Maguša
přečtené 120
Skoncovat s Eddym B.
2017,
Édouard Louis (p)
Je to až neuvěřitelné, ale po přečtení knihy se zdá, že hlavně Eddyho sexuální orientace mu pomohla vymanit se z pařátů francouzského vesnického generačního stereotypu. Všichni, co přečetli jeho příběh, se stali svědky jeho krušného dospívání, a tak nezbývá nic jiného, než přát mu jen to nejlepší. Zdá se, že právě díky jeho sdílnosti a jeho potřebě podělit se o svůj příběh se Eddy bude mít ještě lépe a na jeho životní dráze ho to posune dál. Způsob jeho vyprávění je velmi podmanivý. Těžko věřit, že člověk vyrůstající v takovém prostředí je schopen dopracovat se k tak bohatému vyjadřování a celkově i k životu, který momentálně vede. Je to obdivuhodné. Kniha se čte rychle a snadno. Jako byste si povídali s kamarádem a naslouchali jeho příběhu. Doporučuji.... celý text
Pláč
2017,
Helen FitzGerald
Skvělé počtení. Začátek knihy byl pro mě krušný a doprovázela ho hnusná noční můra. Překonala jsem to a později se kniha nádherně rozjela v povedené psychologické drama. Kniha je velmi čtivá a čtenáře spolehlivě vtáhne do děje. Doporučuji!... celý text
Život po tobě
2016,
Jojo Moyes
Komentář obsahuje spoilery. Musím říct, že to pro mě bylo nakonec celkem příjemné překvapení (rozhodně příjemnější, než jsem čekala). Nedokázala jsem si totiž představit, jak bude příběh pokračovat a upřímně jsem měla ze zprávy o pokračování Než jsem tě poznala smíšené pocity (nejdřív to bylo nadšení, ale pak jsem se nad tím zamyslela a řekla jsem si, že je to blbost a skončit se má zkrátka v tom nejlepším...). Když jsem se do knihy pak pustila, po pár stránkách jsem toho začala hořce litovat a řekla si, že tohle bude pro mě těžké čtení. Myslela jsem, že se do děje nedostanu a že si mě nezíská, tak jak bych to od knihy chtěla. Ale nevzdala jsem to. Začátek byl pro mě velmi táhlý, nudný, zmatený. Těsně před tím, než jsem knihu začala číst, jsem zjistila, že se objeví Willova dcera. Tohle mi připadalo jako hřebík do rakve a zbytečné poškození první knihy. Každopádně, pak jsem to nějak přešla….začátek knihy, pád a rekonvalescence Lou, odhalení Lily. Příběh se začal rozvíjet, Lou vzpamatovávat, objevil se Sam, a tak nějak mi připadalo, že se plní pomyslný cíl spisovatelky: pomoct Lou najít novou cestu životem a oprostit se od ztráty Willa. A ono se jí to docela hezky dařilo. Dokonce jsem přišla na to, proč jsem se prokousávala začátkem knihy tak ztěžka. Došla jsem k závěru, že Lou byla v bublině zármutku a Jojo se nám to snažila přiblížit právě na začátku knihy (snad to byl ten důvod). Takže jsem byla před koncem knihy nakonec celkem spokojená. Že se to povedlo. Že se můžu spolehnout na styl psaní Jojo Moyesové a můžu se občas zasmát, můžu nad dějem se zájmem přemýšlet a taky být v napětí (zvlášť u střelného incidentu). A hlavně, že to vůbec není hrůza. Ale pak přišel úplný konec a já jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Musím říct, že tohle ukončení je tak okaté natahování děje, až je mi z toho stydno za Jojo Moyesovou. Netušila jsem, že mě konec tak naštve, protože příběh měl našlápnuto opravdu povedeně. Nenaštval mě proto, že Lou odjela. Naštval mě proto, že odjela sama a že si Jojo nechala otevřená zadní vrátka. Pro co? Pro vydání další knihy, ze které bude moct těžit. Neřekla bych půl slova proti dalšímu dílu, kdyby to bylo opodstatněné. Ale