ludek.n přečtené 3088

Ve službách Spravedlnosti 2016, Ann Leckie

Tahle cenami ověnčená space opera z pera Ann Leckieové je skutečně něco jiného, než na co jsme ve světě sci-fi zvyklí. Autorka má nejen originální vyprávěčský styl, ale i výjimečný přístup k tradicím a autoritám. Už jen to, že nám za průvodkyni mocnou Rádčskou říší vybrala Breq Ghaiad, bývalou součást vesmírné transportní lodě Spravedlnosti Toren, která jen s největšími potížemi rozlišuje pohlaví lidí, s nimiž přichází do styku, nicméně vládne mimořádnými reflexy, o vzpomínkách na mnohočetnost svých periferií ani nemluvě, je hodně unikátní. Zpočátku není nikterak jednoduché její pohled na věc akceptovat, zvláště když se děj rozštěpí do několika časových linií, v nichž se především zápolí slovy, názory a postoji, než čímkoliv jiným. Jakmile ale člověk pronikne hlouběji do struktury příběhu, pochopí, o co tady jde a naladí se na autorčinu vizi, začnou jednotlivé dílky skládačky zapadat na své místo, stroj zaburácí, rozjede se a najednou už není čas na nic jiného. Spojení s Breq je navázáno. Invence Ann Leckieové je ohromující, její nápady jsou neotřelé a celé vyprávění má spoustu zajímavých podprahových podnětů. Prestižní ceny Hugo, Nebula a cena A. C. Clarka rozhodně nespadly z nebe.... celý text

Mysterium 2002, Clive Barker

Autor čtyř povídkových Knih krve, světového hororového bestselleru Hellraiser, ale i mysteriózních fantasy opusů Imagika či Utkaný svět nabízí v románu Mysterium halucinogenní výpravu do světa, v němž se pohybuje dvojjediný Nilan, hledající svého Boha. Přestože jeho cesta je plná násilí, neřesti, hříchu a vražd, Barker nechává tuto krvavou rovinu v pozadí a soustřeďuje svůj zájem na úplně jiné - magické, filozofické a v neposlední řadě i erotické - elementy. K probádání lidských hlubin si vybral fotografa Willa Rabjohnse, který rozhodně není archetypem zářného hrdiny, ale spíše postavou, vzpírající se běžnému zařazení. Už jen jeho homosexuální orientace a výjevy ze života sanfranciské gay komunity by mohla některým prudérním čtenářům způsobit vrásky na čele, přestože Barker je ve zpodobňování tohoto tématu vcelku umírněný a střízlivý. Dějová linie nikam nechvátá. Je jako mohutná řeka. Sem tam meandruje, vrací se, ale většinu času se její vodní masy líně valí vpřed za svým cílem. V závěru se objeví pár skalisek, úžlabin a grandiózní vodopád, kterým je završeno Barkerovo úsilí o nalezení podstaty světa, v němž žijeme. Mysterium není lehké čtení. Vyžaduje si čas, soustředění, toleranci a otevřenou mysl.... celý text

Everville 1997, Clive Barker

Velké a tajné show pokračuje. Od událostí v Palomo Grove uběhlo pět let a zlo znovu zvedá hlavu, aby se v Everville pokusilo o to, co se mu nepovedlo v Palomo Grove. Takže vítejte v Everville… Barker zasadil toto městečko pod vrcholem Harmon´s Heights do poněkud jiných kulis a vybavil ho minulostí, kterou Palomo Grove postrádalo. S příchodem do Everville se nerozrostla jen paleta postav, které usilují o naplnění svých vlastních sobeckých cílů, ale i galerie hrůz a děsů, které útočí na příčetnost místních obyvatel. Skrumáž, která se takto v Everville utvořila, je někdy natolik nepřehledná, že snadno dokáže svést z cesty. Motivy a záměry aktérů se kříží a protínají v takovém měřítku, že si člověk nejednou řekne, zda už toho není až příliš. Důsledky jsou jasné: některé akce působí nepřirozeně, jiné se ztrácejí v šumu na pozadí a dalším se nepodaří zapadnout na správné místo. Asi nejvíce mi pak na Everville vadilo otevření onoho původně tajemného a nepřístupného světa moře Podstaty široké veřejnosti. Atmosféra tohoto fantasy prostředí rozvrací stylovou jednotu a dělá z Everville dva nesourodé příběhy, násilně spojené v jeden celek. Zápletka ve světě za bránou by si určitě zasloužila více rozvinout a dojít nějakého smysluplnějšího konce, jenže tady na to není prostor, proto celá sekvence působí z poloviny tak dobře, jak by mohla. Možná i díky tomu zůstalo finále hodně za očekáváním.... celý text

