kamibe přečtené 593
Čeština bez příkras
1992,
Petr Sgall
Tak tohle byla pro mne hodně zajímavá knížka. Dokonce jsem se při čtení někdy nejen usmívala, ale smála nahlas (např. na konci horního odstavce na s. 49). Také této knížce vděčím za to, že mě seznámila s mnoha dalšími knihami, které jsem neznala a o kterých jsem se zájmem četla informace i komentáře zde na DK. Jistě by mě bavilo občas si něco přečíst ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky. Parafrázuji a cituji: * (s. 20) Nespisovné vyjadřování nelze vždycky považovat za nevhodné, a to ani v projevech a v situacích, kde by se spisovnost očekávala. Často je "projevem otevřeného vztahu mezi mluvčím a jeho posluchači, je to tedy, jak napsal americký lingvista M. Joos, mezi dvěma lidmi nejvyšší uznání". * Tvar zubama mi tu počítač okamžitě podtrhl vlnovkou, ale na s. 24 čtu, jak Fr. Kopečný "upozorňoval, že trhat zubama je něco jiného než trhat zuby". To jsem se usmívala. * (s. 26) "Spisovná čeština nemá své rodilé mluvčí." Když mi tohle došlo, je mi pak jasné, proč tolik dospělých neumí opravdu hezkou češtinou psát, ale ani mluvit. Krom toho když se cizinec někde na fakultě seznamuje se spisovnou češtinou a pak přijde mezi lidi, musí se seznamovat s jinou češtinou, kterou se běžně mluví - tedy s obecnou češtinou. "I v tomto smyslu tedy studium a zpracování obecné češtiny dosud zůstává velkým dluhem české lingvistiky." * (s. 32) Slovo zítra patrně původně ani spisovné nebylo, ale za spisovné se považoval tvar zejtra, který vzniknul z původního za jitra. Slovo prej vzniklo ze staršího prají, praví, tj. říkají. * (s. 41) „Mezi odborníky v sociolingvistice v západních zemích koluje rčení o jazycích, ve kterých se temperament a politické názory člověka poznají podle toho, jak skloňuje substantiva. V češtině se něco takového pozná podle skloňování adjektiv.“ * (s. 49) Dozvídám se, které tvary už z obecné češtiny pronikly do češtiny spisovné, ale zároveň si všímám, že počítač některé z nich ještě nepřijal (např. děkujou, pomož). * Na s. 73 jsem našla vysvětlení, proč máme my Češi ke své mateřštině patrně vetší lásku než např. Angličané k té své. Autoři však zároveň varují: „U malého národa, který má nebo měl proč cítit se ohrožen, se láska k mateřštině může zvrhnout v lásku opičí, když vede k přehnanému brusičství a purismu, k tendenci brzdit a omezovat jakékoli novoty.“ * Na s. 75-76 čtu, proč se někdy spisovný jazyk nelichotivě označuje jako muzeum. * (s. 81) Takže slova dvojhláska, pád, příslovce, spojka jsou barokní neologismy. Hmm. Vydržely dodnes. * Na s. 84 se dočítám, že konkrétní výzkum v mluvené češtině pro mne překvapivě začal provádět Henry Kučera v USA. * K tomu, aby autoři napsali tuto útlou, ale nabitou knížku, museli přečíst spoustu jiných knih a vyposlechnout spoustu nahrávek, což tedy velmi oceňuji a obdivuji. A na tomto místě mohu opět jen poděkovat DK, neboť o Křížově Velké samotě jsem dosud neměla ani ponětí, a když jsem si ji tady vyhledala, stačilo mi přečíst komentáře, z nichž jeden byl natolik hutný, že knihu samotnou číst již nemusím. * (s. 101) Škvorecký: V literatuře se může všecko, ale musí se to umět. * Ocenila jsem taktéž přílohu A (slovník obecné češtiny), početla si v ní, zjistila, že docela dost slov, která jsou už i pro mne tak stará, že jsem je snad nikdy neslyšela.... celý text
