ludek.n přečtené 3088

Půlnoční běžci 1987, Zdeněk Zapletal

„Někteří běhají proto, že chtějí zhubnout, někteří běhají pro kondici, někteří proto, že běhají jiní, někteří běhají, aniž se to snaží vysvětlit. A všichni cítí potřebu běhu, potřebu pohybu, potřebu nezaostávat, nestárnout, nestát na místě.“ V románu Zdeňka Zapletala Půlnoční běžci ožívá střízlivá mozaika typizovaných lidských osudů z patnáctitisícového moravského maloměsta. Přestože jednotlivé epizody Doktora, Barona, Inženýra, Pilota, Ošetřovatele, Zubaře či Šampióna (a samozřejmě i jejich partnerek a lásek) nikam nemíří a čekat na happy endy je zcela marná záležitost, nabízí Zapletalova kritická analýza doby smysluplnou četbu, která nepostrádá vnitřní symboliku a zcela zvláštní, osobité napětí. Vadilo mi snad jen střídání průběžného a retrospektivního děje v jednotlivých kapitolách, což se dělo opakovaně bez jakéhokoli upozornění či grafického oddělení. Čtenář je v jediném okamžiku vržen o desítky let zpátky a uvědomí si to až posléze. Trochu to kazí dojem a kontinuitu celého vyprávění, přičemž se na tento postup velice obtížně zvyká. Půlnoční běžci neohromí ani nezklamou a je na každém, aby si zvolil svůj vlastní etalon zaujetí.... celý text

Hodiny z olova 2018, Radka Denemarková

Intelektuálně politický román? Symbolický realismus? Sonda do totalitarismu?… těžko si vybrat, kam Hodiny z olova vlastně zařadit. Radka Denemarková tepe kapitalismus, fašismus, stalinismus, antisemitismus, ale především čínský komunismus. Nachází nejednu historickou paralelu, především pak pražské jaro 1968 a maskar na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Příběh jako takový tu nehraje kdoví jak významnou roli. Slouží Denemarkové jenom jako příčky žebříku, do nichž vplétá přebohatou tapisérii názorů, postřehů a komentářů na zemi, která sice „harmonicky vzkvétá, mrakodrapy rostou do nebes, ale zmizet zde může ze dne na den kdokoliv. Jestliže dříve znělo pekingskými ulicemi: Nemáme, dnes je slyšet: Máme všechno, stačí jen držet hubu a krok. V krásných provinciích jsou krásné pracovní tábory a reálná politika únosné míry teroru udržuje klid v zemi“. Ano, Denemarková píše o komunistické Číně, ale odpovědi na otázky, které nikdo nepokládá, nalézá i mimo její hranice, případně v minulosti. Navíc to není jediná rovina, kterou je možné v Hodinách z olova najít. Kromě té politické a filozofické jsou tu i další, osobnější a emotivnější, které člověka donutí k zamyšlení i nad sebou samým. Lehké čtení to není, ale pokud proniknete pod povrch všech těch slov a souvětí, budete odměněni.... celý text

Kafegrafie 2011, Ondřej Zajac

Příručka pro milovníky kávy, kávová poezie, poetická sbírka kávových zrn… taškařice, zábava, úlet, poučení? Upřímně nevím, pro co se rozhodnout, nicméně ve mně hlodá neodbytný pocit, že jsem do výšin tohoto „umění“ ještě nedorostl. Na druhou stranu Zajacovy nerýmované sloky mi při čtení nedělaly až tolik vrásek na čele, jak se mi to běžně stává u klasických souborů básní. Odkazy na jména, sponzory, cenové rekapitulace - obávám se, že mě tyto nadstandardní doplňky veršů zcela míjí. A poučení z útlounké knížečky: „Padneme-li do pasti, vypijeme kávu Ještě před spácháním sebevraždy“... celý text

