Katy347
přečtené 19
Mlčící fontány
2020,
Ruta Sepetys
Zamilovala jsem se. Šlo to pomalu, ale přece. Knížka má nějakých 500 stran. V podstatě jediný problém, který mám je, že až do strany 160 jsem vůbec netušila kdo je kdo a kdo má na koho jaké rodinné vazby. Všechno to bylo hrozně zmatené. Postavy se totiž vyskytovaly v různých prostředích a bylo jich hodně a já jsem věděla, kdo je s kým spřízněný, ale jakým způsobem to jsem většinou netušila. A pak se tam objevovali kamarádi postav a v tu chvíli… jsem měla chuť to zavřít, protože mi šla hlava na všechny směry a já si stěží pamatovala jména (což o to – může to být mnou. Ale taky nemusí žejo. Takže ať víte, kdyby něco). Když jsem se konečně – díkybohu za to – chytla, tak mě to začalo bavit mnohem víc. Hrozně jsem si užívala už jenom ten fakt, že se to odehrává ve Španělsku (miluju Španělsko). Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli jsem hrozně nadšená z toho, jak se tam objevovaly španělské věty nebo mě to rozčiluje, protože když si čtu tak odmítám hledat mobil a googlit překlad půlky odstavce. Nebylo to zase tak časté, ale bylo toho hodně. A často už mě rozčilovalo, když mi utíkaly významy. Ale zároveň miluju španělštinu. Není krásnější jazyk. Ve chvíli kdy zmizelo zmatení tak ho nahradilo nadšení. Příběh měl tempo. Postavy mi hrozně rychle přirostly k srdci, i když vlastně nebyly ničím moc zvláštní ani jediné, prostě jsem je zbožňovala. Hrozně rychle mě to chytlo a po tom co jsem se s první třetinou hrozně trápila, jsem zbytek přečetla v podstatě přes noc. Styl psaní k tomu perfektně pasuje. Autorka dokáže docílit toho, že čtenáře úplně pohltí a pak ho nakonec vyplivne s tím, že se máme s koncem prostě nějak vyrovnat. Nejlepší věc na tomhle? Hned po Španělsku je to Danielova posedlost focením. Snad nejkrásnější a nejmilejší na tom bylo, když se mluvilo o nějakých jeho fotkách nebo o focení obecně. Tohle téma mě baví, i když focení ve volném čase moc nehrotím, moc se mi líbí, když se tomu někdo v knížce věnuje a popisuje, jak fotka vypadá a já si to pak můžu představit. Když přišel konec, byla jsem mockrát v šoku a několikrát jsem měla na krajíčku. Bylo to krásné, ale taky jako blesk z čistého nebe. Hrozně mě to dojalo i potěšilo a prostě mě to úplně dostalo. Za finále velká jednička. Obecně to bylo hrozně krásné a milé. Je to smutný ale i radostný a barevný a hrozně živoucí příběh, jestli to někomu z vás dává smysl. Když na konci autorka vyjmenovávala z jakých zdrojů vlastně čerpala a kdo jí co vyprávěl o čem, co se objevilo v knize, naplno do mě udeřil fakt, že to byla ve většině případů realita. A to mě docela paralyzovalo. Zbytek dne jsem nad tím pak musela přemýšlet. A pokud jde o mě tak tohle znamená, že ten příběh měl fakt sílu. Doporučuju vám si to alespoň někde půjčit, pokud nechcete investovat do koupě. Ale věřím, že tohle stojí za to a nemělo by vás to minout.... celý text
Třpytící se město
2020,
Lenka Bandurová
Takzvané “romantické škádlení“ které mezi postavami následně probíhalo mi úplně neuvěřitelně pilo krev. Thomas je vůl. Ve zkratce. Nevím co je romantického na chlápkovi, který si myslí, že ženy by se měly podřídit mužům, svět by mu měl padnout k nohám, Leu trestá tím, že mu musí vařit jeho “oblíbené lívanečky“ protože se odvážila říct něco, co se mu nelíbilo a všechno to zastřešuje tvrzením, že je čestný tak, jak se na správného Honorského válečníka a prince patří. A k tomu je o deset let starší než Lea. Dvacet sedm, téměř třicetiletý chlap, který si vezme sedmnáctileté děcko a diví se, že se jí nelíbí mu zasvětit celý svůj život. Jako haló, skoro třicet! Co je na tom romantického? Vždyť to hraničí s pedofílií! K tomu se Lea opravdu chová jako děcko. Malé, rozmazlené a tak pětileté, tipuji. Takže rozumím, že s ní ztrácel nervy, já bych jí už dávno vztekle shodila do příkopu a rychle ujela. Ale všechno ve mně vřelo, když jí dával nějaký hrozně chytrý a zasloužený, povýšenecký trest jakože bude vařit lívance. Protože nakopala zadek ženské, která se k ní chovala jak ke kusu bahna, protože Lea si bere chlapa, kterého ta ženská miluje. K tomu jak po sobě s tou ženskou neustále praly nějaké jídlo a vytvářely naprosto nesmyslné hádky se radši vyjadřovat ani nebudu… Co tím chci říct? Na jejich vztahu není nic romantického. Výše zmíněné “škádlení“ bylo pěkně hnusné a obě postavy se chovaly na to, aby je někdo proplesknul. Celou dobu jsme jen čekala až si Lea vybere z těch dalších postav někoho komu propadne. Jejímu vztahu s Thomasem, jsem nedávala žádnou šanci, ale autorka asi viděla jiný výsledek jejich neustálého opakování „nenávidím tě“ a „opovrhuji tebou“. Romantika, je tady tedy evidentně úplně špatně, ale ani od zbytku knihy není moc co očekávat. Protože i přes to, že anotace na zadní straně knihy slibuje „temnotu, z níž se každou chvíli vynořují Stíny, které se je snaží polapit do smrtelných osidel…” se nedočkáme ničeho většího než tří stránek, které by se daly považovat za důvod, proč se tahle věta v anotaci nachází. Beze srandy – v té knížce se vůbec nic neděje, kromě neustále se opakujících scén, kdy se Lea cítí ukřivděná, že si musí vzít Thomase, Thomas je evidentně zpomalený, protože ji nechápe a ona je o to víc ukřivděnější že ji nechápe. A pak se hádají a hádají a hádají, až je z toho 300 stránek dlouhé utrpení. Akce je něco co v knížkách nutně nevyhledávám. Ale tady bylo nakopnutí příběhu nějakou pořádnou zápletkou dost zapotřebí. Ano, něco jako temnota tam bylo, ale pár stránek z pohledu divného chlápka, jehož význam jsem nechápala, vyústící v únos a pak tři stránky dlouhou bitku o svobodu nepovažuju za nic víc, než za pokus o to udělat z toho něco víc než hezkou podložku pod čaj. A ten pokus byl dost neúspěšný. Ještě se chci vrátit k jedné scéně a to do chvíle, kdy jedna královna usekne Lee cop a ona se z toho hroutí. Jenom si chci tak odložit svoje pocity ze čtení a to, že nechápu, co to mělo znamenat. Královna to udělala jen, protože jí Lea přišla hezčí než ona a asi si myslela, že s kratšími vlasy jí to bud míň slušet. Asi takový pokus o to udělat z té scény upravenou verzi Sněhurky nebo nevím. Ale ťukám si na čelo ještě teď. Finále potom naprosto bez jiskry. Asi jsme měla v tom epilogu vidět ten „wow“ moment, který knížce chyběl. Ale neviděla jsem ho tam. Celé je to hrozně „meh“ a to jsme se ještě nedostala k tomu, co mi čtení znepříjemňovalo víc, než naprosto o ničem zápletka. Takže se dostáváme k poslednímu bodu dnešní debaty: Styl psaní. Jazyk, který autorka používala se snažil o to vypadat květnatě a uvědoměle. Nějak poeticky možná. Ale měl k tomu velmi daleko. Četla jsem negativní recenzi, kde jsem narazila na přesnou definici stylu psaní a to, že „autorka jména a zájmena do textu rozhazuje jak zrní slepicím, takže stvořila nejkostrbatější věc pod sluncem“. Naprosto s autorem věty souhlasím. Na začátku se to četlo celkem svižně, především protože jsem byla poháněná touhou zjistit o čem to je, ale když jsem si uvědomila, že to co se tam děje je všechno, co od knihy mám očekávat, přestalo mě to bavit. Celé to bylo strašně nepřirozené, hodně frází autorka točila pořád dokola a tak uměle vytvořené scény mě vyloženě bodaly do očí a nemohla jsem si zvyknout na nic, co do vypravěčského způsobu autorky. A tím to asi ukončím. Ta knížka mě vytáčela od začátku do konce. Nenajdu jediné pozitivum a míra mého zklamání je alarmující.... celý text
Hříšní světci
2020,
Emily A. Duncan
Zamilovala jsem se. Tahle kniha mě pohltila a úplně mě dostala. Milovala jsem každou stránku, kterou jsem přečetla. A ten konec mě zničil. Přečtěte si to lidi, stojí to za to ať už mluvíme o skvělém světě, úžasných postavách nebo té nejlepší romantické lince jakou jsem za dlouhou dobu viděla. Doporučuju na 10000000% procent... celý text
Žádnej anděl: Moje tajná mise mezi Hells Angels
2011,
Jay Dobyns
Já to úplně zbožňuju, ta knížka je super
