marmota-b
přečtené 89
Tajemství Volavčího jezera
1995,
Jiří Hogan
Tak především je nutno předeslat, že tahle knížka je úžasným způsobem zábavná a vtipná, i napínavá a místy velmi vážná, a dohromady velmi živoucí. A pokud jde o její slabiny... Hogan opravdu má hodně specifický styl psaní a tady se asi nejvíc projevují jeho slabiny. Opravdu hrozí, že se ztratíte v postavách a návaznosti děje. Na druhou stranu to ale taky má mnohé ze silných stránek Hoganova stylu, které obzvlášť oceňuju při opakovaných čteních. Děj je opravdu spletitý a silně provázaný a ani při mnoha opakovaných čteních jsem nenašla díry v logice příběhu. Chyba je tedy jen v tom, že Hoganovy tendence k nekonvenčnímu podání občas až příliš přeskakují konvenční styl usnadnění čtenářské orientace v ději. Postav je tu velmi mnoho a vlastně se v nich ztrácíte hlavně proto, že autor vám u málokteré (výjimka je asi jen Bacin) podá naservírovaný profil postavy, musíte si ho mezi řádky vyčíst sami postupně v celé knížce - což není z principu vada, ale naopak pokročilá autorsko-čtenářská technika. Chyba je vlastně tedy jen asi v tom, že kdyby knížka byla dvakrát tak dlouhá, člověk by měl víc času seznámit se se všemi postavami rovnoměrně. V podstatě je tedy celá chyba knížky v tom, že je moc krátká a zhuštěná. :-) Je docela nápadné, že při spletitosti přiběhu je to přitom nejtenčí z těch tří hoganovek v mé poličce. Meč Vontů je skoro dvakrát tak tlustý... Při výše zmíněných opakovaných čteních to všechno na Hoganově stylu fakt spíš oceňuju. Vzhledem k tomu, že starší oddechová literatura pro tuto věkovou kategorii často trpí spíš opačným nešvarem - totiž podceňováním čtenáře - ochotně nad tou rozháraností mhouřím oko, Hogan mi toho čtenářsky dal hodně. Možná, že kdyby tahle knížka bývala vznikla v post-HarryPotterovské době, opravdu by byla delší a ne tak zhuštěná.... celý text
Meč Vontů
1999,
Jiří Hogan
Pořád si nemůžu přebrat, jestli chci téhle knížce dát plný počet hvězd, nebo jen čtyři. Zůstanu asi nakonec u čtyř, protože je určitým způsobem nevyvážená a jako stínadelské pokračování nedosáhne na kvality Posledního tajemství Jana T. Na druhou stranu se Hoganovi může přičíst k dobru, že se se svým osobitým stylem ani o nic podobného nepokoušel. A srovnání s Hrnčířovými moderními Stínadly u mě už vůbec vyhrává na plné čáře. A čistě subjektivně - já prostě mám jeho osobitý styl ráda. Nakladatel se v předmluvě vyjadřuje, že tahle Stínadla jsou mnohem brněnštější; po letech v Brně mu dávám za pravdu. Nevím, jestli je to jen náhoda, ale třeba se slovem "taras" ve významu "opěrná zeď ve svahu" (jak to na internetu uvádí Lidový slovník pro chalupáře - jenže tady jde jen o malý svažík ve městě) jsem se poprvé setkala u Hogana, a potom až v Brně... Jsou to spousty drobností, které pro mě z téhle knížky dělají velice živoucí dílo. "Je tu mírně měsíčno." "... to je ten lajntuch, co se do něho halili Římani..." ... ten moment, kdy se matrikářka uprostřed telefonního hovoru důležitého pro děj baví s kolegyní o obědě... "Jsme Vontové a za Rozdělkou jsou Stínadla."... celý text
Poslední tajemství Jana T.