Otec Goriot 1970, Honoré de Balzac

Balzacův pohled na život pařížské smetánky má všechny rysy realistického románu, jak ho chápali autoři v první polovině 19. století. Klasická nekomplikovaná zápletka, dvě dějové roviny, typicky výrazné charaktery postav, a to jak hlavních otce Goriota, Evžena de Rastignac, Jakuba „Vautrina“ Collina, baronesy de Nucingen, tak vedlejších vdovy Vauquerové, Viktoríny Tailleferové nebo medika Bianchona. Každý z nich tady má své pevné místo a jasně vymezenou úlohu. Stejně ostře je vymezeno prostředí: svět bohatých i těch chudých a bídných. Jedni jsou se svou rolí smířeni, jiní se snaží hranice překročit a hrát ligu, na kterou povětšinou nestačí, případně na ni nemají prostředky. Směřování k tragickému konci je pak nevyhnutelné a osudové, naneštěstí je závěrečná katarze svou prvoplánovou naivitou zřejmě nejnudnější částí románu (což je ostatně také typicky Balzacovské).... celý text

Milostný listář 1986, Jaroslav Hašek

Ne tak docela náhodou je Milostný listář neprodejnou členskou prémií Klubu čtenářů Odeon. Výbor sestavený jen a pouze z milostné korespondence, byť i velkých českých spisovatelů, básníků a literátů 19. a 20. století, je svým osobitým způsobem perným soustem. Málokdy se totiž něco řeší, málokdy se jedná o oboustrannou korespondenci (takže vypadávání z obrazu je věc zcela normální a přirozená) a dopisům staršího data archaická čeština také mnoho čtivosti nepřidá. K tomu je potřeba připočíst „monotónnost“ jediného tématu, putujícího napříč celou knihou. Někdy už to není ani dopis, ale báseň v próze, která jako had ovíjí ústřední motiv. Doopravdy mě zaujaly snad jen příspěvky Boženy Němcové, Jaroslav Haška a Jiřího Wolkera. Publikace je doplněna malou galerií českého figurálního a portrétního umění, kterou připravil Jan Rous a která zpodobňuje ženu v šestnácti výtvarných proměnách. Zastoupeni jsou takoví autoři jako Josef Mánes, Max Švabinský nebo Jan Zrzavý.... celý text

Veselí 2018, Radka Třeštíková

Původně jsem si myslel, že název románu Radky Třeštíkové odkazuje na stav mysli jejích protagonistů a že to tedy bude taškařice non plus ultra. Pak jsem ale zjistil, že ve skutečnosti se jedná o místo - Veselí nad Moravou, kde hlavní hrdinka Eliška prožila dětství a kam se nyní, po několika prohrách, vrací, aby našla samu sebe a možná i něco víc (nebo méně?). Co na tom koneckonců záleží. Radka Třeštíková píše s nadhledem, prostě a nekomplikovaně. Jednoduchý příběh, který ve své podstatě nikam nesměřuje, přesto se dokáže blýsknout řadou trefných postřehů a nabídnout dokonale uvolněnou atmosféru, rozhodně nenudí. Decentní humor a lehounká ironie, která má hlavu a patu, přitom se vám netlačí do hlavy za každou cenu, je osvěžující. Některá témata zabrnkají na vážnou strunu, ale protože na sebe nestrhnou veškerou pozornost, čtenář může zůstat nad věcí a v oddechovém rytmu se bavit společně s Eliškou, Hynkem, Standou, Lenkou, Jarkou i dalšími postavami, kterým Radka Třeštíková vdechla život a nechala je radovat se, zápasit, trápit se, milovat, prohrávat a vítězit v městečku Veselí nad Moravou.... celý text

Chlapík z Quita 1963, Jorge Icaza

Spisovatel Jorge Icaza nám ve svém Chlapíkovi z Quita představuje chudinské slumy hlavního ecuadorského města z pohledu těch nejubožejších z ubohých, místních Indiánů a míšenců. Hlavní hrdina, mladý a lehkovážný frajírek Luis Alfonso Romero y Flores, je totiž synem zchátralého španělského kavalíra a zubožené indiánské služky. Je mu dáno poznat, že každý dobrý skutek, poctivost a čestnost, je vždy po zásluze potrestán. Šlápnout na kuří oko vládním úředníkům, odhalit podvody chráněné zákonem, se prostě nevyplácí, tím spíše v Jižní Americe. Icaza dokázal vytáhnout z tématu maximum. Spojil zkorumpovanou vysokou politiku s lehounkým, dobrodružně-milostným příběhem, zapletl do osnovy i závažné otázky lidské důstojnosti, a díky latinskoamerickým reáliím má jeho vyprávění pro našince navíc ještě nepřehlédnutelný opar atraktivity. Přestože se jednání některých postav může zdát poněkud nepochopitelné a křečovité, čtivost Icazova dílka to nijak nesnižuje.... celý text

