ludek.n přečtené 3088

Střevíce z lýčí 1988, František Nepil

Nepilova sbírka povídek z českého venkova Střevíce z lýčí je lehké, nenáročné a úsměvné čtení, v němž je přesto mnoho z lidové moudrosti a jakési nadčasovosti toho, co věděly už naše prababičky a co my bohužel pomalu zapomínáme. Každá z kapitol nese název písničky a je věnována jednomu druhu domácího zvířectva. Máme tu slepice a kuřata (Na tom našem dvoře, Plivník), králíky (Tamhle za vodou), prasata (Kmotře Petře, nepřepepřete nám toho vepře), husy (Hajha, husy, ze pšenice), krávy (Krávy moje, zlatý zvonce máte), voly (A já jsem na dolině oral), koně (Čí jsou to koníčky), a navíc k tomu všemu dokonce i škodnou (Blaze tomu, kdo nic nemá). Vše podáno s humorným nadhledem, s neodolatelným šarmem a úžasnou grácií. I přes mimořádné autorovo úsilí, ze mě Nepilova knížka venkovana neudělala a ani k chovatelství čehokoli živého nepřivábila. Jsem totiž proti podobným lákadlům v podstatě imunní, nebo možná jen zbabělý, pohodlný či lhostejný. Ale čtení Střevíců jsem si užil dosyta.... celý text

Údolí osamělých běžců 1987, Lubomír Macháček

Macháčkovo Údolí osamělých běžců je sbírka pseudo detektivních povídek, psychologických črtů o osamělosti a v neposlední řadě i společenská studie obyčejných lidských životů. Problém, který s tímto souborem povětšinou krátkých próz mám, spočívá ve skutečnosti, že málokterou Macháčkovu povídku dokážu uchopit a vzít si z ní něco pro sebe sama. Ve většině textů jsem tápal a ztrácel se už na samotném jejich začátku. Mátly mě motivy i jednající postavy. Chování některých protagonistů šlo zcela mimo moje chápání. Témata jsou sice zajímavá, ale jejich zpracování mě odrazovalo a s každým dalším přečteným odstavcem, s každou další větou, to bylo horší a horší. S Macháčkem prostě nenacházím společnou řeč. I když žádná ze zde uvedených povídek neklesá pod určitou prahovou hodnotu úplného balastu, čitelné kousky by člověk spočítal na prstech jedné ruky. K těm „lepším“ patří Výlet na Kunětickou horu, Až na dno a Cesta do Krkonoš.... celý text

Alenka v kraji divů a za zrcadlem 1983, Lewis Carroll (p)

Alenka v kraji divů je pravděpodobně jeden z nejoslavovanějších pohádkových příběhů, jaký kdy spatřil světlo světa. Je plný legrace, nesmyslů, šibalství, básniček, říkadel, narážek a pochopitelně i groteskních postaviček, které společně ruku v ruce utváří fantastický svět za velkou králičí dírou. Svět živý, barevný a ohromující. Carroll si hraje se slovy, motivy, prostředím, událostmi i jednotlivými figurkami. Veselé básničky a říkanky ještě více odlehčují už tak dost rozvernou náladu vyprávění. Na chmury a stesky není čas ani prostor. A úplně stejně je na tom i šachové pokračování s názvem Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala. Řekl bych dokonce, že je místy ještě o něco absurdnější a pomatenější, ale také jakoby dospělejší a promyšlenější. Už jenom to, že je tady všechno zrcadlově obráceně, ale přitom se současně podřizuje přesným a neúprosným pravidlům šachové partie. Jaké taškařice z toho dokáže Carroll vyzískat je skoro až neuvěřitelné. Jedním slovem geniální. Číst tyto příběhy jako dítko školou povinné, asi bych zdivočel a vlezl do kdejaké díry, nebo bych dost možná rozbíjel zrcadla.... celý text

Páni advokáti 1985, John Jay Osborn jr.

