Kapis přečtené 905

100 nábojů: Smůla 2018, Brian Azzarello

Furt jsem si říkal, že mi tam chybí rodina Rockefellerů, kteří přece jenom v té Americe mají cosi pod palcem a ejhle, nejmocnější spojkou se ukáže samotný Abe Rothstein :) Přestal jsem si dělat zápisky někde u jedenáctého dílu, protože mě to tak strhlo, ženebylčaspyčo. A to byla trochu chyba, protože jsem musel opět dohledávat střípky informací, které jsou nenápadně rozesety po všech sto sešitech - především ty události, kdy Augustus s Javierem a Gravesem v podstatě Trust převzali po zabití svých rodičů někdy v šedesátkách - a nedohledal jsem všechno, protože to bych nad tím musel strávit ještě týden. Tyto kousíčky jsem si měl červeně zakroužkovat ve svých poznámečkách. Celá situace s upálením na molu, jež se táhla jako nit od probuzení Colea Burnse byla odstřelena jedním obrázkem, z kterého usuzuji, že to byl pan Dietrich, i když ho měl Graves před tím na mušce v autě po hlasování o rozpuštění minutemanů v Atlantic City. Mám za to, že kdo zvládne tuto TOP sérii, tak se může považovat za dospělého komiksového čtenáře. Tato série vyžaduje plně soustředěné pomalé čtení a hodně uvažování a spojování si události do jednoho celku. Mě třeba sralo, když jsem nevěděl co se děje a co kdo proč mluví, proto jsem si to vypisoval a i tak jsem se musel hodně vracet, protože zjevně nedůležité může být o 80 sešitů zásadním. Vodítkem může být třeba stav nehtů Lona, tvar opasku (třeba zrovna v této bichli jsou scény, které na sebe na první pohled navazují, ale jsou úplně z jiných míst), či napůl vyslovená věta, kterou si musí čtenář později domyslet a zasadit do kontextu a to nemluvím o celých událostech, které se stanou mimo záběr. K božské kresbě, její kompozici a geniálnímu coloringu netřeba nic dodávat, je to to nejlepší, co český čtenář může dostat. Strávil jsem nad těmito sto sešity sedm týdnů, nepočítám-li těch jedenáct let před tím - nečetl jsem samozřejmě furt, protože doma večer už na čtení není síla, ani po tom, co ti dva malí neposedové jsou uloženi do postele - a musím říct, že to bylo krásných sedm týdnů, užil jsem si každou chvíli v tomto nelítostném světě krvavých jatek, zvrhlých bestií a nejvyšší politiky, skláním se před autory, děkuji BBArtu, že to nakonec dotáhl a .... prostě děkuji za tuto parádičku:)... celý text

O statečném Cibulkovi 1997, Gianni Rodari

Závan nostalgie z dětství, děti se u ní taky bavily, zkrátka není nic lepšího, než sociálně cítící zelenina s revolucionářskými ambicemi proti prohnilému zřízení jiných vykořisťujících druhů ovoce a zeleniny!... celý text

