kejty91
přečtené 563
Odpusť mi. Megan
2016,
Abbie Rushton
Tady mě napadá jediné. Pod svícnem bývá ta největší tma...že ten,, o koho to nejméně čekáš a věříš mu, tě mnohdy podrazí /ať už to beru z pohledu Megan a její svěření se LUkovi, tak z pohledu Luka a jeho nechání Megan v nevědomosti a dále prohlubování jejího získaného dojmu, že za danou věc může právě ona/ Kniha mě nakonec docela (za)bavila. Bylo to tak, jak jsem čekala - odpočinkové čtení s mírně jasnou zápletkou. Po 150 stranách mě to začalo /pro mě z neznámého důvodu fakt neuvěřitelně/ zajímat a četla jsem pak už na jeden zátah do konce knihy /YA literaturu si běžně nevybírám/. Anglický název je více vypovídající, tady musel nakladatel dost zapřemýšlet, aby se kniha stala zajímavou i podle názvu. V knize projde kolem deseti postav, které se opakují, takže v tomto to náročné není. Jak je už níže zmíněno, Megan mě tím svým mlčením, které mnohdy chtěla prolomit, taky občas vytáčela. Sama vím, jaké to je, když něco říct chcete ale slova vám nejdou z pusy. Na druhou stranu kniha neočekávaně přiblížila téma LGBT lidí, a za to zase dávám malé plus. Taky tomu, jak jsou děcka pekelné příšery, co se týče ubližování ostatním. A jak jsou děcka čím dál vyspělejší, a čím dál tím dříve se baví o tom, jak si s někým "užít"....rande už nejsou ta rande co kdysi. A pak je tu samozřejmě matka Megan a taky psycholog Megan a už těch všech by se taky dalo najít nějaké pochybení...Nikdo učený z nebe nespadl a všichni nějak žijeme. Jak říkám, běžná kniha, neurazí, ale na dlouho ani nezaujme.... celý text
Medojedky
2009,
Robert Ruark
Chtělo se mi ječet a být hysterická. Být žena. Každá žena nechce dopadnout jako Amélie. Každá žena touží být pro jednoho muže ta nej, jako Barbara B. V příběhu se ocitáme v lepší společnosti, ocitáme se v manželství, ze kterého chtěli oba vytěžit, ocitáme se v povaze člověka, který prožívá v průběhu vyprávění krátké autosabotující agónie svědomí. Nenašla jsem tolik míst, kde by jeden chtěl něco udělat pro druhého. Místo toho jsem našla ženu, která dodržovala jakýsi punc věrného manželství s manželem, který si vybíral ženy a nad kterými autor uměl barvitě líčit jejich vizáž: "Krátce ostřihané černé kudrnaté vlasy, mléčná irská pleť, která se hodila k jejím modrofialovým irským očím, pěkná ňadra, rýsují se pevně pod prostým svetříkem."Alecův spisovatelskou kariérou vypilovaný humor mě dráždil. Byl tak půvabný, tak jednoznačný, zábavný. Na to, že Alecův charakter bych proklela, jeho smyslnost pro vedení - občas flirtující - konverzace bych neunesla, např. "měl jsem v plánu si vás zmonopolizovat na nekonečně dlouhou dobu“. Děj se odpichuje od jednoho bodu v pokročilém stádiu manželství, vrací se do minulosti a zase zpět, aby doplul do nejistého konce. Po Alecovo snad čtvrtém zamilování se jsem doufala, že se bzo zabije, že propadne smutku a zemře na něj a nebo se zabije prostřednictvím svým pušek. "Proč se musí ženská vždycky rozbrečet, když jí dojdou argumenty? Mám tě strašně ráda, ale někdy je mi z tebe špatně. Dneska je mi z tebe na zvracení" řekla Amélie nebo „Když se v pozdějších letech náhodou potkali s nějakou známou z těch dob, o které Amélie nevěděla, vyvolalo to u ní obvykle chladnou, strnulou zdvořilost a sžíravý pátravý pohled, kterýpříslušnou osobu vizuálně svlékl do naha. Amélie si vytvořila ostrou demarkační čáru: každý, s kým se seznámili společně, byl