ludek.n přečtené 3088

Pan Pondělí 2005, Garth Nix

Na začátku stvořila Architektka z ničeho Dům. Zabydlela ho nejrůznějšími tvory a určila sedm Správců, aby se o ně starali a naplňovali její Vůli. Jenže Správci se rozhodli jinak. Rozdělili si království a začali v nich vládnout podle svého. Nyní přichází z Druhořadého světa chlapec - Artur Penhaligon, aby objevil svůj osud. Garth Nix píše pro mládež, ale jeho knihy jsou akceptovatelné i dospělými čtenáři. I když… děti školou povinné mohou mít problém s některými vrcholně logickými pasážemi, naopak dospělí se musejí srovnat s oním naivním optimismem, který nenechává nikoho na pochybách, že všechno dobře a šťastně dopadne. Nix nicméně píše hladce i obratce. Má nápadů na rozdávání a díky pohádkovému elementu svého vyprávění si tady s nimi může dělat, cokoli ho napadne bez jakéhokoliv omezení. Dějových zvratů je tak akorát, aby pošťuchovaly příběh ke zdárnému konci a zádrhely na cestě Nix řeší hravě a s nadhledem. Přesto mě jeho hrdinové nevzali na svou dobrodružnou výpravu s sebou. Doháněl jsem je a dýchal jim na paty vždy o krok zpátky bez šance, že bych se účastnil zábavy. Snad příště…... celý text

Když teče krev 2021, Stephen King

Čtyři nové Kingovy příběhy mají jedno společné: absenci čiročirého, strašidelného zla, minimum nadpřirozených propriet a umírněný vyprávěčský styl. Jestliže s úvodním Telefonem pana Harrigana by se ještě mohla nějaké křehká a éterická duše večer potmě bát, u ostatních kousků to už nehrozí ani omylem. Knize to ostatně nijak neubližuje, neboť mistr King dokáže být dostatečně intenzivní i ve své „civilní“ podobě. Alespoň v těch případech, kdy to nevezme do ruky z obráceného konce jako v Chuckově životě. Titulní a současně nejdelší příběh Když teče krev je prošpikován odkazy na postavy a děje z předchozích Kingových knih a pro plné vychutnání je proto dobré znát alespoň Outsidera (doporučuje se ale i trilogie s Billem Hodgesem), jinak vám to bude trochu klouzat, jako se to bohužel stalo mně. Poslední položka Krysa je postavena na jednoduché faustovské zápletce, a je to taková lehká únikovka na deprese. Pokud bych měl charakterizovat Kingovu sbírku ve zkratce, řekl bych: vyvážená, solidní a příjemná. Není to vrchol, ale dobře a hladce se čte.... celý text

Tichá válka 2010, Paul James McAuley

„Tichá“ nebo taky asymetrická válka je v řeči vojenských expertů strategie, zahrnující propagandu, špionáž, sabotáž, politický nátlak a v konečném stádiu i konvenční vojenskou sílu, upravenou na podmínky daného prostředí. Paul McAuley v ní proti sobě postavil dvě lidská společenství - Vesmířany a Pozemšťany - které se musejí popasovat s odlišnými výchozími podmínkami, prostředky a nakonec i cíli, k nimž směřují. Do úlohy pozorovatelů a hybatelů děje si autor kuriózně vybral dvě ženy: genetičku Sri Hong-Owenovou a mikrobioložku Macy Minnotovou, na jejichž osudech se pak odráží ona nesmyslnost války, ať už v planetárním nebo galaktickém měřítku. McAuleyho bojové operace jsou nicméně chladně odosobněné a poněkud profesorské. S emocemi se tu rozhodně šetří, a i ty nejvypjatější momenty nemají potenciál vybuchnout a strhnout. Navíc knize jako by chyběl prolog, a tak je potřeba se na začátku hodně soustředit na kdejakou nápovědu, která člověku pomůže se zorientovat. Žádná z postav není výrazně sympatická a jejich chování občas vykazuje známky statičnosti. Děj se ostatně také nikam nežene, je to spíš mohutné velkorypadlo, které se silou svých gigantických motorů prohrabává k cíli. Čtivost nádavkem sráží stovky tiskových chyb (vynechaná slova, jejich zdvojení nebo špatné koncovky, tvrdé/měkké i, slovosled) jako by sazeč v tiskárně byl z Vietnamu a odpovědný redaktor z Indonésie.... celý text

