martin č.
přečtené 634
O historii
2015,
Plútarchos
Šáhl jsem po této tenké knížečce, protože mne zatím odrazuje tloušťka známějších Plutarchových životopisů. A ano, Plutarchos nebyl historik, spíš takový starověký beletrista či novinář, který nám předkládá své názory na klasické starověké postavy a témata. Alexandra Velikého tedy např. chválí (a považuje za velkého filosofa) za jeho nošení perských šatů apod, protože tím sbližoval (nevýznamnou věcí) národy. Stejně tak polemizuje nad personifikovanými božstvy Římanů – Štěstěnou a Udatností. Dobrý pohled do tehdejšího myšlení.... celý text
Baudolino
2001,
Umberto Eco
Ve stejnou dobu, kdy jsem četl v románu o smrti císaře Barbarossy, zemřel v naší realitě i mistr Umberto Eco, budiž mu země lehká. První knížka, kde jsem s autorem držel zcela krok, pokud jde o fakta, nicméně pro mne knížka asi poslední, kterou jsem od něj přečetl. Faktů je zde asi míň než v Ecových předchozích románech a v reáliích zejména Byzantské říše se orientuji od loňského roku celkem slušně, proto kvituji zasazení příběhu do druhé poloviny 12. století. Bohužel nějak nevím, co napsat víc. Jaksi jsem si nedokázal úplně oblíbit hlavního „hrdinu“ ani jeho kumpány. Ostatně jako v jiných Ecových knihách. S jejich nahodilým potácením se bez cíle ve slepých uličkách (opět jako v jiných knihách) se nedokážu nikdy úplně ztotožnit. I přes pár vtipných momentů. Zcela smyšlené fantastické popisy (inspirované jednou norimberskou kronikou z 15 st.)na hranicích bájné říše kněze Jana se mi paradoxně četly nejlépe a „věřil“ jsem jejich příběhu více než tomu, že by slavný kronikář Niketas Choniates během strašného plenění Konstantinopole křižáky r. 1204 jen tak v klidu pojídal delikatesy ve svém domě a poslouchal sáhodlouhá vyprávění italského mluvky. Raději bych si možná přečetl přímo kroniku samotného Nikety Choniata, jemuž Baudolino svůj příběh vypráví. Tu bohužel nestihli naši byzantologové v 80tých letech vedle jiných kronik přeložit. Tentokrát tedy za 4 hvězdy.... celý text
Poslední zápas Byzance
1988,
Laonikos Chalkokondyles
Nemohu hodnotit zcela objektivně, přečetl jsem jen některé kratší pasáže (většina knihy už líčí spíše dějiny Turků, což mne nebere), zejména dobytí Konstantinopole (kterým jsem si chtěl zkonfrontovat Waltariho úchvatný román Pád Cařihradu). A právě pád nového Říma mi přišel popsaný dost odtažitě, spíše opět vyzdvihující tureckého sultána než hrdinný marný boj Řeků. Také se Laonikos v knize dopustil spousty chyb (koriguje je poznámkový aparát) z nichž nejvtipnější je asi ta o českých husitech, které má Laonikos za pohany uctívající Apolóna a Héru apod. Ve srovnání s ostatními byzantskými historiky přeloženými do češtiny hodnotím subjektivně asi jako nejslabší.... celý text
Poslední Mohykán
1989,
James Fenimore Cooper
Ačkoliv jsem měl knížku doma od dětství, nikdy jsem si ji tehdy nepřečetl. Sáhnul jsem po ní na odreagování se od těžší literatury a práce až dnes a (byť se jedná spíše o dobrodružný žánr pro náctileté) nemohu si stěžovat. Je to vlastně takový romantický historický román z 19. století. I když je film (1992) asi svižnější a emociálně vypjatější než knížka (navíc podkreslen fantastickou hudbou), v knize jsou naopak logicky více vykreslené jednotlivé postavy, historické pozadí i situace a pozice indiánských kmenů. Ta tehdy ještě byla relativně silná. Odlišná zápletka nevadí, aspoň jsem (znalý filmu) byl při čtení v závěru překvapen. Knížku považuji cennější o to, že se asi celkem věrně věnuje událostem a době (francouzské indiánské válce v půli 18. století) odjinud pro nás tolik neznámým.... celý text
