Jass přečtené 1192

Frankenstein 1969, Mary Wollstonecraft Shelley

Neočekávejte horror a budete spokojení. No, možná bych to neměla takhle generalizovat, každý máme přece jen jiný vkus a já rozumím tomu, proč tolika lidem nesedla. Ale mě pomalé knihy nevadí a navíc jsem ji - opět - poslouchala jako audioknihu k zavařování a tudíž mi naopak vyhovovalo, že každá věta nenese rozhodující význam. Popisy krajiny jsem si pak naprosto vychutnávala, zaprvé proto, že jsou mistrovsky napsané a vůbec nepochybuji o tom, že autorka popisuje místa, která skutečně navštívila. A za druhé pak proto, že mi v téhle době neskutečně schází cestování a já pak vyhledávám alespoň to virtuální. V prvních pěti minutách jsem se minimálně třikrát musela v duchu ujistit, že audiokniha skutečně říkala "Frankenstein" a že neposlouchám omylem Bílou velrybu nebo... Ledovou sfingu. Nicméně, jak už jsem řekla, pozvolný začátek mě nijak neurazil, naopak, prostředí lodi mám ráda a celý tenhle pečlivý rámec mě jen utvrdil v tom, že čtu klasiku. Osobně se domnívám, že vnímat příběh "jen jako horror" je chybné. A to hned z několika důvodů, pochybuji, že to někomu vážně připadá strašidelné, osobně horrory moc nečtu, protože ač se při jejich četbě obvykle nebojím, později si s nimi moje představivost udělá své - ale tady? Nic. A taky se nedomnívám, že autorčiným cílem bylo její čtenáře vyděsit, ne neřekla bych, na to je ta kniha příliš chytře napsaná. Je prošpikovaná narážkami a zmínkami klasických děl a to ještě silně pochybuji, že jsem jich chytla polovinu (motiv zastřeleného Albatrosa, Ztraceného ráje, Biblické odkazy...). Někdo tu psal jak dobře tahle kniha stárne, jak se z horroru stala morálním příběhem. Neřekla bych, že je to důsledek zestárnutí knihy, tohle poselství je tam zcela zřetelně vepsáno odpočátku. Autorčiny postavy jsou skvěle napsané, Viktor Frankenstein doslova dýchá, takového muže skutečně mohla napsat jen žena. Je to pohled na "romantického rozervaného hrdinu" pragmatickýma ženskýma očima (Tohle je samozřejmě genderově trochu nekorektní, netvrdím, že je to univerzální fakt, spíš určitý typ.). Autorka se navíc nepřiklání na žádnou stranu, neříká explicitně kdo je v právu, kdo je oběť a kdo viník. Netvrdím, že je to filosofické veledílo, ale rozhodně je to román s filosofickými prvky, které mají svoji hodnotu. A některé její úvahy jsou skutečně nadčasové. Za mě rozhodně ano. Audiokniha je moc pěkně namluvená (mluví tři různí herci jako tři různí vypravěči), jen mohli trochu ubrat s tou tajemnou hudbou a skřípáním, které mi spíš šlo trochu na nervy. Edit: Ještě mi došlo, že jsem jednu z myšlenek nedotáhla do konce... řekla bych, že zmínka Miltonova Ztraceného ráje není vůbec náhoda (tu knihu jsem ale ještě stále nečetla, tak mě berte trochu s rezervou). Ztracený ráj je o Luciferovi, Satanovi, nejmilejším synu Boha, který je ale pro svou pýchu svržen. Je svržen proto, že se chtěl být Bohem. Nepřipomíná vám to někoho? Viktor se chce vyrovnat Bohu a stvořit vlastní život, Netvor pak také sám ovládne svého stvořitele (vždyť sám Viktor ho také nazývá Satanem. A v jistém smyslu... skutečně jeho vlastním Luciferem je). A téma pýchy se stále znovu v díle vrací. Budu se k téhle knize ještě muset vrátit, přeci jen z té audioknihy toho člověk tolik nepochytá... (Jinak ano, taky jsem tým Adam/netvor.)... celý text

