ludek.n přečtené 3088

Odkaz Heorotu 2001, Larry Niven

Planeta Tau Ceti čtyři, pojmenovaná kolonisty jako Avalon, by mohla být rájem, kdyby zde nežili grendelové - žraví, smrtící, mimořádně pohybliví obojživelníci. Pro lidský výsadek už však není cesty zpátky, musejí bojovat a zvítězit. Pánové Larry Niven, Jerry Pournelle a Steven Barnes dali avalonskému dobrodružství to nejlepší, co mohli. Naládovali ho energií a napětím, vyhnuli se tuctovosti i šablonovitému zpracování. Jejich grendelové si sami říkají o srovnání s legendárním Vetřelcem, ale na rozdíl od něj se nemohou opřít o klaustrofobii uzavřených prostor vesmírné lodě. Děsivou atmosféru tak musejí budovat na daleko otevřenější platformě, a je bez debat, že se jim to skutečně daří. Alespoň do okamžiku, kdy je zabit „poslední“ dospělý grendel. Kdyby tady kniha skončila, dal bych ji bez váhání plný počet hvězd. Jenže vyprávění pokračuje dále. Následující masakr má atributy krvavého megalomanství, v němž už není žádný prostor pro drobné psychologické finesy ani cokoli jiného. Je to jen hrůza, strach, boj a smrt. Příběh ztrácí strukturu a mění se v beztvarou masu, která se valí ze svahu dolů a drtí všechno, co jí přijde do cesty. Finále díky tomu zůstalo malinko za očekáváním.... celý text

Vzestup Endymionu 2 1999, Dan Simmons

Je možné označit druhý svazek rozděleného Vzestupu Endymionu přívlastkem „triumfální zakončení Hyperionské série“? Troufám si říct, že ano. Alespoň mě tato poslední část cyklu vzala na nonstop trip, z něhož jsem se nedokázal vymanit, dokud jsem nedosáhl závěrečných titulků. Simmons tady drásá i hladí, a obojí dělá velezkušeně a s noblesou. Někomu může připadat finálový zápas za právo zvolit si vlastní budoucnost patetický, mě ale dostal a užil jsem si ho na 100%, dokonce i se slzou v oku. Jak už slibovala synopse prvního svazku, odkryjí se nám zde všechny záhady a pochybnosti, které jsme si snad přinesli z dřívější četby. Nevracíme se však pouze k tajemstvím z Endymionu, nýbrž zabrousíme až ke kořenům hyperionských Hrobek času, kde jsme potkali původní účinkující. Simmons spojuje nitky a váže poslední uzly, aby tapisérie byla úplná a dokonalá. Je nakonec úplně jedno, že nejspíš každý už dávno uhádl vyvrcholení klíčové zápletky, ke kterému se Raul Endymion ne a ne dopracovat, když je tak krásně konejšivé a sentimentální. Vzestup Endymionu si už nenechal zadní vrátka pro navázání dalších dílů (samozřejmě nikdy neříkej nikdy), a je to jen dobře. Příběh je celistvý a uzavřený. Jsem moc rád, že jsem ve světech Hegemonie člověka a později Paxu pobyl a poznal jeho hrdiny. Někdy se sem bezpochyby vrátím…... celý text

Vzestup Endymionu 1 1999, Dan Simmons

Simmonsova sága, která začala výpravou sedmi poutníků do údolí Hrobek času na planetě Hyperion, se chýlí ke svému závěru. Rozsáhlý poslední díl český vydavatel rozdělil do dvou svazků, což je oblíbená taktika na vytahání peněz z kapes spotřebitelů (za dvojnásobek peněz je k mání jen jedna muzika, protože číst první knihu bez druhé a naopak je holý nesmysl). Na zadní obálce je uvedeno, že budou rozřešena všechna tajemství z předchozích dílů, a je tomu skutečně tak (i když bráno puntičkářsky a doslova, tato synopse by více odpovídala až druhému svazku). Simmons si připravuje půdu pro velké finále opravdu zeširoka. To mu samozřejmě nebrání přicházet stále s dalšími neotřelými nápady a i nadále překvapovat zajímavými myšlenkami. Chvílemi už sice zazdívá díry velkohubými výplněmi, které se opájejí slovy, aniž by něčím podstatným přispěli k vývoji událostí, ale vem to čert, pořád je to nesmírně zábavné a omračující orákulum, od něhož se těžko odchází. Jeho plamen, i po těch stovkách stran, stále hoří vysoko a jasně, neskomírá ani mu nic neubývá na hřejivosti.... celý text