Knížka o potížích novopečených právníků je sice anotována jako žertovně laděná, nicméně její komičnost není ani v nejmenším velkohubá či groteskní, ale spíše suše komorní. Ostatně k právnické terminologii právě tento druh humoru pasuje jako poklice na hrnec. Na druhou stranu je však také třeba přiznat, že si ho mnohem více užijí ti, kdo se v oblasti advokacie běžně pohybují, pro ostatní se mnohé gagy a vtípky ztratí v překladu. On ostatně celý román univerzitního profesora práv Johna Jay Osborna jr. je pro běžného smrtelníka docela velké sousto a vůbec není těžké se v té odborné právnické hantýrce ztratit. Tím spíše, že příběh není z rodu přímočarých tahounů, ale prezentuje se jako soubor volně seskládaných liniových fragmentů a epizod ze života absolventů právnických škol, kteří dychtí po uplatnění, touží vyniknout, ale mnohdy teprve hledají sami sebe ve víru velkého dospělého světa. V tomto duchu mi při čtení neustále naskakovala asociace na americký seriál Kravaťáci, jehož úvodní řady byly vysílány i v Česku.... celý text

Pan Abel 1983, Alain Demouzon

Pan Abel francouzského spisovatele Alaina Demouzona by měla být dle anotace detektivka v duchu nejlepších simenonovských tradic a snad i něco navíc, ale podle mého zůstalo jen u chabého pokusu stvořit dílo, které by zbouralo hranice žánru a povzneslo se nad ně jako fénix, vstávající z popela. Jenže v případě tohoto počestného pana Abela nejenže žádný bájný pták nevzlétl, ale nikdo nezahlédl ani jediné pírko z jeho křídla. Příběh samotný je takový podivně umolousaný a nevýrazný, že by člověk usnul hned několikrát v každé kapitole. Začne to únosem mladé dívky, a pak už se to začne všechno proplétat a nabalovat do mohutné koule, která je ovšem víc hranatá než kulatá. Pátrá se po únoscích, vrahovi, žháři nebo po dávném rodinném tajemství? A proč se všichni chovají jako blázni? Policie je tradičně neschopná, a tak horké kaštany z ohně tahá místo nich pan Abel. Ale nečiní tak pomocí svého pronikavého intelektu, ani vytříbenou pátrací technikou, ale jaksi náhodou, omylem a především chozením odnikud nikam. Dá tedy příběhu zadostiučinění alespoň vzrušující finále? Bohužel, kde nic není ani zákon nebere a o nějakém vzrušení nemůže být ani řeči. Tady se nanejvýš tře bída s nouzí a tváří se jako něco, co není.... celý text

Zápisky z Garthu / Leonora 1995, Jaroslav Velinský

Přestože obě části Velinského románu od sebe dělí propast téměř třiceti let, na stylu a čtivosti to není téměř poznat a Leonora navazuje přesně tam, kde Zápisky z Garthu končí, jako by je autor napsal na jedno posezení. Koho by ostatně na konci šedesátých let napadlo, že Jaroslav Velinský dopíše k Zápiskům pokračování a celý komplet i s počítačem vytvořenými ilustracemi vydá vlastním nákladem. Jsem také rád, že se úpravy Zápisků z Garthu pro nové vydání nezvrhly v kompletní přepracování díla, ale naopak zachovaly onu dřevní, z dnešního pohledu možná trochu naivní, opravdovost a atmosféru. Příběh samotný má totiž natolik pevnou strukturu a promyšlenou ústřední myšlenku, že se docela dobře obejde bez velkolepé techniky, psychologických kejklů či podpůrných berliček. Táhne a poutá pozornost od první stránky a s každou další nabírá na obrátkách tak, že prostě musíte číst dál, musíte se dozvědět, kam celé to dobrodružství Ranga Vietta a jeho přátel povede a jak skončí. A to je přesně to, čím je tato kniha ohromná a proč ji mám na jednom z čestných míst ve své knihovně.... celý text

