ludek.n přečtené 3088

Odysea / Podezření 1994, Michael P. Kube-McDowell

Byť se jedná o druhou knihu Asimovova Robouniversa, teprve Odysea Michaela P. Kube-McDowella představuje skutečný začátek série nazvané Město robotů s Davidem Derecem, mužem bez paměti a bez minulosti v hlavní roli. Že se jedná o start nanejvýš povedený netřeba pochybovat, vždyť své jméno tomuto projektu poskytl sám velmistr Isaac Asimov. Mladí autoři Michael P. Kube-McDowell ani Mike McQuay se však velkého jména rozhodně nezalekli a perou tam jeden svěží nápad za druhým. Žádné otálení nebo přešlapování na místě. Tady se dějí velké věci. Ať už je to na podivuhodném asteroidu, ukrývajícím Klíč, v mimozemském hvězdoletu velitele Aranima, záchranné stanici Rockliffe nebo v samotném Městě robotů, akce střídá akci a na nudu tu není čas ani prostor. Pár dětských nemocí se sice objeví, ale není to nic zásadního, co by snižovalo tepovou frekvenci, která hned na začátku Odysey vylétla pěkně vysoko. Tajemné záhady, děsivá bludiště, nevyzpytatelné jevy a minimum postav utvářejí ostře selektovanou, přímočarou dějovou linku, která nemá hluchá místa ani vatové výplně. Příběh pádí vpřed jako utržený ze řetězu a ponouká čtenáře, sáhnout po pokračování.... celý text

Vize robotů 1994, Isaac Asimov

Ambiciózní projekt Isaaca Asimova a nakladatelství Byron Preiss Visual Publications Inc., kteří společně dali plejádě mladých autorů podnět a základní myšlenky k napsání série s názvem Město robotů, otevírá první kniha autorských povídek a esejů z pera samotného Isaaca Asimova, přičemž ústředním tématem jsou, jak také jinak, roboti a slavné tři zákony robotiky. Hodnotit tuto sbírku jen podle povídek, přiřknul bych jí určitě o hvězdičku více. Nezapomenutelné perly, jakými jsou Dvěstěletý člověk nebo Vánoce bez Rodneyho, prostě není možné hluboce neprožít a nevychutnat jejich veskrze ryzí člověčenství. Vedle průměrnějších kousků (Vize robotů, Rasista, Myslí!) vyniknou o to více. Problém jsem měl s esejemi. Odhlédnu-li od faktu, že je už notně poznamenal čas, nechápu, proč je vydavatel soustředil takto pohromadě do úvodní knihy, když byly ve skutečnosti napsány jako předmluvy k jednotlivým dílům série Města robotů a budou se mi tedy znovu vnucovat před každou další novelou Robouniversa. Opakování myšlenek a motivů, neustálé připomínání i pitvání tři zákonů robotiky, jakož i omílání stále stejných odkazů k slavným povídkám, by se určitě dalo snáze přijmout u rozptýleného decentralizovaného systému než ve formě, který je mi tady předkládán, tedy jeden esej za druhým v řadě za sebou. Faux pas, které není možné nepotrestat než ztrátou minimálně jedné hvězdy.... celý text

Lhář 4 2013, Jakub Ćwiek

Velké finále Lokiho série se cele nese v duchu svých předchůdců a už od samotného začátku je jasné, že hlavním posláním knihy je nějak smysluplně spojit a posléze ukončit všechny samostatně vedené dějové větve, které si Ćwiek v předchozím díle nachystal. Všechno a všichni proto míří do New Yorku, kde se chystá poslední grandiózní představení, režírované archandělem Gabrielem. Zajímalo by mě, proč si autor pro vyvrcholení biblických událostí vybral ze všech měst světa zrovna New York City, ale zřejmě vidí za duhu, kam já už nedohlédnu. Ostatně těch věcí, jejichž smysl a význam mi zůstal utajen, bylo v románě povícero, a to si o sobě nemyslím, že jsem analfabet nebo ignorant. Díky tomu, že příběh tentokrát musel dospět k nějakému závěru, lehce se zlepšila dynamika vyprávění a konečně je vidět, že běžíme k cíli, namísto hraní si v písku. Není to sprint a ani přetlaku nápadů se nedočkáme, ale oproti vlečnému člunu předchůdce, je to přece jen postup do vyšší tonáže. Finále příliš nepřekvapí a dalo by se říct, že tak trochu proklouzne mezi prsty, aniž by je zašpinilo. Zůstávám proto nerozhodnut, zde jsem se bavil nebo nudil.... celý text

