Kapis přečtené 907

Rezervace v rytmu blues 2017, Jason Aaron

Lehounce jsme zpomalili tempo, ale životy v této knize nečekalo o nic méně hnusného marasmu a bezvýchodného zoufalství. UFF - tak a konečně přichází čas na díly, které jsem ještě neměl tu čest číst - a to si teda užiju!! Není jak to číst v kuse.... celý text

Thor: Poslední Viking 2014, Walter Simonson

Takže pokračuji ve čtení ultimátního Marvel kompletu a třetí na řadě je Nejmocnější přemocný Thor, thoš oukej. První polovina je poměrně svižná a komiks vypadá moderněji, než jeho kolegové z dílů dva a čtyři, i když neustálému onanistickému vysvětlování a sáhodlouhým myšlenkovým pochodům, na úrovni Einsteina, které hrdina zvládá mezi údery rychlosti mach 18, se nevyhneme. Úplně to vidím, jak si standardní samomluvou povídám v duchu, během vířivého souboje v oblacích, pod hladinou oceánu a v mrazivých dálkách vakua: „Já Mocný (to se musí pokaždé) Thor udeřím svým mocným magickým kladivem Mjolnir do neproniknutelného brnění tfuj tfuj zlé ještěrky Farnsworsthe i když je nezničitelné. Můj mocný otče, vládče Asgardu, drž při mně pomocné oko, abych neusedl ještě dnes po tvém boku v síni Valhally! Ha, ještěr, zplozenec zla, kterého jsem již jednou porazil (viz. díl 185) použil svůj oheň, ještě že mohu využít svou rychlost a plamenům se vyhnout. Ale ne, porušil statiku budovy a ta se zřítí na nevinné dělníky, musím rychle použít své mocné kladivo Mjolnir, já mocný Thor, bůh hromu, abych je zachránil." No nic, druhá část je spíš podprůměrný brak s tím, že dvě zajímavě rozjeté linie, kterým je věnováno v každém sešitu pár stran, nám jsou upřeny, přičemž by byly určitě zajímavější než mlácení nějakého přiblblého ještěra. Ale je mi jasné, že nekonečné řady sešitovek Marvelu vyžadují kvůli prodejům jistou rozvláčnost a vycpávání vatou. Oukej, jde ale vidět, že W. Simonson je velký znalec severské mytologie a celé to vatování je aspoň zabaleno do erudovaného honosného hávu. K dobru připočítávám i to, že si to krom scénáře i sám nakreslil – a to vůbec ne špatně. Lze si taky povšimnout, že to bylo psáno ještě v dobách jakž takž zdravého rozumu a hlídač Heimdall není černoch, tak jako ve filmu. Což samosebou co jiného byste očekávali v mýtickém severském vikingském světě plném ledu, mrazu a polární noci, osvětlené excitací elektronů horních vrstev atmosféry slunečním větrem, než vikingského černocha, že? Pominu-li to, že NY je plný superčuprhírů a megalomanský ještěr likvidující město nepřiláká pozornost vůbec žádného z nich a spořádaně všichni čekají, než si to Thor přijde vyřídit osobně – a lidi ve městě likvidací Gappou berou jako takovou normálku - byl tu jeden okamžik, který mě položil s hurónským smíchem na podlahu a skoro mě po ní rozrotoval. A to bylo jedno nenápadné hlášení z rádia, kdy „ctihodný senátor prohlásil, že to stvoření je bezpochyby nástrojem Rusů.“ No OMG, je to 25 let staré, ale evidentně jsou v USA některé věci bez nejmenší změny. Jak nám je předkládáno denně ze zcela nezávislého mediálního prostoru, je zjevné, že to strašné Rusko může za všechny problémy těch svět ochraňujících Států severoamerických a vůbec vlastně celého světa. Jsem přesvědčen, že to byly nejen letošní americké volby, ale Putin osobně může mimojiné za střelbu na té čundrcountryshow v LA, rasové nepokoje a za těch 16 miliónů dospělých Američanů, kteří neumějí chudáci číst ani psát. A jen zrádce národa a ruský agent by za tím hledal bezohledný hon za soukromými zisky, kdy se bez peněz v Americe nedostanete ani ke vzdělání ani k zdravotnictví. Buhehemehehehe :D No ale celkově teda takový lepší průměr, číst to znova by byla ztráta času, ale myslím, že až děti dorostou trochu, budou to nadšeně hltat, stejně jak já bych si u toho v dobách začátku Semicu ukroutil šulínka extází.... celý text

