laura přečtené 1168

Plavovláska 1995, Mika Waltari

Obě povídky byly dobré, hodně dobré, plné nástrah, které nám život klade do cesty, plné chyb, jež činíme, plné rozhodnutí, které jsme učinili - a jež nejde vzít zpět. Nemůžu říct, která z nich se mi líbila víc, řekla bych, že tak obě nastejno. Ani jedna z nich nemá konec, který bych si přála, ale to člověk tuší už ve chvíli, kdy začne číst. Přesto mají obě co nabídnout. Nikdy nevíme, co nám život nachystá a jak se s tím popereme. Nikdy nevíme, jak se rozhodneme v té určité chvíli - ani, jestli s tím rozhodnutím pak dokážeme žít. A na to bychom měli myslet. Život není kniha, nemůžete určité jeho části škrtnout a začít psát znovu jako by se nikdy nestaly. Musíte se jen naučit s tím žít. Někdy. A nebo ne ...... celý text

Pád Cařihradu 2005, Mika Waltari

Četla jsem už před mnoha lety, takže dojem už mírně vyprchal, ale přesto si pamatuju, jak mě tento příběh zasáhl. Drsný a syrový, jako většina děl tohoto autora, živočišný a plný marných nadějí, touhy po lásce, po obyčejných lidských radostech, po štěstí. Hrdinové chtějí prostě jen docela normálně žít, ale v místě, které je předurčeno k zániku, je marné doufat v zázrak... Víte, kam to směřuje, ale v skrytu duše si přejete, aby to dopadlo jinak. Aby Cařihrad nepadl, aby všichni, kteří už v nic nevěří, věřit zase začali. Aby dostali šanci začít znovu. Všechna ta marná snaha, všechny ty zmařené naděje, krátký záblesk lásky a spoustu bolesti a zbytečných smrtí - to člověka tiskne pod krkem a bolí to. A přesto je ten příběh krásný. Protože láska se nevzdává - i když umírá...... celý text

Egypťan Sinuhet 2013, Mika Waltari

Krásná kniha, která mi i po letech pevně uvízla v paměti a k níž se jednou (doufám) vrátím. Příběh plný nadějí, lásky, bolesti a touhy, plný nástrah, bojů, intrik a zloby. Sága jednoho života, který by vydal za tisíc jiných. Život na té odvrácené straně světa, v dobách, kdy nebylo místo pro sny a prosté lidské touhy, kdy vítězila snaha život prostě přežít. Přesto lidé bojovali, vítězili i prohrávali. Přesto dokázali získat víc, než bychom čekali, a dokázali i víc ztratit. Dokázali přežít věci, které si my představit nedovedeme. Všichni ti, kteří se ztratili v propadlišti času, mají můj obdiv, mou úctu, všem skládám tichou vzpomínku, protože netuším, jestli bych to na jejich místě dokázala já... Oni to prostě nevzdávali. I když to bylo těžké, i když to bylo beznadějné. Bojovali za sebe, za druhé, za svou lásku, za vlast, za pravdu. A někdy i proto, že jim nic jiného nezbývalo. Postavy v tomhle příběhu ožívají a vy je milujete. Pláčete pro ně, bolí vás srdce, když umírají. A věřte, že po dočtení se vám po mnohých z nich bude stýskat. Jen ten konec, pro mě příliš zdlouhavý, to malinko kazí. Jinak, za mě, jedna z nejpůsobivějších knih, co jsem kdy četla.... celý text

Cizinec přichází 2005, Mika Waltari

Drsný a syrový příběh o drsném a syrovém životě, který nemá s nikým slitování. Kde není čas na naděje a sny, kde nenajdete moc prostoru pro lásku, smích a obyčejné lidské radosti. Kde naděje ustrašeně vykukuje zpoza rohu a bojí se vykročit ze stínu... Příběh o touze prostě nějak přežít, užít si všechno, co tenhle život může nabídnout, obhájit si to, snažit se z ničeho vytřískat i jen špetku čirého, obyčejného, lidského štěstí... Víte, že šance na šťastný konec jsou mizivé - ale přesto doufáte. Víte, že ta obnažená syrovost a krutost vás zabolí - ale přesto čtete. Protože je to prostě skvěle napsané.... celý text

