kejty91 přečtené 563

Najděte si svého marťana 2008, Marek Herman

Někteří knize vytýkají jeji citační nedostatečnost či to, že autor není psychologem...Já si říkám, je to něco, co není normální a trochu vystoupilo z nějaké zavedené praxe a proto to nemusí být přijímámo většinou. Přesto autorovo poděkování velikánům vnímám jako jeho lidský přístup k tomu, že prostě je si vědom, že neobjevuje nic neznámého ale není prostě důležité všechno hned citovat. Prostě proto, že autora je možno i kontaktovat, pokud by někdo měl zájem a tolik pátral po myšlenkách, které použil. Mě, osobně kniha povzbudila, naopak mě uvedla zase jiným pohledem na určitou část psycho záležitostí a dále "poradila" co by nebylo špatné začít dělat, například začít si psát deník nebo pěstovat hladivé návyky. Ne, neymslím si, že nyní spoileruji, protože se jedná o o věci, které jsou známé a které si lehce každý vyhledá. A pokud ne, je to šance pro to podívat se na knihu. Umět marťansky se vyplatí. Autor jednoznačně vysvětluje to, co psychologové potřebují obkecat svými termíny, které nejsou vůbec jednoznačné nap ochopení. Autor se snaží o to vysvětlit s porozuměním.... celý text

Vděk 2019, Delphine de Vigan

Jestli bude tento komentář obsahovat spoilery je diskutabilní. Když píšu své hodnocení, nikdy přesně nevím, co do něj dám, i když mám nějakou přípravu. Všechny níže uvedené popisy vám/nám něco z knihy představí. Stejně jako když jsem chodila do nemocnice jako dobrovolník ke starším lidem, kteří po úraze rehabilitovali a z vyprávění, které jsem zažila od svého dědy jsem si potvrdila, že občas jsou to bláznivý starečkové ale mnohdy jejich vzpomínky jsou nedoceněné. Chce to jen tak nezaujatě poslouchat. Nenastavit hned tomu všemu mladé vědomí a mylšenku toho, vždyť dnes je to už dávno jinak. Mnoho věcí zůstává stejných (například v mezilidských vztazích). Knihou se částečně prolíná nejen péče o seniory v domovech ale téma dávných rodinných vazeb nebo také postupná ztráta kompetencí k vlastní osobě. Odeon výborně zpracoval celou knihu, od volby překladatelky až po návrh obálky knihy. Vděk má černo červenou barvu. Vděk je květina. Rozkvétá a odkvétá s mnoha dalšími aspekty. Stejně jako v knize jistě cítila i Miška v době, kdy se musela skrývat vděk, na který zapomněla a který jí vykvetl ve stáří s přicházejícím odchodem. Hra se slovy autorky i překladatelky je svůdná, nikoli však snadná. Krátký popis, jak De Vigan vidí péči o seniory: " Tak tohle tě tedy čeká, MIšulko: malé krůčky, malé porce, malé svačinky, malé vycházky, malé návštěvy. Změnšený, omezený život, zato dokonale nalinkovaný." Osobně s vděkem nemám problém. Děkuji říkám ráda. Mám za to, že by měl člověk vědět, kdy jsem ráda, že něco pro mě udělá, něčím mě podpoří, něco mi usnadní. Děkuji používám intuitivně. Sama o svém stáří přemýšlím, o mém nalinkovaném životě a ráda čtu témata spojená se stářím protože je nutné vědět o nějaké inspisraci v případě, že se dožiju tolik co tady v románu, MIšulka. "Já ti chci říct jen jedno a pak zvolíš rozhodnutí: právě na tomhle záleží, na tomhle ze všeho nejvíc. Na čem? Že jsem se poprvé v žitě začala stárnout o někoho jiného, chci říct, jiného než já. Víš, Marie, tím se totiž všecko mění. Že máš strach o někoho jiného, o někoho jiného než o sebe. A ty máš tuhle obrovskou šanci."... celý text

