LaDouceBrise
přečtené 158
Pýcha a předsudek
2008,
Jane Austen
Už dávno jsem si zamilovala filmové zpracování z roku 2005, a proto jsem chtěla porovnat své dojmy z filmu se slavnou knižní předlohou, která se pyšní svou stálou oblibou u čtenářů už přes dvě stě let, a musím přiznat, že právem. Pýcha a předsudek není pouze podmanivý příběh o čisté a upřímné lásce, kterou by každá z nás chtěla jednou zažít (přiznejme si to, kdo by nechtěl mít svého pana Darcyho), ale také realistickým svědectvím tehdejší doby, kdy společenské konvence svazovaly anglické obyvatelstvo a životním cílem každé svobodné dívky bylo nalezení dostatečně bohatého manžela, s nímž by za pomoci jeho majetku a peněz dostála svého štěstí. Autorka na příkladu rodiny Bennetových ironicky vykresluje tehdejší společnost a mravy, prostřednictvím matky Bennetové a jejích tří nejmladších dcer kritizuje pošetilost, marnivost a pokrytectví, jež kontrastuje s prozíravostí a rozumem hlavní hrdinky Elizabeth, která se svými názory a odvahou je projevovat na veřejnosti vymyká tehdejším zažitým společenským pravidlům. Klasický román vyznačující se svou aktuálností i v dnešní moderní době - první dojmy a předsudky byly, jsou a i nadále budou určující, bez ohledu na to, jak moc se od nich snažíme oprostit. Navzdory roku prvního vydání je kniha překvapivě čtivá a poskytuje nám tak jedinečnou příležitost nahlédnout do života vyšších společenských vrstev na počátku 18. století, aniž bychom umírali nudou. Elizabethin důvtip v kombinaci s Darcyho ostýchavostí a rozpaky vás stoprocentně okouzlí!... celý text
Jako ve filmu
2019,
Kelly Oram
Velmi oddechová romantická letní četba, která ničím neoslní ani nepřekvapí. Čtenář již od začátku ví, k jakému konci děj spěje, o psychologii postav zde nemůže být ani řeč, a pokud byste nad příběhem trošku přemýšleli, nutně byste dospěli k rozhodnutí označit knihu za odpad. Měla bych spoustu výtek, ale nakonec si říkám, že jsem možná právě tohle potřebovala. Pár slunečných dní, útulný čtecí koutek v přírodě a naprosto nenáročnou, předvídatelnou romanci, u které nemusím myslet na nic jiného kromě toho, který film si po vzoru hlavních hrdinů dnes večer pustím. A musím přiznat, že ačkoli pochybuji, že by příští Steven Spielberg měl v oblibě romantické taneční filmy pro náctileté, pár tipů na líné letní večery jsem přece jen dostala, a to je víc, než bych od této knížky čekala.... celý text
Velká samota
2019,
Kristin Hannah
Román o nezkrotnosti přírody a lidském odhodlání, o lásce a různorodosti lidských povah, o tom, jak dokáže prostředí, v němž žijeme, ovlivnit naše chování a odhalit nejtemnější zákoutí naší mysli spolu s tajemstvími, jež měla navždy zůstat skryta. Velká samota je dechberoucí sondou do života jedné zdánlivě obyčejné rodiny, jejíž členy navzájem svazují velmi křehká pouta - touha po spokojeném rodinném životě, ničivá síla až zvrácené lásky a všudypřítomný strach z temných stínů ukrývajících se v mysli Ernta Allbrighta. Spolu s dospívající Leni čtenář opatrně vytahuje na denní světlo jedno znepokojující tajemství za druhým a přitom se nevědomky nechává svazovat s hlavními postavami románu, až s nimi napjatě vyčkává, kdy hladový vlk zaútočí příště. Protože v drsné aljašské divočině číhají nástrahy na každém kroku a největší nebezpečí možná nevězí tam venku, v nevypočitatelné přírodě, nýbrž blíže, než si myslíme - uvnitř nás samotných. „Úměra mezi bolestí a láskou nebývá vždycky přímá.