Kladivo na čarodějnice 1963, Václav Kaplický

Tohle je syrová, obnažená, odvrácená strana podstaty člověka, protože v tomhle příběhu se člověk někam ztratil. Kde byl, když všichni umírali? Když se zapomnělo na svědomí, na soudnost, na soucit. Když se šlapalo po hrdosti, po spravedlnosti, po všem, co z nás činí lidi? Mě se to četlo špatně. Ne z důvodu, že by to byl špatný příběh. Ale protože jsem krvácela, protože jsem nechápala, protože mi z toho bylo vážně zle. Tak nějak si myslíte, že tohle přece ne. Ale ono ano. Stokrát, tisíckrát ano - a pokaždé to bolí. A nikde zastání, nikde ani špetka zaváhání, nikde žádný člověk, který by řekl: Dost. Říkáte si, tohle se nemůže stát - ale ono se to stane. A co mě na tom děsí - že se to stává pořád. I v dnešní době, pořád dokola, jako by se člověk zkrátka nedokázal poučit. Jako by všechno tohle trápení, všechna ta bolest, všechny ty zbytečné smrti pořád ještě nestačily... Lidi, co nás zastaví?... celý text

Faust 2008, Johann Wolfgang Goethe

Jsi koneckonců tím - čím jsi. Z tisíce kudrn paruku si stáčej či po koturnech zvíce lokte kráčej, vždy přec jen zůstaneš, čím jsi... A tím je vlastně řečeno vše. Svou podstatu nezměníme, i když se o to snažíme. Tam uvnitř to zůstává, ale jen málokdo najde odvahu pohlédnout vlastní duši do tváře... Goethe psal Fausta téměř třicet let a dokončil jej těsně před svou smrtí. Abych to pochopila, četla jsem nejdřív zjednodušenou verzi Faust a Markétka. A stejně, tak úplně všechno jsem nejspíš nepobrala. Ale i tak mě Faust bavil, alespoň tedy první část. Ta druhá už méně, ale uff, dala jsem to :) Za štěstí se platí velké daně, za lásku pak ty nejvyšší. Ale i když tohle víme, přece po ní nepřestáváme toužit, nepřestáváme ji hledat, nepřestáváme o ní snít. A když přijde, obětujeme cokoli - třeba i duši ;) Svou líci, ach, bolestící, milostiplná, k mé bídě skloň! V svých prsou křeče, v svém srdci hrot meče... Kdo tuší, jak buší v mých spáncích muka zlá! Co mi bědné srdce svírá, po čem touží, co je týrá... Ať už kráčím kudykoli, vše bolí, bolí, bolí a v prsou úzko mám. A sotvaže jsem sama, srdce se ve mně lámá, já lkám a lkám a lkám...... celý text

Píseň o Nibelunzích 1974, neznámý - neuveden

Středověký rytířský epos o bájném pokladu Nibelungů, o lásce, zradě a pomstě, snad nejznámější a nejslavnější dílo německé středověké literatury. Mě se to líbilo, dokonce moc. Četlo se mi to hezky, v ději jsem se neztrácela. Vášeň, intriky, nenávist, bolest. Hrdinové tohoto nesmrtelného eposu bojují, vítězí, ale i prohrávají. Co dokáže láska, co dokáže nenávist. V co se promění člověk, když ho stravuje bolest nad ztrátou. Možná to nedokážeme pochopit - a možná ano. Ale stejně si myslím, že každá nenávist člověka dřív nebo později zadusí. A ponaučení na konec: Zhrzená žena nikdy neodpouští ;)... celý text

Šťastně až navěky 2018, Kelly Oram

Váhala jsem. Na tři hvězdičky to podle mě ani není, ale na druhou stranu - ani jsem při čtení této knihy moc netrpěla. Byla to trošku nuda, pořád tak nějak to samé - ona se bojí, on jí dodává odvahu... Fakt takoví chlapi někde rostou? No, nevím... Pro mě nereálné. To ale neznamená, že takoví neexistují - třeba ano. Jen je nepotkáte v běžném životě ;) Hezké na tomto příběhu bylo sžívání se s rodinou, vztahy s nevlastními sestrami, ten krůček po krůčku, kdy k sobě všichni nacházeli cestu. No a pár vtipných scén s Brianem - to tenhle příběh zachránilo od pádu do úplného zapomnění. Přesto si myslím, že k této knize se už nevrátím. Protože číst o ničem podruhé prostě nechcete :)... celý text