Bratranec Pons 1964, Honoré de Balzac

Balzacova óda na lidskou hamižnost a licoměrnost je bezesporu klasickým dílem světové literatury. Prostinký a jednoduchý příběh, který by dokonale nasytil povídku (možní i novelu), Balzac roztáhl na román, což nápadu jistým způsobem ublížilo. Přece jenom číst stále dokola o zvrhlé touze po penězích domovnice Cibotové či pruderií paní de Marville vůči chudákovi Ponsovi je chvílemi až unavující. Dobře jsou na druhou stranu rozpracovány charaktery jednotlivých postav, i když sympatie žádná z nich nevzbuzuje. Lidská povaha je v Balzacově provedení tou nejhorší, jakou si lze vůbec představit. Nezachrání to dokonce ani nanicovatý Schmucke, figurka vpravdě groteskní. Té špíny a zvrhlosti je dost možná na jeden román až příliš a světlo v temnotách nikde žádné. Je na čtenáři, aby se popral se vším tím pesimismem, nelichotivými činy a postoji účinkujících a vzal si z toho všeho (snad) něco i pro sebe.... celý text

Drašar 1963, Teréza Nováková

Román Drašar Terézy Novákové poutavě popisuje životní tragédii českého buditele, kněze a spisovatele Josefa Justina Václava Michla. Provází ho od jeho prvního nadechnutí v měšťanském domě v Poličce, přes studentská léta u piaristů, dále pak hektickými roky slávy a uznání, až k bídnému živoření v zapadlé vísce Březiny, kde se končí jeho trudný život. Nováková píše prostě a jednoduše, starobylou češtinou, na níž je potřeba si trochu zvykat, která se ale o to více zarývá pod kůži. K navození atmosféry nepotřebuje velká gesta, a ani děj nikam nepádí, přesto se její vyprávění člověka hluboce dotýká. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak strašlivě se dokáže zvrhnout ono biblické vyznání „Miluj bližního svého“… pokud však věří v jiného Boha než ty, znič ho, rozcupuj ho na kousíčky, zabij ho! Nováková ale nepíše o Bohu a vlastně ani o církvi a jejích obřadech, píše o prostých lidech, kteří chtějí povznést sebe i své bližní. A toto její snažení je hymnické a mimořádně přesvědčivé, především pak v druhé polovině knihy. Až jsem se rozmýšlel, zda Drašarovi nepřiřknout plný počet hvězd…... celý text

Mrtvé a živé město 1964, Miguel Otero Silva

Venezuelský básník, romanopisec a novinář Miguel Otero Silva nás zavádí do svého světa a s nemilosrdnou opravdovostí nám ukazuje líc a rub tragické země ve dvou zcela specifických podobenstvích, spojených postavou hlavní hrdinky Carmen Rosy Villenové. Napřed je to kdysi významný, dnes však umírající Ortiz, který svou přízračnou atmosférou zániku a pocitem absolutní bezvýchodnosti působí v emoční rovině velice silně a přesvědčivě, poté se nám přestavuje osada, vzniklá díky objevu naftových polí, jejíž rozrůstání jde ruku v ruce s místním revolučním hnutím a bouřlivým pnutím světových dějin, spějících k druhé světové válce. Jestliže přisoudíme Silvovi body za zaujetí a dějovou linii v první „Ortizovské“ novele, u druhé už nelze než si povzdechnout nad ztrátou rytmu a nespojitým vrstvením epizod, které přes veškerou Silvovu snahu nesměřují k žádnému cíli. Finále tak postrádá jakoukoli pointu a zanechává na patře více než hořkou pachuť ztráty času.... celý text