Uncanny X-Men: Dark Phoenix 2013, Chris Claremont

Tak jsem si nakoupil s rozumem pouze šedesát knih této edice a s dalšími nepokračoval - a podle všeho jsem dobře udělal. Jako prostřih zásadních událostí Marvelu mi to rozhodně stačí a objážek je i tak dost dlouhý:) Ale zjistil jsem, že mám těch komiksů přečteno sotva dvacet a jelikož už kupuji komplet i od DC, řekl jsem si že je to třeba napravit a když k tomu přišla chuť, hrábl jsem po první nepřečtené v řadě a to je tahle. Těšil jsem se, jak si z toho budu dělat srandu typu: "teď sedím a píšu - uvažuji o tom, co jsem dočetl minulý týden a mé prsty se zběsile pohybují po klávesnici tak jako neutrony v paprskové pušce X s paprsky kokotového spektra Q". Ale musím říct, že příběh je poměrně strhující. Stálé opakování co kdo umí, dělá, udělal a co bude dělat + popisky, že děj na stránce navazuje na stránky předchozí je spíše úsměvný a člověk musí počítat s tím, že průměrný amík, co si to kupoval, je televizí vypatlaná lopata, který by bez auta nevěděl ani jak se najíst. Osmdesátková strohá kresba taky nepomáhá zjistit co se děje, takže ty otravné popisky pomáhají s pochopením toho, co se na stránkách děje. Musím říct, že mě zajímalo, jak to bude pokračovat, tudíž mě to bavilo a po víkendu si i pamatuju, jak to dopadlo, takže to takový průser není. Teda kdyby ta smrt byla aspoň definitivní - v doslovu je ale obálka s číslem 157, kde Phoenix znova povstane, takže klasika recyklujeme mrtvoly, které ale nějakým vyfičůrovaným plně technicky odůvodnitelným způsobem byly jen v jiné dimenzi Pipka-omikron alfa devět a teď zas vstupují do hry. Můžeme pak nad kyblem zmrzliny hystericky oplakat smrt nějaké postavy z tohoto universa? Naštěstí se tu nevymyslel žádný nový prvek Mendělejevovy tabulky, akorát se tu lítá z galaxie do galaxie mávnutím pírka, takže 3,5 hvězdy, kdyby to šlo.... celý text

Mluvící balík 1983, Gerald Durrell

Nemohu říci, že bych to měl úplně přečteno, střídali jsme se se ženou a kousky Mluvícího balíku jsme četli před spaním - ALE musím říct, že i jen ty kousky dávají jasně najevo vytříbený, bohatý a krásně použitý jazyk, obrovskou představivost autorovu, skvělý, přirozený humor a celkově je to zkrátka staromilská pohádka, které evidentně nechybí vůbec nic. Tohle by se mělo číst všem dětem, ale bez problému i dospělým, kteří sami chudáci číst neumějí (v USA 16 miliónů lidí neumí číst ani psát. Kdo by to řekl u té nejvyspělejší země světa? Ale stejně za to určitě může Putin a ne bezohledný hon za soukromými zisky, kdy se bez peněz nedostanete ani ke vzdělání ani k zdravotnictví). A Rowlingové plagiáty o fantastických zvířatech této parádičce nesahají ani po kotníky, přičemž jsem přesvědčen, že není jediná, která z této knihy opisovala. Je potřeba neopomenout parádní Bornovy ilustrace. Nic, jdu si rozlomit čaromrkev a uvidím, co za dobrotu z toho bude.... celý text