2002,
Jaroslav Velinský
Dost mě tady zarazily ty kritické hlasy... Snad že jsem holka, kromě Foglara vyrostla mimo jiné i na Ransomovkách a tak vůbec, většinu z toho, co kritizují, nepovažuju za chybu, nebo to dokonce považuju za klad. Tak třeba tu epizodu s plánováním neuskutečněných závodů Stínadla-Druhá Strana vnímám jako skvělé uvedení do momentálního rozpoložení mezi těmi čtvrtěmi, bez kterého by zbytek knížky nebyl možný... Z toho, co se mi zatím dostalo do ruky, bylo tohle jednoznačně nejlepší pokračování Stínadel a Rychlých šípů a o některých věcech tady občas úspěšně zapomínám, že je Foglar nenapsal, což se mi s jinými nápodobami a pokračováními, jakkoli třeba dobrými, nestává. A že to jinde úplně netrefil? Nu co, nebyl Foglar, neměl jeho myšlení, měl jiné zkušenosti. 100% pokračování to nikdy být nemohlo. Jako ohlédnutí a pocta je to mnohem vynikajícnější, než to být mohlo. Inspirace Ransomem je pravda na několika místech taky zřejmá... :-) P.S. Ještě po letech: A všem, kdo se pozastavují nad větším než obvyklým zapojením děvčat, zvláště pak jednoho konkrétního, bych ráda připomněla kanonickou Podkovu.... celý text
Stráže! Stráže!
1995,
Terry Pratchett
Myslím, že jako recenze by nejlíp posloužil momentální stav mého výtisku... Jsem na knížky obvykle velice hodná, v rámci možností. Oslí uši to tudíž nemá, polité to taky ještě není; ale vzhledem k tomu, že to svůj knižní život započalo jako brožovaný výtisk, desky už slouží jako záložka... a pohromadě to drží, protože jsem hřbet láskyplně přelepila. Asi se nebudete divit, když dodám, že Knihovník je jedna z mých nejmilejších zeměplošských postav. Mágy moc nemusím, ale Knihovník je k nezaplacení a tady dostává docela slušný prostor. A Hlídku mám taky dost ráda, právě kvůli téhle knížce, kterou to všechno začalo. Je to přesně ten Pratchett cynický a přece optimistický, jako většina jeho nejlepších postav, mezi něž velitel Elánius rozhodně patří. Mám vlastně tuhle stránku jeho knížek ještě radši než humor - nebo spíš, mám jeho humor radši, když pracuje ruku v ruce s tímhle.... celý text
Nevídaní akademikové
2010,
Terry Pratchett
V rámci toho, co znám od Pratchetta, jsem tomu nejdřív dala hvězdy tři, ale pak jsem si řekla "no jo, ale je to Pratchett, je to Pratchett po překonání prvotní rozháranosti, a tudíž v rámci knižní produkce pořád nadprůměr," a hodnocení zvedla. Ale v rámci Pratchetta bych to, za sebe, na ty tři hvězdy viděla; nechytlo mě to.... celý text
Soudné sestry
1995,
Terry Pratchett
Jak má Pratchett ve zvyku, semele kdeco, takže si nedělá legraci jen z Macbetha, ale i ze Shakespearovského obrazu Richarda III. a ze Shakespeara vůbec, kdybychom měli zůstat jen u něj (což Pratchett rozhodně nezůstává). Souhrou okolností, jíž jsem přišla k anglickému vydání téhle knížky a nikoli k českému překladu, který se mi tímto už vytratil z paměti, s výjimkou toho skvělého, nyní již historického představení V Dlouhé... tedy touto souhrou okolností se asi stalo, že vnímám některé vtipné souvislosti, které občas v překladu zapadnou prostě jen tím, že u nás nemáme stejnou kulturu a jazyk a některé věci prostě přeložit nejdou. Mám konkrétně na mysli třeba tu krásnou scénu, kdy vrátný mluví o "knocking without", což vede k velice zajímavým konverzacím se šaškem a klepajícím vojákem, neboť oba vznesou zcela logickou otázku "without what?"... Ovšem musím Kantůrkovi přiznat, že takový Žeňa Vínozpěv a Mášrecht jsou snad ještě geniálnější než originál (upřímně řečeno, originály jmen vypadají spíš, jako by byly nejistým překladem z češtiny!). Navíc díky nasáklosti české kultury cimrmanologií vzniká v několika momentech příběhu několik vtipných asociací, které Pratchett původně ani nezamýšlel... To je asi důkaz toho, že si dělá legraci z věcí, ze kterých je prostě všude na světě občas potřeba si legraci dělat. Snad je těch pět hvězd trochu z nostalgie, ale na druhou stranu je tohle jedna z těch knížek, které nostalgii přežijí a ještě vám sem tam naservírují pár dalších věcí, které jste na několik prvních přečtení nepochopili. Bábi v divadle je tak trochu (dost) jako Pipi Dlouhá punčocha v divadle. Pro starší, s velmi poučným postřehem. (A co se týče toho představení V Dlouhé, byla to jedna z těch vysoce výjimečných adaptací, které se mi přesně trefily do představ o originále a ještě je o kousíček - nebo v tomhle případě o pořádný kus - pozvedly.) Jen mi není úplně jasné, jak ten trik, jak to čarodějky provedly, prochází potom s některými narážkami na Bábinu minulost v dalších knihách...... celý text
Snídaně u Florentýny: Dopolední kuchařka pro dceru
2014,
Jana Florentýna Pišová
Na Florentýniných kuchařkách je nejlepší, že vám skoro vždycky po lopatě vysvětlí nejen jak, ale i proč a nač. Tak třeba návod k vaření vajíček je v téhle kuchařce k nezaplacení: je to taková základní blbost, ale ještě nikdy mi nikdo před Florentýnou nevysvětlil tak jasně a jednoznačně, kolik minut a jak vede k jaké konzistenci žloutku. Snídaně u Florentýny obsahuje jak všelijaké naprosto základní recepty, na které byste se normálně snad až styděli ptát, i když v nich pořád tápete, ale i různé vychytávky exotické a vysoce kulinární; takže myslím, že tvořit podle ní snídaně a svačiny může úplně každý.... celý text
Indiáni Jižní Ameriky
1943,
Alberto Vojtěch Frič
Ohromně zajímavá knížka, ze které úplně crčí, že Frič píše o tom, co osobně zná. Tím pádem mě pak na téhle knížce o to víc mrzí odsuzující komentář na adresu severoamerických indiánů, který je zrovna tak jednostranný a zjednodušující jako ten romantický, proti kterému se Frič vyhraňuje... Ale jinak je to výborná studna vědomostí, která by spolu s Indiánskou encyklopedií od Mnislava Zeleného mohla tvořit český základ znalostí o původních obyvatelích Ameriky... u mě ho rozhodně tvoří. :-)... celý text
Plavba Jitřního poutníka
1992,
C. S. Lewis (p)
Tenhle díl jsem nikdy neměla tak moc ráda. Lezl mi hrozně na nervy Kaspian, který mi z předchozího dílu byl sympatický a tady se chvílemi choval tak hrozně povýšeně a přezíravě; věděla jsem, že to byl aspoň do jisté míry autorský záměr, ale to neměnilo nic na tom, že tady mi návrat známé postavy radost nedělal. Pak jsem si začala všímat, že ani jiné postavy se vždycky nechovají úplně ukázkově, a začala jsem být na Lewise skoro naštvaná... a teď poslední dobou mi začíná vrtat hlavou, jestli to od něj přece jen nebyl záměr u všech. Tak vlastně nevím; ono to asi znamená, že ta knížka není vůbec špatná. Jenže přece jen to je knížka (byť nejen) pro děti a já coby dítě jsem ji tolik ráda neměla. (Kdybych mimochodem měla hodnotit jen úroveň, které zde dosáhly ilustrace Renaty Fučíkové, šla bych mnohem níž, protože některé ty