martin č.
přečtené 634
Blběnka
2010,
Světlana Vasilenko
Moc pěkná knížka. Taková veskrze ruská. Plná fantazie a božích zázraků. Trošku jako Bulgakovův Mistr a Markétka naruby, v bílém. Totiž neuvěřitelným sovětským Ruskem 30tých let tu neprovází Satan (Woland) a jeho svita, ale naopak boží blázen, blahoslavená chudá duchem dívenka Hanna. A to se mi na tom líbilo.... celý text
Catilinovo spiknutí / Válka s Jugurtou
1988,
Gaius Sallustius Crispus
Obě krátká dílka mají docela spád a lze se do nich docela dobře začíst. Snad by to jen chtělo vydání antické knihovny s bohatšími doprovodnými komentáři. Protože to, co se vám díky slušnému spádu vyprávění jeví jako jedna událost bezprostředně následující druhou, dělí ve skutečnosti často i několik let.... celý text
Po úvodu se to pěkně rozjíždí. Zejména římská část (počínající válka s Hanibalem až po sled slavných bitev zakončený zdrcující římskou porážkou u Cann) ale i ta řecká (s boji achájského spolku na Peloponesu) dokáží docela vtáhnout do děje. Opravdu zdařilé dílo, po němž mám chuť si sehnat i další, byť už neúplné díly.... celý text
Synové slávy – oběti iluzí
1977,
* antologie
Soubor oslavných řečí pozdního císařství není rozhodně čtivá a poutavá záležitost. Vlastně je to podle stále stejného schématu opakující se mazání medu kolem úst aktuálně vládnoucímu císaři. Zajímavé na tom jsou však popisy konkrétních událostí té doby, kterou podrobněji vyjma Ammiana Marcelina žádný opravdu veliký historik nezachtil. Nejvíc mě proto zaujala promluva k caesarovi Constantiovi Chlorovi (293-306) nebo k Theodosiovi Velikému (379-395), kde jsou popsány války s uzurpátory římského trůnu, se kterými zmínění panovníci svedli vítězné boje. Zvláštní kapitolu tvoří 2 krátké rukopisy jiného charakteru, které popisují původ císaře Konstantina Velikého (306-337) a vládu ostrogótského krále Theodoricha (493-526). Z prvního mě pobavilo toto: " Galerius byl takový pijan, že na radu praefekta rozhodl, aby pokyny, které vydává po obědě, nikdo nevykonával, protože v opilosti vydával neproveditelné rozkazy" :-)... celý text
První 2 knihy jsou, jak sám Polybios píše, úvod k podrobnému popisu. Tak uvidím časem v druhém dílu (knihy III-VI), jaké to bude. Zatím je vidět, že se Polybios (zcela správně) snažil o ucelený pohled na dějiny v širších souvislostech. Proto je z dnešního pohledu hodnocen vedle Thukydida jako nejobjektivnější řecký historik. I přes snahu o objektivitu nicméně zjevně fandí achajskému spolku (kde vyrostl) a Římanům, ve kterých se zhlédl. Jako vždy je velmi cenný poznámkový aparát.... celý text
Jak sbírat mince
1972,
Jindřich Marco
Pro toho, koho chytne sbíraní (jakýchkoliv) mincí stejně jako mě, je tato knížečka stále základ. I když už má svoje leta. Osobně ji hodnotím výrazně výše než Základy numismatiky od Nohejlové.... celý text
Portrét na starovekých minciach
1979,
Elena Minarovičová
Pěkná tenká knížečka výstižně shrnující základní fakta o antických portrétech na mincích a především krásné reprodukce mincí nalezených na Slovensku.
Sparta: Heroická historie
2012,
Paul Cartledge
Knížka zajímavá, autor je na Spartu jistě odborník na slovo vzatý, přesto nebo právě proto, chce-li psát knížku populárně naučnou pro širší veřejnost měl by se podle mě vyvyrovat některých věcí. 1) neskákat náhle uprostřed věty mezi událostmi od sebe několik set let vzdálenými 2) nepřistupovat k některým událostem, osobám či pojmům jako všeobecně známým, když píše pro laiky. (Obě tyto věci musí činit čtenářům neznalým starověké hostorie podle mě problémy. 3) osobně nemám rád ani srovnávání událostí či osob starořeckých s moderními (západní autoři tak často činí, podle mne se srovnává často nesrovnatelné). 4) závěrečné srovnávání spartského lovu s britským honem na lišku mi pak přišlo úplně mimo všechny souvislosti a zařazené dost násilně.... celý text
Základy numismatiky
1986,
Emanuela Nohejlová-Prátová
Ale jo, jako všeobecný přehled a základy to není špatné.