Jako zabít ptáčka 1964, Harper Lee

Neoddiskutovatelný půvab a lidskost - to jsou dvě synonyma, která mi okamžitě naskakují ve spojitosti s knihou Harper Leeové Jako zabít ptáčka. Bez pochyby bych našel spoustu dalších přirovnání a superlativů, které bych mohl této knize přiřknout, ale proč marnit čas a prostor. Tohle vyprávění osmileté slečny Jany Luisy „Čipery“ Finchové z malého amerického města Maycombu ve státě Alabama je prostě potřeba si přečíst, aby člověk pochopil, co se vlastně skrývá pod zprofanovaným pojmem „krásná“ literatura. Leeové román je totiž opravdu nadčasový, příběh nezapomenutelný a zpracování jemné a citlivé. Je úžasné, jak se autorce podařilo zcela nenásilně a konzistentně propojit dětskou naivitu se závažnými problémy (nejen) rasového charakteru, které trápily a dodnes trápí americkou společnost. V tomto duchu se jí pak dá odpustit i ono jednostranné „rooseveltovské“ nazíraní na demokracii, kterého si koneckonců mnoho čtenářů ani nevšimne. Může se už po zhruba šedesáti letech od prvního uvedení díla mluvit o literární klasice? V případě Jako zabít ptáčka rozhodně ano. Pulitzerova cena zcela zaslouženě.... celý text

Kolegové 1963, Vasilij Pavlovič Aksjonov

Tři přátelé, absolventi medicíny, komsomolci z generace, která se dívá kupředu, zpět i sobě pod nohy, se vydávají za naplněním svých snů a tužeb prvního pracovního zařazení. Že všechno nebude jen čisté, jasné a bezbolestné, je jasné hned od prvních okamžiků jejich vstupu do samostatného života. Aksjonov vypráví svůj příběh lehce, mladě a sugestivně. Sem tam mu cestu zkříží přemíra patosu a nevyhnou se mu ani nešvary budovatelských románů, včetně nadšených agitačních proslovů, přesto se mu daří držet romanticko-dobrodružnou linku nad vodou a zdárně postupovat zasněženou krajinou okolo Okrouhlova k cíli. Dramatická koncovka, byť malinko naivní a plná kolektivního nadšení, je pak třešničkou na dortu, který nakonec vůbec není špatný. Mezi klenoty ruské literatury se Kolegové asi nikdy nezařadí, ale číst se dají i bez skřípání zubů a koulení očima.... celý text

Růže na úvěr 1962, Elsa Triolet (p)

Úskalí moderního života, požitkářství, maloměšťáctví, nebezpečí konzumního hromadění zbytečností a vedle toho sny mladé dívky po všem čistém, neposkvrněném, novém a voňavém. Osudová tragédie ztráty zdraví, lásky i iluzí v podání francouzské prozaičky Elsy Trioletové je neortodoxním čtením, které se lehounce vymyká běžným standardům. Už jen její hlavní postavy, nádherná Martina Peignerová nebo šlechtitel růží Daniel Donell, vzbuzují pozornost, neboť rozhodně nejsou těmi nejtradičnějšími hrdiny, na které byste si vsadili. Což teprve jejich vzájemný milostný vztah, ústící až v podivné manželství. Koho z nich litovat a koho zavrhnout? Komu věnovat sympatie a kdo si je nezaslouží? Trioletová nabízí podmanivou sondu do mezilidských vztahů francouzské poválečné generace, která se učila objevovat hodnoty a bránila se lákání až příliš snadného žití na úvěr. O lásku a štěstí lze totiž velmi rychle přijít, pokud se o ně člověk nestará jako o ty nejkřehčí růže.... celý text

