ludek.n přečtené 3088

Lady Hamiltonová 1976, Alexandre Dumas, st.

Příběh proslulé milostnice lady Hamiltonové z pera neméně slavného Alexandre Dumase je romantickou freskou, která si rozhodně nedělá nárok na historickou věrnost a přesnost, zato uchvacuje živým, čtivým, srozumitelným a ničím nezatíženým stylem, který čtenář slupne jako malinu. Na pozadí bouřlivých událostí francouzské revoluce, bojů o Středozemní moře a vlastně i o celou Evropu, kreslí Dumas jednoduchý, naivní, skoro až pohádkově snivý, jiskřivý příběh, který se sice vyhýbá jakémukoli hlubšímu pohledu na dějinné události (a vlastně i postavy), zato nabídne poutavost, svěžest a zábavu. Mnoho z Dumasova nazírání věcí a dějů je jednostranné a povrchní, bez jediného náznaku analýzy či kritiky, ale ono to vlastně vůbec nevadí, protože Dumas je především vypravěč, jemuž dokážete beze zbytku obětovat duši nebo slíbit prvorozenou dceru. Romantici budou jásat, realisté možná skřípat zuby. Občas se mi sice zdálo, že namísto zpovědi kurtizány čtu studii o neposkvrněném početí, ale vezmi to čert, bavilo mě to od začátku do konce.... celý text

Tři smetanovská libreta 1975, Eliška Krásnohorská

Knížečka obsahuje tři libreta známých oper skladatele Bedřicha Smetany - konkrétně slavnou Prodanou nevěstu, dále historickou tragédii Dalibor a veselou venkovskou Hubičku. Jak píše už Zdeněk Nejedlý v úvodní stati, je potřeba z pohledu literárního (respektive básnického) těmto dílkům mnohé odpustit. Operu totiž odjakživa tvoří vzájemné propojení hudby a slova, jedno bez druhého ztrácí na významu a každé z nich stojící osaměle se nám pak může zdát povrchní či dokonce hloupé. Vždyť ani český národní poklad - Prodaná nevěsta - v podání obyčejného psaného textu nijak nezáří a do klenotnice literárních děl by ji nejspíš nikdo nezařadil ani v podroušeném stavu. Což teprve prostoduchá Hubička, nebo těžko srozumitelný, z němčiny překládaný Dalibor. Z Nejedlého úvodu a závěrečné ediční poznámky vyplývá ještě jedna podivuhodná skutečnost: vydávat divadelní libreta je div ne věda a žádá si to moudrých a fousatých hlav. Na druhou stranu zpracovávaná témata jsou veskrze prostinká a jednoduchá, opírajíce se vždy jen o jeden jediný klíčový moment, ať už je jím legrácka, symbol nebo postoj. V tomto duchu tři smetanovská libreta neurazí ani nezklamou.... celý text

Růže z Flander 1984, Věra Adlová

Při staré módní odrhovačce Růže z Flander kdysi babička Marie Šebková tančila valčík, teď po letech si touhle písní výstřední teta Beatrix léčí pocuchané nervy. Ostatně u Šebkových jsou svým způsobem poznamenáni všichni, a to hned přes tři generace. Jako by starosti a nezdary byly jejich denní chleba. Smrt mladé matky Jany, sestry Anny a emigrace strýce Jáchyma vymezují hrací plochu pro protagonisty, kterým Adlová vetkla do vínku především zasmušilost a melancholii. Veselá či rozpustilá tahle generační zpověď pražské měšťanské rodiny rozhodně není. Zpočátku jsem měl také trochu problém zorientovat se ve všech těch různě promíchaných retrospektivách, které na mě vyskakovaly jako čert z krabičky a pohazovaly si se mnou jako vlny na moři. Jakmile jsem si ujasnil základní dějové linie, šlo to už mnohem lépe, přesto ještě i pak mě dokázal kdejaký odskok do minulosti překvapit nepřipraveného a tápajícího. Přiznávám Adlové vytříbený literární styl a jazykovou korektnost, s jakým dokázala ukočírovat toto rozjívené psychologické spřežení, nicméně moje zážitky z Růží do vyšších pater nedosáhly.... celý text