Žila jsem již před staletími
2005,
Barbara Erskine
Přečetla jsem na doporučení kamarádky. Uznávám, že autorka dosti dobře sesadila jednotlivé úseky tak, že je to čtivé a celkem to plyne. Pro mne tohle čtení však moc nebylo a uprostřed knihy jsem vážně přemýšlela nad tím, že ji odložím nedočtenou. Vydržela jsem to s mírných přeskakováním jen ze zvědavosti, jestli vůbec nastane jakási katarze a jak ji autorka u Jo provede. Když to tak promyslím, je to vlastně jen jinak zpracovaný historický román. Rozhodně bych ji nedoporučila někomu, kdo ví něco o regresích. Z vlastní zkušenosti vím, že ošklivé detaily, které mi mohou vadit v prožívání přítomného života, se dají zpracovávat i jednotlivě, nemusím se probírat vším. Podle mého je řešením jedině přijetí, že tohle všechno se mi mohlo kdysi dít, že jsem ve svých inkarnacích byla jak "andělem" tak i "ďáblem". Přílišné soustředění na to, co bylo, je vlastně nepřijetí života takového, jaký teď je. Dokladem jsou autorčina slova pronášená ústy Jo: Zdá se, že mám ještě jedno já. Ještě pořád nevěřím, že jsem vtělení té osoby - nějak se k tomu nedokážu přinutit - ale ta žena teď žije svým životem v mé hlavě a je to velmi skutečné. Svým způsobem skutečnější než život, který prožívám teď a tady. Mně osobně nejvíc promluvila z duše věta, kterou pronesla Joina babička Ceecliff: Jednou z výhod stáří je schopnost přiznat si, že je člověk unavený, a něco s tím následně udělat.... celý text
Přání
2016,
Pavel Čech
Ke knížkám Pavla Čecha se dostanu vždycky někde u přátel, kteří nakupují knížky pro svoje děti nebo pro žáky ve škole. Tohle je moje první setkání s Rychlou Veverkou (nebo vlastně spíš s Rychlým Veverkou) a mohu říci, že jsem okouzlena. Velmi se mi líbí prolínání příběhu, který se děje, a příběhu, který je vyprávěn. Vzbuzuje ve mně otázky (kde je maminka? proč kluk zapomíná? jaké byla předchozí Veverkova dobrodružství?), proto se musím poohlédnout po dílech č. 1 až 3.... celý text
Poslední Maův tanečník
2010,
Li Cunxin
Jeden z nejkrásnějších popisů vlastního života, jaký jsem kdy četla. Kniha je psána obyčejným vypravěčských stylem a bylo to pro mne velmi příjemné čtení, místy hodně napínavé, místy dojemné a také velmi inspirativní. Ze všech vět o rodinném soužití jsem cítila velikou lásku, někdy se mi při čtení draly slzy do očí. Kromě cesty, kterou Li prošel ke svému cíli, je to také hodně dobrý popis komunistického "náboženství". Kdo si podobným prošel u nás, možná bude při čtení rád, že nežil v Maově Číně. Moc ráda bych viděla film, ale zjišťuji, že asi nebude tak lehce ke stažení.... celý text
Příběh nového jména
2017,
Elena Ferrante
Nechápu, že jsem našla tuto knihu ve svých rozečtených, když jsem ji přečetla již dříve a líbila se mi, jako se mi líbily všechny díly.
