KarolinaK22 přečtené 21
Nesmyslnost: Jak je možné, že racionálně uvažující lidé uvěří neracionálním „pravdám“?
2024,
Dan Ariely
Gotická duše
1921,
Jiří Karásek ze Lvovic
Číst Gotickou duši od Karáska jako román, ve kterém se něco děje a něco stát má, je velmi zcestné. Kniha se drží svého jména a po celou svou délku doslova líčí dění v protagonistově duši, postižené těžkou, pravděpodobně nevyléčitelnou depresí. Nic víc. Vzhledem ke své chorobě i celkovému povahovému nastavení, protagonista prožívá svůj život za nedobytnou clonou, která ho odděluje od okolí. Sám z ní neumí vystoupit a neumí do ní nikoho pustit. A tedy i my čtenáři, nevidíme nic z toho, co by neviděl od sám, všechno je nám předáno právě skrze filtr této clony. Můžeme jej jen následovat na cestě k nevyhnutelnému šílenství a naslouchat jeho pocitům. Kniha obsahuje sem tam zajímavé filozofické myšlenky, ale jádrem je především detailní, dekadentní, temné a melancholické pitvání se v pocitech zmaru, bezmoci, beznaděje, osamělosti, náboženského a společenského vyloučení. Snaha o nalezení víry a vyrovnání se s bohem je obecně jedno z hlavních témat protagonistova života a jakýsi bod, přes který se není schopen dostat dál. Dále bych upozornila na poměrně málo akcentuovaný prvek, a to to, že kdykoli se protagonista touží s někým seznámit, nikdy to není žena, ale mladý, spíše zženštilý muž. Takový rozkol nevnímám jako náhodu a pravděpodobně to dobře souvisí s neschopností protagonisty srovnat se svou osobností, které není schopen porozumět.... celý text
Obsahuji davy
2017,
Ed Yong
Na knihu jsem se těšila velmi dlouho, ale nemůžu říct, že bych byla nadšená. Myslím si, že stylem je trochu zaseklá někde v mezisvětě. Není dostatečně populárně naučná ale ani dostatečně vědecká. Obsah je neskutečně hodnotný a neskutečně zajímavý, ale podání je dost letem světem. Je poznat, že je kniha napsaná někým, kdo není z oboru a tak to celé postrádá hloubku, ale i nějakou přirozenou organizovanost. Považuji za velmi špatné podávání informací, když v jedné z raných kapitol podáte informaci, abyste ji pak o několik kapitol jiným výzkumem vyvrátili bez jakéhokoli předchozího náznaku. Takové skutečnosti mají být buď u sebe nebo to aspoň má být dopředu předestřené. Pak je tam ale Xkrát vysvětleno, co je to endosymbióza. Celé mi to připomíná psaní akademické práce, kdy člověk studuje jeden článek za druhým, z každého napíše odstavec a pak k tomu napíše nějaký sjednocovací závěr - voila, máme kapitolu. S jedinou výhodou, že autor se mohl s vědci alespoň setkat, což mi přišlo mimochodem úplně zbytečné, protože kromě hezké omáčky z popisu prostředí, z toho nic víc nebylo. Co mě na čtení ale rušilo absolutně nejvíc byl překlad. Opět, překládal to někdo, kdo není z oboru, takže některé hůře dohledatelné termíny byly absolutně nesrozumitelné a na struktuře a volbě slov byla patrná angličtina. Některé věty dávaly smysl až když jsem si je doslovně přeložila zpátky do angličtiny. Takže už tak relativně nesourodá a po povrchu klouzající kniha ztrácí na srozumitelnosti. (Critical review v češtině významem neodpovídá slovu kritika.) Poznámky na konci knihy jsou nepohodlné, ruší od čtení a přestala jsem je číst už od tak 3. kapitoly. Nicméně, pro někoho tématem nepolíbeným to bude skvělá kniha, která ukáže svět z jiného úhlu pohledu, takže to svůj účel spíše splní.... celý text
Skutečná cesta ven
2022,
Patrik Banga