Život a doba Skrblíka McKváka 2018, Don Rosa

Na Kačery jsem se díval dlouho spatra, jako na jednoduchou dětskou zábavu pro děti do 10 let. Před nedávnem jsem zapnul s děckama Duck Tales a bylo to celé předabované a vůbec se mi to nelíbilo a pak jsem viděl ještě nové Kačery z roku 2017 tuším a to byl přímo hrůzoděs – jeden ze tří –ulíků tam ležel naprosto znuzený a shnilý u televize a bylo mu líno se i natáhnout pro mobil, Skrblík ho obskakoval a podával mu nějaké sodovky, které byly v nedostižné vzdálenosti půl metru, ale on z nich odpil pouze první hlt a pak to vyhazoval – no vypínal jsem to zcela zděšen a stáhl jsem 100 dílů Duck Tales i s filmem v “původním“ dabingu a na to se s děckama díváme a po venku sklízíme úsměvy a uznání, když začne ten dvouletý zpívat skoro jako Čok se Střihavkou “Káááčejjj úůůůů“ :) Nicméně jsem ke kačerům stále cítil jistý despekt, z kterého jsem byl vytržen letos andrem, když mě chtěl sbalit po Crweconu u něho doma na svou úctyhodnou až úchylhodnou kačeří sbírku v několika jazycích. Dostal jsem erudovaný až zamilovaný výklad o Carlu Barksovi i Danu Rosovi, který se od Duck Tales distancuje, obdivoval jsem podepsané obrázky na hajzlu, prolistoval jsem pár knih a nakonec usnul na zemi v dětském pokojíčku, aniž jsme dopili všechna piva a bez ztráty věnečku:) Netrvalo dlouho a Skrblíka jsem si musel pořídit a přečíst. A musím říct, že je to VÝTEČNÉ! Takových drobných detailů, ta preciznost a láska, s kterou je to nakresleno a když jsem si četl úvodní předmluvy ke každé kapitole, tak jsem si uvědomil, že jsem narazil na KULT a to doslova. Redakční práce tu byla zmíněna, je to škoda, ale já byl tak překvapený tou kvalitou samotného díla po všech stránkách, že mi to moc nevadilo a přimhouřil jsem očko. Studoval jsem každý panel a mohl jsem jen obdivně kývat hlavou, prostě parádička, skalní fanoušci jistě ocení všechnu tu práci, kterou si s tím Rosa musel dát, já smekám taky. Nejlepší kapitola byla rozhodně z Klondiku, pobavilo mě ztvárnění Rockefellerovské famylyje v kapitole 3, akorát teda u 11. kapitoly jsem trochu trpěl, protože zde dostala ta preciznost pořádně na prdel. Přičítám to tomu, že Rosa je typický Američan – všechny kapitoly, které se týkaly Ameriky, byly vycizelované do posledního detailu, včetně barvy trenek prezidenta Roosvelta, stejně tak anglosaské kolonie Austrálie i Jižní Afrika, ale v tom Kongu udělal hrozné boty. Tak např. žádný domorodý kmen nemohl vlastnit kaučukovou plantáž – to tam zavedli belgičtí okupanti a spáchali na domorodcích strašlivou genocidu. Stejně tak nemohl žádný náčelník v Kongu v roce 1910 vědět o existenci nějakého Kapského města. Že by z Konga jezdila železnice do Jižní Afriky a do Egypta a pak ještě do Jemenu je absolutní nonsens, ale jak se říká chujstym, přece jenom musel autor naroubovat desítky let do pár stran, na zážitku z perfektního komiksu to nenechalo následky. Jsem nadšený! Nevím, jestli půjdu do Zlatých klasik, ale aspoň už vím, co čekat. Ještě bych rád zmínil jeden zajímavý aspekt, který s tím vším tak nějak souvisí – kdysi dávno byla vyhlášena akce “čti komiks na veřejnosti,“ u nás myslím pršelo, ale já čtu komiksy na veřejnosti celkem furt a po očku sleduju, jak mi lidi nechápavě hledí přes rameno nebo na obálku. U tohoto komiksu byly ty pohledy nechápavé o něco více a i mí kámoši, když jsem jim vykládal nadšeně o McKvákovi, se na mě dívali poněkud shovívavě. Chce to tvrdě čtením pracovat na změně!! A poslední, z čeho se musím vypsat a co mi tak běželo hlavou u čtení a jak je to v Skrblíkovi pěkně ukázáno je, že kam se nacpala ta naše bílá/křesťanská/západní civilizace, tak tam hned rabovala a drancovala, zabírala, loupila, zotročovala a vraždila, bez ohledu na to, jestli tam někdo původně žil nebo ne. Třeba ty claimy – přišels, zarazils kolík a bylo to “tvoje.“ Indiáni nikdy koncept “vlastnění Matky země“ nepochopili a teď jsou posledními občany v zemi, která jim kdysi patřila. Ale nechci na tuto vážnou strunu tentokrát moc brnkat, tenhle komiks je čistokrevná zábava, za mě po dlouhé době jednoznačných 100%, práci Egmontu do hodnocení nezahrnuju – nějaké opravené vydání třeba ještě ve větším formátu bych kupoval okamžitě.... celý text

Dlouhý zítřek a další příběhy 2018, Mœbius (p)