Muž, který chtěl být bohem 1963, Haakon Chevalier

Osou Chevalierova románu je sestrojení první atomové bomby a její svržení na japonská města na konci druhé světové války. V postavě Sebastiana Blocha se odrážejí osudy profesora J. Roberta Oppenheimera, k němuž měl sám Haakon Chevalier natolik blízko, aby dokázal nanejvýš osobitě a bezprostředně zachytit tragiku jeho životního rozhodnutí. Silné téma je podpořeno vynikajícím zpracováním i skvělým překladem Jana Zábrany, a tak není žádným překvapením, že se román čte jedním dechem. Není to příběh o vědeckém bádání a mimořádných technických objevech, nýbrž o lidech, jejich postojích, sympatiích, ideálech, o jejich rozervanosti, váháních a trýzních. Atmosféra je na prvním místě a zasahuje hluboko a nesmlouvavě. Čtenář je neustále pobízen a tažen vpřed. Chevalierovy myšlenky se zarývají pod kůži a stavějí i ten nejposlednější chloupek do pozoru. Román neoplývá akčními momenty, přesto jeho dramatické napětí hraničí s přetížením. Z mého pohledu téměř dokonalé čtení, kterému dávám palec nahoru.... celý text

Ostrov tučňáků 1963, Anatole France

Ostrov tučňáků je ironická a satirická alegorie, která si bere na paškál mnoho z nešvarů lidských dějin a především buržoazní politiky. Román bez děje, bez příběhu a dokonce i bez hlavních hrdinů je panoptikem nejrůznějších episod, parodujících všechno možné, počínaje náboženskými obřady, šlechtickými výhodami, soukromým vlastnictvím, traktáty o umění a literatuře, aby se nakonec nejvíce obuly do republikánského a buržoazního vedení státu. Na počátku 20. století, kdy román poprvé vyšel, to mohla být pro všechny zapálené proletáře a revolucionáře bezesporu bomba jasné svítivosti a nadšená pobídka, ale co si s tímhle dílkem počít dnes, kdy ono nadšení a bezbřehé ideje přesvědčených socialistů dějiny bez pardonů převálcovaly a odsoudily je (v tom lepším případě) k paběrkování. Politická satira je vždy hodně problematická a Anatole France bohužel ve své knize nenabízí mnoho navíc. Prvotní myšlenka křtu tučňáků a nezbytných důsledků je skvělá, stěžejní kapitoly Nového věku jsou už pak jen neskutečně nudnou labutí písní, v níž zaujmou snad jen jména: princ Ťulpián, Trumpetr, generál Raťafák, otec Mektoš, rada Oušlapek, madam Papundeklová, generál Klikař, soudruh Čamrda a další.... celý text

Státní rada a smrt 1981, Bo Balderson

Zločin na ostrově Lindö, kam jezdí trávit dovolenou ministři, krajští hejtmanové, přední chirurgové či uznávaní umělci, zjitří poklidnou prázdninovou atmosféru chatové osady a vytvoří premisy, z nichž se odvíjí z jedné části humorný, z druhé kriminální příběh švédského spisovatele Bo Baldersona. Nutno přiznat, že ono spojení dvou světů - groteskní, skoro až teatrální, zábavy a detektivky ve stylu slečny Marplové - malinko skřípe v závěsech. Státní rada se čtrnácti dětmi, který ke svému ministerskému postu přišel díky velkým botám, je skutečně postavičkou k pohledání. Nejinak je tomu s ministrem spravedlnosti, který si dal postavit záchod v podobě románské katedrály a jeho zapálení divže není nejdůležitější indicií vyšetřovaného případu. Zpočátku jsem autora silně podezříval, že si ze mě tropí šašky a cirkusovými kejkli mě hodlá otrávit jako Maryša Vávru. Už jsem skoro házel flintu do žita, když Balderson doslova z řádku na řádek přešel od dětských hrátek a nesmyslného dovádění k vážné práci. Současně začal přitahovat šrouby a kreslit mrazivou detektivní story s velkým finálním rozuzlením. Škoda jen, že s tím nezačal o něco dříve, ten zpackaný start už prostě nedoběhl.... celý text