“ První polovina knihy se nese na vlnách počátečního seznamování s postavami, čtenář se jakožto nic netušící pozorovatel postupně sbližuje s Leni, její rodinou a jejich novým začátkem na Aljašce - obdivuje tamní neučesanou krásu, kterou autorka dokázala vykreslit velmi přesvědčivě. Jak příběh postupuje, Leni dospívá a na scénu pochopitelně přichází láska, ačkoli v divočině má i láska jiná pravidla, zvlášť když má Leni za otce časovanou bombu schopnou výbuchu ničivé síly. U romantických linek v některých knihách mám občas problém uvěřit tomu, že hrdinové k sobě opravdu chovají tak hluboké city, zde jsem však neměla nejmenších pochyb. Autorka na to jde pomalu, nikam nespěchá, čeká na ten správný okamžik, kdy je třeba zaútočit na čtenářovo srdce, a k tomu jí navíc pomáhá pečlivě zdokumentovaný myšlenkový vývoj postav. Je to nenásilné, je to milé, je to však také velmi křehké, že se nelze ubránit zlé předtuše. A opravdu, poslední třetina knihy přímo vybuchuje ohňostrojem zvratů, člověk ani pořádně neví, co se stane na další stránce. V oné poslední části se také do příběhu promítá nejvíc aljašské drsnosti, jako by autorka chtěla demonstrovat, jak moc nás dokáže ovlivnit příroda, jež nezná slitování. A byla to tedy síla. Konec - dojemný a srdcervoucí. Jenom mě utvrzuje v tom, jak moc si mě Velká samota doopravdy získala. DOPORUČUJI, nečekejte však žádnou pohádku, přece jenom máte před sebou malou exkurzi na Aljašku, divokou, nevypočitatelnou a zároveň podmanivě krásnou - stejně jako tato kniha.... celý text
Chybíš mi
2017,
Kate Eberlen
Nepříliš náročná četba jako ušitá pro líná letní odpoledne. Obálka a anotace mě sice naladily na romantický oddechový příběh pro náctileté, a i když jsem byla zpočátku trochu rozpačitá z poněkud pomalého rozjezdu plného popisu italských památek a detailního zaměření na jídlo, jsem vlastně docela spokojená, ačkoli jsem dostala něco trochu jiného, než jsem chtěla. Kniha s poněkud všedním názvem pomaličku splétá pavučinu životů dvou lidí, jejichž cesty se během let několikrát namátkově střetnou, aby se o několik okamžiků později opět rozdělily. Čtenář od začátku ví, k jakému konci tohle všechno spěje, ale přesto se nechává pozvolna unášet na vlnách špatných rozhodnutí a osudových okamžiků, jež formují budoucnost hlavních protagonistů a posouvají je k blížícímu se cíli. Ačkoli, jak zde už bylo zmíněno, koncem kniha vlastně vůbec nekončí, nýbrž teprve začíná. Sledovat strastiplnou pouť ústředních hrdinů na cestě k osudnému shledání bylo překvapivě příjemné, ačkoli na osud nevěřím, i když představa spřízněných duší je samozřejmě lákavá. Líbilo se mi, že autorka přimíchala do svého vyprávění i vážnější témata, jako například autismus nebo rakovinu - příběh se tak alespoň pro mne stal mnohem uvěřitelnějším a reálnějším, pomineme-li to množství náhod. Trochu mě zklamalo, že autorka nevěnovala větší část knihy dlouho očekávanému seznámení Tess a Guse, protože jedna kapitola k zahájení společného života je přece jenom mizerně málo. Uvítala bych, kdyby trochu ubrala zvratů v jejich vlastním osobním životě a raději dala více prostoru jejich vzájemnému oťukávání a překvapenému odhalování všech náhodných setkání, jimiž si nevědomky prošli. Až na tuto drobnou výtku, která přesto mohla značně ovlivnit můj prožitek z knihy a její celkové vyznění, bych Chybíš mi doporučila, pokud hledáte odpočinkové čtení, nad nímž nemusíte příliš přemýšlet, ale zároveň se vám do ruky nedostane žádná pohádka postrádající špetku reálnosti.... celý text
Osvětimská knihovnice
2013,
Antonio G. Iturbe