Cinder & Ella 2018, Kelly Oram

Tak tohle jsem nečekala... Bylo to jako rozlousknout oříšek a vytáhnout nádherné šaty, které vás svou bezprostřední krásou dokonale zaskočí ;) Ano, možná se to v životě nestává, a ano, konec byl přestřelený, ale... Stejně to byl krásný příběh. Asi nejvíc mě dostalo: Řekni auto ;) A tohle čekalo v mé knihovně rok a půl, než jsem si našla čas přečíst si příběh Cindera a Ellamary? Ale všechny příběhy mají svůj čas a ten nakonec přijde. Tak jako si tahle kniha našla cestu i ke mě. Je to pohádka, ale každý chceme někdy nějakou podobnou zažít - a když už ne, chceme o ní alespoň číst. Doporučuji všem snílkům pro večery, kdy je vám teskno ve světě, který pro pohádky leckdy pochopení právě nemá...... celý text

Jako ve filmu 2019, Kelly Oram

Inu, proč ne? Každý občas potřebuje číst něco oddechového, velmi čtivého, nenáročného - a to přesně tenhle příběh je. Předvídatelný, čtivý, hravý, takový, že si při něm člověk odpočine a vypne. A nic víc jsem v době, kdy jsem ho četla, vlastně nehledala. Takže za mě super, četlo se to krásně. A jako bonus jsem dostala tipy na spoustu nových filmů, které mě zaujaly. Kdo hledá jemnou romantiku, příběh o nejednom hledání sebe sama, kdo nechce přemýšlet a jen se bavit - je tohle kniha přesně pro vás.... celý text

Bronzová medaile 2016, Michaela Schmiedlová

Příběh krasobruslařky Rory ke mě připlul po síti jednoho zářijového dne. Musím přiznat, že jsem se bála, že se budu nudit - což se nestalo. Naopak, četlo se to lehce, téměř samo, bylo to vtipné, napínavé (ačkoli trošku i předvídatelné - ale kdo by nechtěl jednou za čas číst i něco mile předvídatelného a lechtivě romantického?), několikrát jsem se od srdce zasmála a jednou mě dojetí stisklo slušně u srdce... A tak jsem během dvou večerů přečetla romantikou jiskřící příběh, který mě bavil, o sportu, který jsem odjakživa milovala, o zákulisí tvrdé dřiny, o traumatech, která si v sobě nosí mnozí z nás (jen o nich třeba nevíme), o lásce, zradě i přátelství... Autorka by ještě měla zapracovat na formě, ale myslím, že má slušnou naději na to, aby nás jednoho dne svými příběhy dostala do kolen... Budu se těšit...... celý text

To mi zaplatíš 2018, Lisa Jackson

Nebyla úplně špatná, ale že by mě to položilo do kolen, to tedy taky ne... Nevadilo mi množství postav ani střídání časových os, ale tak nějak mě zklamalo, kam příběh vygradoval. Asi jsem čekala něco jiného, navíc jisté vysvětlení postrádalo logiku, nebylo uvěřitelné. Prostě pochybuji, že by se to takhle ve skutečnosti mohlo opravdu stát - ale třeba mohlo. Kdo ví? Celkově to na mě působí jako slabý odvar toho, co autorka dokázala s příběhem dřív. Čtivé to nicméně bylo, i když - časté opakování jedné a téže věci jen jinými slovy mě dohánělo k šílenství... Už jsem přece věděla, nad čím tak která postava přemýšlí, nepotřebovala jsem to číst podruhé, potřetí, popáté. Takže souhlasím, kdyby byla kniha kratší, vyznělo by to lépe, s vyšším počtem stran totiž příběh ztrácel dech i napětí. V jednu chvíli tajíte dech a nevíte - a vzápětí víte téměř všechno. Nevím, působilo to na mě jako by najednou autorka už nevěděla jak dál, tak prostě vyložila karty na stůl a doklopýtala do cílové pásky z posledních sil. Celkový dojem? Trošku obehrané, trošku nudné, trošku zklamání, ale na druhou stranu, pořád přece jen čtivé, dost na to, abych chtěla vědět, jak to dopadne...... celý text