Ten den – 17. listopad 1989 2019, Aleš Palán

"Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den." Řekla bych, že tato věta z anotace celou knihu až překvapivě dobře shrnuje (anotace bývají často naprosto vedle...). Knihu jako by vážně vyprávěl "ten den" a přesně jak píše GYROTOUEBILLON vyvolává pocit, jako byste byli přímo na místě. Celá kniha je psaná stylem, který evokuje dav a energii demonstrace, a i když si asi neumíme představit tu atmosféru ve své úplnosti, řekla bych, že o moc blíž už to ani nešlo. Šestadvacetiletý dělník Tomáš Feřtek chodil na demonstrace pravidelně od ledna 1989. "Popravdě řečeno spíš z povinnosti. Velká shromáždění mě nepřitahují, ale bral jsem to tak, že je to minimum, co se dá udělat. Sice mě to skandování a sprchování policejními vozy moc nebavilo, ale chodil jsem tam," vzpomíná. Kniha obsahuje vzpomínky a přímé rozhovory s řadou lidí z naprosto různých skupin - z disidentu a aktivního odboje, studentských sdružení, lidí, kteří se z tomu připletli víceméně náhodou, velitele zasahujícího pluku... Celé je to ale uspořádané do rychle odsípajícího a působivého celku. "...Poslouchali jsme ale BBC, kde líčili, že se průvod vydal z Albertova na Vyšehrad, že to probíhá hezky a že je tam spousta lidí, takže manžel nakonec překonal obavy a řekl, ať jdu," vzpomíná Kateřina Vávrová. Po tom, co jí policista na Národní třídě mlátil hlavou o zeď, skončila ten večer v nemocnici. Pro koho je tahle kniha určená? Řekla bych že především pro ty, co to nezažili. Pro lidi jako jsem já - kteří v tu dobu ještě dávno nebyli na světě, ale všichni kolem nich dělají, jako že je to přeci jasné, co se tenkrát stalo. (Nechci říct, že knihu nemůžou číst i pamětníci... nicméně jim pravděpodobně tolik nedá...) Pokud to tak skutečně je, pak ale mám jednu menší výtku. Kniha totiž také trpí tím určitým nešvarem, že o tomhle přece všichni ví. A jistě, pro mluvčí knihy je to samozřejmost a vysvětlování v samotném textu by bylo nesmyslné, ale občas by podle mě bylo vhodné doplnit určité výpovědi poznámkou pod čarou, o jaké události je řeč (pro zážitek z knihy to není nutné, ale mě tyhle vedlejší zmínky deprimují...). "...Po prvním ústupu policajtů jsme čekali velmi dlouho, sedli jsme si na zem a zezadu se posílaly vlajky a svíčky, které vytvořily takovou zvláštní zahradu mezi námi a policií. A pak se kordon dal do pohybu. Bylo mi devatenáct, naivně jsem si myslel, že policajti musí nejdřív ty vlajky sbalit, že vlajka je státní symbol a že se na něj nesmí šlapat, ale oni přes ně pochodovali bez nejmenších ohledů. ..." O moderní historii se vlastně obvykle příliš nezajímám - je to příliš blízko, příliš skutečné, příliš velká deprese... Nicméně člověk trochu toho přehledu mít musí a tato kniha je velmi dobře zpracovaná, velmi čtivá, velmi silná. Skutečně moc doporučuji vaší pozornosti. ..."Kam nás vezete? zeptala jsem se a oni, že nás budou vyhošťovat ... Vysadili nás v Náchodě. Vydali nám naše pasy s razítkem, že jsme v Československu na jeden rok nežádoucí osoby. Svítalo. Všechny naše věci zůstaly v Praze. Měla jsem na sobě ty taneční botičky a s nimi jsem se musela brodit do Polska sněhem. Do auta nás nikdo nechtěl vzít, anebo nám nabídli nanejvýš jedno místo. A my se s kolegou Nowickým dohodli, že se nebudeme rozdělovat. Doklady jsme sice měli, ale žádné peníze, takže jsme ty čtyři kilometry šlapali po sněhu. Zůstal mi z toho omrzlej malíček, to je moje památka na revoluční listopad. Dokonce mi ho chtěli amputovat, ale nakonec mi řekli, že je živej, akorát bezcitnej. Dodnes mi to připomíná." Pokud bych měla ještě něco vytknout, tak fakt, že popisky pod obrázky a dokumenty jsou psané černě na tmavě šedé a tudíž téměř nečitelné - obzvlášť když člověk čte knihu večer, kniha je jinak graficky moc pěkná, ale je to nepraktické. A také ji nedoporučuji číst ve vaně... obal se snadno rozlepuje.... celý text

Nekonečné moře 2015, Rick Yancey

Může obsahovat lehké spoilery: Všechno to začalo dost slibně. Na konci minulého dílu jsem se rozhodla na autorovo vysvětlení přistoupit a více se v tom nešťourat. Na začátku tohodle dílu se v tom ale autor rozhodne šťourat sám - skvěle. Zakončení předchozího dílu mě nenadchlo, ale autorův styl se čte zkrátka sám, takže mě to téměř okamžitě vtáhlo a než jsem stihla dvakrát mrknout, byla jsem v polovině knihy. A tam přišla krize... protože... jako vážně, je potřeba tuhle zápletku prvního dílu recyklovat a použít ji znovu? Mohla skončit jen dvěma způsoby a oba mě mohli leda tak naštvat - opakování slabošského řešení nebo drsné řešení o které nestojím... no, zkrátka skvělé... a pak se děj přemístí úplně jinam... no, že mě to ale vůbec nepřekvapuje... Jenomže ta druhá linka si mě taky okamžitě získala, Eso je radost sledovat, protože nad vším přemýšlí. Na druhou stranu... její linka od začátku smrděla a nemůžu říct, že by mě celé vyústění nějak zvlášť překvapilo.... Celkově nejsem zklamaná, ale naprostá bomba tahle série taky není...... celý text

