jozik_v_tumane přečtené 199

Experiment člověk 1983, * antologie

Pořídil jsem si knihu kvůli povídce Pokus o útěk od Strugackých, která mě nezklamala, i když ten konec jsem vůbec nepochopil :-) Na základě recenzí níže jsem rozečetl povídky od Prokopa, Le Guinové a Aldisse, ale u nikoho z nich mě prvních pár stránek nepřesvědčilo, abych četl dál. Homo divisus od Fiałkowského je celkem fajn, i když mi to přišlo trochu překombinované a měl jsem problém se orientovat.... celý text

Pražská ekloga 1992, Jiří Kovtun

Po knize jsem sáhl v nadšení z Kovtunovy Tajuplné vraždy. Jako beletrista mě však hodně zklamal. Pár pěkných úvahových pasáží, jinak nuda. Pointu jsem nepochopil. Mnoho nesmyslně podrobných, samoúčelných popisů míst, působících až jako podivně obsedantní zamilovanost do Břevnova, kde se odehrává většina děje. Tón vyprávění a organizace (souslednost) událostí místy až neuvěřitelně naivní a prvoplánové...... celý text

Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí 1996, Peter Pawlowsky

Malinká, ale velmi obsažná knížečka. Pro základní představu o vývoji křesťanství ideální. Napsaná velmi stručně, věcně, nezaujatě a vyváženě. Doporučuji.

Bílá velryba 1956, Herman Melville

Nedivím se, že má pod 80 % – je to nelehký text, vyžadující pomalou četbu, se spoustou biblických a jiných odkazů. Nad dobrodružným příběhem dominují úvahy. Četl jsem to celé dva měsíce. Je to ale poklad! Nadpozemsky poetické. Asi z žádné jiné knihy jsem si nevypsal tolik pasáží.... celý text

V kruhu prvním 1 1992, Alexandr Isajevič Solženicyn

Tak jako Rakovina, jeden z nejlepších románů, co jsem četl. Složitě, geometricky vystavěná epopej popisující několik dní ve "fešáckém vězení" zvaném "lehárna", kde vězni-inženýři pracují na projektu šifrování lidské řeči. Vesměs bezútěšné, ale místy i neuvěřitelně vtipné (absurdita sovětského zřízení). Nechybí tragické milostné zápletky ani přesah do mezinárodní politiky v podobě soupeření Východu a Západu o atomovou bombu. Poklidně, soustředěně vyprávěnými paralelními příběhy mnoha postav (kromě vězňů i osob na svobodě) se prolínají kvalitní úvahové pasáže o politice, rozumném uspořádání společnosti a lidském životě. Pro pochopení povahy sovětské moci naprosto klíčová kniha (stejně jako vše od Solženicyna), která nám toho řekne víc, než jakýkoliv vědecky historický rozbor. Jsem nadšen a nejraději bych si román hned přečetl znovu! Kromě toho velice cením nádherné dvousvazkové vydání a výborný překlad. Obému není co vytknout. Prvotřídní čtenářský zážitek.... celý text

Nedostatečný pocit vlastní hodnoty 2013, Heinz-Peter Röhr

Základní koncept knihy – rozpoznání a překonání "antiprogramů" – je jistě dobrý. Autor ale nejde příliš do hloubky a často opakuje tytéž jednoduché pravdy. Pro mě s letitými zkušenostmi s psychoterapií je text málo objevný/obsažný. Jistě nikomu neuškodí si to přečíst, pro mě však kniha jen více či méně výstižně shrnuje některé psychologické principy, jejichž analýza je pro mě denním chlebem. Působí na mě jako jakýsi první záchytný bod pro lidi s relativně vážnými problémy – uvězněné v začarovaném kruhu "antiprogramů". Místy autor opravdu přehnaně zjednodušuje. Vysloveně za nesmysl považuji metodu říkat sám sobě nahlas určité fráze ("jsem vítaný"), abych si je údajně vštěpil a začal tomu věřit. Celý koncept nahrazování "antiprogramů" "novými programy", tak jak jsou v knize formulovány, mi přišel velmi povrchní a tudíž nedůvěryhodný. Přesto jsem si četbu užil jako určitou formu meditace. Inspirovala mě k jedné důležité myšlence a i jen za to to stálo.... celý text