Velké a tajné show 1997, Clive Barker

Clive Barker se snad v žádném ze svých děl nikdy nenechal svázat hranicemi či pravidly jednoho žánru. Bořil je a překonával s odhodláním sobě vlastním, čímž vytvořil zcela osobitý literární útvar, jehož nejčastějšími charakteristikami jsou tajemno, hrůza a mystika. Velké a tajné show se díky svým atributům může do této kategorie směle zařadit, a to hned na jedno z předních míst. Vždyť ukažte mi jiného autora, který to dotáhne od nezáludného čtení nedoručených dopisů na poště v Omaze, až k apokalypse, jež doslova srovná se zemí americké městečko Palomo Grove. Někteří by mohli říct, že v Barkerově románu nejde o nic jiného, než o klasický zápas dobra se zlem a samozřejmě by měli pravdu. Jenže také by se až osudově mýlili, protože v Palomo Grove se toho děje daleko více. A když už si myslíte, že jste celou tu hrozivou hru prohlédli do všech skulinek a zákoutí, Barker vám hned předhodí nový podnět, nápad nebo další děs. A pokud se vyčerpá v jednom světě, bez skrupulí přeskočí do dalšího. A když ani ten nestačí, což takhle dát si dostaveníčko v časové smyčce? Finální oslí můstek pro další pokračování už tam sice nemusel být, ale celkově vládla spokojenost.... celý text

Tommyknockeři 1997, Stephen King

Vždy, když Stephen King opustí své výsostné teritorium děsu a hrůzy a vydá se vstříc žánrům jako sci-fi nebo fantasy, je výsledek - při vší úctě - více či méně diskutabilní. S Tommyknockery tomu není jinak, a to i přesto, že v Havenu pohřbený kosmický koráb i se všemi důsledky, které z jeho objevení vyplynou, jsou vlastně jen východiskem pro vlastní hororovou zápletku. Ta je rozvíjena pozvolna a jaksi mimoděk, zato vytrvale a s neochvějnou tendencí zvyšovat napětí až k závěrečné oslepivé katarzi. Stephen King má tento postup zmáknutý na takové úrovni, že by se už dalo mluvit o autorské poznávací značce. Nicméně se mi tentokrát zdálo, že překonat úskalí úvodního seznámení se s obyvateli Havenu trvá až nekonečně dlouho. Dokonce i celý ten chór doprovodných postav byl bezbarvý a nezajímavý. Když přišlo na lámání chleba ve velkém finále, už mi natolik splývaly, že to byla jen bezvýznamná přehlídka jmen, motající se okolo ústřední dvojice hrdinů Bobbi a Garda. Odhlédnu-li od těžkopádného závěrečného sci-fi motivu, bylo finále strhující a na poslední chvíli dotahovalo ztráty v udělování hvězd, kterými jsem v první polovině knihy rozhodně šetřil.... celý text

