ludek.n přečtené 3088

Císař 2009, Stephen Baxter

Uhrančivý název Baxterovy tetralogie - Plátno tkané časem - slibuje na první pohled grandiózní čtenářský zážitek, kterýžto dojem navíc podporuje i anotace, hovořící o prastarém proroctví, jdoucím napříč historií. V mém případě a po přečtení prvního dílu s názvem Císař, však skutečnost zůstala daleko za očekáváním. Hned na úvod nutno podotknout, že se nejedná o jeden celistvý příběh, ale o tři - ve své podstatě - samostatné epizody (plus prolog a epilog) z dějin Británie, jež překlenují období zhruba 400 let po Kristu. Baxter píše dobře, ale poněkud usedle a unyle. Téměř se zdá, jako by se po celou dobu vyhýbal jakémukoli náznaku expresivního děje a prostředkům pro zvýšení dramatičnosti. K dobytí Británie římskými legiemi stačí Baxterovi pouhopouhé tři stránky textu, aniž by se příliš zapotil či zamazal krví. Divocí barbaři jsou v jeho podání až nebarbarsky hodní, hloupí a zmatení. Očekával jsem také nějaké záhady a tajemno, ale bohužel ani na tomto poli se neurodilo: jeden akrostich, slabé náznaky co by kdyby a dost! Vlastně se dá říci, že celá struktura tohoto dílu je podobně povrchní: děj, atmosféra, postavy, emoce, fakta… vše jen tak lehce nahozené, neopracované. Tohle první letem světem britskou historií u mě opravdu mnoho nadšení nevzbudilo…... celý text

Black Hills 2010, Dan Simmons

Dan Simmons dokáže psát stejně dobře vysoce sofistikovanou science-fiction, epickou fantasy, děsivé horrory nebo třeba detektivky či historické romány. Black Hills není ani jedno z toho. V některých chvílích téměř intimní příběh má zřejmě nejblíže k historické fikci, říznuté dobrodružným románem. Zpověď Paha Sapy, indiána kmene Lakotů, plyne zvolna a beze spěchu. Simmons opravdu nikam nechvátá. Spoustu prostoru věnuje detailům, které v podstatě nejsou pro děj nikterak významné nebo zajímavé, mnohdy ani nedotvářejí atmosféru, přesto kdesi uvnitř cítíte, že pro celkový obraz, pro jeho pochopení, jsou důležité a není možné je vynechat. Black Hills nehýří ani emocemi, alespoň ne navenek a přesto je tento Simmonsův román o nich. Bublají pod povrchem a jen občas vyvřou ven v oslepujícím gejzíru, aby se hned vzápětí zase stáhly a ukryly pod vrstvy textu. Odpustil bych si snad jen erotické příspěvky generála Custera, které jsou, stejně jako i celá anabáze s jeho duchem, manipulativní nadstavbou, která má v závěru knihy zřejmě fungovat jako pokus o výsostně americkou sebereflexi. Přestože se nedočkáme nějakého dramatického finále, Black Hills je velice solidním zásekem na Simmonsově tomahawku.... celý text

Válka s běsy 2006, Juraj Červenák

Kniha Válka s běsy je povídkovou nadstavbou trilogie Černokněžník. Hned úvodní mistrovské Zřídlo zkázy je v podstatě přímým pokračovatelem Krvavého ohně, u ostatních kousků je už vazba o něco volnější. Dominance ústřední dvojice hrdinů - Černého Rogana a jeho vlčího průvodce Goryvlada - je pak natolik výrazná, že všechny ostatní postavy stojí zcela v jejich stínu a žádná z nich nepřekročí rámec dané povídky. Proto si můžeme jednotlivé kusy vychutnat jako samostatné literární útvary s vlastním uzavřeným příběhem i pravidly. Povídky nicméně drží jednotnou fazónu a z daných hranic se příliš nevychylují. Vždy je tu nějaké zlo, běs či temná síla, kvůli které je nutno povolat zkušeného a ostříleného černokněžníka. Sem tam se přidá pomocná ruka, ale to je spíše výjimka než pravidlo. Řešení problémů jsou pak různá (i když meč Krutomor je vždy sázkou na jistotu) a povětšinou končí zběsilou krvavou řeží. Mé bezbřehé nadšení si vysloužilo již zmiňované Zřídlo zkázy, dále mě uhranulo vyprávění o strašlivé Polednici v Krvavém ohni, bílém ohni, a Když vyšlo slunce nad Zoborem, pozvedl jsem sklenku šampaňského, abych vzdal Válce s běsy zasloužený hold. Výborná zábava…... celý text