Lhář 3 2013, Jakub Ćwiek

Po povídkových knihách je tu první román s Lokim, jako hlavní postavou a hybatelem děje. A protože se Jakub Ćwiek rozhodl, že troškařit rozhodně nebude, máme tu hned zkraje Apokalypsu a náběh na konec světa lidí. Loki mezitím hledá narodivšího se Antikrista. Ani napočtvrté se autorovi nepodařilo přesvědčit mě o svých kvalitách. Stylově se románová forma podobá té povídkové, je tu prostě jenom víc vaty a nic neříkajících epizod. Tam, kde je potřeba něco vysvětlit, aby se čtenář neztratil, je to uděláno tak krkolomně, že praštit lopatou po hlavě by možná pomohlo více. Děj knihy negraduje, vyvíjí se spíše metodou náhodně slepených oddílů z ranku šáhni kam šáhni. Chybí tomu napětí i hloubka, příběh je plytký a roztříštěný. A co hůře, rozběhnuté linie se ve finále nespojí, zůstanou na svých rovnoběžných drahách, úplně všechny jsou proto otevřené pro další pokračování. Rozuzlení byť jen jediné z nich se nekoná a odkládá se na příště. Tentokráte jsem třetí hvězdu do hodnocení dosadil jen se sebezapřením a je proto notně odřená.... celý text

Lhář 2,5 – Machinomania 2017, Jakub Ćwiek

Doplnění prvních dvou povídkových knih o lháři Lokim, které podle anotace zaplňuje mezery v jeho dosavadním životopisu. Podle mě to však s tím zaplňováním mezer není až tak žhavé. Lokiho vývojová linie je doposud poměrně volná, a tak nic nebrání přidání dalších povídek. Dokonce ani nemusejí mít nějaké přesné datování, protože i bez něj pohodlně a nekonfliktně zapadnou mezi ostatní kusy. Snad jen tvrzení z přebalu českého vydání, že povídky chronologicky patří až za druhý díl série, není úplně správný, neboť sám autor řadí Obchodníka se sny a Dohazovače k první knize, a teprve titulní Machinomania patří ke knize druhé (speciální český bonus Jmenuji se Mike je pak možné zařadit v podstatě kamkoliv). Jestliže jsem si u předchozích knih série stěžoval, že jsme s Jakubem Ćwiekem nenašli společnou řeč a že mě do svého světa nedokázal naplno zatáhnout, platí to stejné i pro Machinomanii. Jakoby mé čtecí receptory s jednotlivými příběhy nespolupracovaly, bránily se Ćwiekovskému vedení děje a nechávaly se zmást postavami, jejichž jednání a stejně tak cíle jejich snažení mi až příliš často zůstávají záhadou. Snad s přechodem na románový formát se to konečně zlomí a Loki uchopí svou šanci za křídla.... celý text

Lhář 2 2011, Jakub Ćwiek

Druhá Lokiho kniha pokračuje v konceptu potenciálně provázaných povídek, který představil Jakub Ćwiek už v předchozím díle. Archandělský triumvirát Michael-Gabriel-Rafael tentokrát ustoupil mírně do pozadí, když se Michael objevil jen při eliminaci padlého anděla Samaela v Koruně stvoření, nebo když se Gabriel vydal na výlet za svatým Mikulášem na severní pól v Marnotratném bohovi. Za to si dosytosti užijeme hrátek s řeckým bohem slasti Erosem a bohem vína Bakchusem/Dionýsem (Jděte, jste povoláni; Sluhové Metatrona; Marnotratný bůh). Povídky jsou na první pohled delší, strukturovanější a propracovanější, než jak tomu bylo u první knihy, nicméně stále řeším problém s nanicovatými pointami. Tentokrát tu snad nebyla ani jedna jediná, která by mě ohromila či uspokojila. Také mnohé narážky kolem mě propluly, aniž by vyvolaly jakoukoliv reakci mé šedé kůry mozkové. Možná za to mohla má nesoustředěnost, ale s druhým Lhářem jsem se dost potrápil a několikrát jsem se dokonce musel v textu vracet o několik odstavců zpátky, protože mi utekla souvislost děje. Se zábavností a čtivostí tedy zatím padesát na padesát.... celý text