Napětí 2018, Naomi Alderman

Myslím, že Margaret trochu nedoladila, co si o knize myslet. Nebo jsem měla tak velké očekávání, že dech mi to teda nevzalo. Člověk akorát zrekapituluje situace, které se stávají ženám a které už se stávají součástí společnosti, že jakmile někdo napíše knihu o tom, jak by to vypadalo kdyby ve stejných situacích byli muži, vypadá to jako něco neuvěřitelného. Dobře bylo vystihnuto to, že jakmile to ženy získaly, začaly toho využívat, začaly toho doslova zneužívat, mstít se namísto toho, aby brali svou moc s pokorou. Tuto proměnu jsem nejvíce zaznamenala u matky Jocelyn. Eva nebo Roxy se nikdy netajily tím, že si podmaní cokoli. Brala bych jí tak sama? Kážu vodu, piji víno? To si nemyslím. Cílem není chtít vyhrát, ráda se jen zúčastním.... Kniha, jak píši i ostatní obsahuje spoustu surovostí ale k příběhu jako je tento nelze přistupovat v rukavičkách. Co jiného dodá příběhu tu šťávu? To správné použití sexu, moci v rámci gender odlišnosti. Surovost příběhu je jako sám život, což je mi sympatické. Mám ráda, když člověk trpí ale nakonec najde v těch všech klaccích cosi dobrého. Je v příběhu obsažen prvek náboženství? Ano, setkáte se s ním. Víra je tak variabilní nástroj. Slouží tomu, kdo s ní umí pracovat, kdo jí umí upravit. "A co je více stvořitel nebo jeho dílo?" Konec byl sice víceměné dobrý. nicméně můj pocit mi napovídá, že by mohl vzniknout další díl. Bez závěru lze knihu hodnotit jako průměrnou, neutrální.... celý text

Paní Dallowayová 2019, Virginia Woolf

Introvertův rok 2019, Michaela Chung

Kdyby to byla moje první kniha v tomhle duchu, asi bych z ní byla více nadšená ale během čtení i po dočtení mám pocit, že jsem od knihy čekala daleko více než co dala. Trošku jsem si tu každodenní koncepci moudrosti představovala jinak. Kniha mi ukázala, že jako introvert můžu mít něco společného ale některé věci mám oproti autorce více specifické. To, že jsme každý unikát je první co se v každé takovéhle knize dozvíte. Nic si nezoufejte. Autorka se projevuje jako hodně kreativní bytost, pracuje se slovy a některá slovní spojení jsou sympatická (lidskost je nevyléčitelný stav - být/mít vnitřní odysseou/u - toulat se hlubokými lesy představivosti - uspěchaná intimita - šetřit slova ve světě verbální obezity). Něco na ní introvertního být musí, jinak by to nezvládla napsat takto, ale maličko mi padá čelist při pohledu, kterým vidím u přiložené fotografie o koho se jedná. Nějak se mi to to vnitřně nezdá. V knize mám své poznámky ale nebudu se k ní vracet tak často jako k jiným seberozvojovým knihám, tím, že jsem již nějakým procesem seberozvoje introverta musela projít. Docela jsem si knihu užila, něco připomněla ale mnoho věcí tam bylo divně formuloványch, byli tam věci, co mi vadili a nebo tam byli navíc. Ale protože se jedná o krátké úrývky "na každý den" proto to hodnotím jako průměrnou knihu.... celý text

Duševní pružnost v každodenním životě 2015, Karel Nešpor

Opravdu kniha do běžného života. Pro zvládání napětí a jiných nepříjemných duševních stavů a nepříjemných sociálních vztahů. Líbilo se mi plno principů ("život plný zvratů", "malá judistka", smích = já jsem OK, chválit se každý den za to, co se podařilo, nesrovnávat se, vědět, že absolutní dokonalost nemám ve svém životě natož v pracovní smlouvě tedy chybovat je lidské, odnaučit a nepřistupovat na naučenou bezmoc, "pěstovat si světelnou kouli", umět vycítit a následně použít s usměvem užitečné paradoxy, které situace nabízí, které lze využít, která si budu dlouho připomínat a vzpomínat na ně. Život je plný zvratů, je těžké v některých věcech udržovat odstup a mít nadhled ale není to nemožné, takže s chutí opět do života a při pocitech zakopnutí opět návrat k těmto jednoduchým a tím pádem snadno srozumitelným knihám. Zajmavostí v knize je (i když nijak neověřenou). že Dr.Nešpor je překladatelem slova craving do češtiny. To je zajímavé, viďte?... celý text

