julanka
přečtené 221
Cilčina cesta
2019,
Heather Morris
Oceňuju snahu, kterou si autorka dala se sběrem materiálu, ale bohužel tohle je pro mne příliš "jednoduché" čtení. Příběh je silný, kniha se čte rychle, ale defacto je to jen strohé vyprávění bez jakékoliv literární přidané hodnoty. Například popisy osob jsou strašně zjednodušené, o každém se dozvídáme naprosté minimum - "má mandlové oči", "má tmavé oči", "je tak mladá". Umění dobrých spisovatelů vnímám v tom, že si dokáží hrát se slovy a popsat třeba i běžné situace a pocity tak, jak to ostatní nesvedou, a takováto díla je radost číst - stačí srovnat třeba pár útržků od Solženicyna na konci knihy, to je úplně jiná liga.... celý text
Miniaturní neřesti aneb Pokoušení aforismy
2005,
Zdeňka Ortová
Několik aforismů je skutečně dobrých ale zbytek nezaujal. Autorka si ráda hraje se slovy, výsledky jsou ale většinou docela šroubované a vtip samotný je slabý ("Pro patologického nespavce je utopistickou literaturou snář."). Další velká většina si dělá klasickou legraci z žen ("Útěcha pro ošklivé ženy: na každé ženě je něco pěkného ... například rukopis." nebo "Chce-li žena získat muže svoji inteligencí, předstírá, že žádnou nemá." ). Zbytek je takový nijaký, působí to prostě jak vtipy ze starých estrád, kterým se všichni smějou jen ze slušnosti ("Ženy zbožňují literaturu faktu... například rodné listy svých přítelkyň.")... celý text
Španělsko-české idiomatické vazby
2008,
Kryštof Bajger
Bohužel, upřímně mě překvapilo, jak špatná kniha může v dnešní době vyjít. Nedostatků je tolik, že je obtížné je nějak stručně shrnout, nicméně se o to pokusím. Kniha je koncipovaná tak, že obsahuje abecední seznam španělských slov, pod nimiž je vždy napsán a přeložen idiom či idiomy, spolu s jednou přeloženou příkladovou větou. Hned první nedostatek vidím v tom, že samotná klíčová slova nejsou přeložena. Autor sice v úvodu vysvětluje, že nejsou přeložena záměrně, protože „není smyslem suplovat slovník“, ale já to pokládám spíše za pohodlnost autora a překlady mi opravdu chybí. Některá slova totiž nejsou příliš frekventovaná – např. coronilla (temeno), concha (krunýř), u jiných není jasné, jestli jde o hovorový výraz nebo spisovný – např. coco, u některých zase nevíme, který z významů slova je myšlen - např. slovo CRISTO dle slovníku znamená Kristus nebo křížek na krku – ale zrovna tady autor i v následném příkladu ani nerozlišil malá a velká písmena („estar sin CRISTO – nemít ani krejcar“). Lepší překlad bych ocenila i u samotných idiomů – nejlepší by byl pokus o doslovný překlad, spolu s oficiálním překladem autora. Takto by totiž mohla idiomy lépe pochopit. Používané překlady jsou velmi volné a někdy autor dokonce ani nepoužije český ekvivalent, i když existuje. Uvedu nějaké příklady, jak autor překládá: „más claro que el agua - jasné jak slunce“, „como anillo al dedo - akorát“,“estar como una cabra – být ztřeštěný“, „clavar un clavo noc la cabeza – být umíněný jako koza“. Výhrady mám i k příkladovým větám. Dle úvodu autora kniha obsahuje „vazby, jaké lze uplatnit při každodenním hovoru“ a může tak třeba „posloužit podnikatelům moderního typu“. No, a potom vidíte jako jediný příklad u idiomů věty jako: „Zdivočelý pes byl v čele smečky vlků.