Endymion 1998, Dan Simmons

Od událostí na Hyperionu, jak nám je představily první dvě Simmonsovy knihy, uplynulo téměř tři sta let. Hegemonie člověka je mrtvá a vesmíru vládne pevnou rukou Církev znovuzrozených křesťanů, kteří si mohou dovolit v podstatě cokoli. Vždy, když čtu o organizovaném náboženství a jeho zvěrstvech, hrozí mi silná alergická reakce a jen skutečně mimořádný příběh dokáže odplavit z mého těla všechny jedy. Simmons se s tímto handicapem popral opravdu excelentním způsobem a svou našlapanou dějovou linkou mi dal zapomenout na všechny výtky, které vůči onomu pokryteckému zlořádu mám. Závěrečný boj mezi Štírem a Rhadamanthou Nemes mě doslova zvedal ze židle. Nebylo to ale jenom famózní zakončení, co Endymionu přiřklo plnou palbu hvězd. Simmons totiž celou dobu úžasně pracuje s dynamikou vyprávění a šťastnou ruku měl i při volbě postav. Pravdou sice je, že dvanáctiletá Aenea je v některých okamžicích až příliš ženská, ale koneckonců je výjimečná a předurčená k velkým věcem. Výborně vyprofilovaný je i hrdina proti své vůli Raul Endymion, a pozadu nezůstává ani kapitán Frederic de Soya. V této sérii se toho může udát ještě velmi mnoho zajímavého a já se na to těším…... celý text

Pád Hyperionu 1997, Dan Simmons

Dan Simmons se vrací na okrajovou planetu lidského společenství Hyperion a do údolí Hrobek času ve velkém stylu. Jednoznačně neponechal nic náhodě a rozvíjí svůj zápas o budoucnost lidstva na tak široké a propracované frontě, že nezbývá než smeknout před mistrem klobouk a poklonit se mu až k zemi. Simmons se už dávno neomezuje jen na jednotlivce, ale řeší celou řadu společenských, náboženských a vojensko-politických problémů v doslova babylonské struktuře napříč Galaxií. V povídkovém Hyperionu si připravil půdu a především řadu témat, s kterými nyní může pracovat, rozvíjet je, splétat a propojovat, aby je nakonec dovedl do ohromujícího finále. Nebojí se postavit vedle sebe vysoce emotivní momenty s ostře údernými akčními bojůvkami. Ví, kdy úmorné politické šarády odlehčit a povolit uzdu básnickému snění. V celé té mohutné, rozvětvené kombinatorice si stále drží přehled a jasný cíl. Tahle kniha nicméně není sprint na 400 metrů, ale dálkový orientační běh, plný záludných kliček a hledání terčů. Myslím si ale, že takhle nějak vypadá dokonalost.... celý text