Dějiny Byzance
1992,
Růžena Dostálová
Solidní odborná práce několika vědeckých pracovníků, jejímž dlouhým čtením (není to snadná četba) jsem završil rok zájmu o středověkou nástupkyni Římské říše. Byzantský svět není u nás ani jinde tolik známý a cool jako řecko-římská antika (nejen pro laiky čtenáře ale i pro autory resp. potenciální studenty a následně odborníky), a tak je tato kniha vedle „Byzantské vzdělanosti“ pí Dostálové asi jediným naším odborným dílem o něm. O to je po mém soudu tato (dnes již 25 let stará) kniha cennější. Je také dobrým doplněním k překladům byzantských autorů které vyšly v Odeonu v 70tých-90tých letech (Zosimos, Prokopios, Theofylaktos, Psellos, Anna Komnena a Laonikos Chalkokondyles). S překlepy má Pavel T. bohužel pravdu, přičítám to na vrub tomu, že si knihu kolektiv autorů asi připravoval sám a na celkovou korekci někým zvenčí už na začátku 90tých let asi nezbylo, což je škoda.... celý text
Kříž proti kříži
1980,
Radovan Šimáček
Knížku jsem si přečetl v rámci vzdělávání se v byzantských dějinách. V tomto směru je knížka docela historicky věrná a průběh 4. křížové výpravy popisuje nestranně. Spád příběhu je svižný, myšlenkové pochody hlavního hrdiny Vítka jsou přímé, čisté a předvídatelné, závěr až pateticky dojemný. Konec konců knížka vyšla v edici knihy odvahy a dobrodružství, kam právem patří, což jistě není na škodu.... celý text
Paměti byzantské princezny
1996,
Anna Komnéna
Velice zajímavé čtení o římském (byzantském) císaři Alexiovi Komnenovi vládnoucím před 900 lety (1081-1118) z pera jeho dcery, psané mnoho let po císařově smrti. Alexios byl zřejmě mimořádný vladař a státník. Armádě velel od nějakých dvaceti let a stát nacházející se zcela v troskách převzal za vypjatých okolností někdy ve čtyřiadvaceti. V následujících 37 letech jej dokázal stabilizovat umně vedenou diplomacií a četnými (převážně obranými) válkami na všech frontách, (jichž se sám co vojevůdce účastnil), zabezpečit hranice a znovudobýt četná maloasijská území ztracená v předchozích letech na úkor Turků. (A to již změkčilí Byzatinci sami skoro nebojovali, jen utíkali z bitev a najímali cizí žoldnéře). Bravurně se císař vypořádal i s první křížovou výpravou a zajištěnou znovu kvetoucí říší předal bez problémů rovněž schopnému synovi. Ze všech pramenů plyne, že Alexios byl mimořádně mírumilovný (i přes vynucené války, kterým se ale nevyhýbal), zbožný člověk. Současně však velmi racionální a nikoli pověrčivý, což na tu dobu musel být dost unikát. Dokládám výňatkem z textu: „Tehdy došlo i k této události. Uprostřed Konstantinova fora stála na porfyrovém sloupu kovová socha....Konstantinopolští jí, myslím, říkali Anthelios...Jednou se znenadání zvedl prudký vítr z afrických břehů a náhle shodil sochu na zem. ...Všichni zejména ti, kdo císaři nepřáli, v tom viděli špatné znamení. Šeptali si, že událost je předzvěstí císařovi smrti. Císař na to poznamenal: „Znám jen jednoho pána nad životem a smrtí a vůbec nemohu věřit tomu, že příčinou smrti by mohl být pád sochy. Máme si snad myslet, že kdyby například nějaký Feidias nebo jiný sochař opracoval kámen a udělal sochu, křísil by tím mrtvé nebo vytvářel živé bytosti? A kdyby tomu tak bylo, co zůstane pro Tvůrce všehomíra? Je psáno „Já vydávám na smrt i daruji život“. Nic tu nestojí o pádu té či oné sochy“ Tak císař přenechal všechno nejvyšší Prozřetelnosti boží.“ (kniha 12/IV) A ještě nesmím zapomenout na naprosto kruťácké tituly vládních (úředních) funkcí. No uznejte: „sebastokrator Izák“, „protosebastos Adrianos“, „panhypersebastos Katakalon“ nebo můj oblíbený „Velký domestikos Západu“ :-)... celý text