Po otřesech 2010, Haruki Murakami

Všechno na téhle knize bylo pro mě od začátku úplně jinak než jsem předpokládala. Například, celou dobu, než jsem knihu začala číst jsem si myslela, že na obálce knihy jsou sutě zdi, jakože "po otřesech". Nemalým překvapením mi bylo tohle zjištění, že se mýlím. Jasný, dá se říct, ta holka musí být fakt slepá. Možná ano, možná jsem byla příliš zaslepená, že to mé oči neviděly. Dalším překvapivým momentem byl průběh a konec čtení knihy, kdy jsem měla za to, že kniha bude provázet tím, co se mohlo dít během těch dvou událostí. Prostě celou čtenou anotací jsem si vsugerovala, že to tak bude. Všechno co bylo však špatně na začátku nebo při odhalení všech zmíněných prozření na konec bylo úžasným dalším zážitkem z Murakamiho světa. Líbilo se mi propojení toho, co Murakami zná (například vložení povídky Rozdělat oheň od J. Londona) s tím, co nezná, to jsou vlastní myšlenky, které umí s takovou unikátností dát do souvislostí, ze které mi padá čelist. Ačkoli primárně nevidíte to, co by povídkou mělo provázet, je to v ní. Jako v člověku, co dřímá talent. Kniha z počátku působí chaoticky, jakoby bez toho podstatného nicméně po dočtení nastane blik, cvak, vše zapadne a přijdete si jako byste byl Murakami sám. Rozmazanost vystřídá střízlivost vidění. Chtě - nechtě, kniha udělala další literární požitek a další knižní kocovinu.... celý text

Lolito 2015, Ben Brooks

Kniha mě překvapila. Anotace dokázala vyžvanit celý děj ale dobře, to se dá, mě spoilery nevadí, zvláště když i tak mě to nalákalo knihu si přečíst. Nicméně čekala jsem více než jen puberťácký rozhovory. Čekala jsem více toho procesu s tou udájnou zněuživatelkou. Čekala jsem více od rodičů, když se tor provalilo. Kniha tohoto autora je pro mě prvotinou a možná je to tím, že se mi už prostě nechce tolik číst o pubertálních věcech hledám spíše vážná témata, nicméně nedokážu tuto knihu téměř ocenit. Kniha mi připomněla můj příběh s jinou daleko více marketingově protlačovanou knihou a to je Dokonalá chuť, kde se taktéž autorka uměla strefit do správného tématu ale neuměla ho pojmout tak, aby z něho vyždímala ten luxus, který by dokázal, že stojí za pět hvězd z pěti. Namísto toho se z Dokonalé chuti stala průměrná literární strava, která nenadchne, nerozloží čtenářovy literární buňky, pouze se jen představí a nic k tomu. Haló efekt o knize byl větší i v tomto případě a opět jsem na to doplatila. Jako jo, já chápu, že v dnešní době prostě jeden z partnerů uděla tuhle velkou chybu, chápu, že to druhého partnera složí. Ještě bych v tomto trochu chápala, že se autor snažil pohledem puberťáka něco manifestovat, ale opět se mi potvrdilo, že na takovéhle téma je potřeba více stran a intenzivní práce. Ne, jen něco sepsat a najít někoho, kdo to vydá. Chce to víc, prostě to z toho cítím, což se mi u Murakamiho bichliček prostě nikdy nestane. I ti rodiče jsou takoví nijací, nechápu jejich roli, chvíli vidím, že tam je jen matka, na konci knihy, už je tam i otec Edgara, jedině, co lze pochválit je Edgarova péče o psa. Prostě, když to tak srovnávám, nemůžu dát lepší hodnocení. Nejsem zklamaná alespoň to byla krátká oddychovka.... celý text

