěv drozda je obraz naší budoucnosti. A i když ta je z pohledu příběhu vzdálena čtyři století, připadá mi hrozně blízko. Děsivě blízko. Lidé degenerují už teď - myšlenkově strašně. Nečtou, ač to stále dovedou. Hromadí nesmysly a zapomínají na hodnoty, které z lidského soužití, byť v rámci příbuznosti, dělá tu nejpřirozenější věc na světě - podstatu člověčího života na Zemi. Za přátele považují lidi ze sociálních sítí, které v životě neviděli. A tohle přátelství považuji za podstatnější, než hmatatelné objetí někoho, kdo jim ho dokáže nabídnout. Takoví se mi hnusí. Já třeba dost často miluju samotu, ale z tohoto příběhu jsem posledních pár desítek hodin tak jako divně sklíčená, že si nedokážu odpustit myšlenku "až zemřou všichni ti, na kterých záleží, nebudu chtít následovat příkladu jednoho z hrdinů?" Přestože námět na mě působí takhle, celek řadím mezi takových pět, deset nejlepších knih, které jsem kdy četla. S nadějí doufám, že nezmizí sny. Těším se na další ptačí zpěv. A víte co? Jeden z hrdinů má kočku -:))). Starost o někoho je úžasná.... celý text

Ostrov 1964, Robert Merle

Variace na "Vzpouru na Bounty," což je příběh poměrně profláknutý, ale obestřen různými taji :). Autor si řekl, že si je hezky rozlouskne po svém. A dle mého názoru se mu to povedlo velmi dobře.... celý text

Kolíbka 1976, Kurt Vonnegut Jr.

To jsem zase jednou zlá. Prostě mě to nebavilo. Asi za to může spíš autorův styl, než autorův příběh.

Muži pod ochranou 1991, Robert Merle

Výborná kniha, super příběh. Asi mi připadá super, že jsem ženská. Být muž, tak se fakt bojím. Příběh není nechutný, chlípný, není v tom porno, i když sex ano, spousta narážek, i výpověď znásilněného starce, (chudák). Muže v plodném věku postihne epidemie a umírají. Imunní jsou malí kluci, pohlavně nedospělí a starší muži, kteří už tak nějak... nemůžou tak často. Hlavní hrdina je lékař a vědec v plodném věku. Má malého syna a s ním je umístěn do takového VIP městečka. Tam směřují muži, kteří jsou schopni nějak přispět společnosti, v jeho případě třeba i nalézt lék na nemoc. A ženy jsou všude. Ve vládě, ve vedení firem, jsou z nich vědkyně a policistky, vojandy a všechmy, tedy většinou, jsou to lesbičky, nebo jsou tak nadržené (pamatujete, jak to bylo ve filmovém Draculovi?) - "Slečna Lucy je nadržená jako jeptiška, co žila deset let v klášteře, kde neměli svíčky :)." Nemohla jsem si to odpustit :). Autor rozpletl příběh do takové sympatické pavučiny a předvídal chování společnosti i jednotlivců. Vystavěl jednotlivé příběhy a nezapomněl na nejrůznější, ze situace plynoucí "lahůdky." Třeba jak dopadly prostitutky, jaké zajímavé erotické hračky byly v kurzu. Jakým způsobem se chránili muži, kteří nechtěli zemřít a co z toho vzešlo. Knihu jsem poslouchala (hned po Malevilu). Nemůžu si pomoci, autor, ač píše vlastně o samých nepříjemných a nehezkých věcech, dokáže je podat tak, že se na ty jeho scénáře snad už i těšíte -:))).... celý text

