LaDouceBrise
přečtené 158
Slepá mapa
2017,
Alena Mornštajnová
Čtivá knížka mapující osudy jedné rodiny na pozadí dramatických milníků novodobé české historie. Nenápadný začátek čtenáře vtáhne do víru zdánlivě poklidně se odvíjejícího příběhu, který, ač již na první pohled vykazuje absenci velkých dějových zvratů, plyne překvapivě rychle. Mám pocit, že styl vyprávění a uspořádání děje se vyznačuje něčím ojedinělým. Snad se mi to jen zdá, mnohokrát jsem se však podivovala nad způsobem, jakým autorka (především v první části) vykresluje životy tří generací žen - jako by se jednalo pouze o velmi detailní popis jednotlivých událostí, jež formovaly jejich charakter, do jisté míry odosobněný, ale přesto nahlížející pod pokličku lidských emocí. Možná se nedokážu správně vyjádřit, pokud však srovnám Slepou mapu s jejími knižními současníky, je to, jako by v sobě skrývala nespočet miniaturních příběhů, které by klidně mohly posloužit jako náměty dalších mnohastránkových románů, jako by na docela malém prostoru bylo shrnuto až příliš mnoho let, příliš mnoho osudových okamžiků. Jako by autorka šetřila slovy, ale přesto řekla vše podstatné... Líbí se mi, s jakou lehkostí autorka vykresluje spletitost lidských vztahů. Žádná postava vám není zcela sympatická, nic není černobílé, každá z hlavních hrdinek potlačuje své slabé stránky, které se dříve či později promítnou v činech, jejichž důsledky jsou nevratné. Žádná z nich není dobrá či špatná. Můžeme je odsoudit za jejich jednání, ale kdo ví, jak bychom se v takových chvílích zachovali my? Oceňuji také rychlý průlet moderními dějinami a možnost nazírat je z trochu jiného úhlu pohledu - vidět historii v očích těch, kdo se stali její součástí, i když jenom fiktivní. Kniha tak přináší ucelený obrázek nejen poutavého rodinného příběhu, ale také nás samých. Doporučuji.... celý text
Klíč k minulosti
2007,
Tatiana de Rosnay
Knížku jsem měla v hledáčku již poměrně dlouho, neustále jsem vyhlížela její dostupnost v knihovně, a když jsem si ji konečně přinesla domů, nemohla jsem se dočkat, až se pustím do čtení. Zapovězená válečná minulost Francouzů, neotřelá zápletka s bratříčkem zamknutým ve skříni, odsouzeným k nekonečnému čekání, minulost prolínající se s přítomností, jedna z mála možností nahlédnout do života obyčejných lidí za německé okupace... Tomu jsem zkrátka nemohla odolat. Příliš velká očekávání zůstávají častokrát nenaplněna. Zprvu mě zarazil styl vyprávění, použití třetí osoby v popisu událostí roku 1942 navozovalo jakousi neosobní atmosféru, navíc jsem čekala, že autorka čtenáře do příběhu více uvede, ne že hned na první stránce přejde k zatýkání. Ale to je jen drobná výtka. Děj plynul až příliš rychle, postrádala jsem delší náhledy do minulosti, ale zároveň mě stravovala nedočkavá touha dozvědět se, zda se Sarah podaří uniknout a zachránit bratříčka ze skříně... Strašlivé rozuzlení v půlce knihy mi vzalo dech, nemohla jsem se zbavit té mučivé představy, již autorka vykreslila s až hrůznou přesností... Opravdu silný moment, který chtě nechtě zapůsobí na vaše emoce. Souhlasím s některými komentáři níže - po tomto krutém odhalení působila linka z přítomnosti opravdu poněkud nezáživně, nehledě na to, že mi dělalo potíže pochopit Juliino chování a její honbu za dávno pohřbenou pravdou, za prožitým utrpením naprosto cizího člověka, za jeho osobními vzpomínkami, které měly zůstat navždy pohřbeny. Julia a její životní dilemata pro mě byla cizí, její rozhodnutí mi připadala naivní a lehkovážná, nereálná. Konec na mě ani zdaleka nezapůsobil tak, jak bylo nejspíš zamýšleno - hrabat se v soukromých záležitostech druhých podle mě nikomu nepřísluší, ať už jsou jeho úmysly jakékoli. Ačkoli některé věci by neměly nikdy být zapomenuty, je na každém z nás, zda si svá tajemství odneseme až do hrobu... Velmi oceňuji autorčinu odvahu zpracovat tak složité a tabuizované téma, o němž mnozí z nás včetně mé maličkosti měli donedávna jen mizivé povědomí, a v tomto směru jsem ráda, že jsem na knihu (a také stejnojmenný film) narazila, ač jsem čekala o něco lepší zpracování. Vélodrome d'Hiver, černá skvrna na francouzských dějinách, však mnohé nedostatky naprosto upozadila.... celý text