Marťanská kronika 1963, Ray Bradbury (p)

Panenko skákavá! Tohle byla jedna z nejhloupějších a nejnaivnějších knih, co jsem v životě četl! Nepochopil jsem z toho NIC, kromě autorovy záliby se v neumělých kulisách dětské sci-fi opájet vlastním pseudoromantickým infantilním patosem amerikánského patriotismu a lásky k vlastní rodině. Říkal jsem si, jsem na LSD já, nebo byl na LSD pan autor, když to psal? Ne, pravděpodobně je to tak, že autor absolutně nemá co říct, a já bych se marně namáhal to pochopit. Absolutní prázdnota, šíleně jsem se nudil. Nevím, díky jakému vnitřnímu odhodlání se mi podařilo to dočíst do konce. Na 200 stránkách jsem nezaznamenal jedinou zajímavou myšlenku, jedinou poetickou situaci ani popis.... celý text

Bezmocní tohoto světa 2015, Boris Strugackij

Komplikovaný text, totálně jsem se v tom ztrácel, nicméně přesto skvělé scény, dialogy, úvahy... Vydání Triton je jako obvykle zkažené. Knihu napsal sám Boris, ale v záhlaví každé sudé stránky je uvedeno "Arkadij a Boris Strugačtí". WTF?!! To může udělat jen vydavatelství, které nechová k autorovi absolutně žádnou úctu. O designu přebalů nemluvě, na to se nedá koukat. Na druhé straně veliké díky za cenný doslov Vladimira Borisova obsahující Borisův text Ráno jedné postavy!... celý text

Domažlické mlýny, mlynáři a mlýnská strouha 2015, Zdeněk Procházka

Hezká knížka, obsahující historické údaje, dobové fotografie, nákresy a jiné. Pro mě zajímavá hlavně proto, že Fürtschovi z Fürtschova mlýna jsou mými předky, o nichž se tak dovídám aspoň něco málo z doby za hranicemi naší rodinné paměti. Děkuji autorovi za shromáždění těchto informací.... celý text

Pohádka o Trojce 2012, Arkadij Strugackij

Četl jsem již podruhé a velmi dobře jsem se bavil. Některé dialogy jsou neuvěřitelné. Sovětská byrokracie, dosahující rozměrů sci-fi, v celé své kráse.

Skutečnost a sen (Alexandr Grin ve vzpomínkách) 1984, Alexandr Grin (p)

Pro milovníky A. S. Grina – nezbytnost. Kdo nemá k autorovi vztah, tomu to nic neřekne.

Rakovina 1992, Alexandr Isajevič Solženicyn

Objev. Značnou část románu jsem četl takříkajíc s otevřenými ústy, s velkým nadšením, občas jsem si i vypisoval pasáže. Některé celé kapitoly v prvním dílu byly "fakt jízda" (14 Soudnictví, 16 Absurdity). První díl mi přišel celkově lepší než druhý. Hlavně ke konci to nějak ztrácelo grády. Předposlední kapitola 35 – návštěva zoo – nezajímavé. Závěr (dopisy) jsem nějak nepochopil. Škoda toho nijakého konce, jinak skvělý román, jeden z nejlepších, co jsem četl. P. S. Jak už tu někdo podotkl, je dobré to číst po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Čtenáři to dobře dokreslí Kostoglotovovu minulost, protože je to v podstatě jedna postava. P. P. S. Krásné vydání (1992) a skvělý překlad – díky!... celý text

Lágr 1998, Sergej Dovlatov (p)