Věční 2014, Neil Gaiman

Neila Gaimana jsem měl doposud zařazeného v přihrádce „geniální snílci“. S Věčnýma se to změnilo, tenhle sedmidílný komiks byla podpásovka non plus ultra. Vlastně je docela možné, že jsem se z ní ještě nevzpamatoval. Pořád mi bzučí v hlavě všechny ty nápady a myšlenky, které sem Gaiman zapracoval. Masakr, ale naprosto geniální a uhrančivý. Na to, že se vlastně jedná o „remake“ Kirbyho know-how ze 70. let, je to komplexní moderní příběh, promyšlený do všech detailů. Bavil jsem se od začátku do konce. Projel jsem na jeden zátah všemi sedmi sešity a nedokázal jsem se odtrhnout ani zastavit. Chvílemi jsem snad i zapomínal dýchat. Úvodní kombinace obálky Ricka Berryho a prvních panelů Johna Romity jr. mi sice způsobila vyrážku (to jako vážně?), ale pak přišla scéna na vyhlídkové plošině Royerovy budovy a už jsem věděl, že si mám utáhnout pásy a nalít pořádného panáka. Pak přišlo probuzení Makkariho na večírku Vorožejské ambasády a byl jsem definitivně ztracen a pohlcen. Při Romitových dvojstránkových panelech se mi točila hlava, přičemž jsem si vychutnával každý jednotlivý detail jeho grandiózní kresby. Klobouk dolů a potlesk ve stoje na otevřené scéně. Tohle nebyl komiks, tohle byl zážitek.... celý text

Obležení 2015, Brian Michael Bendis

Přestože jsem nepátral po posloupnosti jednotlivých hrdinských crossoverů, začínajících Občanskou válkou, podařilo se mi zcela mimoděk jít tou správnou cestou (Občanská válka-Tajná invaze-Obležení). Chyběla mi tak jen Bendisova Temná vláda (Dark Reign, 2008), abych pochopil, že tím, kdo nyní vládne superhrdinům, je Norman Osborn, bývalý protivník Spidermana, kterého znovu vzkřísil k životu v roce 1996 Warren Ellis. Ostatně Bendisův scénář mi k pochybnostem mnoho prostoru nenabídl. Pustl se totiž bez velkého otálení do akce, a to opravdu ve velkém stylu. Normanovým cílem totiž není nic jiného, než dobytí Asgardu a jedinými, kdo ho mohou zastavit, jsou sesazení Avengers v čele s Captainem Amerikou. Netrvalo dlouho a Bandisovo vyprávění mě pohltilo. Ne, že bych se tomu bránil, přestože jsem na začátku pociťoval jistou skepsi a zdráhání přijmout psychotika Osborna jako hlavní postavu a hybatele děje. Výtvarník Olivier Coipel mi však svým precizním a živým stylem nedal na vybranou. Jeho dynamické panely mě prostě vtáhly přímo doprostřed bitevního pole a já jeho naléhání bez výhrad podlehl. Výsledné resumé: líbilo, hodně moc, skoro na pět hvězd.... celý text

Astonishing Thor 2014, Robert Rodi

Slovíčko Astonishing znamená při překladu do češtiny „udivující, ohromující, podivuhodný, úžasný“. A přesně takový je bez diskuze pětidílný Thor v podání pánů Roberta Rodiho a Mike Choie. Samostatná minisérie bez jakýchkoli vazeb na pravidelně vycházející Marvelovskou sérii vidí boha hromu Thora v konfliktu s vesmírnými entitami, které nemají nic společného s Asgardem ani se Zemí. Cizinec i Sběratel jsou přitom Thorovi rovnocennými partnery. Chvíli se mi sice zdálo, že v rámci zápletky působí jejich příspěvek malinko šablonovitě a zjednodušeně, jenže mistr Choi oběma vtiskl natolik fascinující vizualizaci, že jsem zahodil všechny invektivy a nechal se unášet atmosférou. Když jsem se navíc ztratil v očích krásné Zephyr, bylo vymalováno. Choi prostě kouzlí a onen přívlastek ohromující je v jeho případě zcela na místě. Pochválit také musím barvy Franka D´Armata, které jsou jedním slovem úžasné a podtrhují Choiovo snažení o skloubení mytického a futuristického vyznění Thorova světa. Astonishing Thor se už natahoval po páté hvězdě a jen nepochopitelná pasivita a unylost Thorových protivníků jej o ni připravila.... celý text