Jediná vzpomínka Flory Banksové
2017,
Emily Barr
Zaujal mě název i anotace, ale dlouho jsem vzhledem ke zdejšímu nepříliš dobrému hodnocení čtení odkládala. A nyní, když už si můžu odškrtnout Floru ze seznamu knižních restů, jsem značně rozpačitá stejně jako většina zdejších čtenářů. Nápad byl rozhodně originální, se zpracováním už je to pak horší. Problematickým se ukázal být především začátek. Ach, jestli ještě jednou v životě uslyším větu „Líbala jsem se na pláži s Drakem,“... Je pochopitelné, co tím autorka zamýšlela, ale už jaksi nedomyslela, jaký efekt to bude mít pro případné čtenáře. Přiznejme si to. Vidět to skoro na každé druhé stránce je opravdu víc než iritující. Myšlenka kratičkého románu není nijak hluboká, ale s postupujícími stránkami získává Flora a její rodící se dobrodružství jisté kouzlo. Celý příběh je alespoň podle mě v mnohém nereálný, ale čtenář se stejně neubrání obdivným pocitům vůči Flořině odvaze a soběstačnosti jejímu onemocnění navzdory. Druhá polovina zčásti vynahradí svou akčnější a napínavější atmosférou to nekonečné opakování informací na začátku. Musím přiznat, že konec už mě i bavil, což poněkud zachránilo můj celkový dojem z knihy. Nedoporučím, ale jako oddechová četba to není vyloženě špatné, pokud překousnete Drakea a jeho magický polibek...... celý text
Slavík
2016,
Kristin Hannah
Působivý román z válkou zmítané Francie, který mapuje osudy obyčejných obyvatel, konkrétně žen, onoho křehkého pohlaví, jehož hlavním cílem bylo ochránit své rodiny a nevystavit své děti sebemenšímu nebezpečí. Strhující příběh dvou sester, jež válka navždy poznamenala a přetvořila k obrazu svému. „V lásce poznáváme, jací bychom chtěli být. Ve válce poznáme, jací jsme.“ Na základě zdejšího vysokého hodnocení a také po přečtení Velké samoty jsem měla opravdu velká očekávání. Dlouho jsem komentování odkládala, protože stále nevím, co vlastně bych knize vytkla. A přesto mi něco brání vychválit ji až do nebes, snad to bude tím, že autorčina druhá kniha mě zasáhla přece jen podstatně více... Dost už bylo srovnávání. Slavík byl opravdu strhující, čtivý a dobře podaný, styl vyprávění mi zkrátka plně vyhovoval. Jako by se kniha četla sama, tak rychle je čtenář nucen otáčet stránku za stránkou. Tématem je válka, ale v trochu jiném plášti - slavičí píseň vás nezavede přímo na bojovou frontu, nýbrž do okupované francouzské zóny, kde se boj odehrává na pozadí každodenního života obyvatel malé vesničky nedaleko Paříže. Ráda čtu o tom, jak válečné konflikty ovlivňují obyčejné lidi, jaký zásah do jejich dosavadního života představují, a tato kniha nejenže soustředí většinu svého děje právě do takovéhoto prostředí, ale také dovoluje čtenáři nahlédnout do zákulisí francouzského odboje a přibližuje mu zásadní události francouzské historie, jako například operaci Jarní vánek. Příběh je navíc perfektně vystavěný, udržuje ve čtenáři přiměřenou dávku napětí až do úplného konce a přitom si pohrává s osudy postav tak, aby ve čtenáři probudil potřebnou dávku emocí, nelze však říci, že by autorka cíleně hrála na city (možná až na závěr, který alespoň na mě působil trochu křečovitě a ne úplně reálně). Slavík si vás podmaní, má vše, co by dobrý román měl mít - zajímavý námět, notnou dávku napětí, moment překvapení, obdivuhodné postavy, přitažlivou historickou atmosféru, vzdělávací funkci a spoustu otázek, jak byste se zachovali vy na místě hlavních hrdinů. Ačkoli ve mně nevzbudil tolik emocí jako Velká samota, DOPORUČUJI VŠEM MILOVNÍKŮM HISTORIE, FRANCIE A POUTAVÝCH PŘÍBĚHŮ O ROZMANITÝCH PODOBÁCH LÁSKY.... celý text