kandidátem na přátelství; avšak každý, kdo se znal nejdříve s Alecem, byl ihned na výsost podezřelý." Proč mi příjde, že jsme v tomto s touto ženou spřízněné? Sympatické mi dále na knize přišlo i to, že autor používá i odkazy na jiné kolegy: "Přesně. Ty máš opravdu velký talent, ale pohybuješ se a velmi vratké půdě a nemůžeš si dovolit ani jednu špatnou knihu. Jen se podívej na tu slátaninu, co stvořil Lewis, když se pokoušel hrát si na mladíka a vypít všechno, k čemu se dostal. Kristepane, vždyt ten člověk od Arrowsmithe nenapsal jedinou pořádnou knihu." Dále jsem si knihu užila pro autorem využívané různých jazyků (španělština či jazyky jižní Afriky) a pro samotné uvedení do prostředí života v Africe. Po čtyřsté stránce se dozvíte /pokud si to ze zvědavosti nezjistíte sami/, co to jsou medojedi zač a proč je titul knihy vlastně s tímto tvorem spjatý. Celkoě mě kniha překvapila. Měla jsem od ní spíše pocit, že to bude nezáživné ale když jsem se překousala zhruba dvoustou stránkou, přišlo mi to vcelku zajímavé a soužití s druhou manželkou mi připomnělo, kolik podobného mám i s Penny.... celý text
Země alkoholu
2015,
Mo Jen (p)
Ke knize jsem přišla jako slepý k houslím. Samozřejmě jako běžný člověk konzumaci alkoholu nezavrhuji, i já jsme okusila párkrát, co to umí. Proto mě název knihy mile navnadil a jak zmiňují i jiní níže se vyjadřující, to že autor je nositelem Nobelovy ceny za literaturu /a každý běžný člověk si umí představit, co to je za ocenění/ bylo už jen posledním z množství závaží, které byly pro na misce váhy /samozřejmě na misce váhy pro vs. proti/. A jako sedmá tetička, která je v knize zmíněná, já taky nemám slov. Ano, knihou je trochu těžší se ze začátku prokousat. Teprve až přejdete stotřiadvacátou stranu se dozvíte konkrétně, o co v knize jde /pěkně na tvrdo/. Mezitím se toho dost stane i s tím vyhlášeným detektivem. A nakonec vlastně jeho vyšetřování dopadne tak, že se sám úplně hloupě nechá zatáhnout do podobných neuvěřitelností. K zbláznění, kam ten svět spěje. To, že se v Číně sní cokoli, asi je fakt, který není třeba rozebírat. I tady v Kořalnici vám udělají cokoli - vepře, koně, osla, krávu, žábu, netopýra, psa. A těm vybraným se na studiích dostane výuky i přípravy jatečních dětí. A tito vybraní potom mohou dalším vybraným mocipánům poskytovat tyto pokrmy. Popis, jak to důkladně připravit, aby byl takový pokrm hoden postavit na stůl tvoří součást povídání a ačkoli já jsem povaha slabá, tady jsem s údivem četla pěkně, jak se patří. A s čím vším se na těch 335 stranách ve spojitosti s alkoholem dočkáte? Samozřejmě hospody a hodokvasy jsou běžnou záležitostí, nicméně se zde můžete stát doktorem alkohologie na Pálenické univerzitě. Můžete se ubytovat ve městě Kořalnice nebo Hradci Chlastavci. Můžete se zůčastnit Miss Kořalnice, když na to budete mít. Město má svou radu pro alkoholové názvosloví a samozřejmě byste neměli porušit zákon alkoholu. Jelikož k alkoholu patří laskominy ve formě masa, masných výrobků, takže si můžete přát v jisté restauraci cokoli na co máte chuť, co máte zájem ochutnat např. asi byste si rádi dali pokrm s názvem "Šťastné oko draka a fénixe". To má být vyhlášená delikatesa. Knihou se proplétá několik dějových linií a sám autor se do děje taky trochu namočil. Nejčtenější dle mého byla linie formou dopisů Li Nálivky a Mo Jena a následně vypravování příběhů. Jak vidno, já si knihu užila, i přestože některé storky neměly hlavu ani patu, nakonec to tak nějak tvořilo aspoň kulisu toho románu. Ne vše ve chvíli, kdy to někdo čte musí dávat naprostý smysl. Život taky občas smysl nedává. Prostě to tak je. A říkat o tom "slátanina nesmyslů" je docela výstřední. Je to prostě dílo autora, který si to vymyslel a sepsal /a myslím si, že není třeba tolik spekulovat, jestli to tak opravdu v té zemi čehokoli fakt není/. Knihu si pečlivě uložím do své knihovnické svatyně.... celý text
