ludek.n přečtené 3088

Pirátem na planetě Gor I 2000, John Norman

Na šestém pokračování Kronik Protizemě je vidět lehký odklon od starých témat, které doposud vládli Goru, a otevření nových cest pro rozvíjení dobrodružných zápletek. Jen tak je totiž možné, udělat z čestného a hrdého bojovníka Tarla Cabota, napřed nejbídnějšího z otroků a poté nemilosrdnou mužskou bestii, které žádná krutost a bezcitnost není dost zavrženíhodná, aby ji nebylo možno použít k dosažení moci a bohatství, a to výhradně pro sebe sama. Norman v této první části románu naštěstí nesklouzl tak úplně mimo dráhu letu, jako se mu to stalo v předchozím díle, i když obrácení Tarla Cabota nemusí být každému po chuti. Nicméně do příběhu to vneslo oživení a zcela nový úhel pohledu. Ponížení mužské častí spektra sice nevydrželo dlouho a vše se zase brzy vrací do starých kolejí, přesto ona ztráta vlastní důstojnosti a následná ostře zaměřená katarze, zcela jistě zahýbala stojatými vodami děje a alespoň maličko a nakrátko rozbila stereotypnost jednotlivých linií, které se už pomalu začínaly opakovat.... celý text

Vrahem na planetě Gor II 1997, John Norman

Zklamán až znechucen první částí Normanova románu s mnohoslibným názvem, který však klame tělem lépe než Mata Hari, jsem se pustil do jeho druhé části. Rozběh byl ještě stále v intencích svého předchůdce, ale už se objevovaly první záblesky, že by se konečně mohlo začít něco zajímavého dít. Pořád si sice myslím, že Normanovi musela v minulosti nějaká žena strašně ublížit, aby se takto literárně mstil celému ženskému pokolení, nicméně konečně do tyglíku děje přihazuje i jiné ingredience než bičování a znásilňování nebetyčně krásných otrokyň. Zparchantělý gladiátorský souboj v aréně naznačí pohyb správným směrem, ale až dostihy závodních tarnů postaví celé vyprávění do latě a dají vzpomenout těm nejzářivějším okamžikům fantasy žánru. Na závodním ovále ve městě Aru je prostě rozehráno strhující drama, které snad nenechá nikoho klidným a nezúčastněným divákem. Norman se vzpíná k nevídanému výkonu a vy hltáte stránku za stránkou bez jediného nadechnutí. Kontrast v porovnání s první „čajíčkovou“ částí je skoro až neuvěřitelný. Až se jednou Norman zbaví frustrace k ženám a začne splétat své příběhy z ingrediencí, z nichž dal dohromady finále této knihy, bude to pecka vysoké čtivosti a nezapomenutelnosti.... celý text

Vrahem na planetě Gor I 1997, John Norman

Model jednoho románu ve dvou knihách se vydavetelství United Fans zřejmě osvědčil, a tak páté pokračování Kronik Protizemě dostáváme opět ve dvou dílech. Gramotný český čtenář by zřejmě nezvládl paperback, jenž by měl nějakých čtyři sta stran, proto nám jej hodní nakladatelé rozdělili na dvě části. Ta první je k vlastní škodě pouze příručkou: Jak vycvičit ženu otrokyni. Norman se znovu vrací k tématu, které omlel v předchozích knihách už téměř do omrzení a nyní mu tedy nasazuje královskou korunu. Pohled do zákulisí otrokářského domu Cernů ve městě Aru nadchne asi málokoho. Je to prostě nuda, ať už se na to člověk dívá jakoukoliv optikou. Norman ve svém patriarchálním nadšení utopil všechny ostatní motivy tak dokonale, že po nich nakonec nevzdechne ani okřídlený tarn. Zápletka má podobu vaty, která se po namočení slehne a nevydá ze sebe jedinou jiskřičku. Jestliže se Tarl Cabot v předchozích dílech cyklu choval jako hrdina bez bázně a hany, zde nemá daleko k hranici imbecility. Tichý, hodný a čestný chlapec, který kouká, aby byl, a přitom je to na slovo vzatý drsňák v černém oděvu, schopný všeho. Jenže v téhle knize z toho všeho bohužel zbylo jen velmi málo nebo nic.... celý text