Prefekt 2016, Alastair Reynolds

Podobně jako Kaldera je i Prefekt samostatný román, zasazený do vesmírného univerza, v němž lidskou společnost dobývající vesmír ohrožuje strojní inteligence označovaná jako Zmarové. Chronologicky patří za Odhalený vesmír a žánrově někam do oblastí sci-fi detektivky. Kromě výsostně kriminálních záhad, si na nás Reynolds připravil několik vskutku neotřelých nápadů, které mu čtenář zhltne i s návnadou. Vezměte si jen Jane Aumonierovou a jejího parazita, nebo Thálii Engovou a její zorbing připomínající kutálení koulí. A jestliže budeme považovat Toma Dreyfuse za správného chlapíka na správném místě, pak Sheridan Gaffney musí být jednoznačně parchant všech parchantů, přestože to zpočátku myslel docela dobře. Galérka jako vymalovaná. A jak už je u Reynoldse dobrým zvykem, na každé stránce se toho děje velká spousta. Člověk skoro ani nemá čas odskočit si na záchod nebo udělat probírku spíže či ledničky, aby mu snad náhodou něco neuteklo. Reynolds tam prostě láduje pobídku za pobídkou. Nespěchá, ale současně ani nepřešlapuje na místě s očima zabodnutýma do země. Odvážně staví příběh o mnoha patrech v oslnivě přímé a čisté linii. Dveře výtahu se zavírají, staví se až nahoře na vyhlídkové plošině. Geniální!!!... celý text

Údolí vykoupení 2 2006, Alastair Reynolds

Jestliže byla úvodní kniha Údolí vykoupení dokonalost sama, její pokračování je možná ještě lepší. Blížíme se k finále, a tak je jasné že dějová linka se zahušťuje a dramatizuje. Už žádné odbočky, podprogramy, úhybné manévry nebo dokreslování atmosféry, už se hraje naostro s odkrytým hledím a piezoelektrickým nožem v ruce. Dokonce i kapitán Nostalgie nekonečna si přestal hladit své tmavomorové boláky a postavil se narušitelům jako pravý světlohonec. A protože ani ostatní za ním nezůstávají daleko, dočkáme se vskutku elektrizujících momentů. Nejednou jsem se přistihl, že hltám. Hltám stránku za stránku, rvu vazbu při zuřivém otáčení listů a zapomínám i na potřeby těla. Reynolds dal do závěrečného finiše snad celou duši. Naládoval ji vysoce explozivní třaskavinou, připojil doutnák a vyslal ji na cestu k putujícím katedrálám na Helu. Ať už jsem společně se Štírem zápasil s pochybnostmi, rozvzpomínal se na minulost s Aurou, vyjednával v doprovodu Anny a Vaska s děkanem Kveičim nebo bojoval bok po boku s Remontoirem či Cruzovou, vždy to bylo opravdové, drásavé a hluboce podmanivé. Údolí vykoupení mi dalo rozhřešení…... celý text

