ludek.n přečtené 3088

Daredevil: Zmrtvýchvstání 2013, Frank Miller

Frank Miller začínal s komiksovým Mužem beze strachu - Daredevilem jako kreslíř, záhy už ale promlouval do celého konceptu a směrování této superhrdinné série. V roce 1986 pak společně s Davidem Mazzucchellim stvořili sedm sešitů, které dohromady dávají souvislý příběh Born Again neboli Zmrtvýchvstání. Millerův výbušný scénář nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co může komiksový svět nabídnout. S Mattem Murdockem si sáhneme až na samé dno, abychom se od něho odrazili a vybojovali bitvu nejen proti zběsilým protivníkům, ale i s vlastní nepříčetností a paranoiou. Miller si to nijak neusnadňuje. Ten pád cítíte ve všech kostech a záhybech těla. Je to drsné a nekompromisní vyjednání, přitom se neztrácí promyšlená a do posledního detailu propracovaná struktura. Žádné zběsilé scény nejsou na pořadu dne, občas vykoukne i nějaká ta lyrická pasáž. Kresba Davida Mazzuccheliho jde s tímto vyzněním ruku v ruce. Je právě tak uvolněná, dynamická a koherentní, jak je v daném okamžiku třeba. Snad jen do obálek jednotlivých sešitů mohl přidat více šťávy. Každopádně tato Daredevilovská minisérie mě hodně bavila.... celý text

Daredevil: Ďábel strážný 2014, Kevin Smith

Daredevil volume 2 a roky 1998-1999. Za dirigentským pultíkem stojí Kevin Smith, kreslí fenomenální Joe Quesada společně s inkerem Jimmy Palmiottim, barvy si vzali na starost Dan Kemp, Richard Isanove, Laura a Drew ze studia Avalon. V příběhu narazíme na Natashu Romanovovou alias Black Widow, Petra Parkera čili Spidermana, mihne se tu doktor Strange, záporáky pak zastupují Mysterio a Bullsey. Tohle všechno a ještě mnohem víc je osmidílný Ďábel strážný. Scénář je povedená směs akčního příběhu a hloubání nad božím poselstvím. Smith tyhle dvě roviny dokonale spojil, přidal pár drásavých scén s matkou Maggie, bezejmenným dítětem a především s rozervanou Karen Pageovou, zahustil, zamíchal a nakonec to celé protáhl mlýnkem na maso. Startovní výstřel byl vskutku grandiózní a minimální první polovinu příběhu jsem div nevytrhával stránky z knihy. Jakmile se však blížilo odhalení pravdy, začal jsem mít neblahý pocit, že vyprávění se vydalo špatným směrem a zní falešným tónem. Naštěstí tu byl ještě Joe Quesada, jehož přesná a precizní kresba, podpořená navíc výrazným a nezaměnitelným Palmiottiho konturováním, je prostě úchvatná. Byť mi v některých panelech Daredevil připomínal čertíka z krabičky a v jiných zase zatraceného newyorkského hip-hopera, bylo cestování skrz panely zážitek nad zážitky (a ten Natashin zadeček v modro-černé kůži prostě neměl chybu). Za mě to bylo Daredevilovské dobrodružství jak se sluší a patří.... celý text

Daredevil: Na černé listině 2016, Frank Miller

Na tomto výběru Daredevilových dobrodružství je jasně vidět, jak vypadal komiks na přelomu 70. a 80. let. Šablonovité epizodní scénáře, jednoduchá kresba s jednolitě barevným pozadím (na renderované prostředí rovnou zapomeňte), ukecané dialogy (vysvětlující mnohdy vše okolo samotného děje, včetně scénických komentářů) atd. Zásadním problém podobných výběrů je vytržení z kontextu série (pokud nemáme to štěstí, že se jedná o samostatné příběhy). V tomto kompletu je to tak i tak. Skutečně markantní hození do studené vody je hned první sešit č. 158 s názvem Smrtelný omyl, který nás bez skrupulí vrhne bezprostředně do probíhajících událostí, včetně odkazů do hluboké Deredevilovské minulosti. Přestože vydavatel dělá všechno pro to, aby nám chybějící děj přiblížil v úvodním textovém prequelu, k úplné čtenářské pohodě to nestačí. Tím hůře, že i v dalších kapitolách, které jsou už přece jen příběhově ucelenější, se sem tam předpokládá znalost předchozích dílů. Bullsey, Hulk, Octopus, Gladiátor, Mauler, ti všichni stojí proti Muži beze strachu a rozehrávají na stránkách Černé listiny svou špinavou hru.... celý text