Lhář 2011, Jakub Ćwiek

Úvodní kniha Ćwiekova Lháře má podobu povídek, navzájem spojených ústřední postavou severského boha ohně a lží Lokiho, jenž je prezentován jako veselý šprýmař, cynik, nemilosrdný zabiják, mistr převleků a samozřejmě také jako lhář a podvodník na slovo vzatý. Jeho akční rádius bychom mohli popsat parafrází známé lidové moudrosti: kam Bůh nemůže, nastrčí Lokiho. Ostatně, kdo už by měl o archandělském triumvirátu a Božích zástupech vědět víc, než polští autoři. Vždyť křesťanské Polsko je dnes dost možná papežštější než sám Vatikán. Jednotlivé povídky v této knize jsou svým rozsahem spíše kratšího charakteru, to ale neznamená, že by jim chyběla údernost a tah na bránu. Na druhou stranu mě zklamaly pointy, snad s výjimkou Sebevraha, kterému naopak tleskám. Účelnost vstupů Anubise (Beránkova krev) nebo Belzebuba (Hlupák na kopci) jsem snad ani nepochopil a jejich význam mi zůstal utajen. Přiznávám bez mučení, že tohle obcování s anděly jsem si užil o hodně méně, než pojetí, s kterým přišla o rok dříve jiná polská autorka Maja Kossakowská ve své knize Rozsévač větru. Tak uvidíme, s čím se Ćwiek vytasí v dalších pokračováních.... celý text

Neobyčejné dědictví 2006, Dean Koontz

„Neexistuje žádné prokletí. Existuje jen život jaký je…“ říká Lorrie Lynn svému manželovi Jimmy Tockovi v závěru knihy, a to i přestože se nás autor Dean R. Koontz snaží celou dobu přesvědčit o opaku. Je nespornou pravdou, že v Neobyčejném dědictví vyfabuloval vskutku bizarní příběh, přičemž se nebál ani několika kotrmelců, jež rázem postavily všechno zcela a úplně na hlavu. Na jednu stranu té odvaze tleskám a obdivuji ono bezskrupulózní vrstvení jedné šílené myšlenky na druhou, při podrobnějším nazírání si nicméně musím povzdechnout nad jistým Koontzovým rutinérstvím, které tyto úlety prefabrikuje do typizovaných forem a vtiskuje jim podobu již dříve použitých motivů, stylů a konečně i východisek. Můžete pak hádat, ve které jiné knize už Koontz podobný postup či gradaci použil. S charakterem a chováním jednotlivých postav je to ostatně dost podobné, takže některé už téměř připomínají šablonu vzor XY. Několikrát jsem se při čtení Neobyčejného dědictví přistihl, že spíše než vážně míněný krvavý psychothriller (jak byl nejspíš zamýšlen a jak ho evokuje obálka Robina Brichty) mám před sebou jakousi groteskní parodii z ranku bláznivých veseloher, u níž jsem se bohužel zase až tolik nebavil.... celý text