Bídníci II. 1975, Victor Hugo

Druhý svazek Hugových Bídníků hned zkraje začíná krátkou vsuvkou o spodině lidské společnosti a bandě Patron-Minette, aby se hned vzápětí vrátil k základní dějové linii, která pomalu, ale jistě nabírá na dramatičnosti. Zdá se, že Hugo měl rozvržení románové zápletky a celou strukturu tohoto epochálního díla rozmyšlenou do posledního detailu, a tak teď skládá dílek k dílku, vrství a zahušťuje jednotlivé epizody. Odbočky s blížícím se koncem už nejsou tak rozsáhlé a pozornost odvádějící. Nepřibývají nové postavy, naopak se zdá, že staří známí se ztrácejí v propadlišti dějin. Odchodu některých postav si ani nepovšimnete, u jiných se vám až zastaví dech. Jestliže na začátku díla jsme byli svědky přerodu bídného galejníka Jeana Valjeana v bohabojného pana Madeleina, nyní se nám dostává podobného, emocionálně vypjatého, zvratu u inspektora Javerta a v samém závěru i neméně slzotvorného prozření Maria Pontmercyho. Druhá polovina Hugova veledíla je podle mého sevřenější a soustředěnější. Drama vrcholí a je stejně skutečné jako naplnění velké lásky Maria a Cosetty. Ostatně přiznejme si, které oko zůstalo ve finále v ulici Homme-Armé číslo 7 suché… Mohu jen zopakovat, co jsem napsal v komentáři k prvnímu svazku Hugových Bídníků: monumentální nesmrtelné dílo… a nezapomenutelné!... celý text

Bídníci I. 1975, Victor Hugo

Troufnu si označit Bídníky za monumentální nesmrtelné dílo. Asi se nenajde nikdo, kdo by neviděl některé z filmových zpracování Les Misérables, divadelní činoherní představení či muzikál, při nejhorším o tomto veledíle alespoň něco neslyšel. Sám autor má v textu tuto charakteristiku: „Kniha, kterou má v tuto chvíli čtenář před očima, je od začátku až do konce, ve svém celku i ve svých podrobnostech, ať už jsou tam jakákoliv přerušení, výjimky a nedostatky, cestou od zla k dobru, od nespravedlnosti k spravedlnosti, od falše k pravdě, od temna k světlu, od hltavosti k svědomí, od hniloby k životu, od zhovadilosti k povinnosti, od pekla k nebesům, od nicoty k Bohu.“ Hugův román je stejným dílem pompézní a romantický, jako i realistický. Je jako provázek s konečným počtem uzlíků, když vlastní příběh bývalého trestance Jeana Veljeana je neustále přerušován a doplňován nejrůznějšími vsuvkami a odbočkami. Tady máme náčrt historické bitvy u Waterloo, tamhle zase sociálně kritickou studii společnosti, ozvěny velké francouzské revoluce, nebo rozbor klerikalismu a nelidskosti klášterů. Je jasné, že každý uzlík je nutno zdolat, abychom se posunuli dále. Sám za sebe přiznávám, že v tomto prvním svazku, mi přišlo těch vsuvek až příliš mnoho a často jsem se přistihl, že je vnímám jen polovinou mozkové kapacity.... celý text