Hledání Aljašky
2013,
John Green
Já nevím. Ke Greenovi jsem vždycky přistupovala poněkud skepticky, všechny ty nálepky světových bestsellerů a rozporuplná chvála, ale zatím mě vždycky dostal. Až doposud... Z Aljašky jsem mimořádně rozpačitá. Asi je na ní hodně znát, že se jedná o prvotinu. Neoslovila mě, nedotkla se mě, nevyvolala očekávané emoce... Nebyla vyloženě špatná, to rozhodně ne. Předtím plynula líně a nenuceně, potom se neklidně houpala na filozofických vlnách. Ale že by se přese mne převalilo ono zamýšlené tsunami emocí, to opravdu říct nemůžu. Zpočátku jsem Milese chápala - nevýrazný klučina, který nemá žádné kamarády kromě knížek a zoufale touží po změně. Bavilo mě sledovat jeho nelehké začátky na internátní škole, navazování nových vztahů a postupnou proměnu. Ovšem nakonec jsem začala mít pocit, že z toho starého Milese nic nezbylo, že se z něj stal další klasický teenager, jehož životní náplní je porušování všech pravidel světa. Mým hnacím motorem byla snaha zjistit, co se stalo mezi předtím a potom, čekala jsem, že v té chvíli Miles objeví své velké Možná, ale ve výsledku jsem byla jenom zklamaná. Zpětným pohledem zjišťuji, že zápletka nebyla nijak originální ani převratná, možná snad i trochu moc násilná. Poněkud detektivní a psychologická část potom se mi líbila mnohem více než předchozí, více se soustředila na pocity hlavních postav a jejich myšlenkové pochody, ale zklamalo mě, že vlastně k ničemu pořádnému nedošly. Konec mi připomněl ten náhlý zvrat, který se udál uprostřed, jako by autor už nechtěl dál pokračovat a vyřešil to podle mě poněkud nešťastně. Jak říkám, nevím, co si vlastně mám myslet. Nejsem jako očarovaná, ale ani nijak zvlášť zklamaná. Příště se radši uchýlím k opětovnému čtení Hvězd a Želv...... celý text
Ptáci v trní
2016,
Colleen McCullough
Jako jedna z mála zdejších čtenářek jsem nikdy neviděla seriálové zpracování, dokonce jsem o něm a ani o knize samotné nikdy předtím neslyšela. Do ruky se mi dostala náhodou - zaujal mě poetický název a něžná obálka, jež mě spolu s popisem nalákala na milou romantickou letní četbu. Z toho, co jsem dostala, jsem poněkud rozpačitá, ale možná to bude tím, že se jedná o moji vůbec první rodinnou ságu... Moje pocity z knihy se nedají shrnout do několika málo vět, neboť se měnily jako na houpačce, v závislosti na jednotlivých etapách života hlavních hrdinů. Začátek soustřeďující se na Meggiino dětství na odlehlé farmě na Novém Zélandu si mě získal nejen popisem složitých vztahů v rodině Clearyových (a vzrůstající touhou dozvědět se něco víc o Feeině minulosti), ale také příležitostí nahlédnout pod pokličku tehdejšího života obyčejných pracujících Australanů a dozvědět se něco více o uspořádání australské společnosti a rodiny. Ani život na Droghedě mi neupřel tu zvláštní radost pozorovat Meggiino dospívání a její vzájemné sbližování s Ralphem. Co se týče jejich vztahu, byla to nepochybně jedna z nejromantičtějších lásek, jaké lze v knihách nalézt. Ničivá, svazující, balancující na tenké hranici s nenávistí. Přiznám se, že mě trochu zarážel onen osmnáctiletý věkový rozdíl, ale na tehdejší poměry to nejspíš bylo úplně normální. Ralph byl velmi rozporuplná postava, která se jen stěží dokázala vyznat v sobě samém, a jejími vnitřními bitvami autorka zaplnila opravdu mnoho stránek. Sledovat