martin č.
přečtené 634
Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru. Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec. 1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-) 2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit. 3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše. 4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“ 5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi. 6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“... celý text
Zemí Škipetarů
1972,
Karel May
Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru. Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec. 1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-) 2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit. 3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše. 4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“ 5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi. 6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“... celý text
V balkánských roklinách
1972,
Karel May
Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru. Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec. 1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-) 2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit. 3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše. 4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“ 5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi. 6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“... celý text
Z Bagdádu do Cařihradu
1971,
Karel May
Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru. Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec. 1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-) 2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit. 3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše. 4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“ 5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi. 6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“... celý text
Divokým Kurdistánem
1971,
Karel May
Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru. Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec. 1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-) 2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit. 3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše. 4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“ 5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi. 6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“... celý text
Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru. Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec. 1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-) 2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit. 3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše. 4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“ 5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi. 6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“... celý text
Old Surehand II
1985,
Karel May
Pokračování prvního dílu a honba za generálem Douglasem, falešným medicinmanem Thibautem a za tajemstvím Old Surehanda. Známé postavy z předchozího dílu – Vinnetou, Old Shatterhand a Apanačka, k nimž přibývá ještě nerozlučná dvojice tlustý Dick Hammerdull a dluhý Pitt Holbers a náčelník siouxských Osedžů Matto-šahko = Sedm Medvědů. Jim všem v patách banda Old Wabbla a dalších nepřátelé. Old Shatterhand se tu posouvá trochu do role detektiva odhalujícího spletitá tajemeství Old Surehanda, Apanačky, generála Douglasse a medicinmana Thibauta. Náhody a odhalení přitažené za vlasy snad až moc, ale pořád za pět hvězdiček, stejně jako v dětství. Kde jinde se setkáte s lovem 4 šedých medvědů v jediném dni? Na obálce náčelník Osedžů Matto-šahko – Sedm Medvědů. A opět jedno morální Old Shatterhandovo krédo: „Je velký rozdíl mezi pomstou a trestem. Pomstychtivý člověk není dobrý člověk, jedná nejenom nešlechetně, ale zavrženíhodně. Ani ten, komu bylo třeba i těžce ublíženo, se nemůže jen z toho důvodu povyšovat na soudce. Pakliže to dělá, dopouští se často velkého bezpráví, neboť kdo z nás je tak bezúhonný, tak mravně čistý, aby mohl a měl právo jen tak beze všeho vynášet soudy nad kýmkoliv ze svých bližních?“... celý text