Extrémně čtivá kniha, která popisuje svět mnohým z nás (obzvlášť nám mladším) naprosto utajený. Problematiku zde popisovanou považuji za významný společenský problém, a přesto pokud nevyvinu vlastní iniciativu, informace se ke mně nikdy nedostanou. Myslím si, že se autor nemusel vůbec bát jít víc do hloubky. Vlastně, ač se mi kniha líbila, zdá se mi to spíše jako takové předběžné načrtnutí toho skutečného románu, který přijde později. Opravdu by stálo za to s dalším odstupem let sepsat knihu novou, která bude detailnější a fungovat jako skutečné paměti. Takhle to slouží jako příjemný úvod do problematiky, ale mně, která nikdy nesledovala autorův blog (neb jsem vůbec netušila, že existuje) to nestačilo. Sice to ve spoustě lidech může probudit snahu se o problematiku více zajímat, ale pokud by se už z knihy dala celá situace pochopit celistvěji, bylo by to o to hodnotnější. Skutečně negativně nicméně hodnotím jen jednu věc a to ediční rozhodnutí úpravy fotek. Jestli mají fotky sloužit jako obrazové svěděctví, nechápu smysl toho příšerného filtru/úpravy. Rádoby komiksový styl spíše ubírá na kvalitě a na fotkách člověk moc nerozezná. Když už tam jsou, ráda bych si je prohlídla detailně.... celý text
Římanka
1966,
Alberto Moravia (p)
Místy možná trochu zdlouhavé kvůli klasickým románovým popisům, ale to k nim patří a vytváří to důležitý dobový kontext. Je to skvěle vystavěný román, který krůček po krůčku, rozhodnutí po rozhodnutí graduje. Realita doby a politické pozadí je velmi upozaděno a přesto je všudypřítomné a je jasné, jakým způsobem působí na jednotlivé postavy. Adriana vyrůstá a proměňuje se naprosto přirozeně, příběh z jejího pohledu je poutavý, pochopitelný a neuvěřitelně chytlavý. Každé její rozhodnutí souvisí s rozhodnutími ostatních a nezůstává bez odezvy ať už v ní samé nebo v jejím okolí. Navíc je její pohled uvěřitelný, mapuje postupný vývoj dívky v mladou ženu a její rozhodnutí jsou opodstatněná a pochopitelná. Popravdě to bylo neskutečně příjemné číst takhle racionálně a logicky odvyprávěný a postavený román z pohledu mladé ženy napsané mužským autorem.... celý text
500
2012,
Matthew Quirk
Knihu jsem přečetla v rámci plnění restů při úklidu knihovny, ležela mi doma dlouho, než jsem se k tomu konečně dostala a četla jsem ji spíše z povinnosti. Jedná se o značně průměrný román, trochu krimi, trochu thriller, který si hraje na inteligentější než ve skutečnosti je. Drží se osvědčených žánrových klišé, třeba poměrně primitivním a prvoplánovým využitím prolepse a analepse, které spíše ruší plynutí příběhu, než že by zvyšovaly napětí. Za poměrně dobrou bych označila konstrukci postav, ale je to dané spíš tím, že se opět jedná o stereotypně vystavěné charaktery, žádného velkého překvapení se zde od nikoho nedočkáme. Román staví hlavně na tom, že čtenář pravděpodobně nebude mít příliš detailní informace o nějakých mocenských hrách odehrávajících se ve Washingtonu, a tak stačí k nastínění života této sorty lidí opravdu málo za využití různých zjednodušujících kliček. Za zásadní prohřešek ze strany autora považuji to, že celá Mikova posedlost odebraným případem nevyzněla ani zdaleka tak přirozeně, jak měla. Sice to určitým způsobem zapadalo do Mikova charakteru, ale osobní pouto, které by ho pohánělo, bylo vlastně neexistují a zbylo tak jen jeho oblíbené ego. Celý příběh se odvíjel tak nějak protože prostě musel a protože autor byl rozhodnutý dobrat se určitého výsledku. Buď se přehnaně lpí na některých jednotlivostech nebo se přeskakují celé časové úseky. Každopádně kvalita knihy je očekávatelná, poplatná žánru a není nic proti ničemu. Co je pro mě nicméně důvod tuto knihu vyřadit z knihovny a už se k ní nikdy nevracet, je práce překladatelky. Celý překlad mi přišel místy dost strojený a neumělý, ale nejhorší bylo, když došlo na nějaká zavedená slovní spojení. Píseň Kazatelův syn? Břečťanová liga?? Ošklivé holčičky??? Překladatelka tu naprosto zbytečně experimentuje s překlady společensko-kulturních jevů a institucí, případně profláklých slovních spojení, což je z většiny zbytečné a občas i nepřípustné. Překladatelka nepřiměřeně doslova zasahuje autorovi do práce a ovlivňuje recepci knihy čtenářem. Čtenářům obeznámeným s přeloženými jevy ztěžuje čitelnost knihy a čtenáře jevů neznalé nestaví před možnost volby si danou skutečnost buď dohledat nebo ji přejít. Což knize už tak příběhově podprůměrné a oddychové ve výsledku významně ubírá na kvalitě.... celý text