Theaitétos 2007, Platón

Theaithétos nepatří mezi ty úplně nejnáročnější Platónovy dialogy, ale rozhodně se jim blíží. Začátečníkům v Platónské filosofii nebo formě dialogu jako takové, bych doporučovala začít některým jiným. Každopádně mi tenhle dialog přišel pozoruhodný, v řadě věcí se totiž od Platónových "běžných" dialogů liší a často není úplně zřejmé proč. Dialogy se Sókratem obvykle jiskří erotickým napětím a určitou žertovností (naší optikou je to snadné minout, ale obzvlášť zřetelné je to třeba v dialogu Alkibiades nebo Faidros) a to se tady neděje. Sokrates obvykle diskutuje s krásnými mladíky s ošklivou duší (Menón, Alkibiades...) a tady máme ošklivého mladíka s krásnou duší. Proč? A proč je tento motiv neustále znovu připomínán? Mám určitou teorii... "Ba věru, Sókrate, i mně v plné míře stojí za to pověděti i tobě poslechnouti, s jakým jsem se ti setkal mladíkem ve vaší obci. A kdyby byl krásný, tuze bych se bál o něm mluviti, aby si snad někdo nepomyslel, že jsem do něho zamilován." Mohla by tahle pasáž na začátku dialogu být klíčem k celému problému? Je jeho ošklivost neustále zdůrazňována z toho důvodu, aby se čtenář snad nedomníval, že Sókrata pobláznil a proto ho tak chválí? Možná... a nebo zkrátka ošklivý byl a Platón neodolal a vymáchal mu v tom nos... ani jedna možnost by mě nepřekvapila. Nicméně ještě z jednoho důvodu mi to přišlo zajímavé - jedno z prvních řeckých slov, které se ve škole naučíme je princip kalokagáthia, myslím, že jsem ho poprvé zaslechla už na základce, zevnějšek odráží vnitřek, vnitřek odráží zevnějšek, v ošklivém těle nemůže žít krásná duše... ale pak mi došlo, že Platón tenhle koncept narušuje v celém svém díle, Sókrates vypadá jako Silén, krásný Alkibiades je zrádce, krásný Menón je despota... Sókrates: Zdali pak se ti, Theaitéte, tyto věci zdají příjemnými a okusil bys jich jako chutných? Theaitétos: Já nevím, Sókrate; vždyť ani o tobě nemohu vypozorovat, zdali je to tvé mínění, co tu vykládáš, či mě jen zkoušíš. Za mě je Theaitétos jednoznačně nejpříjemnější Sókratův partner, kterého jsem zatím potkala. Mluví zásadně k věci, nestydí se udělat chybu a je schopen změnit názor, zároveň si ale stojí za svým, dokud jeho prohlášení není jednoznačně vyvráceno. Klade doplňující otázky, když si není stoprocentně jistý, na co přesně se Sókrates ptá. Pravda, osobně bych místy odpověděla jinak, protože se mi zdálo, že mu určitá možnost unikla, nebo že to není tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá, nicméně Theaitétos měl navrch zase v jiných pasážích. Jeho vzdechy byly navíc na těch nejvhodnějších místech, často jsem dočetla Sókratovu pasáž, nějak zareagovala a vzápětí zjistila, že Theaitétos reaguje stejným způsobem... Přiznávám, že hlavně z důvodu tohoto prazvláštního souznění s 2000 let mrtvým mužem (až částečně fiktivní postavou, protože víme, že Platónovy dialogy nejsou historické záznamy) si tento dialog u mě vydobyl zvláštní místo. (Přestože téma vědění, jak vám už možná z komentáře došlo, mě až zas tak nezaujalo - tím neříkám, že to není skvěle zpracované, jen že... Platón tohle řeší i jinde a dost jiným způsobem, takže to může být trochu matoucí.) edit: Při bližším zájmu o téma doporučuji přednášky doktora Josefa Kružíka, které jsou teď díky distanční výuce dostupná na youtube. První přednáška z této řady: https://www.youtube.com/watch?v=nPoAG3qs7VM (pokud se vám nebude zdát dostatečně k tématu, nenechte se odradit, první přednáška je hodně úvodní a o použité literatuře, nicméně si nemyslím, že by bylo nejmoudřejší ji úplně přeskočit).... celý text

