LaDouceBrise
přečtené 158
Záblesk života
2019,
Jodi Picoult
Nikdy mě nepřestane ohromovat to, jak důkladně se Jodi Picoultová věnuje každé své knize, jak velkou práci si musí dát už jen se samotnou rešerší informací, na jejichž základě pak stvoří vždy pravdivý a citlivý příběh. A ne, že by si to snad chtěla nějak ulehčovat, právě naopak. Témata, která si pro své knihy volí, jsou čím dál tím kontroverznější a po dočtení dostáváte místo odpovědí spíše více otázek, které vám nedají spát. „Zákony jsou černé a bílé. Životy žen mají tisíc odstínů šedi.“ Ačkoli se to může někomu zdát z mé strany naivní a pokrytecké, nikdy by mě nenapadlo, že je v dnešním světě ve vyspělých zemích to, co Jodi popisuje ve své nejnovější knize, vůbec možné. Vždycky jsem považovala potraty za naprosto normální věc, o které každá svobodná žena může podle svého vlastního úsudku rozhodovat. Že existují nějací ochránci práva na život, no ano, pár takových by se asi našlo, ale že jich je tolik a jejich aktivita hraničí až s terorismem? Že dokonce zákony některých amerických států zasahují do toho, co je neoddělitelnou součástí života žen na celém světě? Ne, neměla jsem tušení. „To, kudy vedeme hranici, se s životem mění - nejen mezi těmi, kdo zastávají právo na život a právo na volbu, ale u každé jednotlivé ženy v závislosti na tom, jak zrovna vypadá její život.“ Abych se vyjádřila k samotné knize - kromě tématu mě dějová linka příběhu nedokázala zasáhnout tak, jako u jiných knih z pera mé oblíbené spisovatelky. Možná to bylo retrospektivním vyprávěním, které mě neustále nutilo přemýšlet nad tím, co se už stalo a co ještě ne, a stejně jako většina komentujících si myslím, že by se kniha bez tohoto experimentu s radostí obešla. Nebo možná formou jednotlivých kapitol, kde se velmi často střídaly pohledy jednotlivých postav, kterých nebylo zrovna málo, takže mi dalo velkou práci se do jejich osudů dostatečně vžít a nezůstat pouze nezúčastněným pozorovatelem. Takže ano, z Jodiiných knih je to její nejslabší dílo, co jsem zatím četla, ale přesto může spolehlivě konkurovat mnohým autorům současnosti. „Co jestli nakonec nezjistíme, čemu doopravdy věříme, až tehdy, když si uvědomíme, proti čemu se bráníme?“... celý text
Kdybych tě našla
2019,
Ava Dellaira
Slovy Jennifer Nivenové, kterých si můžeme všimnout na překrásné a výstižné obálce s kolibříky, je Kdybych tě našla mimořádně výjimečná kniha. A mně nezbývá než s ní tiše souhlasit. O TOM, ŽE K POCHOPENÍ TOHO, CO JE PRÁVĚ TADY A TEĎ, JE TŘEBA ZNÁT TO, ODKUD POCHÁZÍME A KAM SMĚŘUJEME. Citlivý příběh o hledání své vlastní identity a místa v životě, který jako by mi mnohdy promlouval do duše. Možná právě proto jsem z knihy tak nadšená, neboť i já stejně jako Angie procházím určitým stádiem své existence, kdy mám pocit, že vzhledem k těm sedmi miliardám živých a o sto miliardám více mrtvých tvořím naprosto nepodstatnou součást lidského společenství. S hlavními hrdinkami sdílím i onen krizový sedmnáctý rok života, což je nejspíš další důvod, proč se mne jejich příběhy natolik dotkly a zasáhly to něco v mé duši, co už nikdy nebude jako dřív. „Je skvělý, že dokážeš nahlížet na věci z takového nadhledu, jenže se nesmíš zapomínat dívat i zblízka. Protože z detailů se dozvíš spousty důležitých informací. Jde o to, aby člověk koukal na věci z vícero stran, aby zjistil, že jsou naše životy nepatrné, ale i obrovské zároveň.