Prokletí 2015, Lisa Jackson

Není už to ta stará dobrá Lisa, ale i tak mě tahle kniha zase bavila... Spíš duchařina než thriller, protože vražd se víceméně nedočkáte (tu de facto nedořešenou, ke které došlo vlastně spíš omylem, nepočítám), ale i tak se slabší kusy budou bát. Duchové, spousta neodhalených tajemství, rozmotávání spletitých klubek minulosti a nečekaná odhalení - to vše nabízí tento román. K tomu jeden strašidelný, rozpadající se viktoriánský dům se spoustou kleteb, zašifrovaných vzkazů, záhad, starých sklepů a míst, kam byste v noci vážně sami jít nechtěli - a máte příběh s troškou hororového napětí. Takže, kdo se rád bojí a má rád záhady (ty současné i ty, zapadlé v dávné minulosti), vrhněte se na ni. Mě to bavilo, i když těch téměř 600 stran je skoro jako vylézt na Mont Everest :) Když tam konečně jste, nevěříte tomu, ale jste rádi, že jste to nevzdali.... celý text

Jako o život 2019, Lisa Jackson

Tak já nevím...Za mě velké zklamání. Tři hvězdičky jen proto, že to bylo čtivé. Díky komentářům a hodnocení jsem se těšila na starou dobrou Lisu, jak ji znám ze série New Orleans či Montana, ale... Několikrát jsem se ujišťovala, že opravdu čtu stejnou knihu jako ostatní hodnotící. Thriller? Ani náhodou. Napětí? Jako kde? Mrazivá nejistota? Vždyť autorka všechno prozradí v podstatě na začátku a pak už jen čekáte, až se k tomu tak šíleně předvídatelnému konci prokoušete horou nepodstatných informací, které už jsou vám k ničemu - protože už všechno víte. Ach jo. A já se tak těšila... Neříkám, že by se kniha nedala číst. A že by svým způsobem nebyla pěkná. Ale jen pokud máte v plánu přečíst si takový ten obyčejný, silně předvídatelný román, maličko (ale fakt jen maličko) okořeněný špetkou napětí, kde se nemusíte bát žádného vraha bez tváře ani nepříjemných překvapení - protože se jich nedočkáte. Jenže právě proto přece čtu Lisu Jackson. Chci se bát, chci být napjatá od první až do poslední stránky, chci si tipovat, kdo za vším stojí, chci mít vlasy zježené hrůzou. Prostě, tohle se nepovedlo. A ten název - to je v podstatě ironie. Protože o život tu rozhodně nejde ;)... celý text

Betonová zahrada 2005, Ian McEwan

Za mě plný počet... Ano, možná je to už překonané, ale stejně. Má to v sobě naléhavost, bolest, smutek. Z knihy čpí osamění a prázdnota, jako by člověk šel po poušti a nedohlédl na konec. Jako by před ním ležel jen písek, výheň a nekonečná, bolestivá pouť. Hrdinové betonové zahrady kamsi směřují - jen neznají cíl. Neví, kdy dojdou na konec a neví ani, jestli tam dojít chtějí. Život je překvapil, zaskočil v nejméně vhodnou chvíli a oni s ním bojují tak, jak umí. Když jsem tuhle knihu četla poprvé, šokovala mě a přiznávám, že mě svou tématikou i lákala. Bylo to zkrátka něco jiného, něco, o čem běžně nečtete. Po téměř patnácti letech v ní vidím víc než jen to. Vidím snahu prostě nějak přežít. Nejde přece o to, jakým způsobem toho dosáhneme - jde jen o to zůstat naživu. Jedno jak. K zemi mě však tlačila marnost toho počínání. Protože čtenáři je od počátku jasné, že tohle zkrátka dobře dopadnout nemůže...... celý text

Pokání 2008, Ian McEwan

Dobře, tak za 3 ;) Ale uvažovala jsem, že dám i méně... Tuhle knihu jsem odkládala skoro tři roky, než jsem se odhodlala začít ji číst. A jak už někdo pode mnou napsal, četla se zle. Ztrácela jsem se v tom nepřehledném klubku slov jako se moucha ztrácí v pavučině, topila jsem se v informacích, a tak moc se mi ke knize nechtělo vracet. Jenže jsem si pořád říkala - přece to nevzdám... Příběh sám o sobě je vynikající, což o to. Nápad je skvělý. Ale forma člověka zkrátka nakonec utopí... A znovu musím podotknout co mnozí přede mnou: Někdy je více spíše méně... Prostě: Ten nekonečný proud slov, ve kterém čtenář uvízne, vás nakonec umlátí a vy jste rádi, že se konečně, konečně!, doplácáte ke břehu (ke konci) a můžete to všechno nechat za sebou. Měla bych mít takový pocit po dočtení knihy? Myslím, že ne. Hm, a jak to tedy nakonec dopadlo? Fakt jsem se v tom bludišti myšlenek, náznaků, dedukcí a protimluv ztratila. Já prostě nevím. A záleží na tom? Záleží především na Briony a jejím "pokání"... ale - je tu zkrátka to naše ale. Ale, které vzbuzuje další otázky, na něž mi zřejmě nikdo neodpoví. Každopádně autora na jedné straně obdivuji (ono popsat situaci, která se dá říct třemi větami na třech stranách je vážně umění - bez ironie) a na té druhé tak úplně nechápu...... celý text