Jak voní tymián 1975, Marcel Pagnol

Jak voní tymián? Podle Marcela Pagnola temně a hutně. Je to vůně, která prostoupí hlavu a proniká až do srdce. Stejně jako okolí provensálského Bellons, kde jedenáctiletý Marcel tráví letní prázdniny a objevuje nejedno dobrodružství života ve volné přírodě. Pagnolův román je oslavou nevázaných dětských her, lovecké vášně, a ve své druhé polovině také zasvěceným pohledem na gymnaziální trable mladých studentů v době, „kdy se chodilo pěšky a elektrická tramvaj nebo tranzistorové rádio byly vrcholem pokroku“ (jak příhodně poznamenává Eva Musilová ve svém doslovu). Vyznání lásky kraji nad Marseille je melancholickou vzpomínkou, která lehounce peprným humorem dokáže zaujmout a prosta velkých očekávání i bavit. Nicméně je poznat, že Marcel Pagnol byl především esejista, dramatik, scenárista a filmový producent. Jeho románová linka je spíše volným navrstvením půvabných a satirických obrazů, které v podstatě nikde nezačínají, nikam nemíří a nikde také nekončí. Je to lehké, vtipné, dobře se to čte, ale po dočtení toho zůstane v paměti velmi málo… jen jakási podivná kořenitá vůně.... celý text

Poslední útočiště 1976, Raymond Chandler

Otec soukromého detektiva Phila Marlowa Raymond Chandler nám v povídkové sbírce Poslední útočiště představuje plejádu svých dalších drsných hrdinů, z nichž někteří se slavnému očku podobají jako vejce vejci (Steve Grayce, John De Ruse, Tony Reseck nebo John Dalmas), jiní k němu mají už o něco dále, když už ne svým naturelem, tedy rozhodně svým postavením a zázemím (Walter Gage, Ted Malvern, Sam Delaguerra, Ted Carmady, Pete Anglich). Všechny kousky do jednoho se pak vyznačují barvitým vylíčením světa „hráčských doupat, ilegálních výčepů, předměstských hotýlků a brlohů, filmových herců, vyděračů a gangsterů, ale i úplatných městských a policejních úředníků a činitelů společenské smetánky“. Whisky teče proudem, cigarety na spodním rtu jsou povinnou výbavou, stejně jako tvrdé pěsti a nějaký ten luger v podpažním pouzdru. Chandlerovy příběhy nejsou uhlazené, nablýskané, vyfešákované, ani nehýří pouťovými barvami. Hraje se drsně a často pod úrovní pasu. Vyvrcholení rafinovaných zápletek jsou překvapivá a nikdy nehladí proti srsti. Asi nejvíc mě dostal „Král v žlutém rouše“, ale vlastně žádná ze zde uvedených Chandlerových povídek není marná nebo nezajímavá.... celý text

Řek Zorbas 1975, Nikos Kazantzakis

Řek Zorbas je Kazantzakisovou románovou prvotinou a pravděpodobně je také jeho nejznámějším dílem. Ve fiktivním a pomyslném duelu dvou odlišných povah, řeší filosofické otázky smyslu života a lidské existence, obavy ze smrti a z toho, co přijde po ní. „S chutí do práce, do vína, do lásky a nebát se ani Boha ani ďábla,“ tak nějak vyznívá životní krédo svérázného Alexise Zorbase. Podbarveno živým obrazem autorovy rodné Kréty, kde se děj románu odehrává, dostává toto vyznání novou hodnotu a rozrůstá se do jednotlivých scén, které jsou jednou lyrické, jindy lehce groteskní, pastorální a konečně i tragické. Primitivní dějová linka není podstatná a plní zde vlastně jen doplňkovou funkci, stejně jako plejáda vedlejších postav, z nichž žádná není natolik výrazná, aby odvrátila pozornost od ústřední dvojice protagonistů, jejichž hluboké přátelství vzniklo z ničeho a je spojením ohně a vody. A právě na tomto kontrastu Kazantzakis vystavěl své podivuhodné objevování složitosti lidských vztahů. Do jaké míry s ním najdete společnou řeč, už záleží jen a jen na vás.... celý text