Osvětimská knihovnice - příběh o knihách a lidech, kteří v jejich útrobách hledali poslední zbytky své lidskosti. O lidech, jimž válečný vír sice zlomil křídla, ale nedokázal je připravit o jejich až nadpozemsky nezdolnou vnitřní sílu. O lidech žijících ve světě, kde se veškerá přání a naděje soustředila na jediné - touhu přežít, jež jim dodávala nebývalé odvahy činit věci na hraně našeho chápání. Touze přežít se podřizovalo vše. Vše, až na urputnou snahu hrstky vyvolených, jejichž přáním bylo jediné - zachovat tu špetku lidskosti, která ještě zbyla v popelavém světě plném nestvůr v lidské podobě. Byly poznamenané stejně jako lidské duše. Krvácející, bezbranné, naoko nepoužitelné a ztroskotané. Skrývaly však to největší nebezpečí, nejsilnější lidskou zbraň - vědomosti. Byly to knihy. Můžete klidně namítat, že v tak bezútěšném prostředí, kde tak ukrutnou mocí vládly katastrofální podmínky a systematicky soustředěné zlo snad až ze samého podsvětí, byly knihy to poslední, co vyhladovělé lidské schránky potřebovaly. Možná ano. Několik stránek popsaného papíru v žádném případě nemohlo nahradit tolik potřebné jídlo. Mohlo však probudit k životu odhodlání, odhodlání dál žít. Ačkoli k přežití člověk potřebuje především ukojit základní biologické potřeby jako je hlad a žízeň, bez vytrvalosti a odhodlání se jeho šance na přežití razantně snižují. Přežití. Nazýváme lidi, kteří se postavili na odpor nespravedlivému osudu, přeživší, jako by to bylo vše, co tyto lidi utváří. Přežili holocaust. Jak se tolik utrpení, bolesti a degradování na úroveň nejnižších možných tvorů může vlézt do dvou nicotných slov? Jak může ony přeživší charakterizovat to, že zůstali naživu, když mnozí z nich dokázali nemožné - našli v sobě tolik odhodlání a odvahy překlenout mosty minulosti a vybudovat si nový život? Když se jako Dita rozhodli, že svůj příběh vyšlou do světa jako děsivé varování před tím, čeho jsme my lidé vlastně schopni? A je to vůbec možné, vložit tolik nevyčíslitelné hrůzy do několika málo slov? A i kdyby, můžeme my, jakožto lidé, kteří nikdy nepoznali nic jiného než život v přepychu utvářený nekonečnými možnostmi moderního světa, vůbec pochopit, co to znamená, být přeživším? Ne. Nemůžeme. Nehledě na to, kolik přečteme knih a zhlédneme filmů. Stále nemáme ponětí. Nepřestává nás překvapovat to, co bylo pro mnohé (pokud měli takzvané „štěstí“) po dlouhé roky každodenní realitou. Je však třeba si tuto noční můru přehrávat znova a znova. Osvětimská knihovnice je pouze další knihou, která nám toto umožňuje. A už jen proto je tak výjimečná. Antonio Iturbe líčí příběh jako z jiného světa - uprostřed pekla samotní ďáblové vytvořili jakousi malou oázu, dá-li se to tak nazvat. Blok 31 s improvizovanou knihovnou pro desítky lidských životů skutečně představoval jejich soukromou oázu normálnosti, s občasnými záblesky štěstí v temných mračnech nekonečného strachu. Popravdě, bála jsem se pustit do čtení a dlouhou dobu jsem kolem knížky netknutě ležící na poličce obcházela jako kolem horké kaše, a to především proto, že autorem je novinář a já měla obavy, že jeho vyprávění bude syrové, věcné a bez příkras. A to opravdu bylo, do jisté míry. Jenže to mělo úplně opačný účinek, než jsem si myslela. Příběhu to dodalo na uvěřitelnosti a významu, a přitom to nijak neovlivnilo jeho čtivost a plynulost. Objektivní pohled bez špetky poetičnosti byl v tomto případě ideální volbou. Na závěr jen dodám, že jsem notnou chvíli přemýšlela nad tím, zda je správné, že autor osudy skutečných lidí použil jako jakési stíny, jimž plné obrysy vtiskl až za pomoci oné „malty fikce“, a díky své představivosti jim vdechl úplně nový život, vystavěný sice na reálných základech, ale ubírající se vlastní