LaDouceBrise přečtené 158

Není co ztratit 2015, Rowan Coleman

Čas odejít 2015, Jodi Picoult

Věděla jsem, že knihy Jodi Picoultové mě nikdy nepřestanou překvapovat a bavit. Ani Čas odejít mě nepřesvědčil o opaku, děj s detektivním podtónem a napínavou zápletkou udržel mou pozornost někdy i celé dny a já neustále prahla po tom dozvědět se, co se vlastně s Alicí stalo. Oslovil mě způsob, jakým si autorka vybírá témata - vždy jsou aktuální, diskutabilní, nelehká a vyžadují spoustu času na to, abychom do dané problematiky mohli proniknout. Střípky ze života slonů pro mě představovaly něco naprosto nového, o čem jsem ještě nikdy nečetla, a mnohé mi to také přineslo a pomohlo si uvědomit. Sloní paměť a schopnost truchlit mě ohromila a vzbudila ve mně ještě větší respekt k těmto obrům. Mám ve zvyku vyjadřovat se k postavám, bohužel u této knihy je to velmi těžké, aniž bych prozradila ono velkolepé rozuzlení, které na konci překvapí nebo alespoň trochu zarazí každého čtenáře. Stále nevím, co na to říct. Na jednu stranu chápu, že záměrem bylo šokovat, ale opět nevím, zda by nebylo lepší to prostě ponechat bez toho velkého obratu o téměř 360 stupňů. Téma věštění je mi naprosto cizí a ani po přečtení knihy údajným schopnostem věštců nemůžu uvěřit, nicméně do knihy se to hodilo a ani mi to moc nevadilo. Celý příběh je fikce a já ho také jako fikci chápu, i když mnohdy působil značně realisticky, především tedy kapitoly Alice, které se týkaly jejího života v rezervaci, její lásky, špatných rozhodnutí a následků, které musela snášet sama, když o vše přišla. V konečném důsledku mi toho příběh poskytl opravdu hodně, od příjemného odpočinku u četby přes prožívání důležitých životních okamžiků s hlavními hrdiny až po spoustu obohacujících otázek týkajících se obyčejného života, jeho smyslu, duševních chorob, manželské nevěry a v neposlední řadě především závažných problémů dnešního světa, jakými jsou například pytláctví nebo černý obchod se slonovinou. A také nekonečno nevyřčených odpovědí ohledně posmrtného života a věšteckých schopností... KNIHU DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ RÁDI PŘEMÝŠLÍ, HLTAJÍ DETEKTIVKY, PSYCHOLOGICKÉ ROMÁNY A NEBOJÍ SE NEČEKANÝCH ZVRATŮ V PŘÍBĚZÍCH :) ,,Negativní okamžiky si lze zapamatovat. Ty traumatické se zapomenou." ,,Na paměti je jedna zvláštní věc. Není to jako videozáznam. Je to subjektivní. Je to kulturně podmíněné vylíčení toho, co se stalo. Nezáleží na tom, jestli je to přesné, záleží jen na tom, jestli je to nějak důležité pro nás. Jestli nás to učí něco, co se potřebujeme naučit."... celý text

Jestli zůstanu 2011, Gayle Forman

Krátká knížka, která mě docela překvapila pojetím děje. A nevím, zda v dobrém či špatném slova smyslu. Popravdě jsem se do čtení pustila jen proto, že se jedná o knihu s hudební tematikou. Přestože jsem ji přečetla za velmi krátkou dobu, osud Mii se mě příliš nedotkl a myslím, že na ni zanedlouho zapomenu úplně. I co se týče hlavních hrdinek, jež milují hudbu, kniha nepřináší nic nového, co by nějakým způsobem mohlo zaujmout. Líbila se mi ovšem myšlenka možnosti vlastního rozhodnutí, zda odejít či zůstat, to bylo opravdu nápadité, bohužel zpracování mě zanechalo poněkud rozpačitou. Nakonec myslím, že fakt, že se mi film zamlouval více než kniha, vypovídá sám o sobě až až.... celý text