Silver Surfer: Zrození 2016, Stan Lee

Jak už sám název knihy napovídá, Stan Lee zde mapuje samotné začátky Norrina Radda alias vesmírného strážce Silver Surfera, který se poprvé objevil jako součást příběhů Fantastické čtyřky a teprve později se dočkal vlastní série. K pěti příběhům, uvedeným v této knize, je třeba přistupovat s vědomím, že vznikly už v roce 1968 a ono více než půlstoletí je na nich zcela pochopitelně znát. Scenárista Stan Lee chtěl do Marvelovské stáje přidat jednu bytostně čistou duši, což se mu možná povedlo až příliš. Apoštolská vznešenost jeho hrdiny je místy tak ostentativní, až je směšná. V dnešní globálně konzumní době vyznívá veškerý ten biblický patos nepřirozeně a přehnaně uměle. Člověk pak lehce nabude dojmu, že velký hrdina, bojující všemu navzdory za lidské uznání, je ve své podstatě hlupák, jehož kdekterý padouch opije rohlíkem a natlačí do role, kterou nechtěl nikdy hrát. Celkovou dynamiku také sráží jistá repetitivnost motivů, kdy se opakují jednotlivé prvky, záměry a dokonce i celé pasáže. John Buscema s Joem Sinnottem naproti tomu odvedli v kresbě výbornou práci a ukázali, že už na konci 60. let minulého století měla výtvarná stránka komiksů vizionářský potenciál.... celý text

Válečné jizvy 2016, Chris Yost

Jmenuje se Marcus Johnson, je nadrotmistrem armády Spojených států a měl by bojovat ve válkách, ne proti superpadouchům jako jsou Taskmaster nebo Orion. Jenže tady se hraje o mnohem více, než jen o jeden (ne)obyčejný život. Pokud máte zájem o vysoce akční komiks, jste na správném místě. Pokud ale chcete příběh, sáhněte raději po jiném albu. Nemohu samozřejmě s čistým svědomím říct, že by Válečné jizvy neměly myšlenku nebo že by postrádaly souvislou a smysluplnou dějovou linii, jenže tady je v popředí zájmu zběsilé tempo, které člověka nenechá vydechnout a hrne se vpřed jako těžkotonážní buldozer s obrovskou radlicí. Taskmaster, captain America, S.H.I.E.L.D., Deadpool, Hadí bratrstvo a velké tajemství Nicka Furyho prostě nedají nikomu moc prostoru na přemýšlení nebo šťourání se v detailech. Šest sešitů nepřetržité bojové akce podle Christophera Yosta bravurně zhmotněné výtvarníkem Scotem Eatonem. Natlakováno je na maximum, airbagy jsou odpojeny, poutat se je zbytečné, protože tohle je jízda smrti.... celý text