Macbeth / Macbeth 2015, William Shakespeare

Na Macbetha jsem měla od počátku velké nároky, byla to jedna z těch knih u kterých jsem zkrátka měla pocit, že budou pro mě. Naplnilo se tohle očekávání? Ano i ne... V čem spočívá problém? Tahle hra je hodně kulturně známá a reprodukovaná, ale také se v některých svých reprodukcích značně vzdaluje od originálu. Ta Lady Macbeth na kterou jsem byla připravená sice na schůzku dorazila, ale záhy... uvadla. Také mě překvapil krátký časový horizont celé hry - což by mě u Shakespeara vážně nemělo překvapovat, ale nějak se to stalo. Všechno se událo hrozně rychle a občas jsem si ani nebyla jistá, proč, že se to vlastně děje. Na druhou stranu čarodějnice byly famózní, nemůžu si pomoct, ale celé hře dodávaly určitý šmrnc, který si mě naprosto získal. Tahle hra má taky jeden z nejlepších začátků, jaké jsem kdy u Shakespeara četla (konkuruje mu jen Večer tříkrálový). Přesto mám dojem, že by se mi to mělo líbit ještě víc, než se mi to líbilo. Obvykle, co se Shakespeara týče, tento názor nezastávám, ale myslím si, že v tomto konkrétním případě by mi skutečně víc sedlo vidět divadelní představení, než hru číst. Přesto je ta hra skvělá a já její četby rozhodně nelituji. Ediční a grafické zpracování této knihy je samozřejmě famózní, jde o mistrovský počin, který nemá obdoby a já jsem neskutečně ráda, že stále existují nakladatelství, která knihy takto krásně vydávají. Rozhodně doporučuji.... celý text

Já, robot 2012, Isaac Asimov

Neskutečně inteligentní četba, v podstatě řešící matematické a etické problémy, která se právem řadí mezi klasiku. Nemůžu uvěřit, že mi trvalo tak dlouho se k ní dostat (kecám, naprosto tomu věřím... zkrátka příliš mnoho knih...). Jedna povídka je lepší než druhá, i když mojí nejoblíbenější musí být Rozum (viz komentáře u povídek). S Asimovem jsem rozhodně neskončila, už se těším, až si od něj přečtu něco dalšího. Také mě neskutečně bavila taková ta určitá "úsměvnost". Některé technické aspekty jsou pro nás stále nedosažitelné zatímco jiné už jsou dávno překonané. Na knize je poznat její stáří, ale já tenhle fakt vůbec neberu jako mínus, knize to přidává určité - autorem nezamýšlené - kouzlo. Posloucháno jako audiokniha (1990, Milan Neděla) při zavařování gdoulí. Těsně po zapnutí jsem zvažovala změnu audioknihy, protože ač hlas nebyl vyloženě nesympatický, nebyl mi ani vyloženě příjemný a chvilku trvalo, než jsem si na něj zvykla. Audiokniha má také momenty, kdy se zničehonic výrazně ztlumí hlasitost, nicméně do pár vteřin se to vždycky spraví. Celkově spokojenost.... celý text

Rusalka 2019, Ivana Nováková

Obsahuje lehké spoilery, ale nic, co by vyzradilo ústřední zápletky knihy... Naprosto jsem nečekala, že se k téhle knize dostanu tak brzy. Chtěla jsem ji jen otevřít když přišla, znáte to, trochu prolistovat a pomazlit se s ní. No, jenomže jak jsem ji zvedla, tak už jsem ji nemohla odložit... "Proč si špinit karmu? Co děláš dnes večer? Nešla bys do kina?" "Nešla. Musím se učit." "Sestavili jste s Radkem fahrplan, jehož cílem je úspěšné přijetí na Harvard? Tak fajn, co v pátek?" "Budu si mýt vlasy. Nebo stírat schody. Nehodící se škrtněte." Celá kniha je prošpikovaná narážkami na různé oblíbené série/knihy a to jsem si neskutečně užívala, asi hlavně proto, že jsem jich byla schopná tolik chytit. (Mytí vlasů ze Soudných sester je ale rozhodně moje nejoblíbenější...). "Proč jsi vlastně nejel na páteční večírek? Bez tebe tam byla děsná nuda a v devět jsem už byla doma v posteli." "Sama?" zeptal se trapně. "Ovšemže ne. Trávím noci se Samem Elániem." "To je kdo?" Protočila jsem panenky. "Hlavní hrdina knihy Muži ve zbrani, ty troubo. S kým jsi strávil tu noc ty?" Přes opálení jsem zaregistrovala, že zčervenal. "No, s Oliverem Twistem." Knihu jsem si nesmírně užila a řehtala jsem se od začátku do konce, svůj podíl na tom ale má i způsob, kterým jsem k její četbě přistoupila. Příběh je inspirovaný Stmíváním a nestydí se za to. A pokud k tomu přistupujete jako k variaci/parodii na tento příběh a uvědomíte si jak některé věci autorka převrátila... skvělé, tenhle aspekt knihy mě neskutečně bavil a díky němu jsem dokázala odhlédnout i od určitých zápletek/událostí, které by mě v "seriózní knize" (respektive myslím v knize, která sama sebe bere vážně) iritovaly. Jenomže tady to plnilo svůj účel, ta událost tam byla, protože byla i v původním Stmívání... Přemkovo tajemství... XD Upřímně? Po tom, co se ukáže o co jde, rozumím stanovisku jejího otce, který chtěl, aby o tom věděla, než si s ním něco začne. Tomu rozumím, schvaluji, i když jsem naprosto obdivovala Silvii jak v klidu tatínkovo ultimátum vzala. Sama na ultimáta reaguju daleko výbušněji. Ale Přemek? Jako vážně? V jaké době žijeme? Asi to není něco, co bych o sobě hrdě rozhlašovala, na druhou stranu... udělal kolem toho zbytečně velké drama - na třetí stranu, Edward dělal drama kolem všeho... A nevyšlo to! Do pr... kvantic! Že by se na to člověk fakt vys...ublimoval. Celkově? Narativ celé knihy by chtěl ještě malinko dovybrousit. Při zpětném pohledu většina událostí dává smysl, ale při samotném čtení jsem byla místy trochu/dost zmatená (nějak se nemůžu rozhodnout, jestli je to klad nebo zápor, řekla bych že místy to, místy ono...). Některé věci mi přišly krapet přitažené za vlasy, ale... to je i to Stmívání. Jedna část mi ale byla vyloženě nepříjemná. To, že Sílka se svým miláčkem (dobrá, slovo miláček mi taky bylo možná trochu nepříjemné...) spolu trávili většinu nocí v domě s jejím nebo jeho otcem mi přišlo zvláštní, ale ještě jsem to skousla. (Myslím, že moji rodiče patří mezi ty liberálnější, ale nemůžu si představit, že bych si domů přivedla chlapa, spala s ním v jedné posteli - dobře, až sem by to možná vyšlo, ale ten zbytek... ne... ne... to si nedokážu představit.) Dobrá rozumím, milostné scény jsou potřeba (i když ve Stmívání jich tedy zrovna moc není...). Jsem ochotná předstírat, že její otec nic neslyšel. Nicméně, pak se dostaneme ke kapitole, která je vyprávěná z jeho pohledu a... některé věci jsem slyšet/vidět vážně nepotřebovala. Moje matka freudiánka by jistě zajásala, ale můj útlocit by preferoval život v nevědomosti. No, to jsem od toho celkového shrnutí zas pěkně odbočila, co? Zkrátka, velmi zábavné čtení, které si ale pravděpodobně nejvíce užijí ti, co někdy četli/viděli Stmívání (osobně mi tam z tohoto pohledu ještě scházelo nějaké to dobré pozorování ve spánku). Má to svých pár hříšků... nicméně nikdo snad neočekává Pýchu a předsudek, ne?... celý text