Hyperion 1996, Dan Simmons

Hyperion je čistokrevná sci-fi v duchu těch nejlepších tradic. Dan Simmons zde předvádí skutečné mistrovství, a to od první do poslední stránky. Na pozadí průběžné dějové linie se k nám dostává šestice, ve své podstatě, samostatných příběhů, vyprávěných jednotlivými protagonisty - knězem, vojákem, básníkem, učencem, ženou-detektivem a konzulem. A tak, jak jsou rozdílné jejich charaktery, jsou i rozdílné jejich vyprávění. Emoce a akce se střídají jako na běžícím pásu. Zabrousíme do oblastí hi-technologií, ponoříme se do hlubin politiky, prostřílíme se hlídkami vzbouřenců a popláčeme si nad rodinnými tragédiemi. Ve všech těchto polohách je Simmons precizní a maximálně přesvědčivý. Je úplně jedno, jestli zrovna třímáme v rukou Steiner-Ginn minidělo a probíjíme se četou kommandos, píšeme básně v opuštěném, rozpadajícím se městě nebo přebalujeme malou Rachel Weintraubovou, vždy je to skutečné, opravdové a zaryje se to hluboko pod kůži. Snad jen finále mohlo být méně splývavé, ale ta neurčitost je zcela pochopitelná, vždyť sága pokračuje dalším dílem.... celý text

Kasino Infernale 2014, Simon R. Green

Kasino Infernale se svou strukturou tak trochu podobá třetímu pokračování série Tajných dějin: knihu otevírá předehra, která s obsahem zbytku nemá kdovíjak těsné vazby a v rámci cyklu může fungovat i zcela samostatně, načež následuje samotný hlavní příběh kasina, kde se hraje o lidské duše. Green si jede stále svoje a je nutné mu po pravdě přiznat, že nápady mu rozhodně nedocházejí. Přestože se jedná už o sedmou knihu ze světa Droodů, pořád je tu spousta pobídek, legrácek i samotné akce (mnohdy docela brutálního a nemilosrdného charakteru). Dějová linka je tentokráte možná o něco statičtější než v minulosti, což je bezpochyby dáno omezeným prostorem jediné hlídané budovy, kde navíc nefungují kouzla ani droodské torkézy. Nezbylo tedy nic jiného, než vymyslet dimenzionální brány a kruté hry v cirku, aby se vyplnily hluché místa. V tu ránu tu ovšem máme skládačku samoúčelnosti, která žije sama ze sebe. Stejné je to pak i s postavami, kdy například v případě marsovského summitu se už dostáváme do oblasti čisté alegorie. S dalšími osudy Eddieho a Molly už se v češtině bohužel neseznámíme, neboť zbývajících pět dílů dosud nebylo přeloženo.... celý text

Žij a buď Drood 2013, Simon R. Green

„Vše pro rodinu“ je heslo, které s přímočarostí sobě vlastní razí všichni, kdo se počítají do početného klanu Droodů. Edwin se díky cizímu přispění stal posledním a jediným Droodem na Zemi a toto nechtěné privilegium rozhodně není podle jeho gusta. Green v šestém pokračování Tajných dějin rozehrál hru na kočku a myš. Na začátku se tváří výsostně intelektuálně a nabízí bezskrupulózní dialogovou bouři, jejímiž hlavními protagonisty jsou Edwin a čarodějka Molly Metcalfová. V této knize je jejich vzájemná interakce nejspíš na svém vrcholu. Verbální hrátky hravě přečíslí akční momenty, kterým nezbude než se spokojit s omezeným prostorem v závěrečných kapitolách. Z nich se pak vyvalí všechna špína a brutalita Greenem stvořeného světa. Pitoresknost hrubého násilí je v tomto případě natolik abnormální, že začne stravovat sama sebe a vytvoří pocit něčeho absolutně nepochopitelného. Rodičovská linie je na druhou stranu natolik průhledná a triviální, že se žádné překvapení nekoná. Green nabídl solidní práci, ale rezerv má bohužel více než dost.... celý text