Lvíče 1996, Josef Škvorecký

„…nejmenovala se Lenka. Jmenovala se Leona - Lvice. Ale bylo to spíš lvíče. Lvíče, které vyrostlo do krásy. Lvíče, které ten pitomý grázl chtěl chytit do pasti.“ Já jsem se oproti tomu chtěl se Škvoreckého Lvíčetem seznámit a užít si ho. Povedlo se to, i když ne zcela a úplně beze zbytku. Kuriózně nejvíce problémů jsem měl s hlavní postavou Karlem Lednem. Nevadilo mi, že je cynik a děvkař, který nemilosrdnou optikou vlastního zření kritizuje všechno kolem sebe včetně sebe sama (pochopitelně jen natolik, aby mu to nezpůsobilo vrásky na čele), ale naopak, že je vzdělaný literát. Zpočátku jsem bral jeho hodnotící komentáře nakladatelské branže jako věcné a trefné polemiky s totalitním režim, ale minimálně v druhé polovině románu jsem díky vysoce angažované rétorice odpadl a začalo mě to nudit. „Buď je to člověk, anebo je to svině,“ říká manželka šéfredaktora Procházky a podle mě k tomu není co víc dodat, proto účast na redakční radě nakladatelství Naše kniha, kde se řešil problém nadějné autorky Jarmily Cibulové, už považuji za promrhaný čas. Z křesla mě zvedl zase až detektivní závěr, který možná není kdovíjak oslňující a výbušný, ale povedl se na výbornou.... celý text

Přítelkyně z domu smutku 1990, Eva Kantůrková

Čtyři křídla budov zahnědlé barvy na okraji hlavního města Prahy, to je ruzyňská věznice, za totality honosně nazývaná Ústav nápravné výchovy. Za jejími nehostinnými zdmi strávila téměř rok života spisovatelka a disidentka, mluvčí Charty 77 Eva Kantůrková. Přítelkyně z domu smutku jsou jejím svědectvím o ženách, které na tomto místě beznaděje potkala a jejichž lidská pro a proti mohla poznat z té nejtěsnější blízkosti. Nejedná se o román s jasně danou dějovou linkou, spíše jde o portréty lidských osudů, zrcadlo charakterů, přehlídku zla, dobroty, hlouposti, hrdosti, sprostoty, nevychovanosti, nenávisti atd. Přestože autorka zlé činy svých spoluvězeňkyň neomlouvá ani s nimi nesympatizuje, zdálo se mi, že až příliš často jsou uvězněné ženy vykresleny spíše jako oběti než pachatelky trestných činů. Jako by byly ke zločinu, za nějž si odpykávají svůj trest přivedeny vlastně proti své vůli vinou prostředí, špatnou výchovou či souhrou okolností. S každým dalším příběhem je to markantnější a četba tím více nabývá na monotónnosti. Svět za vězeňskou zdí Evy Kantůrkové je stejně černobílý, jako je černobílá fotografie Pavla Baňky na obálce knihy. Zda je to dobře nebo špatně, nechť posoudí každý sám za sebe.... celý text

Doktorka z domu Trubačů 1978, Ilona Borská

Osudy české lékařky Vlasty Kálalové-Di Lottiové, zakladatelky první české nemocnice v Bagdádu, v úchvatném civilním zpracování Ilony Borské. Tak by se dala jednoduše komentovat kniha Doktorka z domu Trubačů. Borská autenticky zpracovala dokumentární materiál, rozsáhlou korespondenci, nejrůznější zápisy a postřehy, aby z toho všeho nakonec stvořila ohromující životopisný příběh, který se čte téměř jako dobrodružný román. A nutno podotknout, že výborný román, nabitý událostmi, dramatickými momenty, vypjatými emocemi, kapkou exotiky a poučení i chvílemi zvolnění a uklidnění. Autorka si jeho osnovu dobře promyslela a vede dějovou linku všemi zákrutami cesty, aniž by ji tyto serpentiny jakkoliv zpomalovaly nebo ubíraly na čtivosti. Proto je také závěr už notně povrchní a zjednodušující., aby se útek nezašmodrchal. Dokážu si totiž představit, jak asi vypadal život ženy, která psala Churchillovi, Gottwaldovi a Eisenhowerovi ze socialistického Československa, byť utahování šroubů přišlo až na sklonku jejího života. I přes tento handicap je Doktorka z domu Trubačů podnětná a zajímavá kniha, která si zaslouží čestné místo na poličce.... celý text