Tajný život stromů 2016, Peter Wohlleben

Kniha, která vám dá opravdu to, co slibuje. Podívat se na život stromů tímto pohledem je pro mě nadmíru fascinující. Řekli byste, že stromy mohou mít chuťové buňky? Já taky do této doby taky ne. Zajíma-li vás toto téma, budete ohromeni. Wood wide web je skutečně neskutečný. Nebo řekli byste, že některé druhy stromů zabraňuji incestu? Řekli byste, že by zásada hojnosti ovoce a jiných plodin bylo předzvěstí pro krutou zimu? A že třeba stáří stromu neurčíte pouze pomocí letokruhů? Kniha plná zajímavostí, které je vhodné znát, když příroda je naší součástí. Po knize jsem sáhla opět, začátkem roku 2020 a mám opět skvělý zažítek, protože v tom, co jsem už měla podtrhnuté jsem se už tolik nezajímala a mohla jsem tak uvažovat na d dalšími informacemi, které v knize byli ještě mnou neobjeveny nebo zapomenuty. Že lesu není cizí podpora i nemocných stromů. Že sice podporují i cizokrajné stromy, které tu lidé zavlekli, jako třeba sekvoje ale že v těchto podmínkách prostě nedosáhnout svých obvyklých rozměrů, jelikož tu nemají dobrou základnu. Že lesní ekosystém je okem neviditelný. Jak to je s parfemací a různou obranou stormů proti ožíračům. Že sice byste řekli, že mozkem stromu je koruna ale opak je pravdou. Že stromy taky sbírají zkušenosti a tak sice ne ihned ale až po pár desítkách let umí zareagovat na různé dlouhotrvající situace. Že stromy ve městech zbytečně a krutě mučíme, aniž to vidíme. Že tmavý lesní med, který lze od včel získat jsou fekálie mšic. Že živiny stromy nezískavají jen z země ale i z vody a VZDUCHU. Fas-ci-nu-jí-cí čte-ní!... celý text

Deník sráče 2016, neznámý - neuveden

Co k té knize říct? Obálka je příšerná, vůbec nerozumím tomu, co to s knihou má co do činění. Styl psaní mi nevadí, to, že kniha obsahuje hovorově psané slova beru pouze jako součást toho, jak se autor zřejmě vyjadřoval. A nic překvapujícího od autora, který si ani přezdívku neumí vymyslet, raději se uvede jako neznámý. Knize jsem dala průměrné hodnocení, protože občas mě pobavila, některé slovní obraty byly vtipnějšího charakteru a zaujaly mě. Název knihy opravdu vystihuje autorovo jednání. Taková fňukna, co si něco vybuduje, koupí, neváží si toho, a k tomu jen svým chováním naprosto maří čas hodným holkám, které ho mají/měly rády. Ta jeho paranoia mě vytáčela. Jak píšu, naprostá fňukna. Tohle dílo může být z velké části jeden velký odstrašující příklad, jedna větší literární žumpa. Autor se chtěl vyrovnat Houlebecquovi ale sahá mu tak stěží pod kolena. A ten jeho závěr popisující to, že musí stihnout vydat knihu dříve, než ji vydá jeho poslední holka. No vzdychám nad tou malou zkazkou.... celý text