Old Surehand I
1967,
Karel May
Na jedné straně Old Shatterhand, Vinnetou a Old Surehand, na druhé straně Komančové chtějící přepadnout v Llanu Estacadu Boody Foxe a vždy tak trochu na své straně nespolehlivý, kdysi král kovbojů, hubený stařec Old Wabble – zatím ještě Shatterhandův přítel. Opět spousta vysoké křesťanské morálky v podání Old Shatterhanda a na samém konci nové postavy – Komanč Apanačka a falešný generál Douglas, otázky kolem Old Surehanda a Old Wabblův obrat na stranu zla. Další výborný příběh, který jsem četl kdysi v páté třídě a teď po čtvrtstoletí znovu, a který na svém kouzlu nic neztratil. Výborné kresby G. Kruma, ten chlap na obálce je sám Old Surehand.... celý text
Vinnetou - 1. díl
1987,
Karel May
Tak jsem ho po 25 letech znovu přečetl (dvoudílné vydání z r. 1987) a bez uzardění tvrdím, že hlavně první díl od greenhorna až po smrt Inču-čuny a Nšo-či je to jeden z nejlepších příběhů světové literatury.... celý text
V Zemi Mahdího je vynikající trilogie! První díl Lovci lidí profiluje postavy, všechny padouchy se kterými se bude Kara ben Nemsí potýkat, i jeho družinu – komického chvástala Selima tropícího víc škody než užitku, mladého neohroženého Ibn Níla i přísného Raise Efendina, jehož heslo zní „kdo zlé strojí, nechť se zlého bojí“. Jsme na Nilu a Kara se dostané i do staroegyptských hrobek a dokonce si odnáší i kousek mumie. Skoro mu závidím. Druhý a třetí díl (Mahdí a V Sudánu) měly být viditelně původně jedinou knihou navazující na Lovce lidí. Ale protože se nevlezly do jednoho svazku, přidal Karel May do třetího dílu po porážce hlavního lotra, otrokáře Ibn Asla u pramenů Nilu ještě retrospektivu do Kurdistánu a na ještě jedno protiotrokářské dobrodružství na zpáteční cestě po Nilu a setkání s jednou z postav výše uvedené kurdistánské retrospektivy. V ní pobaví nejvíc asi opilý hospodský, \"otec všech prasat a miláček hnoje\" :-) Vůbec jsou všechny tři knihy plné jak vtipných situací, tak i mravního křesťanského ponaučení. To zdůrazňované křesťanství Old Shatterhanda jsem jako dítě nevnímal a velmi mne dnes po 25 letech, kdy jsem po mayovkách s chutí znovu šáhl, překvapilo a potěšilo. Kara ben Nemsí / Old Shatterhand nepřátelům odpouští, předává zloduchy k potrestání, ale zásadně odmítá mstu a všechny strhává svým příkladem. Nečetl jsem nikdy Foglara a jeho Mirka Dušína, ale četl jsem Old Shatterhanda. Nelže, sám nikdy, není-li donucen, neprolévá lidskou krev a lidský život považuje za dar a nejvyšší hodnotu. Také (ve všech knihách) nerozlišuje mezi černochy, bělochy či indiány. Řádná porce (křesťanské) etiky. Chtěl bych, aby ho mé děti jednou četli. Mayovy hrdiny si měli Němci brát za vzor místo Rakušáka s knírkem. jedna z moudrých vět: " Neměli bychom lidi posuzovat podle toho, jací jsou, ale podle toho, co je k tomu dohnalo" Z vtipných charakteristik a oslovení: "nebyl tu tupý, lenivý syn Orientu, který své "nic" pokládá za vše a nepřipouští, že jinde, někde tam za horami, žijí taky lidé." nosič břemen, čistič dýmek... celý text