Občanská válka 2021, Mark Millar

Už jen při zběžném nahlédnutí do tohoto alba marvelovských Legend musí být každému hned jasné, že tady se hraje ta nejvyšší komiksová liga. Souvislý a uzavřený příběh Marka Millara se někomu může zdát malinko nepřehledný (vždyť do akce se zapojí tolik superhrdinů, že až oči přecházejí a je opravdu nanejvýš vhodné mít o jejich identitách alespoň základní přehled), nicméně díky pevné struktuře a ostře kontrolované dějové linii ze svého směru neuhne ani o píď a provede vás všemi nástrahami Občanské války s přehledem mistra pera až k velkému finále. Své si k tomu samozřejmě přisadil i Steve McNiven, jehož kresba je prostě dokonalá. Ať už se jedná o detaily, nebo celkové pojetí, nedá se mu vytknout snad vůbec nic. Jediná čára není navíc a žádná ani nechybí. Je v tom dynamika i preciznost. Krásně odlišíte jednu postavu od druhé a neztratíte se ani v davu. Také bych vyzdvihl kolorování Morry Hollowellové, které je opravdu povedené, střízlivé a umírněné, přestože se klidně mohla utrhnout ze řetězu a vypálit nám zrak děsivým ohňostrojem všech barev duhy. Takže u mě hodně dobrý…... celý text

Spirála času 1971, Georgij Sergejevič Martynov

Podle anotace má Georgij Martynov ve svém románu Spirála času představit čtenářům smělou vědeckou hypotézu, ke které přimíchá záhadné starověké rukopisy, legendu o bájné Atlantidě a posledním Atlanťanovi, dokonce i výboje Čingischánových armád na území budoucího Ruska. Zdá se vám tento výčet poněkud nesourodý? Pak jste uhodili hřebíček na hlavičku. Pojítkem měla být pochopitelně cesta časem, jenže Martynova teorie je natolik vachrlatá a motivace k ní natolik neurčitá, že příběh prostě nedrží pohromadě. Buď to, nebo jsem záměry a cíle tohoto literárního pokusu vůbec nepochopil. Koneckonců každý, kdo se pustí do čtení Spirály času, velmi rychle pochopí, že Martynov možná chtěl z nějakého záhadného popudu psát vědeckou fantastiku, ale sklouzlo mu to spíše do pseudo historického eposu. To by nakonec zase až tolik nevadilo, kdyby se za každou cenu nechtěl prezentovat jako sci-fi autor. V tomto zaměření však prohrává na body a jeho snaha připomíná více amatérského potápěče než profesionálního plavce. Spirála času je vyprávěním odnikud nikam a ještě oklikou.... celý text

Marťanský elixír 1983, Kir Bulyčov (p)

Kdo by se nechtěl vrátit do mladých let, napravit všechny chyby, kterých se dopustil, a začít znovu a lépe? Zvláště pokud nepřijde o jedinou vzpomínku či těžce vydobytou životní zkušenost. Ale opravdu by takový nový začátek byl tak jednoduchý, jak se to na první pohled zdá? Někteří guslarští občané si to díky marťanskému elixíru mají vyzkoušet doslova na vlastní kůži. Kirill Bulyčov stvořil Guslar, aby zde s humornou nadsázkou mohl pranýřovat nešvary lidské společnosti. Nejspíš se u psaní podivuhodných dobrodružství guslarských občanů vždy dobře bavil. V Marťanském elixíru však až tolik míst k zasmání není, spíše tu na nás vykukují témata k zamyšlení. Číst tuto knihu před třiceti lety, možná bych ji považoval za hloupou a stupidní, jenže dnes ve svém seniorském věku už přece jen cítím k procesu stárnutí daleko větší respekt a nejeden autorův motiv mi rezonoval v hlavě ještě dlouho po dočtení. Ne, že bych byl z Marťanského elixíru unesen ke hvězdám, ale ani bych ho nezvrhoval a nezahrabával dospod knihovny.... celý text