cestou. Ptám se, zda je to fér vůči skutečné Ditě a její rodině, když se jimi autor „jenom“ inspiroval a při utváření jejich charakterů popustil uzdu své fantazii. Možná není v mých silách to posoudit. Chápu však, proč se autor rozhodl, že ne vše musí odpovídat skutečnosti. Chápu i to, že skutečná Dita může mít pocit, že nebylo řečeno vše nebo že něčeho bylo až příliš. Nic to však nemění na tom, že Osvětimská knihovnice v sobě skrývá výjimečný příběh, jemuž by každý z nás měl věnovat pozornost. „Kdykoli začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“... celý text
Dopisy na konec světa
2015,
Ava Dellaira
Když jsem si Dopisy před několika lety přečetla poprvé, tryskalo ze mne všemi póry ohromené nadšení. Možná to bylo tím, že v té době jsem teprve pozvolna začínala objevovat tajemné hlubiny young adult žánru, a tahle knížka pro mě představovala určitý zlom - první krůček po rozviklané lávce spojující svět dospěláků a dětí. Možná by si lidé neměli kazit hezké vzpomínky snahami o objektivnější náhled. Možná jsem byla až moc zvědavá, zda nyní uvidím knížku v novém světle, když jsem zčásti odhodila své snové brýle. Je zajímavé porovnat, jak na nás určité věci v průběhu času působí naprosto odlišně. Nechci tím snad říct, že by se mi Dopisy vyloženě nelíbily - věřím, že pro mnohé dospívající mohou mít své kouzlo, stejně jako ho kdysi měly i pro mne. Jelikož jsem však již zkušenějším plavcem, nějakou tu dobu brázdícím vody young adult, neubráním se srovnání. Stačí se jen podívat na autorčino druhé dílko Kdybych tě našla, jež mě nedávno zcela očarovalo. Už jen proto nelze Dopisy jen tak odsoudit, neboť v nich můžeme nalézt stopy po jejím neotřelém vypravěčském stylu zaměřeném především na pocity, slovy vyjádřené vnímání a prožívání. Řekla bych, že tohle je specifikum young adult literatury, díky němuž je tak vyhledávaná - dokáže otisknout prchavé myšlenky a dojmy do slov, přetvořit pocity do vět a umožnit vidět svět hýřící barvami a nekonečnou kakofonií tónů. „Zjistila jsem, že člověku někdy v těle uvíznou určité chvíle. Zadrhnou se vám pod kůží jako štěrkovité kamínky údivu nebo smutku nebo strachu a všechno ostatní je obrůstá. A kdybyste nějak nešikovně spadli, jeden z nich by se mohl uvolnit. Mohl by se vám rozpustit v krvi nebo by z něj mohlo něco vyrůst. A někdy, když se ven dostane jeden, uvolní se všechny.“ Samotné téma není nijak originální, přestože je smutné a nelehké - sexuální zneužívání, úmrtí sourozence, hledání své vlastní cesty životem. Spíše než téma oceňuji opravdu styl vyprávění a formu dopisů slavným mrtvým osobnostem, díky nimž jsem se něco dozvěděla také o jejich spletitých osudech. Pokud však váháte, po které autorčině knížce sáhnout, rozhodně bych zvolila spíše Kdybych tě našla, která v sobě nejenže skrývá překvapivě trefné myšlenky, ale navíc může nabídnout i originální zápletku.... celý text
Neopouštěj mě
2018,
Kazuo Ishiguro
Velmi znepokojivý román. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký přívlastek by se v souvislosti s touto knihou dal použít - srdcervoucí, dojemný, zdrcující, emocionálně nabitý, to je asi to, co by očekával každý čtenář, který by se odhodlal číst román s tematikou dárcovství orgánů. I já jsem předpokládala, že se bude jednat o drásající příběh plný emocí, na jehož konci budu nejspíš minimálně šokovaná. A ano, trochu šokovaná jsem byla, ale spíš tím, že jsem ani jedno z výše uvedeného nedostala. Jediné, co mi po dočtení zbylo, je jakási podivná prázdnota a znepokojení, jež ji skrz naskrz prostupuje. Autor skvěle pracuje s lidskou psychikou, pamětí i myslí. Atmosféra románu je přinejmenším hodně tajemná, internátní škola na hony vzdálená od jakékoli civilizace, nic netušící děti s temným údělem, jejich umělecká aktivita a vlastně i jejich jména vytváří dojem, že tady něco nehraje. Kathy H., Tommy D., jaká jsou jejich příjmení? Proč tyto děti používají pouze iniciály svých příjmení, co to znamená? Nemají snad příjmení? A co jejich rodiče? Kde se ty děti vlastně vzaly? Nekonečné moře otázek, které si žádá okamžitou odpověď. Ta si ale dává hezky načas. A i když se v průběhu čtení vlastně všechno dozvíte, nejspíš to ve vás vyvolá jen ještě větší množství otázek jako ve mně. Ráda bych žila v domnění, že něco takového je naprosto nemožné, že se jedná o dokonalé sci-fi. Ale pořád je tu onen pocit znepokojení, který mi tiše našeptává něco, co nikdo z nás nechce slyšet... Tento pocit znepokojení se táhne celou knihou jako stříbrná nit, která spojuje osudy všech postav. Čtenář ho cítí téměř neustále, už jen to, jak zpočátku vypadá vše naprosto nevinně a normálně, v něm vyvolává narůstající vlnu pochybností. Nedůvěřuje autorovi, a ačkoli tak nějak vlastně ví, k jakému konci kniha spěje, stejně ho i po dočtení pronásleduje sžíravý pocit, který se mu usadil v nitru, pocit, že mu autor nesdělil celou pravdu, že stále ještě něco nebylo vyřčeno, že tohle přece nemůže být všechno. Možná to zní děsivě, když vezmeme v potaz, na jaké téma se kniha soustředí. Už jen ta představa je sama o sobě dost děsivá, ale přesto jsem byla na konci stále jenom znepokojená. Možná za to může ona absence jakýchkoli emocí, které by donutily čtenáře litovat postavy románu, soucítit s nimi, jenže není s kým soucítit, protože postavy berou svůj osud jako životní úděl, jako něco, co se nedá nijak změnit, ani na to vlastně nepomýšlí, že by se mohli nějak oprostit od „poslání“, kterým je obdařila společnost. A možná právě v tom tkví síla knihy. V tom pocitu silného znepokojení, které ve čtenáři setrvá spoustu dní po jejím odložení a má možná mnohem hlubší účinky než jakýkoli útok na čtenářovy city. Znepokojení vám nedá spát. A zajistí tak, že na knihu jen tak nezapomenete. PS: Film má mnohem odlišný dopad. Probudí ve vás nepřeberné množství emocí, ale nikdy se do vás tak hluboce neotiskne jako kniha. Nikdy nebudete na pochybách, zda se ještě jedná o fikci či ne. A ano, neznepokojí vás, nebo alespoň ne do takové míry, jako to zvládne autorovo pero.... celý text
Zlodějka knih
2009,
Markus Zusak
Zlodějka knih - netypický příběh o slovech, barvách, obloze a několika lidských osudech vepsaných do mraků a tváře smrti. Příběh o lidech ve všech podobách, se všemi jejich chybami i dokonalostmi, o jejich každodenních strastech a radostech. Nejedná se o válečný román, i když válka zde hraje nepostradatelnou roli, neboť rozhýbává osudy všech postav žijících na Nebeské ulici, uprostřed vlastního kousku nebe, v malém vesmíru s Liesel v jeho středu jako nejjasnější hvězdou. A pak je tu taky smrt, či Smrt, chcete-li. Díky neotřelému stylu vyprávění se pro mnoho čtenářů stala kniha srdcovou záležitostí, a opravdu, něco jí nemohu upřít ani já, jakožto ne tak úplný nadšenec - originalitu. Je to něco naprosto nového a tudíž i nezvyklého, a záleží na každém čtenáři, jak se s tímto velkým neznámým vypořádá. Mě osobně na samém začátku Smrt v podání vypravěčky odradila a pouze potvrdila moje obavy z knihy, které jsem se už pár let úspěšně vyhýbala. Ale protože knížky jen velmi nerada odkládám rozečtené, odolala jsem pokušení a pokračovala, a jako už mnohokrát jsem za to teď, po závěrečných slovech vševědoucí