Malevil 1974, Robert Merle

"Vyrobil bedýnku šedesát na třicet a do ní jsme pak pohřbili ostatky tří rodin." Takové věty mi dokážou způsobit zajímavé noční můry. Ne, že bych se jich bála. Takové můry, stejně jako romány podobné Malevilu, jsou prostě čtením, které mám ráda. Syrové popisy přizpůsobivosti člověka, najednou nepřipraveného na jakékoli snížení životního standardu. Chování generace těch, kteří si pamatují "dobu předtím," zatímco se musí vypořádat s nástupem takové, jež bude vnímat svět zcela odlišně. Dát si práci předat jim vše, co mohou potřebovat. Umět vědomosti srozumitelně dávkovat a s dětmi dalších generací komunikovat na úrovni snad mimosmyslové. Protože ti, co přežili, jednou zemřou. A pak co, lidi ovládne divošství? Ne ne, autor si tohle nepřipouští, zatímco já se takové věci děsím asi víc, než nějaké globální katastrofy - toho, že bychom pak už nebyli lidmi, ať to dnes znamená cokoli. Malevil je v tomhle ohledu dílo snad až optimistické. Při čtení podobných románů si neodpustíte klasické otázky. Jak byste se v takové situaci chovali? Jak byste se změnili po duševní stránce? Dokázali byste zabít prostě jen ze strachu o vlastní budoucí přežití? Jedna ze scén tuhle situaci v knize přímo popisuje. A hrozně se mi líbila myšlenka, která i po katastrově neodsuzovala lidstvo do bažin středověku, ale díky vědomostem a pokroku, jehož dosáhla civilizace před katastrofou, mu dávala šance do budoucna. Knihu jsem poslouchala. Musím se přiznat, že začátek, co do obsahu, byl takový rozvleklý a příliš mě nebavil. Jenomže ve své rádoby nudnosti byl vlastně drastický, protože spojoval dobu "před" a "poté." Jako když přejdete řeku po chatrném mostě a ten pak spadne. Už se prostě na druhý břeh nedostanete, ale pořád tam dokážete dohlédnout. Hrdinové příběhu jsou sympatičtí, byť jsem si ta šílená francouzská jména hodně dlouho nedokázala k jednotlivým postavám správně přiřadit :). Konec se dal i nedal předpokládat, indicie k němu vedly, ale nakonec i v něm byla taková míra jisté naděje, kterou autor prostě nedokázal šetřit :). Jenom mi furt vrtala hlavou jedna věc: TADY MOŽNÝ SPOJLER: Jak bude vypadat hospodářství ve světě, v němž neexistují ptáci a hmyz? Dnes se furt debatuje o vymírání včel. A něco na tom prostě je. Autor na to zapomněl, nebo na tom nezáleží? Jaké zapeklitosti si příroda vymyslí, když podstatný článek biosféry přestane existovat? Sakra, teď budu mít botanické sny :).... celý text

Poslední lidojedi 1967, Jens Bjerre

Fantastická sonda do života primitivních kmenů na území Australie a Papuy Nové Guiney. Zaujal mě duchovní a snový život původních obyvatel Australie a pro obyčejného "bílého muže" tak trochu brutální mentalita kmenů, které i sem tam ještě člověka slupnou. Některé popisy, třeba porcování zajatce, jichž ale autor nebyl svědkem, by slabším náturám způsobily špatné sny. Já měla hlad. Zajímavé byly též různé namlouvací rituály, tance a dostaveníčka mladých domorodců předtím, než se vezmou. A poměrně šokující, nicméně ne nepochopitelné, byla pro mě část na konci o tom, jak myšlení domorodců změnilo setkání s Křesťanstvím. Pěkná ukázka toho, jak jsme namyšlení, když máme dojem, že cpát kulturám s vlastní vírou nějakou jinou, (a proč krucí), je v pořádku.... celý text

Půlminutové horory 2012, * antologie

Šlo to. Napsat takhle krátkou povídku, navíc s pointou, se sice nepovedlo všem. Ale někomu ano.

Planeta opic 2000, Pierre Boulle

Čekala jsem, že půjde o předlohu k nejstaršímu filmu, který mám moc ráda, ale kniha mě hned v několika ohledech mile překvapila. Když pominu naivní začátek plný technických nepřesností, i třeba tu myšlenku s chytáním lahve se zprávou, měl děj nápaditost a svižnost, skvělé myšlenky a propracovanou zápletku. Podobnosti s filmem jsou, ale knižní verze a filmová podoba se o sebe jen tak letmo otírají, (jako opice čeníšky, když se náhodně potkají na ulici), takže si fanoušek užije oboje. Zatímco knižní konec na mě působil zajímavě, podle mého až moc komplikací ohledně původu druhů na vzdálené opičí planetě a Zemi, filmový konec mi svého času způsoboval noční můry a tehdy, a mnohdy i teď, když se na film kouknu, mě zneklidní. Vlastně se obě verze výborně doplňují a působí to celkově jako příjemná kombinace nepříjemné možné budoucnosti :).... celý text

Komnata hrůzy 1991, * antologie

Spíš detektivky s náznakem hororu, než vyloženě strašidelné kousky. Ale i tak dobré.

Tichá hrůza 2008, Tomáš Korbař

Kniha se mi velmi líbí. Jakože poslouchat po sobě dvě super hororové sbírky, to se jen tak nepodaří. Vybírala jsem pro jednou opravdu dobře. A největší plus je tady předčitatelka, paní Hana Makovičková, která dává do přednesu takové energie a vůbec to čte tak perfektně, že u "Ptáků" jsem třeba měla chuť hystericky ječet, když se blížili od moře. A u různých duchařin se prostě neotáčím, protože ten přednes má moc ty bestie záhrobní povolat, aby mi doma nadělaly bordel :). Prostě pecka.... celý text