V Zemi Mahdího je vynikající trilogie! První díl Lovci lidí profiluje postavy, všechny padouchy se kterými se bude Kara ben Nemsí potýkat, i jeho družinu – komického chvástala Selima tropícího víc škody než užitku, mladého neohroženého Ibn Níla i přísného Raise Efendina, jehož heslo zní „kdo zlé strojí, nechť se zlého bojí“. Jsme na Nilu a Kara se dostané i do staroegyptských hrobek a dokonce si odnáší i kousek mumie. Skoro mu závidím. Druhý a třetí díl (Mahdí a V Sudánu) měly být viditelně původně jedinou knihou navazující na Lovce lidí. Ale protože se nevlezly do jednoho svazku, přidal Karel May do třetího dílu po porážce hlavního lotra, otrokáře Ibn Asla u pramenů Nilu ještě retrospektivu do Kurdistánu a na ještě jedno protiotrokářské dobrodružství na zpáteční cestě po Nilu a setkání s jednou z postav výše uvedené kurdistánské retrospektivy. V ní pobaví nejvíc asi opilý hospodský, \"otec všech prasat a miláček hnoje\" :-) Vůbec jsou všechny tři knihy plné jak vtipných situací, tak i mravního křesťanského ponaučení. To zdůrazňované křesťanství Old Shatterhanda jsem jako dítě nevnímal a velmi mne dnes po 25 letech, kdy jsem po mayovkách s chutí znovu šáhl, překvapilo a potěšilo. Kara ben Nemsí / Old Shatterhand nepřátelům odpouští, předává zloduchy k potrestání, ale zásadně odmítá mstu a všechny strhává svým příkladem. Nečetl jsem nikdy Foglara a jeho Mirka Dušína, ale četl jsem Old Shatterhanda. Nelže, sám nikdy, není-li donucen, neprolévá lidskou krev a lidský život považuje za dar a nejvyšší hodnotu. Také (ve všech knihách) nerozlišuje mezi černochy, bělochy či indiány. Řádná porce (křesťanské) etiky. Chtěl bych, aby ho mé děti jednou četli. Mayovy hrdiny si měli Němci brát za vzor místo Rakušáka s knírkem. jedna z moudrých vět: " Neměli bychom lidi posuzovat podle toho, jací jsou, ale podle toho, co je k tomu dohnalo" Z vtipných charakteristik a oslovení: "nebyl tu tupý, lenivý syn Orientu, který své "nic" pokládá za vše a nepřipouští, že jinde, někde tam za horami, žijí taky lidé." nosič břemen, čistič dýmek... celý text
Lovci lidí
1976,
Karel May
V Zemi Mahdího je vynikající trilogie! První díl Lovci lidí profiluje postavy, všechny padouchy se kterými se bude Kara ben Nemsí potýkat, i jeho družinu – komického chvástala Selima tropícího víc škody než užitku, mladého neohroženého Ibn Níla i přísného Raise Efendina, jehož heslo zní „kdo zlé strojí, nechť se zlého bojí“. Jsme na Nilu a Kara se dostané i do staroegyptských hrobek a dokonce si odnáší i kousek mumie. Skoro mu závidím. Druhý a třetí díl (Mahdí a V Sudánu) měly být viditelně původně jedinou knihou navazující na Lovce lidí. Ale protože se nevlezly do jednoho svazku, přidal Karel May do třetího dílu po porážce hlavního lotra, otrokáře Ibn Asla u pramenů Nilu ještě retrospektivu do Kurdistánu a na ještě jedno protiotrokářské dobrodružství na zpáteční cestě po Nilu a setkání s jednou z postav výše uvedené kurdistánské retrospektivy. V ní pobaví nejvíc asi opilý hospodský, \"otec všech prasat a miláček hnoje\" :-) Vůbec jsou všechny tři knihy plné jak vtipných situací, tak i mravního křesťanského ponaučení. To zdůrazňované křesťanství Old Shatterhanda jsem jako dítě nevnímal a velmi mne dnes po 25 letech, kdy jsem po mayovkách s chutí znovu šáhl, překvapilo a potěšilo. Kara ben Nemsí / Old Shatterhand nepřátelům odpouští, předává zloduchy k potrestání, ale zásadně odmítá mstu a všechny strhává svým příkladem. Nečetl jsem nikdy Foglara a jeho Mirka Dušína, ale četl jsem Old Shatterhanda. Nelže, sám nikdy, není-li donucen, neprolévá lidskou krev a lidský život považuje za dar a nejvyšší hodnotu. Také (ve všech knihách) nerozlišuje mezi černochy, bělochy či indiány. Řádná porce (křesťanské) etiky. Chtěl bych, aby ho mé děti jednou četli. Mayovy hrdiny si měli Němci brát za vzor místo Rakušáka s knírkem. jedna z moudrých vět: " Neměli bychom lidi posuzovat podle toho, jací jsou, ale podle toho, co je k tomu dohnalo" Z vtipných charakteristik a oslovení: "nebyl tu tupý, lenivý syn Orientu, který své "nic" pokládá za vše a nepřipouští, že jinde, někde tam za horami, žijí taky lidé." nosič břemen, čistič dýmek... celý text
V Kordillerách
1975,
Karel May