charakterové vývoje Meggie a Ralpha mě neskutečně bavilo, těšila jsem se na každé jejich další setkání po té, co se jejich životy začaly nezadržitelně vzdalovat. A právě proti onomu vzdalování mám určité výhrady. Autorka jako by postupně upozaďovala příběh jejich mocné lásky a dávala příliš velký prostor vedlejším postavám. Některé pasáže mi navíc připadaly zbytečně moc popisné, ubírající knize na čtivosti. A to říkám jakožto milovnice dlouhých poetických líčení přírody, kterých jsem se však v knize postupem času až přesytila. Výhrady jsem měla taky proti pro mne osobně nezáživným detailům z australského válečného nasazení, které se ani nesnažily soustředit na Jimse a Patsyho, nýbrž na podrobný rozbor bojů v Africe. Někomu to možná bude připadat jako příjemné zpestření té velké romance, ale já bych naopak upřednostnila, kdyby autorka přenechala více prostoru Ralphovi a Meggie. Nelituji, že jsem si Ptáky v trní přečetla, ačkoli to není dokonalý román bez jediného nedostatku a koncem knížky děj pomalu upadá (ne že by osudy Megiiných dětí Danea a Justiny nebyly zajímavé, ale svým způsobem mi narušily dojem z milostného příběhu Ralpha a jejich matky), jedná se o kvalitní četbu plnou krásy, lásky, naplněných i nenaplněných tužeb, bolesti a trnů, jež si mnohdy sami zabodáváme do srdce s vědomím, že jednáme špatně. Nejedná se o žádnou pohádku, ale o realistickou kresbu života hrstky lidí, jež trpěli svými nedostatky a své štěstí vykoupili nesnesitelnou bolestí jako ti ptáci v trní...... celý text
Tisíc dokonalých tónů - Když se vášeň změní v posedlost
2019,
C.G. Drews
Panebože. Tato kniha mi právě zlomila srdce v mocné kakofonii tónů a pocitů, roztříštila ho na tisíc malých kousíčků a získala si ho způsobem, jakým to už dlouho žádná jiná nedokázala. Před chvílí jsem otočila poslední stránku a mám takový pocit, že tento komentář nejspíš nebude dávat smysl, protože právě teď mám chuť vést nekonečný monolog s imaginárním Beckem a bláznivou Augustou, a zároveň cítím neodolatelnou potřebu jen tak ležet v posteli a zasněně koukat do stropu za zvuku mých vlastních myšlenek. Takže, kniha mě zaujala svým netypickým (netypicky dlouhým) názvem, který napovídal, že v ní bude hudba hrát nemalou roli. A když jsem zjistila, že hlavní hrdina hraje na klavír, trochu jsem očekávala, že bych v téhle knížce mohla najít kousek sebe. Klavír je totiž moje dlouholetá vášeň a shodou okolností mám nyní na programu několik Chopinových skladeb, k nimž mám však naprosto odlišný vztah než Beck. Zpočátku jsem proto byla trochu zklamaná, ačkoli jsem samozřejmě Becka litovala a svým způsobem i chápala (i když nikdy nepochopím, jak je možné, že si matka vybíjí vztek na svých vlastních dětech, které by měla bezmezně milovat). Co tak razantně změnilo můj názor? Závěr. Posledních zhruba padesát stránek. Už jen kvůli nim stojí za to mít knihu ve své knihovně (a taky kvůli pěkné obálce, samozřejmě). Těch několik listů papíru bylo tak napěchovaných emocemi a výbuchem skrytých vášní, že jsem se nemohla odtrhnout. Byly to chvíle, kdy jsem mezi stránkami našla něco osobního, něco, co se dotklo mé duše. „Vášeň je mnohem důležitější než dokonalost.“ Nejde tady o děj. Ten není nijak složitý, ačkoli až do onoho bolestného závěru nevíte, jak to dopadne. Jde o pocity, myšlenky, posedlost, manipulaci, sebedůvěru, vášeň, naději, lásku a hudbu. Hudbu, která dokáže ničit i zachraňovat. Doporučuji.... celý text
Schovej mě v dešti
2020,
Jojo Moyes