Víc se mi líbí samo zpracování knížečky a zařazení do antické knihovny než vlastní obsah. Nejsem totiž úplně příznivcem souborů krátkých citátů vytržených z kontextu, které tovří větší část knížky. Přesto některé Epikurovy myšlenky stojí za zapamatování a nebyl to asi úplný Nietzsche starověku, což jsem původně trochu očekával.... celý text
Tajemství papyrů
1972,
* antologie
Velmi zajímavá sbírka neliterárních dokumentů z prostředí antického Egypta (od r. 310 př.n.l. do r. 550 n.l.). zahrnující krátké texty obyčejných lidí od svatebních oznámení přes různé osobní dopisy, úřední stížnosti či žádosti až po závěti. V úvodu knížky je ocitovaná tato věta, kterou zde nemohu neopsat: „Tyto „lidské dokumenty“ jsou hodny, aby byly čteny, neboť žádné jiné památky starověké nekreslí nám každodenní život oněch dob tak živými barvami a tak věrně." Všem příznivcům dokumentů, byť se nezajímají o antiku, proto doporučuji! ... celý text
Dějiny římské říše za soumraku antiky
2002,
Ammianus Marcellinus
Velkolepé dílo. Ammianus Marcelinus si zřejmě po právu zaslouží přízvisko posledního velkého historika antiky. Musím říct, že jeho dějiny se mi nečetly vůbec lehce (Ammianus píše neuvěřitelně šroubovaně, v dlouhých souvětích s mnoha odbočkami), přesto jsem ani na chvilku nezapochyboval, že jeho dějiny dočtu. Když čtenář jeho složitý styl akceptuje a trochu si na něj zvykne, dozví se o krátkých cca 25 letech třetí čtvrtiny 4. století n. l. opravdu hodně. A mnohdy jsou to překvapující věci – např. mnohé paralely tehdy upadající říše s dnešní dobou či podobné jednání lidí tehdy jako dnes. A podruhé, ještě hloub musím smeknout před Ammianem za to, že nejenže všímavě a podrobně vylíčil dobu a události, které sám zažil, ale především se snažil o líčení s nadhledem a maximální mírou objektivity. Mnozí by se od něj mohli učit. Jistě, jako umírněný pohan v již křesťanské době, mu byl velmi sympatický císař a (částečný) filosof a odpadlý křesťan Julianus. Přesto i tohoto Juliana dokáže Ammianus v konkrétních případech pokárat a naopak pochválit jeho předchůdce Constantia a následníky Valentiniana (a bratra Valenta), kteréžto císaře rád zjevně nemá (pro přísný byrokratický aparát prvního resp. prchlivou povahu a krutost druhých). PS: Několik (z mnoha zajímavých) pasáží jsem si neodpustil opsat do autorových citací. ... celý text
Na veselé struně
1971,
* antologie
Pěkná útlá knížečka, v jejíž první části je přeložen latinský spisek "Smíšek" přibližující antický humor, pocházející snad až z konce období Římské říše. Více než dnešní pojetí slova vtip se mi pro uvedené situace nabízí slovo starověká anekdota. Mnohé z těchto anekdot jsou z dnešního pohledu velice "nevtipné", jsou to spíše absurdity nebo podivné situce, často velmi drsné, vzbuzující více úsměv než třeskutý smích, jaký chceme od dnešního vtipu. Druha kratší část tvoří vtipné či poučné historky, často o známých osobnostech, vyskytující i jinde v učebnicích či populárních knížkách. Pro charakter anekdot v obou částech knížečky, jejich zaměření, pointy i souhrn toho všeho je to velice zajímavá sonda do chápání humoru před dvěma tisíci lety. Zjímavá je právě proto, že nejde o velké historické dílo od Hérodota, filosoficko-vědecký spis od Aristotela nebo velkou antickou tragédii od Sofokla, ale "obyčejný" sohrn "vtipů" kterými se bavili obyčejní lidé v antickém starověku. Scholastikos vlastnil pozemek vzdálený mnoho mil, a tak aby zkrátil vzdálenost, odstranil sedm kamenů, ukazujících po jedné míli. Mladík si podvě žádostivé stařeny a svým domácím otrokům řekl: Tu, co chce pít, napojte, tu, co chce milovat, pomilujte. A tu ony jedním dechem prohlásily: My žízeň nemáme! Spartský král Ágis byl otázán, kolik je nepřátel. Odpověděl: Na tom nezáleží, hlavní věc je, kde jsou.... celý text