Maguša
přečtené 120
Na Větrné hůrce
2003,
Emily Brontë
Ačkoli sestry Brontëovy nosí stejné příjmení, v dalších směrech se od sebe dokonale liší. Větrná hůrka si mě naprosto získala (na rozdíl od Jany Eyrové). Je to můj názor, který opravdu nikdy nezměním. Hůrku jsem četla 3x a nikdy mně nezklamala. Vím, že je chybou, srovnávat tyto sestry, ale ono se to tak nějak nabízí, když jsem Janu Eyrovou pomalu nemohla dočíst (a důvody jsem zmínila v komentáři u knihy) a u Hůrky to bylo úplně naopak. Hltala jsem každé slovo, Emily to prostě umí podat, nevykecává se, s ničím se nepárá, vždyť všechno, co by se snad dalo popsat v miliónech slov, se tvoří v mysli čtenáře samy, jakoby se napojovaly na samotné Emilyiny myšlenky. Doufám, že teď to nikdo z vás nechápe tak, že si myslím, že je kniha předvídatelná. To ne. Je jen přímá a neřeší hlouposti. Bere věci tak, jak jsou a ty špatné hodnotí emotivními výstupy postav, stejně jako ty dobré. Emily také dokázala, že je mnohem odvážnější než její sestra. Charaktery postav překračují hranice, a jejich vlastnosti nesplňují očekávání, např. Kateřina se chovala spíše jako kluk, než děvče. Charlotte se zabývala popisováním prostředí víc než Emily. Emily šla do hloubky duše člověka a zkoumáním všech zvrácených i nezvrácených citů. Jako by byla váženým divákem všech životních scén dvou rodin, měla ovladač a vždy když chtěla, zmáčkla stop, pozorně pozorovala emotivní situace a podle potřeby i přetáčela zpátky, aby scénu viděla zas a v jiném světle. Překvapivě neodsuzovala všechny špatné činy, hledala jejich příčiny a později některé z nich i ospravedlnila. Emily Brontëová je pro mě naprostou bohyní romantismu a vždy jí zůstane.... celý text
Hrdina
2008,
Saskia De Coster
Tohle je dílo s velkým D. Tohle by něšlo jen tak popsat. Je to něco sice malého, ale přitom tak velkého. Něco co se vás dotkne. Něco co vás někdy rozesměje kousavým sarkastickým humorem a co vás někdy totálně zaskočí něčím nepochopitelným a nepředstavitelným, v jedné chvíli až nechutným a máte pocit, že chcete vyletět z kůže.. Skvělé čtení, které je docela nepopsatelné. Kniha sama o sobě je v tomto případě popis knihy. Je mi jasné, že to nechápete, takže nezbývá nic jiného, než přečíst si ji.... celý text
Harry Potter a relikvie smrti
2008,
J. K. Rowling (p)
Tohle je prostě srdeční záležitost. Ne jenom tenhle díl, ale celá sága o Harrym Potterovi. V Relikviích se to všechno jen uskupilo do fantastického celku, ikdyž s trochu kýčovitým závěrem, ale buďme rádi i za tohle, koneckonců Harry mohl umřít a to by mě rozhodně nepotěšilo. Každému bylo jasné, že přežije, protože by jinak celá sága neměla vůbec smysl a nikdo by si z toho nic nevzal, ale stejně, co kdyby? No ale není to tak, tak buďme rádi. Vezmu to popořadě, únavně, ale přesto bez nějakých detailů: Kámen mudrců - začátek všeho a nebýt tíživé životní situace Rowlingové, neměli bychom žádného Harryho. No, nechci být zlomyslná, ale DÍK za to, že se tehdy neměla dobře..:D Jinak bych přišla o dětství strávené s knihami o Harrym Potterovi, nebo Potterovskými filmy (jen se dvěmi prvními), ze kterých se mi dost frází zapsalo do hlavy jako: "Pan Potter, naše nová celebrita." Naprostá Pottermánie jen díky Kameni mudrců. Tajemná komnata - všechno se stupňuje a jelikož žádné další knihy nevyšly, vážně nemám jistotu, že Harry přežije. Je to nervák, ale nakonec to samozřejmě dobře dopadne. Vězeň z Azkabanu - začíná mít něco, co předešlé díly neměly. I když si každý myslel, že jsou předchozí úžasné, tak co je tohle? Bože, obraceč času?! Hermiona, pro mně naprostý vzor. Obraceč času? Chci tím pádem taky! Ohnivý pohár - ten už je zase o něco víc děsivý. Nevíme co čekat. Ve Vězni nás překvapil Harryho kmotr a tady? Turnaj tří kouzelníků. Ten Potter se mě drží jako klíště. Prostě ne a ne se odtrhnout. Volďa se vrátil! C. umřel.. Dosud jsem nevěděla, že tam může umřít i někdo dobrý. Tady už asi o něco jde.. Fénixův řád - malé zklamání. Na to jak jsem se těšila, to teda nedopadlo nějak slavně. I když celou ságu zbožnuju celým svým životem od malička, tohle je prostě mínus, které se občas někde objeví asi u každého spisovatele (nikdo není dokonalý). A navíc, skvělý pocit z přečtení nasledujícího Prince dvojí krve, to mínus sice zachovává, ale přikládá k němu pořádnou omluvu a vynahrazení. Princ dvojí krve - je totální slastí. Dozvědět se něco o Voldemortovi a zjistit proč nikdy úplně neumře, pátrat ve vzpomínkách - něco naprosto originálního. Navíc to přiznání Snapea, to je pro mne a vsadím se, že i pro některé z vás nepopsatelné. Šestý díl přečtený v poctivé Pottermánii 7x, mám prostě zafixovaný v sobě už navždycky a to samé můžu říct o 8x přečtených Relikviích. Příběh tří bratří, hledání viteálů, zkouška přátelství mezi Ronem a Harrym, to všechno je tak jak má a taky věty před Harryho "smrtí" od jeho rodičů: "Jsi hrozně statečný.", "Jsme na tebe moc pyšní." -"Zůstanete se mnou?" "Až do samého konce." - pro mně to bylo DECHBEROUCÍ. A pak je tu konec. Ale pak je ještě nějaká kýčovitá pomlčka, která by tam jaksi neměla být, ale my Pottermániovci víme, že pravý konec byl na konci kapitoly Trhlina v plánu. Těch devatenáct let se snažme přehlížet. Teda alespoň já to tak udělám.... celý text