Píseň zítřka 2018, Alice Peterson

Velké maličkosti 2017, Jodi Picoult

Než se budu věnovat samotné knize, chtěla bych podotknout, že Jodi Picoultová se obecně zaměřuje na závažná témata a ačkoli nelze říci, že jsou její knihy dokonalé, neboť dokonalosti jako takové zkrátka nelze dosáhnout, díky její odvaze psát o velmi diskutabilních problémech, odhodlání věnovat se jim, jak nejvíc to jde, a vždy skvělým výsledkům ji řadím k mým nejoblíbenějším spisovatelům a je možné, že se tento fakt promítne do mého hodnocení... *** Další výjimečná kniha se skvěle propracovanou psychologií postav. Začátek byl zdlouhavý a informačně značně obsáhlý, nicméně vytrvalí čtenáři mají štěstí, jelikož to nejlepší z knihy se nachází na konci, respektive v její druhé polovině. Zpočátku pro mě představovaly velké utrpení kapitoly vyprávěné z pohledu Turka Bauera, jeho svět mi připadal naprosto cizí a nijak zvlášť jsem nestála o to ho pochopit. Ale jeho příběh má pro knihu skutečně nějaký význam a rozhodně nepovažuji jeho čtení za ztrátu času. Konec mě překvapil. Nevěřila jsem závěrečnému epilogu, ale po přečtení autorčina doslovu a zjištění, že takoví jako Turk skutečně existují, jsem se přinutila nad tím více uvažovat. A nemyslím si, že by to bylo nereálné, jen možná výjimečné a... krásné. I když jsem toho názoru, že nikdo z nás se nemůže od základů změnit. Myšlenky v nás zkrátka přetrvávají. Postavy Ruth, Edisona a Kennedy jsem si zamilovala a bude těžké je teď po dočtení nechat jít. Ruthin životní příběh mě zasáhl a častokrát jsem se sama sebe ptala, jak bych se na jejím místě zachovala já. Byla bych tak odvážná, nenechala bych se unést vztekem a jednala bych? Nebo bych pod náporem emocí vyslyšela pokyny nadřízeného? Čí život bych stavěla na první místo? Budoucnost mě a mých dětí, nebo malého dítěte, z něhož by s největší pravděpodobností vyrostl někdo, kdo by mě po zbytek svého života nenáviděl? Chtěla jsem napsat víc, ale slova nedokážou obsáhnout všechno to, co mi kniha dala. Mám pocit, jako bych procitla ze spánku, ale přitom vím, že stále napůl dřímám. Svět je pln pasivního i aktivního rasismu. Myslím, že můžeme jen doufat a usilovat o to, aby se veškerý aktivní rasismus přeměnil v pasivní, který je přece jenom nevědomý. I když, těžko říct, zda nevědomý rasismus nepředstavuje mnohem větší hrozbu pro lidstvo. Slovo nevědomý nemusí přece nutně znamenat lepší, ne? Jak to, že část nás je tvořena nenávistí, pasivním rasismem zakořeněným v našem podvědomí už od počátku našeho žití? A jak je možné, že si to sami nejsme schopni uvědomit? „Co když skládačka tohoto světa nabízí tvary, do kterých se prostě nevejdete? A vy můžete přežít jedině tak, že se zmrzačíte, odřežete si všechny rohy, vypilujete se, upravíte se tak, abyste zapadli? Jak je možné, že jsme nedokázali místo toho změnit tvary té skládačky?“... celý text