Paní jezera 2000, Andrzej Sapkowski

„Něco končí a něco nového začíná…“ S Paní jezera každopádně vrcholí románová pentalogie o zaklínači Geraltovi a při vší úctě k panu Sapkowskému, je to finále hodně rozpačité. Skoro bych se nebál prohlásit, že předchozí kniha Věž vlaštovky byl vrchol celé zaklínačské ságy a Paní jezera už jenom zoufale vyškrabuje zbytky zaschlé kaše z prázdné misky. Samozřejmě tak jednoduché to není, ale přesto se to tomu v mnohém podobá. Styl vyprávění znovu prošel změnou a tentokráte spíše k horšímu. Namísto souvislé dějové linie se nám dostává do rukou pompézní mozaika střípků, nejrůznějších fragmentů a epizod, které spolu mnohdy nijak nesouvisí, jen doplňují celkovou vizi Geraltova světa. Proto asi nikoho nepřekvapí, že svázat tyto rozběhnuté linky do souvislého celku a dovést je do oslepujícího finále, které by si všichni zúčastnění bezpochyby zasloužili, se daří jen napolovic. Tím spíše, že Sapkowski kosí své hrdiny s odhodláním vymítače, a v dané chvíli není vůbec jisté, že mu v závěru vůbec někdo zbude pro dokončení příběhu. Možná i díky tomu jsou poslední kapitoly namísto grandiózního vyvrcholení, spíše jen labutí písní, kterou píská elfí Vědoucí Avallac´h na svou flétnu.... celý text

Věž vlaštovky 1998, Andrzej Sapkowski

Zatímco se zaklínač Geralt z Rivie prodírá okupovanou zemí a čarodějka Yennefer hledá stopy zmizelých z Thannedu, princezna zpustošené Cintry bojuje o svou svobodu, život a pomstu. Andrzej Sapkowski ve čtvrtém pokračování Zaklínačské ságy lehounce pozměnil styl vyprávění, zahustil a přiostřil dějové sekvence, přidal retrospektivní flashbacky a celý příběh zahalil oparem tajemna tak mistrně, že člověk při jeho sledování ani nedýchá. Po předchozí knize, kdy na sebe nejvíce pozornosti strhl Geralt z Rivie a jeho družina, Věž vlaštovky dává znovu hlavní slovo mladičké zaklínačce Ciri, která opouští roli rozmarné zbojnice a vrací se ke svému osudovému předurčení naplňovatelky starého elfského proroctví. Změna při níž krev tuhne v žilách a ozývá se ostrý třesk zbraní. „Má je pomsta,“ křičí to v závěru knihy a ten křik je temný, odhodlaný a mnohé slibující. Při hodnocení Křestu ohněm jsem si udělení pětihvězdičkového absolutoria nějakou dobu rozmýšlel, ale s Věží vlaštovky jsem měl jasno okamžitě a o nějakém váhání nemohlo být ani řeči.... celý text

Křest ohněm 1997, Andrzej Sapkowski

Svět je v plamenech a nositelka Starší Krve Ciri je ztracená kdesi mezi zbojníky a lupiči. Geralt s partou přátel nicméně projdou třeba peklem, aby ji našli a zachránili. Třetí pokračování ságy o Zaklínači tak dostává podobu putování nesourodé skupiny družiníků (vedle zaklínače tu máme dryádskou lučištnici, upovídaného trubadúra, nilfgaardského rytíře a prastarého vampýra), pro které žádná překážka není dost vysoká, aby ji společnými silami nezdolali. V Sapkowského neortodoxním podání to kupodivu funguje více než dobře, dějové zvraty srší jiskrami a poprvé mám také pocit, že se mi charaktery jednotlivých postav dostaly pod kůži a nejenže se nedají přehlédnout, ale je nemožné k nim nezaujmout nějaký postoj. Křest ohněm určitě není zběsilá skládačka bojových akcí, kouzel a už vůbec ne romantiky, přesto má od všeho zmíněného trochu odsypáno do tyglíku, z něhož to pak vytahuje a velejemně splétá do podivuhodného a uhrančivého příběhu, který ani chvíli nenudí. Povedené finále, které je jak jinak hodně otevřené, je pak třešničkou na dortu.... celý text