Putování malé housenky
2019,
Renata Rydvalová
Je to již několikátá kniha podobného ražení i zaměření, kterou paní Rydvalová napsala. Předchozí knihy jsou o ježkovi, o skokanovi, o včelách. Tato skýtá další příležitost poznat, jak to u živočichů v naší přírodě chodí. Její knížky nosím s sebou a na seminářích je ráda ukazuji učitelkám MŠ i těm prvostupňovým.... celý text
Ryšavec
1929,
Hugh Seymour Walpole
Už ani nevím, kde jsem narazila na jméno Walpole, ale bylo tam o něm psáno tak, že jsem se chtěla seznámit se způsobem jeho psaní. První, zatím jediný komentář mě zaujal, zvolila jsem tedy tuto knihu. A jsem spokojena. Číst něco, co bylo napsáno v roce 1929 stylem dnes již vskutku z minulé doby, bylo pro mne zajímavé i zábavné. Starobylý styl plný přechodníků minulých a personifikací použitých bohatě v popisech krajin, nemluvě o infinitivech zakončených na -ti, to vše by současné čtenáře od dalšího čtení spíše odradilo. Není tedy divu, že knihu jsem si v knihovně musela vyžádat ze skladu. Ovšem popis duševně chorobného pana Crispina je tu mistrný. A napjaté sledování pokusu o únik si nic nezadá s dobrodružstvími v nejnovějších příbězích. A ano, jak píše LenysekC, někdy je třeba v životě nejprve zemřít, aby se člověk mohl znovu pořádně narodit.... celý text
Nerozluční přátelé
2019,
Emilia Dziubak
Obrázky jsou tu opravdu hezké, přesto mě kniha nenadchla, neboť mám jednak výhradu k "zázraku" se stíny, a navíc text dělá dojem, že úplněk je snad jen dvakrát v roce.... celý text
Myšák jménem Julian
2019,
Joe Todd-Stanton
Hezká knížka, v níž obrázky dominují a text jen doprovází to, co se může "číst" i bez něho. Milá knížka o tom, jak počáteční nepříjemnost může přerůst v sympatický zvyk.... celý text
Nenažraná koza
2019,
Petr Horáček
Mám ráda Horáčkovy knihy. I u téhle jsem se při čtení usmívala a už se těším, jak jí potěším svá vnoučata.
Analfabetka, která uměla počítat
2014,
Jonas Jonasson
Byla docela dobrá volba vzít si ji k moři. Tam jsem to přelouskala za krátkou dobu, a i když mě neuspokojila tolik jako Mackův Saturnin, jehož jsem přečetla těsně předtím, byla jsem ráda, že se mi hodila do Čtenářské výzvy. Po přečtení Staříka mě tato kniha nijak nepřekvapila. Autorův styl jsem vydržela, způsob jeho vtipkování mi však vlastní není. Četla jsem to spíš se zájmem, jak uměl autor pospojovat řadu politických reálií v jeden velice rozvětvený příběh, kde bylo nakonec pro mne docela dost věcí, které bych si ráda dohledala, a dokonce i několik okamžiků, kdy jsem se zájmem sledovala, co dalšího závratného si autor navymýšlí. Zamýšlela jsem se nad tím, jestli opravdu 200 hektarů je možné obhospodařit pouze v pěti lidech, i když mají k dispozici nejnovější techniku. Ale mohu to považovat za jednu z dalších autorových přijatelných nadsázek. Chyb sice není v textu mnoho, ale je to věc, která mě při čtení vždycky ruší, obzvláště když styl psaní snáším jen proto, že mě zajímá, jak to autor navymýšlel dál. Co však ráda nemám, je používání slova zapříčinit namísto podle mne pěknějšího způsobit. A když se v pěti řádcích objeví dvakrát, nelíbí se mi to. Chápala jsem, že se překladatelka patrně nechtěla opakovat, ale když jsem si ty řádky na konci strany 295 s nechutí pročítala, napadalo mě několik možností, jak se to dalo vyřešit. Mám dojem, že dalším knížkám téhož autora se napříště vyhnu. Co však ještě chci ocenit, je několik hezkých citátů, které autor použil na počátku každé části. Některé jsem s radostí přepsala do citátového webu, kam průběžně přispívám. Mám dojem, že na to, jak málo se mě toto čtení do nějaké mé hlubší části dotklo, mě zaměstnal tento komentář až až.... celý text
Saturnin se vrací
2017,
Miroslav Macek