Tisíc polibků 2017, Tillie Cole

Dash & Lily: Kniha přání 2014, Rachel Cohn

Knížku jsem si vybrala, protože jsem si chtěla odpočinout u nenáročného příběhu plného lásky, a těšila jsem se, že z ní načerpám trochu té vánoční atmosféry klidu a pohody. Kouzlo Vánoc se autorům opravdu povedlo zachytit, i když trochu v americkém stylu - vše bylo dle mého názoru přitažené za vlasy a v tomto duchu se nesla i dějová linka příběhu. Dlouho mi trvalo se do knížky začíst a po celou dobu četby jsem příběh jen sledovala, nedokázala jsem se do Dashe a Lily vžít a prožívat s nimi osudové okamžiky jejich lásky. Originální nápad s červeným zápisníkem mi nejprve připadal skvělý, ale poté už trochu prvoplánový. Měla jsem pocit, jako by cílem knížky bylo dát hlavní postavy dohromady, a to za každou cenu. V tomto ohledu byl příběh velice plytký a konec předvídatelný. Jednotlivé situace, s nimiž se hlavní hrdinové potýkali, byly častokrát až přehnaně bizarní a nereálné, ale to by se dalo prominout vzhledem k tomu, že se jedná o romantický vánoční příběh a člověk to tak trochu musí očekávat. Celkově mi knížka nic zvláštního nepřinesla, až na tu vánoční náladu, kterou díky ní musí oplývat snad každý... :)... celý text

Chlapec v pruhovaném pyžamu 2017, John Boyne

Vše, co jsme milovali 2012, Pam Jenoff

Kniha v sobě skrývá neskutečně poutavý příběh, tedy vlastně hned několik příběhů, jež se později všechny spojí v jeden neskutečný konec. Autorčino barvité vyprávění je náramně čtivé, už dlouho mě žádná kniha tak nepohltila jako tato. Děj sám o sobě není ničím světoborným, ale věřte mi, že vás při čtení pohladí po duši, kolik emocí a pocitů autorka do svého díla vložila. Konec nebyl nijak zvlášť překvapivý, ale myslím si, že se k příběhu perfektně hodil, tudíž jsem za něj osobně moc ráda. Líbilo se mi také, že kniha tak úplně nezapadá mezi všechny ty romány pro ženy, které se točí převážně kolem lásky, jež nemůže prohrát. Naproti tomu hlavní hrdinka Všeho, co jsme milovali váhá, její láska k Jackovi zde není tak silná, aby kvůli němu musela hned všeho nechat, nesnaží se měnit minulost, přestože vidí své chyby, a to pro mne bylo opravdu příjemnou změnou. Knihu hodnotím jako INTELIGENTNÍ ODPOČINEK PRO TY, KTEŘÍ SI CHTĚJÍ DÁT PAUZU OD NÁROČNĚJŠÍ ČETBY, ALE NESPOKOJÍ SE JEN S PLYTKÝM PŘÍBĚHEM SE ŠŤASTNÝM KONCEM.... celý text

Teď už tě vidím 2015, Nicole C. Kear

Teď už tě vidím je velmi silným příběhem ženy, která se musela smířit se závažnou nemocí, jež jí nedovolí žít svůj život tak, jak by chtěla. Obdivuji Nicole, že se ze své diagnózy nezhroutila hned na začátku, nevzdala se a přes všechny nástrahy, které jí život přichystal, se odvážila vzdorovat, poznávat, zkrátka dělat věci tak, jako by nebylo zítřku, jako by žádná oční choroba neexistovala, přestože věděla, že ji tím nijak nepřemůže. Nakonec se i ona musela vzdát, ačkoli se tomu dlouho bránila a popírala své stále znatelnější problémy se zrakem. Nelze však říct, že by její příběh byl smutný či dokonce poznamenán špatným koncem. Nicole našla svou cestu, i když už nebylo kam jít. Smířila se se svou nemocí a objevila smysl života v rodině, v jejích třech dětech, které nadevše milovala. Její cesta je obdivuhodná, trnitá, ale vede k cíli, jenž představuje vysvobození v podobě přiznání dlouho skrývaného tajemství. Nicole jsem ve všem chápala, její pocity byly v knize skvěle popsány. Humor opravdu nechyběl, líbily se mi především rady pro slepce na začátku kapitol. Hodnotím pouze čtyřmi hvězdičkami, protože se mi děj občas zdál moc zdlouhavý a nezáživný. DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ TRPÍ NEVYLÉČITELNÝM ONEMOCNĚNÍM, ALE I LIDEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ DODAT ODVAHU A ZAJÍMÁ JE ŽIVOT S OČNÍ VADOU.... celý text