Údolí vykoupení 1 2006, Alastair Reynolds

Údolím vykoupení vrcholí Reynoldsovo vyprávění o Zmarech, které jsme sledovali už od jejich prvního účinkování v soustavě Delta Pavonis z Odhaleného vesmíru, přes Žlutozem v Epsilon Eridani, planetu Přetvářečů Ararat, až konečně do systému Hale-Haldora, kde se má nyní rozhodnout o bytí či nebytí lidské rasy. Setkáváme se se starými známými, s nimiž jsme v předchozích knihách prožili už nejedno dobrodružství, a samozřejmě i s úplně novými postavami - Aurou, Vaskem Malinim, děkanem Kveičim - jež si uzurpují svůj díl naší pozornosti. A že je pořád, co sledovat, je bez diskuse. Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že Reynoldsovi docházejí nápady. Ani omylem. Přestože se stále pohybujeme v mantinelech definovaného horizontu událostí, šíře, do jaké Reynolds svou vesmírnou operu rozvinul, je prostě dech beroucí. Neopakuje se, nezvolňuje tempo, neplýtvá slovy. Naopak. Zraje jako víno. Do technokratického vyprávění přidává lidský rozměr a slzy každého jednoho z hrdinů mu věříte stejně, jakože existuje hyperprostorová zbraň (přestože si ji nedokážete ani představit). Tohle je vrcholná science-fiction.... celý text

Archa. Kniha druhá 2005, Alastair Reynolds

První polovina Reynoldsovy Archy připravila rozjezdovou dráhu, nyní je tedy čas povolat stíhače na start. Nicméně nečekejte žádnou gigantickou salvu, o vesmírném ohňostroji ani nemluvě. Reynolds je precizní a přesvědčivý. Nežene se vpřed za lacinými návnadami, ale buduje svůj opus kámen po kameni, pečlivě a dospěle. Nápadů má na rozdávání a dokáže je vytěžit až na samu dřeň. I v přemýšlivých pasážích se mu daří udržet zbraně nabité a prsty na spouštích. Nenudíte se ani chvilku, na každé stránce přijde Reynolds s něčím novým, aniž by vytvářel přehnaně velký přetlak. Je vizitkou mistra, že se neztratíte ani tehdy, když začne rozvíjet své kosmologické teorie. Je-li ovšem potřeba uhodit, zohavit a ublížit, neváhá a nasází to tam jako kanonýři koule do kanónu. City jdou stranou. Archa není veselá vize budoucnosti (nebyli takoví ani její předchůdci), přesto je to krásné čtení. Trocha té melancholie koneckonců není na škodu. Finále je bezesporu zvládnuté také na jedničku. Uzavírá příběh, který zde může definitivně skončit nebo pokračovat dále.... celý text

Archa. Kniha první 2005, Alastair Reynolds

Jestliže Kaldera byla v rámci universa Zmarů jakýmsi úkrokem stranou a rozvíjela si svoje vlastní témata, Archa navazuje na Odhalený vesmír daleko těsněji, než by se na první pohled zdálo. Začínáme válkou mezi Spojenými a Demarchy, která se sice pomalu blíží svému konci, přesto stále dává impuls mnoha pohnutým událostem. Do podrobností nejsme vtaženi, neboť se hned vzápětí objevují Zmarové a jejich hrozba všem inteligentním bytostem ve vesmíru. Vracíme se proto i k triumvirovi Nostalgie nekonečna Ilje Voljojové a na orbitu Obrody, kterou jsme v Odhaleném vesmíru opustili společně s Danem Sylvestem a jeho excentrickými vizemi. Reynolds nám pomaličku a polehoučku odhaluje další skutečnosti jím stvořeného galaktického universa a zatahuje nás hlouběji do struktury vyprávění. Přestože je zápletka dostatečně barvitá a bohatá, zdá se mi tato první polovina románu neobyčejně opatrná a zklidněná, ve svém konečném důsledku vlastně jen naťukává základní myšlenky a prokresluje kontury toho, co bude následovat. Ranvej je připravena, vzhůru k výškám…... celý text