O zločinoch a trestoch
2009,
Cesare Beccaria
Mnoho toho o obsahu knihy vypověděl už komentář Benedikta předemnou. A že je opravdu vypracovaný, i když v některých informacích převzatý z knihy, nedá mi to, abych i já vyjádřila pár svých názorů, postřehů nebo otázek, které mi při čtení knihy zůstaly. Otázkou, která v této knize vládne je: "Jak vysoká má být cena za spravedlnost?" Dá se nějak odměnit beztrestnost člověka? A do jaké míry si jsou lidé schopni vážit toho, že jsou beztrestní? "Verejným záujmom je neilen to, aby sa zločiny nepáchali, ale aj to, aby boli zriedkaviejšie, pokial jde o mieru zla, ktoré sposobujů spoločnosti. Celá historie je přehledem pokusů a omylů (například i zde /v knize/ odkázaní se na čarodějnické procesy, které měly velmi zvláštní dopad na společnosti ve většině . Je k zamyšlení, zda-li se dá brát jako živná půda. Někdo neví jak se z historie poučit, někdo nechce, i když historie ukázala, že některé věci se nedělají. Otázkou je, do jaké míry se ovšem některé věci nedělají, když lidé neumí vzít dostatečnou zodpovědnost z to, co dělají, co jsou schopni vědomě dělat, vědomě s chtíčem... Jak vidno dle Beccaria, dokonalý právní systém není možno vytvořit. Vždy se najde zvláštní případ, který se musí i speciálně prověřit. Zarazilo mě však, že i když někteří tvrdí, že si nejsme rovni, každý ve společnosti má nějakou sociální roli, každý, kdo se narodil pod lavicí, tam i skončí ale nerozumím tomu, když žebrák nebo kníže udělal zločin, proč by nemělo s těmito lidmi nakládáno stejně. Proč by determinace rolí měla zaručovat nějaké privilegia? Co je nám platná rovnost před bohem, když jako lidi potřebuje hlavně rovnost před zákonem? Zákony si lze různě vykládat - proto jsou tu zde lidé, kteří umí slova a psané zákony obracet tak, aby provinilého prokázali nevinným. Mělo by se v této věci jednat jinak? A je účelné, aby se zločinci trestali tím, že by sloužili státu, případně je dostatečným trestem vzít jim cokoli je jim blízké a nechat je vyhnat ze společnosti? Dá se ještě vyhnanství v této době praktikovat? Kniha se následně věnuje tématům jako zahálčivosti /už v té době/, vyhnanství, trestu smrti /který do jisté míry pojímali určité společnosti jako akt veřejné zábavy/, sebevraždě, pašeráctví, dlužniství, poskytnutí azylu /co s tím má společného zločin?/, spolupachatelství a pár dalším situacím.... celý text
Kdo chytá v síti
2020,
Marika Pecháčková
