martin č.
přečtené 634
Já, Claudius
2000,
Robert Graves
Po přečtení antických dějin Cornelia Tacita jsem se pustil do tohoto slavného románu, který zpracovává stejnou epochu, tedy rané římské císařství - 1. polovinu prvního století n.l. Nabízí se srovnání se ságou C. McCullough (popisující století předchozí) a literárně je aspoň pro mne Claudius kvalitnější. Historicky je Graves také bezchybný, takže sám jsem s ním vlastně problém neměl. Na druhou stranu mi ale přijde, že je tu na malé ploše tolik postav (které se často jen mihnou a zmizí), že se Římem nepolíbený čtenář musí dost ztrácet. Za všechny např. Marcelus či ve své době velmi protěžovaní Augustovi vnuci (adopcí synové) Gaius a Lucius. Pro zajímvost jsou zobrazení na vůbec nejběžnější Augustově denáru: http://www.wildwinds.com/coins/ric/augustus/RIC_0210.jpg Také Livia Drusilla je asi démonizovaná až zbytečně, byť motivy (k vraždám autorem jí připisovaným) tu byly a zmiňují je i antičtí autoři. Za tyto jinak drobnosti snižuji o jednu hvězdu. EDIT: Kdo by měl zájem, pošlu mu vlastnoručně zpracovaný rodokmen julio-claudivské dynastie, aby se v postavách a vztazích tolik neztrácel. Stačí se ozvat :-)... celý text
Satirikon
1971,
Gaius Titus Petronius
Následující podobnost jmen osob a dějů je čistě náhodná: Po noční ulici osvětlené lampami pomaloučku projíždí už snad po šesté otevřené černé BMW z něhož duní hlasitá tupá hudba. Jeden by řekl, že ten holohlavec se zlatým řetězem na krku nemá v té pěší zóně uprostřed noci kde zaparkovat, ale o jenom „loví“ v davu potácejících se lidí polobnažené slečny s co největšími ňadry. Asi na ty kožené sedačky a nabídku kvalitního sexu. Jak napsal kdysi v jednom vtipu Vladimír Renčín „Chcete žít v rytmu moderní doby? Nechte si odebrat mozkové buňky a zvětšit penis“ Vpadli jsme raději do baru. Od silně namalovaných slečen, které toho na sobě víc nemají než mají, se dozvídáme, že tu probíhá hostina jakéhosi Škromalchiona. V čele chodby je přes celou stěnu vymalován starší muž s bradkou ve vojenské čepici. V ruce třímá kytaru, je to totiž frontman místní HC kapely. Nicméně je pod ním napsáno velkými písmeny TGM a nějaká brýlatá blondýna (později se dozvídám její jméno – Karla Š.) s pejskem v ruce si s ním dělá selfie. Uprostřed sálu, do kterého jsme vešli, pod blikajícími stroboskopy (otravná hudba duní podobně jako venku) je rozvalen v malém bazénku patrně hostitel Škromalchio. Přiopile se skleničkou vína v ruce blekotá nějaká svá moudra posluchačům, kteří mu nadšeně tleskají. O planoucích ohních, o obraně vlasti, o tradici a pověstech, známe je prý z úžasných děl Aloise Jiránka – o tom, jak prastrýc Přemysl Čech vyhnal z Valhaly mohamedánce. O tradičním českém pivu a hořčici. Je to světák a podle svých slov vzdělanec. Natáčí se u toho na video a jeho sekretář mluvčáček úslužně poskakující kolem bazénku všechna jeho i jiná moudra ihned postuje na instagram. Všichni si dělají selfie, jeden (M)m(l)ynář se Škromalchionem, druhý chovanec s puškou, třetí jen tak s kuřecím stehýnkem s skleničkou vína. Všude na stolech je totiž spousta alkoholu a jídla. Delikatesy čínské, španělské, arabské, japonské, severské, řecké, italské, bangladéšské a tararingapatmské kuchyně. Žebírka, řízečky, suši, krevety, krvavé steaky, humři, kaviárové toasty, karbanátky s marmeládou, chobotnička v čokoládě. Co komu libo. Co z toho, že všichni stejně vyrostli na uhu. Lidé jedí, pijí (opíjí se), a tančí (potácí se a snaží vzájemně osahávat) Trochu dekadentní, ale všichni se baví. Jo. Asi nějak takhle by mohl dnešní Petronius (samo sebou mnohem lépe a barvitěji) popisovat své dnešní Satirikon či hostinu u Trimalchiona. Lidské povahy se totiž ve staletích až tak moc nemění.... celý text