Dobrodružství Jeronýma Moucherota 2017, François Boucq

Tak, ještě že jsem si to nechal ke čtení až po sklizni :) Pokud člověk přistoupí na autorovu hru, že nic není nemožné, tak si to parádně užije. Aspoň tedy já si to užil. A parádně i přesto, že jsme celá rodina lehli s angínou a já se obával jaké to nebude psycho - dva dospělí nemocní s horečkou a mandlema jak býčí koule, olezlé hnisem, po nichž skákají dvě hladové děcka se zelenýma nudlema u nosu - a ejhle nepozabíjeli jsme se, pěkně jsme si odpočinuli, hráli jsme hry, no nádhera. Jo a k té knize - je to fakt jazda pane gazda! Plná rétoriky, filozofie a syrového surreálna v perfektní evropské kresbě. Podle doslovu vyšly ještě další dva díly - vůbec bych se nezlobil, kdyby aspoň jeden byl součástí tohoto alba. Ale zase chápu, že ne každý kupuje komplet všechny díly MDEK (což vlastně nechápu) a pak by ta cena vyšplhala možná až moc vysoko a neprodávalo by se to.... celý text

Třetí zákon 3 a 4 2017, Xavier Dorison

Tak nic, tohle mě nechytlo, ač kresba byla skvělá a papír voněl tajemnou záhadou.

Těžká rozhodnutí 2015, Hillary Clinton

Tak jsem si tím včera početl v Levných knihách a takové náloži sprostých lží, překrucování a narcistického pokrytectví jsem nebyl vystaven v tak krátké expozici hodně dlouho. Krvelačná bába, která má na svědomí několik rozvrácených zemí a statisíce mrtvých, přičemž takové rozbití Libye si prosadila i proti vůli nejvyšších generálů Pentagonu, se málem stala i prezidentkou. Místo ní je tam ten bláznivý Trumpetista, u kterého jsem už ztratil veškeré naděje, že by se politika USA změnila, ale kdyby tam byla Hitlary de fašos Clingonová, tak jsem si jist, že např. Sýrie by nebyla už téměř osvobozena od džihádu a zem by se zmítala v ještě větším krvavém chaosu, než Libye. A možná by už rozjížděla další smrtící válku někde jinde, vše samosebou ve jménu lidských práv a demokracie. Váleční zločinci by neměli psát knihy, ale měli by, když už ne být napíchnutí na kůl, tak aspoň stanout před soudem. Na tyhle lidi jsou ale lidské soudy krátké, věřím proto, že pořádně tupý kůl ji nemine aspoň v pekle, kam patří. A nedivím se, že tuto bichli v pevné vazbě nikdo nekupuje v Levných knihách ani za 39 Kč.... celý text

Třetí zákon 1 a 2 2017, Xavier Dorison

Tak co jiného po Kladivu na čarodějnice než komiks, který začíná inkvizičním procesem a hořící hranicí? Tajemný středověký sriller! Téma velmi lákavé, ale nějak jsem se do toho nemohl ponořit, cosi tomu chybělo. Kresba je sice fantastická, ale občas mi přišlo, že mizí linka, barvy vybledlé, ztrácel jsem se v ději i lidech, motivace postav mi nebyla jasná. Včera jsem to dočetl a ráno jsem musel vzpomínat, co se dělo na konci. Takže i když jsem pro to hlasoval, tak moc spokojený nejsem. Ale holt není každý den posvícení, třeba to ten druhý díl povznese. Pár šmudlíků navíc za to Toledo, kde jsme si udělali výlet z Madridu.... celý text

Kronika města Kocourkova 2008, Ondřej Sekora

Naprostý majstrštyk a jedna z nejoblíbenějších knih dětství. Několikrát - a určitě ne naposled - jsme ji přelouskali už i doma s malou. Dokonce jsem tam našel své "poznámky'" na kraji stránek ve smyslu, že kocourkovští jsou nejchytřejší na světě - to se ještě psalo na papír a neexistovaly smajlíky.... celý text