Ó kdežpak 1991, Ivan Wernisch

S Wernischem mám hodně podivný vztah. Po jeho první knize (Plop! ... název je delší, ale zcela jistě bych ho zmrvila) jsem získala dojem, že jeho knihy budu milovat, ale ta druhá mě naprosto minula (Růžovejch květů sladká vůně). Můj třetí pokus o Wernishe se nachází někde mezi nimi. (Je zajímavé, že z těchto třech knih je Plop! hodnocen bezkonkurenčně nejhůř...) Velký dům Samota potřebuje zdi Samota má velký dům Samota prostírá na celý stůl Stůl samoty je prostřen pro mnoho přátel Samota je velký dům plný skříní a chodeb nedovíravých skříní chichotavého ticha, truhlic a výklenků zlostného vzlykotu, truhlic vzlykotu a zalikavé záště s víky nedolehavými Samota nikdy nespí sama Nikdy není jen žena Nikdy jen muž A z matné prázdnoty zrcadel před svítáním vycházejí příšery Problém je, že jsem zkrátka měla chuť na něco pozitivnějšího a ne na dardu plnou reality... To ale rozhodně není chyba tohoto výboru. Jen znamení shůry, že někdy se vyplatí přečíst si, co se píše na obalu knihy... P.S. Kniha je velmi jednoduše a pěkně graficky upravená. Je skutečným potěšením držet ji v rukou.... celý text

Průvodce dámy nepřístojným chováním 2013, Suzanne Enoch

Je zajímavé, jak opačné emoce ve mně druhý díl probouzel. Ze začátku jsem vůbec nebyla přesvědčená. Hlavní hrdinka posedlá pravidly mi nepřišla nijak zvlášť zajímavá a nápad s válečným veteránem byl originálnější a zaujal mě daleko víc, ale... celkově zkrátka velmi vlažné pocity. Čím dál jsem se ale dostávala, tím víc si mě dvojice získávala. Prostředek příběhu byl skvělý, závěr ale zase opanovala obvyklá klišé... přesto vcelku příjemná oddechovka a poslední (?) díl si přečtu.... celý text