Z dějin císařského Říma
1976,
Publius Cornelius Tacitus
Perfektní popis bouřlivého roku 69 a plastický portrét krátkodobých císařů. Galby až příliš přísného (což ho možná ve výsledku stálo život), Othona, (který jednal snad lépe za nepříznivých okolností než v příznivých – jeho smrt je opravdu zajímavá, těžko říct, zda víc unáhlená či ušlechtilá) i osudem vlečeného Vitellia, (který neměl vnucovaný císařský titul vůbec přijímat). Vynikající je i spisek Germania, dobrý i životopis Julia Agricoly. Dovolím si ocitovat pár věcí: Jeden trefný poznatek o skutečných pohnutkách občanských válek z dějin: „Stará a již dávno lidem vrozená touha po moci vzrostla a propukla s velikostí říše; neboť za skrovných poměrů bylo snadno udržovat rovnoprávnost. Ale jakmile po podrobení světa a po vyhlazení soupeřících měst a králů bylo možno bezstarostně zatoužit po moci, vzplanuly první zápasy mezi senátory a lidem. Brzy povstali pobuřující tribunové, brzy přišli mocní konzulové, a pak v Římě i na fóru došlo k pokusům o občanské války. Potom Gaius Marius, vzešlý z nejnižšího lidu, a Lucius Sulla ze šlechty nejkrutější, změnili vojskem přemoženou svobodu v samovládu. Po nich Gnaeus Pompeius pracoval skrytěji, ale nebyl lepší, a nikdy později se nezápasilo o nic jiného než o nejvyšší vládu. U Farsalu a u Filipp nesložily zbraně občanské legie, tím méně by upustila od války vojska Othonova a Vitelliova....“ (Dějiny II/38) O germánském manželství: (vypovídá ale i hodně o římském v téže době) „Germánské ženy žijí cudně, nezkaženy svody divadel a dráždidly hostin. Tajné dopisování neznají ani muži, ani ženy. V tak početném národě dochází k cizoložství jen velmi vzácně....Dostanou jediného manžela, tak jako mají jediné tělo a jediný život, aby se jejich myšlenky netoulaly za jeho smrt, aby se jejich touhy nepouštěly dál, aby v manželovi nemilovaly manžela, ale manželství.“ (Germanie 18)... celý text
Letopisy
1975,
Publius Cornelius Tacitus
Jedny z nejlepších dějin antické knihovny. Velmi podrobné dějiny snad nejslavnějšího období římských dějin - raného císařství. Tiberiova vláda je popsaná velmi dobře, konečně se mi zhmotnili do živých postav členové širší rodiny - Germanicus, Drusus mladší, intriky jeho ženy Livilly, Augustovi následníci Gaius a Lucius, Augustova dcera Julia i další. Pak bohužel velká část (Calligula+polovina vlády Claudia chybí). Druhá půlka patří Neronovi. Popsáno opět velmi podrobně, jedna vražda za druhou. Ať si moderní historie říká a relativizuje, jak chce, že se říši dařilo, že postavil nový Řím, že za požár spíš nemohl, že na východě patřil k nejoblíbenějším vládcům, protože měl "helénskou" duši, kterou Římané nechápali, nikdo mu neodpáře, že to byla lidská svině. ve 14ti ochutnal absolutní moc, nemusel čelit žádným vážným problémům, a když mu první vražda bratra prošla, zkoušel všechno. Neudrželi ho na uzdě ani Seneca a Burrus. Žádný div, že se proti němu vzbořil senát i část legií a že skončil špatně. Určitě by byla pecka, pokud by se povedlo najít v nějakých zapadlých klášterních knihovnách ztracené části. Caligulova vláda i konec Neronovy vlády musel Tacitus určitě popsat lépe, než se nám zachovalo od jiných autorů. Zajímavé pasáže: Zřícení špatně postaveného amfiteátru, pasáž o křesťanech v souvislosti s požárem Říma, který na ně Nero svedl, krutost doby ilustrovaná na vraždách urozených dětí spolu s jejich rodiči, po té co ztratili moc - Seianus. - zkusím vypast do citátů. Technická poznámka - výborné je uvádění roků vždy tam, kde začínají. Vtipné je, že na několika místech jsou některé paragrafy dvakrát. Česky i latinsky!... celý text