Vybrala jsem si ji do Čtenářské výzvy a odvezla k moři na dovolenou, kde jsem si u ní báječně odpočinula, a to i přesto, že jsem několikrát četla se slovníkem v ruce a s počítačem, kde jsem si vyhledávala řadu výrazů, kterými jsem obohatila svůj (patrně pouze pasivní) slovník. Například jsem zjistila, co je přídeští. Většinou jsem potřebovala číst dosti pozorně, neboť je to psáno mnohdy docela rozsáhlými souvětími psanými košatou češtinou. Navíc to celé je prošpikováno příslovími, pořekadly a úslovími, ba i veršovanými naučeními všeho druhu, známými, ale i neznámými, o nichž jsem se domnívala, že si je autor umně a nápaditě do příběhu navymýšlel. Tak to však není, jak jsem zjistila z autorovy závěrečné poznámky. Jen dědečkovu hlášku o vzdělaném hlupáku, který nečte a nemá rád detektivky, si vypůjčil od Raymonda Chandlera. Celé vyprávění o Saturninovi, který se vrátil, je pak ještě okořeněno autorovým doslovem o dávném Jirotkově Saturninovi. K němu se budu potřebovat znovu vrátit, abych si osvěžila příhody, které pan Macek někdy jen tak mimochodem zmiňuje. Řadu jsem toho zapomněla. U poslední kapitoly mě napadlo: Je možné, že by autor pomýšlel ještě na další pokračování?... celý text
Dopisy ztraceným
2019,
Brigid Kemmerer
Ke knize jsem se dostala skrze Čtenářskou výzvu a opravdu toho nelituji. Bylo to pro mne nádherné čtení, ponořila jsem se do příběhu a četla všude, kde se dalo, taky do tří do rána a podobně. Upoutaly mne nejen dvě hlavní postavy, ale také Declanův věrný kamarád, kterému nemohl říkat nic než pravdu, a hlavně též postava profesorky Hillardové, která dokázala svým klidem a trpělivou neústupností přimět Declana k výkonu, o němž by nejspíš on sám nikdy nevěřil, že je takového schopen. Jediné mínus vidím pouze na překladu (který je jinak velmi povedený), a to kvůli neblahému, v této době velmi rozšířenému způsobu používání vazby být rád "za něco". Možná bych to snesla jednou, ale když na straně 174 dole a 175 nahoře to čtu hned třikrát za sebou, už se mi to nelíbí.... celý text
O kamnech na jižní točně
2014,
kolektiv autorů
Nejdřív mě zajímala jen ta od Petry Braunové. Pak jsem přečetla i ostatní a nejvíc ze všech se mi zalíbily tři. Pohádky jsou většinou obrazem našeho života. A taková byla pro mne ta od Zdeňka Šmída. Líbil se mi ovšem také Mikulkův Výlet do hor, kde se Měsíčkové rozhodli věnovat také něčemu docela jinému než jen vysedávání na kamenech kolem ohně a čekání na Marušku. Velmi příjemná mi byla pohádka Anny Šochové Studna pravdy, která byla hodně dlouhá a hodně o životě. Ale asi nejvíc se mi zalíbila Šmídova pohádka O kamnech na jižní točně, a to pro úsměvně vykreslené situace a mile sestavené věty. Navíc mě její čtení přimělo najít si něco o polární záři na jižním pólu a díky tomu jsem shlédla nečekaně krásné video s polární září, která se od té severní podstatně liší. Bylo to tedy pro mně celkově čtení milé i poučné. Děkuji.... celý text
Dvaadvacet centimetrů něžnosti
2002,
Johannes Mario Simmel
Velmi ráda jsem poznala Simmela i jako autora povídek. Je to pěkná sbírka napříč třiceti lety a povídky jsou často velmi dojemné, někdy dokonce smutné a u některých jsem se hodně zamýšlela. Nakolik se naše uvažování od té doby proměnilo? Jak moc jsem se proměnila já sama? Když se stalo, že mě některá nezaujala hned zpočátku, neboť se v ní psalo o jevech, které neznám (slavnosti někde v Maďarsku), a skoro, skoro jsem ji už chtěla přeskočit, ale nakonec se ukázalo, že mě zavedla k poslechu Mozartova Ave verum, což bylo příjemné. Vlastně ji pořád ještě čtu, prokládám ji čtením jiných knih a zase se k ní vracím a těším se na další příjemný zážitek, jako je třeba ten s Pohřešovanou babičkou nebo ten s novodobým Romeem a Julií. Jinak bych se o této zajímavé události nikdy nedozvěděla, což by nejspíš můj život nijak neovlivnilo, přesto říkám, že to bylo pro mne dobré, nejmíň proto, že jsem se ještě dobu po dočtení usmívala. Už teď, i když i dokonce zbývá ještě pár desítek stran (a jsem tomu ráda, neboť se mám na co těšit), přiděluji knize celých pět hvězd.... celý text