Krvavý oheň 2014, Juraj Červenák

Pokud se Černému Roganovi podaří úspěšně projít přes válčící Vraniborské knížectví, porazit uctívače Bělboha a ovládnout Krvavý oheň, pak se možná stane bojovníkem, jenž dokáže chránit smrtelníky před mocnostmi ze stínů a jiných světů. Červenákova trilogie Černokněžník dospěla do svého finále. Na rozdíl od svých předchůdců začíná opatrně, skoro by se chtělo říct ospale. Je koneckonců pochopitelné, že dnes nebudeme utrácet síly v nevýznamných šarvátkách, ale uděláme vše pro to, abychom byli připraveni na VELKÉ závěrečné zúčtování. A autor pro něj snová nitky a chystá prostředky opravdu důkladně a nemilosrdně. Jenže co to? Ještě nejsme na Kančí hoře u zřídla Krvavého ohně a už planou vášně, srážejí se šiky a jiskry odletují od křížících se mečů na Skalhradě. Se slzou v oku počítáme první významné ztráty. Ach, moji hrdinové, kteří bohové jsou za takovou hrůzu zodpovědní…!?! V porovnání s touto krvavou řeží, je pak vlastní finále už trochu zklamáním, takovou malou domů. Chybějí výraznější emoce a vlastně i nadšení. Na druhou stranu je závěr Krvavého ohně natolik solidní, aby to nezkalilo celkový dojem. Takže shrnuto kolem a kolem - spokojenost…... celý text

Radhostův meč 2012, Juraj Červenák

Dobrodružství Černého Rogana, vědmy Mireny a vůdce Černobohovy vlčí smečky Goryvlada pokračují. Hledání prastarého meče Krutomora zaplete trojici hrdinů do války Lučanů proti Čechům. Červenák v druhé knize Černokněžníka odhodil všechny laciné a kašírované propriety, jež mu motaly hlavu v předchozím díle, a cele se soustředil na příběh samotný. Uhnětl ho z krve, potu a slz, načež mu vdechl příchuť bájného hrdinného eposu. Tentokráte se žádné váhání nekoná. Pryč jsou pohádkové motivy, dojemné slzavé scény i Goryvladovo přešlapování v předsálí. Jede se na plný plyn s vypnutými airbagy. Tlakový hrnec je naládován výbušnou směsí a upouštění páry se děje po celou čtecí dobu. Skvostná finální erupce napětí na Turském poli má pak parametry výbuchu indonéské sopky Tambory v roce 1815. Rogan proti Moragovi, Čestmír proti Vlastislavovi, armáda Čechů proti armádě Lučanů… dobro proti zlu a temnotě. Jediný řádek, odstavec či stránka tady není navíc, stejně jako nechybí jediné slovo, aby Radhostův meč byl celistvý a úplný. Dovolil bych si na závěr ocitovat Miloše Ferka, který v doslovu uvádí, že „příběh je poselstvím, jehož oheň neuhasne, dokud bude v celém vesmíru alespoň jedno oko otevřené a jedno ucho naslouchající“. A oheň druhého Černokněžníka plápolá skutečně jasně a přesvědčivě, vysoko převysoko.... celý text