Kouzelný vrch 1975, Thomas Mann

Plicní sanatorium Berghof ve švýcarském Davosu a sedmiletá léčebná odysea mladého inženýra Hanse Castorpa, který sem původně přijel jen na třítýdenní návštěvu za svým churavým bratránkem, německým důstojníkem Joachimem Ziemsenem. Na začátku zamýšlel Thomas Mann napsat novelu o vítězství života nad smrtí, jenže se mu malinko vymkla z rukou a skončila obrovitým filozofickým traktátem, snímkujícím v širokém měřítku celou evropskou společnost na prahu první světové války. Za sebe musím přiznat, že být román rozsahem poloviční, pořád by mi připadal příliš dlouhý. Rozsáhlé plochy slovních soubojů hlavních protagonistů mě coby rétorická cvičení bez obsahu i smyslu zcela míjely. Slova bzučely hlavou a bez odporu ji zase opouštěly, aniž mi v šedé kůře mozkové zanechaly po sobě jakoukoliv stopu. Sám autor má k tomu v textu poznámku: „…nebylo v tom žádného řádu ani jasnosti, dokonce ani tolik jako v boji mezi dvěma protichůdnými tábory, neboť názory se nejen potíraly, ale i prolínaly, a disputanti neodporovali si už jen navzájem, ale ocitali se v rozporu i sami se sebou.“ Pak si z toho něco vyberte! Mannův Kouzelný vrch je bezesporu velkolepý chrám slova, bohužel zaměřený do neurčita a opájející se sám sebou. Těžko se čte a všechno to vynaložené úsilí se nakonec propastně mine účinkem.... celý text

Popel a démant 1975, Jerzy Andrzejewski

Poselství nebo nekonečná nuda? Popel a démant Jerzy Andrzejewského těží z témat konce druhé světové války, které by neměly nikoho nechat chladným a nezúčastněným. Přesto se mu nedaří vzbudit zájem a vytvořit z díla něco víc, než jen opilecké intermezzo z okresního města Ostrovce, kde se víc bohapustě žvaní o ideálech, než aby se něco dělo. Ano, zastřelili tu dva proletáře jako akt pomýleného boje za svobodné Polsko, ale to je tak asi vše. Myšlenka okamžitě zapadne v jakémsi hrdopyšném a povýšeneckém oslavování ničeho. Ostatně v Andrzejewského románě je to tak s každou dějovou linkou a epizodou. Všechny nakonec končí v nic neříkající hlubině, odkud je už nevytáhne ani pár volů. Nakonec, proč by to kdo dělal, když stejně žádná z nich nemá budoucnost a jejich minulost je nuda. Potenciál stát se nosným a zajímavým tématem by tu byl, jenže nedojde k jeho rozvinutí a naplnění. Popel a démant je proto jen slohové cvičení, připravené pro x-té zasedání Strany s nějakou omáčkou okolo, která má všechny parametry závodního stravování: nechutné nic neurčité barvy, na něž si za půl hodiny ani nevzpomenete.... celý text

Uvidím Singapur? / Čtvrtky paní Giulie 1987, Piero Chiara

Kniha Piera Chiary obsahuje lehce satirický román o trampotách dobrovolného soudního pomocníka s nadřízenými a také s láskou (Uvidím Singapur?) a detektivku s otevřeným koncem, v níž přední roli hraje žárlivost (Čtvrtky paní Giulie). Záhadou mi zůstává Odeonské uspořádání, kdy je nám napřed nabídnut mnohem mladší Chiarův počin z roku 1980 a teprve poté dílko o deset let starší. Snad aby nás neodradila ona repase televizního scénáře, kterým Čtvrtky paní Giulie původně byly. Na druhou stranu je ovšem pravda, že najít nějaký výraznější rozdíl v Chiarově stylu psaní za těch deset let, které romány dělí, je docela oříšek a oba bych zařadil do škatulky průměrného konzumního čtení, přestože se nás Vladimír Hořký v doslovu snaží přesvědčit ústy italského literárního kritika Sergia Pautassa, že v autorovi je ukryto daleko více hodnot. Já je tam bohužel nenašel. Singapur ani Paní Giulie nejsou žádný průšvih, ale do literárního nebe mě také nepovznesly.... celý text