“, „S mým psem se nedá jít na žádnou výstavu, protože dělá vše podle svého uvážení“. „Mám rád lyžovat, ale před dvěma týdny jsem se nešikovně zranil“. „Ani zbla mi na tom nezáleží, že se chceš oženit s mojí sestrou, protože ona nestojí za zlámanou grešli“. Jestli se vám z těch předchozích vět zdá, že třeba „mám rád lyžovat“ nezní moc česky, tak to není jen ojedinělý pocit. V překladech se objevují takové výrazy jako „překlad z franštiny“, „nezapomnět“, nebo dokonce „harampátí“. Velmi často se také stane, že autor uvede idiom, ale v příkladové větě použije idiom v jiném tvaru, s úplně jinou předložkou, nebo ho dokonce nepoužije vůbec a v příkladové větě je úplně jiný výraz. Např. „de cabeza – nazpaměť; Todos los poemas uno tiene que aprender de memoria.“ Takto bych mohla pokračovat dost dlouho, protože chyb a nesrovnalostí jsem jenom na prvních 25 stranách našla desítky. Ale už nemám nervy se dál do té knihy dívat a ztrácet tím čas.... celý text
Amerikána
2017,
Chimamanda Ngozi Adichie
SPOILERY: Vadil mi syndrom „bohaté postavy“ – klasika, bohatý člověk je pro spisovatele vděčný, protože může v ději zažít zajímavější věci, než chudý. Tady je ale jejich koncentrace už nějaká podivná – tetička má bohatého sponzora, Ifemelu si najde superbohatého přítele Curta, Obinze má bohaté kamarády a pak se sám stane z ničeho realitním magnátem s obrovským jměním.. je to skoro jak z 50 Odstínů šedi :/ Ačkoliv jinak knihu, hlavně kvůli první polovině, hodnotím velmi dobře, nemohla jsem se vůbec ztotožnit s hlavní postavou. Ifemelu všechny neúnavně kritizuje (často je to oprávněné, ale třeba článek z rasovny o tom, jak v podstatě neexistuje nic, co říct černochovi, abyste ho povzbudili v otázce rasy..). Z jejího kritiky máte získat pocit, že ona je ta originální, autentická, ostatní jsou jen plytcí a trapní, proto ji všichni muži ihned chtějí - to bude možná nějaká projekce snů autorky. A tyhle postoje a moudra vám sděluje postava, která za dvanáct (nebo kolik) let viděla své rodiče jen jednou, z lenosti. Nezájem o rodiče rezonuje i v závěru, kdy se Ifemelu vrací do Nigérie, a hlavní část je věnovaná výhradně její práci a vztahu s Obinzem. Ve zkratce: slušně napsané, ale nesympatické.... celý text
Král a císař: Příběh dlouhého panování Zikmunda Lucemburského
2011,
Jiří Hanibal
O Zikmundovi jsem si pamatovala velmi málo a tato knížka mi v mnohém otevřela obzory. Věřím, že autor musel k jejímu napsání vynaložit obrovské úsilí. Bohužel pokud nemám knihu hodnotit z pohledu studenta, který čte skripta nebo učebnici, tak celkové hodnocení není vysoké. Po beletristické stránce zde nejsou žádné napínavé části, musela jsem se vyslověně přemáhat dočíst konec knihy, a to se mi stává málokdy. První část knihy se mi zdá mnohem propracovanější než konec, kdy jsem měla dojem, že autor psal co nejrychleji, aby to už měl za sebou - čím déle, tak děj ubíhá "rychleji", jednotlivé historické události už ani nejsou moc popisovány, asi autor počítá s tím, že je čtenář zná, a převážně ke konci se v ději objevuje velké množství jmen, bez vysvětlení, o koho se jednalo, či neznámých cizích slov (např. "simonie"). Postav je v knize opravdu velké množství, určitě několik stovek. Kromě výčtu jednání a politických bojů se sem tam v knize objeví jakýsi náznak milostné linie, ale vždy jde o dost povrchní popis, často až úsměvný. Ale jestli autor vydal knihu ve svých osmdesáti letech, asi to lze pochopit.... celý text
Rekonstrukce
2019,
Viktorie Hanišová
