Makropulos přečtené 624

Foucaultovo kyvadlo 1991, Umberto Eco

Dlouho jsem obcházela Umberta Eca po špičkách a říkala si, že to asi nemohu číst, že na to nemám. Nakonec jsem si jako první vybrala Foucaultovo kyvadlo. Nevím, jestli to byla správná volba, ale vlastně jsme se s Umbertem pak nějak dohodli. Při čtení první části knihy jsem pořád visela na Googlu a hledala významy všech mně neznámých slov a myslela jsem, že to vzdám. Ale pak jsem najednou měla pocit, že si ze mě autor vlastně dělá legraci (přece by nepsal tak rozsáhlé dílo jen pro pár vyvolených) a že pokud nebudu přesně znát význam jednotlivých odborných výrazů, tak se vlastně nic nestane. Zjistila jsem, že to, co je opravdu důležité mi autor v textu vysvětlí anebo je to obsaženo v přiloženém slovníku. A tak jsem se nechala vést. Od teorie k teorii, od analogie k analogii a od brambory k bramboře. A docela dobře jsem se bavila. Samozřejmě jsem si přečetla něco o kabale, o templářích a rosekruciánech a zjistila jsem například, že rosekruciáni stále existují, a dokonce i u nás. Myslím si, že je velmi málo čtenářů, kteří jsou schopni pojmout toto dílo v celém jeho rozsahu a stylu, ale důležité je, že je tak vrstevnaté, že si v něm každý najde to své. Pro mě je asi nejdůležitější moc slova. Slovo může být krásné, slovo přináší vědění, ale slovo může být zneužito a může ublížit i zabít.... celý text

Na plechárně 1992, John Steinbeck

„Ulička Na plechárně v kalifornském městě Monterey je báseň a smrad, randál a skřípění, záchvěv světla a útržek hudby a síla zvyku a stesk a sen.“ A žijí v ní obyčejní neobyčejní lidé, se svými roztodivnými povahami, radostmi i trápením. A o nich píše autor úžasným jazykem, plným nádherných slovních obratů a popisů postav a míst. Protože, jak sám říká: „Slovo je symbol a rozkoš. Pojme do sebe lidi i místa rozličných dějů, stromy, továrny i čínské pinčly. Věc se stává slovem, slovo se zas stává věcí, její tvar je však vychýlen a vetkán do neskutečných vzorců. Slovo pojme i uličku Na plechárně, stráví ji, pak ji vyvrhne a ulička se třpytivě zachvěje zelení širého světa a odleskem moří, v nichž se zrcadlí nebe.“ (čteno v překladu Martina Hilského).... celý text

Volání netvora 2017, Patrick Ness

Knížku mi dala přečíst moje třináctiletá vnučka, která si ji sama vybrala v knihkupectví, když jsme vybíraly knížky k jejím narozeninám. Je to velmi dojemný příběh o nutnosti vyrovnat se s krutou pravdou a o skrytých myšlenkách, za které se člověk až stydí, či se jich dokonce bojí. Je to příběh o tom, že ne vždy je všechno takové, jak se zdá, že lidé jsou komplikované bytosti, jejichž mysl velice často odporuje sama sobě, ráda naslouchá konejšivým lžím, i když zná tu strašnou pravdu. „Svůj život nepíšeš slovy. Píšeš jej skutky. Není důležité, co si myslíš. Význam má jen to, co děláš.“ A nemohu nezmínit nádherné ilustrace, které podtrhují tu tajemnou atmosféru.... celý text