Válka židovská II
1992,
Josephus Flavius
Dobré! Vlastní dobývání Jeruzaléma i nakonec Massady. Známá pasáž (přepsal ji i jeden z církevních autorů) o tom, jak žena ve vyhladovělém Jeruzalémě snědla vlastní dítě i více podobných, těžko uvěřitelných "historek". Z knihy je cítit Josefova předpojatost a obhajovaní Římanů (aby ospravedlnil sám sebe), navíc styl je přece jen (pro antickou knihovnu samosebou charakteristické) dost šroubovaný a složitý. Ve srovnání se špičkovými Tacitovými dějinami, které jsem přečetl následně, tedy o hvězdičku méně.... celý text
Život ve staletích: Lexikon historie. 12. století
2009,
Vlastimil Vondruška
Nemůžu se zbavit dojmu, že pan Vondruška je především dobrý obchodník prezentující sám sebe (v poslední době i v médiích na různá "aktuální" témata jako uprchlíci, dále to neuvěřitelné množství knih, které chrlí na trh - v té kvantitě se musí kvalita logicky ztrácet. Srovnejte, kolik historických románů napsali např. Waltari či Loukotková). Pak je v závěsu teprve slušný popularizátor historie, a co se týká role historika a spisovatele, tam už to kulhá. Nápad dobrý, graficky pěkné, občas jsem si ale říkal, kde ty věci bere a jiné, že jsou holé fabulace, které bych vyložil úplně opačným způsobem a neměl by se tudíž do nich pouštět. Při četbě pánů Žemličky i mladého Kalhouse (abych zmínil autory píšící o téže době) jsem tento dojem neměl.... celý text
Válka židovská I
1990,
Josephus Flavius
Válečná předehra a úvodní tři knihy Josefova díla. První kniha je nejobsáhlejší a popisy bojů o moc za hasmoneovské dynastie jsou poněkud složitější na zorientování-se, pomáhají tu ale Římané na scéně – Pompeis, Gabinius, Caesar, Casius,... Nejzajímavější izraelskou postavou 1. století př.n.l. byl určitě Herodes (později zvaný Veliký), obratný i odvážný politik, vojevůdce a voják, který se už v mladém věku dokázal dost dobře zorientovat a jako velký spojenec Římanů vytěžit pro sebe královskou korunu a rozsáhlé území, které v dalších letech zvelebil mnoha stavbami. Vraždění neviňátek je mu připsáno nejspíš neprávem, byť hlavně ke konci života krutý (tak jak odpovídalo době) rozhodně byl. Odnesli to však především jeho potomci (synové Alexander, Aristobulo, Antipatros, i Herodova manželka). Následná druhá kniha (od počátku letopočtu po počátek povstání) je méně výrazná a množství Herodových přímých i nepřímých potomků opět spletité a méně velkolepé. Nechybí tu ale popis Pilátova správcovství, byť Ježíše Krista a křesťany Josef nezmiňuje. Nejzajímavější je určitě třetí kniha od vypuknutí vlastního povstání roku 66 za krutého správce Flora a následná odvetná fáze Vespasianova a Titova vojska na území Galileje proti autorovi knihy Josefu, Podrobný popis dobývání Josefovy pevnosti Iotapaty v létě 67 je tím nejlepším z celé knihy. Za něj 4 a půl hvězdy. Z popisu o římské armádě a jejím výcviku: „Nepochybí, kdo řekne, že jejich cvičení jsou nekrvavými bitvami a jejich bitvy krvavými cvičeními.“ (Kniha III, kap. 5)... celý text
Listy přátelům I
2001,
Marcus Tullius Cicero
Marcu Tulliu Ciceronovi do 1. století př.n.l. Martin Čermák zdraví Marca Cicerona, jsi-li zdráv, je dobře. Chtěl bych Ti poděkovat za tvé dopisy (z let 68-50 př.n.l.), které jsem právě dočetl. Četl jsem je, pravda, celkem natřikrát. V prvních dvou fázích jako doplněk k 7mi dílné románové sáze Collen McCullough Masters of Rome, ke které jsou tvé dopisy cenným obohacením. Byť náročné, jsou výborným průvodcem celého tvého života i doby, ve které jsi žil. Je neuvěřitelné, jak je tvé poslední století před Kristem pro nás košaté a zalidněné. