ludek.n přečtené 3088

Proroctví o apokalypse 2010, Scott Mariani

Už potřetí se setkáváme s bývalým členem speciálních jednotek Benem Hopem, který se ovšem rozhodl pověsit své nebezpečné řemeslo na hřebík a věnovat se studiu teologie. Vypadá to však, že Benovi není souzeno vést klidný a normální život. Když se zaplete do hledání archeoložky Zoë Bradburyové, musí však jít studium bible stranou. Už se zdálo, že Mariani tentokrát povede svého hrdinu umírněnou a civilní cestou vstříc pravdě o prastarém biblickém proroctví, ale pak se všechno zvrtne a Ben Hope spouští krvavá jatka hodná bájného Ramba. Uniká speciálně vycvičeným agentům, sestřeluje vrtulníky jako na běžícím pásu a nemilosrdně ničí protivníky vším, co je zrovna po ruce. Jeden proti všem s neochvějnou jistotou, vůli a odhodláním postavit se komukoli a čemukoli. Samozřejmě nechybí ani pohledná partnerka a syčák, který netouží po ničem jiném, než ovládat všechny a všechno kolem sebe a ještě něco navíc. Ben Hope pochybuje snad jen o lásce a o svém vztahu k ženám. Jakmile je v akci, je to stroj na zabíjení, který se řídí heslem oko za oko, krev za krev. Přežije jen ten nejlepší. Proroctví o apokalypse je stejně jako jeho předchůdci čtivé, zběsilé, krvavě nelítostné, občas i kruté, s jasně danou linií směrem k cíli.... celý text

Mozartovské spiknutí 2010, Scott Mariani

Ben Hope se ve druhém příběhu z pera Scotta Marianiho snaží rozluštit záhadu Mozartovy smrti. Pravda ukrytá v posledním dopise slavného skladatele totiž možná stála život jeho přítele Olivera Llewellyna a Ben je rozhodnut potrestat jeho vrahy. Že přitom bude muset ochránit i jeho půvabnou a slavnou sestru, s níž si byli před patnácti lety velmi blízcí, je příjemným bonusem i důvodem pro bolení hlavy navíc. Struktura Marianiho románu je jasná a přehledná, postavená na stejných premisách jako jeho předchůdce. Dokonce i charakter postav je převzat jako přes kopírák: mocný vůdce, zlý hoch, zásadový policejní komisař, krásná žena a samozřejmě neohrožený hrdina, bývalý člen speciálních jednotek Ben Hope. K tomu kompars, atraktivní prostředí, moderní zbraně, rychlá auta a akční thriller s historickým pozadím je na světě. Děj svižně odsýpá a uhání vpřed jako utržený ze řetězu. Hluchých míst je minimálně, nikde se nezastavuje ani se neškobrtá, jen rovně vpřed a neohlížet se zpátky. Člověk skutečně projede knihou jako nůž máslem, aby na konci možná zatlačil nějakou tu slzu, vytřepal z hlavy všechno to zabíjení a konečně si hluboce odechl, že Ben Hope to všechno zase přežil.... celý text

Alchymistovo tajemství 2009, Scott Mariani

Bývalý člen speciálních jednotek Ben Hope pátrá ve Francii po starém rukopisu proslulého alchymisty Fulcanelliho, jenž by měl obsahovat formuli elixíru života. A aby to neměl tak jednoduché, na záda mu dýchají zabijáci katolického společenství Gladius Domini, kteří mají s formulí své vlastní záměry a neštítí se doslova ničeho, aby ji získali. Scott Mariani namíchal pozoruhodný koktejl dobrodružného krimi příběhu, akční story a historických pobídek. Ben Hope je klasický hrdina bez bázně a hany, který zvládne vše, na co si vzpomenete. Je zásadový, čestný a vysoce výkonný. Sympatické je, že občas přes jeho ocelové sebeovládání a nelidskou masku sebekázně vykoukne i člověk s normálními pocity a touhami. Miluju tajemné příběhy, tajné vchody, potemnělé chodby, zaprášené knihovny, prastaré svitky, hádanky a šifry, skryté sály s poklady. Alchymistovo tajemství mi tohle všechno nabídlo a světe div se, uspokojilo mě i finále. Proč tedy kniha nemá plné hodnocení? Na vině je nejspíš okatost zápletky, a jak to všechno do sebe krásně zapadá, aniž by se jedinkrát sešlo z cesty. Cítíte v tom postřik proti škůdcům už dlouho předtím, než nějakého uvidíte. Dobře se to čte, ale rychle zapomíná.... celý text