Hovory k sobě
1975,
Marcus Aurelius
Hovory k sobě jsem začal číst při návštěvě Carnunta http://martincermak.rajce.idnes.cz/2015_CARNUNTUM/ , kde je císař-filozof psal, pak jsem je na nějaké 2-3 týdny odložil a dočetl je po té, co mi do mé sbírky mincí přistál pěkný denár právě Marca Aurelia. Mám se starověkými pohanskými filosofiemi trochu problém (podobně jsem to měl u Seneky, a proto raději čtu historiky), protože pro mne je tou pravou bombou Nový zákon, evangelia diktovaná samotným Duchem svatým, Ježíšova nádherná a dokonalá podobenství. Ve srovnání s tím prostě pohanské filosofie diktující obecné dobro bez konkrétnější příkladů pokulhávají. Nicméně je pravdou, že svým pojetím stoicismu se Markus Aurelius křesťanství do značné míry přiblížil. Nehněvej se na druhé, jednej v souladu s přírodou, konej dobrodiní pro dobrodiní samo a ne pro odměnu, nepodléhej vášním (hněvu, strachu, rozkoši), buď dobrý už dnes ne až zítra, je jedno, jak dlouho žiješ, zlé a špatné jednaní škodí především svému původci, nikoliv tobě – to vše je evangeliím velmi podobné a je bez debaty, že Marcus Aurelius byl velice moudrý muž a úžasný panovník. Jeho Hovory tak patří navždy světovému dědictví a i dnes je cenné, mít je ve své knihovničce.... celý text
Caesarovy Římanky
1998,
Colleen McCullough
Tentokrát dám už za pět hvězd. Znovu faktografická smršť, a že se ocitáme v nejzdokumentovanějším období antiky vůbec. Léta 68-58 př.n.l. - to je růst Caesarovy hvězdy, krátká sláva Ciceronova, z mého pohledu trochu ošizené tažení Pompeia proti pirátům a Mithridatovi na úkor Caesarova poměru se Servilií Caepionis, demag Publius Clodius, zásadový Cato a na závěr Caesarův konzulát a vznik triumvirátu Caesar-Pompeius-Crasus . Docela zajímavé je přečíst si v návaznosti i odpovídající pasáže Salustiova Catilinova spiknití, Ciceronových Listů přátelům či jiné antické prameny, kterých se autorka velmi pevně drží. Klobouk důle.... celý text
Přízeň Fortuny
1997,
Colleen McCullough
Platí, co jsem psal o předchozích dílech. Literární kvalitu (takovou, abych si opsal myšlenku, citát, zamyslel se nad odstavcem) tam stále nevidím, faktograficky ale opět brilantní. Třetí díl se pohybuje na ploše celého středomoří v letech 86 - 69 př. n.l. Na rodíl od literární hodnoty (dle mne) má paní McCullough docela osobitostou interpretaci dějin (nehledě opět na vlatní mapy, kresby atd). Má všechny antické autory nastudované od A-Z (a vlastně je přepisuje jen do naší románové podoby), a snad proto je vidět, jak má všechny ty římské aristokraty ráda (právě ti jsou z 90% známí z pramenů). Hodnotí své Římany jejich očima, stejným pohledem jako Plutarchos, Appiános a další, spíš než očima moderních historiků. I přes líčení nejkrvavější etapy Sullovy diktatury, která knihu půlí, (pak už se zaměřuje na hvězdu Pompeia Velikého či Caesara), spatřuje např. v Sullovi těžce zkoušeného člověka a snaží se chápat jeho motivy, vyzdvihuje kladné stránky. Nikdo u ní není černobílý. Dost zajímavý pohled má i na Spartakovo povstání (opět římský aristokratický = odlišný od sociálního pojetí 20. století. např. pí Loukotkové). Spartakovu otočku před Alpami jako jediná interpretuje původní snahou Spartaka dojít naproti k Sertoriovi, po jehož smrti to však ztrácí smysl. A tahle interpretace je přitom tak logická! Tleskám za ni.... celý text