Nejslinější pocit při čtení byl, že čtu Kometu, je to tak krásně barevné a různorodé - ale Kometa to opravdu není. Mám radši delší příběhy, i když občas zvládnu i povídkové sbírky, nicméně četl jsem tuto knihu tak na šestkrát, na sedmkrát po autobusech, takže mi krátké povídky nevadily. Určitě ale úplně první povídka, podle které se toto album jmenuje, by si zasloužila tak pětkrát delší rozsah, protože byl vytvořen poměrně povedený svět, škoda z něj tak rychle utíkat. U druhého alba mi nepomohlo ani se zhulit jak prase a myslet u čtení na něco jiného, stejně jsem se vůbec nechytal - asi to chtělo silnější model nebo pořádný Peyotl na kterém je to předpokládám napsané - tu poslední pičózu jsem ani nedočetl, vtipnost povídek s vymyšlenými slovy mi zcela unikla. S třetím albem se to ale celé napravilo a Výlet na Pharagonescii je vrcholem knihy - to jsem se opravdu skvěle bavil. I další povídky a poslední album mě poměrně saturovaly a i když další Moebiovy knihy asi vyhledávat nebudu, s touto sbírkou jsem velice spokojen. Ty kraťásky se dají použít i pro propagaci komiksu mezi známými. Jsem velice zvědav, co nám CREW naservíruje v této skvělé edici příští rok.... celý text

ČVUTIX: Komiks sedmi statečných z ČVUT 2010, Jiří Grus

S Flafíkem jsem z knihovny vytáhl i tuto brožurku, která je mým dlouhodobým restem k přečtení. Nadšený teda nejsem, i když propagace technických oborů je jistě potřeba, bo jak se člověk podívá na ta zvěrstva, která se momentálně nabízejí na různých pseudofakultách a soukromých školách pro rozmazlené zmrdy bohatých fotrů, jde z toho člověku na zvracení. Hlavně, že se generace přiblblých kokůtků s přebujelým sebevědomím bude honosit tituly! No nic, sešitek má jeden zcela zásadní nedostatek!!! Kde jsou, KURVA, Jojin a Hedgehog, jejichž stripy o Profesorovi ZLU a životu na ČVUT nám rozjasňovaly život na výšce??? To je teda obrovské zklamání a neúcta k dvěma absolventům, kteří pro propagaci ČVUT udělali podle mně nejvíce. Knížečka je propagací školy pro žáky ZŠ a SŠ, takže už nejsem nějaký ten pátek cílovka a zaujal mě pouze Kučerovský, zbytek velká slabota - ale děckám na základce by se to možná líbit mohlo. Moji dcerušce v 1.třídě rozhodně, starším smradům s tabletama v ruce asi už těžko. Navíc, když to nebylo zadara. Takže za mě slabých dejme tomu 30%.... celý text

Flafík 2008, Simone Lia

Knihu jsem před tak deseti lety vytáhl z knihovny a po dvou stránkách jsem ji znuděně až znechuceně vrátil zpátky. Teď, když jsem ji otevřel znova a viděl jsem to "Tatííííí" na každé stránce, a odehnal stejně kvílející děcka a přivázal je ve sklepě k topení, ať dají chvíli pokoj, mě hned pohltila. Lidský hrdina je takový tichý mamlas, co by se nechal zežrat i muchama ale podle všeho už není panic. Má malého králíčka, který je jeho synem - takže jasně, že nemůže být panic, to dá rozum, ne?! Akorát teda nevím, jestli bych ho pouštěl do ZOO a o velikonocích do obchodu. Králíček se jmenuje Flafík a podle něj se jmenuje i tato kniha, kdyby to někomu nedošlo. Flafík je králíček, který s odzbrojující naivitou, dětskou nevinností a bezstarostností čtenáři upozaďuje a prozařuje problémy jeho lidského otce a rodiny. Tento náš hrdina je v apatickém zoufalství nad neuspokojivým stavem svého nudného života. Za celou knihu se skoro nic zajímavého nestane, ale autorka to "nic" přenesla s takovou ženskou lehkostí a jemným vtipem, že jsem to zhltl jak králíka na smetaně. Velice povedená kniha, jsem rád, že jsem ji doma z knihovny konečně vyštrachal. Všechno je jasné, doufám!... celý text