Zkrocení šarmantního rebela 2013, Suzanne Enoch

Obsahuje lehké spoilery - ale víceméně jen v rámci toho, co od tohoto žánru očekáváme... Na začárku jsem byla velmi příjemně překvapená (tedy hned po tom, co jsem se dostala přes plytké schody... plytké schody?! To jako vážně?! Kdo to překládal?). Z popisu knihy jsem naprosto neočekávala, že bude tolik pozornosti věnováno Africe a začátkům cestovatelství. Což si mě naprosto získalo... pravda, autorka si mohla nejprve přečíst nějaké deníky skutečných cestovatelů, protože to upřímně nebylo nejvěrohodnější, na druhou stranu... nebyla to ani katastrofa (to mohlo ale taky způsobit to, že jsem si spoustu detailů domýšlela...). Sice bych ocenila, kdyby si autorka ujasnila, kdy přesně se příběh odehrává a uráčila se nám to sdělit, ale co už... rozumím tomu, že historická přesnost nebyla jejím hlavním cílem. Zpočátku jsem byla i velmi spokojená s romantickou linkou. Začátek byl pěkně pomalý, věrohodný a zároveň i celkem vtipný. Nicméně... zlom mezi "to nemůžeme, protože společenské normy" a ehm... "rozdáváme si to spolu na podlaze ve spíži" byl pro mě trochu příliš náhlý. Z Phillipina hlediska je ta prudká změna až příliš nerozumná a Bennet z toho pro mě vyšel jako jednoznačný hulvát (fakt, že je nikdo nepřistihnul byl menší zázrak a... celkově mě celý tón téhle scény i těch následujících nijak nepřesvědčil o tom, že mu na ní nějak zvlášť záleží). Obě dvě postavy jsou taky poměrně dost šablonovité, ale to mi kupodivu ve výsledku až tak hrozně nevadilo. Přestože mám k příběhu pár silných výhrad, se přiznám, že si mě Africké téma přeci jen dost získalo. A celkově jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Závěr byl na můj vkus přehnaně dramatický a pak useklý. Ani ne z důvodu hlavního páru, ale proto, že mě zajímalo, jak to dopadne s Johnem a Livi... ale to už se zřejmě nedozvíme...... celý text

Krev elfů 2011, Andrzej Sapkowski

Naprosto rozumím tomu proč tolik lidí hodnotí romány hůře než povídky. Je očividné, že forma povídky Sapkowskému sedí líp a ostatně i tady k určité povídkovosti trochu sklouzává. Jsou tu určitá "hluchá" místa, epizodičnost... A je pravda, že dějově se to tu spíše rozjíždí. NICMÉNĚ pro mě to byla naprostá láska, snad nikdy jsem nečetla fantasy, která by měla takovou hloubku, zabývala se tak závažnými etickými problémy a byla v mnoha tématech tak aktuální, přestože zanedlouho oslaví třicáté narozeniny. Narativ by mohl být trochu probroušenější, ale jazyk je naprosto skvostný a stejně tak i postavy. Překlad je brilantní, je zřejmé, že ho dělal někdo, kdo českému jazyku rozumí (filosofie ♡ ). Asi dvakrát se mi věty malinko zadrhly, ale šlo o takové drobnosti... (nešlo o chyby, jen o místa, která si vyžádala zvýšenou pozornost). Objektivně je to na čtyři hvězdičky, ale... koho zajímá při četbě objektivita...... celý text

Červená, bílá a královsky modrá 2020, Casey McQuiston

Nechci tvrdit, že tenhle příběh není o lásce, protože je. Ale... rozhodně jsem nedostala tu vtipnou a romantickou knihu, o které všichni mluví. Nechápejte mě špatně, vtipné to je, romance byla taky fajn, ale ta kniha je ve skutečnosti o něčem jiném... Je to kniha naděje v lepší svět, který možná není perfektní a pořád má své chyby, ale všechno v něm nakonec dobře dopadne. Svět kde lidi používají tu kouli co mají na krku. Je to kniha o politice a populismu a prezidentských volbách. Jak autorka sama v poděkování píše, je to únik ze současné situace americké politiky. A tohle všechno bylo skvělé, bohužel, jsem o tom neustále musela přemýšlet a proto jsem nevěnovala romanci tolik pozornosti kolik by zasloužila... no, nedá se nic dělat, tak příště... Plusové body za realistické uvědomění vlastní bisexuality a citáty z historických dopisů. Jedna část knihy mě dojala tak, že jsem měla slzy na krajíčku, ale... to bych už zabrousila do spoilerů... Edit: Ještě jsem zapomněla dodat, že z knihy je hodně poznat, že ji psala Američanka, zatímco Americkým reáliím je věnována velká péče a řekla bych, že jsou i dost přesné, v těch Britských je od počátku trochu zmatek a myslím, že některé tituly trochu pomíchala (pokud je babička královna, pak by Catherine měla být Princess of Wales a ne její synové? Dokonce mám pocit, že tam tak titulují Henryho (Prince, samozřejmě...)? Nevím... přiznám se, že se v tom nevyznám a je možné že se celkově pletu, nicméně Britská strana příběhu byla určitě zjednodušená - i když to by teoreticky mohlo být dané Alexovým úhlem pohledu...) (Čteno v angličtině)... celý text