Cestou Necestou 1997, Ivan Koreček

Cestou necestou fotografa a publicisty Ivana Korečka je knihou zamyšlení a fejetonů, posbíraných jako střípky z celého světa. Od francouzského Moustiers Ste-Marie v těsné blízkosti Verdonského kaňonu, přes korejské Démantové hory, pahorek Sillustani v Peru, starobylý Jeruzalém, hedvábný Samarkand, Cardiff, italské Milano, komunistické Rusko, až do země neomezených možností do Ameriky, jedno zastavení za druhým. Korečkovy texty sahají hodně do minulosti a více než současností se zabývající historickými paralelami (samozřejmě až na výjimky, potvrzující pravidlo). Někdy je to do doby dávno minulé až někam k judskému králi Herodovi, jindy naopak stačí na spočítání uplynulých let jen dvojciferné číslo, jako v případě kapitoly „Dočasný pobyt sovětských vojsk“. Strofa „no comment“ tento příspěvek jednoznačně charakterizuje a ve světle děsivých událostí na Ukrajině křičí ještě strašidelněji. Byť má kniha poměrně velký formát, fotografie se drží hodně zpátky a jejich „rozmetání“ po jednotlivých stránkách mi rozhodně nebylo moc po chuti. O tom, že by mě uchvátily ani nemluvě. Jediné snímky, které jsem si opravdu užil, byly černobílé momentky z Ameriky. Připočtu-li i nemastné a neslané texty, Cestou necestou už koketovalo s pocitem ztráty času. Nebo mi jen nepadlo do noty?... celý text

Nahoru a dolů Hedvábnou stezkou 2018, Martin Štourač

Nadšený skialpinista, horal a advokát Karel Svoboda se společně s paraglidistou, horolezcem a budoucím horským vůdcem Martinem Šťouračem vydali na 24000 km dlouhé putování po stopách Hedvábné stezky. Byť je více než historie a památky zajímaly spíše hory a sportovní zážitky, jejich průzkumná expedice do oblastí, které nejsou zase až tolik turisticky navštěvované, přináší i hlubší pohledy do života místních lidí, jejich zvyky a obyčeje. Kromě knihy byla jejich výprava zvěčněna i na filmovém pásu, coby seriálový projekt České televize. Právě zhlédnutí jednoho z dílů jejich cestovatelské „telenovely“ mě přivedlo zpátky ke knižnímu vydání, které je oproti televiznímu záznamu rozšířeno o návratovou odyseu. Doprovodný fotografický materiál je opravdu úchvatný (především horské scenérie), jenom zpracovatele grafiky by stálo vytahat za uši za jeho humpolácké popisky. Čtení je to osobité, mladé a dynamické, plné akce a adrenalinu. Jejich výstup na osmitisícovku Manáslu mi připomněl rozhlasové dramatizace, které jsem coby dítě školou povinné hltal až do zemdlení. Asi jedinou výhradu mám k měkké brožované vazbě, kterou si kniha opravdu nezasloužila. Pevné desky by rozhodně byly na místě, a ještě by zvedly už tak vysoko položenou laťku. Nádherné čtení, které jsem si užil do posledního písmenka.... celý text

Cestování je můj život 2013, Leoš Šimánek

Kniha Leoše Šimánka „Cestování je můj život“ je prvním titulem cestopisné ediční řady Zážitky z cest. Na rozdíl od „širokoúhlých“ fotografických Cest za dobrodružstvím není u této edice kladen takový důraz na obrazovou složku, přestože kvalitních a úchvatných fotografií je v knize i tak nepočítaně. Obrázky tady nicméně mají funkci doprovodnou, jako dodatek textu jsou s ním přímo a nerozlučně svázány v jeden komplexní celek. Nepotřebují proto ani popisky, protože vše je řečeno výše nebo níže na příslušné stránce. Leoš Šimánek v chatě v Orlických horách, zapadaných sněhem, vypráví manželce, švagrové a bratrovi o své první plavbě na plachetnicích Tichomořím, o svém putování po řekách kanadskou divočinou až do Severního ledového oceánu, a také o všech lidech, které cestou potkal a o kamarádech, s nimiž tyto výpravy podnikal. Domácká pohoda u praskajícího krbu se svařeným vínem v ruce zabarvuje všechny ty neuvěřitelné zážitky tónem moderní lidové vyprávěnky, přátelského potlachu se srdcem na dlani a mírem v duši. Ale nedejte se tímhle zdánlivým klidem zmást, protože Leoš Šimánek je dobrodruh každým coulem a z jeho povídání to je na každý pád cítit.... celý text