Nebeský strom 2005, Edith Pargeter

Zřejmě neumím číst historické, a navíc milostné romány. Takže i hodnocení je pro mě dost těžké. Tak jsem k tomu přistoupila takto: Jedna hvězda za příběh, spíše za posledních cca 50 stran, 2. za zasazení do historických reálií a třetí asi za popisy práce s kamenem a vytváření nádherného stavebního díla. Postava hlavního hrdiny Harryho, jak už tu bylo napsáno, je naprosto nereálná, chová se tak, že se tomu nedá uvěřit (po devíti letech najednou zjistí, že se kdysi zamiloval do desetiletého děvčete a pak ji vroucně miluje, přestože ji celou dobu neviděl a vůbec nic o ní neví). Jeho vztah k matce a vlastní rodině je taky velmi zvláštní, a vůbec jeho chování a hluboké sociální smýšlení, kdy si myslí, že může změnit daná zákonná a tradiční pravidla své doby, působí neuvěřitelně až nesmyslně. Velice zvláštně na mě působilo i to, že je v knize vždy věnován veliký prostor popisu sličnosti mužů, jejich krásných nohou, vlasů, držení těla a popis krásných žen je daleko střídmější. Další postava – Benedetta – samostatná žena na svou dobu snad až příliš, obklopená muži, úspěchem a netrpící nedostatkem peněz, se zase nějak záhadně, do Harryho zamiluje tak, že odvrhne celý svůj dosavadní způsob života a nabídne mu svoji lásku. A to ho jen slyšela pod okny zpívat. Příběh je vlastně stavěn na náhodách, které jsou jistě v životě často dost významné, ale tady se mi jich zdálo trochu moc.... celý text

Opravář osudů 2017, Robert Fulghum

Z této knížky mám dobrý pocit. Příběhy několika postav propojené poselstvím Opraváře osudů, kterým vlastně může být každý z nás, a stačí velmi málo. A to, že pan Fulghum zasadil své vyprávění do Česka a projel se svou knihou celou republiku, mě velmi potěšilo. Je vidět, že si svých čtenářů váží. Při čtení jsem se skvěle odreagovala, objevila zase pár krásných myšlenek a ztotožnila se s definicí základní otázky: „Kdo jsem? Kdo si myslím, že jsem?“... celý text

Osamělost prvočísel 2009, Paolo Giordano

Minimalistický styl (možná až příliš) a stejným způsobem, v podstatě načrtnuté postavy, ve kterých se odráží snad všechny problémy mladé generace. (Není to trochu moc na jeden příběh?) Ale opět i tyto problémy jsou v knížce tak nějak pouze oznámeny, nijak dál nerozvinuty a nedopovězeny. Chování hlavních postav, a hlavně jejich okolí, je podle mého názoru až nereálné, navíc mi přijde, že se tak nějak sebelítostivě utápějí ve svých problémech, místo aby je nějakým způsobem řešily. Je to samozřejmě možná tak, že jim ta samota, odcizení a vlastně až skoro trápení vyhovuje, ale v knize to spíš vyznívá tak, že je to tak dáno a že to nemá řešení. V knížce jsem nenašla nic pozitivního, žádnou naději a ani náznak cesty a když si tak představím, jak mladý člověk, třeba s nějakým handicapem či depresí nebo jen zrovna v situaci, kdy si neví rady sám se sebou, si tuto novelu přečte, určitě mu to nepomůže, spíše naopak. Stále přemýšlím o tom, proč vlastně autor ten příběh takto napsal, nevím. Jedině snad, že by to bylo myšleno jako varování ..., ale nejsem si jistá. Je to smutné, depresivní a bezvýchodné, a to od dobré literatury neočekávám.... celý text

Záludné léto 2017, Ben Aaronovitch

Už se mi po Peterovi stýskalo. A zase jsem si to užila.

Blběnka 2010, Světlana Vasilenko

Je to vlastně pohádka, příběh postavený na starých ruských legendách, který očima němé a snad i jednoduché Hannah nahlíží na Rusko v létech 193... a jen tak, s jakýmsi nadhledem ukazuje ty hrůzy a nesmysly, které se tam děly. Některé legendy jsou obsaženy přímo v textu, jiné jen naznačeny, ale jejich základem je jasná hranice mezi dobrem a zlem, což v popisované době příliš neplatí. Tragikomičnost a ironie, i to jsou stavební kameny tohoto románu, groteskní postavy zasazené do stepi a ubohých vesniček, bezbřehá bída a potírání víry v Boha, která přesto v lidech zůstává, a to všechno zarámované vzletem Gagarina do vesmíru a Kubánskou krizí. Knížka útlá, která mě zaujala, ale přestože jsem neviděla originál, nějak jsem se nesžila s překladem.... celý text