Na základě zdejšího nízkého hodnocení jsem neměla moc velká očekávání, ale autorčina prvotina s poetickým názvem a něžnou obálkou mě mile překvapila. Mám ráda příběhy řešící rodinné vztahy a generační propasti, a i když prolínání minulosti s přítomností bylo zpočátku trochu neohrabané, střípky z Joyina života v Hongkongu dotvářely atmosféru knihy, poskytly čtenáři náhled do zrodu jejího vztahu s Edwardem a postupně odhalily kostlivce ve skříni, které ostatně skrývá snad každá rodina. Líbilo se mi, jak dokázala autorka vykreslit cestu, již si k sobě hledaly vnučka s babičkou, a nakonec i matka s dcerou. Bylo to takové nenucené a uvěřitelné, ozvláštněné láskou ke koním, která kdysi dávno spojila i Edwarda a Joy. Zaujaly mě i osudy vedlejších postav - Thoma, paní H., Annie. Po dějové stránce se nejspíš nejedná o nic převratného, ale mně se to zkrátka opravdu dobře četlo - tak hezky to plynulo, až mi bylo skoro líto, že už je konec... Chtěla bych být schopná porovnat, zda se autorčin styl psaní během let nějak výrazně změnil, ale i když jsem od ní četla dvě další knížky, přece jenom už je to nějaký ten pátek, což je nakonec možná jenom dobře. Takhle jsem totiž dostala příjemnou odpočinkovou četbu, na jejíchž vlnách jsem se nechala unášet několika letními dny s pocitem naprosté spokojenosti a pohodlí. Co víc si přát!... celý text
Uchopit sen
2017,
Beatrice Colin
Jakožto milovnice všeho francouzského jsem se bezhlavě zamilovala do půvabné obálky, a jakkoli je to odsouzeníhodné, přiznám se, že od té chvíle mi pramálo záleželo na tom, jaký příběh se pod ní ukrývá. Po přečtení komentářů zde na Databázi jsem od něj měla téměř nulová očekávání. I kdyby za nic nestál, koupě bych nelitovala. Nakonec jsem však byla docela příjemně překvapená... Prvních sto stránek jsem byla přesvědčená, že se budu muset spokojit pouze s onou krásnou obálkou, ale jakmile děj dospěl k druhé části, zjistila jsem, že začínám zvědavě přemítat nad tím, co se stane dál. Ne že by se po dějové stránce jednalo o cokoli převratného - zakázaná láska, nemožnost proniknout do vyšší společenské vrstvy, pozlátko dobových konvencí, honosných rób a sálů, pod nimiž se skrývá nemravnost a zkaženost společnosti. Poslední z témat zde nebyla příliš do hloubky rozebraná, tvořila pouze jakousi dobovou kulisu pro něžný milostný příběh Émila a Cait, ale to mi vlastně ani tak nevadilo. Kdybych chtěla nahlédnout pod pokličku Paříže 19. století, sáhla bych po jednom z francouzských klasiků. Myslím, že poměr pasáží o stavbě Eiffelovy věže a romantických chvilek byl vyvážen tak akorát, i když je pravda, že někdy mohla autorka ubrat od popisu výroby nýtů a jejich proměny ve známou dominantu současné i minulé Paříže. Líbilo se mi znázornění odmítavé atmosféry podnícené nejen stavbou věže, ale také inovacemi v uměleckém světě, jehož zástupce autorka neopomněla zmínit (Seraut, Debussy ❣️). Vždycky se s radostí přenesu do slavné francouzské éry, která dala vzniknout tolika obdivuhodným uměleckým dílům, a střípky ze vzniku Eiffelovky spolu s milým romantickým příběhem pro mě v těchto letních dnech představovaly příjemné pohlazení mé čtenářské i umělecké duše, ačkoli některé scény možná byly trochu zbytečné. DOPORUČUJI, PRO MILOVNÍKY PAŘÍŽE A MILOSTNÝCH ROMÁNŮ TO PRAVÉ OŘECHOVÉ :)... celý text
Ohníčky všude kolem
2017,
Celeste Ng
Spletitý román o složitosti lidského bytí, o touze po dokonalosti, o nesplněných snech, přáních a špatných rozhodnutích, jež formují život člověka. Stejně jako první román Celeste Ng jsou i Ohníčky sžírající psychologickou sondou do života jedné zdánlivě dokonalé rodiny, která vás ohromí svou čtivostí a při jejímž čtení až mrazí. Autorka zde bravurně líčí, jak křehký může být pečlivě vybudovaný život, jenž stojí na chatrných základech - nevyřčených slovech, tajemství a přetvářce, a zaměřuje se na značně kontroverzní otázky mateřství, na něž neexistuje správná odpověď. „S pravidly je ta potíž, že předurčují, jakým způsobem se věci dělají správně a jakým špatně. Ve skutečnosti se přitom věci dělají zkrátka všelijak, žádná možnost není tak dočista špatná nebo dočista správná a s jistotou nepoznáte, na které straně této hranice se nacházíte.