"A kolik ti je? Mě je XX. Anevadí ti, že je mi 12? Aha, tak to je v pohodě." Tak nějak to většinou zajímá, protože kdo by se nezeptal, kolik je danému člověku let. Protože věk vždy něco znamená. A potom taky ta vizuální stránka a to, o čem daný člověk rád mluví. Hodnotit tuto knihu? To je řešení sakra neobyčejné rovnice. Nedá se to nijak zobrazit, uchopit. Protože to, že pachatelé jsou vinni je jedna věc a do jaké míry jsou vlastně vinni i ti, kdo jsou na druhé straně? Jako všechno má své dvě strany, tak přece i tento problém.... Já nehci stát na straně predátorů a nějak obhajovat, co a proč dělají. Ale vím, že pod svícnem je největší tma a vždy se dá na tu druhou, neslušnou stranu pod nějakou vidinou zlákat ita druhá strana. Že to prostě není jednoduché...ani pro predátora ani pro obět. Každý má pak nějaké svoje traumata, která si nese. Oba přece léčíme, obou poskytujeme pomoc. Kniha i film mají jedno 100% společné - není jednoznačně řečeno téměř nikým, proč to dělají, proč nevyhledávají pomoc a proč se unášení něčím, co daná společnost nepřijímá. Predtoři to házejí jako vinu na mladou generaci, generaci, která i na rande jde s mobilem a dokáže se bavit i když se nebaví spolu. Ale není to tak trochu i problém jich samotných? Že nedokážou být sami sebou, že neumí pojmenovat své potřeby, že se nebaví doma s tou, která tvoří jejich rodinu? Kniha je pouze doprovodem k filmu. Kniha se snaží přiživit svůj potenciál na ataktivitě filmu. Na aktuálnosti filmu....a opravdu zírám s nedůvěřivostí na to, že vlastně iniciální podnět dala jedna z telefonických společností... Samozřejmě, že mě kniha zaujala, že pohledy několik lidí mi nebyly lhostejné a že se to vlastně děje komukoli...komukoli, kdo to dovolí, kdo si jde za nějakým cílem, kdo ví, že s námi manipuluje....... celý text
Na západní frontě klid
2015,
Erich Maria Remarque (p)
"Tato kniha není obžalobou, není vyznáním, je to pouhý pokus podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou..." Kniha, k níž jsem se dostala jako mnozí jiní až po škole, až jsem konkrétné děj knihy vymazala z hlavy a nyní přišla možnost si knihu přečíst, aniž bych se muslea učit její děj v literatuře. Nikdy v minulosti jsem si neuvědomila, jak dobře se tyto knihy čtou. I když začátky bývají těžší, než si zvyknete, jak je kniha psána, z jakého bodu je vypravována a uděláte si jasno v zásadních postavách, případně místech. Knihy se bohužel tak dobře čtou, protže je napsal sám život. Je to o spoustě mladých ale i starších mužů, kteří vyprávějí svůj pohled na danou situaci. Jsou tady i vloženy ženské osudy ale pouze v náčrtu /žena a syn přijedou vojáka navštívit do lazaretu, francouzské dívky a chvíle s nimi strávené, plakát na němž je zachycena žena v dobovém oblečení, .../. Remarque to dokázal v této knize, dokázali to tady i lidé píšící komentáře, já to v této chvíli nedokážu. Nedokážu dát to podstatné, co chci říct do pár odstavců, ta autenticita příběhu byla úžasná. Být těmi chlapci, kteří šli do něčeho takového s nadějí a bojovali ze dne na den o svůj život, to je něco, co by každý neuroticky deprimovaný člověk měl přečíst, ten který uvažuje nad sebevraždou. Popis událostí a jejich přemýšlení nad němi /jak se bavili, aby se nezbláznili z těch věcí, jak přepl, když se vrátil domů na dovolenou, jak se snažil zachránit svůj život i život ostatních - že se vůbec stačili zorientovat ve všem, přežít šikanu, nedostatek jídla, vidět kamaráda trpícího v bolestech, znát různé nemocniční příběhy, prostě cokoli zažili byla jobovka a překvapilo mě, jak moc se hlavní hrdina snažil nebýt sám za sebe a dokázal myslet na ostatní... Příště toto dílo budu číst s respektem.... celý text
Láska nad propastí
2014,
Boris Cyrulnik