Vládce vlků 2011, Juraj Červenák

Proslulý lučištník, nemilosrdný avarobijce Černý Rogan jde za svou pomstou třeba až do říše bohyně smrti. Juraj Červenák dal už před časem vale severským, stejně jako anglosaským, mýtům a legendám, aby nám představil ty slovanské. A že to dělá opravdově a celým svým srdcem, o tom žádná. První díl Černokněžníka je bez pochyby moderní a dynamická fantasy s expresivní atmosférou. K maximální spokojenosti mi však přece jen pár věcí vadilo. První a nejokatější z nich je sekvence s ježibabou a ivánkovskou chýší na kuří nožce. Být to humorná fantasy, neměl bych proti této mrazíkovské legrácce výhrady, sem ale pasuje jako pěst na oko. Druhou záležitostí, která se v mém případě zcela minula cílem, byla postava uneseného dítěte coby nositele temného prokletí. Možná to měl být emotivní prvek, já bych ho však hodnotil jako zbytečný a laciný kýč. Asi největší zklamání jsem pak zažil s vlky. Přece jen u knihy nazvané Vládce vlků bych očekával u Goryvlada dominantnější úlohu, než jen příležitostné přihrávky ostatním hrdinům na smeč. Dramatizace knihy je bezpochyby výborná, jenom mi přišlo, že její exponenciála je jaksi obráceně. Vysoké napětí první scény postupně uvadá, až doputuje k finálovému střetu, který pak potvrzuje starou známou pravdu, že jedna dobře mířená rána v pravou chvíli je lepší než přehršel šarvátek, které jsou sice výbušné, ale naneštěstí jedna jako druhá. Lano, napnuté na samou mez odolnosti, kterým si mě autor na začátku připoutal, je už v závěru prověšené až hrůza. Přesto hodnotím vysoko. Červenákovo slovanské pojetí fantasy se mi prostě líbí.... celý text

Skryté město 1995, David Eddings

Tamulská sága vrcholí. Eddings znovu dokazuje, že závěrečný sprint k cílové čáře zvládá bravurně a s mistrovskou pompou zkušeného snovače příběhů. Chvíli jsem se sice obával, zda si neukrojil příliš velké sousto, zda nerozehrál svou partii příliš doširoka a teď nedokáže spojit do všech stran rozběhnuté linky, ale naštěstí tu rozdivočelou smečku dokázal zkrotit, byť ho podezírám, že si přitom neodřel jenom ramena, jako mladičký Talen protahující se oknem cyrgské věže do vězení královny Ehlany. Na jednu stranu je to dobře zvládnutá práce, protože se zde pořád něco děje a doslova se prodíráme množstvím dramatických epizod, na druhou stranu je těch jednotlivých sekvencí tolik, že nám nezbývá, než skákat jako postřelený zajíc od jedné ke druhé v zdánlivě nekonečné řadě. Někdy je to docela matoucí, zvláště když se přidá výměna tváří. Ale protože cíl je už od začátku jasně narýsovaný, nabízí tento přístup určitou dávku vzrušení, a to především v tom, zda se nám podaří bez úrazu dohopsat až k finální metě. Vnímavým čtenářům se současně s tím nabízejí úsměvné sazečské chyby: vehementní lpění na zdvojených L ve slovech jako patrolla nebo kontrollovat, či patvary typu chychotání nebo velvislanec, které už nezachrání ani používání slangu (s ústupem mistra Caaladora do pozadí už jen ojedinělého). Skryté město je každopádně důstojnou tečkou za dvěma sériemi s pandionským rytířem Sparhawkem a jeho přáteli. Takže sbohem a bezpečnou cestu domů…... celý text