Zlomení andělé 2018, Gemma Liviero

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Opravdu velmi citlivý příběh psaný originální formou dopisů adresovaných neznámému klukovi, jenž umí naslouchat, mi dovolil okusit jeho kouzlo až někde v polovině knihy. Předtím jsem hlavního hrdinu zrovna dvakrát nechápala, stejně tak mi nebylo jasné, proč je tolik chvály a rozruchu kolem této knihy. Ale pak jsem si pustila Asleep a přečetla si tu báseň, kterou dal Michael Charliemu, a nemohla jsem přestat číst. A když jsem došla na konec, který mě mimo jiné dost překvapil, konečně jsem pochopila všechny Charlieho nálady a cítila se... nekonečně. A byl to nádherný pocit. Díky za to, Charlie. Jsi opravdu výjimečný. A jsem ráda, že máš kolem sebe lidi, kteří to chápou. DOPORUČUJI VŠEM, CO SE CHTĚJÍ CÍTIT NEKONEČNĚ.... celý text

Bez naděje 2014, Colleen Hoover

Kniha ve mně vzbudila značně rozporuplné pocity. První polovina mě zrovna dvakrát nechytla, děj se posouval dopředu velmi pomalu a hlavní hrdinka jen neustále řešila svoje problémy s kluky, především s Holderem. Knihu jsem neodložila jen proto, že jsem chtěla vědět, proč se Holder chová tak podivně. Od druhé poloviny se autorka nejspíš rozhodla, že by to chtělo trochu urychlit, a odkrývala nám jedno tajemství za druhým, přestože některá (například to, co dělal malé Sky její otec) jsem prohlédla už na samém začátku. Ale hlavní zápletka mě překvapila, hlavně se mi líbilo, jak autorka zvládla spojit jednotlivé střípky Skyiny minulosti a poskládat je tak, že na konci vše dávalo naprostý smysl. Celý příběh propojovala pohádková láska Sky a Holdera, která byla tak příšerně nereálná a přehnaná... Holder byl od začátku do konce prostě dokonalost sama, i když to zpočátku vypadalo jinak. Ale jeho vztahu se Sky se autorka věnovala podle mě až moc. Romantických scén tam bylo vážně hrozně hodně, a to si na ně většinou potrpím, ale tady už mi to i vadilo. Knížku vám asi zrovna dvakrát vřele nedoporučím, přece jen jsem četla spoustu lepších a nedá se říct, že by mě Bez naděje nějak zvlášť obohatila. Přesto její četby nelituji, i když se nemám chuť pouštět do pokračování.... celý text

Ještě než umřu 2010, Jenny Downham

Přenádherná kniha. Zpočátku jsem pochybovala a hrozilo, že ji odložím, protože mi všechny postavy byly nesympatické a Tessin seznam se mi zrovna dvakrát nezamlouval, ale pak... Pak jsem pochopila. Tessu, její pocity i její statečnost a odhodlání, které ji pohánělo vpřed. Obrovské poslání této výjimečné knihy mi však došlo až mnohem později. A nakonec jsem se do ní zamilovala. a cítila jsem lásku a toužila po tom abych si díky ní mohla připadat taky tak krásná jako Tessa a chápala jsem ji a obdivovala ji a její myšlenky a padala s ní a hromadila okamžiky až po tenhle To, co viděla Tessa... přeju si, aby se i ti, co neumírají, těšili z maličkostí a okamžiků tolik jako ona... Byla jen o rok starší než já a zažila toho mnohem víc než většina lidí v důchodovém věku... Její příběh mi otevřel oči... Na chvíli jsem společně s Tessou hleděla smrti do tváře. Už vím, jaké to je. Pro mě to bylo dojemné, nesmírně dojemné a drásající. Ale já tu pořád jsem. A najednou vidím... KRÁSU SVĚTA DOPORUČUJU VŠEM, KTEŘÍ CHTĚJÍ PROZŘÍT A MILOVAT SVĚT PS: Film se od knížky kromě zápletky úplně liší. Počínaje názvem a konče vzhledem všech postav (Zoey měla přece dlouhé blonďaté vlasy, ne?) a naprosto zpřeházenými, pozměněnými i přidanými scénami. Film z knihy udělal jen laciný doják pro dospívající. Raději se pusťte do čtení.... celý text