Hltala jsem příběh, abych se dozvěděla rozuzlení, to ale nepřišlo. A když jsem se pak zamýšlela zpětně nad dějem, přišlo zklamání podruhé. Většina postav je velmi prvoplánová - teta, která je superpošuk a jen celý den kouká na fotku, stroprocentně altruistická superkrásná Romana, stoprocentní blázen otec, pracovnice OSPODu, která je zase stoprocentní anděl..Kniha také obsahuje velmi mnoho klišé, za všechny jen např. popis mateřských skupin, kde jsou všechny údajně matky napojené na svoje děti a přesně ví, co znamená jejich pláč - autorka asi nemá děti. To se dá ostatně soudit i z toho, že všechny děti v knize jsou buď extrémně uplakané, nebo nepláčou vůbec. A pozor, když nemáte zrovna to mega uplakané dítě, tak to v knize logicky znamená, že jako matka máte najednou přes den hodiny volného času a největší starost, jak se neunudit (prostě jeden facepalm za druhým). A tak se Eliška začne učit vařit, a jde to jak z amerického filmu, najednou je z ní, překvapivě, skvělá kuchařka servírující svému manželovi vybrané delikatesy. Ale největší slabina celé knihy je samotné vyšetřování mordu. Eliška celou dobu buduje jakousi síť vztahů, pavučinu o rozloze stěny, ke které potřebuje i složitý výpočetní program, aby všechna ta data mohla zanalyzovat, ale o jaká data proboha jde? Potkala se celkem asi se třema osobama, zbytek ani nenašla (doktorka, reportéři, lidé z fotek), a od těch, co našla, se vlastně nedozvěděla vůbec nic a rodina věděla taktéž kulové. Na druhou stranu, to jak Eliška prohlédla pár fotek z oslavy, přičemž z nich zjistila, kde se mimo objektiv v určitou chvíli musel nacházet tajemný chlapík, to bylo vskutku geniální. Když to shrnu, kdyby všechny popsané skutečnosti v knize vedly v nějaké smysluplné rozuzlení, bylo by to dobré, ale takhle to byla vlastně jen slátanina více či méně zbytečných informací.... celý text
Mumie před soudem
2010,
Christian Jacq
Oceňuji, že autor pracoval s mnoha reáliemi (osoby, místa, události), protože vrhnout se do něčeho takového je vždy složitější než si vše jen "vymyslet" na zelené louce. Bohužel, po dějové stránce je to dost bídné. Postavy se pletou mezi sebou, vraha tušíte už od začátku, inspektor v jednom kuse někoho vyslýchá, aby pak poznamenal "mnohé se tímto vyjasnilo", ale vám jako čtenáři se to už bohužel nevyjasní nikdy, jenom na konci přijde uspěchané a nepravděpodobné rozuzlení. Vpodstatě celá kniha je napsaná podle mustru: zbytečný popis banalit (pití čokolády, popis psů inspektora) - rozhovor - popis prostředí - trocha akce. A když už nějaká osoba v popisu dostane přirovnání, např. "obr z Padovy", tak se to pak v knize zopakuje aspoň stokrát.... celý text
Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku
2019,
Martin Moravec
Čtivé, velmi přínosné, skvělé. Souhlasím se všemi dřívějšími komentáři, jenom přidám vlastní postřeh. Pan doktor je na poli neurochirurgie absolutní špičkou v oboru a je mi velmi sympatické, jaký má nadhled a osvícený postoj k léčbě - neuznává extrémy, přiznává že nikdy není jedna striktní možnost léčby, připouští své chyby a zkoumá je, umí se poradit, umí udělat rozhodnutí neoperovat atd. - všechno tohle je v úplném souladu s koncem knihy, kdy doktor zdůrazňuje, že je odpůrcem dogmatismu. Ale všimla jsem si, že jakmile zavítá do jiných oblastí, které mu nejsou vlastní, obrací se názorově překvapivě....k dogmatismu. Například, hodně zlehčuje syndrom vyhoření, kritizuje současnou výchovu dětí (klasické obecné klišé:"děti dneska můžou všechno, to je hrozné") - přitom, v další části knihy popisuje, jak byl jako dítě vpodstatě nezvladatelný. Nebo mě zaujalo - stěžuje si na to, že se na popud matky musel naučit německy, že mu to k ničemu nebylo, a o pár stran později se dočteme, jak při stáži v německu vyučující na první hodině řekl, že budou používat jenom němčinu. Tak co si z toho vybrat :) Ale tohle jsou drobnosti. Tam, kde se kniha zabývá medicínou a prací pana doktora, je to perfektní.... celý text