Jen pro nebeské oči 2011, Simon R. Green

Popáté vstupujeme do světa, který hlídá a ochraňuje rozvětvená rodina Droodů, takže si v něm žádná obludná monstra, děsivé přízraky či tvorové noci ani neškrtnou. Alespoň ne tehdy, jsou-li Droodové v plné síle a pohotovosti. Green se v předchozích knihách už vypořádal s hordami Odporných, s Hladovými bohy i s Nesmrtelnými, nyní vrhá do boje satanisty s jejich pokročilou technikou a zbraněmi. Celý příběh malinko zvážněl a ubylo také bizarností, i když sem tam nějaký ten Indigový duch, Bestiální biskup či Lady Zatracení ještě růžky vystrčí. Ani Edwin už po většinu času není ten pomilováníhodný seladon, srandista a superman bez jediné chybičky a vřídku na tváři. Jeho vzteklá a po pomstě bažící podoba je koneckonců mnohem přesvědčivější a realističtější. Kočkování s Molly a ostatními má pak punc kontrastu a dodává do všudypřítomné řezničiny, které nic neubylo na zběsilosti, odlehčující prvek a šanci setřít si z očí krev a pot. Krycí tanečky okolo vůdce satanistů jsou sice prvoplánové, ale i tak mě Nebeské oči zaujaly více, než kterýkoli z předchůdců.... celý text

Srdečné pozdravy z pekla 2011, Simon R. Green

Po dějově izolovaném „Špionovi, který mne strašil“ se s čtvrtým dílem Tajných dějin vracíme zpátky k zápasu rodiny Droodů o lepší svět. Znovu se setkáváme se starými známými a jejich nové starosti jim rozhodně není co závidět. Vždyť temné síly útočí proti samotné Svatyni Droodů a ve hře jsou dokonce i dveře do pekla. Green, věren tradici, rozpoutává na stránkách Srdečných pozdravů doslova krvavá jatka. Tady už proti sobě nestojí nepřítel proti nepříteli, muž proti muži v čestném boji, tady se masakrují lidé a netvoři ve velkém a obludném reji, v němž soudržnost jednotlivých anatomických součástí těla ztratila na významu. Proměna Edwina z bohorovného, zamilovaného a sentimentálního dobračiska na ostře nabroušeného, chladnokrevného mstitele, který necouvne ani před popravou zrádce slibovala opravdu hodně, bohužel Green nevydržel a vrátil se k původní floutkovské Eddieho charakteristice, která s sebou sice nese řadu vtipných hlášek a bonmotů, ale k vůdci tajné organizace dohlížitelů nad světem pasuje asi jako mrtvému zimník. A mimochodem do pekla ani nenahlédneme.... celý text

Špion, který mne strašil 2010, Simon R. Green

Třetí díl Greenových Tajných dějin začíná lehce mimózní epizodou z londýnského Toweru, která by klidně mohla být samostatnou povídkou, neboť její souvislost se zbytkem knihy, potažmo sérií jako takovou, je hodně vágní. Koneckonců on se celý román vlastně odehrává na zelené louce. Z předchozích dílů se sem probojoval jen Edwin Drood, půlelf Modrý víla a téma rodinného zrádce. Vše ostatní je postaveno zcela nově, byť na starých základech. Na rozdíl od předchůdců se až tolik nezabýváme rodinným klanem Droodů, zato se nám připomene Lochneská příšera, tajemný pan Hyde, Tunguzská záhada, Philadelphský experiment a americký Roswell. Dostaveníčko si dáme s agenty a agentkami ze CIA, od vílího dvora a dokonce i z Noční strany. Trochu to vypadá jako ber kde ber, hlavně ať je toho hodně a ve velkých kapkách. To je také možná jádro problému, který jsem se Špionem měl. Podle všech ukazatelů to měla být vysoce natlakovaná četba, ale já se (až na pár světlých okamžiků) nudil. Uspávalo také repetitivní opakování některých základních faktů.... celý text