Přesně jak píše HTO. Vynikající pokračování předchozího dílu. Snad ještě dobrodružnější díky civilizaci vzdálenému a nebezpečnému prostředí indiánů a pustých hor. A všechny ty nepravděpodobnosti (jakože báječné postavy cascarillera Peny a starého poustevníka, které Old Shatterhand v pustině potkává, jsou všichni Němci), to k mayovkám prostě patří ;-) May byl úžasný vypravěč.... celý text
Na Rio de la Plata
1989,
Karel May
Chispas! Po 24 letech jsem vzal z nostalgie do ruky Máyovku. Ze zajímavosti, jaké to bude číst v dospělosti dětskou knížku. Na odreagování od složitých klasiků. Nejprve jsem šáhl po kdysi čtené indiánce Duch Llana Estacada a přečet ji jedním dechem. Za další 4 dny pak tuhle dříve nečtenou střelbu z jihoamerické Uruguaye. I ve své naivitě a předvídatelnolnosti, nepravděpodobné vykonstruovanosti (což splňují vlastně všechny tyhle knížky) je to jízda od začátku do konce. Zajetí střídá útěky, Old Shatterhand drtí svou pěstí bandity a přes všechny nesnáze - jak jinak - vítězí. Mayovky se prostě neomrzí.... celý text
Jak slovo na Velkou Moravu přišlo
2012,
Česlava Talafantová
Pěkná knížka pro děti, na které mne popravdě ještě víc než text samotný zaujaly nádherné obrázky. Protože se v tomto období trochu vyznám, dost mě překvapilo, jak je např. veškerá výzbroj a oblečení postav správně zobrazené (kam se hrabou americké historické velkofilmy). Komentář nade mnou mi dal vysvětlení, proč tomu tak je. Dobrá práce.... celý text
Císař chudých
1978,
Antonín Trýb
Souhlasím s komentářem Blue, jde opravdu o složité čtení. A to píši z pohledu čtenáře, který se v dějinách pozdního Říma velmi dobře vyzná a právě díky zájmu o ně si knížku vyhlédl ke čtení. Dokonce čtu staré antické autory, jejichž styl je obvykle velice šroubovaný a přesto se mi knížka nečetla úplně snadno. Uvedené ale plyne z toho, že Trýbův román (jak je uvedeno v doslovu) je ale spíše románem myšlenek než románem děje. Mnohé postavy jsou jen načrtnuty (a hned zase mizí) zcela záměrně, což odpovídalo dobovému stylu psaní. Zájemcům o římské dějiny tedy knížku doporučuji, po té co se zorientujete v ději, zaujmou vás snad některé zajímavé myšlenky, které v mnoha čtivějších knížkách nenajdete. Dvě jsem vypsal do citátů.... celý text
Byzantské letopisy
1982,
Michael Psellos
Na 1000 let starou knihu vázanou mnoha pravidly počínaje nemožností kritizovat současného panovníka a naopak trochu hanit jeho předchůdce, aby on spíše vynikl, je to mimořádně čtivé dílo. Nevím zda je to uměním slova samotného autora či nakolik přispěla překladatelka Růžena Dostálová, ale četlo se to opravdu lépe než kterýkoliv masový moderní román. O většině antických děl ani nemluvě. Psellos byl v centru dění a musel to být opravdu veliký vzdělanec. První polovina knihy, kterou zažil jako mladík, kdy popisuje starší události, mi přišla paradoxně věrohodnější, či spíš asi méně svázaná konvencemi a vážně vynikající. Ve chvíli, kdy sám vstupuje do centra dění, do císařského paláce jako jeden z vrchních poradců císařů, začíná být cítit (a nejvíc ke konci) čí chleba Psellos jí a komu straní. Z čehož mi vyplývá, že stav upadající říše bychom z dnešního pohledu mohli klást za vinu tak trochu i jemu samotnému. Z mého pohledu prostě kopal za špatnou stranu (rod Duků), která způsobila vnitřní rozvrat byzantské říše a následnou neschopností ztrátu podstatné části území, z čehož se už nikdy úplně nevzpamatovala. Po boji však každý generál, on si tehdy vybrat musel. Literární kvalitou jsou jeho letopisy na výši bez debaty od počátku až do konce. Výborný pro orientaci je i poznámkový aparát pí Dostálové - např. tam, kde (častěji) ve druhé polovině (tehdy to však bylo zcela běžné a podružné) Psellos při popisování událostí neuvádí kromě císaře a jeho rodiny jména vedlejších osob či přesnější časové zařazení.... celý text