Proč píšu tento komentář? Abych si odpověděla hned na první větu anotace knihy /jjak zpracovat prožité trauma a jak se toto nezpracované trauma může promítat do budoucích rodinných či partnerských vztahů/. Evidentně je to něco, co se mě dotýká... Hned úvodem je psáno, že stačí být jednoduše nezdolný. Nenechat se ukopat vzpomínkama. Nechat svůj život si tento příběh převyprávět a zkusit si vytvořit si jiné vzorce pochopení dané situace. Protože určitým převyprávěním společně s odpuštěním dojdeme klidu. „Trauma rozmetalo naši dřívější osobnost na kousíčky. Pokud se tyto střípky nepokusíme posbírat a poskládat znovu, zůstaneme vnitřně mrtví, nebo se v životě budeme neustále potýkat s velkými potížemi.“ Autor taktéž píše, že změna není jen v jedinci ale taktéž v sociální oblasti kolem jedince. Pokud chceme jedinci pomoc, je nutné pomoct mu nalézt význam jeho utrpení. To co způsobuje bolest upravujeme. Zároveň se snažit nestigmatizovat se a nenechat se označit - něco se stalo ale záleží jakou míru svévole jsme k danému stavu dopustili /bude sexuálně zneužitá dívka v budoucnu frigidní či se naopak stane ženou s bohatou sexuální zkušeností?/, /bude dítě poškozené alkoholismem v rodině taktéž osobou se závislostí?/. Není vždy nutné být tím, co se ve společnosti nese společně s těmito tvrzeními. V knize se v neposlední řadě autor věňuje bezpečné /párové/ vazbě, která vede k žití vcelku normálního života. A zajímavou otázkou a odpovědí na závěr je: Proč opouštíme ty které milujeme? Únik je regresivní forma adaptace. Už od dob, kdy jsme se za kořiští honili ale i i jsme byli honěni jako kořist jsme věděli, že kdo uteče, vyhraje. Kniha je psaná odborně ale mnohdy se dá číst i mezi řádky.... celý text
Manželský pakt
2017,
Michelle Richmond
Jako už několikrát opakováno v historii, co vše s dobrou myšlenkou na počátku se může a často to tak dopadá, že pod vedením zfanatizovaného vůdce či některých členů dojde k vymizení podstaty a následně jde už jen o to, být hodnověrným členem, pošlušnou ovečkou, která bude lovit další dušičky. Mě samotné myšlenka paktu taktéž přišla dosti zajímavá. Co by ne. I příručku bych uvítala do začátku ale rozhodně ne striktní právní normu. Líbilo se mi, jak si autorka zkusila propojit svazek manželský se znaky "nových/jiných náboženských směrů". Oceňuji to jako kvalitní myšlenku. Kniha se mi nicméně nečetla tak dobře, jak jsem čekala, Do děje jsem se tolik nedostala. Jako psychothiller mi to tolik nepřišlo. Nebo jako jeho slabý odvar. Nebýt těch znaků sekt, kdy si manžel myslel, že je stalkován, že je donucen vykonávat něco, co nechtěl /přitom viděl výsledky na své manželce/ a nebýt toho motivu nápravných zařízení, které tam byly autorkou dosazeny pro podtržení obsahu tak je to fakt slabé. Za mě dobré psychothrillery píše třeba Wulf Dorn. Je pravdou, že Alice byla popisována jako ta, která je ve vztahu jednoznačně lepší a od začátku jí manžel neustále omlouval, litoval a to mi vadilo. To on byl ten, kdo jí více miluje, ten, kdo se na svatbu těšil, těn, kterému se v životě nestalo tolik, co manželce. Z jeho přístupu jsem byla zklamaná. Z jeho přístupu jako vztahového poradce jsem byla na pochybách. Že by se jednalo o přenos? Že by každý pomáhající pracovník cítil, že jeho práce je nedostatečná, když úspěchy rozhodně nepřevládají nad špatnými událostmi. A konec? Je fakt, že autorka to obrátila o 180 ° a nakonec z těch, co chtěli celou dobu vystoupit z toho paktu chtěla udělat jejich nejvyšší. Jak je možné, že takto prokádrování členové mají možnost se stát vůdci? Chvíli jsem se bála prospěchářství těch dvou manželů ale nakonec si vybrali stejně to, po čem toužili.... celý text