“ Příběh Marilyn a Jamese nejprve začínal jako naivní dívčí zalíbení, ale když jste se nechali unášet na vlnách romantických procházek podél pobřeží a pravidelných schůzek v knihovně, zjistili jste, že jejich lásku prožíváte, jako by byla vaše, a modlíte se za šťastný konec, který si však osud nebo náhoda, říkejte si tomu, jak chcete, prostě nepřeje. Ve skutečnosti je to příběh plný zármutku protkaný slzami žalu, ovšem děj plyne tak rychle, že si nic z toho neuvědomíte, dokud nedospějete k samému konci. Protože navzdory negativním událostem, které ovlivní i další generace, si z tak poutavého a až kouzelného vyprávění odnesete především spoustu krásných a mimořádných prožitků a myšlenek, které ve vás snad také tak hluboce zakoření jako ve mně. Jen škoda, že u nás kolibříci ke krmítku nikdy nezavítají... „Na kráse je zvláštní to, že nepopírá utrpení, nespravedlnost ani bolest a zůstává oddaná svému právu na existenci, své vlastní pravdě.“ KNIHU BYCH DOPORUČILA VŠEM, PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE JEN MÁLOKDO Z NÁS SKUTEČNĚ VÍ, KÝM JE A KÝM BY CHTĚL BÝT. A už mi zbývá se jen pozastavit nad tím, jak nízké hodnocení zde i přes výše zmíněné kniha zatím získala...... celý text
Světla zimní noci
2018,
Pam Jenoff
Příběhy z války dojímají čtenáře po celém světě, už jen díky prostředí, v němž se odehrávají, prostředí, které nutí lidi během zlomku sekundy rozhodnout o jejich budoucím životě, prostředí, v němž rozum předchází svědomí a naopak, v němž srdce vítězí nad racionalitou. Ani tento příběh nebyl výjimkou, dojal mne k slzám statečností hlavních hrdinů, jejich odvahou a vírou v to dobré v nás, ochotou obětovat vše v ten potřebný okamžik a bezhlavě chránit své milované. Je důkazem toho, že i za tak těžkých časů může vzniknout přátelství na život a na smrt a láska, která hory přenáší. Přináší svědectví o tom, že ve všech dobách existence lidstva lidé žili své životy, jak nejlépe uměli, báli se, nesnášeli, milovali a zkrátka byli. A ačkoli mám ke knize určité výhrady (možná až příliš hrála na city, konec mohl být trochu méně ukončený, více otevřený, aby nechal čtenáře přemýšlet o tom, co se stalo s postavami, jejichž osud dočista objasnil epilog,...), DOPORUČUJU JI Z CELÉHO SVÉHO SRDCE, protože nikdo z nás si nedokáže představit, co by v takové situaci udělal on sám, a nikdo neví, zda se jednou také nebude muset takhle zčistajasna proti své vůli rozhodnout. Zkrátka, neměli bychom spoléhat na to, že náš život bude přesně takový, jaký si ho chceme udělat. „Nemůžeme změnit, kdo jsme. Dříve nebo později budeme muset všichni čelit sami sobě.“... celý text
Dcery strážce majáku
2017,
Jean E. Pendziwol
Dojemně poetický příběh o hledání vlastní identity, který splétá pavučinu dávno zapomenutých tajemství a křivd. Zpočátku nezáživné zápisky strážce majáku popisující každodenní rutinu v chladných oblastí kanadských jezer se plynule rozvíjí v poutavém vyprávění staré ženy. Děj vás vtáhne do svých sítí a nepustí až do poněkud neuvěřitelného pohádkového konce, který se však k snově laděnému příběhu skvěle hodí. Kniha rozhodně stojí za přečtení, akorát v ní nehledejte žádné velké poselství, pouze si vychutnejte plynulou gradaci děje, kouzelné popisy nezkrotné přírody a jejího nelehkého soužití s člověkem a v neposlední řadě postupné odkrývání dávných záhad jedné netypické rodiny, které vyústí do (alespoň pro mne) překvapivého závěru. „V určitém bodě se sami sebe ptáme, kdo jsem? Hlavní je, že nejde o to, kdo jsi, ale o to, kým můžeš být.“... celý text
Všichni jsme utkáni z hvězd
2017,
Rowan Coleman