Paní Parkingtonová 1970, Louis Bromfield

Paní Parkingtonová je čtyřiaosmdesátiletá vdova, na niž všichni obdivují její klid, pevnost, poctivost, bystrou intuici, hlubokou zkušenost a lidské porozumění. Louis Bromfield v její postavě vymodeloval vskutku ryzí charakter, který musí zasáhnout svou opravdovostí, spravedlivostí a přímostí každého čtenáře bez rozdílu. Sága parkingtonovského rodu není o bohatýrské americké pompě a bezbřehém patosu, nýbrž spíš o jeho odvrácených stranách, kterými se žádná společnost rozhodně chlubit nechce. Na jedné straně surová bezohlednost, na straně druhé citlivost a starostlivost o rodinné hodnoty. Bromfield netluče na zvony ani nevyvěšuje prapory, jeho pojetí je nenápadné a lehounce kolébavé. Nicméně dokáže dramaticky zapůsobit v těch správných momentech a vést dějovou linku tak, aby byl čtenář v neustálém pozoru. Ocenil jsem i dokonalé, průzračné a plynulé přechody do retrospektivních vzpomínek, stejně jako následné návraty zpět. Nikde nic neskřípe, nechybí ani nepřebývá. I když jsem měl ke konci už pocit mírného nastavování a rozpitosti, pořád považuji Paní Parkingtonovou za úžasné dílko, hodné ovací.... celý text

Modrá je barva vraždy 2011, Joanne Harris

„Modrá je kreativní, melancholická. Modrá je hudba duše. A modrá je i barva našeho klanu, vítá všechny odstíny darebáctví, všechny chutě zkažené touhy. Modrá je barva vraždy.“ Joanne Harrisová nabízí detektivní příběh v moderním podání plný zvratů a nečekaných překvapení. Nádhera, jenže… problém, s kterým jsem se už od začátku potýkal, tkvěl v časové souvztažnosti servírovaných epizod. Pořád jsem se nemohl chytit, co je hluboká minulost, nedávná minulost a co současnost. Tápání hodné babylonské nevěstky. Do toho identity skryté za internetovými nicky. Kdo je kdo a kde je jeho místo na ose událostí? Když už jsem si myslel, že jsem se konečně zorientoval, hodila mi Joanne kládu pod nohy a otočila všechno vzhůru nohama. Najednou jsem ani nevěděl, zda jsem to já, kdo čte tuhle knihu, nebo někdo úplně jiný. Přestože hned po zlomu přišlo „velké vysvětlování“, najednou a zcela nečekaně jsem ztratil zájem o to, dozvědět se jak to celé bylo a kde je jádro pudla… asi to nejhorší, co se vám může u detektivky stát. Otevřený konec už mi proto nemohl rozhodit tepovou frekvenci ani způsobit nechutenství.... celý text

Když kvete voda 1986, Eva Schmidtová

V anotaci knihy se píše, že „kvetoucí voda je na pohled klidná a mírumilovná“ a přesně taková mi přijde i celá novela Evy Schmidtové. Žádných osudových krizí, dramat nebo vypjatých situací se nedočkáme, autorka nám místo toho servíruje příjemně úsměvný, na první pohled docela obyčejný příběh o životních stereotypech a o tom, jak je skvělé je překonávat, byť ten první impuls něco na svém postoji změnit je tak trochu „na truc“. Výsledek totiž může mnohdy překvapit a některé věci zkrásnět. Eva Schmidtová se nesnaží o psychologický ponor do duší svých protagonistů, nemoralizuje ani neodhaluje tajemství svatého grálu, takže čtenář do jejího světa vklouzne jako do pohodlné papuče. Zabalen do chlupaté deky pak může sledovat hru, v níž sice nejde o život (nebo přece?), ale něco pro sebe si tu bezpochyby každý najde. Jak už jsem zmínil na začátku: mírumilovná a klidná kniha.... celý text