takhle to jen vypadá, že Jojo potřebovala uzavřít PROZATÍM něco jen tak napůl a pokračovat v další knize…Celou druhou knihu jsme to Lou přáli. Aby se přenesla, aby to dokázala a aby si dovolila milovat po Willovi někoho jiného. A ona to dokázala. Tak sakra PROČ? když těsně před koncem jí to všechno dojde, cíl je naplněn, je vyrovnaná a smířená… ví, že miluje Sama a stejně odjede bez něj – jen krátce po tom, co opět málem ztratila další lásku – naprosto nelogické zakončení. Kdyby odjeli spolu… nepřipadalo by mi to natahování děje aspoň tak okaté. Mimochodem…trochu jsem nechápala podivné řešení vztahu rodičů Lou. Nerozuměla jsem tomu, jaký to má smysl a tahleta "zápletka" na pozadí mi připadala naprosto zbytečná. Zbytečná slova a brždění děje. Opravdu. Takže podtrženo a sečteno. Před čtením – smíšené pocity. Krátce po začátku – na první pohled se zdá, že Jojo Moyesová volá o pomoc a pořádně ani neví, čím čtenáře zaujmout. Stále se plácá v bublině zármutku Louisy, což ale vlastně dává smysl. Jen to působí pro čtenáře neatraktivně. Střed knihy – rozjezd, napětí, pořád se něco děje, čtenář nad dějem přemýšlí a těší se na každé další čtení a je to vlastně fajn. Typická Jojo. Závěr – otevřená vrátka pro spisovatelku a tudíž možnost, jak v ději pokračovat i když to VŮBEC není nutné. Tentokrát jen tři hvězdy *** a hrůza v očích z toho, že třetí kniha už je na světě (u nás prozatím ještě ne). Bojím se myslet na to, jak zběsile šílenou zápletku nám přinese Still me (třetí kniha) a vážně uvažuju, že tohle bude jediná kniha od Jojo, kterou ani nechci mít v knihotéce. Některé příběhy je dobré ukončit dříve než později.... celý text
Jeden plus jedna
2016,
Jojo Moyes
Další příběh Jojo, který si mě získal. Velmi barvitě popsala tíživou životní situaci jedné rodiny, která - jak se zdá - je ve všech ohledech všechno, jen ne normální. A přitom je v ní tolik potenciálu k normálnosti, že je až drtivě ubíjející, že se jí to nedaří. Postava Eda se nachází v podobné situaci. Tím spíš je hezké (skeptici sice by řekli naivní), když se tyhlety dva světy obrácené naruby protnou a zjišťují, že společně jsou schopni dát jeden druhému to, co potřebují a co jim schází. Naprosto skvělé počtení, krásný příběh a velmi dobře propracované charaktery postav (hlavně dětí). Zbožňuju na Jojo tu její všestrannost. Každý její příběh je jiný, vždycky si s nimi hraje a člověk nikdy nemá pocit, že už takový příběh slyšel / viděl / četl. Po přečtení knih Jojo Moyesové vždycky dlouho přemítám o možném pokračujícím ději... co by se dělo dál? Tohle mě baví. :)... celý text
Babička pozdravuje a omlouvá se
2015,
Fredrik Backman
Bezpochyby jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. O spisovatelském umu Backmana nemůže být pochyb. Kniha mi seděla ve všem... humorem, mírou absurdity, příběhem, perfektně popsaným charakterem postav, propojeností jednotlivých životních příběhů postav, pravdivými tvrzeními o vztahu babička - vnouče, zálibou hlavní hrdinky v Harrym Potterovi. Kniha má napínavé, klidné, vtipné i dojemné pasáže. Styl autorova psaní mi sedí úplně. Autorovy postřehy a poukazování na některá fakta současnosti, jsou příjemným osvěžením, které u mě nejčastěji vyvolalo výbuch smíchu. Zatím je to první kniha, kterou jsem od něj četla, nicméně doma mám i Ova a po přečtení téhle Babičky mě láká také autorova Britt-Marie. Knihu doporučuju každému, kdo se chce při čtení zasmát a taky trochu zasnít. I když jsem zrovna nečetla, musela jsem nad dějem stále přemýšlet a bylo těžké se odtrhnout :) Určitě se ke knize vrátím!... celý text
Poslední dopis od tvé lásky
2013,
Jojo Moyes
Líbí se mi ta všestrannost Moyesové! Nemůžu si pomoct, a to jsem četla pouze dvě její knihy. Je to až neuvěřitelné... Chci říct, dnešní autoři se pořád jaksi drží své jistoty... moc neriskují. A abych byla správný šťoural, musím si rýpnout a zmínit Johna Greena. Ačkoli jeho prvním románem nebyla kniha Hvězdy nám nepřály, získal si s ní tolik fanoušků, že se zdá, že jakákoli jeho kniha je hodnocena úžasně, protože "Jonh Green je přece autorem Hvězd a to je báječná kniha"! Po přečtení Než jsem tě poznala od Moyesové jsem byla v rozpacích a měla jsem stále chuť tyto dva autory srovnávat... už jen proto, že jejich (mezi čtenáři) nejoblíbenější love story si zahrávají se smrtí a to je zkrátka vždycky oříšek. Ale teď mám konečně jasno a můj verdikt zní: Moyesová je daleko rozsáhlejší a její knihy (ano, jsem si jistá tímto tvrzením po přečtení pouhých dvou knih) jsou neuvěřitelně nestejné a to je v dnešní době velký um. Mnou přečtené knihy Greena (Aljaška, Hvězdy a Papírovky) měla v sobě jakousi nálepku, která se přenášela z jedné knihy do druhé. Nějaký společný znak, který jasně prokazoval, že autorem všech těch knih je právě Green. Nepochybuju nad jeho spisovatelským umem, jeho knihy se mi líbí, ale připadá mi, že jeho styl psaní je až tak Greenovský, že nás čtenáře nemá čím překvapit, kromě pokaždé jiného příběhu, který je ale vždy v něčem stejný. Zkrátka a dobře, kdybyste četli knihu Greena, aniž byste věděli, že je to jeho dílo, nakonec byste vždy poznali, že jde o něj. Já tedy u Moyesové takový pocit nemám. Poslední dopis je tak jiný! Nenašla jsem žádný společný znak s Než jsem tě poznala a to se mi strašně líbí! Jde vidět, že autorka ráda zkouší nové věci a ráda riskuje, nedrží se svého zaběhlého stylu psaní a příběhy se dokonale liší. Před Moyesovou tedy smekám a vyzdvihuju ji až do oblak. Čtení této knihy bylo někdy obtížné, protože jak už bylo v některých komentářích řečeno, někdy nebylo jasné, kdo kterou větu řekl. Souvislosti se někdy hledaly těžce, ale ne až tak, že by to čtenáře otravovalo. Naopak, donutilo ho to přemýšlet. Jinak asi pořád hledám slova. Tentokrát jsem u knihy nepotřebovala kapesníky a to není žádné mínus. Obdivuju dějové linie a to, že i když je kniha především o lásce, není JEN o lásce. Přeskakování mezi minulostí a současností, změna společenských poměrů, tradic, problémy dřívější doby, zasvěcení do novinářské práce. Kladně a s vděčností hodnotím už jen to, že mi byl bez okolků předložen náhled do života anglického "báječného" manželství šedesátých let. Příběh je plný emocí, ale není vůbec přeslazený, působí velmi realisticky, což by mohli ocenit čtenáři, kteří k romantice nechtějí ani přičichnout. Nezbývá mi nic jiného než vypustit do tohoto vzdušného internetového prostoru vzkaz, uzavírající můj vyčerpávající komentář: Milá Jojo, děkuju Vám za Váš pisatelský talent a prosím Vás, nepřestaňte mě příjemně překvapovat. A děkuju Vám za Vaše jméno, protože kdykoliv někomu řeknu, že čtu knížku od nějaké Jojo, začne se smát (zvláště když to nevyslovím jako Džoudžou :D). Už předem Vám děkuju za to, že jste napsala pokračování k Než jsem tě poznala, ale jak je zvykem, Vaše knihy u nás vychází s nepochopitelným časovým zpožděním, a tak kdoví, kdy se dočkáme. M.... celý text
Papírová města
2014,
John Green
Komentář obsahuje spoilery. Můj názor na knihu je rozporuplný a ani pořádně nevím, od čeho mám začít. 1. Moc se to podobá Aljašce – Green se asi pokoušel stavět ze stejného písku docela jiný hrad. 2. Oceňuju myšlenku papírového města – nikdy jsem tento pojem neslyšela a díky knize ho znám. To, že z tohoto pojmu dokázal vymyslet zápletku je originální. 3. Během čtení jsem se častokrát smála, bylo to vtipné, četlo se to dobře. 4. Největší odkaz, který ve mně kniha zanechala, je spojení sil několika lidí k tomu, aby našli někoho, na kom jim záleží. 5. Roadtrip byl dokonalý, napínavý, vtipný, měl spád. 6. Nalezení – bylo rozpačité, vleklo se, zklamalo mě. Celou dobu jsem stejně jako parta lidí hledající Margo toužila po tom, aby ji našli. Brala jsem to tak, jako bych byla jedním z těch hledajících. A co mě čekalo? Naprosto děsná první reakce, člověka, kterého jsem hledala – mohla být vyděšená, na což se strašně vymlouvala – tohle já ale neberu. Lidi, kteří ji hledali, jen naštvaně odešli a na stránkách knihy už jsem je neviděla. To mi nepřijde jako důstojné rozloučení s oblíbenými postavami. Kniha vzala rychlý konec plný bla bla bla ospravedlňujících a strašně moc snad až rádoby filozofických myšlenek, které mě totálně nebavily, a celé to hledání vlastně strčily někam. Konec mě vážně zklamal. 7. Vzhledem k tomu, že mě celá kniha bavila – zběsilá noc Q a Margo, zmizení, stopy, hledání, roadtrip – všechno tohle bylo parádní, jen ten konec mě doopravdy naštval na takové úrovni, že jsem zvažovala tří hvězdičkové hodnocení, i když vše co bylo napsáno před koncem bylo spíše na 5*. Ale když nad tím tak přemýšlím, konce jsou důležité, to jo... Tenhle byl sice podle mě na pytel, ale na druhou stranu všechno, co bylo napsáno před ním, mě moc bavilo a myslím, že v tomto případě je to důležitější. Zapomínám proto na rozhněvané 3 hvězdičky a jen z části zapomínám na nedostačující konec a hodnotím čtyřmi hvězdami.... celý text
Řeč těla
2008,
Allan Pease
V knize jsem přečetla hlavně ty nejdůležitější kapitoly a měla možnost ji porovnat s Tajnou řečí těla od Lewise (která není tak dobrá). Je v ní vtipnou formou poukazováno na neverbální komunikaci lidí kolem nás. Je pravda, že se po přečtení dívám na různá gesta lidí úplně jinak. Je to rozhodně poučná knížka, která vám nic nevezme, ale spíše dá. Někdy jsem se při čtení opravdu pekelně smála. :) :D... celý text
Tajná řeč těla
1993,
David Lewis
V rámci studia neverbální komunikace, je to docela dobrá kniha... ale pokud bych mohla poradit těm, ktří uvažují nad jejím čtením, doporučuju spíše knihu Řeč těla od Peaseových - je daleko vtipněji napsaná, čtivá a s ničím se nepárá. Tajná řeč těla Lewise působí více formálně a trochu zastarale. ;)... celý text
Hledání Aljašky
2013,
John Green