vypravěčky, vskutku ráda. A to i přesto, že jsem měla a stále mám proti jejímu vyprávění určité výhrady. Ale získal si mě příběh, neuvěřitelně uvěřitelné charaktery postav a barvitost i jistá poetičnost knihy. Je až neuvěřitelné, jakou shodou okolností se vše může obrátit o tři sta šedesát stupňů, ale je to život. A je to i Zlodějka knih, která do sebe čtenáře vtáhne svým líčením každodennosti a nevypočitatelnosti lidského života. Kniha je plná milých a úsměvných příběhů z Lieselina života, protkaná stovkami všedních úkonů a drobných, nepatrných zvratů, kvůli nimž jsem byla nucena neustávat a číst dál. Nejenže je kniha nesmírně čtivá, ale také jednotlivé postavy jsou neskutečně lidské a plastické, jejich charaktery hýří všemi barvami, jsou vykreslené do detailů se všemi svými chybičkami, takže nic není černobílé. Největším strašákem knihy pro mě byl především styl vyprávění, a nakonec je to vlastně to jediné, s čím nejsem spokojená. Vadilo mi, že Smrt občas něco jakoby jen tak neúmyslně plácla, sdělila čtenáři nějakou podstatnou informaci o více než sto stránek dříve, než na ni došlo, a zničila tak veškeré případné zvraty, které v knize mohly nastat. Protože potom už to čtenář zkrátka čekal, neustále se ptal sám sebe, kdy už to přijde, kdy nastane ten čas a jedné z postav odbije osudná hodina. Tohle, tato vědomost budoucího mě neustále sžírala a ani po dočtení, kdy všechny dílky skládačky zapadly do sebe, nejsem schopná odpustit a říct si, že bez toho by to nebylo ono. Ano, to je nejspíš pravda, protože by to alespoň pro mě mělo mnohem větší efekt, výsledný moment překvapení, na něž bych nebyla připravená, ani kdybych se část dozvěděla již na samém začátku. Nakonec už jen dodám, že závěr mi ukradl srdce a rozdrtil ho na malé kousíčky, ale nelituji toho. Ten neobyčejný čtenářský zážitek za to stál. Doporučení je rozhodně na místě. Nechte se unášet na vlnách nezvykle kouzelných přirovnání a metafor zlodějky knih. Ukradněte spolu s ní kousek nebe plného nevyslovitelných slov. Zabalte se do nich a vychutnejte si jejich hřejivé objetí. Do toho.... celý text
Strom života
2017,
Susan Wiggs
Tak trochu jiná romantika. Již po přečtení první kapitoly pochopíte, proč je anotace tak nicneříkající a zdánlivě tuctová. Skoro celá zápletka je totiž odhalena na úplném začátku příběhu, a s přibývajícími kapitolami se postupně rozvíjí jako růžové poupátko. Jak čtenář stále více a více zabředává do historie rodiny Rushových a životních rozhodnutí hlavní hrdinky Annie, proniká mu do nosu opojná vůně javorového sirupu a nepřestává doufat v nalezení té jediné a správné klíčové ingredience jejího a vlastně i svého vlastního života. Ostatně myšlenka klíčových okamžiků a ingrediencí byla na celé knížce asi to nejkouzelnější a nejoriginálnější. Protože každé jídlo má svou klíčovou ingredienci, která mu dodává tu správnou chuť. Každý lidský příběh potřebuje klíčovou ingredienci a někdy člověk zkrátka pozná, když nastane jeden z mnoha klíčových okamžiků jeho života, jenž dovede hýbat světem a přetvořit dějiny. „Začínat znovu má obrovskou cenu symbolizovanou tím, jak se něco dává dohromady z pečlivě vybraných ingrediencí.“ Příjemně plynoucí příběh prodchnutý dobrým jídlem a jemně vtíravou romantikou, která je dávkována v té správně vyvážené míře. O tom, že lidské vztahy mají tolik stránek jako sama lidská existence, o životních rozhodnutích, druhých šancích a nových začátcích. Protože i ty občas každý z nás bytostně potřebuje. „Proč přináší radost stejné slzy jako smutek? Proč bolí srdce jako spálené ohněm, ať je to jedno, či druhé? Je to snad proto, že v hloubi duše každý ví, jak je obojí křehké a pomíjivé? Je zdrojem slz vědomí, že vše se může během jediné chvíle změnit?“ OPRAVDOVÝ PŘÍBĚH, KTERÝ DOPORUČUJI VŠEMI SVÝMI SMYSLY :)... celý text