Šťastná to země. Koloputování okolo Československa a jiné příběhy 2014, Rosťa Gregor

Rosťa Gregor je bezesporu opravdový cyklistický nadšenec, stejně jako je svérázný autor, jehož psaný projev je více než osobitý. A taky je blázen. Putování okolo Československa, které porcuje na 200 km denní dávky, bych ještě s přimhouřením obou očí uznal za normální, ale nonstop jízdy z Kardašovy Řečice do Bratislavy, na Ještěd, na Sněžku nebo na Děčínský Sněžník a samozřejmě i zpátky, při nichž kilometráž nejde pod hranici 500 a v případě Děčínského Sněžníku dokonce překročí metu 600 km (čas v sedle přes 30 hodin), už považuji za vyslovené šílenství. A hluboce před takovým výkonem smekám. Ujet více než dvě stovky kilometrů, vyšplhat na Sněžku i s kolem ve 2 hodiny v noci, pak slézt dolů, sednout na kolo a jet další stovky kilometrů domů, to chce víc než jen nadšení pro jízdu na kole. Gregorova kniha není souvislý cestopis, ale skládanka jednotlivých příběhů. Chvílemi zkratkovitá, místy lehounce fádní a jinde zase zábavná k popukání. Občas jsem měl problém s ostrými zvraty, u nichž mi unikala pointa, a musel jsem si text přečíst několikrát, abych pochopil, co vlastně chtěl autor říci. Chyběly mi alespoň jednoduché orientační mapky a také popisky k fotografiím. I přes všechny výhrady je Šťastná to země velice zajímavá a poutavá kniha, která bezpochyby zaujme každého vyznavače cyklistiky.... celý text

Z cest po světě 2004, Josef Kozák

Josef Kozák je samorostlý cyklocestovatel, vyznávající styl „divokého“ putování s minimálními finančními prostředky, takže hotely a restaurace navštěvuje jen v případech krajní nouze a po památkách se pídí jen tehdy, když je vstup zdarma. Víc než civilizace, ho zajímá lidmi nedotčená příroda. Přestože kromě ruštiny neovládá žádný ze světových jazyků (a jak sám tvrdí je plaché povahy), kontakty s domorodci jsou jeho denní chleba. V knize popisuje dvě své dálkové výpravy: z Olomouce do Vladivostoku a z Olomouce do Austrálie a dál do Ameriky a Kanady. Při porovnání délky těchto expedic (v prvním případě 144 dní a téměř 12000 km, ve druhém dokonce 399 dní a skoro 35000 km) a rozsahu knihy je jasné, že Kozákovy Cesty po světě jsou jen útržkovitou mozaikou zajímavostí a osobních zkušeností, branou hodně hrubým filtrem „letem světem“. Na velké podrobnosti tu prostě není dost místa, což má za následek jistou monotónnost. Zvláště ke konci knihy se už celé cykloputování smrsklo do strohého přehledu nocovacích taktik, sem tak okořeněného nějakým kromobyčejným zážitkem. Publikace je doplněna řadou černobílých a barevných fotografií dokumentárního charakteru (ty, na nichž nejsou lidé, často trpí syndromem kácejících se linií) a kompletním denním přehledem ujetých vzdáleností, časů a průměrných rychlostí.... celý text

Putování pro nic za nic aneb na kole i v mačkách v pohodě i sračkách 1999, Pavel Knebl