Démoni jsou věční 2009, Simon R. Green

Pozvedat impérium z trosek byla vždy nevděčná úloha a Edwin Drood to ve druhém díle Tajných dějin poznává na vlastní kůži a pěkně zblízka. Simon R. Green tentokrát neútočí z první řady a plným arzenálem, ale rozehrává partii pozvolna a na široké frontě. Zápas o vůdčí roli v rodině Droodů přibarvuje snaha světových velmocí řešit si věci po svém, a na scénu přicházejí také požírači duší, aby připravili příchod strašlivých Hladových bohů, odhodlaných zničit vše živé na Zemi. Gradace děje je tedy zajištěna jak se patří. Green navrch přihodil i nějaké ty hrátky s časem a samozřejmě nezahálí ani Zbrojnice, vedená strýčkem Jackem. Kromě starých známých se objevuje několik nových postav, nicméně na jejich dlouhou životnost (snad s výjimkou Gilese Deathstalkera) bych nevsadil ani pětník. Proč tedy dávám jen průměrné hodnocení? Abych se přiznal, očekával jsem od Greena trochu více vážnosti a serióznosti v duchu Flemingovských tradic, byť by byly vnořeny do světa kouzel a magie. Tajné dějiny mi však zatím nabízejí spíše šílenou (rádoby akční) pohádku.... celý text

Muž se zlatým torkézem 2008, Simon R. Green

Se Simonem R. Greenem jsem se doposud potkal jen v novele „Rozdíl, na kterém po čertech záleží“, uveřejněné v sborníku s názvem Temné uličky. Tohle je tedy má první románová zkušenost a synonyma, která mi naskočila hned v úvodu, byla: RYCHLE A ZBĚSILE. Green se s tím rozhodně nemazlil a hned zkraje do mě nasypal kulometnou dávkou pořádnou porci olova, o nějakých šípech z podivné hmoty ani nemluvě. Mělo to však malinko kontraproduktivní účinek. Namísto oslavných fanfár, mi tohle umanuté řádění natolik zahltilo receptory, že jsem se pro následující jemné příběhové nuance stal necitlivým, ba nebojím se říct až znuděným. Přecházení od jednoho odpadlíka ke druhému opravdu nemohlo být zoufalejší. Do struktury děje přispívalo jen málo a z hodnocení odlupovalo jednu hvězdu za druhou. Z latergie mě neprobralo dokonce ani finále, přestože zbraně a štíty byly znovu v pohotovosti. Vinu za to dávám pompézní lacinosti, která se v závěrečném účtování vetřela do všech koutů Droodské svatyně a nebrala ohledy na nic a na nikoho.... celý text

Míšenci 2008, Robert J. Sawyer

Sawyer se v závěrečném díle neandertálského cyklu trápí. Jako by nevěděl, co si s příběhem počít dále, a tak nás zavalí diskusemi o genetice, ženské otázce, mateřství, božském orgánu a konečně i o podílu mužského testosteronu na zkaženosti světa. Hrozně rád bych mu za to přiznal zásluhy a řekl, že jeho spisovatelská invence dokáže překlenout jakoukoli propast, ale bohužel nic takového udělat nemohu. První dvě třetiny knihy jsou prostě bez chuti a bez zápachu v šedé zóně nikoho a ničeho. Dynamika žádná, témata bez nápadu, recyklace bídy a ubohosti. Sawyer se točí v bludném kruhu, přešlapuje na místě a zoufale hledá únik. Když už se zdá, že to nemůže být horší, zapne turbo a řítí se nadsvětelnou rychlostí vstříc závěru. Je to násilné, nesourodé, laciné a průhledné jako skleněná deska, ale i přes to všechno mu fandíte a držíte palce, aby to vydržel až do konce. Už je jasné, že zlí jsou zlí a hodní jsou hodní. Není to žádné terno, ale díky za ty dary. Zazvonil zvonec a pohádky je konec…... celý text