Čas opovržení 1996, Andrzej Sapkowski

Nilfgaardská armáda se hnula a obsadila Lyrii a Aedirn. V Geraltově světě zuří válka, ale kdybyste mě zabili, nedokázal bych říct kdo s kým, za co a proti komu vlastně válčí. Tohle faux pas se mi u této knihy stalo hned vícekrát, naposledy na sněmu čarodějů v Thaneddu, kde jsem se znovu a zřejmě definitivně ztratil ve všech těch šokujících intrikách, příležitostných souručenstvích a podivných tahanicích. Stejně jako Ciri mě to vyplivlo někam na Plotnu, aniž bych tušil, o co v tom sporu vlastně šlo a co se stalo, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Kde je jádro pudla? Zmatený jako rajče v salátu dočítám poslední kapitoly, aniž bych si jimi nějak zásadně ujasnil situaci či nahlédl za oponu. Možná bych si dal raději nějaký ten boj s draky, než tuhle hromadu politiky, byť umně zabalenou do plachty s logem meče a magie. Nevím, je-li to čtenářskou únavou nebo jsem byl jen nepozorný, ale z Času opovržení mi zůstal podivně nahořklý pocit, že snad zaklínačské povídky jsou lepší než celá slavná románová sága. Tápu a hledám smysl toho všeho…... celý text

Krev elfů 1995, Andrzej Sapkowski

Sága o zaklínači Geraltovi z Rivie začíná (samozřejmě nebudeme-li brát do úvahy mnohem později napsaný prequel Bouřková sezóna nebo samostatné povídky). Pravdou však je, že Krev elfů vlastně ani tolik není o Geraltovi, jako o mladičké princezně Cirille z Cintry, řečené Ciri, která přežila vyvraždění celé své rodiny nilfgaardskými nájezdníky. Pokud je na scéně ona, je to klidné a pokojné vyprávění o strastech a slastech dospívající dívky, obdařené magickými schopnostmi, k jejíž výchově přispívají jedním dílem zaklínači a druhým čarodějky. Jakmile však přijde řeč na Geralta, domácká selanka se rázem změní. Jemu je v patách boj, intriky a podezírání, smrt a zabíjení. Sapkowski umí tyhle dvě tváře fantasy krásně propojit do jednoho vzrušujícího celku, u něhož člověk mnohdy ani nedýchá, jen běhá očima po řádcích a otáčí jednu stránku za druhou. Ten pocit, že hned za příštím rohem se něco stane, vás prostě nenechá odejít od rozečtené knihy. Je to strašlivě návykové a z toho důvodu také ostudně krátké. Chcete mnohem, mnohem víc Sapkowského…... celý text

Za stíny 2011, Brent Weeks

Potřetí a naposled vstupujeme do světa Nočního anděla, nositele černého ka´kari Kylara Sterna. Už v předchozí knize se základní dějová struktura značně rozrostla díky velkému množství paralelních doprovodných linií, a tak se navazující třetí díl série může zpočátku zdát poměrně roztříštěný a směřující kamsi do záhuby. Ono opravdu není jednoduché udržet si přehled o všech jednotlivých větvích příběhu, které navíc dál košatí a rozvíjejí samostatné zápletky, přidávají další postavy nebo se vracejí do minulosti. Weeks toto divoké spřežení přesto hladce a bravurně zvládá. Je úžasné sledovat, jak se proplétá všemi zákrutami cesty, aniž by ztrácel ze zřetele cíl, k němuž se chce dostat. Rozběhnuté a míjející se linky se s postupujícím časem začínají spojovat, vrstvit a prolínat. Ne úplně vždy se Weeksovi podařilo vytěžit je na maximum, sem tam se některá z nich nehlučně a nenápadně ztratila ve víru událostí, nebo se její struktura rozpadla do nevýznamných dílků, ale oslepující, bombastické a velkolepé finále v Trayethellu dalo na toto všechno zapomenout. Tady se bojuje, čaruje, osvobozuje, miluje a samozřejmě i dochází k poznání s takovou vášní, že to až člověka posadí na zadek. Jen pro ten závěr jsem chvíli přemýšlel i o absolutním hodnocení.... celý text