To, že knihu hodnotím čtyřmi hvězdami, je dáno nejspíš tím, že jsem dřív než Aljašku četla Greenovy Hvězdy. Je jasné, že Greenův spisovatelský debut byl o trochu slabší, než jeho nástupce v podobě hvězd. Není fér posuzovat autorova různá díla, ale přiznejme si, že to děláme pořád... ať už jde o Greena nebo J. K. Rowilngovou nebo Shakespearea. Knihy neustále porovnáváme a myslím, že je to dobře. Pro mě je Aljaška příjemným čtením, které se mě ale nedotýkalo takovou mírou jako Hvězdy. Nevím, jak je to u Papírových měst, ale doufám, že kvalita Greenových knih stále stoupá. Jako jeho prvotní počin je to opravdu pěkné dílko, které mě tedy nejvíce bavilo, když gradovala část "Před tím". Část "Po tom" se podle mě zvláštně vlekla, a to nemyslím tak, že bych se snad nudila, ale spíše se té smutné části knihy věnoval déle, než bych si představovala. Aljaška je moc dobrá kniha, ale není dech beroucí ani dokonalá, ani taková ta kouzelnice, co vám vezme slova z úst, když o ní chcete napsat komentář, a která ve vás nechá tak silné pocity, že ani pomalu nevíte, co se děje. Zkrátka a dobře, nenechala ve mně tak hlubokou stopu, jako třeba Než jsem tě poznala od Moyesové, už zmiňované Hvězdy nám nepřály Johna Greena nebo další tituly a spisovatele, které mám už navždy v mysli i v srdci. Aljaška, je fajn a v pohodě, ale pro mě to není poklad. ;)... celý text
Nová cesta k léčbě šikany
2011,
Michal Kolář
Kolář je opravdový mistr a profesionál prevence a řešení šikany. Kniha je velmi kvalitní pomocnice pro pedagogy i rodiče. :)
Než jsem tě poznala
2013,
Jojo Moyes
Kdo ještě nečetl knihu, nečtěte můj komentář, můžou se objevit nějaké informace o ději. Jsem naprosto mimo. Budu se hodně přemáhat, abych knihu nesrovnávala s Hvězdami od Greena. Je to totiž tak nějak hodně podobné, ale přitom dost jiné. Znovu opakuju, že si myslím, že tohle není četba výhradně pro ženy. Otevírá dveře nesčetným informacím o životě, který vedl Will, a myslím, že autorka se neuvěřitelně nádherně vypletla ze sítí klišé (které jsme měli občas šanci pozorovat ve Hvězách od Greena), ale to už zase srovnávám, a to nechci. Tak nějak jsem se vžila do situace Louisy. Nevím proč, ale její zármutek a nejistota, předtím než odjela do Švýcarska... přiznám se, úplně mě to oddělalo. Kniha je naprosto čtivá. Četla se sama a já jsem ztrácela pojem o čase. Úplně jako bych byla v jiném světě. Jakobych žila s Willem a Louisou v tom přístavku. Jsem z toho ještě celá vykolejená. Z toho, jak to všechno dopadlo. Pořád jsem doufala, že to nakonec neudělá. A jeho dopis na konci mě odrovnal úplně. Byla jsem naštvaná, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. Byla jsem smutná a dotčená, a nemohla jsem tomu uvěřit. Vím, že celá kniha k tomu tak nějak směřovala, ale já jsem se nedokázala odpoutat od představy, že to všechno dobře dopadne. Jedno mi v knize moc chybělo a myslím, že to Willovi nikdy neodpustím. To, že Louise neřekl, že ji miluje. Vím, že to vyplynulo z kontextu a tak, ale evidentně to bylo něco, co říct nemohl a nechtěl ale přitom chtěl a hrozně moc. Ale mně to chybělo. Přiznávám, že kdyby jí to někdy řekl, konec knihy bych zvládala ještě hůř. Ale tak nějak jsem to chtěla moc přečíst a vědět, že i ona od něho ta slova uslyší. Sakra zním teď fakt divně, ale nikdy jsem v knize tak nepostrádala vyznání lásky. To Louisino bylo famózní, a tak jsem čekala, že se ji dostane stejného vyznání, z jeho strany. Utěšením je, že pak na konci četla dopis a všichni víme, že to byla nádhera, a slzy se prostě potlačit nedaly. Tak nějak jsem soucítila i s Willem. Opravdu jsem z pocitů postav zmatená, a ani nevím přesně s kým soucítím více... Jsem zklamaná, že to byl jenom půlrok!!! Knížka je naprosto úžasná a vřele ji doporučuju! :-))... celý text