Den neposkvrněného srdce 1980, Zdeněk Volný

Den neposkvrněného srdce Zdeňka Volného je křehký intimní příběh z lékařského prostředí specializované kardiochirurgie, v němž kromě srdcí operovaných mají místo i ty, jež sálají a trápí se city a emocemi. Mohl by to být bezpochyby úžasný příběh, kdyby se tolik nevznášel ve stratosférických výškách, odkud už není k dohlédnutí na zem. Chiméričnost vyprávění je místy natolik éterická, až jsem se ztrácel a nechápal, cože to na mě autor zkouší za výmyky a kličky. Také posuny po časové ose mi dávaly pěkně do těla. Dopředu, dozadu a hned zase zpátky, a pak to celé na přeskáčku. Když už jsem si myslel, že vím, kde se v posloupnosti událostí nacházím, byl jsem hned vzápětí usvědčen z omylu. Navigace vychrlila otravné „Přepočítávám“ a já byl nucen znovu a znovu sbírat střípky souvislostí, abych je dokázal dát dohromady v logicky souvislý a smysluplný celek. Bohužel ani po dočtení knihy si nejsem zcela jist, že se mi to beze zbytku podařilo a že mi některé nuance příběhu nezůstaly utajeny.... celý text

Vzadu sedím já 1966, Milan Jariš

Milan Jariš představuje ve svém románě „Vzadu sedím já“ dobu po mnichovské zradě, těžký život v protektorátu Čech a Moravy a počátky druhé světové války. Ústřední postava Emil Kočka je mladík, hlásící se k ilegálnímu hnutí mládeže, který už nechce sedět vzadu, nechat se vláčet okolnostmi a řídit lidmi, které nezná a které považuje za neschopné jakýchkoliv revolučních akcí. Jariš si zvolil zajímavé, výbušné a úderné téma, bohužel se mu nepovedlo ho náležitě zpracovat. Dramatické momenty vyznívají hluše a bez šťávy, dějová linka namísto aby pádila vpřed plná napětí, točí se na místě a podává spíš obraz doby a lidí v ní, než aby směřovala k nějakému zásadnímu zvratu či vyvrcholení. Přestože Jariš píše o drsných a pohnutých událostech, zločinech proti lidskosti, židovské genocidě a praktikách gestapa, měl jsem celou dobu pocit, že sedím s přáteli v družné debatě na odpoledním čaji o páté. O zvýšené hladině hormonů nemůže být ani řeči, už proto, že strach má v Jarišově podání podobu jakési familiérní emoce, která inklinuje více k lhostejnosti, než že by byla děsivá. A s ostatními citovými projevy jednotlivých protagonistů to není o mnoho jiné. Nemohu ovšem říct, že bych se při četbě nudil, na druhou stranu si „Vzadu sedím já“ do své osobní knihovničky bestsellerů nikdy nezařadím.... celý text