Cestopis Pavla Knebla o jeho expedičním cykloputování na východ je - díky svému autorovi, vyznávajícímu tzv. primitivní ekologii - velmi osobitým literárním útvarem, jak co se týče stylu tak i obsahu. Pavel ujel se svou společnicí Janičkou za rok a půl 21.000 km na kole a 5 600 km stopem, přičemž jeho výdaje činily pouhopouhých 250 USD/osobu. Za sebe mohu říct, že nejsem vyznavačem tohoto „homeless“ způsobu cestování, proto mě těžko může nadchnout Kneblův výzkum pohostinnosti národů. Zvláště když podtitul knihy „Na kole i v mačkách, v pohodě i sračkách“ začne v určitých pasážích nabývat až příliš naturalistických a vyhraněných forem, soustřeďujících se především na závěrečná slova tohoto sloganu. Živit se slupkami jablek, které zbudou na odpočívadle po japonských turistech, nebo vybírat kontejnery u supermarketů… i tohle může být pro někoho svoboda a volnost, ale promiňte, že nejásám. Je jasné, že Pavel Knebl má zážitkový práh někde úplně jinde než já, proto se mi nepodařilo spoluprožívat jeho cestu společně s ním. Občas jsem měl dokonce problém, pochopit jeho ironický nadhled a prodrat se sarkastickými poznámkami k jádru sdělení. Proto se mi kniha nečetla úplně lehce a pro sebe jsem z ní vytěžil jen málo.... celý text

Ve spárech Aljašky 2015, Jan Kopka

Iditarod Trail Invitation to je 1100 mil napříč aljašskou divočinou. Běžně závod pro psí spřežení, od jisté doby také paralelní měření sil mezi bikery, chodci a lyžaři (nutno podotknout, že na rozdíl od musherů ho ostatní jedou bez jakékoli organizované podpory na trati a také bez ceny za vítězství). Jan Kopka se tohoto extrémního závodu poprvé zúčastnil v roce 2003, aby ho o čtyři roky poté, při svém druhém startu v roce 2007, vyhrál. A právě tento zážitek popisuje ve své knize Ve spárech Aljašky. Není to však kniha o vítězství, je to vyprávění o divoké přírodě, odvaze, vůli a o přátelství, které spojuje napříč generacemi i zeměmi. Syrové emoce, které Kopka před čtenáři odhaluje, jdou až k samé podstatě lidství. Když si čtete ty prosté a jedinečné životní pravdy, běhá doslova mráz po zádech, a to i přesto, že knihu čtete ve vyhřátém pokojíku. Je to neskutečné a pohlcující čtení bez příkras i bez komerčních ozdob. Jen zima, led, sníh a nezlomné odhodlání několika mužů, kteří si vydali zdolat smrtelné nástrahy a nebezpečí Iditarod trati. Díky mé přítelkyni mám ve svém výtisku Honzův vlastnoruční podpis a cením si ho nad jiné, protože to, co na Aljašce dokázal je skutečně mimořádné. Stejně jako kniha, kterou o tomto výkonu napsal.... celý text

Od Baltu k Jadranu - Po trase bývalé železné opony 2018, František Šesták

František Šesták s Františkem Hejtmánkem znovu spolu a znovu na cyklotoulkách Evropou. Tentokrát si dali za cíl projet trasu bývalé železné opony, která po 2. světové válce oddělovala totalitní východní blok od „imperialistického“ západního světa. Na jedné straně perzekuce, nesvoboda, porušování Listiny lidských práv a svobod, na straně druhé „ideologicky nespolehlivá, buržoazní“ demokracie a svoboda. Čas naštěstí ukázal, která strana zdi byla ta správná. Pánové, byť jsou již v letech, kdy by si mohli hovět v teple domova a užívat papučí, jsou stále aktivní a při chuti objevovat nová dobrodružství. Svou cestu začínají v německém Trawemünde na pobřeží Baltského moře a končí ji v italském Terstu po zhruba 2500 km ujetých na kole. Trochu mi na začátku chyběl datopisný údaj, kdy se výprava konala, stejně jako později popisky k fotografiím. V textu mě občas překvapily (ne)logické přesmyčky typu „cesta A je mnohem lepší a sjízdnější než B, proto jsme zvolili trasu B“, jinak se ale jedná o plynulé a odsýpající čtení. Dalo by se dokonce říct, že bylo vyhlazeno do takového lesku, až je téměř nezávadné a „přístupné i malým dětem“. Tím nechci nikterak snižovat obdiv k dosaženým výkonům obou pánů, ale po dočtení mi z jejich cykloputování zůstalo v hlavě jen málo. Možná je ale chyba na mé straně…... celý text