Temná kapitola 2018, Winnie M. Li

Kniha na mě neudělala takový dojem, který jsem od ní při koupi čekala. Ano, autorka se uměla docela vcítit do myšlení pubertálního chlapce, jehož otec stojí za nic a vzorem je mu starší bratr, který .... no asi si to umíte domyslet. Na první přečtení, kdy jsem části knihy přeskákala, protože ten příběh je omýlán od první třetiny knihy stále dookola a nebylo nutné číst, jak Vivien jednala víc než racionálně. Odhadnout míru, se kterou nám může druhý ublížit je těžké, zvláště, když holka nikdy nepocítila pár dobře sednoucích facek. Rvačky se sourozenci by ji na toto mohly připravit. V tom, že se však vydává sama bez nějaké "zbraně" na výlet a předpokládá, že jí se to stát nemůže je pro mě úplná hovadina. Kniha se mi teda četla s jistým sarkasmem. Do jaké míry je tento popis výplodem autorčiny fantazie a do jaké míry je to pravda?:"Ne, jen jsem chtěla jít na výlet. Á, to mohl být původní plán, ale to se změnilo. Já tvrdím, že jste tak trochu divoška. POd tím elegantním, velmi profesionálním, vybraným vystupováním je někdo, kdo se chce odvázat." JÁ v tom vidím tak trochu pravdu. Odvázat se na výletě se jistě chtěla, chtěla si dát do těla nebo mysl pustit na špacýr ale torchu jiným způsobem. Do poloviny mě bavila, potom jsem již už četla jen proto, že knihy dočítám do konce, protože jsem čekala v něco lepšího a protože mě zajímal konec. Předpojatý soudce mě iritoval. Jako by ho vytáhli někde z doby středověku. Zarazila mě nefunkčnost sociálních služeb, které by v takovémto případě měly být pohotové. Všechno to je jen hra. Stejně jako to, jakým způsobem musíte říct to, co se stalo. Tohle je dobře popsáno na jiné stránce takto: " Už si zvykla na to, jak se lidi tváří, když jim vypráví, co se stalo. Už si zvykla vyprávět správně, bezpečn. Protože pravda je, že oni ve skutečnosti nechtějí vědět, k jakým všem možným polohám ji přinutil. A pro ni je možná příliš osobní to odhalit."... celý text

Vyhoďme ho z kola ven 1988, Ken Kesey

Jeden, dva, tři - my jsme bratři - kterej je to mezi námi - co si zalez do tý slámy - ten, ten nebo ten - vyhoďme ho z kola ven! Když jste viděli film, který se dostane do Vaší mozkové kůry a nezapomenete na něj snadno, pokud jste entitou emocionální a společenskou, rozhodně neodložíte stranou ani knižní (primární) zpracování, které je opravdovou literární pochutinou o tom, jak člověk dokáže člověka dostat skrze povolený systém až na dno. Společnost opatruje svoji důležitost a netoleruje žádné patologické výstřelky. S jistým úsměvem na jeden koutek zjišťuji, že Kessey je zřejmě posedlý funkčnosti/polofunkčnosti společnosti, do které se naváží tím nejlepším způsobem. Jako neutrální postava, která popisuje, co vidí (snad). Kniha je protkána tolika postavami, že doporučuji pro přehlednost udělat si seznam. Postupně na všechny narazíte a dojde Vám, kdo je důležitější než jiní. I když těchto vyplňujících postav jen tam jen pár. Humor je v knize vylíčen dle následující ukázky: " Kámo, jmenuju se McMurphy a moc nerad vidím, když se dospělej chlap plácá ve vlastní vodě. Proč si pod sebou nevyztřeš.?" nebo "McMurphymu dali ten týden ještě tři další. Sotvaže se z jednoho šoku probral a do oka semu zase vrátila jiskra, přihrnula se slečna Ratchedová s doktorem a ptali se ho, jestli je už připraven čelit svému problému a vrátit se na oddělení k dalšímu léčení. ... Odpověděl, že je mu líto, že může na oltář vlasti položit jen jeden život, a ať mu třeba políbí jeho růžovou prdýlku, ale on se stejně nevzdá a tuhle zatracenou loď neopustí. ... Přemlouval jsem ho, aby jí šel na ruku a vyhnul se tak dalším šokům, ale akorát se zasmál a povídal ale hovnajs, vždyť mu jenom nabíjej baterie a ještě k tomu zadara." A kromě humoru se dozvíte plno informací, jako co bylo povážováno za to, "být v mlze" nebo co jsou to močáky nebo jiné, třeba ještě dnes používané psychologické manýry. Kiha o tom, že vnést do systému změny a být nespoutaný se prostě nevyplácí, když proti sobě máte někoho, kdo se považuje za opravitele a ještě k tomu je čistě konzervativní. Tak to je a tak to bude.... celý text