Hranice stínů 2010, Brent Weeks

Noční anděl povstal z bídných cenarijských slumů, aby se stal nejlepším nájemným zabijákem, ovládajícím stejně dobře umění meče jakož i sílu magického ka´kari. Brent Weeks pokračuje v líčení osudů Kylara Sterna, který se snaží vymanit ze svého osudového předurčení a začít znova a lépe. Druhá kniha série Noční anděl je v něčem lepší a v něčem horší svého předchůdce. Kylar opouští roli lhostejného zabijáka, pracujícího čistě pro peníze a po krátkém intermezzu v podobě hodného a tichého chlapce přebírá úlohu jakéhosi osudového mstitele a napravovatele bezpráví. Tento posun k částečně kladnému charakteru pak vyvažuje khalidorský Bohokrál, jenž na sebe poutá všechny zápory a negativní emoce. Ač se to na první pohled nezdá, dějová linie tak nabývá klasického schématu dobro versus zlo. Weeks nicméně nezůstává jen v této základní rovině, ale rozvíjí hned několik vedlejších doprovodných epizod, u nichž se dá předpokládat, že se někdy v budoucnu spojí s hlavní kostrou příběhu a vygradují v (doufejme) oslnivé finále. To stávající není špatné, ale ona otevřenost pro další pokračování mu snižuje ambice a zaškrcuje tlakovou klapku. Hranice stínů si každopádně stále drží vysokou úroveň čtivosti.... celý text

Cesta stínů 2010, Brent Weeks

Brent Weeks otevírá Cestou stínů temnou a drsnou fantasy trilogii Noční anděl, která se od svých žánrových kolegů liší především v základních morálních východiscích a také v absenci onoho oparu srdnatého a skrz naskrz čestného hrdinství, jež provází podobné epické ságy. Hlavní hrdina Weeksova eposu Kylar „Azoth“ Stern je totiž aspirant na nájemného zabijáka, a přes všechny jeho charakterové klady je přece jen nesmírně těžké oblíbit si člověka, který vraždí pro peníze. Weeks nás ostatně nešetří ani v jiných oblastech lidského soužití a do bahna těch nejodpornějších vášní nás potopí hned několikrát, přičemž nadějemi na lepší příští šetří. Výsledkem je poměrně ponurá, dospělá fantasy, která si rozhodně na nic nehraje, nic nezakrývá, a pokud snad očekáváte i nějakou tu romantickou linku, se zlou se potážete. To spíš dostanete pěstí do nosu či magickou ohnivou koulí do žaludku, než že se dočkáte úsměvu, nebo nedej bože milého pohlazení. I přes rozporuplnost vzbuzovaných (a většinou zavrženíhodných) emocí, je Cesta stínů napsána tak dobře, že nebudete chtít, aby skončila. Něco vás pudí číst dál, hledat tajemství ka’kari a doufat, že se odplata změní ve spravedlnost a slitování.... celý text

Minulost napříč budoucností 1996, Robert A. Heinlein

Heinleinova neskromná Minulost napříč budoucností je soubor dvaceti povídek a novel, které sice na sebe přímo nenavazují a často nemají ani žádné styčné body, přesto společně dohromady vytvářejí promyšlenou, velkolepou a ucelenou „historii budoucnosti“, které se dá jen máloco vytknout. Nejsem „krátkometrážní“ typ čtenáře, přesto jsem nejednou lapal po dechu a ohromeně sledoval Heinleinovy nápady a zápletky, jež dokázal směstnat do formátu povídky či novely. Samozřejmě taková „Jestli to takhle půjde dál…“ svým rozsahem už pomalu opouští i hranice novely, ale s ohledem na některá jiná Heinleinova veledíla je to jen útlý sešitek. Nicméně právě toto revolucionářské antináboženské dílko jsem si užil snad ze všech nejvíce. Hodně zaujaly také dopravní problémy v povídce „Musejí být v chodu“, neokázalé hrdinství v „Dlouhé hlídce“, skutečně neotřelé ucpávání trhlin lunárních tunelů v „Nepříjemném posezení“ nebo obchodní čachry s „Mužem, který prodal Měsíc“. Snad ještě nikdy jsem nepřiřkl povídkové sbírce plný počet bodů, ale v tomto případě musím udělat výjimku a pokorně sklonit před mistrem hlavu k zemi.... celý text