Nomádi na planetě Gor II 1997, John Norman

Vzhledem ke skutečnosti, že Nomádi na planetě Gor jsou vlastně jeden román ve dvou knihách, mezi jednotlivými částmi není žádné nadechnutí ani prodleva, a druhá kniha pokračuje prostě plynule dál v líčení osudů nomádských kmenů a bojovníka z Ko-ro-by Tarla Cabota. Po hravé první části se nyní situace sice výrazně přiostřuje, ale jakoby vrhací dýky, bola a kopí měly ulámané hroty. Chybí tomu nadšení, šťáva i vzrušení. A jakoby toho bylo málo, Norman přihodí na misku vah ještě sem tam nějaký ten kotrmelec. Například, když zcela nezkušený nomádský nýmand Harold vybaven pouze instrukcemi ovládne létajícího tarna, zatímco tarnští jezdci, Tarla Cabota nevyjímaje, zvládají tentýž úkon až po absolvování několikaměsíčního speciálního výcviku. Nebo jak kočovníci, pohybující se se svými stády územím nikoho, mají o všem a o všech tak rozsáhlé informace, že svým věděním předčí i tajemné vládce planety i s jejich vyspělou sledovací technikou. Samozřejmě ani v této části nejsme ušetřeni nepřeberných rozprav o tom, kde začíná a končí svoboda ženy a v čem spočívá význam slova otrokyně. Feministky by Kroniky Protizemě rozhodně číst neměly…... celý text

Nomádi na planetě Gor I 1997, John Norman

Nomádi z planety Gor jsou divocí, nespoutaní vládci širých jižních stepí a Tarl Cabot si musí získat jejich respekt a důvěru, chce-li splnit své poslání. Čtvrté pokračování Kronik Protizemě se s přibývajícím počtem stránek rozdělilo do dvou knih, přičemž jediný smysluplný klad tohoto vydavatelského počinu vidím v tom, že si užijeme více oněch fantastických obálek Borise Valleja. Toto objemové bobtnání s sebou bohužel také nese nešvar, kterému se Norman doposud poměrně úspěšně vyhýbal, a to ztrátu dynamiky v důsledku zcela zbytečných a nic neříkajících výplní. Natlakovanost předchozích knih je pryč a děj se šine vpřed s napolovic sešlápnutým plynovým pedálem. V rozděleném románu je to o to markantnější, že se v této první části kromě her a hříček v nomádském táboře v podstatě nic závažného nestane a ani finále, které vlastně žádné finále není, na tom pramálo změní. Norman se opět, a dost možná ještě ve větší míře než dříve, zabývá ženským elementem v patriarchální společnosti, až se skoro zdá, že pro stromy nevidí les. A protože v nejlepším se má přestat, kniha vzbuzuje naděje, že se ve druhé části dočkáme i nějaké akce.... celý text

Vládcové planety Gor 1996, John Norman

Potřetí vstupujeme na půdu planety Gor, kde se Tarl Cabot připravuje odhalit tajemství, obestírající sídlo místních vládců a bohů, aby pomstil bezpráví, spáchané na jeho rodině a přátelích. Stejně jako v předchozích knihách cyklu nás hned první kapitoly vrhnou bez zbytečného prodlení rovnýma nohama přímo do centra veškerého dění. Norman to do nás pere mohutnými salvami a vůbec si nedělá starosti, jestli jeho tempu budeme stačit, či jen trapně povlávat někde na chvostu všeho toho hektického dění, které se na nás valí z nitra Sardarských hor. Na druhou stranu mě některé jeho technokratické a genetické úvahy z úst vládců Goru zcela minuly a co hůř, jeho ostentativní zdůrazňování vůdčí role pána tvorstva v kontrastu k ženě otrokyni, mě pomalu, ale jistě začíná iritovat. Nikdy asi neslyšel starou pravdu, že méně je někdy více. Tahle hluchá místa se začínají nebezpečně rozlézat a já jen doufám, že v následujících pokračováních neovládnou pole v ještě větší míře. Už teď je to totiž na hraně a jen mysteriózní sardarské boje vytrhnou tuhle zadřenou třísku z rány. Konec je opět otevřený, takže hurá za nomády…... celý text