Smrtná zima 2015, Kate A. Boorman

KNiha mě na první pohled facinovala obálkou. Druhým lákadlem byla anotace na knihu. Ačkoli bylo evidentní, že cílovou skupinou jsou podstatně mladší než jsem já, knihu jsem i tak zkusila přečíst a nezklamala. Předala přesně to, co jsem od ní čekala. Nic složitého jako by to bylo čtení pro adolescenty. Několik rebelujících postav, láska a nenávist, intriky i upřímná pomoc. Hlavní postava mi byla občas protivná ale to je asi tím, že jsem se ztotožňovala s její chutí být nezávislá. Občas uvážila, že někoho potřebuje ale většinou si vše zkoušela zařídit na vlastní pěst. Samozřejmě, že potřebovala ukázat, že za něco stojí. To je situace, se kterou se všichni pereme. A to její neustále přemýšlení, vyhodnocování situace, to byla zábava. Jak tím zaujala většinu kluků ve vesnici, boží. Autorka jasně definovala, že není nutno mít vše, když máš rozum a hezký úsměv. Líbilo se mi, jak udržuje friendzone se svým kamarádem a jak milý vztah celou dobu měli. Kniha, děj se mi líbil/a. V knihách mám ráda, když český těxt doprovází i cizojazyčné úryvky. Děj mě dokázal udržet a chtěla jsem číst a číst a zjistit, jaký bude konec. Jsem zvědavá, co ve sebou Emměline udělá v dalších krocích.... celý text

Na velké planině 2015, Johan Theorin

Povídková kniha se Theorinovi moc nepovedla. Je tu moc bizarních situací a málo spojovacích znamení. Přebíhá se od jednoho k druhému. Theorin to ve své předmluvě sice zmiňuje ale toto zpracování mě tolik nenadchlo. O Olandu jsem neslyšela, dokud jsem nepoznala Theorinovy knihy. Věřím, že tento ostrov je protkán svými tajemstvími, kterými nás autor provází v jiných knihách ale tolik informací a tak málo spojovacích nitek. V jiných svých knihách umí Theorin spojit detektivní, kriminální děj s těmito povídačkami ale tady se mu to nepovedlo. Co se mi však líbilo bylo setkání s některými postavami, které Theorinovi knihy provází. Dále, ze všeho toho, co do knihy dal mě zaujaly povídky o nesmrtelném psovi Perro Del Mar, Větvoví (zde se objevovali krátké pasáže z minulosti a otrávená voda), Jáma, v Povídačkách mě zaujala scéna s nesmrtelným, nezkrotitelným losem a Strážce kostela alias Grimm měl v sobě taky duchařskou a kriminální zápletku, která vtáhla do děje knihy. Ostatní bylo nemastné neslané.... celý text

Klub nerozbitných detí 2018, Slávka Kubíková

Kniha podle mě učí, jak se stát obyčejným rodičem bez toho, aniž byste dětem dopřávali, co chtějí. Naučte děti znovu, že to co chctějí není to, co nutně mít musí. I když někdo ze spolužáků má něco absoltně moderního za xyz papírků ještě nutně neznamená, že moje dítě to potřebuje taky!! Kniha učí rodiče, aby už konečně pochopili a začali dělat něco méně kontroverzního pro své děti. Chi se jich zbavit nebo jim chci dopřát? pořád si na tuhle otázku neumím odpovědět. Děti totiž, jak je v knize psáno a pozorným to neujde potřebují poznat okolní svět. A to skrze technologie jen těžko půjde. Potřebují být offline a jen v kontaktu s prostředím. Chtějí být s rodiči a pokud nechtějí, mají na výběr ale rozhodně ne z technologií. Rodiče svým dětěm zakazují alkoholy, omamné látky, filmy od 18, ale nzakážou jim něco, co je degeneruje stejně jako zmíněné věci a ještě si libují. Rodiče vzpamatujte se! POdívejte se na příklady dobré praxe např. ze skandinávských zemí, kde již dlouhodobě prokazují celokem dobré výsledky. Dejte dětem povolení k pohybu na vlastní pohon, potřebují ho. Samozřejmě sportujícím rodičům se lépe dělají zábavy pro děti skrze pohyb a těm, co jsou raději kreativní, mají bohatou fantazii a mnoho knih zase více propadají hrám nebo potřebám v této oblasti. Nic není bráno jako norma ale to, co je nyní ve společnosti je už naprosto mimo. Dětem by se měl dát řád a více pobytu s rodinou, pak by se nemuseli řešit výchovné problémy s agresivními projevy, drogová kariéra, pouliční násilí apod. Velmi dobrá pedagogicko psychologická literatura. Osvěží ale neurazí.... celý text