Pátá vlna 2013, Rick Yancey

Uf... Dlouho jsem při čtení knihy neměla tak rozporuplné pocity... a tak silné pocity... Neočekávala jsem moc. Od začátku jsem se snadno začetla, ale už asi od padesáté stránky se dostavila intenzivní nechuť, ne proto, že by knížka byla špatně napsaná... ale protože moje vizuální představivost jela na plné obrátky a mě se ze vší té smrti a utrpení dělalo na nic. Těsně před dvoustou stránkou pro mě nastal zlom, byla jsem zatraceně zmatená a říkala si, že buď celé to rozuzlení bude geniální anebo to nebude dávat žádný smysl a čtení se tím stávalo těžší protože jsem do háje už chtěla vědět co si o tom myslet. A pak přišel Sammyho pohled a já jsem knížku asi na tři dny odložila, protože jsem ty kapitoly nechtěla číst... (Lidi co mají mladší sourozence pravděpodobně rozumí...) Ale pak jsem se obrnila a knihu dočetla v jednom sezení, protože jsem se bála, že jestli přestanu, tak už znovu nezačnu... A konečný verdikt? Wau... upřímně si nejsem jistá, jestli všechny kousíčky do sebe sedí, protože přeci jen nejsem zas až tak analytický čtenář, ale... pro mě to teda fungovalo možná až příliš dobře, nejsem si jistá, jestli budu mít někdy koule sáhnout po dalším dílu, i když chci zatraceně moc vědět, jak to bude pokračovat. Taky naprosto fandím romantické lince... naprosto jsem to nečekala. Když se Evan poprvé objevil na scéně, říkala jsem si, proč ho do toho autor vůbec míchá... no, ve výsledku, i když by některé věci asi šli provést hladčeji, ale... víte co? Jsem spokojená... i když mě z knihy stále trochu bolí břicho... P.S. z ukázek filmu to vypadá, že se to teda moc nepovedlo... Protože jasně, proč by holka byla karatistka, když může být roztleskávačka... ( edit: dobře, tak fotbalistka.... ale v jedné chvíli Evanovi nevyvrátí, že byla roztleskávačka? Ten film je jeden velkej bordel...) No nic, nechci soudit, ještě jsem ho neviděla... a předpokládám, že i přes všechny moje nadávky si ho nakonec užiju... (edit: Měla jsem pravdu... jen to bylo ještě horší, než jsem čekala...)... celý text

A každé ráno je cesta domů delší a delší 2018, Fredrik Backman

Chtěla jsem si pustit nějakou oddechovější audioknihu... A přestože jsem věděla, že tahle kniha v žádném případě lehčí není, přesto jsem po ní sáhla... (Nedává to smysl, já vím...) Takže je pravda, že mi tahle knihy nepadla na sto procent do nálady a taky je pravda, že si rozhodně zasloužila víc pozornosti, než jsem jí dala (to je dost dané tou formou audioknihy...). Ale je naprosto nádherně napsaná, mám ráda chytře napsané knihy a tahle je rozvržená mistrovsky. A taky z ní tak krásně bolí srdce... Rozhodně kniha ke které se ještě někdy vrátím...... celý text

Magie ničivá 2015, Ilona Andrews

Znovu číst tenhle díl bylo naprosto skvělé, protože jsem si skoro nepamatovala o čem byl a překvapení tudíž nebylo málo. Stále mi chybí řada mých oblíbených postav, nicméně autoři mi pod nohy neustále hážou další. Neuvěřitelně žeru přátelství Dereka a Ascania, v tomhle díle jsou zkrátka k popukání a pak taky... ne tak k popukání. Celkově je tenhle díl vážně jízda a už se těším až se pustím do dalšího, protože kromě epilogů si z nich taky pamatuju velké prd.... celý text

Ovoce poznání 2018, Liv Strömquist

Obvykle nesnáším takovéto oblíbené "tuhle knihu by si měl přečíst každý" a tak to neřeknu ani tady (i když kdybych to o některé knize měla říct, tak to asi bude tahle), ale řekla bych, že kdyby si ji přečetl každý, život mnohých by se o dost ulehčil (a v něčem asi taky ztížil, protože některé informace jsou tu těžší než ten Sisyfův balvan). Skutečně doporučuji, je to vtipné, není to vulgární, obsahuje to odkazy na zdroje, pokud by vás zajímaly podrobnější informace a zároveň je to velmi čtivé a přístupné, srozumitelné... místy to je drsné, ale kdyby autorka chtěla, tak to velmi snadno mohla udělat ještě drsnější. Skutečně velmi dobře a citlivě zpracovaná kniha, kterou si dost možná pořídím do své knihovny. Po pročtení komentářů mám ještě potřebu dodat, že mě se výtvarná stránka komiksu líbila. Je velmi jednoduchá a legrační... artový komiks to není no... co jste čekali? :D... celý text