Tři stigmata Palmera Eldritche 1994, Philip K. Dick

Asi zatím nejlepší Dickovka, co jsem četl (už podruhé). Na zemi se nedá už skoro žít pod širým nebem, tak OSN (které podle mne Dick ve svých knihách dával až příliš velkou moc do budoucna) vysílá nuceně osadníky na planety a měsíce sluneční soustavy. Aby jim tam z toho hned nejeblo a nepodřezali se navzájem, v hnusných barácích a metanových bouřích, užívají látku, která je, spolu s miniaturizovanými sadami domů, věcí a panenek, přenáší na chvíli na zemi. Pokud máte v sadě myčku na nádobí a ferrari, máte ho i v tomto "přenosu." Leo Bulero je majitel firmy na miniaturizaci i distribuci drogy, zaměstnává vizionáře, kteří vidí do budoucna a předpovídají co bude a co nebude mít úspěch a jsou celkově schopni předvídat budoucnost. No a do toho přiletí ze systému Centauri Palmer Eldritch s látkou novou, která má přinést přenos zcela reálný a dovolit si prožít až reinkarnace. Přiletěl z Proximy Bůh? A tady to začne klasicky paranoidně a psychoticky se zadickovávat, že pochvíli čtenář neví, kdo je kdo, co je realita, co už je halucinace a jestli zabil nebo osouložil přelud nebo sám sebe. Nemá se smysl v tom moc přehrabovat, je třeba si tuto genialitu přečíst, nakonec to dá všechno dokonalý smysl a i samotný Leo musí nakonec krotit své apoteózní cloumání v podbříšku. Autor ve své psychóze vysypal z rukávů tolik nápadů a myšlenek, které by jiným stačily na pět knih. Jednoduše geniální!!!!... celý text

Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

Tak jsme s malou byli v našem oblíbeném antikvariátu u Leninky, od zdejší uživatelky knihomoli, kterou tímto zdravím, pro nějaké dětské časopisy (je třeba ji učit od nejútlejšího dětství chodit do tak krásných obchodů;)) a jelikož jsem vyrážel někde do Prahy posléze, rozhodl jsem si koupit nějakou Dickovku, kterou ještě doma nemám a zrovna to padlo na tuhle. Byl jsem okamžitě vtržen do děje a do šílených labyrintů Dickových paranoidních technofantazií, kdy pochvíli už jsem si nebyl jistý vůbec ničím, včetně identit postav a světa, ve kterém žijí. Náladové harvany, kterýma si můžete nastavit náladu/y na celý den, empatické krabičky, které Vás vytrhávají z mizérie reality. Ti šťastnější mohli emigrovat na Mars, kde to ale je, jak zjišťujeme, mnohem horší. Androidi, kteří mají sloužit kolonistům, ale někteří své pány zabili a přiletěli zpět na zem, jsou čím dál hůř rozpoznatelní od lidí, kdy je někteří loví, geneticky degenerování kripli, celodenně vyřvávající televize s nulovým obsahem a to vše v depresivním radioaktivním příkrovu prachu. Brilantně zapletený příběh o poznávání vlastního já, které při posílání androidů na odpočinek zjišťuje, že k nim může něco cítit. A to dokonce lásku. Těžká morální dilemata na pozadí bezútěšného zničeného světa po konečné atomové válce, kdy mírou společenského statusu jsou vzácná živá zvířata, v klasické tíživé paranoi Dickem stvořené reality. Tento román má letos 50 let a nejde než smeknout před autorovou představivostí, protože většina moderních věcí tomuto dědkovi nesahá beztak ani po kolena. Těšil jsem se jak tu nasázím všechny Dickovky co mám, v duchu své filozofie na DK, kdy tu nesypu do své knihotéky všechny naše knihy naráz, ale postupně jak je čtu nebo znovu čtu, ale zjistil jsem, že už jsem tak provedl minulé září...pchhh, ale na genialitě této knihy to nic nemění, chystám se shlédnout oba filmy a už jsem otevřel další Dickovku.... celý text

Krása nesmírná 1989, Irina Karnauchovová (p)

Vzpomínám si jak jsme leželi v družině na zemi, hlavy na polštářích a tyto pohádky jsme poslouchali z desky. Tyto úžasné, docela drsné slovanské pohádky, které do naší kultury jednoznačně patří - ona i ta Božena Němcová z nich asi opisovala. Jsou psány krásným, květnatým jazykem a nesou spoustu poučení. Když jsem zahlíd tuto knihu v Levných knihách (mimochodem, stále tam je), neváhal jsem a hned jsem ji koupil pro děti. Už ji máme přečtenou a děckám se moc líbila, holt Baba Jaga a Kostěj Nesmrtelný, stejně jako takový Perun jsou ikony našeho slovanského životního prostoru a doufám, že se na tom nebude nikdy nic měnit.... celý text

Ekhö: Zrcadlový svět 5 a 6 2018, Christophe Arleston

Tak, od "Tajemství Prikónů" jsem čekal trochu více a trochu něco jiného, ale nakonec je to poměrně uspokojivé, proč vlastně ne. Tajemství vzniku civilizace a podobného světa tomu našemu na Ekhu mi pak přijde trochu kostrbaté a autorovi se nedaří úplně nejlépe na to všechno naroubovat. Třeba ti indiáni. A proč tam byly ty těžební zařízení na ropu, když se jezdí na zvířecí pohon? Příběh z jižanských bigotních končin a trocha toho showbyznysu mi taky sedl, docela jsem se bavil, jako u Ekha pokaždé, za čež může i specifická bohatá kresba a jsem spokojen. Milostná linka mezi Mravenou a Jurijem má úplně všechno, co bych od podobného dílka čekal, včetně kazišuka Sigisberta. Pokud by měl vyjít v MC další dvoudíl, určitě budu hlasovat pro.... celý text

Byl jsem agentem CIA 1980, Philip Agee

Škoda, že nevyšel a asi nikdy nevyjde podobný deník agenta CIA, který operoval v naší zemi kolem let 68 a 89, to by bylo asi výbušné čtení. I když dnešní nejhlasitější apoštolové demokracie a svobody slova by to beztak zakázali vydat, zcenzurovali by to nebo by to s pořádnou dávkou hysterie prohlásili za podvrh psaný osobně ztělesněním Behemotha na zemi, ultrasatanem Putinem. Zástupy akademiků a žurnalistů by se předháněly, kdo by na to vykydal více sofistikované špíny, tak jak vidíme denně v našem středoevropském rybníčku, když dojde na antagonismus USA-Rusko. Fakt si to sežeňte a přečtěte, to je nejmíň co můžete udělat, bo systém nezměníme, jak píše trefně sám autor.... celý text

Kaltské jeskyně 1993, Joe Dever

Tak, tentokrát nám to trvalo velice dlouho, protože furt někde lítáme po venku a po čtyřech pivech na zahrádce už nečtu tak plynule, jako ze začátku. Opět ale skvělé dobrodrůžo v ledu a mrazu, které mě aspoň literárně chladilo a malá to projela na jeden zátah - pravda, byl tam jeden netvor s jedovatým špičatým jazykem, kde stačil jeden zásah a Lone Wolf šel do Kai nebe, tak tam jsem ji dovolil házet tolikrát, než ji padla nula - a nepřítel byl automaticky mrtev. Určitě vedlo více a možná i zajímavějších cest, ale snad se k tomu vrátí(me) ještě a zažije(me) si to znova. Skvělá zábava, malá je u toho vždy celá napnutá, rozšiřuje si slovní zásobu a vliv na fantazii a představivost je jistě nezanedbatelný.... celý text