Nutné lži 2019, Diane Chamberlain

Někdy však můžete udělat správnou věc a přesto vás mučí pochybnosti... Dechberoucí, čtivý a bolavý příběh o tvrdé dřině, bídě, tabákových plantážích, prvních láskách, bolesti i lžích. O manipulaci, eugenickém programu, bezmocnosti i krutosti. Příběh o naději, víře i touze uniknout osudu... NÁDHERNÁ obálka! Když se na ni dívám, vidím dvě dívky, které běží vstříc svým snům. Vidím Ivy a Mary Elle, plné naděje a víry v lepší život, jaký dosud nepoznaly. Vidím jejich touhu po lásce, po štěstí, touhu docela obyčejně žít. I odhodlání splnit si své sny. Jenže realita je někdy úplně jiná než sny... A pak je tu ta odvrácená tvář světa, o které se moc nemluví. Co je to za svět, kde někdo může rozhodovat o někom jiném bez jeho souhlasu a vědomí, jen proto, že to zákony dovolí? A co je to za zákony, které TOHLE dovolí? Jak si vůbec někdo může myslet, že je lepší než jiný, jen proto, že do vínku dostal od života lepší start? A kam se v tomhle příběhu ztratil člověk? A přesto si myslím, že ještě máme naději. Dokud mezi námi budou lidé jako je Jane. Jako Gavin. Dokud budou takoví jako Ivy Hartová a Henry Allen. Dokud se poslední z nich nevzdá a bude bojovat - za nás za všechny... Na první pohled nepoznáme, jakou měl člověk minulost, jakým utrpením prošel a ni jaké hrůzy prožil... Něžné, krásné, bolavé. Četla jsem už podruhé, ale i tentokrát jsem bulela jako želva...... celý text

Plán 2017, Elle Kennedy

...dlouho jsem váhala, ale - za mě nejslabší díl. I když chvílemi jsem doufala, že tenhle příběh mě chytne za srdce, nakonec se to nestalo. Byl až příliš předvídatelný, možná už toho sexu a přemíry sexy hokejistů a krásných žen bylo příliš? Zkrátka kouzlo prvního a třetího dílu vyprchalo a závěrečné finále už mi nemělo co nabídnout. Vlítli na to - a o nic moc dalšího tam už vlastně ani nešlo :) Takže i když Tucker měl své kouzlo a začátek sliboval slušný rozjezd, prostě to drhlo.... celý text

Skóre 2017, Elle Kennedy

Tak tohle ano :) Dean si mě získal už v prvním díle, mám zkrátka zřejmě ráda rošťáky... Fandila jsem mu a moc se mi líbilo, jak vůbec netušil, kam směřuje, přitom to bylo jasné od začátku :) Bylo to vtipné, scénu ve vaně nejspíš už nic nepřekoná - jak já jsem se smála... Bylo to sice předvídatelné, ale i tak mě autorka dokázala zaskočit (asi víte) a ten můj téměř věčný úsměv, který se mi na tváři usadil při čtení této knihy, mi zamrzl na rtech... Bylo to drsné, ale protože život. Jen to tak nějak nečekáte u příběhu jako je tento. Každopádně to mělo svůj smysl a tenhle díl se mi líbil o moc víc než předchozí. Kdo by se také nezamiloval do Deana? ;)... celý text

Omyl 2016, Elle Kennedy

Neukamenujte mě ;) Ale i když se to dobře četlo (a hodně jsem se smála), nebylo to zkrátka tak dobré jako předchozí díl. Něco tomu prostě chybělo... Zatímco v Návrhu jsem postavám jejich příběh věřila a fakt mě bavil, tady to tak nějak vyznívalo do ztracena a přistihla jsem se, že nedočkavě koukám, kolik že stran ještě zbývá do konce - a to by se u vážně dobrých knih nemělo stát ;) A nezachránil to ani Logan, i když jsem ho nemohla nemilovat, ani Grace, i když byla vážně skvělá... Tenhle díl prostě na tu nej příčku nedosáhl - alespoň za mě...... celý text