Vyhnancem na planetě Gor 1996, John Norman

Návrat na planetu Gor se Johnu Normanovi podařil mnohem lépe, než vstupní opus série o Protizemi. Alespoň mě Vyhnanec oslovil svým heroismem a neuhýbavou nátlakovou strategií mnohem více, než malinko nesoustředěný a porodními bolestmi postižený první díl. Díky tomu, že už netřeba představovat hierarchii kast a zákonitosti života na planetě Goru, může být dějová linka daleko údernější a semknutější ve svém základním poslání. Norman se ani v tomto pokračování nikde moc nezdržuje, nepodává rozsáhlé popisy zemí ani lidí, nebaví se nekonečnými dialogy nebo snad rozbory jednání svých postav. Neohrožený hrdina je jen jeden a ten jde za svým cílem, ať už je jakýkoliv. Jedna událost stíhá druhou, a byť je náhoda svině okovaná, odpustíte mu tu trošku přehánění a řetězení jednotlivých nepravděpodobností za sebe jako korále na šňůrce. Jeho dobrodružství jsou totiž zábavná, a to i přes poněkud sexistický úhel pohledu. Koneckonců tohle je fantasy a ne feministický měsíčník. Vyhnanec každopádně zůstal doširoka otevřený pro další dávku napětí, takže je na co se těšit i do budoucna.... celý text

Válečník z planety Gor 1996, John Norman

Podobně jako kdysi poslal Edgar Rice Burroughs na Mars svého Johna Cartera (který se zde později stal svrchovaným vládcem království a vydrželo mu to celých jedenáct knih), tak si i John Norman vyhlédl Tarla Cabota k přesunu na planetu Gor, přičemž mu určil úlohu bojovníka, jehož si vyvolili snad sami bohové. Neobyčejná dobrodružství tak mohou začít. A Norman se s tím rozhodně nepárá. Nic dopodrobna nevysvětluje, nechodí kolem horké kaše, ani si nenechá nahlédnout pod pokličku. Prostě vám odbrzdí vůz a svršky si posbírejte až cestou. Ze začátku jsem dokonce podezříval českého vydavatele, že vynechal některé pasáže textu, jak krkolomné a ostré byly některé přechody. Jakmile se však příběh dostal do obrátek, odhodil jsem všechny obavy i zábrany, vypnul myšlení a vrhl se do víru soupeření o vládu nad městem Aru. A protože těch paralel s Burroughsovým Pánem Marsu je v knize povícero, mohl jsem srovnávat o kolik je Norman poučenější lety vývoje žánru a oč je modernější ve slovesném projevu. Řekl bych, že nedopadl vůbec špatně, i když nějak více zaujmout se mu také nepodařilo.... celý text

Y: Poslední z mužů 10 - Odpovědi 2014, Brian K. Vaughan

Série Y: Poslední z mužů je ve finále. Máme tu poslední knihu s příznačným názvem Odpovědi. Kdo by však čekal nějaké velkolepé a překvapivé odhalení, velký třesk na poslední chvíli, bude nejspíš zklamán. Ostatně v posledních kapitolách se hraje spíše na city, než na rozplétání záhad a finální Epilog z budoucnosti snad kromě rozpaků už také o mnoho víc nepřinese. Dokonce mě napadlo, že kdyby tady ona futuristická douška na konci nebyla, bylo by lépe. Všechny ty Odpovědi, které nám Brian K. Vaughan v této knize předkládá, jsou tak trochu o ničem. Takové to „nějak to prostě skončit muselo“. Za jediný smysluplný a použitelný motiv považuji interakci mezi Yorickem Brownem a agentkou 355. Ostatní linie vedou do prázdna a účel některých vedlejších scén jsem dokonce ani nepochopil, byť jsem si je prošel vícekrát. Málo naplat, není každý den posvícení. Desátá kniha byla pro mě zklamáním tím větším, čím větší byla očekávání. Asi mi zde chyběla ona pověstná třešnička na dortu. Vaughan s Guerrovou ji asi snědli dřív, než kniha vyšla a já se tak musel spokojit jen se základním korpusem a krémem navrch.... celý text