Ačkoli mám ráda všechny knihy od Rowan, tuhle považuji za její nejpovedenější a obecně za jednu z mých nejoblíbenějších. Je plná krásných myšlenek zabývajících se vážnými tématy, a přesto tak zábavná, milá, nesmírně čtivá a zkrátka naprosto okouzlující. Učarovala mi svým názvem, obálkou, propracovanými postavami, rychle plynoucím dějem a konečně pozitivně vyznívajícím koncem, po němž mám chuť lehnout si pod hvězdnou oblohu a cítit se nesmrtelně, ačkoli by se mohlo zdát, že nám kniha připomene spíš naši smrtelnost. „Vždycky, když budeš mít strach, vyjdi v noci ven a podívej se nahoru ke hvězdám, protože když uděláš tohle a budeš myslet na všechny hvězdy, které tam někde jsou, nic na Zemi už ti nebude připadat tak děsivé. Vůbec nic.“ Obdivuji autorku, s jakou bravurností dokáže vytvořit několik rozličných příběhů, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí, a přece se postupem času začnou vzájemně prolínat, až do sebe zapadnou jako dílky skládačky a oslní čtenáře v podobě dechberoucího konce. Konce, který navzdory těžkému tématu umírání vnáší do čtenářovy mysli naději, protože každý z nás může mít svůj happy end, pokud o něj bude ze všech sil bojovat. „Je snadné přiznat porážku a nechat odejít lidi, které milujeme, nebo se vzdát snů, které jsme měli, protože naplnit je se zdá složité. Bojovat za ně chce dost odvahy. Ale taky to je to jediné, na čem ve skutečnosti záleží.“ Kniha je proložena dopisy, které umírající pacienti adresují příbuzným, ale i osobám, které potkali třeba jen jednou jedinkrát, ale přesto jim nenávratně změnily život. Každý z nás by si přál mít možnost naposledy říct to, co se kdysi bál sdělit či udělat, dát svým milovaným poslední sbohem a zanechat jim zde po sobě alespoň nějakou hmatatelnou vzpomínku v podobě dopisu, jenž si budou moci číst pořád dokola. Těmito dopisy je kniha protkána jako noční obloha hvězdami a nejen kvůli tomu do ní skvěle zapadají a vůbec nepůsobí nepatřičně. „Pokud se slova ocitnou na papíře, stávají se nesmrtelnými. Jako by byla krásnější, osobnější a zvláštnější. Jsou to slova, která tady navždy zůstanou, aby byla čtena znovu a znovu a znovu.“ DOPORUČUJI VŠEM, protože my všichni jsme utkáni z hvězd...... celý text
Kniha snů
2017,
Nina George
Když jsem se před rokem a půl pustila do čtení Knihy snů, byla jsem velmi zklamaná její neschopností mě pohltit jejím příběhem a po dlouhém přemáhání jsem knihu odložila po necelých osmdesáti stránkách. Nedávno jsem se k ní opět vrátila, především kvůli čtenářské výzvě, a jsem za to opravdu ráda. Kniha je tak poetická a snová, že jsem se tentokrát nemusela moc namáhat, abych mohla v její společnosti příjemně snít a přemítat nad tím, zda skutečně může existovat něco mezi životem a smrtí. Postavy tohoto románu mě zaujaly svou neobvyklostí - vysoce inteligentní Sam, který slyší melodii lidských myšlenek a vidí barvy v každém slově, záhadná Mariefrance, jež chlapci odmítá říct cokoli dobrého o jeho skutečném otci, nešťastně zamilovaná nakladatelka Eddie a konečně hlavní hrdina Henri, jemuž se v kómatu promítají všechny jeho životy - ty opravdové i rozličné alternativy. Občas jsem se ztrácela v Henriho snech a stejně jako on se snažila najít správnou cestu mezi jeho myšlenkami, ale kapitoly o Samovi a Eddie mě vždy opět vtáhly do děje. Kniha je založena spíše na pocitech a myšlenkách než na akci a napětí - příběh se zčásti odvíjí v Henriho snech, kde ho kupředu pohání pouze jeho představy. Myslím, že je třeba se k její četbě nějakou dobu jen odhodlávat, protože ne vždy má člověk tu správnou náladu na přemýšlení o životních co by, kdyby... SNOVÁ KNIHA PRO VŠECHNY, KDO SE RÁDI NA CHVÍLI ZASTAVÍ A JEN TAK PŘEMÝŠLÍ O ŽIVOTĚ, SMRTI A VŠEM MEZI „To je magie literatury. Přečteme příběh a něco se změní, Nevíme co, proč, ani jakou větou. Přesto se svět změnil a my už nikdy nebudeme stejní jako dřív.“... celý text
Nebe je všude
2015,
Jandy Nelson