Letní přeháňky 1980, Antonín Jiráček

Už obálka s ilustrací Karla Benetky napovídá, že Jiráčkova kniha se nebude zabývat palčivými problémy lidstva ani hloubkovými psychologickými rozbory rodinných vztahů, nýbrž že půjde o odlehčený žánr, plný veselého humoru, trefných postřehů a bonmotů, zasahujících střed terče nadepsaný „zábava“ s neomylnou přesností. První nové auto, první lekce jazzgymnastiky, první láska, první dítě, jedna další rozepře s tchýní, přeháňky a hromobití… v rodinách Malíkových a Hronových se prostě pořád něco děje. Jiráček s notným nadhledem jejich všedním a fádním životům pořádně přitopí pod kotlem, a pak nás nechá jet setrvačností jedním neobyčejným létem. Jeho humor je jemný, citlivý a vnímavý, takže se z Letních přeháněk nestává groteska ani parodie, sršící poťouchlými gagy na všechny strany. Je to spíše takové uvolňující čtení na dovolenou k vodě, roztomilé a trochu pamětnické.... celý text

A nevidět už slunce 1977, Pavel Kraus

Krausův kriminální román začíná poměrně nenápadně požárem luxusní chaty inženýra Jonáka, která shoří do základů. Byl příčinou neštěstí blesk, jak tvrdí starousedlíci, technická závada, nedbalost nebo žhářství? Když je pod troskami objeveno ohořelé tělo ženy, stává se z toho případ pro majora SNB JUDr. Zdeňka Kalaba a jeho spolupracovníka poručíka Petra Junka. Oba jsou hrdiny nejednoho Krausova románu, takže je to setkání se starými známými. Kraus se tentokráte drží víceméně tradiční formy detektivního žánru a nevystrkuje tolik do popředí reálie doby (román vznikl 1977). Čtenář se díky tomu nemusí brodit politicky korektním a cenzurovaným textem a může si užít rádoby klasické krimi s rozuzlením doslova na poslední stránce. Slabinou jsou kostrbaté dialogy a trochu překombinovaná zápletka, která v konečném důsledku mnoho vzrušení nenabídne.... celý text

Horské kolo 1997, Dan Hope

Když jsem si někdy v roce 1997 kupoval své první horské kolo, byla mi tahle kniha biblí i přes její povrchní a zevšeobecňující úhel pohledu. Dnes už je vše jinak, jednak díky vlastním letitým zkušenostem, a pak také proto, že publikace tohoto druhu jsou vlastně zastaralé už ve chvíli, kdy je člověk kupuje nebo brzy poté. A s každým dalším uplynuvším rokem je to horší a horší. Dan Hope rozdělil knihu do několika sekcí a snažil se mít vše přehledné, s pokud možno konkrétními a věcnými informacemi a samozřejmě se spoustou fotografií. Za to, že se mu sem občas vloudilo nějaké to faux pas, snad ani nemůže (závodní speciál, který má v paprscích kola odrazky, nejspíš překvapí i cyklistického analfabeta). Díky velkému záběru - nákupy, opravy, závody, výlety, technika, tipy a triky - se hodně zjednodušuje a klouže po povrchu. Začátečník na MTB z knihy nejspíš pro sebe něco vytěží, zkušeným a znalým mountainbikerům kniha bohužel nemá co dát, zvláště pak po těch letech od jejího vydání.... celý text

Pan šéf 1980, Goffredo Parise

„Nadsázka, groteskní situace, trpký a kousavý humor…“ tak je prezentován román Goffreda Parise Pan šéf. „Zpodobňuje konzumní společnost, která zbavuje člověka povinnosti myslet, zato mu však přesně vymezuje funkci ve svém soukolí.“ Takto definovaná charakteristika je bezesporu více než trefná a merito věci odpovídá tomu, co se čtenářům dostává do rukou. Na druhou stranu některé anekdoty působí uměle a nekonzistentně, stejně jako neustálé zaklínání se mravností (či jejím opakem). Chvílemi je to tak kolovrátkové, až z toho bolí hlava. Očekával jsem ohnivost a živočišnost v duchu Fantozziho legrácek, namísto toho jsem dostal bezduché dialogy a dějovou sterilitu. Chápu proč je Pariseho kritika lidské morálky oceňována odbornou kritikou, o něco méně už chápu nadšení čtenářských mas. V mém případě se totiž o nějakém uchvácení rozhodně mluvit nedá, spíše jsem se knihou protrpěl k osvobozujícímu konci.... celý text