Y: Poslední z mužů 9 - Matka Země 2013, Brian K. Vaughan

Australské zastavení, stejně jako japonští samurajové jsou minulost, ať žije Čína a Hongkong! Přesun je bleskový. Ještě v minulé knize se naši hrdinové procházeli Tokiem, nyní už jsou v čínském Šen-čenu. A zatímco my se vracíme pětadvacet let zpátky do japonské Jokogaty, v Hongkongu se připravuje velké rodinné setkání Mannových. Brian K. Vaughan doplnil titulní příběh ještě dvěma vedlejšími kapitolami. Napřed v poměrně atraktivních a myšlenkově bohatých Nekrolozích přivádí znovu na scénu „popelářku“ Waverly z první knihy, poté v Tragikomiksu oživuje vzpomínky na partu divadelníků kolem Cayce Sheldonové z bonusových sešitů nakreslených Paulem Chadwickem. Bohužel stejně jako byly marné a zbytečné ony původní Komedie & Tragédie, tak nějak podobně dopadá i tento poslední příspěvek do skládačky Matky Země. Naštěstí dějem nabitá titulka s několika reminiscencemi má dost síly, aby knihu utáhla i při ztrátě závěrečné kapitoly. Za kreslící podložkou jsou opět Pia Guerra a Goran Sudžuka, o inkoustové obtahy se už od samého začátku série stará José Marzán, koloruje Zylonol a obálky původních sešitů tvoří i nadále Massimo Carnevale. Vzhůru tedy k poslednímu dílu Posledního z mužů.... celý text

Y: Poslední z mužů 8 - Dračice v kimonu 2013, Brian K. Vaughan

Jízda pokračuje. Poslední z mužů na Zemi Yorick Brown se spolu se svými společnicemi konečně dostal do Japonska, nicméně mnohem více se toho děje okolo doktorky Allison Mannové. Jsme v osmém albu, a tak je jen pochopitelné, že se pomalu začínají vykládat karty na stůl. Žolík je ještě schovaný, ale už jistě nebude dlouho trvat a dojde řada i na něj. Zatím si musíme vystačit s pozůstatky Jakuzy, vedené popovou hvězdou, která si nechává říkat Epiphany, bývalou tokijskou policistkou Jú i s jejím androidem, Allisoninou matkou a ženskou ninja bojovnici Tojotou. V kapitole Plecháč se koukneme do minulosti dr. Mannové a v Džahannam si dáme retrospektivu generál poručice Alter Ceelonové. Brian K. Vaughan rozdělil základní dějovou linku do dvou paralelních větví a k jejich sledování zvolil tak trochu filmovou techniku rychlých střihů, prokládanou ještě dalšími vedlejšími epizodami. Příběh tak získal na dynamice a uhání vpřed jako splašený. O kresbu se opět podělila Pia Guerrová s Goranem Sudžukou, přičemž ani tentokráte se nekonají žádné exhibice či experimenty. Oba se drží při zemi a zpracovávají látku tradičním způsobem v klasických jednoduchých panelech.... celý text

Y: Poslední z mužů 7 - Zvláštní vydání 2012, Brian K. Vaughan

Podobně vehementně jako se ujal kresby v předchozí knize, opanoval pole i ve Zvláštním vydání chorvatský umělec Goran Sudžuka. Nakreslil tři vedlejší kapitoly - Hodina naší smrti, Knoflíky, 1000 psacích strojů - a část titulního příběhu. Po dobrodružství na moři tu nyní máme australskou odyseu, která je však spíše jen mezihrou, než že by nějak výrazně posouvala děj. Konečně stejně jsou na tom i tři zbývající příběhy, které rozvíjejí vedlejší motivy nebo nás vrací zpátky v čase, aby nám doplnily informace. Brian K. Vaughan si prostě vybírá oddechový čas a asi nikdo mu to nebude mít za zlé. Ostatně zbraní a frustrace je mezi holkama stále dost na to, aby pro jednou utáhly plytší obsah. Obálky k původním sešitům kreslí už nějaký čas Massimo Carnevale a já s pietou vzpomínám na nedostižné mistrovství J. G. Jonese z prvních knih série. Carnevale je prostě někde trochu jinde. Uvidíme, k jakým metám nás tvůrci zavedou v příštích dílech.... celý text