Venom 2015, Rick Remender

Mimozemský symbiont Venom, který pro přežití potřebuje hostitele, je momentálně majetkem armády Spojených států, která ho používá pro svoje vlastní cíle. Spojení s handicapovaným válečným veteránem Eugenem „Flashem“ Thompsonem dalo tvůrcům nebývalou škálu možnosti, jak se postavit k odvěkému zápasu dobra a zla, bezohledné touhy zabíjet, anebo být prospěšný svému okolí. Thompson se nepotýká jenom s Venomem, kterého „nosí“ a který se ho snaží zlákat na temnou stranu, ale má i svoje vlastní démony, proti kterým musí bojovat. Scenárista Rick Remender se do tohoto zápasu pustil s odvahou a odhodláním. Podle mého mu ne vždy vše vyšlo, ale i tak se drží nad vodou a ukrajuje si z koláče Venomovými zuby pořádně velká sousta. Koneckonců má se o co opřít, neboť záda mu kryje svou výbornou kresbou Toni Moore. Fenomenální jsou především jeho bojové scény, ať už s Jackem O´Lanternem, lovcem Kravenem, Crime-masterovými poskoky, Human Flyem nebo vrcholem všeho Spiedermanem. Předvádí v nich neuvěřitelný cit pro dynamiku, úhel pohledu a rozvržení scény, který už se blíží filmovému zpracování. Rozhodně dávám palec nahoru.... celý text

She-Hulk: Svobodná, úspěšná, zelená 2013, Dan Slott

Svobodná, úspěšná a občas i zelená Jennifer Waltersová, sestřenice světoznámého Bruce Bannera, je jednou z nejzábavnějších, nejvtipnějších, nejšarmantnějších a nejveselejších superhrdinek Marvelovského univerza. Přitom nemluvím o nějakém šibeničním žertování, ztřeštěných absurditách ani o ničem podobném. Scenárista Dan Slott vybavil sérii She-Hulk decentním a inteligentním humorem, bez pochyby stravitelným širokou čtenářskou obcí. Jennifer Waltersová je v obou svých podobách maximálně čitelná a přesvědčivá. Její příběhy mají jasně definovanou zápletku, která se nesnaží být světoborná ani znovu vymyslet kolo, ale cestu k cíli si razí s neochabující vehemencí a vysoko-oktanovým akcentem. Juan Bobillo a Paul Pelletier pak toto Slottovo snažení podpořili výbornou kresbou, využívaje jednoduchých triků pro zvýšení dynamiky výsledného dojmu. K už tak našlápnuté dějové linii přidávají další rozměr a zhušťují atmosféru až k bodu těsně před výbuchem. Pochválit musím i famózní obálky Adi Granova, které zdobí jednotlivé sešity. Svobodná, úspěšná a zelená She-Hulk mě skutečně bavila.... celý text

Válka Avengers proti Defenders 2017, Steve Englehart

Scenárista Steve Englehart se v jednu a tu samou chvíli nachomýtl ke dvěma marvelovským superhdinským řadám, a tak léto roku 1973 zažilo do té doby neviděný střídavý crossover mezi týmy Avengers a Defenders, jejichž členové byli postaveni proti sobě navzájem v zápase o nejmocnější zbraň vesmíru Zlé oko. Jako zloducha, který stojí v pozadí všeho dění a tahá za nitky, vybral Englehart strašlivého vládce temné dimenze Dormammua. Objeví se ale také Loki, Watcher, nebo Nick Fury a jeho S.H.I.E.L.D. Příběh se rozprostřel přes čtyři sešity v každé řadě, přičemž tu Avengerskou nakreslil Bob Brown, zatímco u Defenders se kreslící podložky chytil Sal Buscema. Oba výtvarníci se shodli na stylotvorných prostředcích i parametrech kresby, takže i když teď jsou všechny sešity takhle krásně pohromadě v jedné knize, nemá člověk při sledování hrdinného boje jednotlivých protagonistů žádné rušivé pocity. Vlastní příběh je ve své podstatě jednoduchý: o šest artefaktů má být svedeno šest soubojů na život a na smrt, přičemž motivem pro jejich získání je záchrana zkamenělého Black Knighta. Poslední Temná a bouřlivá noc pak celé to týmové soupeření dá do patřičných souvislostí a dotáhne příběh do zdárného makabrózního konce.... celý text