Měla jsem chuť začít slovy „výjimečná kniha“, jenže ta zdaleka nevystihují to, jak úchvatná a okouzlující tahle kniha vlastně je. Jak je přímo nabitá pocity a myšlenkami a jak z ní tryskají barvy a tóny, které se slévají do o(c)hromující symfonie života. Během čtení jsem měla pocit, jako by pravidelně co pár stránek vybuchovalo celé nebe a po kousíčkách se mi snášelo k nohám... Možná mé nadšení pramení z toho, kolik věcí mám s Lennie společných (tedy snad až na to, že já se ze svého spánku Šípkové Růženky ještě stále neprobrala). Možná mě s ní spojuje láska k hudbě a až příliš romantická a poetická duše. Možná jsem se zkrátka zamilovala do toho nudného, ošklivého, netalentovaného, ale vášnivého kytaristy, který skládá líbezné duety a sbírá střípky duše zlomené holky, již miluje. Možná jsem prostě tak trochu blázen jako Lennie a její podivná rodina, a proto tu knihu tak zbožňuji. Ať už to má jakýkoli důvod, nejspíš už jste přišli na to, že tady se kritiky nedočkáte. A co se týče Lennie a Tobyho, myslím, že tohle jen tak někdo nepochopí. Nejlépe to snad vystihla bábinka - když je člověk naprosto zničený a zoufalý žalem, dějí se různé nesmyslné věci, které není ani schopen sám vysvětlit. Přece jen, každý z nás truchlí jinak. Neexistuje nějaká šablona na správné truchlení. Přestože v porovnání s Dám ti slunce se vám Nebe je všude možná bude zdát trochu povrchní a naivní, já jsem téhle knize naprosto propadla - patřím jí celým svým srdcem i duší jako Lennie Joeovi. A věřte nevěřte, být do ní takhle zblblá je opravdu nebesky krásný pocit. Jako by najednou nebe pohltilo vše kolem... Hmm, jak dildonické. „Pamatuješ, jak to bylo, když jsme se políbili? Náruče a náruče světla padaly přímo na nás. Jako provaz spuštěný z oblohy. Jak se může slovo láska, slovo život vůbec vejít do úst?“... celý text
Jedna želva za druhou
2019,
John Green
Velmi osobní zpověď autora slavného románu Hvězdy nám nepřály, která se spíš než teenagerských problémů s láskou dotýká tématu nepříliš známé psychické poruchy. Autor lidsky popisuje, jak naše myšlenky, které si zdánlivě sami vybíráme a rozvíjíme, dokážou neovladatelně měnit náš život. Příběh s lehce detektivní zápletkou vlastně vůbec nesměřuje k nalezení ztraceného miliardáře Rusella Picketta, ani k velkému, šťastnému happyendu v podobě velké a nezničitelné lásky hlavních hrdinů Azy a Davise, nýbrž k objevení sama sebe, své podstaty a smyslu, k vytvoření jakéhosi respektu k vlastnímu já, které mnohdy sami nenávidíme a opovrhujeme jím. „První lásku si pamatujete, protože vám předvede, že můžete milovat a být milováni, že nic na světě si člověk nemůže zasloužit, až na lásku, že láska dělá z člověka osobu a že je v ní jeho jak i proč.“ Aza je značně netypická hlavní hrdinka, která nemusí být každému sympatická, zato je ale až neuvěřitelně skutečná a plastická, že by to klidně mohla být vaše kamarádka ze sousedství, která má občas divné stavy, jimž vůbec nerozumíte, a točí se v nekonečných spirálách nutkavých myšlenek. Nahlédnout do jejího světa bylo jako otevřít krabičku, která roky ležela zaprášená na půdě, a její obsah může být zároveň děsivý, zajímavý i krásný. Pro mě to byla neocenitelná zkušenost a velký přínos v oblasti mého myšlení a vnímání světa. „Spirály se donekonečna zmenšují, když jimi člověk míří dolů, ale také donekonečna zvětšují, když se vydá vzhůru.“ Davis byl zase netypický klučičí hrdina, ale i tak jsem si ho zamilovala, hlavně kvůli jeho lásce ke hvězdám, poezii a svému bratrovi. A taky kvůli tomu, že tak nějak chápal Azu a spirálu jejího složitého života. „Podívat se na tebe může každý, ale je dost vzácnost najít někoho, kdo vidí stejný svět jako ty.“ Myslím, že si kniha zaslouží větší hodnocení, už kvůli tomu, že se autor odhodlal psát o něčem, co je mu tak známé a vlastní, což nepochybně dělá jeho knihu realističtější a uvěřitelnější. A jeho originální a neotřelé myšlenky snad nikdy neomrzí - nakonec hledání pravého já stejně skončí jako nekončící snaha vytáhnout želvu ze spodku hromady. A kdo ví, třeba tam opravdu je jedna želva za druhou... „Bledule ví o slunci víc než celé pole slunečnic.“... celý text