Y: Poslední z mužů 6 - Holky s holkama 2012, Brian K. Vaughan

Kniha Holky s holkama otevírá druhou polovinu komiksové série Y: Poslední z mužů. Yorick Brown v první polovině cestoval do San Franciska, nyní se vydal s novým posláním do Japonska. Snad proto se kresby nově ujal Goran Sudžuka a kmenové výtvarnici Pii Guerrové nechal jen jeden sešit s názvem „Chlapec ztratí dívku“. Každopádně tato změna se nese v duchu populární hry „najdi deset rozdílů“, tedy pokud se vám to podaří… Scenárista Brian K. Vaughan rutinně vede příběh po přímočaré spojnici k cíli. Už žádná hluchá místa, žádné výplně, či přešlapování na místě. Zápletka má jiskru i dostatečnou dávku napětí. Vyprávění odsýpá bez zbytečného prodlení. Sudžuka jej doplňuje precizní kresbou, která drží fazónu i styl. Neexperimentuje, nenabízí laciné triky, ani se nesnaží být originální za každou cenu. Guerrová ve finálním sešitu je osobitě svá a nemám nic proti jejímu ztvárnění australského dobrodružství Yorickovy dívky Beth. Naopak, líbí se mi. Po pěti albech je asi každému jasné, že série Poslední z mužů není o velkých překvapeních, nenadálých dějových zvratech či výtvarné ekvilibristice. Tohle je poctivá práce v duchu nejlepších komiksových tradic.... celý text

Y: Poslední z mužů 5 - V kruhu 2011, Brian K. Vaughan

Tři příběhy rozprostřené přes osm původních sešitů, a to vše v jednom albu s názvem V kruhu. Už tu nejsou žádní hosté, kteří by na svá bedra převzali okovy tvorby, veškeré základní náležitosti (scénář/kresba) se odehrává v režii dvojice Vaughan/Guerra. Kdybychom chtěli být důkladní a sledovali všechny tvůrce, museli bychom přiznat, že už v minulé knize převzal opratě barev po Pamele Rambo umělec ukrývající se pod pseudonymem Zylonol a stejně tak obálky původních sešitů už nekreslí famózní J. G. Jones, ale nový výtvarník Massimo Carnevale. Ale zpátky k obsahu. Jak „Olizováni plameny“, tak „Héřino putování“ jsou doplňkové příběhy, bez nichž by se hlavní dějová linka bez problémů obešla, ale na rozdíl od bonusu „Komedie & Tragédie“ v Malém kroku pro lidstvo nejsou zmarněním snah po plynulém ději. Jen ho doplňují o boční větve, respektive retrospektivy, a navíc, byť název alba naznačuje opak, se netočí v kruhu. Hlavní kapitola, pěti sešitový „Prsten věrnosti“, pak uzavírá Yorikovo putování za vysvětlením jeho přežití a zcela nezbytně otevírá nové možnosti pro pokračování. Možná je to také důvod toho, že příběh subjektivně zvážněl a dospěl, což je rozhodně ku prospěchu věci. Takže ano, bavil jsem se a jsem zvědav, kudy dál povede cesta.... celý text