Defenders: Příchod Defenders 2016, Roy Thomas

Ne-tým Defenders se dal oficiálně dohromady v komiksech s hlavičkou Marvel Features a pod taktovkou Roye Thomase, jemuž za kreslící podložkou sekundoval Ross Andru, potíral nepřátele ve třech sešitech této řady. Poté se přesunul do své vlastní série, které se ujali Steve Englehart jako scenárista a Sal Buscema jako mistr kresby. Toto číslo Ultimátního komiksového kompletu představuje ony první tři Thomasovy příběhy, doplněné bonusem Návrat, u něhož Rosse Andrua nahradil Don Heck, a dalších pět sešitů Englehartova cyklu. Myšlenka spojit samorostlé superhrdiny Dr. Strange, Hulka a Namora alias Sub-marinera nabídla řadu potencionálních výzev, a také příležitost podívat se pod pokličku marvelovských stereotypů. Kromě boje s padouchy se otevřel prostor pro vnitřní konflikty a další podivuhodné zápletky uvnitř zápletek. Pohříchu ani jeden ze scenáristů neměl pro nové možnosti více nadšení, než bylo nezbytně nutné, a tak se ve většině příběhů jako kolovrátek opakuje stále stejné schéma: znič, zabij, roztrhej. Až příchod Valkýry alespoň na chvíli naruší onu maskulinní defenestraci tábora zrůd a monster, přičemž rázná bojovnice přijde s otázkami, které by si její partneři nikdy nepoložili.... celý text

Deathlok: Počátek 2017, Bill Mantlo

„Kdysi byl Luther Manning. Kdysi sdílel svůj život s manželkou a dítětem, nyní svůj život sdílí se strojem. Kdysi byl mužem z masa a krve, nyní je jen kyborg, zpola lidský mechanismus naprogramovaný výhradně k ničení…“ Výtvarník Rich Buckler přišel se svou představou umělého poločlověka už v roce 1974, ale nezdá se, že by mu čas příliš uškodil. Možná je to i zásluhou výborných scenáristů Dougha Moencha a Billa Mantla, kteří dali Deathlokovi do vínku nejen přímočarou pomstu na těch, kdo mu způsobili všechno trápení, ale přidali i pohled dovnitř rozhárané duše, konfrontaci se sebou samým a s počítačem, řídícím cíle a zájmy kyborgského těla. V prvních dvou sešitech jsem byl sice notně zmatený časovou posloupností jednotlivých událostí, plácal jsem se v tom jako ryba na suchu a už jsem nad příběhem málem zlámal hůl, ale hned poté s třetím sešitem jsem byl zachycen a vtažen hluboko do probíhajícího konfliktu, z něhož jsem už nevystoupil až na samotném konci. Deathlok není typickým představitelem Marvelovských superhrdinů, a možná proto je tak zajímavý a poutavý.... celý text

Říše stínů 2015, Andy Diggle

Newyorská čtvrť Hell´s Kitchen se proměnila v Říši stínů. Scenárista Andy Diggle s podporou kreslíře Billy Tana oblékl Daredevila, muže beze strachu do černé kombinézy s ohnivou dvojicí písmen D na hrudi a udělal z něho monstrum, pekelnou bestii, proti níž nemají ani spojené síly Avengers žádnou šanci. Když s nápravou z cesty sešlého Matthewa Murdocka nepohne ani Ghost Rider, je načase začít se bát. Diggle se s tím opravdu nemazlí a vede nás do pořádně temných zákoutí. Billy Tan se s touto temnotou popral se vší parádou. Jeho kresba je dynamická, ostrá a nadčasová. Skvěle zapadl i Spiderman, který pochmurnost Daredevilova království odlehčuje inteligentním a decentním humorem. Naopak nepovedlo se účinkování Moonknighta, který chvíli vypadal, že bude mít co říct, ale nakonec se ztratil mezi řádky jako dým při silném větru. Digglemu se krásně podařilo vygradovat i finále, které doplnil usmiřujícím epilogem. Pětidílnou Říší stínů jsem si užil na maximum. Je to rychlé, úderné a adrenalinové čtení s těmi nejlepšími parametry.... celý text