Komturova smrt
2018,
Haruki Murakami
Dá se uměním ztvárnit to nejlepší z nás? Tenhle Murakami mě opět fascinoval. I na kraji své dálší "sátky" je to prostě pan spisovatel. Líčení obyčejných věcí, která používá jsou tak barvitá, že mám chuť stát se písmem nad který přemýšlí, abych byla alespoň trochu s ním spřízněná (byla jeho součástí). Je to pro mě opravdu fascinující spisovatel. Líbí se mi spojení všech těch umělechcých druhú jako jsou malířství, kresba či literatura jako umění slova (odkaz na Dostojovskeho Běsy), hudba (odkazy například na Mozartova Dona Giovanniho či Schubertovu Rosamunde) či představa umění historie a letmého pohledu na jedno z nejznámnějších období, které nás provází až do současnosti a pár lidí, kteří toto období zažili ještě jsou živi. Vysvětlení taky části jednoho ze světových náboženství, člověče, neber to. Myslela jsem že "Kroniku ptáčka na klíček" už nic nepřekoná, což se samozřejmě stalo ale tady "Komturova smrt" se řadí ne stejnou pozici jeho skvělých sáhodlouhých knih. Možná jsou některé věci již jednou vysloveny, přesto jsou stejným balzámem, který nutí číst a zjistit vše, očistit celý příběh, vše vysvětlit a být u toho, kdy Murakami prostě vše vysvětlí. Motiv rolničky mi ovšem utkvěl hodně v paměti. Rolničky mám velmi ráda, a tím, že Murakami z nějakého svého dobrého smýšlení použil právě tuto věc, je pro mě krásné, usmévné a jednoduše radostné zjištění. Jediné, co mě rozličovalo, bylo Komturova, tak já vám teda něco řeknu, VÁŽENÍ!! Nemám už asi co dodat, je vidět, jak mě to uchvátilo, pobavilo a obohatilo a jakou tato kniha umí vyvolat knižní kocovinu.... celý text
Sociální otázky
1925,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Tolstého otázky sociálního charakteru jsou opravdu exemplarní. Jsou jednuduše tak trochu jedovaté. Jsou nevídaně konkrétní a na svou dobu docela odvážné. Jednoduše poukazují na různé okolnosti, které se pojily s prací zejména dělnické vrsty (například těžká práce bez možnosti zajít se najíst,napít dle potřeby a pracovat v hrozných přírodních podmínkách), se kterou byl Tolstoj (pod přezdívkou Ruskin) spřízněný. Je obdivuhodné číst na prvních stránkách, že lidé v Rusku dokázali pracovat nepřetžitě 37 hodin v těžkém, lesním či průmyslovém řemeslu, aby se dočkali platu ve výši nějaké minimální mzdy. "Statistická data anglická praví, že průměrná délka života lidí vyšších tříd jest 55 let, délka života životu dělníků při nezdravých povoláních 29." To je teda sakra rozdíl!!! A co jsou sakra nezdravá povolání? Výsledek kapitalismu už v jeho zárodcích byl téměř fatální. Odlištěná práce a práce nedůstojná, nedobře placená je duševním morem lidstva. Nehledělo se na člověka ale na nahraditelnou pracovní sílu, kdy na pozici takového dělníka čakalo dalších 10-20 lidí, kteří ji byli ochotni vykonávat (i v této době). Jak můžeme však s lidmi sociálně (ale i v jiném duchu) pracovat (při jejich problémech s chudobou, šikanou, materiálním a duchovním nedostatkem), když základní potřeba, potřeba kvalitního živobytí je nedostatečná, nevyhovující? Tolstoj je na str. 41 celkem pravdivě skeptický, když píše "Tedy tak neb onak dělník vždycky bude otročiti lidem, kteří rozhodujíco daních, půdě a předmětech, jichž nutně potřebuje, aby uspokojil své potřeby."... celý text
