Lomeril
přečtené 91
Hodina psodava
2022,
Veronika Matysová
Možná jsem měla velká očekávání, protože Veronika Matysová pořádá kurzy pro spisovatele, ale i když jsem se snažila hodnotit knihu, jako bych to nevěděla, bylo to těžké a k dočtení jsem se musela nutit. Několikrát kniha málem letěla do kouta (naštěstí jsem měla výtisk z knihovny, který jsem nechtěla poškodit), jak mě autorka naštvala. Autorky si vážím za její práci pro spisovatelskou komunitu, nicméně tady hodnotím knihu, ne osobu autorky. Začněme pozitivy - svět a jeho historie jsou dobře propracované, oceňuji vizuální rozmanitost různých národů. Základní nápad s řetězcem Osmi se mi také líbil a pasáže minulých generací, jak se řetěz skládal, jsem si užívala ze všeho nejvíce - příběhy se neopakovaly, a mnohogenerační sága nás vzala po celém kontinentu. Autorka má také velmi dobře zvládnuté řemeslo, text se dobře čte. A teď pár slov k vysvětlení nízkého hodnocení. Má několik hlavních důvodů - Struktura tohohle příběhu je chaotická. Autorka si pod sebou opakovaně podřezává větev v podobě spoilerů na zbytek příběhu. Příběh začne v podstatě odprostředka, takže celé první dvě třetiny je jen těžké cítit nějaké napětí, protože víme, jak to dopadne, a jen čekáme, až se tam příběh tedy konečně doklopýtá. Pak se obě linie konečně spojí, jen aby příběh dál přeskakoval, dopředu nás varoval, že se stane to nebo tamto. Časté vyprávění různých postav o jejich minulosti (a to i u postav, které nejsou zrovna nejsdílnější) evokuje cimrmanovské "víte, to bylo tak". - Postavy. Já jsem čtenářsky odchovaná Tolkienem, takže nemám obvykle problém se vyznat i ve větším ansámblu postav. Tady jsem byla ztracená. Postavy, obvykle navíc představované po skupinách, pro mě představovaly jen jména na papíře, ani jediná na mě nepůsobila živě. Navíc cca ve 2/3 knihy většinu dosavadních postav opustíme a začína se nanovo s úplně novými skupinami postav, což... není nejšťastnější. Postavy a jejich názory se objevují a mizí, jak se to zrovna hodí. - Teď následuje velký SPOILER - Děj v závěru má sice dobrá odhalení, ale několik posledních kapitol je možných jen proto, že většina postav se chová jako idioti a zároveň náhoda hraje někomu do karet. Runě jasně řeknou, že podmínkou řetězu Osmi je, aby matka byla prvorodička. Runa moc dobře ví, že není, ale radši by je nechala zabít svoje dítě, než aby to přiznala? Kdyby jim řekla, že její dítě není to pravé, možná by neměli důvod je zabíjet. Kdo sakra tahá malou holku na záchrannou misi? A arhání si jen tak vychovávala Runina bratra celá léta, prostě pro případ, že by ji náhodou potřebovala vydírat? (Chápu na co koho potřebovali, ale nebylo by lepší nechat Runina bratra odpočívat v pokoji a jako páku proti Runě použít Henin - měli ji při únosu přímo pod nosem). A stejnou náhodou je to teta chlapce kterého Nara kdysi zabila? A plukovník se po letech probudí z komatu právě včas, aby mohl zasáhnout do děje? Na můj vkus už je tam těch náhod trochu moc. V závěru bych řekla asi tolik: Hodina Psodava trpí přílišnými ambicemi. Autorka se snaží hrozně moc příběhu a vývoje a worldbuildingu nacpat do příliš krátkého rozsahu. Vymyšlené je to dobře, kostra je dobrá, ale protože se nikde není čas zastavit, člověk se nestíhá zorientovat, užít si něco, svět nemá moc barev a chutí, jen občas a v náznaku. Opakovaně jsou zmiňované grinolie, ale dodnes si nedovedu představit, co to je. Bylo by lepší buď příběh rozdělit do více dílů a nebo proškrtat některé události, které nemají tak zásadní vliv. V Hodině Psodava je totiž podle mě schovaný dobrý příběh, jen bohužel není moc vidět.... celý text
Píseň války
2022,
Michaela Merglová