Kam zmizel zlatý poklad republiky 2007, Stanislav Motl

Bezprostředně po mnichovské zradě, kdy se signatáři, včetně Velké Británie a Francie, tedy naši “spojenci,“ netajili nadšením z podpisu a kdy nás nechali napospas nacistickému Německu, čehož důsledkem bylo 800 000 Čechů vyhnáno ze svých domovů do vnitrozemí, a museli jsme se bezprostředně vzdát 14 tun našeho zlata, jako zlatého krytí za bankovky, kolující v Sudetech, nám náš spojenec Velká Británie poskytl tzv. mnichovský úvěr. VB nabízí poníženému československému spojenci cosi jako finanční kompenzaci. Půjčku s 1% úrokem k “překonání těžkostí.“ Ovšem na těchto “těžkostech“ se VB velkou měrou podílela. VB nám měla poskytnout 30 miliónů liber, nakonec mělo jít o 10 miliónů, z čehož 4 milióny měly být “darem“ za odstoupení Sudet. Z této částky měl být dotován fond pro vystěhovalce, zejména se to týkalo Židů. Půjčka taky byla vázaná podmínkou, že v ČSR nedojde k diskriminaci Židů. Takže je zřejmé od koho a pro koho ty peníze byly a komu především měly sloužit. Do 15. 3. 1939, kdy začala okupace, jsme vyčerpali jen 2,5 miliónů liber. Další 2 milióny byly použity na krytí pohledávek Británie vůči ČSR, takže si je rozebrali britští věřitelé na ostrovech. Po válce nám Britové vyčíslili úvěr do posledního penny, ve výši 4,43 miliónů liber. Holt spojenci. Po tvrdých jednáních nám tento úvěr odpustili až v osmdesátých letech, ale bylo to podmíněno splácením zase jiných peněz. Hned po vyhlášení protektorátu, v ten stejný den, nacisti obsadili Českou národní banku, kdy už moc dobře měli zjištěno, kde jsme ukryli naše zlato, na které se mimochodem dělala národní sbírka za první republiky. 50 tun zlata bylo deponováno v Bank of England. Británie, jako kovaný spojenec naší těžce zkoušené země, vydala okamžitě 23 tun našeho zlata Hitlerovi přes “nezávislou banku pro mezinárodní platby v Basileji.“ Jelikož hlavním klientem této slovutné instituce bylo Německo, odešlo zlato bez velkých řečí. Pro bankstery byla mezinárodní bankovní stabilita důležitější než pouhé nepříjemnosti války. Nacisti nás drancovali velice důsledně, ve zlatu, mincích, cenných papírech ukradli hodnotu víc jak 1 miliardu korun Českých. Jelikož jsme byli ještě v roce 1935 největší výrobce zbraní na světě, Hitlerovské Německo získalo obrovskou válečnou kořist a naše tanky, zbraně a střelivo sloužilo i k porážce Holandska, Belgie a zrádné Francie. Naši vojáci bojovali za tuto Francii, dokud nebyla poražena, odkud pak odpluli do zrádné Anglie. Zbylých cca 26 tun zlata, deponovaného v Anglii chtělo Německo zaslat taky, ale Hitlerovi jej nevydali jen pro to, že už byli s Hitlerem ve válce a taky pro čistě své zájmy. Dostali jsme další skvělý úvěr! Tzv. válečný. 7,5 miliónů liber, abychom si mohli platit odboj a vojáky, kteří válčili a pokládali životy za Anglii. Platili jsme si všechno do poslední ponožky, nábojů do pušek, pohřby padlých v bitvě za Anglii a dokonce nás nechali zaplatit i za bomby, jež naši piloti, ve službách RAF, svrhávali na nacisty. Podmínkou tohoto úvěru bylo, že jsme nechali Anglii disponovat zbylými cca 26 tunami našeho zlata. Toto zlato Anglii velice pomohlo v době války – použili ho na financování válečných dodávek z USA, což nastartovalo zaoceánský válečný průmysl. Takže úvěr jsme museli zaplatit i s úroky a ze zlata, které jsme měli schované v Anglii, jsme dlouhé roky neviděli ani cihličku. Pro porovnání, Sověti si jako válečnou kořist odvezli cca 400 kg zlata. Po válce jsme museli platit Angličanům odškodnění za znárodnění a pak teprve válečný úvěr. Polákům byly všechny dluhy odpuštěny už v roce 1956. Američani nám zadržovali zlato z nalezeného nacistického pokladu do osmdesátých let, kdy už bylo dávno vráceno všem zemím, včetně Polska – krom Albánie a Československa, ale až po zaplacení mnoha miliónů dolarů za poškození jejich zájmů v naší zemi. Ve stejnou dobu nám zlomek našeho zlata vrátila i Anglie, taktéž po vyplacení miliónů liber a splacení válečného úvěru. Naši národohospodáři vyčíslili škody po nacistickém drancování republiky na cca 1,3 biliónů korun! Nikdy jsme z odškodnění a reparací od Němců neviděli ani korunu. Naopak, přesně dle slov Eduarda Beneše začal sudeťácký landsmanšaft otáčet historii a z Němců dělat oběti války – když pak člověk viděl vlastizrádce Bělobrádka a Herrmana, jak se před tímto sdružením klanějí, omlouvají se, nazývají je krajany a nejradši by jim ještě určitě platili, člověk se začne ohlížet po prvním kandelábru, kde by je nejradši pověsil. Kdybych chtěl pokračovat v pečlivém výtahu, musel bych opsat půlku knihy a už na to nemám sílu. Je to zdrcující, smutné a bolestné čtení – a když potom člověk poslouchá, co se děje v té naší zemi, kdy se hystericky straší sedmým rokem s Ruskou agresí a poslušně olizujeme našim západním “spojencům“ v hlubokém předklonu paty – paty, které nám šlapou po krku, tak je jednomu fakt do breku. Zbytek našeho zlatého pokladu tajně rozfofrovala ČNB, kdy ho prodala “těm“ Němcům za nějaké trapné dluhopisy. Je paradoxem, že USA nám naše zlato nechtělo vydat, protože “patří československému lidu“ a v naší zemi byla totalita – a po té slavné tzv. revoluci v 89-tém jsme se toho zlata zbavili západním banksterům za nějaké bezcenné papíry a hádejte na čí doporučení? Na doporučení Světové banky – což je s MMF dvojice, která svými úvěry a doporučeními, podmíněnými devastujícími sociálními škrty a privatizací národního bohatství, vysává celý svět. ČNB v tu dobu vedl – po té co jsme se tu prý zbavili toho strašného komunismu – Josef Tošovský – těžký komunistický kádr a agent StB. Samozřejmě, že za tuhle vlastizradu na našem národu dostal od stejné světové zlodějské instituce ceny za nejlepšího bankéře na světě, stejně jak ten zkurvysyn Kalousek dostal cenu za nejlepšího ministra financí od stejných kruhů, když se mu povedlo rekordně zadlužit naši zemi a nastavit pravidla pro lepší odsávání kapitálu k těm našim skvělým západním spojencům. V hubě zůstává trpká pachuť, hněv a frustrace. TUHLE KNIHU BY SI MĚL V NAŠÍ ZEMI PŘEČÍST ÚPLNĚ KAŽDÝ!!!... celý text