Jak chutná moc 1990, Ladislav Mňačko

Mňačkova „tryzna nad mrtvým“ s příhodným názvem Jak chutná moc je bez pardonu mrazivá a elektrizující kniha, ať už člověk dobu budování reálného socialismu v naší zemi zažil nebo ne. Motivy jsou prosté a jasné, přesto je Mňačko dokázal podat natolik poutavě a originálně, že nezbývá než smeknout klobouk nad jeho vhledem a jasnozřivostí. Nad tím, co vepsal do řádků a co z nich hlasitě křičí, a stejně tak nad tím, co ukryl mezi ně a co jenom tiše šeptá. „…celý národ se stal bezhlavou a beztvarou masou, kterou je třeba držet za ručičku, vést, hlídat, trestat.“ V některých chvílích mi při četbě Mňačkova opusu doslova běhal mráz po zádech, a to nejen v těch vypjatých, ale i v okamžicích zcela nevinných, kdy se vlastně ani nic moc nedělo a neřešilo. „To je dnes snad vrchol svobody, nikomu nepřekážet, o nikoho se nestarat a nikoho se nemuset bát.“ Uhrančivá je i zvolená forma, když do hlavní postavy díla Mňačko obsadil mrtvého státníka, za něhož musí mluvit jiní, protože on sám už nemůže říct jediného slova. „Z funkce, kterou zastává, se neodchází, leda s kopancem nebo s infarktem.“ Glosa stíhá glosu, dávno zapomenuté pravdy vycházejí na světlo, čtete, žasnete a bojíte se, že by se něco takového mohlo ještě někdy opakovat. „…když už se lidé nemusí na každém kroku třást a obávat se i nevyslovené myšlenky, která se jim zrodí v hlavě.“... celý text

Úspěch 1965, Zdeněk Pluhař

Pluhařova psychologická studie dvou odlišných charakterových typů - docenta archeologie v hluboké duševní depresi z profesního neúspěchu a asistentky virologického ústavu ČSAV na prahu zářné kariéry - je hluboce lidským a aktuálním příběhem, který má - i po těch více jak padesáti letech od svého napsání - stále co říci. Pomalé plynutí děje tu není na škodu, ale naopak vytváří těžko definovatelnou atmosféru skepse a poztrácených snů. Pluhař vystavuje manželství Uhrových velmi ostrému světlu, jež nemilosrdně odkrývá všechny složité vnitřní konflikty, kritické momenty a vzájemné vztahy protagonistů. Pitvá, rozrývá a odhaluje hlubiny lidské duše. Pracuje s jemnými i hrubšími nástroji a profiluje vztah vědeckého pracovníka k jeho práci, poslání a odpovědnosti vůči společnosti i k sobě samému. Nestaví se přitom do pozice soudce, ani kazatele. Pozoruje, porovná, hodnotí. Sice má člověk ke konci už trochu pocit, že té hlubinné sondáže je až moc, ale psychiatra ještě objednávat netřeba. V pravou chvíli je totiž konec… dokážu si ovšem představit i nejednoho čtenáře, který bude finálovým (ne)rozuzlením zklamán.... celý text

Babylón 2 1971, Margita Figuli

„… v lidském umu a srdci je zaklet klíč od bran vytoužené zahrady smíření, a lidstvo bude moci do ní vstoupit jen tehdy, pomůže-li dobru překonat zlo, lásce překonat nenávist, pokoře překonat pýchu, štědrosti překonat hamižnost, lidskosti překonat krutost a pravdě překonat bezpráví.“ Než se k tomuto poznání doberou postavy románu Margity Figuli, uplyne v řekách Eufratu a Tigridu ještě nemálo vody a zemi obklíčenou jejich rameny zasypou další hromady písku. Druhá babylónská kniha začíná přesně tam, kde skončil její předchůdce a nemilosrdně nás vede přes úskalí děje až k závěrečné tragické katarzi. Ve stylu ani pojetí se nic nezměnilo, a tak je v podstatě možné zopakovat všechno z komentáře k prvnímu svazku: láska proti zlobě, trest za zhýralost, poživačnost a pohodlnost konečně dochází naplnění, naděje a smrt jdou ruku v ruce. Bitevních scén mohlo být více, blouznivých dialogů méně, ale ať už tak nebo tak, četlo se to náramně a finální pocit z celého eposu je velice uspokojivý. Na pět hvězd to sice nebylo, ale přesto jsem se rád zúčastnil.... celý text

Babylón 1 1971, Margita Figuli

Nad chaldejskou říší krále Balsazara se stahují mračna. Perský král Kýros si osobuje právo podmanit si nejmocnější a současně nejzhýralejší město Starého světa - Babylón. Koneckonců se zdá, že Chaldejsku už nevládne ani král, ani právo, ani rozum. Jediný kdo bije na poplach je velitel královských vojsk Nebuzardar. Historický román Margity Figuli se nerozkročil v čase ani v prostoru, přesto nakonec nadobývá vpravdě uchvacující mohutnosti, aniž by nás autorka zahltila otravnými detaily či nekonečnou řadou bezvýznamných postav. Naopak, její tragický příběh je ve své podstatě jednoduchý, prostý a přímý, jeho alfou a omegou jsou dva protipóly: láska a nenávist, jeho osou pak královské město Babylón. Překvapivě soustředěnější a přesvědčivější je Margita Figuli při líčení odstínů nenávisti, prostopášnosti a zloby. Jakmile se pustí na pole milostných vyznání, rozplývá se v podivném nadpozemském oparu, který je navíc tlučohubný až hrůza. První kniha rozmístila hrdiny do klíčových postavení a končí ve chvíli, kdy se rozhoduje o osudu chaldejské říše.... celý text

Hrbáč 1970, Paul Féval

Romantický dobrodružný příběh z přelomu 17. a 18. století, kde dvorské intriky, podlá zrada, zákeřná vražda, ale také rytířská čest, nesmiřitelná pomsta a čistá láska jsou tak dokonale a všemocně propleteny, že je skutečně těžké se od četby Févalova Hrbáče odtrhnout. Někdo samozřejmě může namítnout, že zápletka je dost nepravděpodobná, že celý děj postrkuje vpřed neustálé řetězení náhod, že část monologů je rozvleklá až hrůza, ale co na tom - tohle je opravdová romantika, zabalená do zlatého papíru a převázaná stříbrnou stužkou. Févalův román řinčí zbraněmi, opájí dramatickými momenty, rozesmává vtipnými glosami a rozněžňuje srdce emocemi. Strach, podlost, hrdinství, láska, všechno v té nejryzejší podobě. Kdo si přitom nevzpomene na skvělého Jeana Maraise v roli Jindřicha de Lagardèreho ve filmové adaptaci A. Hunebella z roku 1959 nebo Daniela Auteuila v poněkud modernějším zpracování P. de Brocy z roku 1997. A to samozřejmě nejsou jediné pokusy dát Févalovu nejvýznamnějšímu dílu vizuální podobu. Hrbáč je prostě jednou z těch knih, které se dají číst znovu a znovu, aniž by se omrzely.... celý text

Veliký slon 1975, Alan Scholefield

Tam, kde skončila Scholefieldova Uťatá ruka, navazuje děj Velikého slona. Jenom vyměníme uprchlého trestance Jamese Frasera Blacka za jeho syna Roberta a přidáme se s ním k divokému kmeni Zuluů, jimž vládne svéhlavý král Čaka. Robert nám v knize podává svědectví o životě mezi domorodci v nejjižnějším cípu afrického kontinentu, o strastech soužití s etnikem, jehož základní lidské hodnoty jsou přece jen poněkud odlišné od běžných civilizačních standardů, a také o slastech, které mohou zažít mladíci Robertova typu v lůně panenské přírody. Jeho pohled do divočiny je v porovnání se zážitky jeho otce v Uťaté ruce o něco plastičtější, a také dějová linka Velikého slona je jakoby živější a barvitější. Psychologickému prokreslení postav se dostalo vitalizujícího povzbuzení, takže se s nimi dá už daleko lépe vyjít a naoko spoluprožívat jejich dobrodružství. Scholefield má nicméně stále problémy s dynamikou jednotlivých scén, takže vás nedokáže bezprostředně vtáhnout do příběhu a dát vám na vlastní kůži pocítit všechny hrůzy, smutky i radosti probíhajících událostí. Pokud by se mu to povedlo bylo by to absolutorium, takhle jen docela dobrý.... celý text