Kaldera 2 2004, Alastair Reynolds

Dokončení Kaldery pokračuje v dvojliniovém schématu vyprávění, přičemž intervaly mezi prolínačkami se s přibývajícími stránkami zkracují. Reynolds tímto jednoduchým a prostým efektem zvýšil dynamiku příběhu, takže se obejde i bez výraznějších akčních momentů. Absenci bojových scén a pádícího tempa vyvážil mimořádně spletitou zápletkou, kterou se nyní pokouší inteligentně dovést k rozřešení v zájmu všech zúčastněných. A i když některé konstrukce jsou už lehce za čárou, žeru mu je i s navijákem a srdce mě z toho nebolí. Nadále mám nicméně problém s už dříve zmiňovanou kontroverzí postav, neboť ani v druhé polovině Kaldery vlastně není komu fandit (tedy pokud člověk sám není trochu mimo mantinely a neoslavuje výkony masových vrahů nebo nehoruje pro zbraně, krev a maskáčovou výbavu). Množství zvratů posouvá příběh nezadržitelně ke svému závěru, přičemž ze spojení obou dějových linek vykrystalizuje v pro někoho možná překvapivé, pro jiného už méně, finále, které si nebere servítky. Na druhou stranu mě souboj na nože a zuby docela rozesmál. Epilog už tam snad ani nemusel být…... celý text

Kaldera 1 2004, Alastair Reynolds

Přestože se Reynoldsův román Kaldera odehrává ve stejném galaktickém universu jako Odhalený vesmír a při četbě mnohokráte narazíme na známé indície, nejedná se o pokračování dobrodružné výpravy členů posádky Nostalgie nekonečna či odhalování záhad Zahalených. Kaldera nerozvíjí již známé myšlenky a témata (i když výchozí postuláty používá jako základy), nýbrž buduje dvě zcela nové a osobité příběhové linie. Obě od sebe dělí propast století a obě si vystačí se svými vlastními hrdiny, nebo spíše anti-hrdiny. Opravdu, sympatizovat s ambiciózním monstrem Skye Haussmannem, který je pro úspěch a drobnou výhodu v závodě s časem ochoten obětovat přátele i stovky kolonistů, nebo se žoldákem a profesionálním vrahem Tannerem Mirabelem, je opravdu těžké. Ona vlastně žádná z postav Kaldery si nemůže činit nárok na sympatie, neboť každá má poměrně závažný vroubek na charakteru. Nicméně obě dějové linie jsou dostatečně nosné a jejich zápletky napínavé, aby žhavily čtenářův zájem a pozornost, byť se tak děje ve střídavém taktu. A protože (stejně jako u Odhaleného vesmíru) je i Kaldera románem rozděleným do dvou knih, na vyvrcholení si musíme počkat do příště.... celý text

Odhalený vesmír 2 2003, Alastair Reynolds

Druhá polovina Reynoldsova Odhaleného vesmíru lehce přitvrdila a ještě o něco více šlápla na plynový pedál. Co bylo, bylo, teď se pojďme dobrat pravdy a odhalit zákulisí všech utajovaných skutečností. Reynolds se do toho pustil opravdu velkolepě, má to narýsované jako architekt projekt budovy o sto patrech. Pobíhají mu tam sice podivuhodné bytosti, nejedna komora ještě stále čeká na své objevení, ale jinak stavba roste jako z vody. Reynolds je každým coulem technokrat, na nějaké psychologické hrátky, nedej bože emoce, ho neužije. Efekt je zřejmý - vyprávění pádí vpřed jako utržené ze řetězu. Neztrácí přitom nic ze své komplexnosti. Krásně se tu spojuje detailně promyšlená a do šíře rozvinutá struktura příběhu s úderným akčním momentem. A pak ty tajemné kerberovské artefakty… tohle prostě miluju. Uměle sestrojená oběžnice, ukrývající strašlivou záhadu a vedle toho boj o právo na čestnou smrt. Nádhera! V tom hektickém závěru mi nakonec ani nevadilo, že se někam ztratila ona uspaná posádka Nostalgie nekonečna (koneckonců v tomhle příběhu stejně nikdy nehrála žádnou významnou roli), ani to, že finále skončilo patem. Na debutovou práci geniální, klobouk dolů…... celý text