Dlouhý John Silver 3 a 4 2018, Xavier Dorison

Nečekal jsem, že se příběh sveze po vlně takového mysteriózna a nadpřirozena - ale ve finále proč ne. Autor všechny své postavy kvalitně vyvraždil, což mám rád a na patře nezůstala žádná pachuť. Velice příjemné pirátské dobrodružství, až jsem dostal chuť vyrazit někde do neznáma a žít jen pro dnešek. Moje žena jaksi s těmito mými touhami neměla včera úplně pochopení, takže zase sedím v robotě a místo slaného oceánského větru mě ovívá klimatizace, která mi tu přináší dobrodružné bacily z celé budovy.... celý text

Dlouhý John Silver 1 a 2 2018, Xavier Dorison

Drsné pirátské dobrodrůžo, v kresbě, která mi přijde moc rozvrkočená. Má to spád a tohle pokračování Ostrova pokladů rozhodně není pro děti školního věku. Po nepříliš povedeném Třetím zákoně poměrně osvěžující příběh.... celý text

Bílá paní na hlídání 2013, Pavel Brycz

Je to velice pěkně nakreslené, příběhy jsou zábavné a děcka to baví, u postele to leželo měsíc a dost často se v tom listovalo i bez nás rodičů. Navíc za pár kaček v LK.... celý text

Goon #9 - Pohroma jménem svědomí 2018, Eric Powell

Tak (aspoň za mě) ne Čínská čtvrť, ale až tato kniha konečně poslala Goona na vrchol a groteskní obludáriová mlátička se finálně změnila v temnou bažinu plnou krve a emocí. Myslím si, že když Powell začínal s Goonem, vůbec netušil, kam až to povede - ono je to asi stejné u všech tvůrčích procesů - a pomaličku budované pozadí jednotlivých postav, jejich postoje, motivace a povětšinou temná historie se tady spletly v jeden gordický uzel, který musel být rozseknut velice razantně. S napětím jsem otáčel každou stránku a i bez Rákosníčkovy mlhy bylo napětí přímo ke krájení. Strhující tempo ke konci gradovalo a autor své milované postavy vůbec nešetřil. Nelze než zatleskat a vyseknout Ericovi poklonu - už teď vyhlížím další díly. Výjimečně mě nadchly i bonusy vzadu, protože těch pár "náhodných" černobílých stránek osvěžilo pár věcí, které proběhly v dílech, které jsem četl už před lety a tudíž pozapomínal - a v této knize dostaly konečně význam a vysvětlily se, když své nitky přidaly do toho již zmíněného uzlu. Vysvětlení autora k čb/barevné kresbě u mě rozšifrovalo poslední otazníky - a to proč byly první knihy kresleny detailněji, především úžasná pozadí, která jsou v dalších dílech méně precizní. Ale i tak jsem rád, že Goon vychází v barvě, kolorista odvádí neskutečně kvalitní práci. Goone, jááá jsem s tebóóůů, neopustííím těěěě počítéééj dyckýýý se mnoůůůů bo jsem tvůůůj fánouuušééék Jednoznačných 100%.... celý text