Kladivo na čarodějnice 1987, Václav Kaplický

Nevyzpytatelné jsou cesty Boží, ale končit je na hranici kvůlivá lidské bestialitě a nenažranosti je špatný cíl. Stejně nevyzpytatelná byla moje cesta k této knize, kterou mám v knihovně už pár let. Začala “Historií trestu smrti“ a teď zcela nečekaně pokračovala u Strugackých a jejich “Je těžké být bohem“, kde se ke konci mile a přátelsky naráželo na kůl a pálilo na hranicích – a nevím, jestli Strugačtí neopisovali od Kaplického, protože stejně jako v Losinách, na jejich hradě ve věži také chybělo sklepení a cely se přistavovaly v přízemí, dokud stačily a úplně stejně nebohému panstvu vadil křik mučených. No, a když jsem si teď opět zajel do toho krásného kraje, kde mám jednu část kořenů (tata se shodou okolností narodil právě v Losinách) a který mě vábí více a více, dozrál čas na Malleus maleficarum!! Co napsat k nelidské vypočítavosti olomouckého advokáta Bobliga a jeho skřeta Nácka? Stejně jako děkan Alois Lautner ji nejsem schopen pochopit a při čtení se mi občas vařila krev bezmocí a křivdou. A vše bylo samosebou institucializovaně zaštítěno tou jedinou pravou církví chudoby, pokory a lásky k bližnímu, kde už jen v kousek vzdálené Olomouci dali krytí veškerým Bobligovým zločinům, o apelačním soudě v Praze nemluvě. Vždyť na prostý lid patří přísnost! Bližní - nebližní, vina - nevina, avšak kniha dává naději, že i v církvi jsou slušní a hodní lidé a neodsuzuje paušálně. Napsáno je to zcela strhujícím způsobem, podrobnosti o víně, pivu, jídlech a zvyklostech panstva i poddaných jsou zcela přirozeně zasazeny v textu a to já mám strašně rád. Dialogy, události místní, ale i celoevropské, následky inkvizičního řádění a vzrůstající strach se ani na chvíli nešmodrchají, vše dává smysl, mistrovsky se povedlo zrekonstruovat atmosféru i veškeré historické a zeměpisné reálie. Bobligova zvěrstva kontrastují s dobrotou Lautnerovou a jeho myšlenkovými pochody. Ty mi byly obzvlášť blízké, když říká, že kdo se nepotěší procházkou krásnou přírodou, není s to se zastavit u řeky a vychutnat si zpěv ptáků, potěšit zrak lány polí a vrcholky hor v mlze, tak jen takový člověk je schopen páchat zlo. Popisy děkanovy lásky k přírodě a moravskému kraji jsou velmi sugestivní, že má až jeden hned chuť se rozjet do Losin, Sobotína a Vikýřovic. Kniha je o to více podmanivá, že se odehrává na skutečných místech, která stále existují. Trochu mě udivilo, že ten proces od zatčení po hranici trval tak dlouho, myslel jsem, že to šlo více šlusem, ale stejně, jak se jednou člověk dostal do inkvizičních drápů, nepomohlo už nic, Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Co dodat, buďme rádi, že je tato doba temné krvavé tmy za námi, i když i dnes jsou podobné stvůry schopny ničit životy pro své vlastní obohacení. Doufejme, že se všichni potkají v pekle, napíchávání na kůly po zbytek věčnosti!!! P.S.: Jo a bez tortury se jako chlap přiznám, že jsem z toho měl dva dny špatné sny. P.S.2: A když jsem se teď před pár lety chtěl podívat na Petráky, tak mě zastavil nějaký přiblb s pražským přízvukem, že tam jako dělá ochranáře a že se tam nesmí. Nic nepomohlo, když jsem mu vykládal, že jsem po nich jako děcko lítal (ve smyslu běhal a skákal pro případné budoucí inkvizitory). Ale jak to teď dělají ty čarodějnice o filipojakubské noci, to nevím, když ten jejich sabat může vyrušit kdejaký mamlas.... celý text