Odhalený vesmír 1 2003, Alastair Reynolds

Odhalený vesmír Alastaira Reynoldse je velkolepě rozvržená space opera, toho nejklasičtějšího stylu. Ničím se tady našetří: inteligencí, proprietami, artefakty, záhadami, vzrušujícími momenty, civilizacemi a ani časem (miliarda let sem nebo tam). Na úplném začátku jsem měl pocit, že se toho na mě hrne až příliš - Ultrové, Amaranti, Zahalení, do toho skoky v řádech desítek let, Obroda v soustavě Delta Pavonis, Žlutozem v Epsilon Eridani, Lascailleův záhal v sektoru Tau Ceti a samozřejmě všechno mezi tím, staré události, nové události - chvíli mi z toho šla hlava kolem. Jenže nebyl by to Reynolds, aby to neměl pod čepicí krásně srovnané. Brzy se totiž z toho mohutného toku informací začala klubat ostře vyrýsovaná struktura, která se s každou další otočenou stránkou stávala stále uspořádanější a přehlednější. Jako bych byl hozen do vody a z nezbytnosti se naučil plavat. A co víc, začal jsem si to užívat, cákat, potápět se a řádit na vodních lyžích. Vyprávění totiž nabralo na obrátkách. Ale protože se jedná o román, rozdělený na dva díly, bylo jasné, že na konci knihy se žádné vyvrcholení konat nebude. Zato očekávání… ta jsou vysoká.... celý text

Cizinec v cizí zemi 1994, Robert A. Heinlein

Heinleinův Cizinec v cizí zemi je bezpochyby nejznámější sci-fi román, který už dávno překročil hranice žánru a je uváděn jako ikona ve všech encyklopediích, zabývajících se světovou literaturou. Možná to je jeden z důvodů, proč jsem se mu léta vyhýbal a odkládal jeho četbu, přestože jsem vlastníkem prvního českého vydání z roku 1994 od nakladatelství And Classic. K tomu mám jednu technickou připomínku: snad ještě nikdy jsem neměl v ruce knihu, kde by celá její jedna čtvrtina byla věnována upoutávkám (neskutečných 130 stran, které s Heinleinovým románem nemají nic společného, ale čtenář si je samozřejmě zaplatil). Takže proč je Heinleinův Cizinec tak slavný? Možná proto, že si jeho autor nebere servítky a pere to do lidstva, seč mu síly stačí. Vrcholná politika, ekonomika, umění, mezilidské vztahy, sexualita, náboženství, nic nezůstane ušetřeno jeho ostře kritického pohledu. Heinlein spolu s Valentinem Michaelem Smithem kácí modly. Je úžasné a neuvěřitelné, že jeho poselství je stejně aktuální dnes, jako bylo aktuální v roce 1961, kdy byl román napsán. To, že mě jeho představa všeobjímající láskou spojené společnosti nechává chladným, je čistě můj osobní problém. Stejně jako i mučednické finále, které je mi svou pompou v duchu „nastav druhou tvář“ bytostně cizí. I přes výše uvedené považuji Cizince za výbornou četbu s hodnocením někde mezi čtyřmi a pěti hvězdami. „Je to dobrota.“... celý text

Pohled mrtvého 2018, Markus Heitz

Lipská kriminálka v čele s Peterem Rhodem řeší případ sériového vraha, který své oběti aranžuje do scén, jejichž předlohou jsou slavné obrazy. Markus Heitz si v Pohledu mrtvého odskočil ze svého nadpřirozeného univerza do vod ryze „civilního“ kriminálního žánru, a to i přestože jednou z významných postav je smrtispáč Konstantin Korff. Jeho účinkování zde je však zbaveno všech mimořádných propriet (nepočítáme-li alternativní epilog, který ovšem pro čtenáře, kteří se tady s Korffem setkají poprvé, možná nebude dvakrát pochopitelný). Heitz každopádně buduje atmosféru a vrství zápletku jako zkušený a protřelý thrillerista. Není nutné hádat dopředu rozuzlení případu, protože se žádné indicie v průběhu vyšetřování nenabízejí a identita pachatele je odkryta až v samém závěru. Stavba a struktura vyprávění je přesto natolik podněcující, aby bavila po celou dobu a nenechala diváky dramatu vydechnout. Dobrý příběh, zajímavé postavy, lehce a čtivě napsané - já jsem byl spokojen.... celý text

