kap66
přečtené 2776
Audience
1975,
Václav Havel
Neztotožňuji se s většinou názorů tady, ale chápu je - ze dvou důvodů: 1. Nedá se pochopit absurdita něčeho, co jste reálně nezažili (vy mladí). 2. Ježíte se, že máte číst dílo od prezidenta, o kterém ještě k tomu lidé vesměs mluví s úctou (to je jedno, že to napsal dávno předtím, než se prezidentem stal) - a čekáte podvědomě Něco; takže když čtete tyhle dialogy burana se slušňákem, nechápete, co na tom lidé mají. Co na tom mám já? Hra mě baví celá. Např. sledovat to, jak sládek postupně Vaňka "zpracovává" (to si myslí on): nejdřív mu vyká, pak mu tyká, mluví s ním jako s kamarádem (a chce po něm přivézt Bohdalku). Za naprosto nejlepší část ale považuji závěr: Vaněk, oběť režimu, odmítá z principu psát na sebe hlášení. Sládek, jeden z těch, kteří tento režim nejen podporují, ale přímo drží, ho obviní ze svého života plného špíny, z toho, že kvůli takovým lidem - rozumějte morálním - MUSÍ být on ten, který se MUSÍ brodit ve svinstvu. V opilosti a lítosti nad sebou samým usne, probudí se - a vypadá to, že vše začne nanovo. A Vaněk, do té doby zdvořilý, to vše komentuje větou: "Je to všechno na hovno." Zpět k bodu č. 1: jakákoliv realita má v sobě skrytou absurditu. Může to být i situace z této hry - člověk, který bude inteligencí i morálkou pod vámi, bude mít nad vámi moc. Ale stoprocentně vidíte - zase ve SVÉ realitě - i spoustu jiných absurdit. Protože absurdita je (a zároveň není) nesmysl. Absurdní, viďte.... celý text