Dlouhé svítání na Enně 1986, Jevgenij Jakovlevič Guljakovskij

V Guljakovského Dlouhém svítání na Enně se znovu setkáváme s inspektorem Rotanovem, kterého jsme mohli poznat už v Smrtící mlze. Nejedná se však o pokračování v pravém slova smyslu, neboť se zde setkáváme s odkazy na události, které se odehrály v mezidobí a které bohužel nejsou českému čtenáři známy. Rotanov nicméně neztratil nic ze svého sex appealu ani ze své pověsti muže činu, na druhou stranu povyrostl do téměř nepřirozené (a otravné) dokonalosti. Enna je centrem podivných jevů a kdo jiný by se o ně měl postarat, když ne náš nezdolný hrdina. Rotanova proklamační uvědomělost vlastní nezdolnosti je natolik za hranou, že vedlejší postavy působí mnohem přirozenějším a věrohodnějším dojmem. Ke konci se už nejde nesmát, kdykoli hrdinný inspektor otevře ústa, aby nám sdělil nějakou vesmírnou moudrost. Děj jinak odsýpá docela svižně, a pokud neuvíznete na časoprostorových paradoxech, projedete stránkami jako nůž máslem. Spousta věcí zůstane nedořešena, některé detaily nejsou dokonce ani vysvětleny (možná pro dobro věci), ale příběh jako takový je přesto zdárně uzavřen.... celý text

Smrtící mlha 1984, Jevgenij Jakovlevič Guljakovskij

Planeta v systému Alfa-Draka je už dvě stě let odříznuta od jakéhokoli kontaktu se Zemí. Kolonie je zničená a zbytky pozemšťanů přežívají v lesích, kde se brání smrtící mlze - ljussům. Kromě toho jsou ve válce s lidem podobnými singlity. Nyní sem přilétá inspektor Rotanov, aby zjistil, co se to na planetě vlastně děje. Ve vědeckofantastické literatuře poměrně klasickou zápletku dokázal Jevgenij Guljakovskij uchopit více než zajímavě, přičemž ji vdechl jak pel akční napínavosti, tak i hlubokomyslného přesahu, sahajícího až někam k smyslu života a idejím funkční utopie. Celé to zkoumání příčin a následků lidského zápasu o vlastní místo na slunci je kupodivu vysoce životaschopné. Neutápí se v nabubřelé propagandě lepších zítřků, kterou nám ruští sci-fi autoři tak přečasto podsouvají, ani nezabředává do rádoby inspirativních psychotestů či zkoumání síly filozofie izolované skupiny. Guljakovského vyprávění je prostě jedno povedené vesmírné dobrodružství, které si nehraje na velkou literaturu a možná proto se tak dobře čte.... celý text

Princip nepravděpodobnosti 1977, * antologie

Princip nepravděpodobnosti je jedna další sbírka vědecko-fantastických povídek ruských autorů, kterou sestavil a přeložil Ivo Král. Kromě osvědčených matadorů Dmitrije Bilenkina a Kirilla Bulyčova (kteří jsou zde zastoupeni každý hned třemi kousky), vsadil jak na autory známých jmen (Igor Rossochovatskij, Valentina Žuravlevová) tak i na ty, o nichž toho v Česku víme málo nebo nic (Marietta Čudakovová, Valerij Liganov, Alexandr Mirer). Ono na tom koneckonců ani moc nezáleží, neboť žádná z povídek díru do světa rozhodně neudělá, ať už posuzujeme originalitu, bohatost zápletky či slovesnou úroveň. Na druhou stranu je všem příběhům (snad jen s výjimkou Mirerova Obsidiánového nože) nutno přiznat jistou solidnost a čtivost, vycházející z poměrně jednoduchých konstrukcí okolo zvoleného prazákladního nápadu. Většině autorů se překvapivě daří i s happy endy, přestože mnohé jako by vypadly z dětských knížek a lidových říkanek. Největšího aplausu se ode mne dočkala zábavná psychologická Příhoda od Valentiny Žuravlevové, atmosférická Síla života od Dmitrije Bilenkina a časové paradoxy v titulním Principu nepravděpodobnosti od stejného autora.... celý text