Ze Lhasy do Káthmándú přes Everest na kole 2005, Květa Mojžíšová

Hrdé označení knihy „Průvodce Tibetem“ na obálce je podle mého názoru hodně nadnesené a více než přehnané. Očekávat od tenkého, sto stránkového sešitku (navíc bohatě prokládaného fotografiemi, a to i celostránkovými) nějaké podrobnější průvodcovské informace je skutečně nereálné. Jednoduchý letmý náhled, pár zajímavostí a zkušeností okolo - to beru, ale vydat se s touto knížkou na cestu Tibetem a myslet si, že mi bude plnohodnotným rádcem, to ani omylem. Ostatně podobně se to má i s cykloturistikou. Na třicetidenní výpravě si přesuny, aklimatizace, odpočinek a pěší poznávání uzurpovaly více než polovinu času. Na těch čtrnáct etap, které v denním průměru měřily okolo 70 km, pak autorům stačilo pouhých 50 stránek, a to je na pořádný cyklocestopis zatraceně málo. Na druhou stranu Mojžíšovi nejsou žádní kovaní bikoví dobrodruzi, ale rodiče, kteří se občas rozhodnou sáhnout si na dno svých sil, a pak o tom napsat knihu, jež si vydají vlastním nákladem. To oceňuji a fandím jim. Díru do světa svým "průvodcem" pravděpodobně neudělají, ale na dvě hodinky nabídnou únik z reality všedních dnů.... celý text

Tam, kde cesty končí 2018, Michal Pavlata

Každý kopec má svůj příběh a Michal Pavlata na některém z nich, jak se zdá, hledá ten svůj. Jeho kniha je na rozdíl od podobných počinů odlišná tím, že Michal nepopisuje přejezdy známých či méně známých horských průsmyků, ale vydává se s kolem na tak zvaná „slepá“ stoupání, tedy na cesty, kde asfaltová silnice kdesi nahoře končí a je třeba vrátit se dolů stejnou cestou. Jako by chtěl potvrdit známé rčení, že samotná „cesta je cíl“, protože jak sám přiznává, v některých případech se mu po velké dřině a dosažení vrcholové mety nedostane ničeho více, než pocitu, že to dokázal. U každého ze třiceti výjezdů v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Itálii a Lichtenštejnsku jsou uvedeny takticko-technická data, včetně GPS souřadnic, jednoduché mapky a samozřejmě také spousta kvalitních barevných fotografií. Všechno přehledně a pěkně uspořádáno. Textová část je poněkud chudší a stále podle jedné šablony, což se postupem času docela omrzí. Tím spíše, že kromě popisu cesty vzhůru nic dalšího nepřináší. Zajímavostmi z bezprostředního okolí Michal šetři tak moc, až se jeho vypravování stává suchopárným. Jinak je ale kniha poučná a originální. Pro cyklisty vrchaře jednoznačně nutnost mít ji v knihovničce.... celý text

Jak se jezdí do nebe 2004, Michal Třetina

Kniha s podtitulem „Nejvyšší a nejkrásnější alpské průsmyky“ nabízí přesně to, co slibuje už její obálka: cyklistickou nirvánu ve výškách nad 2000 m. n. m. a peklo na cestě k ní. S některými zde popisovanými průsmyky jsem měl čest seznámit se na vlastní nohy. Dodnes nezapomenu například na francouzský Col du Galibier, kam jsem přijel dokonale fyzicky i psychicky zdecimovaný, nebo na proslulý Col de Iseran, kde mě zastihla bouře, jakou jsem do té doby nepoznal. Naopak velmi příjemné vzpomínky mám na přívětivý Col de la Cayolle nebo na ohromující Grosse Scheidegg. Michal Třetina nabízí ke každému ze svých téměř čtyřiceti horských sedel zajímavé vyprávění, které se neomezuje jen na cestu nahoru a dolů, ale podává i ucelené informace o okolí, horách, městečkách, občerstvovacích stanicích, ale třeba také o atmosféře slavné Tour de France. Ke každé kapitole je přiložena mapka, údaje o výšce a barevné fotografie. Ty jsou pravděpodobně nejhorší položkou, kterou se kniha prezentuje. Neostré snímky s nehezky vypálenými barvami vypadají, jako by už několikrát prošly kopírkou a do knihy se dostaly jejich x-té sjetiny. I tak je ovšem Třetinova kniha úžasnou ochutnávkou cyklistických dobrodružství, které je často možné zažít jen tehdy, pokud člověk překoná sám sebe.... celý text