Nádherný psanec
2014,
John Eldredge
Vždycky jsem jenom slýchala nebo četla, že někdo mluví s Ježíšem, ale sama jsem to nezažila. Přesto mě odjakživa velice zajímal a jen jsem se neuměla smířit s tím, jak ho všude v kostelích zobrazují buď jen jako utrápeného mučedníka nebo jako děťátko. Jen párkrát jsem viděla sochu nebo obraz, kde je dospělý, krásný, vznešený,... ale nedosažitelný. V této knize mi autor přibližuje Ježíše tak, že mám chuť se s ním taky setkat. Po přečtení je mi rozhodně bližší a milejší než dřív.... celý text
Den, kdy se voskovky vrátily domů
2019,
Drew Daywalt
Skvělá kniha - vtipná i poučná zároveň. Navíc může vzbudit v dětech další kreativní počínání, a to snad nejen pouze v psaní pohlednic. Někoho vybudí k pátrání, kudy vlastně putovala růžová neonka, jiný si všimne zmínky o knize o pirátech a ještě jiné dítě si může díky tomu začít všímat, jak vlastně mohou pohlednice vypadat, obzvlášť, jsou-li z ciziny, a mohou se pustit do jejich sbírání.... celý text
Všechno o vejci
2019,
Markéta Nováková
Velmi hezká kniha, v níž nenajdete jedinou bílou stránku. Bílá tam jsou snad jen některá vajíčka. A labuť. Na zadní předsádce najdeme pouzdro se složeným plakátem, který je dobré rozložit a dívat se naň ještě před samotným čtením. Dvacet (z celkových třiceti) je tu vyobrazeno v reálné velikosti a je zajímavé je prohlížet, porovnávat a všímat si jejich barevnosti. Textu zde najdeme málo, je členěn do krátkých kapitolek a najdeme v nich další zajímavosti. Každému živočichu je tu věnována jedna celá dvoustrana, dozvíme se tu, kolik kdo snáší vajíček, jak často do roka, kolik měří, jak dlouho je třeba je zahřívat a kdo se o ně stará. Myslím, že takto zpracovanou knihu děti vezmou do rukou rády a rády si v ní budou listovat.... celý text
Vynálezárium
2015,
Robin Král
Rozhodně mi nepřipadá, že je to kniha pro děti. Skoro nechápu, proč je takto zařazena. Podle mého ji mohou ocenit středoškolští učitelé, češtináři vůbec a vzdělaní rodiče, kteří jsou ochotni takovou knihu číst spolu s dětmi, odpovídat na jejich dotazy a doplňovat samozřejmé nedostatky v jejich vědění. Podle mého může v rukou kreativního dospělého udělat výbornou službu jak básnivosti samotné tak i všem uvedeným vynálezům a vynálezcům. Nevím, co tu mělo mít přednost, zda málo známé a naprosto neznámé básnické formy anebo vynálezy. A je mi to vlastně jedno. Já jsem s knihou strávila několik příjemných chvil, bavilo mě dohledávat na internetu něco, co jsem nevěděla, usmívala jsem se u nápaditých a mnohdy vtipných ilustrací a celá kniha mi připadala hodně inspirativní. Odhaduji, že i někteří češtináři neznají všech deset zde popsaných básnických forem. A napadá mě, že by dobrý učitel starších dětí dokázal připravit lekci, v níž by i žáci poznali, že jsou podobného básnění také schopni.... celý text
Slepá mapa
2017,
Alena Mornštajnová
Přečetla jsem ji už v srpnu, ale asi nenapsala nic a nezaznamenala do Čtenářské výzvy, které mohu letos velmi děkovat za několik výborných knih, jež bych si bez ní asi nikdy nepřečetla. Slepá mapa byla pro mne podobně velmi silným příběhem, kde se opět objevilo trojí líčení, při nichž mi mnohdy stydla krev v žilách. Zvláště u toho třetího. Později jsem si říkala, že se Anežka možná stejně nemohla úplně uvolnit, protože tíha toho tajemství v ní zůstane po celý zbytek života. A kdo ví, co se děje s věcmi, které si vezmeme s sebou do hrobu! Tak jsem si ji chtěla přidat do Čtenářské výzvy v kategorii Kniha s oxymórem v názvu, a nějak se mi to nevede! Asi si budu muset přečíst ještě nějakou jinou :-) Hmm... celý text