“ Fascinuje mě, jaký mají jednotlivé postavy a jejich charakteristiky přesah, jak se prolínají s reálným životem nás všech a poukazují na naše nedostatky, uhašené ohníčky, stále ještě doutnající, o nichž mnohdy ani sami nevíme. Myslím, že mnozí z nás si rámují život vytyčenými pravidly, i když samozřejmě ne v takové míře, jako to dělají bezúhonní obyvatelé Shaker Heights, městečka, jež pravidly a jejich dodržováním přímo žije. Celeste Ng ve své knize poukazuje na to, jaké může mít takové stanovování hranic a mezí dopady - ničivé, ne nepřipomínající požáry, stravující naše duše, požáry deroucí se na povrch. Je to fascinující, alarmující i děsivé zároveň. Komplikovaná pavučina tohoto příběhu vás nenechá spát, ale přesto si budete přát, aby to ještě neskončilo, a šetřit si těch posledních několik stránek na později, navzdory hlodavému nutkání číst a číst, dokud se nedoberete konce. Miiny fotografie ve mně budou rezonovat ještě dlouho, stejně jako její nelehký osud a ohníčky, jejichž jiskřičky zasela nejen v obyvatelích Shaker Heights, ostrůvka (zdánlivého) klidu a harmonie vprostřed bouře okolního světa, ale také ve mně - a kdo jsem já? Osvobozený ptáček, nebo ta klec, která ho svazuje? ROZHODNĚ DOPORUČUJI, POKUD OVŠEM NEMÁTE STRACH Z MENŠÍCH POŽÁRŮ...... celý text
Moje srdce a jiné černé díry
2016,
Jasmine Warga
Takže. Abych pravdu řekla, nevím, čím dřív začít. Nápad se mi zdál geniální. Parťáci na sebevraždu, z toho jeden se do toho druhého zamiluje, no a co pak? Začala jsem číst s cílem dozvědět se, jak to skončí. To by samo o sobě nevadilo, kdyby se nutkání zjistit, jaký konec si pro Aysel a Romana autorka připravila, postupně nestalo mým jediným poháněcím motorem. Ani pořádně nevím, v čem byl problém. Možná nesympatické postavy? Ale s tím jsem snad ještě nikdy potíže neměla. Nevyužitý potenciál? To spíš. Mám zkrátka pocit, že při takovémto tématu autorka mohla jít mnohem víc do hloubky. Než jsem knížku začala číst (mimochodem na doporučení kamarádky, takže jsem možná měla už předem velká očekávání), nevím proč, ale myslela jsem si, že se v ní budou střídat kapitoly z pohledu Aysel a z pohledu Romana, možná bychom pak mohli více nahlédnout také do jeho vnitřního světa. Právě onen vnitřní svět obou hrdinů bych si přála víc pochopit, ne se jenom spokojit s černým slimákem deprese. Možná i z výše uvedených důvodů jsem měla pocit, že knížce něco chybí, nějak jsem pořád čekala, až se to rozjede. Pravda, sice jsem se dočkala, ale až když jsem se blížila ke konci, který mi připadal trochu nedotažený. Chtěla jsem vědět, jak dopadne setkání Aysel s jejím otcem. Vždyť pro utváření její osobnosti měla právě tato postava naprosto zásadní význam, ale přesto se v současném životě Aysel ani jednou neobjevila a nepromluvila sama za sebe, pouze v jejích vzpomínkách. To je dle mého názoru docela škoda. Jak už jsem zmínila, vlastně jsem celou dobu četla dál hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla vědět, jak to dopadne. To je asi jediné plus celé knihy, nepředvídatelnost, i když s koncem také nejsem úplně spokojená. Nakonec hodnotím jako lepší průměrnou knihu, občas se tam vyskytla nějaká ta hezká myšlenka nebo úsměvná situace, ale dlouho si ji pamatovat nejspíš nebudu, což mě docela mrzí, protože nápad měl rozhodně potenciál, který se postupem čtení někam vytratil. Možná příště zkusit delší rozsah a detailnější zaměření na psychologii postav...... celý text