Alpami na kole - 35 tras – Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Slovinsko 2021, Alena Zárybnická

Že televizní rosnička Alena Zárybnická jezdí na kole po světě tolik a takovým způsobem, aby to vydalo na celou knihu, bylo pro mě docela překvapením. Jako dlouholetý aktivní cyklista pak nemohu neocenit její snahu a neobdivovat zaujetí, s nímž k ježdění na kole přistupuje, byť mi onen ryze ženský „kochací“ způsob cyklistiky je poněkud vzdálený. Přece jen žen cyklistek, které by se nota bene ještě navíc pustily do sepsání svých cestovatelských zážitků, zase až tolik není. Kniha je krásně udělaná: pevné desky, kvalitní papír, spousta barevných fotografií (u nich bych ocenil alespoň jednoduché popisky), výškové profily, přehledové mapky, QR kódy tras a spousta dalších doplňkových informací a zajímavostí z navštívených regionů, včetně gurmánského a meteorologického okénka u každé kapitoly. Samozřejmě není to dobrodružný cestopis, ale spíše mozaika samostatných výletů pro inspiraci i poučení, a tak je nutno ke knize přistupovat. Milé, laskavé a podnětné čtení, kde si bezpochyby každý najde to svoje.... celý text

Posázaví 1982, Ivan Doležal

Posázaví je kraj, jemuž dala jméno, dominuje mu a utváří ho čaromocná řeka Sázava, která vyvěrá z Velkého Dářka a po nějakých dvou stech dvaceti kilometrech se vlévá do Vltavy. Právě tento kraj zvěčnili ve svých fotografiích Ivan a Jiří Doležalovi. Úvodním textem opatřil publikaci Evžen Veselý, který nás provede minulostí kraje okolo Sázavy od jedné vesničky ke druhé, od města k městu, od jedné paralely ke druhé, od úvozové kamenité cesty až k dálnici Praha-Brno. Jeho text je sice erudovaný, nicméně s obrazovým obsahem se příliš nepotkává. To je ostatně i problém i popisků: u spousty fotografií nejsou vůbec a jinde zase jako by přebývaly. Vazbě mého výtisku nikdo evidentně moc pečlivosti nevěnoval, neboť jen tak se mohlo stát, že dvoustránkové fotografie vykazují výrazné přerušení, někdy i přesah snímků z jiných stran. Náměty jsou povětšinou prosté, zaujmou spíše čistě přírodní scenérie než architektura, technologie či městská panoramata, z hlediska atmosféry pak působí lépe černobílé fotografie. Celková úroveň odpovídá době vydání, tedy 80. létům minulého století a není tu nic, aby měl člověk chuť si knihu prolistovat více než jednou.... celý text

Severomoravským krajem 1982, Miroslav Krob

Úvodní slovo Ivana Witze je zpočátku spíše proletářskou agitkou než pozvánkou do kraje, rozkládajícího se mezi Jeseníky a Beskydami. Aby také ne, když ostravské doly a hutě jsou dnes národní památkou a slovo práce se v dobách ne tak dávných skloňovalo ve všech pádech s přívlastkem těžká nebo černá. Miroslav Krob nám pak na svých fotografiích představuje severomoravský kraj ve všech jeho podobách: od průmyslových podniků k rekreačním střediskům, od městských celků k přírodním samotám a podzemním jeskyním. Je to takový pel mel od všeho trochu. Začínáme na Červenohorském sedle v Jeseníkách a končíme v Beskydech na Pustevnách. Při listování v knize vzpomínám na svou první cyklistickou expedici napříč Moravou, která začínala v lázních Jeseník a kopírovala trasu 1. moravské cyklostezky, jejíž specializovaný průvodce byl tehdy první tiskovinou tohoto druhu u nás. Nemohu nevzpomenout město Havířov, kde jsem coby člen žákovského hokejového družstva potil krev na letních soustředěních nebo o mnoho let později kulturní zážitky na hudebním festivalu Janáčkovy Hukvaldy. To vše a mnohem víc mi Miroslav Krob svými snímky připomněl.... celý text