Tvůrci náhody
2018,
Joav Blum
Vlastně ani nevím, proč jsem po takovéhle knize vůbec sáhla, a nepřestává mi to vrtat hlavou. Nevšimla jsem si snad toho sedmi písmenného slova fantasy v žánru? Protože tohle nikdy nebyl můj styl, ale z nějakého důvodu jsem v těch několika sekundách v knihkupectví měla pocit, že anotace zní hrozně zajímavě a reálně. Hmm, možná to byla nějaká zdánlivá náhoda, kterou pro mě připravil někdo jako Emily a Guy, a třeba nikdy nezjistím, jak velké dopady skutečně měla... Vraťme se tedy zpátky do reality. Pokud nám to ovšem Tvůrci náhody dovolí, protože jejich autor tak bravurně míchá realitu s představami a tím, co by mohlo být, že je někdy těžké to od sebe odlišit a neuchýlit se za Guyem a Emily do imaginárního světa, kde nic není nemožné. Dobrá tedy. Pokusím se odolat pokušení a vyplodit ze sebe něco, co se alespoň zčásti bude podobat konstruktivní kritice. Přiznám se, že v první třetině mnou zmítaly pochyby o tom, zda mám knihu odložit nedočtenou, přestože to zásadně nikdy nedělám. Ale vzhledem k nedostatku četby souvisejícím se zavřením knihoven jsem vytrvala. A až do druhé třetiny si říkala, zda to nebylo zbytečné. Kniha byla tak... já vlastně ani nevím. Připadalo mi to všechno jako z jiného světa a říkala jsem si, že autor musí mít šílenou představivost. A ačkoli to nebylo nic, od čeho bych nebyla schopná se odtrhnout, s vytrvalostí závodního koně jsem četla dál. A pak... pak se to stalo. Nevím přesně, co to zapříčinilo, ale něco ve mně se nadobro zlomilo a já najednou zoufale potřebovala vědět, jak to celé dopadne. Začala jsem přemýšlet a říkat si, co kdyby to tak bylo doopravdy, co kdyby každý z nás měl za zády nějakého tvůrce náhod, který nás v ten pravý moment donutí upustit šálek čaje na zem, nestihnout autobus, pustit si v televizi zrovna tenhle konkrétní film nebo třeba vybrat si v knihkupectví jakoby náhodou určitou knížku... Bylo to děsivé a zároveň příšerně návykové. Nemohla jsem se odtrhnout. Konečné rozuzlení mi do hlavy zasadilo více otázek než odpovědí, ale nebylo to nic na škodu. Poslední věta, ba slovo, perfektně zapadlo do skoro dokonalé skládačky Joava Bluma. Byla to jízda. Jízda plná zamotaných událostí, které na konci zase začaly dávat smysl. Jízda protkaná zajímavými myšlenkami hodnými zamyšlení. Jízda, která vlastně měla jen jediný cíl - odhalit to tajemství, ta dvě kouzelná slůvka, ten dlouho hledaný smysl života. A přesto to vlastně nebyl její cíl, čtenář samozřejmě nedostal žádnou konkrétní odpověď. Místo toho se však zase jen posunul o kousek dál na cestě k poznání nepoznatelného... „Hledání smyslu je cenou, kterou platíme za to, že si uvědomujeme sami sebe, a je odsouzené k nezdaru.“ Díky této knize vím, že občas neuškodí udělat změnu, vybočit ze zažitého stereotypu a zkusit něco nového, dosud nepoznaného. Tohle neprobádané území vás totiž často příjemně překvapí jako mě Tvůrci náhody, a to snad ani nemůže být větší náhoda...... celý text
Čas vlčích máků
2018,
Corina Bomann