Měsíční duha 1987, Sergej Ivanovič Pavlov

Přestože se o sci-fi literaturu zajímám už nějaký ten pátek (a to nejenom o tu západní), je pro mě jméno Sergeje Pavlova zcela neznámé. Proto když se mi do ruky dostal jeho román Měsíční duha, chyběla mi jakákoli indicie, co od tohoto dílka čekat. Začátek jako z nějaké dobrodružné únikové hry se brzy přetaví do poměrně zmateného prologu ke kosmografickým hrátkám okolo Uranova měsíce Oberonu. Vše se točí okolo čtveřice průzkumníků, kteří si ze svých výprav do kosmu přivezli podivuhodný dar v podobě mimořádných schopností, vymykajících se lidskému chápání. Pavlov pravděpodobně chtěl vytěžit z vcelku zajímavého nápadu co nejdramatičtější zápletku, ale obávám se, že někde sešel z cesty a ztratil se ve smyčkách. Dějová linka je roztříštěná, dialogy povětšinou absurdní, uvádění postav do děje chaotické, záhady jsou k smíchu a celé to vyprávění je jakoby vymknuté z rámu. Dokud se na scéně neobjeví David Norton, je to zmatek a nuda k uzoufání. Teprve s jeho příchodem to trochu začne dávat smysl a přinatrefí se i nějaký ten myšlenkový podnět, jenž má potenciál. Bohužel jeho výraznějšího zviditelnění a rozpracování se už nedočkáme.... celý text

Tady končí každý špás 1982, Alexandr Valentinovič Sileckij

Sbírka patnácti sci-fi povídek ruských autorů sice nemá žádné společné téma, přesto jeden rys dominuje všem uvedeným příběhům bez výjimky: je jím snaha naroubovat na strohý vědecko-fantastický žánr humor. Smutnou pravdou je, že představa spisovatelů bývalého Sovětského svazu o tom, co to humor vlastně je, ne vždy koresponduje s názorem zbytku světa, zvláště pokud se zápletka opírá o místní lidové zvláštnosti. Typickými představiteli mohou být například Petrinovo Tajemství Bermudského trojúhelníku, Lapinův Kongres nebo Brummův efekt od Alexandra Žitinského. Mimozemšťané jsou ponejvíce tupá sebranka mameluků (Poškozený Escuder, Exotická výměna), historické postavy vypadají jako přemýšliví blázni (Dialog o Atlantidě) a o domorodcích z Matičky Rusi snad raději ani nemluvit (Průkopník, Uličnice, Stroj času). Koneckonců spousta problémů (ne-li všechny) se v Rusku odjakživa řešily vodkou a málokterý autor ji opomene zařadit do svého vyprávění. A tady už pak opravdu končí každý špás…... celý text

Pozvaní 2020, Jennifer McMahon

Jennifer McMahonovou jsem poprvé zaregistroval s jejím románem Zimní lidé, a už tehdy jsem si poznamenal, že si mám dát na tuto autorku pozor. Proto jsem k Pozvaným přistupoval s vysokým očekáváním a nadějí na velmi solidní čtenářský zážitek. Zklamán jsem rozhodně nebyl, přestože na absolutní hodnocení to ani tentokrát nestačilo. McMahonová stvořila podmanivý mystický příběh, který mě na několik hodin dokázal celkem spolehlivě přenést do Hartsboro ve Vermontu, abych se zde s manžely Wetherellovými popasoval nejen se stavbou domu, ale i s místními strašidelnými pověstmi a temnými legendami. Propriety vyprávění jsou přitom velmi jednoduché, citlivou rukou umísťované do kostry příběhu, který se klikatou cestičkou až mrazivě klidně ubírá ke svému vyvrcholení. Žádný krvavý thriller, zběsilé psychopatické řádění či nekonečnou řadu mrtvých nečekejte. Na to je McMahonová příliš kultivovaná a její styl vybroušený do hladkého lesku. Přesto je její příběh dostatečně děsivý, aby postavil všechny chloupky na těle. Stačí přijmout pozvání do Breckenridgských mokřadů…... celý text