Zářící 1995, David Eddings

Boj o záchranu tamulské říše pokračuje. Pandionský rytíř Sparhawk znovu vládne magickému Bhelliomu a s jeho pomocí čelí zradě a temnotě. Druhý díl tamulské trilogie navazuje přesně tam, kde skončily předchozí Plamenné chrámy. Zachován zůstává styl i vatovitá výstavba příběhu. V tomto pokračování se hrdinové ohánějí mečem (respektive jinými smrtícími nástroji) dost možná ještě méně než v díle prvním, zato jejich verbální projevy dosahují takového rozsahu, že je jedna kniha téměř nedokáže vstřebat, aniž by přitom zcela degradovala dynamiku vyprávění. Eddings je nicméně natolik zkušeným stylistou, že si nadvládu této nic neříkající výplně uvědomíte až na samém konci knihy. Zde také naplno vypluje na povrch kontrast mezi výstavbou omračujícího, komplikovaného spiknutí a diletantskou finální zápletkou, která z hlupáků dělá blbce a možná i více. Také používání archaického a slangového jazyka působí zpočátku velice atraktivně a neotřele, ale s přibývajícími stránkami je tento trend čím dál tím únavnější a otravnější. Tím spíše, že řešení ožehavých problémů je zcela pochopitelně v nedohlednu, a tak nezbývá než doufat, že poslední kniha tamulské trilogie pozvedne pochodeň.... celý text

Plamenné chrámy 1995, David Eddings

Pandionský rytíř Sparhawk, hrdina trilogie Elenium, se vrací a účastní se nové výpravy za dobrodružstvím, tentokráte v Tamulské říši. Podobně jako první kniha Elenia, jsou i Plamenné chrámy putovní odyseou, jakousi nabobtnalou fantasy road movie z jednoho konce světa na druhý, přičemž cestou se přinatrefí - jak také jinak - nejedna patálie, při níž nabroušený kus ocele v ruce je tou nejjistější zárukou pokračování děje. K naší škodě je však těch příležitostí máchnout mečem až zoufale málo. Mezery Eddings vyplňuje panelovými diskuzemi o všem, co ho v daném okamžiku napadne, vezme to zprava i zleva, někdy dokonce i svrchu, přesto se mu nějakým záhadným způsobem daří mířit k cíli cesty - k Matherionu, hlavnímu městu Tamulské říše. Vedle nových účinkujících se tu pak objevuje celá řada starých známých postav a předpokládá se, že čtenář zná jejich postavení a vztahy s ostatními z předchozí četby, takže se s jejich představováním již autor neobtěžuje. Pro nezasvěcené pravděpodobně těžký oříšek k louskání, pro ostatní důvod k oprašování paměti. Jelikož se opět jedná i první knihu trilogie, je jasné, že se k ničemu významnému nedobereme a na odhalování pravd si musíme počkat do příště.... celý text

Město 2014, Stella Gemmell

Početná města byla zničena, národy vyhlazeny, generace mladých mužů šly na smrt. Nesmrtelný císař Araeon vysává a drtí prastaré Město svou nikdy nekončící válkou proti nepřátelům říše, že i ti nejvěrnější začnou pochybovat o příčetnosti svého pána a vládce. Z podhoubí bídy, špíny, utrpení a nejhoršího strádání se rodí myšlenka na povstání. Stella Gemmell rozjíždí své ambiciózní fantasy dobrodružství opatrně a s řadou zámlk. Spíše než souvislý děj, připomínají úvodní kapitoly nespojité příběhy, jež mají pouze společného jmenovatele, a tím je ono uhrančivé Město. Teprve později se začnou jednotlivé nitky příběhu zaplétat a vytvářet tkanivo, v jehož uzlových bodech se zkříží osudy jednotlivých protagonistů. Původní myšlenka je bezpochyby dobrá a nosná, ale autorka ji nedokázala dotáhnout do konce a dát ji nějaký smysluplný, ostře ohraničený, význam. Namísto toho si pohrává s nejrůznějšími motivy, které jsou mnohdy na hony vzdáleny základní dějové linii a jakoby bloudí územím nikoho. S postavami je to podobné. Vedle hlavních hrdinů je tu spousta těch, kteří na první pohled hrají úplně jinou ligu a bohužel i na jiném hřišti. Poměrně volný a otevřený závěr mi nevadil, Stella Gemmell nicméně ovinula své Město nelítostně pesimistickým a krutě depresivním nábojem, který tlačí náladu románu do temných podzemních stok.... celý text