Lidé 2007, Robert J. Sawyer

Kvantový portál mezi světem lidí a neandertálců je znovu otevřen. Konfrontace světonázorů je nabíledni. Je vůbec možné nalézt mezi tolik odlišnými společenstvími společnou řeč? Sawyer přidává další dílky do své neandertálské skládačky. Přestože se snaží přijít s novými nápady a oživit téma emočně zabarvenými vsuvkami, je cítit, že už jaksi není z čeho brát. Příběh jako takový stagnuje a dočkáme se pouze doplňkových epizod, které více či méně rozšiřují už dříve představenou platformu dvou odlišných světů a kultur. To samozřejmě neznamená, že by tento přístup byl vysloveně špatný, ale Sawyerovi se bohužel nedaří vykřesat jiskru, o zapálení ohně ani nemluvě. Sem tam se textem mihne zajímavá myšlenka - například sekvence u památníku obětem války ve Vietnamu je skvostná - ale celkově kniha skomírá a drží se nad hladinou jen zuby nehty. I zvolená forma vyprávění (terapeutické Ponterovo sezení) nebyla zvolena nejšťastněji a působí nebývale zoufale. Nebýt vietnamského památníku a několika dalších podobně povedených okamžiků, nejspíš bych poslal hodnocení o třídu níž, takto dám Sawyerovi ještě šanci.... celý text

Hominidé 2006, Robert J. Sawyer

Robert J. Sawyer přišel s myšlenkou dvou oddělených paralelních světů - v jednom vládnou lidé, ve druhém neandertálci - které se díky experimentu s kvantovým počítačem na krátkou chvíli spojí a vzniklou bránou propadne jeden z neandertálců. Tento nápad umožnil Sawyerovi konfrontaci dvou odlišných způsobů myšlení, chování, nazírání na náboženství, ale třeba i na stvoření vesmíru. Neandertálský kvantový fyzik Ponter Boddit reprezentuje racionální nezkaženou přírodní sílu ve světě lidské zhýralosti, agresivity a pánbíčkářství. Na druhou stranu ani neandertálská civilizace není tak dokonalá a utopistická, jak by se na první pohled zdálo a i tady se najde nějaká ta šmouha. Přiznávám románu výbornou čtivost, i když jsem se v přednáškách z kvantové fyziky chvílemi ztrácel. Za to diskuze o Bohu, neposkvrněném početí, posmrtném životě, ráji a pekle, jsem ocenil, maje na úlohu náboženského uchvácení podobný názor jako autor. Zklamání mi přineslo snad jen neobyčejně prosté a nekomplikované řešení veškerých problémů, na které jednotliví hrdinové v knize narazí. Pozitivní polarizace (především na straně lidí) je až nepřirozená. Uvidíme, kam se bude příběh vyvíjet dále…... celý text

Zakuti v oceli 2016, Miroslav Žamboch

Stroje by neměly zabíjet lidi… a mechanik Matyáš Sanders si to díky bolestné osobní zkušenosti uvědomuje více než kdokoli jiný. Miroslav Žamboch ve své postapokalyptické vizi ze zdevastované Země vsadil na přímočarou akci. Lidé versus stroje, odhodlání a vůle člověka proti mechanické síle strojů. Žádné úkroky stranou nebo přešlapování na místě. Tank kapitána Knispela se řítí nemilosrdně vpřed pustinou a nic ho nemůže zastavit. Je to nesmlouvavá a vražedná touha po pomstě, co od jisté chvíle řídí jednání hlavních postav. Jejich štvanice je dechberoucí a jen horko těžko stíháte otáčet stránky. Žamboch krásně a přirozeně balancuje adrenalinové dávky sršícího napětí a únikové plochy zklidnění. Není při vysoce expresivních scénách zběsilý, ani se neopájí bezuzdným násilím či hektolitry krve, přesto jsou jeho akční sekvence sdostatek drsné a syrové. Přestože se jedná o fikci, věříte mu každé slovo. Zakuti v oceli mají velice solidné příběh a jsou silné i ve finálovém sprintu. Tuhle Žambochovu knihu jsem si užil do posledního písmenka.... celý text