Lord Neděle 2014, Garth Nix

Nixova sedmidílná série Klíčů od království vrcholí. Arturovi Penhaligonovi zbývá projít sedmou úrovní Domu, získat poslední Klíč od tajemného lorda Neděle a poté spojit všech sedm částí Architektčiny Vůle, která tím může dojít svého velkého naplnění. A pak… staň se, co se stát má. Nix nás vystřelí do závěrečného dílu plnou silou svých zbraní a bez pardonu. Už žádný prolog, žádné vysvětlování nebo rekapitulace, rovnýma nohama přímo doprostřed hroutícího se divnosvěta. Zachraň se, kdo můžeš a urvi pro sebe alespoň kousek koláče. Před branami Jedinečných zahrad stojí armády Pištce, Lepší Soboty i dámy První. O osudu všech světů a možná i celého vesmíru se rozhoduje tady a teď. Na váhání rozhodně není čas ani prostor a Nix si to uvědomuje mezi prvními. Nedělním dnem se proto proženeme s uragánem v zádech. Do skládačky, kterou jsme s autorem tak dlouho dávali dohromady, nyní umísťujeme poslední dílky. Finální velký třesk rozhodne o zkáze či o naději. Zklamaní, ohromení, nadšení….??? Rozhodněte sami.... celý text

Lepší Sobota 2014, Garth Nix

Artur Penhaligon už získal pět Klíčů od království a dělá si zálusk na šestý. Lepší Sobota, vládkyně Horního Domu, však podle všeho bude těžký oříšek k rozlousknutí. Kromě toho, že je Správkyní Architektčina odkazu, je i nanejvýš schopnou čarodějkou. Garth Nix v šestém pokračování své ságy o podivuhodném Domě už tolik nehýří nápady jako na začátku, přesto dokáže postavit věž, která si v ničem nezadá s tou babylónskou. Oslepující ohňostroj gagů prostě jen vyměnil za vytrvalé vrstvení jednotlivých dílků skládačky jeden za druhým. Na vršek pak umístí křišťálovou vyhlídku a všem musí být jasné, že Lepší Sobota má svým fanouškům rozhodně co říct. Možná dokonce i překvapit, ne-li celkovým schématem, který se zase až tolik nemění, tedy alespoň v detailech a některých dílčích epizodách. Zdá se, že po dvou statičtějších dílech, se sobotní dobrodružství (za oponou i před ní), zase pěkně rozjelo. Skutečnost, že jde o nejkratší Arturovu výpravu za získáním Klíče, tomu dost možná napomohla. Už jsem docela vážně pošilhávat po čtvrté hvězdě a nebýt proměny Suzy Tyrkysově modré v obhrouble žoviální cácorku, čéče asi bych je tam i lupnul.... celý text

Lady Pátková 2011, Garth Nix

Pátek - bláznů svátek a vypadá to, že lady Pátková má k této definici opravdu hodně blízko. Jak jinak si vysvětlit, že se rozhodla dobrovolně abdikovat a odejít do ústraní provádět své podivné experimenty. Artur Penhaligon však ani v tomto případě nebude mít ustláno na růžích. K získání pátého Klíče a nelezení chybějící části Vůle se totiž bude muset vypořádat s nečekanou konkurencí. Nix v páté knize Arturových dobrodružství vede dvě paralelní dějové linky - kromě té hlavní, jíž se vedle Artura účastní ještě Suzy Tyrkysově modrá a Fred Počáteční číslice Zlatý, je tu ještě příběh Lístky, která upadla do tenat lady Pátkové. Byla to právě Lístka, která v předchozí knize společně se Suzy zachraňovala upadající drive vyprávění. Tady se jí bohužel už tolik nedaří a její spavá odysea má opravdu tendenci uspávat. Ne že by ostatní hrdinové předváděli nějaký oslnivý výkon, nicméně jejich putování do pátečního Skriptoria bláznivé lady má přece jen nabroušenější atributy. Žádná parádička se však nekoná. Počínaje touto knihou se také ve větší míře než dříve stírají předěly mezi jednotlivými díly, takže prolog už není seznámením s novou úrovní Domu, ale spíše rekapitulací předchozích událostí v kontinuálním módu.... celý text