Nejtemnější cesta 2011, Guy Gavriel Kay

Nejtemnější cesta, na níž se vydal syn zlovolného boha Rakotha Maugrima Darien, má rozhodnout o osudu Fionavary i všech ostatních světů. Na pláních v Andarienu se houfují mohutné armády Světla a Temnoty, aby vybojovaly bitvu všech bitev. Finále Fionavarské tapisérie je utkáno zajímavě a fortelně, přestože zpočátku má poslední díl trilogie silně uspávací modus operandi. Verbální souboje, byť umně vycizelované, prostě nenahradí máchnutí mečem, o sekeře ani nemluvě. Děj se rozkošatěl do šířky, ale hloubka mu chybí a místy je nahrazena teatrálností. Každá z postav najednou cítí potřebu se vyjádřit, dát zaznít svému hlasu v bohatém tkanivu událostí, bohužel ke své škodě přešlapuje na místě. Téměř jsem už zlomil hůl, když přišel zlom. Lancelot du Lac z komnaty mrtvých na Cedar Sedatu se postavil Nejstaršímu a jejich boj na život a na smrt o duši Dariena dan Rakoth je z ranku těch, na něž se nezapomíná. Kay už poté nepustí opratě příběhu z rukou a vetkává do své tapisérie jednu emoci za druhou v tak bohatýrském stylu, že mu jeho velkohubé tlachání ze začátku knihy odpustíte a ještě se olíznete. Závěr trilogie je skutečně jako z partesu a Nejtemnější cesta je zcela bez pochyby tou nejdůstojnější tečkou, jakou si lze vůbec představit.... celý text

Potulný oheň 2009, Guy Gavriel Kay

Fionavarská válka s Temnotou a strašlivým bohem Rakothem Maugrimem pokračuje. Pětice torontských studentů se vrací, aby každý jeden z nich naplnil svůj osud. Přestože je Potulný oheň ve své podstatě jen překlenovacím dílem, jenž nás má dovést od prvotní zápletky k rozhodujícímu střetnutí a velkému finále, rozhodně nespí na vavřínech ani netyje z očekávání věcí příštích. Kay vrhá do ohně další želízka a kuje meče, až se země otřásá. Do obrazu vstupuje král a válečník bájného Avalonu Artuš Pendragon, jen lehce se dotýkající legendy meče (v Kayově provedení je to kopí), vetknutého do kamene, a úřaduje i Divoká smečka vedená dítětem, které rozkazuje. Po celou dobu balancujeme na hraně expresivních emocí - láska, smrt, hrdinství, sebeobětování, touha, bolest, ztráta - aniž bychom sklouzli k lacinému patosu a kašírovanému dobrodružství. Kay to prostě myslí se svými hrdiny smrtelně vážně a jeho zaujetí pro věc je opravdové a nefalšované. Díky tomu mu odpustíte jistou vlažnost ve vedení děje i místy krkolomné dialogy a necháte se spoutat okouzlujícím světem Fionavary.... celý text

Letní strom 2009, Guy Gavriel Kay

Fionavarská tapisérie, jejíž je Letní strom první částí, je Kayovou prvotinou a současně vzletným vstupem do světa fantasy tolkienovského typu. Kay na rozdíl od svého vzoru ovšem není tak precizní v drobnokresbě, soustředěný na příběhovou linii a chybí mu také onen urputný Tolkienův tah na bránu. Namísto toho tu máme přehršel nejrůznějších mýtů a bájí spletených dohromady, počínaje šamanskými rituály, přes keltské motivy, legendu o jednorožcích až k rohu ze slonoviny, probouzejícího Divokou smečku. Hádám, že v dalších dvou pokračováních k tomuto výčtu ještě nějaké další mýtické paralely přibudou. Kayův styl psaní se podobá divadelní hře, kdy jedna scéna střídá druhou v krátkých oddělených sekvencích, zaměřených vždy na některou z úřadujících postav, v jejichž čele stojí ona pětice torontských studentů, kteří do světa Fionavary sice nepatří, nicméně právě okolo nich se točí většina události. Máme tu tak Kimberly přebírající žezlo vědmy, Paula u Letního stromu, Davora mezi kočovnými kmeny na Pláních, Jennifer v černém Starkadhu nebo Kevina s princem Diarmuidem na záletech v Cathalu. Mění se postavy, kulisy i osvětlení, jenom cíl zůstává stejný, i když v této knize je ještě nekonečně vzdálený…... celý text

Letní královna 2 2001, Joan Carol Dennison Vinge

Zápas o planetu Tiamat vrcholí. Letní královna Luna Zlatý úsvit musí pro svůj lid a jejich právo na život mnoho obětovat. Druhá polovina rozsáhlého románu Joan D. Vingeové se nese v duchu svých předchůdců a přidává i něco navíc. Nabízí nám totiž odhalení, ne-li všech, tak alespoň těch základních tajemství, které příběh až doposud mistrně ukrýval. Je to elektrizující zážitek s vysokou tepovou frekvencí. Autorce se podařilo rozvinout původní motivy do oslepující přehlídky nápadů, hýřících napětím i nepřehlédnutelným potenciálem vysokooktanového děje. Nic není ponecháno náhodě, což činí strukturu vyprávění krásně přehlednou a průzračně čistou. Jestliže jsem si u první části Letní královny stěžoval na jistou pompéznost a megalomanství, nyní je hltám s nadšením sobě vlastním. Je to let bez záchranného padáku, fascinace, vítr ve vlasech a slzy v očích. Všechny arabesky, které Vingeová do příběhu vplétá, fungují a přivádějí člověka k tomu, že se nedokáže zastavit. Každá kapitola se stává posedlostí a konec ho tak přistihne nepřipraveného a toužícího ještě chvíli zůstat v úžasném světě Letních a Zimních Tiamaťanů. Letní královna, a vůbec celá tahle série, má bez diskuzí právo na čestné místo v kterékoli knihovničce.... celý text

Letní královna 1 2000, Joan Carol Dennison Vinge

Letní královna přímo navazuje na příběh Sněhové královny, přestože mezi těmito dvěma díly vyšla v rámci série v roce 1984 ještě kniha World's End. Kontinuita je nicméně beze zbytku zachována, a tak si můžeme v klidu užít snahu obyvatel planety Tiamat, především královny Luny Zlatého úsvitu Letní, o nezávislost a právo na sebeurčení. Samozřejmě se to neobejde bez větších či menších zádrhelů, půtek a bojů. Jestliže se děj předchozího dílu cele (s jednou jedinou výjimkou) odehrával na Tiamatu v relativně krátkém časovém úseku před přicházející Změnou, Letní královna se rozmáchla v prostoru i čase. Vzala na svá bedra hned několik světů Hegemonie a rok sem, rok tam také nehraje roli. Díky tomu tu máme hned několik dějových linií, které běží paralelně vedle sebe. Průzračnost a jednoduchost Sněhové královny tak vzala za své, a nedá se říct, že by to bylo ku prospěchu věci. I nové postavy, v porovnání se starými hrdiny, působí ploše a jejich negativní postoje, jejich rozháranost a nemorální chování přebíjí původní humanitární poselství. Autorka se nás snaží ohromit megalomanským vesmírným komplotem, jdoucím napříč generacemi, tajnými spolky uvnitř tajných spolků, ohavnými grandiózními politickými šarádami, a tak trochu zapomíná na příběh samotný a postavy, které ho utvářejí. Ohromně čtivé, ale s několika málo stíny.... celý text