Deset knih o architektuře
2001,
Marcus Vitruvius Pollio
"Při hodnocení stavebního díla se posuzují tři aspekty, a to řemeslná důkladnost , velkolepost vybavení a rozvržení. Shledá-li se, že dílo je velkolepě vybaveno, bude se chválit stavebník nešetřící stavebním nákladem. Při důkladném provedení dojde uznání přesnost stavbyvedoucího. Bude-li však stavební dílo vykazovat ladně proparcovanými proporčními poměry a souladností poměrových vztahů, bude to slávou architektovou." (VI.kniha/VIII.) V monoha ohledech geniální a nadčasová kniha, nejvíc mě dostala asi kniha o vodních vedeních. Popisy o materiálech, přokonávání překážek, spádech a dimenzích potrubí, odvětrání, tvarovkách....dnes se tomu říká technická norma.... celý text
Církevní dějiny
1991,
Evagrius Scholasticos
Evagriovy církevní dějiny jsou pro všechny zájemce dostupné zde: http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej3.htm Pro čtenáře nestudující teologii to není snadné dílo a pro nezasažené křesťanstvím, neznající podstatu vyznání víry doslova složité. Hlavně pasáže popisující životy mnichů a věroučné spory o počet Kristových podstat. Tedy věci, které se S doznívající antikou a počínajícím středověkem na církevních koncilech velmi řešily a byly příčinou vzniku mnoha heretických směrů i vzájemných exkomunikací církevních autorit. Koho ale zajímá historie této doby a případně přečetl byzantské dějiny válek od Prokopia z Kaisareie, nebo dějiny Theofylakta Simkokata či jiné dějiny 5-7. století, toho mohou minimálně zaujmou popisované události politické i válečné. Evagrius rovněž reaguje na dílo pohana Zosima http://www.databazeknih.cz/knihy/stesky-posledniho-rimana-144413 (stejně jako předchozí autoři vyšlo v Odeonu) Pro srovnání s těmito uvedenými prameny stojí za to Evagriovo dílo (či aspoň některé jeho kapitoly přečíst). Do Evagriových citátů jsem pro zajímavost zkopíroval pohnuté líčení pandemie moru, (kterou vylíčil i Prokopios), Evagria se však tragicky dle jeho popisu dotkla i v osobní rovině.... celý text
Na přelomu věků
1986,
Theofylaktos Simokattés
Velmi slušné byzantské resp. světové dějiny posledního dvacetiletí 6. století, přesněji popis vlády východořímského=byzantského císaře Maurikia Tiberia (582-602), byť místy popisují i starší a pozdější události. (autor své dílo tvořil mezi r. 628-638). Theofylaktos nesepsal tak informačně hutné dějiny jako o půl století před ním Prokopios z Kaisareie, ale pořád je to dosti podrobné (a dle moderních historiků) i objektivní dílo. Kromě vnitropolitické situace Byzance jsou líčeny hlavně vztahy a boje s Avary Balkáně a rovněž boje na východě s Peršany. Ty jsou spolu s popisem převratů na perském trůně asi nejzajímavější z celé knížky. Jako ve všech podobných knihách je tu i výborný poznámkový aparát a vysvětlující doslov. Kdo přečte zmíněného Prokopia či právě Theofylakta, mohlo by ho zajímat i dílo Církevních dějin jejich současníka Evagria (536-594). Resp. minimálně kapitoly popisující shodné politické události jako právě Prokopios a Theofylaktos. Překlad je volně dostupný zde: http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej3.htm... celý text