Serotonin 2019, Michel Houellebecq

Kniha byla moj první od Hollebecqua a byla celkem zajímavá. Název knihy byla ta síla, co mi říkala, ať ji i autora zkusím. Za mě to byla průměrná kniha. Hlavní hrdina má docela hezký život ale nezvládá ho. Cítí se osamělý a kolem sebe má lidi, kteří jsou taktéž osamělí a tak se trochu v tom všem vzájemně podporují. Taky občas najde nějaké nechuťárny v cizích počítačích ale tyhle věci musí přežít, vzpomíná na ně jen s nutností, aby je vysvětlil jen těm, co se ptají. Knize jsem dala tři * z pěti. Proč? Přišlo mi to průměrné. Ano, lidé smutní po minulosti a propadají v této době zcela veřejně depresím a úzkostem. Mít úzkost je dnes stejně legální jako dát si panáka tvrdého alkoholu, kdykoli, kdekoli. Čím to je, že lidem chybí ty hormony štěstí? Vytvářejí si vzorce, který produkci hormonu následně tlumí nebo je to opravdu téměř každý, zcela vážný případ? Jaké řešení se potom nabízí? Spálit mosty minulosti, někdy i přítomnosti? Začít si nový život? Hlavní hrdina zkoušel moderně užívat si výhod, které doba nabízí. Ženy bývají jednoduše naivní i vypočítavé a chtějí to. Zkusit tohle, tamto, jako s oblečením. Něco nosíš s oblibou a dlouho a něco si koupíš a zjistíš, jak hroznou chybu si udělala. Tak nějak na mě celá kniha působí. Primární chybu samozřejmě udělali rodiče tím příšerným jménem a tím, jak se strašně měli rádi. "Serotonin je hormon související se sebehodnocením, s uznáním, kterého se nám dostává ve společnosti." Celé to sociální a hormonální je jedna velká mořská hlubina v temnotě.... celý text

Střed se hroutí zevnitř 2011, Elyn R. Saks

Nemoc si nevybírá. Naštěstí v autorčiném neštěstí bylo to, že vždy dokázala najít člověka, který by byl jejím důvěrníkem, ať to byl psycholog, jako Dr. Jonesová nebo kamarád jako Steve. Nemyslím si, že život byl k Elyn od malička moc těžký na to, aby ho nedokázala zvládnout, později sama prozradila, že duševní nemoci jsou rodinou prolezlé. Nicméně toho zažila opravdu hooodně v době dospívání a dospělosti. Několik studií, několik zaměstnání a několik způsobů léčení a neméně i to, že jí potkala ještě další velmi rozmanitá civilizační nemoc. Čím starší, tím více ji život nákladal. Věřím tomu, že musí být inteligentní, protože sepsat všechny tyto věci do této stylizované formy musí být náročné. A přesto to vyjadřuje určitou pestrost. Věřím tomu, že ačkoli ji život, osud nebo tak něco nadělil plno nemocí, nadělil ji i logické uvažování, takže si s mnohým uměla poradit. Bylo to určitě inspirující, ale určitě to vyjadřovalo i pochopení pro ty, kteří tyto šumy v hlavě ať už z neurozy či psychozy mají. Neuvěřitelné se mi akorát zdálo množství léků, které brala (nejspíše asi bere) a které bylo stanovené nadmíru běžného užívání. Neuvěřitelné, že to autorce neodrovnalo tělesné orgány. Kdo chce číst něco neuvěřitelně silného a chytrého, nechť četbu započne.... celý text