Lidské srdce 2017, Jón Kalman Stefánsson

„Co je potřeba k tomu, aby byl člověk šťastný?“ „...přinášejí snad knížky něco jiného než jen smrt a temnotu? Jsou dobré k něčemu jinému, než aby nám připomínaly, co všechno nemáme?“ „...svět by byl jiný, kdyby Ježíš byl žena przněná muži, protože pak by vstala z mrtvých do světla. Panebože, jak touží po tom milovat někoho, kdo si myslí něco takového!“ „...chlapci se ale sevře srdce a promění se v oblázek. Potom sejde k moři a bude jím házet žabky. Srdce několikrát poskočí a pak klesne ke dnu a on se toho hloupého a otravného orgánu konečně zbaví.“ Takto uvažuje chlapec zmítaný pochybnostmi o životě a jeho smyslu, o svém místě v něm a o tom, kudy, kam a s kým se vydat na svou životní cestu. A provázejí ho slova. A v této části i mnoho dalších postav, které nám autor prostřednictvím chlapce představuje. Ale představuje nám hlavně jejich sny, touhy a vnitřní rozpory, které každá postava svádí ve svém srdci. Na Islandu je léto, ale ani to není žádná idylka. A jsou tu dopisy, tedy zase slova, slova, která dokáží převrátit život. V této části mi autor dopřál i pousmání nad některými chlapcovými myšlenkami, jeho podivuhodní vypravěči tentokrát někdy ironicky glosují svoje vyprávění a přesvědčil mě o tom, že tato trilogie je opravdu nadčasová a že bude mít co říci čtenářům ještě dlouhou dobu. „Nejtěžší je neumět žít.“... celý text

Smutek andělů 2014, Jón Kalman Stefánsson

Sedím tu, a přestože hoří v kamnech, mám pocit, že jsem obalená ledem a kolem zuří šílená sněhová bouře. A kromě toho jsem zoufalá, protože nevím, co je s Chlapcem a Jensem. I druhá část mě opravdu dostala. Přitom jsem ze začátku měla pocit, že to tentokrát bude víc o myšlenkách, i se mi to trošku špatně četlo. Ale to trvalo jen chvilku a jsem rozhodnuta, alespoň některé z těch myšlenek vypsat k autorovi do „Citátů“. Ale to, čím jsem si s hrdiny teď prošla, bylo opravdu velmi silné. Původně jsem si myslela, že s třetím dílem počkám, vložím mezi nějakou odpočinkovou četbu, to ale teď nemohu. Ještě že ten třetí díl už mám. I v této knize jsou důležitá slova, knihy, ale hlavně lidské vlastnosti, hlavně ty špatné, které ubližují, usmrcují a opět život a smrt, hory a moře, ale i láska, někdy zvláštní, nejistá, nenaplněná, láska k těm, kteří už tu nejsou, i láska probouzející se a velmi křehká. Brilantní a zvláštní způsob psaní. Přímá řeč jako ve scénáři, uvedená jménem nebo osobním zájmenem s dvojtečkou bez uvozovek, ale jen občas, asi ve chvíli, kdy je třeba to vyprávění trochu zrychlit, nevím. Pečlivě volená slova a tady myslím, že překladatelka neměla lehkou práci, takže můj obdiv patří i jí. Opět, stejně jako první část, doporučuji.... celý text

Po strništi bos 2013, Zdeněk Svěrák

Po příjemné večeru s touto knížkou mi zůstal úsměv na tváři a lesklé oči.

Zulejka otevírá oči 2017, Guzel Jachina

Jsem tady první hodnotitel? No doufám, že to tak dlouho nezůstane. Tahle kniha opravdu stojí za přečtení. Většinou se mi stává, že chvíli trvá, než se do knížky začtu, ale příběh Zulejky mě chytil hned od první stránky. Třicetiletá žena, patnáct let provdaná v muslimské rodině, kde ona nemá naprosto žádnou cenu, musí jen plnit všechny příkazy a přání svého hrubiánského muže a svojí zlé tchýně. A ona to trpělivě a s pokorou dělá. Porodila 4 dcery, ale žádná se nedožila ani 1 měsíce, ale i s tím musí žít. To je vlastně jen úvod do celého příběhu. Zulejčin manžel je zastřelen a ona v rámci rozkulačení deportována do pracovního tábora na Sibiř, kde na konci půlroční šílené cesty porodí syna. Zase žije v naprosto bídných podmínkách, ale tak nějak jinak. Žije sama za sebe a pro svého syna. Příběh ukazuje hrůzy té doby, ale hlavně sílu mateřské lásky i spalující vášeň, drsnou sibiřskou přírodu a různé naprosto odlišné charaktery ve stejné situaci a prostředí. Je to psané tak nějak lehkou rukou, přitom velmi plasticky a bez zbytečného útočení na čtenářovy city. Doporučuji.... celý text