Tahle knížka je poklad. Zvlášť zajímavé bylo číst tuto knihu hned po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Rozsahem jsou novely srovnatelné. Koncept je ovšem úplně jiný. Solženicyn mluví z pozice mukla, Dovlatov z pozice bachaře. Lágr má dvě roviny: 1) série lágrových povídek, podle autora rekonstruovaných na základě opisů, jež ze Svazu poslal na Západ a po emigraci získával zpět od svých přátel – tím je dána fragmentárnost, protože se mu údajně nepodařilo shromáždit všechny původní texty a on je odmítal rekonstruovat po paměti, 2) údajné dopisy nakladateli (Igor Markovič Jefimov), psané v průběhu roku 1982 v New Yorku, v nichž autor komentuje povídky a rozvíjí meta-úvahy o svých zkušenostech se sovětským lágrem (lágr jako model sovětské společnosti), ale i o své literárně tvůrčí koncepci atd. Přestože téma knihy je apriori pochmurné, Dovlatov má zvláštní schopnost vykouzlit ze zdánlivě banální situace najednou něco nečekaně hlubokého a zároveň (někdy) překvapivě vtipného... Ostatně, prý mu říkali "trubadúr vycizelovaných banalit". Kniha je plná zajímavých postřehů o povaze sovětské moci a společnosti. Dovlatovův typicky lakonický styl vyprávění se mi šíleně líbí. Knihu jsem četl pomalu, neb jsem si musel každou chvíli dohledávat sovětské politické a kulturní reálie, na něž je v knize nepočítaně odkazů. Včetně zmínek o Solženicynovi a Šalamovovi.... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Ke všem dobrým komentářům níže chci jen doplnit, že velice oceňuji překlad Ivana Děnisoviče od Sergeje Machonina (který sám prošel koncentrákem, takže byl k překladu povolaný). Krásná, bohatá hovorová čeština, k tomu trochu trestanecké hantýrky – jazykový zážitek! Překlad ostatních povídek (Anna Nováková) je ovšem také výborný. Celkově krásné čtení, Solženicyn je skvělý vypravěč. V povídce na pár stránek dovede umně navodit atmosféru. (Kdysi jsem rozečetl Souostroví a nějak mě to nebavilo, ale Děnisovičem a těmito povídkami si mě zase získal.)... celý text

Návrat z hvězd 2011, Stanisław Lem

Celkem slabota. Začátek – šíleně rozvláčný popis Terminálu – mi vnukl myšlenku, že si autor dal LSD a psal, co ho napadlo. Překombinovaná, psychedelicky přeplácaná změť barev, zvuků, tvarů, konstrukcí, materiálů atd., bez jakékoliv červené nitky, smyslu, k čemu by ten podrobný popis maniakální představy měl sloužit – a také se později ukáže, že nesloužil ničemu, kromě zcela ploché snahy vzbudit dojem: pozor, tohle je sci-fi! Takové bezúčelné, naprosto nahodilé a příliš rozvláčné popisné pasáže tvoří dobrou polovinu knihy. Několikrát jsem uvažoval, že se na to vykašlu a knihu nedočtu. Dialogy někdy zajímavě dramatické, ale většinou až příliš náznakové, úsečné, bez jasného smyslu. Popis fungování vztahu, resp. komunikace, mezi hlavním hrdinou a jeho láskou Eri, který se nakonec jeví jako zamýšlené těžiště románu, je velmi plochý, místy infantilně romantizující a tudíž nevěrohodný. Do toho jsem občas narazil na větu, která sama o sobě čistě jazykově nedávala žádný smysl, a také některá slova byla dost podivná (to může být překladem, těžko říct). I některé celé scény byly samoúčelné a z hlediska sdělení románu jako celku nic nepřinášely a neměly smysl. Chvílemi to na mě působilo asi tak nějak, jako by si 15letý kluk řekl, že napíše "sci-fi pro dospělé". Jen několik dialogů/situací roztroušených po románu mělo v sobě nějakou metafyzickou hloubku a/nebo nenucenou poetičnost. Zdaleka nejlepší je VIII. kapitola, popisující ve vzpomínce hlavního hrdiny drama, které se odehrálo na cizí planetě – příznačně zcela mimo hlavní dějovou linii. Jedině zde jsem se opravdu začetl a radostně hltal text. Nejlépe by byl Lem udělal, kdyby celý román věnoval právě této mezigalaktické cestě, a nepoužil ji jen jako kontext návratu na Zemi po 127 letech. Závěr nemastný neslaný, ale žádnou silnou pointu jsem ani nečekal. Pokud bych to porovnal se Strugackými, tak i ty jejich nejslabší romány jsou o celou třídu lepší – i když jsou třeba zmatečné, ideologicky pokřivené a jejich sdělení je neurčité, vždy v sobě mají přinejmenším (!) jakousi nezadatelnou poetičnost, která je u Lema nahrazována nahodilými, nicneříkajícími, fantaskními popisy vnějšího světa. Vydání (2011) je pěkné, Nikkarinovy ilustrace krásné.... celý text

Židáci města Pitěru 2013, Arkadij Strugackij

Všechna čest. Jestliže známým neduhem některých děl Strugackých je rozvláčnost, tato hra na 100 stránkách malého formátu stručně a vtipně glosuje neduhy sovětské, potažmo ruské společnosti, současně je životní bilancí starší generace a komentářem ke konci komunistické éry a nástupu generace "nové". Konec slabší, ale celkově velmi úderné a trefné.... celý text

Odsouzené město 2018, Arkadij Strugackij

Tenhle román ABS je kompaktní a vyvážený, dává jakýsi smysl jako celek (na rozdíl např. od Hledání úradku od BS, ale i některých jiných děl ABS). Když ale čtu v poznámce o autorech od K. Šindeláře – jehož překlad je mimochodem skvělý –, že mnohými je Odsouzené město pokládáno za vrchol tvorby ABS, neztotožňuji se s tím; za mě by to byl Kulhavý osud, a hned několik dalších jejich knih mě zaujalo víc. Nejvíc se mi líbily 1. část (Popelář), 5. část (Bod nespojitosti) (čím dál víc k jejímu závěru) a Završení. Prostředek (2. – 4. část) mi připadal trochu unylý, bůhví proč. Jako by to byly jen nafouklé variace 1. části. Sci-fi to vlastně vůbec není. Vymezení "světa Experimentu" jako pásu mezi zdí a propastí mě jako podobenství nějak nezaujalo, nebylo to moc propracované a tím pádem ani důvěryhodné. Highlightem je naopak postava Icika Kacmana, na tom si dali záležet. Krásný nápad představuje Rudá budova, přemísťující se po Městě. V neposlední řadě jsem ocenil po románu rozeseté jemné a vtipné sprosťačinky. Kdybych měl hodně kritickou náladu, mohl bych souhlasit s tím, co níže napsal Eyghon – všechny tyto nedostatky kniha má. Mně se přesto líbila, i když méně než jiné tituly ABS.... celý text

Ďábel mezi lidmi 2008, Arkadij Strugackij

Novela Ďábel mezi lidmi: 4/5, dobrý standard, ale nic extra, trochu unylé. Je to zajímavý komentář k černobylské havárii. Román Hledání úradku: má 4 části: 1. a 2. část – SKVĚLÉ, patří mezi to nejlepší, co jsem od ABS četl (mimo jiné také velmi vtipné – u žádného jiného díla ABS jsem se tak nenasmál), 3. část – dobrá, i když úplně jiná, 4. část – výrazně slabší, celkem nuda, a jako by byla z docela jiného románu – souvislost s předchozími 3 částmi jsem chápal jen velmi omezeně a závěr byl pro mě už úplně nesrozumitelný... Je to zvláštní, jak žalostně je ta 4. část horší, než první dvě – jakoby to vůbec nepsal tentýž autor, ačkoliv právě jde o román napsaný samotným Borisem. Působí to úplně schizofrenně... Povídka Detaily ze života Nikity Voroncova: paráda :-) Poznámka k vydání: Kromě ošklivého přebalu mě zaráží, že kniha nemá obsah (!), ačkoliv obsahuje tři samostatné texty. Také v žádném socialistickém vydání ABS jsem neviděl tolik překlepů. Doslov je úplně pitomý.... celý text

Ničivá vlna 1965, Arkadij Strugackij

Jedna z těch méně podařených od ABS. První půlka zmatená, odnikud nikam se nerozvíjející, druhá lepší, akční. Morální dilema lidí v kritické situaci je hodně zjednodušené a kolektivistická záchrana dětí je prodchnutá naivním komunismem. Vše je líčeno příliš hrdinsky a idealizovaně. Škoda.... celý text

Stará spojení / Staryje svjazy 2010, Arkadij Strugackij

Nádhera. Jedna povídka lepší než druhá.