Válka s Góty
1985,
Prokopios z Kaisareie
Válka s Góty (kterou Odeon vydal ve druhé knize) se mi líbila snad ještě víc než předcházající války s Peršany a Vandaly. Ale možná to je jen tím, že prostředí (dobývané) Itálie znám lépe, vím, kde které město leží a lépe jsem se tak orientoval v opravdu podrobném textu. V tomto směru byl Prokopis vážně pan historik. Vždyť celé jeho Války mají asi 800 stran hutného textu (a k tomu sepsal ještě dílo o Justiniánových stavbách a tajnou historii). Právem je tak hodnocen jako největší řecky píšící historik od dob Polybia. Díky němu a jemu podobným (Thukydides, Polybios, Ammianus Marcelinus,...) jsou nám dnes určité dávné epochy známé do velikých podrobností. Justiniánova doba musela být velmi pohnutá a rozšíření říše o původní západní území vydobyté krví a obrovským vylidněním Itálie i Afriky. Jenom samotný Řím byl mezi lety 536-552 obléhán a dobyt střídavě byzantskými a gótskými vojsky pětkrát a počet jeho obyvatel se snížil z kdysi půlmiliónu na pouhých pár tisíc! Kdybychom takhle znali např. historii u nás ve školách probírané Sámovy říše, o níž ve skutečnosti víme jen pár vět z jediné franské kroniky, to by bylo něco. Některé zajímavé pasáže z Prokopiových válek jsem si neodpustil opsat do citátů.... celý text
Válka s Peršany a Vandaly
1985,
Prokopios z Kaisareie
Předpokládám, že většina čtenářů, kteří vezmou dílo raně byzantského historika do rukou, budou tak trochu vědět, co je čeká. Že půjde o popis válek východořímského císaře Justiniána Velikého (527-565), (stavitele istanbulského Chrámu Boží moudrosti), který se po téměř stu letech od pozvolného rozpadu západořímské říše pokusil obnovit její hranice v původním rozsahu a částečně se mu to i povedlo (Za své vlády znovu dobyl díky vojevůdci Belisariovi na Vandalech Afriku a všechny ostrovy středomoří a na Ostrogótech Itálii). O to více v Prokopiově textu překvapí, že na východní hranici (Válkou s Peršany dílo začíná, pak teprve následuje popis válek na západě) tahal „Veliký“ císař v bojích s novoperskou říší většinu času za kratší konec. Od Prokopia se dočítáme o častých vpádech perského krále Chosroa I. na římské území, o nechuti Římanů stavět se na odpor a neustálém placení výkupného perskému králi. Inu doba byla opravdu jinde a východní Řím už neměl své legie jako před několika stoletími. Mimoto je tu líčeno i velké povstání Niká a velmi sugestivně je popsána i morová rána, která ve 40tých letech zasáhla celý východní svět a východořímskou říši připravila odhadem o celou třetinu obyvatel. Válka s Vandaly v Africe (roku 534) působí proti těmto východním událostem až snadným dojmem (aspoň v první knize). Ve druhé knize Války s Vandaly naopak Prokopios popisuje totální rozvrat v Libyi po její dobytí Římany, kdy v následujících cca 12ti letech jedna válka s Maury střídala druhou, vojsko se bouřilo a země pustla - "Příliš pozdě se dočkali klidu domorodí Libyjci, kterých zbylo jen velmi málo a byly úplně ožebračeni". V jednom popisů z bojů mě nicméně pobavila formulace: "Dokonce i stařec se na něho z věže díval bez znepokojení. Ale římský voják šplhal jak nejlépe uměl ze skály na skálu, a když se mu zdálo, že je na dosah, vytasil potichu svůj meč a tak obratně jím udeřil starce, že mu upadla hlava" :-) Inu nemazali s tím tenkrát.... celý text