Y: Poslední z mužů 4 - Heslo 2011, Brian K. Vaughan

Čtvrtou knihu série Y: Poslední z mužů si mezi sebe rozdělili rovným dílem dva výtvarníci: zatímco Heslo zůstalo v domácích vodách Pii Guerrové, o Soutěsku vdov se postaral Goran Parlov. Přestože se jako hostující kreslíř vehementně snažil zachovat styl - ať už je to rozvržení panelů, propracovanost detailů, drobnokresba nebo figurální koncept - je jeho malba živější, čistší a ukázněnější, než ta, co vychází zpod rukou Pii Guerrové. Ten rozdíl není velký, ale přece jen tu je. Co se týče obou příběhů, nemohou se od sebe více lišit. Zatímco se Heslo po krátkém kovbojském úvodu obrací k psychologii a sexu, v Soutěsce vdov máme znovu co do činění s vyhrocenou paranoiou v ženském provedení, tentokráte ve státě Arizona. Přiznám se, že mi zde zpodobňovaná frustrace žen a jejich rádoby vojenské rituály přijdou trochu k smíchu, byť mají jistě působit přesně opačně. To už si raději dát šokovou terapii od agentky 711. Kniha každopádně sází na dynamiku děje a objeví se zde dokonce i několik nových prvků. Pořád to ale nestačí, aby to čtenáře přibilo do křesla a nedalo mu vydechnout. Alespoň mně se to nestalo…... celý text

Y: Poslední z mužů 3 - Malý krok pro lidstvo 2010, Brian K. Vaughan

Potřetí vstupujeme do série Y: Poslední z mužů a je to tak trochu návrat na stromy. Malý krok pro lidstvo a ještě menší pro komiks oceněný Eisnerovou cenou. Rozběhnuté dvojce nesahá tento díl ani po kotníky. Příběh ustrnul v očekávání možného zázraku, a ten se nekoná. Jakoby si Vaughan dal od nápadů pauzu a Guerrové nezbývá než vykrývat hluchá místa, což se jí bohužel příliš nedaří, i když se snaží, seč jí síly stačí. Celé to dobrodružství v Kansasu prostě nepřináší nic nového. Recyklace je zapnuta na plný výkon a nezachrání to ani výlet na vesmírnou kosmickou stanici. Na začátku se zdálo, že vstup nové postavy Natalie Zamjatinové přilije oleje do ohně, jenže nestalo se a jak přišla, tak zase odchází. K dovršení vší té bídy se nám nádavkem dostává ještě dvou bonusových sešitů s Paulem Chadwickem za kreslící podložkou, které nemají se základní dějovou linkou téměř nic společného a jen prohlubují celkové zklamání bohapustým divadelním pidlikáním. Vraťte nám naše muže, vraťte nám zábavu, vraťte nám vzrušení a ohňostroj nápadů!!!... celý text

Y: Poslední z mužů 2 - Cykly 2010, Brian K. Vaughan

Druhá kniha série Y: Poslední z mužů Briana K. Vaughana a Pii Guerrové posunuje hrdiny za dalším poznáním a dalšími dobrodružstvími. Na rozdíl od jedničky jsou Cykly daleko přesvědčivější a přímočařejší. Co mě u minulé knihy otravovalo a rozčilovalo je vesměs pryč a příběh do sebe absorboval mnoho zajímavého. Rozevírají se nůžky jednotlivých charakterů a stupňuje se tlak v detailech i celku. Přiostření atmosféry je ku prospěchu děje, přestože občasné ataky kanální mluvy ne vždy zapadnou na své místo a v některých pasážích dokonce vypadají, jako by je sem někdo narouboval násilím a za každou cenu. Úvodní textová introdukce - kromě toho, že připomene obsah předchozího dílu - zaujme statistickou úvahou o procentním zastoupení mužů v některých klíčových oborech. S kresbou je to stejné jako u prvních sešitů série: bez velkých efektů, bez překvapení, ale přesně a precizně. Platí i vyzdvihnutí výborných obálek k původním sešitům od J. G. Jonese, u kterých si užiju každý detail. Pokud budou autoři pokračovat ve stejném duchu, je opravdu na co se těšit.... celý text