Neopouštěj mě 2007, Kazuo Ishiguro

Chtěla jsem si přečíst knihu od čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu a až když jsem začala se čtením, uvědomila jsem si, že už jsem kdysi viděla film. Takže jsem byla ochuzena o to napětí a postupné pronikání k děsivé pravdě. Ale nijak to nezmenšilo můj čtenářský zážitek. Strohý jazyk, kterým je příběh vyprávěn, bez květnatých popisů krajiny i hlavních hrdinů, dává čtenáři možnost, aby si sám přestavil, o čem či o kom právě čte (samozřejmě jsem byla asi ovlivněna filmem, i když jsem ho viděla už dávno), a na druhou stranu autor dává více nahlédnout do nitra postav, do jejich myšlenek o světě a událostech v něm. A přestože je to vlastně sci-fi román, jeho děj je zasazen do současné Británie, se všemi jejími uctívanými tradicemi, konvencemi a britskou dokonalostí A strach z těch „studentů, zmíněný v závěru slečnou Emily, může vyvolat paralely se strachem ze všeho, co se vymyká anglickému způsobu života.... celý text

O neumírání 1972, William Saroyan

„Všichni celý život mluví a mnozí mnoho let píšou, ale nikdo vlastně nic neřekne. Ale je to tak v pořádku.“ Ale autor toho v téhle útlé knížce řekl dost. O životě, o psaní knih, o Bohu, o své rodině a o sobě. Je to knížka takřka bez formy, ale nechybí jí obsah. Pana Saroyana jsem obdivovala v mládí a ani teď mě nezklamal.... celý text

Dcera sněhu 2012, Eowyn Ivey

Magické, realistické, dojemné, sugestivní a krásné.

Bůh maličkostí 2001, Arundhati Roy

Zajímavá kniha, která obsahuje závažný příběh, zprostředkovává pohled na život v úplně jiné vzdálené kultuře, je v ní plno bolesti, osamělosti, ubližování a z toho plynoucích následků. Dětský, chvílemi až mile humorný pohled na svět, lyrické popisy, celkové poetický jazyk, krásné až do preciznosti vystavěné věty, prolínání časových rovin, ale to všechno se mi nějak špatně četlo. Na začátku víte, že se něco stalo, za chvíli víte, i co se stalo, ale autorka informace dává po kapkách a balí je do detailních popisů okolí až tak, že mi to přijde příliš. Když například při brutálním policejním zásahu napřed musím projít dvěma stranami toho, že „v chlupech na nohách vlhkých osou se jim zachytávaly popínavé rostliny. Ostrá tráva a květiny v ní jim zdobily hladké ponožky. Hnědé stonožky spaly v podrážkách dotknutelných holínek pobitých ocelí. Ostrá tráva je řezala hluboko do kůže na nohou.......................... Táhli se kolem pěnic sedících v korunách stromů a sušících si pod oblohou roztažená promočená křídla jako vyprané prádlo.......................“, prostě mi to připadá už moc. Musím se přiznat, že skoro od poloviny jsem se těšila, až bude konec.... celý text