Macanudo 11 2016, Liniers (p)

Tohle jsem si vzal s sebou o víkendu na cestu do Bílé vody, což je zcela zapomenutý a zastrčený kus naší krásné země pod úžasnýma Rychlebskýma horama u polských hranic a velice mi to, krom piva, zpříjemnilo tu skoro pětihodinovou cestu. I když autobusem z Jeseníku jsem se už jen kochal, jo a nejel jsem do léčebny!!! Zkrátka Liniers nezklame, i když ta nová introvertní postava s červeným nosem, mi je krajně nesympatická. Při objímání kaktusu tučňákem jsem se rozesmál i nahlas. Je pěkné, jak je autorův život pěkně zakomponován do knihy a dozvíme se nenásilně třeba, že se mu narodilo třetí miminko. Tuš, vše nej, já si víkend parádně užil, včetně sobotního postavení pergoly, konzumace všech různých pozmněňovadel vědomí a nedělního dopoledne na hřibech (u nás se chodí na "hřiby" ne na "houby") a Macanudo tomu opět významně pomohlo, dženka bardzo kolež. OLGA!!!... celý text

Macanudo 10 2016, Liniers (p)

Táák, trvalo mi to přesně šest piv, než jsem tuhle knížečku na jeden zátah ztrestal!! Což by teda jednoho ztrestalo taky, ale jelikož mám kvalitní trénink, ještě jsem pak spřádal snivé traktáty, jsa opět zcela okouzlen a pohlazen po mé romantické duši, až jsem zapomněl zajít koupit rohlíky a stará přes všechen trénink mě hned odhalila a po zásluze mě ztrestala taky!... celý text

Je těžké být bohem 2002, Arkadij Strugackij

Velice svěží a příjemná jízda krvavým středověkem kdesi na vzdálené planetě a morální dilemata nadřazeného, technicky vyspělého tvora, který ztrácí, tváří tvář své ovládání a nakonec i lidskost. Navíc mám rád popisy špinavých krčem, smradlavé zlodějské chátry, opulentních žranic, ale i skromné mrvy špinavých vesnických balíků, k tomu trochu okořeněné láskou, bohužel bez exaktních popisů, které nahradilo to pěkné a milé ideologické vražděníčko, upalováníčko a napichováníčko na kůlečky, až jsem z toho dostal chuť konečně vytáhnout z knihovny Kladivo na čarodějnice.... celý text

Les / Je těžké být bohem 1983, Arkadij Strugackij

Tak po Pikniku u cesty jsem se rozhoupal k znovupřečtení i další knihy, než se vrhnu někdy na další kousky těchto dvou vykutálených bratrů, které jsem ještě nečetl. Z této dvojknihy si pamatuji pouze pasážičku s přeletem bitevního satelitu ve výšce 400 km nad hlavami postav. LES. Bohužel se mi nedostalo, jako kolegovi Eldarovi, zadarmo halucinogenního psychedelického zážitku, ale jízda to byla pořádná. I když jsem vůbec nechápal, co se děje, velice jsem si toto absurdní představení užíval a měl jsem z něj jen příjemné pocity zmaru a nedosažitelnosti. Taková hladivá Kafkovina, ne nepodobná Zámku. Nepřekonatelná a nepochopitelná byrokratická bariéra, plná nesmyslných direktiv a nepochopitelných nařízení. Lidé, jež se tomu přizpůsobili, a jejich chování nedávající žádný smysl, situace jako z nepovedených grotesek, naprosto šílený LES, který žije podle neznámých zákonitostí a jeho děti, rozené kloakama, Kypření a Dosažení, smysl nedávající dialogy a repetetivní monology, no úžasný maglajz, který mě ani na chvíli nechtěl pustit a já natěšeně otáčel stránku za stránkou s netrpělivým očekáváním, co za nesouvisle absurdní nehoráznosti na mě budou v zběsilém tempu vyvrženy. Dostal jsem znovu svůj automaticky bitevní satelit (jak krásné dvojsloví) nadívaný jadernou municí, který tiše, mrtvě a bděle prolétl 400 km nad sněhobílými kadeřemi robota, filozofujícího nad nedosažitelností lidství. Já se taky nepotřebuju ufilozofovat k smrti, ale domnívám se, že je celá kniha zamýšlená jako kritika lidského zřízení jako takového, kdy absurditě a nesmyslnosti různých nařízení se musí všichni chtě nechtě podřídit, i když nedávají třeba žádný smysl. Možná to autoři skryli na str. 203 (vydání z r.1983, Svoboda), kde se Perec, coby už ředitel podivuje, že všichni jen pracují a na nic jiného nemají čas. Kde dojde k tomu, že dobrý mechanik opraví auto za 2 hodiny, ale když to nechají dělat kuchaře, může to trvat třeba 22 let. „Jářku, Pereci, blesklo mu myslí, a co když celý tenhle kolotoč existuje právě proto, aby všichni pracovali?“ Jak podobné dnešní době, kdy o užitečnosti práce některých lidí mohu silně pochybovat! Naproti tomu stojí primitivní Les, z kterého není úniku, odmítající jakýkoli pokrok, plný nebezpečí, denně se přeměňující, absurdnější ještě než celá ta byrokratická Správa. Mám-li to krátce shrnout, i po letech úžasný zážitek a pestré rozjitření temných koutů představivosti. JE TĚŽKÉ BÝT BOHEM. Velice svěží a příjemná jízda krvavým středověkem kdesi na vzdálené planetě a morální dilemata nadřazeného, technicky vyspělého tvora, který ztrácí, tváří tvář své ovládání a nakonec i lidskost. Navíc mám rád popisy špinavých krčem, smradlavé zlodějské chátry, opulentních žranic, ale i skromné mrvy špinavých vesnických balíků, k tomu trochu okořeněné láskou, bohužel bez exaktních popisů, které nahradilo to pěkné a milé ideologické vražděníčko, upalováníčko a napichováníčko na kůlečky, až jsem z toho dostal chuť konečně vytáhnout z knihovny Kladivo na čarodějnice.... celý text

Les 2011, Arkadij Strugackij

Bohužel se mi nedostalo, jako kolegovi Eldarovi, zadarmo halucinogenního psychedelického zážitku, ale jízda to byla pořádná. I když jsem vůbec nechápal, co se děje, velice jsem si toto absurdní představení užíval a měl jsem z něj jen příjemné pocity zmaru a nedosažitelnosti. Taková hladivá Kafkovina, ne nepodobná Zámku. Nepřekonatelná a nepochopitelná byrokratická bariéra, plná nesmyslných direktiv a nepochopitelných nařízení. Lidé, jež se tomu přizpůsobili, a jejich chování nedávající žádný smysl, situace jako z nepovedených grotesek, naprosto šílený LES, který žije podle neznámých zákonitostí a jeho děti, rozené kloakama, Kypření a Dosažení, smysl nedávající dialogy a repetetivní monology, no úžasný maglajz, který mě ani na chvíli nechtěl pustit a já natěšeně otáčel stránku za stránkou s netrpělivým očekáváním, co za nesouvisle absurdní nehoráznosti na mě budou v zběsilém tempu vyvrženy. Dostal jsem znovu svůj automaticky bitevní satelit (jak krásné dvojsloví) nadívaný jadernou municí, který tiše, mrtvě a bděle prolétl 400 km nad sněhobílými kadeřemi robota, filozofujícího nad nedosažitelností lidství. Já se taky nepotřebuju ufilozofovat k smrti, ale domnívám se, že je celá kniha zamýšlená jako kritika lidského zřízení jako takového, kdy absurditě a nesmyslnosti různých nařízení se musí všichni chtě nechtě podřídit, i když nedávají třeba žádný smysl. Možná to autoři skryli na str. 203 (vydání z r.1983, Svoboda), kde se Perec, coby už ředitel podivuje, že všichni jen pracují a na nic jiného nemají čas. Kde dojde k tomu, že dobrý mechanik opraví auto za 2 hodiny, ale když to nechají dělat kuchaře, může to trvat třeba 22 let. „Jářku, Pereci, blesklo mu myslí, a co když celý tenhle kolotoč existuje právě proto, aby všichni pracovali?“ Jak podobné dnešní době, kdy o užitečnosti práce některých lidí mohu silně pochybovat! Naproti tomu stojí primitivní Les, z kterého není úniku, odmítající jakýkoli pokrok, plný nebezpečí, denně se přeměňující, absurdnější ještě než celá ta byrokratická Správa. Mám-li to krátce shrnout, i po letech úžasný zážitek a pestré rozjitření temných koutů představivosti.... celý text

Loupežník Hocenploc 2013, Otfried Preussler

To jsme si tak jednou s děckama vyjeli úzkokolejkou z Třemešné do Osoblahy. Jízdu parní mašinkou mohu jen doporučit, protože v "jídelňáku" nalívají pivo i domácí slivovicu, takže když donutíte ženu řídit zpátky, může být jazda o to příjemnější. Jízda byla tématická - jízda s loupežníkem Hocenplocem, kterého vozili autem po cestě k vlaku a on nás jako přepadával, až jednou vrazil přímo do vagónu a chtěl po nás love. Moje drahuša malinká, skoro pětiletá v té době, tomu ještě věřila a bála se, takže divadelní část fcajku. No a tato kniha se, krom vynikajících makových a tvarohových rohlíčků po 5 korun, pak prodávala na nádraží - tuš kupovat knihy mi nikdy nebylo proti srsti, tak jsem vyplázl 120 nebo 130 a loupežník nám ji osobně podepsal s věnováním a od té doby jsme ji už dvakrát sjeli. Je moc pěkně napsaná, čte se to příjemně a je to docela sranda, čaroděj Petrosilius Cvaklman nemá chybu. A víte, co je to vlastně Hocenploc? To je německy Osoblaha, shodou okolností první česká vesnice, kterou osvobodila Rudá armáda na našem území. Fašouni se bránili tak urputně, že prej z ní skoro nic nezbylo. Teď už zase stojí, ale teda přiznám se, že bydlet tam bych úplně nechtěl.... celý text

Princ & Princ 2013, Linda de Haan

Jak někdo může takovým způsobem plést hlavu svojim dětem? To je zločin! Děcka v těchto letech si mají hrát, lítat venku a čteny by jim měly být normální, klasické pohádky ne řešit sexualitu proboha. Já nemám nic proti homosexuálům, pár jich i znám a s několika cizíma jsem popíjel. A to jsou normální lidé, kteří mi nic netlačí, nikde se nepotřebují předvádět a žijí si své životy jako každý jiný. Ale tato divoká homo-propaganda, stejně jako ty duhové pochody, kdy se nám snaží týpci v kožených tangách a ověšeni růžovými čuráky tlačit do hlavy jak je to všechno přirozené a ať je tolerujeme - přitom si myslím, že jsme absolutně tolerantní země v tomhle ohledu - to je zcela zvrácené a nepřirozené. A kdo tohle cpe dětem předškolního věku, tak by ho měli zavřít. A ilustrace taky nestojí za nic, ta kniha je zase akorát pro potěchu některých pomatenců, kteří chtějí pro své zájmy a za peníze kdovíodkud rozvracet základní kameny společnosti, tj. normální rodinu. Znáte ten vtip? "Jean, co to je na ulici za hluk?" "Průvod gayů, sire." "A co požadují?" "Lásku stejného pohlaví." "A kdo jim ji zakazuje?" "Nikdo, sire." "Tak proč tak křičí?" "Protože to jsou buzeranti, sire..." A na podobné "moderní" vlně se šíří i jiná zvěrstva. Po tom, co ten gender-vyrovnaný ale sexuálně nevyhraněný idiot Klusák rozjel kampaň proti pohádce J. Žáčka o tom, že holčičky mají být maminkami, což je prý společenský stereotyp (BOŽEEE!!! MOJE NERVÝÝ), tak moji malé pětileté toto opakuji docela často - že jak bude velká, tak bude maminka, tak jako její maminka a babička. Jestli tohle najdu ve školce v knihovničce, tak budu mít s paní ředitelkou vážný rozhovor!!... celý text