Magie na vzestupu 2014, Ilona Andrews

Zcela subjektivně takhle kniha nepatří mezi mé nejoblíbenější, nejsem si jistá proč, ale změna prostředí mi tak docela nesedla a Hugh mě jako postava vyloženě vytáčí. Na druhou stranu spousta lidí tyhle dvě věci oceňuje, takže se rozhodně nejedná o nějakou závadu, jen osobní preferenci... Sázky jsou tu vysoké a autoři to zvládli naprosto výborně, tenhle díl skutečně bolí. Je zajímavé, jak se jinak vkus posouvá, při prvním čtení mi Desandra přišla až trochu příliš obhroublá a Christopher až trochu moc záhadný a nepochopitelný... Pro obě dvě tyto postavy jsem teď našla zcela nové sympatie, pořád nepatří mezi mé naprosto nejmilejší, ale... člověk zvládne jen určitý počet oblíbených postav... Mnoho mých favoritů v tomto dílu bohužel chybělo - Roman, Julie a o Dali už snad ani nemluvím, protože tu už jsme neviděli od čtvrtého dílu. Celkově mi teda tenhle díl až tolik nesedí, nejsem fanoušek vztahového dramatu a hodně mých oblíbenců chybí, nicméně je to stále solidní pokračování a jeho četbu jsem si moc užila.... celý text

Magie střelného prachu 2014, Ilona Andrews

Taky se vám někdy stává, že úplně zapomenete, jak některou postavu zbožňujete dokud se s ní zase nepotkáte? Roman je pro mě takovou postavou, já toho chlapa zkrátka zbožňuju. "No, budu muset jít," řekla jsem. Roman krátce vzhlédl a spiklenecky se zeptal: "Myslíš, že bych spustil požární kropiče, kdybych dramaticky zmizel v oblaku černého kouře?" Naklonila jsem se k němu a tlumeně prohlásila: "Nejspíš. Ale jsem ochotná zavřít na chvíli oči a předstírat, že se to stejně stalo." Zavřela jsem na delší moment oči, a když jsem je znovu otevřela, byl pryč. Já vám nevím, něco na tom chlapovi mě zkrátka bere... (A hojně k tomu přispívá ten Ijáček, moje obsese s Medvídkem Pú totiž dosahuje naprosto neměřitelných rozměrů...) Což neznamená, že nefandím Rafaelovi a Andree, fandím, ti dva k sobe zkrátka patří. Jen by se měli smířit s tím, že Roman je hvězda pořadu... (scéna s nečisty je naprosto top) Jinak je tenhle díl skvělý jako každý, jen dostáváme trochu jiný úhel pohledu na věc (a hlavně na Kate...). A i druhá novela s Kate je fajn. Celkově si vůbec nemám na co stěžovat.... celý text

Magie útočí 2011, Ilona Andrews

Pokud nechcete vědět vůbec nic, tak asi lehké spoilery... ale nic konkrétního... Třetí díl je dost možná můj nejoblíbenější (ještě jsem nedokončila re-reading celé série, tak uvidíme, díly od šestého výš se mi vybavují dost mlhavě). Vztah Kate a Currana je přesně v té fázi, kterou mám ráda a napětí mezi nimi by se dalo krájet, nebo možná spíš hrozí, že něco podpálí... Navíc tu Derek - moje asi nejmilejší postava - dostává jednu z hlavních linek knihy a... uf... Tenhle a pátý díl jsou pravděpodobně jediné, u kterých jsem brečela. (Edit: Přehodnotila jsem to, tohle je naprostý kec, u většiny dílů uroním alespoň jednu slzu, ale tyhle dva jsou pro mě obzvlášť emotivní...) Taky poprvé potkáváme Dali a tuhle holku já vážně žeru. Celý koncept Půlnočních her mě neskutečně bere, nejsem si jistá, čím to je, protože nejsem fanoušek násilí, ani bitevních scén, ale tohle... z nějakého důvodu... jen mě mrzelo, že to není propracovanější, protože mi přišlo, že tam jsou nějaké ty díry, ale rozhodla jsem se je jednoduše nehledat. K tomuhle dílu se určitě ještě někdy vrátím.... celý text

Magie spaluje 2011, Ilona Andrews

Ač druhý díl není mému srdci nejbližší, musím říct, že má svoje kvality - na řadu z nich jsem zapomněla, protože i druhý díl jsem četla do teď tuším jen jednou. Na scéně se poprvé objevuje Andrea (jak vůbec první díl mohl existovat bez ní je mimo mé chápání), Julie (pro kterou mám osobně slabost) a Rafael (raději bez komentáře). "Takže ty po mně chceš, abych se vydala po stopě nadpřirozeně rychlého ostřelovače, který dokáže zničehonic zmizet, sehnat vám mapy a ještě to zařídit tak, aby se nikdo nedozvěděl, co a proč dělám?" "Přesně tak." Povzdechla jsem si. "Donesu ti na to formulář." Na knize je vidět, že se její svět stále ještě rýsuje. V určitých místech bych čekala zmínky na které zkrátka nedojde (například rváči se v tomhle díle jasně nabízejí...). Celkově velmi dobrý díl, i když je vidět, že se série teprve rozjíždí, bonusem je pravděpodobně nejlepší epilog ze všech dílů.... celý text