Y: Poslední z mužů 1 - Jako jeden muž 2008, Brian K. Vaughan

Scenárista Brian K. Vaughan a výtvarnice Pia Guerra tímto albem otevírají komiksovou sérii Y: Poslední z mužů. Už sám název napovídá, o čem to celé bude, přičemž ono symbolické Y odkazuje na Yoricka Browna, syna zastupitelky amerického kongresu, který jako jediný z nositelů chromozomu Y zůstal naživu po zatím nevysvětlitelné celoplanetární katastrofě. A že to nebude mít ve světě žen jednoduché, je nasnadě. Eisnerova cena v roce 2008 za nejlepší sérii, kresbu a barvy mluví jasnou řečí, nicméně prvních pět sešitů (nebo chcete-li kapitol) ve mně zase až takové nadšení nevzbudilo. Chápu, že úvodní díl má připravit půdu, seznámit čtenáře s reáliemi, fungováním procesů v proměněné společnosti a také s jednotlivými protagonisty… ale také by měl strhnout a navnadit potencionální kupce k zakoupení dalšího pokračování. Tržní ekonomika je v tomto ohledu nemilosrdná. Moje pocity z první knihy jsou však vlažné. V každé části mi něco vadilo: nějaký ten detail, vedení děje, Yorikova nanicovatost atd. Přestože kresba je precizní, ničím nepřekvapí ani neohromí. Dokonce mě napadla kacířská myšlenka, že obálky J. G. Jonese jsou vyzývavější a šťavnatější než jeden každý panel. Uvidíme, s čím přijdou další sešity.... celý text

Patrola z pekla 1982, Friedrich J. Wolf

Patrola z Pekla je westernová detektivka, která těží z obou žánrů a přetavuje je do svého vlastního svébytného rámce. Na začátku je mladičký Joe Tyler svědkem zabití štvance šerifovou patrolou, aby se velmi záhy sám ocitl v podobné úloze. Společně s bývalým pistolníkem Burtem Harrisem se proto vydává na strastiplnou cestu do Pekla, aby odhalil pravdu a očistil své jméno. F. J. Wolf smísil oba již zmíněné žánry v dokonalé harmonii. Výsledný produkt je nicméně lehounce atypický a v některých svých projevech poněkud nepřesvědčivý. Problém jsem měl například hned s vyprávějící postavou Joe Turnera, respektive s přístupem okolí k jeho osobě. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že s ním všichni jednají jako s malým dítětem. Ostatně on sám měl sem tam „plenkový syndrom“ a divoký Západ okolo se v takových chvílích stával karikaturou sebe sama. Dějová linka se přitom kroutí jako had. Je to pochopitelné, neboť tady spolu soupeří westernová přímočarost s detektivním zatemněním všeho a všech. Finále je malinko předvídatelné a asi jen dítěti by nebylo jasné, z které strany celou dobu foukal vítr. Patrola z Pekla nejspíš díru do literárního světa neudělá, pro čtenáře hledající neortodoxní výlety mimo mantinely může být zajímavá.... celý text

Záhada počátkem léta 1988, Jan Cimický

Záhadu počátkem léta Jana Cimického bych spíš než mezi detektivky zařadil k románům s dobrodružstvím. Sice tu najdeme poručíka z oblastního oddělení Veřejné bezpečnosti, který vyšetřuje zmizení tři třináctiletých školáků, ale namísto pátrání a sbírání důkazů tu jde více méně o klasické hledání jehly v kupce sena, nebo chcete-li to přesně - tří kluků, kteří se vydali na houby a nevrátili se z lesa domů. Vedle této „adrenalinové“ linie nám autor předkládá ještě druhou, poklidnější partii, a to příběh čerstvé absolventky lékařské fakulty, jejíž umístěnka do horské vesničky Krásné má prověřit její diagnostickou samostatnost. Obě linky jsou vzájemně provázané a bez většího spěchu se ubírají vstříc závěrečnému rozuzlení. Cimický zápletku nijak vášnivě nedramatizuje, její finále je nekomplikované, přehledné a jasné. Možná bych snesl nějaké to zauzlování děje a závěrečné odkrývání tajemství, ale bohužel jsem si musel nechat zajít chuť. Záhada nakonec nebyla tak záhadná, jak se na počátku léta zdálo.... celý text