Z Paříže do Paříže
2017,
Joseph Joffo
Výjimečná kniha, neskutečný příběh, odzbrojující film a můj neskonalý obdiv k Josephovi a jeho bratrovi, že tak malí zvládli překonat tolik překážek a příkoří nespravedlivého života. Putování dvou bratrů po Paříži za účelem najít bezpečí kvůli svému původu, jehož význam jim stále uniká, je kouzelné, obdivuhodné a zároveň i trochu děsivé. Jo je skvělý vypravěč, jeho příběh je poutavý od začátku až do konce a ve čtenáři zanechá jakési pozitivní, až možná melancholické pocity, a to navzdory těžkému tématu války, jímž je kniha protkaná. Při čtení jsem měla dojem, jako by válka v příběhu sice tvořila samotnou základnu, ovšem častěji se terén děje od této základny svažoval, vzdaloval a vrstvil na sebe zážitky dvou malých chlapců, jejichž dětství jim umožňovalo vnímat i svět ve válce jako svět krásný a plný nadějí. Na knihu budu ještě dlouho vzpomínat. DOPORUČUJI VŠEM. Protože tenhle příběh je moc neuvěřitelný na to, aby se na něj zapomnělo.... celý text
Nebe je naše
2018,
Luke Allnutt
Asi jsem od toho očekávala něco trochu jiného a musím přiznat, že jsem nebyla zrovna příjemně překvapena. Anotace toho o ději moc neprozradila a na takové téma jsem nebyla připravená. Nejspíš na to nejsem dostatečně zralá, ale první polovina knihy mě moc nechytla, postavy mi byly nesympatické (zvláště pak Anna, které ani totožné jméno nepomohlo k tomu, abych si ji oblíbila) a přestože nechci být necitelná, nějak jsem se nemohla vcítit do dané situace, jako bych vše jen sledovala zpovzdálí. Ale druhá polovina mě vtáhla do děje a moc se mi líbil povedený konec, který vše vysvětlil a vcelku realisticky uzavřel. Vyzdvihla bych především to, jak autor bravurně popisuje vyrovnávání se rodičů s tak těžkou ranou osudu. Způsob, jakým se člověk snaží bránit smutku, jak se cítí a jak přemýšlí, je pokaždé odlišný, ale vždy má svůj důvod. V tomto ohledu mi toho knížka dala opravdu hodně. Myslím, že bych musela mít své vlastní děti, aby se mě kniha nějak víc dotkla či mě dokonce zasáhla. Každopádně cítím, že mě do jisté míry dost ovlivnila a zanechala ve mně svou stopu - a to je pro mě známkou toho, že stála za přečtení. Mimochodem, naprosto jsem se zamilovala do názvu. A teď, když konečně vím, proč zrovna Nebe je naše, mám pocit, že mi ta slova budou ještě pár dní znít v hlavě...... celý text
Chlapec na vrcholu hory
2017,
John Boyne
Obdivuhodný příběh, který si nepochybně zaslouží mnohem více pozornosti. Při čtení mnou cloumaly emoce a běhal mráz po zádech tak jako už dlouho ne. Ačkoliv jsem věděla, že to bude čtení nanejvýš dojemné a drásající, neboť jsem již četla Chlapce v pruhovaném pyžamu, stejně mě opět překvapilo, jak bravurně dokáže autor zapůsobit na čtenářovy city, přestože jen zdánlivě suše popisuje skutečnost. A právě ona syrovost a prostota příběhu, jenž je nahlížen z pohledu malého chlapce Pierrota, dojímá, zaráží a vzbuzuje u čtenáře nespočet rozličných emocí. Na rozdíl od jiných současných děl se v Chlapci na vrcholu hory autor nesnaží čtenáře rozbrečet a citově zdeptat, avšak věci a témata, o nichž píše, si to žádají samy o sobě. Sledovat proměnu malého chlapce bez náhledu na to, co se kolem něj děje, který je ve svém věku neschopný utvořit si vlastní názor, pro mě bylo opravdu obtížné, ale zároveň také přínosné. Jak snadno se dá zmanipulovat nevinná důvěřivá lidská bytost, v jádru dobrá a čestná, z vůle jiných zkažená a špatná... DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ SE NEBOJÍ PRAVDY (A rozhodně ne dětem, ty by z toho krom špatného spaní vůbec nic neměly.)... celý text