Umírání duší 2019, Markus Heitz

Heitzova Exkarnace je mohutným crossoverem, který navzájem propojuje hned několik cyklů a samostatných románů do jednoho hororového univerza. Kromě upírky Sii Sarkowitzové a jejího milence Erica von Kastella se tak dočkáme i postavy smrtispáče Konstantina Korffa nebo bývalého rockera s nepřehlédnutelnou tělesnou konstitucí Arese Löwensteina. Příchod těchto pánů do světa Marlene von Bechsteinové však s sebou nese požadavek na alespoň základní znalosti jejich účinkování v jiných knihách (samozřejmě pokud chcete znát pozadí celého příběhu). Přímých odkazů a návěstí na děje minulé je v knize hned několik, a tak byl-li vstup Jidášových dcer do předchozího dílu Exkarnace zcela bezproblémový, s Korffem a Löwensteinem už to tak snadné není a frustrace z neznalosti občas v průběhu čtení vystrčí růžky. Markus Heitz si nicméně vytvořil dostatečně nápadité rezervy, aby s nimi udržel pozornost i přes zmíněný handicap, a tak si bez zdráhání a bez obav můžeme užít jeho smrtící jízdu. A že to stojí za to, je bez debat.... celý text

Válka starých duší 2018, Markus Heitz

Markus Heitz ve své dilogii Exkarnace, jehož je Válka starých duší prvním dílem, přišel se zajímavou teorií převtělování duší. Explozi nápadů, které z ní vytěžil, nestojí nic v cestě a celé je to postaveno na poměrně silných a pevných základech. Markus ostatně nezůstal jen u toho, nýbrž spojil téma putujících duší ještě se sérií Jidášových dětí, přestože linie lovce dlasků Erica a upírky Sii Sarkowitzové není se zbytkem knihy v přímé koherenci, alespoň prozatím. To mu samozřejmě nebrání naplno rozvinout potenciál zajímavé zápletky. Dvě o moc soupeřící skupiny a mezi nimi „nevinné“ oběti, vláčené okolnostmi a uzurpující si právo na vlastní rozhodování, do toho několik tajemných postav a záhadných událostí, pár bestií v rouše beránčím, to vše obalené lehkým oparem mystiky, přejeté hrubým smirkovým papírem, nataktované na vysoký kmitočet, a ejhle - je tu příběh, který dokáže strhnout. Přestože je jasné, že v této knize se konečného účtování nedočkáme, není finále ztrátou. Heitz nabídl pár řešení, ale současně si připravil půdu pro další dění.... celý text

Strážci lebek 2004, Robert Silverberg

Strážci lebek klamou svým názvem i synopsí tak dokonale, že ruku v ruce s pověstí Roberta Silverberga coby autora sci-fi literatury může nejednoho čtenáře čekat pořádný šok. Tady se totiž ke sci-fi přiblížíme tak na vzdálenost deseti tisíců mil, není to dobrodružný příběh, není to fantasy a není to ani horor, či jakákoli podmnožina výše uvedeného. Snad nejblíže má Silverbergův počin k mysterióznímu psychodramatu (drama si prosím dejte do uvozovek), cinknutého pornografií. V první polovině knihy se se čtveřicí vysokoškolských studentů vydáme do arizonské pouště hledat tajemný klášter, kde je podle legendy možné získat život věčný. Nutno podotknout, že toto putování za „nesmrtelností“ je zcela nedobrodružné. Než abychom hledali záhadu Knihy lebek, snažíme se dopídit odpovědi na otázku, co každého jednoho ze čtveřice mladíků ponouklo k této cestě a jaká je jeho sexuální orientace. Trýznivá sebezpytující psychoanalýza, nazírána z pohledu všech čtyř zúčastněných, graduje ve druhé polovině vyprávění vyznáním se ze svých nejtěžších hříchů (homosexualita, znásilnění, sodomie, plagiátorství, manipulace lidmi, ztráta důvěry). Tohle mi na velikána SF přišlo jako střelba do špatného terče.... celý text