Zajatkyní na planetě Gor II 2007, John Norman

Nevděčné úlohy pokračovat v rozjeté sérii se po ukončení činnosti nakladatelství United Fans zhostil Václav Soukup a pod svou obchodní značkou Wales vydal sedmý díl Kronik Protizemě. Zajatkyně na planetě Gor je současně posledním v Česku vydaným pokračováním, přestože Norman chrlil každý rok další a další gorskou knihu. Čerstvě je venku 36. díl s názvem Avengers of Gor. Musím se přiznat, že docela chápu, proč série v Česku skončila. Pokud by totiž další Normanovy počiny měly mít podobnou úroveň jako tato kniha, je jen dobře, že už další díly nebyly přeloženy. Zajatkyně je totiž jedním slovem „nuda“, a co je ještě horší, je to nuda, která hladí proti srsti. Úchvatní muži na létajících tarnech, při jejichž spatření vlhnou ženské klíny nekonečnou touhou posloužit pánovi na všechny způsoby… tohle je skutečně nejstupidnější červená knihovna, jakou jsem kdy četl. Na rozdíl od předchůdců tu není nic, co by druhou polovinu příběhu zachránilo. Vlastně i samotné finále, kdy se do hry zapojí starý známý hrdina všech hrdinů Tarl Cabot, je plytké a nic s ničím nespojí. Rozloučení s Gorem nemohlo dopadnout hůře…... celý text

Zajatkyní na planetě Gor I 2007, John Norman

John Norman dal v sedmé Kronice Protizemě vale hlavním dějové linii Tarla Cabota a místo toho rozvíjí vedlejší, ve své podstatě nezávislý, příběh Elinor Brintonové. Na patriarchální společenské zřízení planety Gor se tak díváme pohledem zotročené ženské poloviny, zdůrazněné navíc Elinořiným výchozím postavením hrdé a nezávislé Newyorčanky, jež byla vytržena ze svého pseudo spokojeného pozemského života a přemístěna do drsného prostředí Goru. Docela chápu, proč Norman použil ženský přístup. Kniha by totiž asi těžko ustála všechno to šovinistické mužské holedbání a pregnantní ješitnost gorských superhrdinů. Jistě i na planetě Gor jsou sem tam zlí a odporní muži (alespoň od pasu nahoru), ale objevují se tu vlastně jen tak mimochodem a k doplnění celkového obrazu. Jestliže v předchozích knihách bylo ono otrocké podrobení se žen mužům, všechno to svazování, bičování a pronikání do lůna jen doplňkem dobrodružného děje, tady se tyto ingredience stávají alfou omegou celého vyprávění. Zdá se, že na nic jiného tu už nezbylo místo. Ke škodě čtenáře nutno konstatovat, že se nedozví nic nového, je to jen omílaní starých motivů po sté a stále dokola.... celý text

Pirátem na planetě Gor II 2000, John Norman

Námořní dobrodružství kapitána Tarla Cabota pokračuje. Už se pomalu stává dobrým zvykem, že druhá polovina Normanových románů je jiskřivější a zajímavější než úvodní část příběhu, a nejinak je tomu i v případě Tarlovy pirátské odysey v Port Karu. Přece jenom námořní bitva více než šesti tisíc lodí už je pořádná nálož, a přiznávám se, že si něco takového v reálném světě vůbec nedokážu představit. To mi samozřejmě nebránilo si tuto monstrózní akci užít plnými doušky, ať už jsem věřil či nevěřil, zda jeden člověk dokáže bojovou linii takového rozsahu přehlédnout s použitím jednoduchého dalekohledu, či nikoli (natož pak ji efektivně řídit a velet). Ostatně, tady jsme ve fantastickém světě Goru a ne někde v Atlantiku nebo Pacifiku na Zemi. V závěru se znovu vracíme ke slovutným vládcům planety a jejich vesmírným protivníkům, je to však návrat vlažný a nejednoznačný, jako by už Norman vytěžil z tohoto motivu vše, co se z něho vyzískat dalo a nyní je tedy čas pohnout se dál - třeba až na samotný konec světa…... celý text