Goon #8 - Dost prokletí pro všecky 2018, Eric Powell

Je to pořád čistokrevná zábava s parádními, až úchylnými postavami s neskutečnými deformacemi, v úžasně bizarním psychoprostředí. Povídky fajn, ale radši bych byl za pokračování hlavního příběhu - obálky předchozích dílů na konci mi nedávají smysl už vůbec. Radši bych více obsahu za ty prachy!! Tuhle sérii ale už neopustím a jsem nucen si ji dokoupit až do konce.... celý text

Oheň na vodě 1993, Joe Dever

Tááák jsme to s malou dojeli. Začali jsme používat desetistěnnou kostku, což je lepší, než furt píchat zběsile tabulku náhody. Umřela u toho božatko nesčetněkrát, takže jsme zavedli "save mode", kdy jsme třeba pokračovali od nějaké stránky, abychom to nejeli úplně od začátku. Velkou nevýhodu spatřuji v tom, že klíčové "Magické kopí", které je potřeba k projití tunelu do královského města Durenoru, je možno získat jen na jednom místě. Vůbec to tam důležitě nevypadá a není vůbec žádný problém toto místo v knize minout nebo odtamtud utéci se zesranou tunikou až na drátěnou košili. Pokud kopí chcete získat, musíte projít soubojem s protivníkem tak silným, že jste bez šance - musel jsem ji na tento souboj navýšit jednorázově umění boje o 1k10, aby měla aspoň nějakou šanci. A v kontrastu s tímto, když pak získáte ten slavný Sommerswerd, rozsekáte všechny soupeře na kašu, bez ztráty kytičky. Nicméně dobrodružství je velice rozmanité - moře, město, putyky, piráti, hazard, pustiny, hostince, tunely v horách, pak luxusní nemrtvá (v této knize z "mladých fantasy let" 1993 se používá pro "undead" překlad "nesmrtelný") flotila lodí, zvednutá ze dna moře při návratu. A to jsme do některých linií ani bohužel nezabloudili - např. ilustrace nějakého myšího bojovníka. Ilustrované je to mimochodem velice pěkně. Užili jsme si to parádně a zabralo nám to nějaký čas, takže to není vůbec otázka hodinky funění po nedělním obědě. Ještě teď se chlamu, když si vzpomenu, jak malá získala ten Sommerswerd a lítala po bytě s dřevěným mečem z Buchlova a máchala kolem sebe :D Sérii už mám dokoupenou až do desátého dílu, takže nás čeká ještě spousta dobrodrůža - a teď je pomalu čas se podívat do Kaltských jeskyní.... celý text

Saudek: Technické noviny 1971-1977 2018, Kája Saudek

Už dávno nemám ambice si dokoupit celého Saudka. Např. ta první vydání od speleologické společnosti, stačí mi pozdější vydání, nekupoval jsem ani novou Muriel, ale tohle jsem si musel pochopitelně pořídit hned jak to vyšlo. Restaurátorská práce Filipa Konečného opět na jedničku a je fajn, že tento komiks je už pro masy a má přijatelnou cenu. K Saudkově genialitě drobných detailů a narážek v kresbě se snad ani není třeba vyjadřovat, akorát jsem všechny ty příběhy už někde četl a viděl, ale to vůbec neva. Z doslovu jsem pochopil i proč "Trať se ztrácí ve tmě", kterou mám v jiné knize je tak předělaná. Takže celkově spokojenost, knihu mám v knihovně obrázkem ven, protože je to krása. Povinnost pro každého komiksového sběratele a vůbec se nebudu zlobit za nějaký nový Saudkův kousek, nejlépe takový, co neznám.... celý text