Jizerské hory 1981, Otakar Mohyla

Fotografická publikace Petra Zory s úvodním slovem Otakara Mohyly, který napsal i průvodní texty k jednotlivým snímkům, by určitě byla daleko působivější ve velkém formátu. Přece jen kapesní rozměry řady C pressfoťácké edice Má vlast nedokážou dát fotografiím potřebný „feeling“, nadstandardně rozjitřit nervové dráhy, ani dovést oční vjemy k obdivnému vzdychání, o listování knihou sem tam a zase zpátky ani nemluvě. Na druhou stranu samotná práce Petra Zory je v mnoha ohledech více než solidní a před jeho citem pro kompozici s úctou smekám. Ať už fotí potůčky, řeky, vodní plochy, rašeliniště, lesní zátiší, skalní monolity nebo krajinná panoramata, dokáže z každé scény vytáhnout to nejlepší z nejlepšího. Jeho fotografie nám ukazují přirozenou a jednoduchou krásu Jizerských hor, která nepotřebuje žádné filtry ani opravy, aby působila na lidskou duši. Možná právě tohle je onen tajný Petrův recept, jenž obtiskl do stránek této knihy. Je jen na vás, zda s ním dokážete sdílet jeho pocity.... celý text

České a moravské rybníky 1984, Karel Kuklík

Karel Kuklík nám ve své tematicky zaměřené fotografické publikaci představuje české a moravské rybníky „v celé škále jejich půvabů, v průběhu dne i roku“. Přesně takto to definuje Jaroslav Hrbáček v úvodním textu, jenž nás zasvětí do tajů zakládání rybníků i rybníkářství jako takového. Přiznám se, že až do chvíle, kdy jsem otevřel tuto knihu a dal se do čtení, jsem nikdy nepřemýšlel o rozdílu mezi rybníkem a jezerem, neslyšel jsem o letnění a zimování, o rybníkářských celebritách (teď nemám na mysli rybáře mediátory, ale slavné zakladatele rybníků), o výtěžnosti ryb na metr krychlový vody a dalších podobných věcech. Poté, co mi dal autor textu nahlédnout na historii, hospodářský význam a další ohromující funkce rybníků, mě Karel Kuklík vzal na výlet, při němž jsme navštívili známé i méně známe vodní plochy v Česku a na Moravě. Dokázal ve mně svým citlivým přístupem a velmi sofistikovanou volbou záběrů probudit nadšení. Dokonce i děčínská tiskárna šla do sebe a soutisk dvoustránkových snímků se jí povedl na jedničku. Nic proto nebránilo, vychutnat si křehkou krásu Kuklíkových fotografií.... celý text

Hrady a zámky v Čechách 1980, Jaromír Neumann

Fotografická publikace Hrady a zámky v Čechách doplňuje podobný titul z Moravy, na rozdíl od něj však není výhradní sbírkou prací jediného autora. Přestože v titulku je uveden Vilém Heckel, díky jeho tragické smrti v lavině při expedici v Andách (která mimochodem pohřbila celou patnáctičlennou československou výpravu), je kniha z jedné třetiny doplněna pracemi jiných fotografů, namátkou jmenujme Josefa Proška, Miroslava Kroba, Vladimíra Hyhlíka nebo Dalibora Kusáka. Jestliže jsem se u moravských hradů a zámku holedbal, že je téměř všechny znám a se spoustou z nich mám spojeny takové či onaké vzpomínky, u těch českých je tomu jinak. Pražský hrad, Karlštejn, Křivoklát, Žebrák, Točník, Trosky, Konopiště, Litomyšl jsou jasné, tady jsem snad ani nemohl nebýt, ale třeba takové Opočno, Přimdu, Velhartice, Krakovec, Kačinu, Ploskovice a další jsem na vlastní oči nikdy neviděl, a to ani z rychlíku. K vlastní hanbě musím přiznat, že dokonce ani sály a nádvoří zámků Hluboká nebo Červená Lhota nikdy nepoznamenaly moje kroky. O to zajímavější a poučnější pro mě bylo listování Heckelovou knihou a pročítání historických komentářů Jaromíra Neumanna.... celý text