Léto plné neskutečných věcí 2017, Rowan Coleman

Mluv 2016, Laurie Halse Anderson

Velmi přínosná kniha. Nedávno jsem bohužel viděla film, takže pro mě měly všechny postavy už předem jasné tvary a podoby. Ale přesto mě kniha nezklamala. Autorka se pustila do těžkého tématu, které není zas tolik diskutované, jak by mělo být. Líbilo se mi, že neměla tendence do příběhu vplétat milostnou linku jako je tomu například u knihy Byla jsem tu. Melindino vyprávění bylo uvěřitelné a jeho styl čtivý, nenáročný, srozumitelný, připomínající opravdu spíše deníkové zápisky, čímž mě osobně více oslovil. Konec byl možná trochu moc otevřený, kdybych neviděla film, kde je přece jen trochu jiný závěr, byla bych asi malinko naštvaná. (Třeba fakt, že rodiče Melindy na posledních stránkách knihy nehráli skoro žádnou roli, mě vážně zklamal.) Takže pro takové hezké doplnění a srovnání doporučuji po dočtení knihy zhlédnout i stejnojmenný film. :) MLUV ROZHODNĚ STOJÍ ZA PŘEČTENÍ, ať už z důvodu skvělého zachycení pocitů hlavní hrdinky po tak otřesném zážitku nebo kvůli samotnému tématu sexuálního násilí.... celý text

Sůl moře 2016, Ruta Sepetys

Právě jsem knihu dočetla, a jelikož ve mně víří milion dojmů, bude tento komentář možná trochu zmatený. Sůl moře je výjimečným zážitkem, který by si měl každý prožít po svém. Neskutečně obdivuji Rutu Sepetysovou za to, kolik úsilí, času a odhodlání vynaložila na to, aby tato kniha mohla vzniknout. Poznámka autorky na konci mě přesvědčila o tom, že si její dílo skutečně zaslouží plný počet hvězdiček. Kniha není žádným oddechovým čtením. Téma zkázy Wilhelma Gustloffa je opravdu velmi těžké a bolestné a příběh čtyř obyčejných lidí, kteří se na jeho palubě usilovně snaží najít bezpečí, dojemný a srdcervoucí. Konec jejich příběhu vám nepochybně zlomí srdce a donutí vás ochutnat sůl moře pramenící z vaší vlastní duše. Kniha má i své nedostatky. Nenechte se odradit poněkud zdlouhavým začátkem a zmatkem, který ve vás vzbudí množství postav a rychlé střídání kapitol. Vydržte a sledujte boj Emilie, Joany, Floriana i nemožného Alfreda, jehož jsem nemohla k smrti vystát, s nepřízní osudu. Dokážou se vzepřít tomuto nevyzpytatelnému lovci? O operaci Hannibal jsem před četbou této knihy neměla nejmenší ponětí. O to víc se mě dotklo, co všechno si během ní lidé museli zažít a kolik jich svou bitvu s osudem prohrálo. Netušila jsem. A teď mám pocit, jako by mi za nehty zůstala všechna sůl Baltského moře. Rutě Sepetysové patří můj neskonalý obdiv. ,,Je nekonečně pošetilé se domnívat, že jsme mocnější než moře nebo nebe." ,,Jak se má člověk bránit proti zdlouhavému a nesnesitelnému utrpení způsobenému vědomím, že vás dřív či později přemůže moře?"... celý text