zpotvořené obrázky k mé nelibosti k tomuhle dílu Narnie značně přispívaly; v dalších dílech už se dost zlepšila.) Kapitoly s Eustácovým dračím dobrodružstvím jsou pro mě asi z celé knížky nejlepší. Jeho momenty zoufalství nad tím, že nedokáže ostatním nic pořádně sdělit, že není k ničemu, že ho tam nejspíš nechají, jsou hrozně působivé, a Rípčípovy snahy ho obveselit tak ohromně povzbuzující už jenom tím, že jsou... A dává naprosto smysl, že první, s kým Eustác mluví po svém návratu, je Edmund.... celý text
Buď Bohu sláva za vše kropenaté
2005,
Erazim Kohák
Chodila jsem kolem téhle knížky na jednom knižním trhu v Havlíčkově Brodě asi s hodně psíma očima; utratila jsem totiž už svůj momentální rozpočet za knížku o Shakespearovi od pana Martina Hilského (která za to jednoznačně stála, jenže...) Po asi třetím návratu ke stolku nakladatelství Bonaventura se nade mnou pan nakladatel smiloval a nechal mi tenhle poklad se slevou a za slib, že mu pošlu peníze dodatečně na účet, což jsem také poctivě vyplnila. A tak ještě po letech děkuji takto veřejně všem, kdo se na vzniku knížky podíleli, od autora přes tvůrkyni krásných ilustrací až po pana nakladatele, který zjevně má rád krásné knížky a má rád lidi, kteří mají rádi knížky. A proto zvolám spolu s Hopkinsem a Erazimem Kohákem: Buď Bohu sláva za vše kropenaté! ... Četla jsem pak ještě jiné knížky od lidí, kteří žili a žijí obklopeni přírodou a uvažují o ní; tyhle úvahy mezi ně krásně zapadají, ale přece jen mají ještě něco navíc, a to se u tohohle vydání krásně projevilo už ve zvoleném názvu.... celý text
Hesla mladých svišťů
2000,
Erazim Kohák
Verrunka: Ono je to určitým způsobem zřejmé už z obálky, neb vydavatelem je Kalich, je na ní kazatelna v podobě kalicha a farář s tabulkami pod krkem; jenže to jsou bohužel indicie, které asi pochopí jenom evangelík, který stejně už ví, co čekat... do určité míry. To slovo "mladých", se mi zdá, se do názvu hodí výborně, třebaže se tam dostalo z jiného důvodu - ale je to všechno podané tak krásně stručně, prakticky a humorně (totiž ne humoristicky) a přece s ideálem, že to pro mě ve věku dospívajícím bylo přesně to pravé. Bohužel jsme knížku získali ještě v době, kdy jsme si obsahy svých knihovniček mezi sestrami volně vypůjčovaly, jenže pak se majitelka Hesel odstěhovala a já už se k nim od té doby nevrátila... Zajímalo by mě, co bych si o tom myslela teď. Ale už pro to, jak moc mě tehdy Hesla těšila, si myslím, že nadšení by neopadlo, jen by se možná nasměrovalo trochu jiným směrem. Co si pamatuju dodnes: "Proč krademe?" "... Nevím, proč kradete. Víte co? Nechte toho."... celý text
Ledacos: Feuilletony
1934,
Josef Čapek
Tahle útlá knížka je z těch, které jsou v posledních letech z mé knihovničky vytahovány poměrně často, ať už mnou, nebo někým jiným. Je plná výborných drobných humoristických (i vážnějších až závažných) postřehů. Tak třeba píše Čapek o tom, že každé povolání má vedle svých předností i své riziko; mezi výčtem rizik, komických leč stále zjevných, se nachází i tato perla: "řezník zabije scíplou krávu"... Pravidelně si knížku, pro její útlost, bereme ke čtení někam mezi lidi, a pravidelně mám nad touhle větičkou co dělat, abych se neřehtala na celý vlak. Kde na to přišel?! Nebo: městský lesík se přes svůj název nachází od města skoro tak daleko jako nádraží.... celý text