Marťanská kronika 1991, Ray Bradbury (p)

Tak jsme jeli s rodinou na dovolenou do kempu na Malou Fatru a já si vzal tři knihy - přečetl jsem však čtyři!!! ...stránky... a až cestou na Šumavu a zpátky tento víkend jsem ztrestal tuto malou knížečku - ještě, že je to tak daleko a jede se tam dvakrát tak dlouho jako do Tater. O této knize jsem si myslel, že bude jen o nějaké kolonizaci Marsu a úha popis kulhá! Je to sice o kolonizaci Marsu, ale to je jen podium pro to, co se děje za oponou a tím je zdrcující kritika americké civilizace - potažmo spíše moderní civilizace jako celku. Kritika naší nenažranosti, bezohlednosti, chamtivosti a destruktivity. Popis tupého amerického turisty, s pocitem nadřazenosti, v Mexiku je neskutečně trefný. A tak se lidé chovají v tomto pozoruhodném dílku na Marsu. Nepřijde mi to, jak je to v popisu, že by to byly povídky, ony jednotlivé kapitoly pojednávají sice o různých lidech v různých časech, ale jde pořád o jedno a to samé a postavy z prvních kapitol se objevují i v posledních, tak jaképak povídky? Bradburymu se povedlo sepsat úžasnou osobitou výpověď strachu z atomové války, cenzury a ztráty lidskosti. Určitě se v tom odrazila doba McCarthismu a studená válka. V mnoha ohledech neztratila kniha nic na své aktuálnosti z padesátých let. Snivé a poetické pasáže dodávají knize na čtivosti a některé kapitoly (ne povídky), lezouc pralesem na Plechý jsme nemohl dostat z hlavy, rozhodně poctivých 95%. Jo a jedna z posledních poslední kapitol, kdy roboti opečovávaní prázdný dům - úplně jsem si vzpomněl, že něco takového jsme četli na základce jako protiválečné čtivo. A vůbec si nejsem jist, jestli to bylo z Marťanské Kroniky nebo z pera nějakého Sovětského tvůrce, dlouho to leželo zasunuto v paměti a jen občas problesklo jako vzdálená vzpomínka - bylo to jako objevit sbírku něčeho z dětství.... celý text

Hotel U mrtvého alpinisty 1983, Arkadij Strugackij

Úplně nechápu slabé hodnocení kolegů pode mnou, mně se to líbilo moc. Celou dobu zábavně a pečlivě stavěný příběh, kdy člověku není a nemůže být jasné co se děje. Podivné, nevysvětlitelné záhady, atmosféra vysokohorského kotle zasypaného lavinou, dobré jídlo a detailní popis, co všechno kdo vypil. Čtivá hříčka, která neztratila nic ze své poutavosti ani koncem formou všeshrnujícího epilogu. Já se příjemně bavil a i když by si to zasloužilo asi o hvězdičku méně, dávám plný počet, abych zvýšil rejtyng této knížečce, která se vleze do kapsy a ležet někde u vody, tak to zhltnu naráz. To, co se nepovedlo Lemovi v jeho pokusech s detektivním žánrem - Vyšetřování a Rýma - to se podle mne Strugackým povedlo velice dobře.... celý text

Hloupý žert a jiné příběhy 2015, Edward Gorey

Tak nevím, jestli jsem neměl tu správnou náladu nebo jsem byl hormonálně disbalancovaný, ale poprvé jsem z Goreyho byl zklamaný. Ono to nijak nevybočuje z toho, co dobře u toho autora známe, ale nějak mě to zkrátka nebylo schopno chytnout pořádně za kule.... celý text