Doctor Strange: Bezejmenná země, bezbřehý čas 2015, Stan Lee

Tohle dítko scenáristy Stana Lee a kreslíře Steva Ditka mi z neznámého důvodu nešlo do hlavy ani přes oči. Prodíral jsem se přes těch sedmnáct sdílených sešitů, jako by mi někdo vzadu držel tričko a já díky tomu nemohl najít ten správný přístup, jak si zápas Dr. Strange se strašlivým Dormammuem vychutnat. Přestože je Leeův uzavřený příběh atraktivní, přišel mi neohrabaný a chvílemi až přehnaně afektovaný. Nejmarkantnějšími příklady bezuzdného přehánění jsou závěrečné strofy jednotlivých sešitů, lákající na další pokračování. Neustálé vychloubání a bušení se do hrudi Dormammua a stejně tak i jeho služebníka barona Morda je natolik zveličené, až působí komicky a hloupě. Ditko je dnes možná považován za velkého umělce a ve své době byl bezpochyby jedinečný, originální a revoluční, ale že by mě jeho kresba vzala za srdce, to zase ne. Původní obálky Strange Tales sešitů mají zcela jistě dokumentární hodnotu, ale vhledem k tomu, že Dr. Strange byl vždy pouze doplňkovým příběhem, je jejich funkční potenciál tak trochu mimo mísu. Protlačil jsem se každopádně až na poslední stránku souboru a musím říct, že smekám spíše před ikonickými jmény tvůrců, než před obsahem tohoto díla.... celý text

Doctor Strange: Přísaha 2015, Brian K. Vaughan

Nejvyšší čaroděj Země byl kdysi na začátku prvotřídní chirurg, který ctil zásadu, že bude „lékařské úkony konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku… a to za každou cenu.“ Na Hippokratovu přísahu se rozpomene ve chvíli, kdy je u jeho věrného sluhy a společníka Wonga diagnostikován mozkový nádor. Získat lék z jiné dimenze je hračkou, ale udržet si ho už je větší problém. Brian K. Vaughan za podpory kreslíře Marcose Martina rozehraje partii, která sice nehýří slavnými postavami marvelovského univerza ani si neztěžuje úlohu komplikovaným dějem, přesto nabízí silný příběh spíše komorního charakteru. Žádná velká gesta, žádné krkolomné dostihy s nespočtem mrtvol, lemujících cestu k cíli, ani žádné ultra animózní zvraty nebo podivné odbočky. Vaughanův Strange si jde za svým, jasně a srozumitelně. Martinova kresba svým úsporným a střízlivým projevem tento záměr maximálně podporuje. Výsledkem je dospělý komiks, který spíše než marvelovského superhrdinu, představuje člověka s pracně získaným, mimořádným nadáním, bojujícího za záchranu přítele.... celý text

Tajná invaze 2015, Brian Michael Bendis

Po prvním náhledu a rychlém prolistování Tajné invaze jsem měl hned jasno: tohle bude pořádný nářez a žrádlo pro fajnšmekry. Bendise mám zařezaného mezi autory, kteří dokážou stvořit ohromující příběh, často jdoucí až na dřeň postav a událostí. Nicméně v tomhle vpravdě monumentálním crossoveru jsem narazil kosou na kámen. Ten příběh je natolik megalomanský, až je chvílemi nesrozumitelný a já si musel dát některé pasáže (ne-li celé sešity) i dvakrát za sebou, abych se vůbec zorientoval, co se to tady vlastně děje a kdo ke komu vlastně patří. Nejednou jsem si posteskl a horoval pro nezpochybnitelnou moudrost, že méně je někdy více. Bendis do invaze Skrullů zapojil snad všechny, kdo měli ruce, nohy a masku, navíc vzal některé dvojmo přes kopírák. Určité postavy se tu objevily dokonce jen proto, aby prokázaly svou existenci, aniž by do děje jakkoliv zasáhly (nejkuriózněji je to vidět v případě Watchera). Nebýt skvostné a ve všech polohách nádherně čitelné kresbě, kterou se prezentuje filipínský kreslíř Leinil Francis Yu, asi bych byl v hodnocení o dost skeptičtější. Ovšem to, co tady - na ploše osmi sešitů - předvádí, je natolik strhující a pohlcující, že jsem zapomněl na všechny výhrady a nechal se unášet jeho mistrovstvím.... celý text