Po tvém boku 2017, Kasie West

Moc milá knížka, která mě příjemně překvapila tím, jak lehce a rychle se četla. Prvních pár stránek jsem si myslela, že ji snad odložím, pokládala jsem Autumn za protivnou rozmazlenou holku, ale jakmile se do děje připletl Dax, svým kouzlem, které na mě ze stránek dýchalo, očaroval nejen hlavní hrdinku, ale i mě samotnou. Není možné si ho nezamilovat, i když i on má stejně jako každý z nás své mouchy. Rozhovory mezi Daxem a Autumn v knihovně mi vždycky vykouzlily úsměv na tváři, obdivuji autorku za to, jak byly vtipné a přirozené. A přestože jsem čekala, že oba hlavní hrdinové zůstanou v knihovně zamčení až do poslední stránky, musím uznat, že takhle to možná bylo ještě lepší. I když mi trochu chybělo to jejich popichování... :D Po tvém boku je rozhodně čtení oddechového charakteru, nicméně pokud do knihy nevložíte přílišná očekávání, vrátí vám to originálním příběhem dvou mladých lidí, kteří postupně podléhají kouzlu lásky... TO PRAVÉ PRO TY, CO SI CHTĚJÍ U ČTENÍ ODPOČINOUT A NALADIT SE NA TU SPRÁVNOU VLNU, A SAMOZŘEJMĚ TAKÉ PRO NEVYLÉČITELNÉ ROMANTIKY!... celý text

Dopisy, které nikdo nečetl 2017, Iona Grey

Milá knížka plná romantiky a lásky, jež nikdy neumírá. Příběh Stelly mě okouzlil a neskutečně mě oslovilo vše, čím si musela projít. Její láska k Danovi byla nádherně vykreslená v té nejkrásnější podobě, jakou láska může mít - hluboká, opětovaná, nezlomná a nezkrotná. Stellino nešťastné manželství se autorce povedlo ztvárnit dost věrohodně, především pak utlačování ženského pohlaví a závislost na rozhodnutí manžela. Tato skutečnost nepochybně přidává knížce na kvalitě. Konec mě zasáhl, takové uzavření Stellina příběhu jsem vážně nečekala. Takže jedno velké plus je, že se nemusíte obávat přílišné předvídatelnosti... Myslím, že by knížce neuškodilo, kdyby byla o pár stránek kratší. Mnohdy se děj moc táhl a čtení mě přestávalo bavit, hlavně od poloviny knihy dál. Taky mi vadilo, že otázka Jessina osudu byla vyřešena až ke konci, přišlo mi to zbytečně oddalované, nehledě na to, že na posledních pár stránkách se toho stalo hrozně moc. Dopisy DOPORUČUJI všem milovníkům zamilovaných příběhů o bezmezné lásce, které vždy nekončí tak, jak by si hlavní hrdinové představovali... ,,Není to nakonec ta nejdůležitější věc? Vědět, že tě někdo miluje?"... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Remarque. To jedno jediné slovo, příjmení autora románů, na něž se nedá jen tak zapomenout. Co k tomu víc dodat? Na pouhých sto šedesáti sedmi stránkách, což se sice může některým zdatným čtenářům zdát jako směšné číslo, ale věřte, že budete nesčetněkrát nuceni knihu odložit, protože její poselství je tak silné, tak reálné, skutečné a pravdivé, že jednoduše nezvládnete číst dál s vědomím, že tohle se opravdu dělo, tímhle si lidé vážně museli projít, neboť neměli možnost vzdorovat, se skví svědectví o té ztracené generaci, jež byla dle spisovatelových slov zničena válečnými granáty, ačkoliv jim zdánlivě unikla. Netřeba zdlouhavých komentářů. V té knize se skrývá pravda o lidstvu samém, není člověka, který by ji mohl popřít. Doba se mění, ale lidé zůstávají. Stejně jako tahle kniha, která alespoň pro mě zůstane navždy nesmrtelná.... celý text