Již podle názvu, který sice zní nesmírně poeticky, se dá očekávat, že Čas vlčích máků bude protkaný tou nejsladší romantikou, jakou kdy lidská duše dokázala strávit, ostatně i ta záplava červené na obalu tomu přímo nasvědčuje. Přesto jsem knize dala šanci, a i když se mé předtuchy naplnily, bylo příjemné si na moment odpočinout u ryze oddechové četby, která nevyžaduje nijak zvláštní zapojení mozkových buněk. Postavy nebyly zpracovány příliš do hloubky, jejich charaktery byly vesměs až černobíle idealistické, láska až za hrob zde figurovala jako nejkrásnější ideál a jediný smysl života. Ani linka poválečné nesnášenlivosti mezi Němci a Francouzy zdaleka nedostála svého potenciálu, autorka se jí jen tak letmo dotkla na povrchu a rozhodla se, že pomocí ní vytvoří hlavní hrdince spoustu situací, při nichž bude moct prokázat čistotu a naivitu své mladistvé duše. Při takovém tématu, okolo nějž se tvoří spousta polemik a kontroverzí, bych čekala hlubší záběr a detailnější zpracování, ale místo toho ho autorka použila jen pro okořenění vší té romantiky. Abych však jen nekritizovala (přece jen jsem knihu ohodnotila jako průměrnou a výše zmíněné poznámky se hlásí spíše k odpadu), musím ocenit i několik světlých míst. Jakožto milovnici všeho francouzského se mi velmi líbilo prostředí francouzského venkova, malebných kamenných domků obklopených kvetoucí zahradou a makovými poli, která symbolizují mír, smíření, odpuštění, ale i válečné krveprolití, a která vytvářela idylický obraz poklidně plynoucího života v pohraničním městečku. Zaujala mě i linka z minulosti, zasazená právě do této malebné krajiny. Soudě podle myšlenkových pochodů hlavní hrdinka neoplývala příliš velkou inteligencí a zřejmě do ní autorka trochu promítla svou lásku ke Kevinu Costnerovi, ale možná je chyba na mé straně a už mám příliš velké nároky... Takže pokud se chcete na chvíli poddat opojnému nepřemýšlení a nevadí vám romantika v barvě vlčích máků, je tohle přesně knížka pro vás!... celý text
Normálně jiní
2018,
Tammy Robinson
Čtivý román ideální k oddechu po náročné četbě, který, ač by se podle anotace mohlo zdát, není ani o autismu (ačkoli tato choroba podstatně ovlivňuje život hlavní hrdinky), ani o umírání, přestože konec, jak lze vytušit z doporučení na obálce, není příliš pohádkový. První třetina knihy mě naprosto nadchla. Říkala jsem si, jo, konečně jsem narazila na inteligentní a vtipnou romanci bez zbytečných klišé a optimistických rad do života. Rozhovory Maddy a Al-béra sršely nenuceným humorem, dokázaly mi vykouzlit upřímný úsměv na tváři a mnohdy jsem se musela zasmát nahlas, což se mi u čtení stává málokdy. Dobrý dojem na mě udělalo také to, že se autorka rozhodla zvolit za hlavní hrdiny již dospělé jedince se stálým zaměstnáním a ne obvyklé studenty středních škol. Mé nadšení trochu povolilo v druhé třetině, kdy na stránkách pomalu a jistě začalo převládat romantické ladění, které ovšem v podání Maddy a Al-béra hýřilo roztomilou zamilovaností. To, co mě poněkud uvedlo do rozpaků, byl trochu nečekaný a dle mého názoru i nemístný konec, ze kterého se vyklubalo docela otřepané klišé. Měla jsem pocit, jako by autorka začala postrádat inspiraci, a tak se rozhodla doposud neotřelý příběh dvou mladých lidí utnout neoriginálním, rádoby poučným rozuzlením. Udělala tak z knížky další dílko, které se už nikdy nezbaví nálepky „pro fanoušky Hvězd a Než jsem tě poznala“. Myslím, že je to škoda, protože kniha měla opravdu potenciál, který ztratila tím, že se ocitla ve stínu výše zmíněných. To ovšem neznamená, že by mě konec nedojal, musím dokonce přiznat, že ze mě vyloudil i nějakou tu zbloudilou slzu. Především mě donutil zamyslet se nad tím, jak to, že k tomu, abychom začali doopravdy žít, většinou potřebujeme, aby život někoho nám velmi blízkého nadobro skončil... DOPORUČUJI, ne fanouškům výše zmíněných titulů, ale VŠEM, KTEŘÍ SI TOUŽÍ ODPOČINOUT U MILÉHO, ÚSMĚVNÉHO A DOJEMNÉHO ROMÁNU ZE ŽIVOTA.... celý text