Sněhová královna 1999, Joan Carol Dennison Vinge

Joan D. Vinge nám ve Sněhové královně představuje úchvatný svět planety Tiamat, na němž zima a léto trvají díky kosmologickým zákonům více jak jednu celou generaci. I když podezírám autorku, že zákony rotující černé díry a jejích oběžnic vznikly v hlavě jejího manžela, nic to nemění na působivosti, s jakou ona sama pak do tohoto vesmíru vetknula svůj příběh, inspirovaný stejnojmennou pohádkou Hanse Christiana Andersena. A přiznejme si hned na úvod, že výborný příběh. Hutný, barvitý, pohlcující, jiskřivý, podpořený výborně zpracovanými postavami. A to nejen těmi, stojícími v záři reflektorů, ale i těmi, které se pohybují mimo ně, a buď po celou dobu provázejí hlavní hrdiny na jejich cestě za osudem, nebo se jen krátce objeví, aby přiložily své polínko do ohně, a poté zmizí. Každá z postav má totiž v tiamatské mozaice své pevné místo, svou danou úlohu a své určení. Je nesmírně zábavné a poučné sledovat všechny ty jednotlivé nitky, jak se postupně splétají, vybarvují a ovlivňují jedna druhou až k rozhodujícímu vyvrcholení. Není třeba se bát ani toho, že by ženská ruka degradovala tuto technokratickou sci-fi fantasii na nějakou zamilovanou romanci či hraní s dřevěnými kostkami. Sněhová královna má, i přes svou vysokou senzitivnost, sílu a charakter opravdového dobrodružství.... celý text

Darebáci 2016, George R. R. Martin

Spisovatel George R. R. Martin a veleúspěšný editor Gardner Dozois dali dohromady jedenadvacet tematických povídek, napsaných na objednávku přímo pro tuto sbírku (případně vytažených ze šuplíku) řadou slavných i méně slavných jmen. Byť by příběhům měli dominovat ničemové, podvodníci, mizerové, šejdíři, lháři, lumpové… prostě darebáci… ne úplně u všech kousků se toto zadání povedlo naplnit beze zbytku. V některých případech je docela těžké nějakého toho zlotřilce vůbec nalézt, natož aby byl hlavní postavou. Některé uváděné darebnosti jsou prostě příliš „soft“, než aby vám to zkazilo náladu na celé odpoledne a jindy je zase snaha lumpačit natolik nucená, až vám to přijde hloupé a úsměvné. Málokterá z povídek svou úrovní vybočuje z průměru a na zlato si nesáhne žádná. K těm povedenějším bych zařadil Rothfussův Bleskostrom, Uvádíme od Connie Willisové, Karavanu do neznáma od Phyllis Eisensteinové nebo Williamsovy Diamanty z tequily. Naopak zklamaly Žesťová žihadla Bradleyho Denta, A čím se živíte Gillian Flynnové, absolutním propadákem pak je příspěvek samotného George R. R. Martina Darebný princ. Zbytek neurazí ani nenadchne, takže kompromis v pocitech i hodnocení…... celý text