Uťatá ruka 1973, Alan Scholefield

Obálka Zdeňka Chotěnovského k Uťaté ruce Alana Scholefielda svádí k tomu si myslet, že budeme mít co do činění s námořními dobrodružstvími, vzdutými vlnami, slanými sprškami a křičícími racky. Ale není tomu tak. Trestanecká galéra z obrázku je jen odrazovým můstkem k výpravě do vnitrozemí afrického kontinentu, mezi vyvražďované domorodce, kteří se snaží uhájit holý život. Jejich střet s bílými utlačovateli, kteří se v honbě za vlastnictvím půdy a bohatstvím neštítí ničeho, je pozadím pro osobní dozrávání mladičkého Jamese Frasera Blacka, uprchlého trestance, který za svobodu zaplatil částí svého těla. Hák, který nosí na zmrzačené ruce, je v africké divočině mocným talismanem. Jednoduchý, přímočarý příběh je do jisté míry napínavý a poutavý, k dokonalosti mu však chybí hloubka. Kromě Jamese jsou ostatní figury dramatu ploché a nevýrazné, vypjaté scény nezpůsobují zástavu dechu ani mrazení, romantické vsuvky nedojímají, aspekt boje původních obyvatel za svou zemi zůstává nevyužit. Tím nechci říct, že je tady všechno špatně, ale jízda na půl plynu v jasně vymezených mantinelech člověka prostě nestrhne.... celý text

Na oblačném břehu 1972, Alexandr Grin (p)

Sbírka povídek Alexandra Grina Na oblačném břehu je jedním slovem kouzelná. Ani vzdáleně se nepodobá zatěžkané a trudnomyslné próze, jež je pro spisovatele z veliké matičky Rusi tak typická, že se už stala snad dokonce národním literárním etalonem. Grin naopak píše lehce, vzdušně, snivě a pohádkově. Vlastně i skutečnost, že ve svých povídkách nepoužívá ona klasická dlouhá ruská jména, ho posouvá daleko za hranice a činí ho mezinárodně čtivým. Když se člověk ponoří do jeho omamných světů, ani se nechce věřit, jak těžký životní úděl mu byl vyměřen. Všem v této knize uveřejněným dílkům je společné jedno: bolestná touha po spravedlnosti a nezdolná víra v člověka. Ať už se na obzoru objeví pohádkové nachové plachty kapitána Greye, pirátský škuner Mattisona Pada, Enewcova plachetnice či bývalá soukromá jachta Královna vln s Thomasem Harweyem na palubě, vždy si můžete být jisti, že půjde o podmanivý příběh, stejnou měrou romantický jako dobrodružný, který vás svou jemnou virtuozitou, zvláštní obrazotvorností a uhrančivou drobnokresbou polapí do svých sítí a nepustí, dokud nebude vysloveno poslední slovo a napsána závěrečná tečka.... celý text

Nová kariéra 1988, Alexandr Alfredovič Bek

Alexander Bek je známý především svými díly o Velké vlastenecké válce. Když se pustil do dalšího, tentokráte spíše budovatelského cyklu, stihl napsat pouze první svazek, a tím je právě Nová kariéra, přinášející pohled na trable ocelářského a hutního průmyslu za stalinské epochy. Jedná se dílko výrazně proletářské, neboť Strana je tu prostě všude, kam se oko podívá, stejně jako nějaký ten stranický funkcionář, soudruh či soudružka, úderník nebo politruk, o pětiletém plánu rozvoje a závazcích typu „Poručíme větru, dešti“ ani nemluvě. Na druhou stranu musím Bekovi poctivě přiznat, že Nová kariéra není jen óda na radost, ale občas i ostrá společenská kritika a drsné kopnutí do sedací části lidského těla. Nepřehání, ale ani se nepodbízí. S čtivostí je to problematické: polodokumentární styl z prostředí vysoké politiky a těžkého průmyslu mnoho entuziasmu nevzbudí, o něco lépe pak dopadá sugestivně popsaný boj hlavního hrdiny s rakovinou, přestože o výsledku je rozhodnuto už od prvního okamžiku. Přečíst Novou kariéru není řehole ani čtení za trest, ale vracet se k ní asi nikdo víckrát nebude…... celý text