Město se vzdává 1975, Aben Kandel

„Město je rozbolavělé. Podrážděné rostoucí bolestí, ochromené přejedením, věčným otloukáním rozedřené na svých kloubech do živého, rozjitřené krvácením, zlostné jako mrzutý, nabručený medvěd z jara.“ Aben Kandel nás takto vítá v New Yorku, v jehož ulicích, parcích a domech se odehrává každodenní zápas o lepší zítřek. Plejáda postaviček z Forsythovy ulice, Bowery Street či Bronxu se pere o své místo na slunci, které by nestínily manhattanské mrakodrapy. Bohatá a pestrá mozaika velkoměsta ožívá tisícem osudů. Jedni New York milují, druzí nenávidí, další ho chtějí změnit k obrazu svému a všichni bez rozdílu se chtějí povznést k bohatství, slávě a moci, zlomit své předurčení. Ne každému se to podaří, ne každému se město vzdá. Linie jednotlivých příběhů se rozbíhají do všech stran, aby se hned vzápětí zase přibližovaly k sobě, míjely se a protínaly, spojovaly se do mohutné osnovy a unášely nás k cíli. Finále není jednoznačné ani uzavřené, nezodpoví otázky ani nevyzve k jásání. Melancholický opar, halící celé vyprávění, pak dává k zamyšlení, kdo z hrdinů se vlastně dobral štěstí a co ho to stálo.... celý text

Černý kotel 1980, William Heinesen

William Heinesen nás ve svém románě Černý kotel zavádí na Faerské ostrovy v průběhu druhé světové války. Přestože tady muži neumírají v přímém boji, ale při svých výpravách za obživou, jejich smrt zasahuje pozůstalé stejnou silou, jako kdekoli jinde ve světě. Heinesen nicméně nepíše válečný dobrodružný román, věnuje se spíše společenským a náboženským otázkám. Překvapivě zcela opomenul vytěžit atraktivitu lokality, do níž zasadil děj románu, a ten by se tak bez velkých úprav mohl odehrávat v podstatě kdekoli. Místopisu se opravdu dočkáme jen ve velmi sporadických a chudých dávkách. Nezbývá tedy, než vzít za vděk panoptikem postav, stálých i příležitostných obyvatel Kotle, kteří zde rozehrávají tragikomické drama. Snad aby doplnil nechvalně známou proklamaci „Pije jako Dán“, Heinesen nám nabízí rozsáhlou přehlídku opilců, fanatiků a smilníků, až se zdá, že pro Faeřany není nic důležitějšího než chlast, sex a Ježíš Kristus, přesně v tomto pořadí. Vyprávění díky tomu nabývá místy až absurdního zabarvení, kdy člověk neví, má-li se smát, plakat nebo křičet vzteky. Černý kotel mě bohužel nepřesvědčil, že by takovéto emoce měly ve spojitosti s knihou nějaký smysl.... celý text

Gepard 1968, Giuseppe Tomasi Di Lampedusa

To, co mě k románu Gepard přitáhlo, byla poměrně atraktivní anabáze jeho vzniku: byl napsán za několik měsíců sedmdesátiletým vévodou z Palmy, knížetem z Lampedusy těsně před jeho smrtí, nalezen v pozůstalosti a posléze vydán přispěním dědiců. Mezinárodní úspěch a Zlatá palma z Cannes za filmovou podobu jsou už perličky navíc. Jenže… už po několika prvních stranách jsem nabyl přesvědčení, že moje očekávání budou krutě a nemilosrdně zklamána. To se bohužel následně potvrdilo. Byť je gepard jedna z nejúžasnějších divokých šelem, Tomasiho román, jenž si ho jako symbol sicilského šlechtického rodu Salinů vetkl do názvu, zůstal tomuto faktu propastně vzdálen. Vila u Palerma, panství v Donnafugatě, vesnice San Cona a palác Ponteleonů jsou dějišti zcela osamocených, nepropojených a prázdných epizod, které nepřinášejí ani jediný světlý moment, na který by bylo možné upnout pozornost a nechat se jím vést napříč bouřlivou historií. Scény jsou bezzubé, charaktery nedotažené, děj žádný, o napětí ani nemluvě. Dvě hvězdy jen za snahu a neokoukané prostředí.... celý text