Černá orchidej 2014, Neil Gaiman

Pánové Neil Gaiman a Dave McKean nám ve svém komiksovém opusu Černá orchidej představují stejnojmennou superhrdinku, která se od tohoto archetypu postavy snad ani nemůže více lišit. Jak se píše už v úvodu ke knize, tady se boří tradice, konvence, stereotypy a samotné komiksové postuláty. Černá orchidej je prostě v mnohém jiná, než na co je fanoušek klasických DC comics a Marvelu zvyklý. A není to jen McKeanovým přístupem ke kresbě, v níž spojuje až fotografickou přesnost se snovou éteričností, přičemž se nebojí přihodit navrch několik obyčejných skicovaných panelů. Koneckonců scénář stvořil Neil Gaiman, který nikdy neměl daleko ke spojování různorodých světů a prostředí, mýtů, snů a reality do jednoho monstrózního cirkusu, který ohromoval a bavil svou vynalézavostí. Černá orchidej je bez pochyby přesně takovým představením, navíc ve vizuální formě, přičemž oba umělci se v naplňování tohoto programu úchvatně doplňují. Ruku v ruce s tímto vzájemným pochopením jde i ono primitivní kolorování, kdy se střídá monochromatičnost s plnou barevností a často i kombinace obou stylů v jednom panelu. Jednoduše dokonalé! Co mi naopak přišlo zbytečné, byly odkazy k hrdinům DC univerza (na milost bych vzal snad jen Bažináče, přispění ostatních mi přišlo umělé a inkoherentní).... celý text

Safírová růže 1995, David Eddings

Potřetí se setkáváme s pandionským rytířem Sparhawkem, který bojuje o život své královny Ehlany s temnými silami zemošského boha Azashe. Buď jsem si už zvykl na Eddingsův styl psaní, nebo je každá další kniha elenijské trilogie o chloupek lepší než ta předchozí. Safírová růže mě opravdu bavila. Vedle už klasického putování skupiny společníků z jednoho místa na druhé, si užijeme i nějaké ty lokální boje, rytířské špásování, obléhání svatého města Chyrellosu a konečně vyřešíme i otázku kdo je v Eosii víc než bůh. Dějová linka je různorodější a barevnější svých předchůdců, a tak - přestože je kniha rozsahem nejdelší z celé trilogie - se člověk při četbě nenudí. Nějaké překvapivé zvraty tu sice nejsou, ale zápletka je natolik hutná, aby to zase až tolik nevadilo. Postavy jsou také pořád stejně černobílé a jejich vývoj nikam nepokročil, ale pod tlakem událostí je to nakonec malá domů a sázka na jistotu. Co jsi v první knize Elenia ztratil, ve třetí jako bys znovu nalezl. Když se pak ve finále láme chleba, dokonce i nějaká ta dojemná emoce vystrčí růžky. Safírová růže je prostě důstojným zakončením série a smazala nepříliš povzbudivý dojem, který jsem měl z první knihy.... celý text

Rubínový rytíř 1995, David Eddings

Dobrodružná odysea rytíře Sparhawka pokračuje. Rubínový rytíř je čistokrevná road movie, kde skupina přátel a příležitostných společníků putuje křížem krážem z jednoho konce světa na druhý, aby se zmocnila magického artefaktu jménem Bhelliom. Eddings oklestil všechny vedlejší větve a upřel pozornost na jediný motiv: nalezení Bhelliomu. Jeho dílko vykazuje tu nejčistší lineární linii, jaké je fantasy vůbec schopna. Zájmy království, církve i všechny ostatní náležitosti šly protentokrát stranou a řeší se jen Sparhawkovo putování, které pochopitelně není bez jednotlivých dobrodružných epizod, které se cestou přinatrefí. Naši hrdinové je sbírají jako korálky a navlékají na nit, která se možná sice trochu kroutí, přesto ale neochvějně směřuje ke svému cíli. Jednoduché, ale účinné. Na jednu stranu si člověk nemusí lámat hlavu kdejakými složitými koncepty, na stranu druhou však také přichází o moment překvapení. Eddings nenabízí žádný zásadní zvrat a kromě finální sekvence v trollí jeskyni snad ani nevycení zuby. Bojuje se sice každou chvíli, ale všechny ty šarvátky jsou jakoby bezduché. Vývoj postav je tendenční a mnoho zábavy také neposkytuje. Díky přímočarosti se kniha čte lépe než předchozí díl, což zohledňuji v hodnocení, ale na zlatý grál není ani pomyšlení.... celý text