Svědectví o životě v KLDR
2020,
Nina Špitálníková
Tak takových rozhovorů bych zhltala desítky, ne pouze zde předkládaných sedm. Co příběh to unikát. Společné kulturní prostředí extrémně kontrolované Koreji, které čtenář postupně nasává, je spojující nitkou všem, ale každého životní dráha je úplně jiná, ať už kvůli věku, pohlaví nebo kastě a rozhovory jsou skvěle vybrané, aby se spektrum dotklo všech možných oblastí života. O obou Korejích něco vím, okrajově se o život i v té severní zajímám už delší dobu, nikdy jsem ale nečetla žádnou knihu a tohle povídání s běžnými lidmi mi dalo opravdu hodně. Neměla jsem potřebu nikoho ze zpovídaných soudit. I přes osobní nesouhlas není se znalostí jejich okolností těžké pochopit, proč se každý ve svých životních situacích zachoval tak, jak se zachoval. Což je asi kvalita, která mě oslovila nejvíce. Opravdu to čtenář pochopí a je schopen si to představit. Jak to funguje, jak na to ti lidé reagují, ze Severní Koreje se stává reálné místo a tak nějak jsem nemohla nedojít k myšlence, že je to ještě strašnější místo, než za jaké se obecně pokládá. Z rozhovorů vyplývá, jak obrovskou životní sílu musí jedinec mít, aby přežil. Současně je možná poměrně důkladná konfrontace s naším kulturním pozadím a mentalitou. K čemu všemu oni přistupují s naprostým stoicismem, protože to tak mají na denním pořádku a pro nás by to bylo nepředstavitelné. Když porovnám život v KLDR s knihami popisujícími období nejtužšího socialismu v ČSR, je pro mě úplně absurdní, že se ta země ještě sama nezhroutila a jak silně je schopna hrstka elitářů držet v otroctví miliony lidí i přesto, že je dennodenně poštvává proti sobě vším, co jim dělá. Tohle je jedna z těch mála knih, při jejichž čtení získá člověk dojem, že chce, aby si ji přečetl úplně každý. Jsem opravdu strašně ráda, že se tomuhle tématu někdo věnuje a píše o něm. Je to něco, o čem se prostě musí mezi lidmi mluvit.... celý text
Rozmarné léto
1926,
Vladislav Vančura
Vančurův spisovatelský styl rozhodně není něco, od čeho by se dalo očekávat lehké čtení. I v době vzniku díla byly reakce poměrně rozporuplné, a tak je jasné, že to rozhodně nesedne každému. Umím si představit, že pro spousty čtenářů, kteří pasou po příběhu, bude tahle kniha zklamáním, jelikož příběh je jednoznačně spíše v pozadí na úkor poetickému jazyku a záměrně vyumělkovanému stylu. Já jsem byla naprosto ochotna (a po přečtení Markéty Lazarové jsem věděla, do čeho jdu) se vyloženě ponořit do celkové poetické atmosféry knihy a užít si práci s jazykem. Příběh se mi relativně líbil, protože v něm vnímám jakousi grotesknost a ironii celého vyústění. To, že se o Rozmarném létu říká, že je to humoristický román, je také třeba brát s nadsázkou, je to celé o té karikaturnosti a ne o anekdotách nebo vtipech. Jak bylo zmíněno v nějaké recenzi, postavy jsou spíš takové nereálné ploché figurky, asi je lepší neočekávat, že by nějaká přirostla k srdci. Ale vzhledem k tématu a rozsahu knihy to pro mě bylo únosné. Zajímalo mě, co se stane a bavily mě rozpravy mezi postavami. Je to útlá kniha, když si člověk zvykne na jazyk a čte vyloženě po těch menších rozdělených pasážích, tak je to příjemné čtení :)... celý text