Ghost Rider: Cesta do zatracení 2015, Garth Ennis

„V těch nejtemnějších hlubinách pekla se vypráví o jezdci oblečeném v kůži, který jezdí na tavící se oceli a hořících gumách…“ Přízračný jezdec neboli Ghost Rider pánů Gartha Ennise a Claytona Craye je temný, drsný a opravdu hrůzostrašný příběh, vzešlý z těch nejhlubších pekelných jam. Šest sešitů tvoří nepřerušovanou jednolitou dějovou linku, u níž si člověk téměř učurává do kalhot. Garth Ennis se rozhodně nebojí pořádně umazat a napumpovat ji adrenalinem, co se jen do ní vejde. Dialogy jsou brutálně upřímné, přímočaře úsporné a před nějakým ostřejším výrazem si na prdel nesednou. Charaktery aktérů jsou dány s rozhodnou a zdrcující silou. Ženský archanděl Ruth, jdoucí po stopě démona, je stejně strašlivá a nelítostná stopařka jako samotní vyslanci pekla. Otáčky jdou hodně přes červenou čáru. A pak je tu Crayova počítačově vrstvená kresba, a to je přinejmenším kapitola sama o sobě. Dokonalost je slabé slovo. To, co předvádí v Cestě do zatracení, prostě bere dech. Už jenom ta rozostřená fotorealistická pozadí, kontury, detaily, figury, monstra, dynamika a atmosféra… všechno dohromady je zážitek k nezapomenutí, zážitek ze samotných hlubin pekla.... celý text

Black Panther: Kdo je Black Panther? 2014, Reginald Hudlin

Kdo je Black Panther? Řekl bych, že samotná duše černého kontinentu, povýšená na hrdinský ideál. V Reginaldovi Hudlinovi se rozhodně nezapře filmový režisér a scenárista. Má snahu dělat věci jinak, moderně, dynamicky a od základů. Pro vstup do Wakandského království snad ani neexistuje lepší materiál, než právě tento komiks. Jsou tu pohromadě primitivní rituály, náboženství, technologie, politika, boj a samozřejmě superpadouši v čele s Drápem. Snad jen ten rytíř na bílém koni už je nadsázka tak monstrózní, že až hraničí s kýčem. Dialogy fungují skvěle a i samotný lettering je přehledný a čtivý. Romitova kresba je jednoduchá, místy až strohá. Prosta jakýchkoli extravagancí se může zdát skoro až nudná, nicméně stále si drží solidní úroveň klasického stylu. Snad jen matrixová vsuvka se moc nepovedla a vypadá jak z 60. let. Suma sumárum: oceňuji ucelený příběh braný, jak se říká, od píky, zajímavé postavy, dialogy, celkové pojetí.... celý text

Daredevil: Zvuk a zlost 2016, Mark Waid

Čtvrtou edici Daredevila otevřeli v roce 2011 scenárista Mark Waid a kreslíři Paolo Rivera společně s Marcos Martinem. Ultimátní komiksový komplet nám představuje šest dílů této edice, které ve mně bohužel zanechaly rozporuplné pocity. Na první pohled není jasné, zda se jedná o nezdařený pokus o souvislou dějovou linku napříč všemi sešity, nebo řadu samostatných příběhů, které se stejně neúspěšně pokusily najít společnou nit. Zkratkovitě, nedotaženě a samoúčelně působí i většina vstupů, např. Spota, Captaina Ameriky, Ulyssese Klawa, ale i třeba zástupkyně státního návladního Kirsten McDuffieové. Mark Waid chtěl z Daredevila udělat muže, hýřícího optimismem, snad mu i vykouzlit úsměv na tváři, odpárat z jeho života všechen ten cynismus, ponurost a nesmiřitelnost, jenže jakoby se tento smělý koncept zadrhl v půli. Nakonec se zdá, že to není tak ani tak, a z celého nápadu zbylo jen roztříštěné obludárium jednotlivých skečí, které k sobě pasují jen s největším sebezapřením. Kresba tento dojem podporuje: chvíli precizní a vysoce dynamická, jindy zase dětsky skicovitá skoro až nudná. Dobrá zpráva je, že Daredevil neustrnul na místě, ale vyvíjí se. Otázkou je, zda se vydal tím správným směrem.... celý text