Sir Čtvrtek 2011, Garth Nix

Ve čtvrtém pokračování Klíčů od království musí Artur Penhaligon narukovat do armády sira Čtvrtka. Děje se tak zrovna ve chvíli, kdy ochránce Domu čelí mohutnému útoku vojáků Nicoty. Pod jejich okovanými botami a na hrotech jejich zbraní bohužel neumírají jen obránci Pevnosti, ale i Nixova oslňující hýřivost a naděje na lepší příští. Sir Čtvrtek je zatížen handicapem natolik mocným, že se pod ním potácí a ztrácí glanc s každou další otočenou stránkou. Ten ohňostroj nápadů a zábavných skečů z prvních knih je, zdá se, definitivně pryč a zůstalo po něm jen navýsost unavené prodírání se k cílové metě. Válka, vedená přes pohyblivá pole Velkého bludiště, zpočátku slibovala hodně zajímavou zápletku, ale nakonec z toho nic nebylo. Podobně to dopadlo i s výpadem Obnaženého chlapce do Arturova světa. Bezbarvá dobrodružství bez špetky napětí, která pouze honí svůj vlastní ocas. Nebýt Suzy Tyrkysově modré a Lístky, Artur Penhaligon by nejspíš ztratil všechny mé sympatie. Ve čtvrté knize totiž předvedl zatím svůj nejslabší výkon a já jen doufám, že půjde do sebe a příště vystřihne nějakou parádičku.... celý text

Sychravá Středa 2008, Garth Nix

Potřetí se Artur Penhaligon vydává za dobrodružstvím do podivuhodného Domu se sedmi královstvími. Tentokráte má co do činění s vodním světem Sychravé Středy. Na rozdíl od předchůdců se do Hraničního moře nemusíme složitě probíjet ani čelit nátlaku vyslaných pochopů, neboť Artur byl Sychravou Středou pozván na oběd o sedmnácti chodech a dokonce pro něho byla speciálně vypravena loď, trojstěžník Létající kudlanka, aby ho přivezla. Ta dobrá zpráva je, že hned prvním krokem jsme v onom podivuhodném divnosvětě, kde platí úplně jiná pravidla, než na které jsme zvyklí, naopak špatnou zprávou je skutečnost, že děj nám malinko usnul a z dynamického vyprávění nabitého nápady se nám proměnil ve statické divadelní představení - sice se zajímavými kulisami, snaživými herci, ale s provařenými tématy strašlivých pirátů, čelících Jonášovi a ukrývajících se ve velrybě. Nix kouzlí a vymýšlí si zápletky, seč mu síly stačí, ale k velkým výšinám svůj příběh stejně nevytlačí (i když čutaná s useknutou hlavou je docela originální, byť ne zrovna pro děti a mládež).... celý text

Úděsné Úterý 2006, Garth Nix

Návrat do podivuhodného Domu, rozděleného na sedm království, které spravuje pomocí sedmi Klíčů sedm Správců, je hladký a plynulý. Artur Penhaligon má nového protivníka - vládce strašidelných Vzdálených oblastí, vlastníka druhého Klíče, který ukryl svou část Vůle uprostřed Slunce. Jmenuje se Úděsné Úterý a stejně jako jeho předchůdce nemá s Arturovým světem ty nejlepší úmysly. Je jasné, že cíl, k němuž Nixův hrdina míří, je stejný jako v jeho Pondělním dobrodružství, jiná je pouze cesta k němu. Úterní výprava, přestože je podobně nebezpečná a plná nástrah, se jeví přece jen o něco jednodušší a přímočařejší. Artur Penhaligon proti sobě tentokrát nemá tak urputně nesmiřitelné nepřátele a také finální měření sil je více o dovednostech, než o boji na život a na smrt. Nix si udržuje fazónu a mistrně s příběhem balancuje na rozhraní mezi pohádkou a klasickou fantasy. Bere si přitom z obojího bez velkého rozlišování a daří se mu vcelku nenásilně spojovat jednotlivé ingredience do životaschopného konceptu. Pořád nicméně cítím jistou odtažitost, která mi brání ponořit se cele pod hladinu vyprávění.... celý text