Poslední teorém 2009, Arthur Charles Clarke

Poslední počin velmistra SF Arthura C. Clarka, které dokončil a připravil k vydání další z oceňovaných velikánů žánru Frederik Pohl, ve mně zanechalo vpravdě rozporuplné pocity. Na jedné straně přísně pragmatické, s vysokou erudicí podané, vědecké myšlenky, byť některé poněkud recyklované (např. vesmírný výtah, solární plachetnice), na druhé straně ironická nadsázka, která však místy sklouzavá až k dětské prostoduchosti. Jako by autoři váhali, jakým směrem své snažení zacílit. Nedokázal jsem se rozhodnout, zda čtu seriózní pojednání, sepsané autorem hollywoodských komedií, nebo humoristický román člověka, který dosud publikoval výhradně vědecké statě v odborném tisku. Tato nejednoznačnost trčí z textu na všechny strany a není jednoduché se s ní vypořádat. Připočtěte poněkud rozplizlé a obskurní mimozemské vměšování, které se v závěru místo gradace dočká spíše rozpačitého přešlapování na místě, a máte tady dílko, které byste už z úcty k autorům chtěli postavit na piedestal, ale ono se nevydrápe ani do poloviny schodiště.... celý text

Děti Heorotu 2002, Larry Niven

Děti Heorotu přímo navazují na předchozí knihu cyklu a završují snažení lidí o kolonizaci planety Avalonu. Od svého předchůdce si přinesly pozvolné tempo, které nicméně v druhé polovině vyprávění poměrně ostře graduje. Třetí díl tak spojuje výdobytky jak první, tak druhé knihy, přičemž se z nich snaží vytáhnout všechny jejich klady. Máme před sebou jednak objevování tajů lidské duše v trýznivých, ale i výsostně konejšivých eskapádách, ale také nesmlouvavě ubíhající, natlakovaný příběh, který se neohlíží zpátky ani nebere zajatce. Přechod mezi těmito odlišnými polohami je přitom krásně vybalancovaný a plynulý, že si ho člověk téměř nevšimne. Napřed objevujeme, potom bojujeme o život s vervou a odhodláním. To, co nám Draci Heorotu tak přeopatrně připravili k nahlédnutí, nyní dochází naplnění. Otázky jsou zodpovězeny a uzavřeny k plné spokojenosti. Přestože by bylo možné zkoumat Avalon nejspíš do nekonečna, autoři se rozhodli svou sérii tady ukončit a já to oceňuji jako záslužný čin. Další rozmělňování tématu by totiž mohlo a nemuselo vést do pekel. Takže palec nahoru…... celý text

Draci Heorotu 2002, Larry Niven

Uplynulo dvacet let a my se vracíme na planetu Avalon, abychom sledovali dospívání první generace dětí, které se narodili až tady v Kolonii. Ostrov Kamelot je už bezpečně v rukou lidí, ale zbytek planety nadále skrývá nejedno nebezpečí, které jsou dost možná ještě horší než strašliví grendelové. Trojice autorů tentokráte vsadila na volnější tempo a mladickou hravost. Jestliže předchozí kniha sršela výboji na všechny strany, drala se dopředu jako rozjetý rychlík, druhé pokračování se drží hodně zpátky a jiskří jen malinko v poslední třetině vyprávění. Namísto dobrodružného zápasu s neznámou přírodou a jejími zástupci se do popředí dostává generační konflikt a řeší se otázky spíše sociologického charakteru. Kniha díky tomu ztratila mnoho z napětí svého předchůdce, a na udržení nastavené laťky toto teenegerské vzdorování autoritám prostě nemá dost sil. Tím spíše, že konec zůstane otevřený a na rozkrytí zápletky si musíme počkat až do dalšího dílu.... celý text