Tkadlec 2010, Stephen Baxter

Série Plátno tkané časem se uzavírá. Ocitáme se v roce 1940, abychom byli svědky invaze německých vojsk do Británie. Po římském eposu, vikinských dobrodružstvích a křesťansko-islámských bouřích tu tedy máme alternativní válečnou fikci, která nám odhalí postavu Tkalce a všechna tajemství, ukrývající se za jednotlivými proroctvími. Kniha tentokráte nepřeklenuje století, nýbrž nás provede jen třemi lety albionského protektorátu. Díky tomu (a na rozdíl od předchozích dílů) má kniha v podstatě souvislou dějovou linii. Dynamice vyprávění to překvapivě příliš nepomohlo, na druhou stranu už není důvod stěžovat si na nesourodost a celistvost příběhu. Alternativní historie mají z mého pohledu vždy jeden zásadní handicap: víme, jak to bylo ve skutečnosti a zásadní otázkou k řešení je, zda se změněným dějinám podaří trumfnout realitu dostatečně zábavným a podmanivým způsobem. Tkadlec se ještě navíc musí vypořádat s dědictvím svých předchůdců a vyjasnit všechny nasbírané záhady. Obojího se poslední díl Plátna tkaného časem zhostil se ctí, přesto mě nepřesvědčil, abych hodnocení posunul výše než u předchozích knih.... celý text

Mořeplavec 2010, Stephen Baxter

Jestliže jsme se v předchozích dvou knihách cyklu, nazvaného Plátno tkané časem, prodírali britskou historií, ve třetím díle se podíváme na Iberský poloostrov a do Svaté země. Dějiny Británie vyměníme za dějiny křesťanství a podíváme se na jeho rozhodující konflikt s islámem při křižáckých válkách. Stejně jako u předchůdců je kniha sestavena z několika generačně izolovaných příběhů, do nichž však tentokráte prosákly jak postavy, tak některé významné propriety z prvních dvou knih. Každá epizoda je navíc dvoucestná, řešící konflikt nadějí, přesvědčení a především víry. Křesťané proti muslimům, muslimové proti křesťanům, král proti králi, rodina proti rodině. Budeme-li zjednodušeně nahlížet na Císaře jako na výhradně historizující knihu a na Dobyvatele jako na knihu plnou dramatických bojů, pak můžeme Mořeplavce označit přívlastkem „tajemný“. Ve větší míře totiž rozvíjí záhadný plán onoho neustále zmiňovaného Tkalce a do tapisérie přidává i nejednu pochybnost. K tomu dostáváme nádavkem také vstupní školení v nauce o šifrování od brilantního Rogera Bacona a dotkneme se i tužeb slavného Kryštofa Kolumba. Zajímavé, podnětné, poměrně zábavné, pořád se tu ale najdou plochy, u nichž jsem usínal.... celý text

Dobyvatel 2009, Stephen Baxter

Vláda říše římské v Británii je u konce. Píší se nové dějiny, kterým vládnou divoké severské vikinské kmeny. Baxter pokračuje ve své historické epopeji. Stejně jako první díl Plátna tkaného časem je i Dobyvatel tvořen několika samostatnými epizodami, které mají jednoho společného jmenovatele: Isoldino menologium, prastaré přesně datované proroctví, předávané z generace na generaci a překlenujících dalších cca. 600 let britské historie až k bitvě u Hastingsu v roce 1066. S příchodem Vikingů nabrala dějová linka výrazně syrovější a dramatičtější tón, díky čemuž mají jednotlivé příběhy daleko vyšší potenciál zaujmout, než jak tomu bylo v předchozí knize. Bojové akce tentokrát tvoří vrcholy jednotlivých vyprávění (s výjimkou úvodního Žoldnéře), k nimž jsou nasměrovány všechny indicie. Ať už jsou to jatka na ostrově Lindisfarne, bitvy u Ethandune nebo u Haestingaceasteru, Baxter nás vezme přímo do první řady a vůbec se neostýchá, aby nám předvedl všechnu tu hrůzu a brutalitu opravdového boje muže proti muži. Přestože oceňuji vysokou dynamiku děje, stále mi dělá problém nesourodost jednotlivých epizod a obrovské časové mezery mezi nimi. Chápu Baxterovu snahu představit nám na omezené ploše historii Británie od počátku věků až do současnosti, nicméně to neznamená, že z ní budu unesený, pokud to nebude dokonalé.... celý text