141 soudniček českých autorů 1968, kolektiv autorů

Sto čtyřicet jedna literárních útvarů od dvaceti soudničkářů dal dohromady editor tohoto výběru dr. Miroslav Heřman, a nutno hned na úvod podotknout, že je to na „jedno čtení“ pořádná nálož. Od Nerudových „Porotních myšlenek a návrhů“, které jako vůbec první zakládají myšlenku fejetonů ze soudního prostředí, přes průkopníky Františka Šimečka, Jakuba Arbesa a Ignáta Hermanna, slavné etalonisty Rudolfa Těsnohlídka a Edvarda Valentu, kteří soudní referáty povýšily na slovesné umění, až ke kovaným profesionálům Karlu Poláčkovi a Janu Drdovi, nebo soudním povídkářům Ivanu Sukovi, Karlu Konrádovi či Josefu Trojanovi. Řeší se všechno možné: loupežné vraždy, majetkové podvody, krádeže, nevěry, ale nejčastěji ze všeho urážky na cti (možná proto, že toto téma nabízí nejvíce prostoru pro humorný přístup autorův). Košilaté historky bohužel nikdy nebyly můj šálek kávy, a hospodské prostonárodní povídačky s ozvami papučí, tepláků a pivního půllitru mě nedokáží očarovat, i kdyby byly národním literárním pokladem. Vlastně jediný, s kým jsem v tomto souboru dokázal držet krok, byl Josef Trojan. Ostatní autoři mě minuli velikým obloukem.... celý text

Cizinec a krásná paní 2009, Pavel Kohout

V roce 2009, kdy kniha vyšla, snad ještě ani Pavel Kohout nemohl tušit, jak mohutná vlna emigrantů se vzedme v roce 2015, kdy do Evropy přišlo přes milión žadatelů o azyl. Cizinec a Krásná paní je tak svým způsobem kniha prognostická, i když se o to vlastně vůbec nesnaží. Tragikomický příběh Růženy Čechové a Kemala Ötcölana je laskavým příběhem o hledání a poznávání toho, co nás spojuje a co nás rozděluje. A je také o tom, co si jako národ neseme s sebou coby dědictví oné komunistické deprese, která přišla po roce 1968. Vše zabalené do lehce ironické formy a převázané stužkou nadhledu. Trochu mi vadily autorovy (ne)duchaplné komentáře, ale u románu, který původně vycházel na pokračování, se to dá akceptovat jako úlitba novinářskému konceptu. Ostatně někdo může tyto vstupy považovat za originální, vtipné a podnětné. Rozčarování mi přineslo až finále ve stylu deus ex machina. Ponechat konec bez této závěrečné semioptimistické doušky v původním tragickém tvaru, hodnotil bych knihu lépe... celý text

Tango mortale 2012, Pavel Kohout

V tango mortale aneb smrtící tango se promění největší životní šance, jakou kdy Leo Nerad dostal a bude záležet jen na něm, jak ve zkoušce obstojí. Pavel Kohout nám nabízí příběh o hledání nejen ztraceného dětství a vzpomínek, ale i nadějí na lepší příští, včetně svého místa pod sluncem. Zápletku nijak nekomplikuje, ale nechává ji spontánně ubíhat v zdánlivě poklidném tempu až k ostře vyhraněné katarzi, která mžiknutím oka postaví jednající postavy před rozhodující volbu, mířící buď do propasti, nebo k nejšťastnějším a nejzářivějším okamžikům v životě lidském. Záleží jen na nich, na jejich charakteru a odvaze, kterou cestu si vyberou. Pravdu nebo lež? Dokáží přijmout svůj díl odpovědnosti, nebo před důsledky svých činů utečou. Krásné, vypjaté drama má i famózní dohru, která slouží Pavlovi Kohoutovi ke cti a která knihu velmi přesvědčivě zakončuje. Líbily se mi i ozvěny významných historických událostí, které na sebe nicméně nestrhly větší díl pozornosti, než bylo nezbytně nutné, a nesvedly tak dějovou linku kamsi do pekel. Za Tango mortale dávám palec nahoru.... celý text