Jméno Michaela Merglová je zárukou kvalitního počtení a s každou další knihou se ještě zlepšuje. Tady už se odchýlila od formátu navazujících povídek, který sledovala v předchozích dílech a který jí neuvěřitelně sedí, a i když jsem měla občas pocit, že tempo je na tak dlouhý text možná až příliš zběsilé, dovedla příběh do hořkého konce. Hořkého pro postavy, ne pro autorku, která se neštítila vykreslit hnusnou válku do posledního beznadějného detailu. Tam, kde první díl byl místy až rozverně dobrodružný a druhý spíš poeticky tragický, tam je třetí díl depresivně realistický. Ke konci na mě toho utrpení bylo skoro až moc, ocenila bych aspoň záblesk nějaké naděje pro hlavního hrdinu (protože ačkoliv by se někomu mohlo zdát, že je to Cuchenan, není to pravda, tohle je Minangarův příběh - ale pokud jste za hlavního hrdinu považovali Cuchenana, nebojte se, nejste jediní, kdo udělal tuhle chybu. Jen na ni nedoplatíte tolik jako Símiran). Pokud máte víc než dvě oblíbené postavy, alespoň jedna z nich pravděpodobně umře. A pokud tenhle komentář Michaela Merglová čte: prosím, prosím, prstíčkem škrabu, o spin-off o Eoghamovi a Mordycovi. Oba dva mě chytili za srdce tak moc, až mě mrzí, že to nebylo celé o nich.... celý text
Na kraj světa
2019,
Theo Addair (p)
Já si vlastně pořád nejsem jistá, co si o téhle knize myslím... Spousta věcí mě štvala, spousta věcí se mi líbila. Některé věci mě štvaly na tři hvězdy, některé se mi líbily na pět hvězd, tak jsem zvolila kompromisní hodnocení. Začnu tím negativním: hlavní hrdina je hrozně naivní. Na to, čím vším si prošel, na mě pořád působí jako dvanáctiletý, a musela jsem si při čtení připomínat, že mu má být, tuším osmnáct. Je krásné věřit, že si někdo dokáže projít celoživotním opovrhováním a ústrky a neztratit u toho nevinnost, ale Kiro mi přišel spíš jako postava z pohádky, než nějaká reálná. Kniha celá je spíš o vztazích (ke Kirovi), postavy se tak trochu potácejí od jednoho problému ke druhému, problémy vždycky vyřeší a jdou, než narazí na další. A rozuzlení jsem odhadla už někde v polovině (na druhou stranu, abych byla fér, v roce 2019, kdy byla kniha vydaná, asi nebylo tak nasnadě jako dnes). Kromě toho mi trochu chyběly informace o tom, jak fungují Kruhy a duše, ze začátku jsem v tom trochu tápala. Také na to, jak autor skvěle vládne jazykem, mi dialogy ve vážných chvílích občas přišly šroubované a šustící papírem, ačkoliv jindy, když se mezi sebou jen tak pošťuchovali, zase přesně vystihovaly, jak by spolu komunikovali tři teenageři. A teď k tomu pozitivnímu, ono toho taky nebude málo. Už jsem zmiňovala jazyk, který je opravdu perfektně zmáknutý, Theo Addair se s češtinou místy prakticky mazlí. Kreativní využití nářečí a hovorového jazyka sice není můj šálek čaje (rozčilovala mě i mluva trpaslíků v Zaklínači), nicméně tady přesně plní svůj účel a dokresluje, jak se hrdinové vzdalují od domova. Je vidět, že autor nad peripetiemi cestování opravdu přemýšlel, hrdinové se nevrhnou na výpravu jen tak, čelí velmi realistickým potížím. (Tedy kromě toho, že nevím, čím krmili celou dobu toho psa :) ). Vztahy mezi hrdiny jsou hezky postavené a vykreslené. Kniha se čte snadno, jedním dechem. A Daria jsem si oblíbila z postav asi nejvíc (tedy samozřejmě po Targovi). Jako odpočinkové lehké čtení Na kraj světa funguje skvěle, a určitě si přečtu další díl, protože jsem zvědavá jak to dopadne.... celý text
Prokletá věž
2020,
Michaela Merglová
Váhala jsem mezi 4 a 3 hvězdami, ale vzhledem k tomu, že jsem knížku shltla jedním dechem, tak jsem se přiklonila k lepšímu hodnocení. Příběhu by možná slušel spíš povídkový formát, takhle je to celé trochu natahované. Postavy jsou místy až moc velcí supermani, hlavně Lišák, který by podle mě měl přestat chodit někde cca v polovině, a pak samozřejmě záverečná scéna s požárem, která je až trochu přitažená za vlasy. Ale příběh je správně hororový (netopýři!), přestože tenhle styl není úplně můj šálek čaje, jednání postav je uvěřitelné a velice jsem oceňovala lehce ubíhající styl vyprávění a krásnou práci s jazykem.... celý text