Muž jako evoluční inovace? 2012, Stanislav Komárek

Toto je mé první čtení Komárkových knih ale dozajista nezaspím dobu a sáhnu i po něčem dalším. Proč? Protože kniha Vás přesvědčí, že i muži se inovují. Že to už nejsou ti samí muži, jako bývali. Že vlivem mnoha antropologických studií bylo zjištěno, že se společnost prý někam posunula. Autor se chytá biologické (zahrnující i druhovou rozmanitost - porovnává člověka se zvířaty), historické, společenské, psychologické (vliv Freuda a jiných těchto osob) roviny civilizace se dozvíte, že je to jeden velký mišung. Můžete se například dozvědět, že zřejmě v minulosti to v některých částech Ukrajiny měli nastaveno tak, že pokud si dívka do určitého věku nevybrala žádného muže, stala se z ní jednoduše obecní lehkoživka pro všechny muže. Dále se dozvíte z mnoha slov, ke kterým měl autor chuŤ se vyjádřit, co je jimi myšleno a například i to, že sahat mužům na vousy je barbarství a v jiných společnost či v minulosti byste za to byli ukamenovány jako ženy. Kniha je z mého pohledu jakýmsi projevem moderního flusnutí si do rybničku těchto džendristických témat, která se však snaží nejen vkládat do mužského principu to krásné a sluníčkové ale umí si dělat i krásným způsobem humor, které je snadno vstřebatelný a který nakrásně ukazuje tu rozmanitost a zároveň zajetí v instiktech, pudech. Jedinou jednoznačně zmíněnou inovací má být schopnost kooperace meži muži (která se vyvinula společně s tím, kdy se ze sběračů stali lovci). Což se v dnešní době zřejmě neprosazuje, protože kooperativní jednání za účelem dosažení zisku není in. Dnes si každý hrabe za sebe. I v partnerství. Víc už nenaspoileruji. Amen mužské přirozenosti.... celý text

Dokonalá chuť aneb Jak sníst svého manžela 2014, Natalie Young

Je pravdou, že knihu jsem si chtěla přečíst na základě obálky a anotace, která se na vazbě knihy objevila. NIcméně nyní, po dočtení knihy musím uznat, že autorka mohla přidat do utrpení té ženy více, než jen to málo, co jí dala. Pak by možná byla kniha více přijata. Ano, v každém z nás je určitá agresivita, která může vyústit ve zkratovité a brutální jednání. Vždyť i mouchu, která se o vás zajímá hned napoprvé nezabijete ale po nekolikaterých odehnáních už míra agrese stoupá natolik, že se toho malého tvora prostě chcete zbavit. Bylo psáno, že se mohli kdykoli opustit a bylo by to legitimější než to, co se událo. V autorce možná dozrálo téma na román ale v této oblasti nejde o vše. Autorka děj ničím neobohatila a to, o čem psala, souhlasím, může napsat pouze člověk s osobností pseudopsychopata. Když už z manželky udělala šílenou ženskou, mohlo jí hrábnout natolik aby to vše dokonala. A ten závěr by úplně na draka. Celou dobu je z toho u vytržení, jak to nemůže nikomu ani slovem říct a pak to vysype mladému člověku, co s ní jen tak trochu bydlí, nemají spolu nic než jen dobrý vztah jako "sousedi"? Jakože cože? Nepochopitelné téma na knihu, se kterým není zacházeno s patřičnou znalostí je odsouzeno k neslávě.... celý text

Mlýny osudu 2014, Johan Theorin

Na této Theorinově knize se mi líbilo opětovné propojování minulosti s přítomností. Ty mlýny minulosti dokážou hodně semlít rodinu. Špatná rozhodnutí se s člověkem vezou celý život, ne-li následně celá pokolení rodiny. Začátek knihy nebyl tak akční ale od poloviny knihy se od ní neodtrhnete. Potřebujete vědět čím dál více informací o životě Arona alias Vlada. O tom, že být levobočkem se trestá podle nepsaného zákona lidské společnosti. Postava Lisy byla z mého pohledu pouze vsuvkou, kterou si Theorin pomohl hlavně v poslední chvíli, kdy šlo o dokonání pomsty. O ní nebylo nic psáno, a já jsem měla dojem jakoby byla tato postava o něco ochuzena. Některé z postav Theorin využívá i v jiných svých knihách, takže čtěte nebo vnímejte příběh pozorně. Strhující ale Theorin to umí i lépe, doporučuji tuto knihu i jeho ostatní.... celý text