Pravidla moštárny 2008, John Irving

Co ještě říci ke knize, kterou už hodnotilo tolik lidí? Je to kniha o životě plynoucím svým tempem a o lidech žijících v různých podmínkách, hledajících své místo na světě. „Svatý Larch si našel své místo ve dvacátém století a snažil se, jak sám říkával, "být užitečný". A přesně v tomto duchu doktor také poučil Homera Wellse, když se stroze smířil s jeho přáním zůstat v St. Cloud's natrvalo. "No dobrá, Homere," řekl sv. Larch, "ale očekávám, že budeš užitečný."“ A Homer Wells toto očekávání naplňuje a věří, „že být užitečným je jediným údělem, k němuž se každý sirotek zrodil.“ Kniha je dojemná, naturalistická, místy úsměvná, uvěřitelná a dlouhá. Jednotlivé postavy jsou vykresleny tak, že jsou čtenáři velmi blízké a jejich jednání, ač někdy zvláštní, je pochopitelné. Je o pravdě a o lži, o životě a smrti, lásce v různých podobách, o nešťastných ženách, o porodech, o potratech, o sexu a o nechtěných dětech. A je nádherná. Přečteno jako audiokniha ve skvělé interpretaci p. Ladislava Mrkvičky. Doporučuji.... celý text

Henderson, král deště 1999, Saul Bellow

Saul Bellow je mistr slova a mistr charakterů. Henderson, který nám vypráví svůj příběh o hledání smyslu svého bytí, hledání cesty ze svého zpackaného života, je tak úžasně vystavěnou postavou, že v průběhu čtení, přestože to vážně není žádný sympaťák, se mu čtenář přibližuje a začíná ho mít i rád. „Když pomyslím, v jaké jsem byl stavu, když jsem si v pětapadesáti kupoval letenku, padá na mě smutek. Fakta se na mě hrnou ze všech stran a za chvíli cítím tlak na prsou. Valí se to na mě jedno přes druhé – moji rodiče, moje manželky, moje holky, moje děti, moje farma, moje zvířata, moje zvyky, moje peníze, moje hodiny hudby, moje opilství, moje předsudky, moje brutalita, moje zuby, moje tvář, moje duše!“ Takhle začíná Hendersonovo vyprávění a skoro ke konci říká: „Vypadneme odsud. Připadá mi, že si na někoho hraju. A je mi z toho nanic. Pár lidí jsem v životě miloval, to je jediná slušná věc, kterou jsem dokázal.“ Saul Bellow nám ve svém románu, mimochodem skvěle přeloženém panem Jiřím Hanušem, ironicky až sarkasticky představuje typického amerického milionáře, který prochází svým životem jako slon v porcelánu, a přestože je velmi vzdělaný, nedokáže se srovnat s normálním životem mezi lidmi. Ukazuje ho i tak nějak lidsky, když např. na své cestě za osvícením je naprosto zničen zlomeným zubním můstkem, řeší „potřísněné spodky“ a za celou dobu svého pobytu v Africe si nestihl vyměnit ponožky. Zajímavé je, že po přečtení knihy opravdu věřím, že Hendersonova cesta nebyla zbytečná.... celý text

Autobus sebevrahů 2006, Arto Paasilinna

Vážné téma a Paasilinniho lehký styl je dobrá kombinace. V tomto příběhu není nouze o absurdní a bláznivé situace, které prožívá partička depresivních lidí odhodlaných k sebevraždě. Postavy jsou vlastně jen tak načrtnuty, jejich složité osudy jen krátce zmíněny, a přitom má člověk pocit, že s nimi v tom autobuse sedí. Příjemná oddechová četba, i když na závažné téma.... celý text

Ráj a peklo 2012, Jón Kalman Stefánsson

Moře, hory, sníh, lidé a slova. O tom je příběh, který jsem právě přečetla. Moře studené, neklidné, nevyzpytatelné a mocné. Hory temné, strmé a rostoucí až do nebe. Všudypřítomný sníh, který smíchaný s deštěm a mrazivým větrem trápí a ubližuje. Lidé svérázní, drsní, ale přitom citliví a mezi nimi Bárdur a chlapec, dva nerozluční přátelé, kteří jsou závislí na slovech. Slovech, která jim přinášejí sny, vědění, naději, ale která umí i zabíjet. A pak je tu život a smrt, rybáři, kteří většinou neumí plavat, utopenci a jejich duše, „početná skupina mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom, jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čekají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým větříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci a proto je moře slané.“ Je to úžasná kniha, je vyprávěna v první osobě množného čísla a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, kdo ji vypráví a hlavní hrdina vlastně v knize nemá žádné jméno, je to jen „chlapec“, nešťastný, opuštěný chlapec, plný snů a nadějí.... celý text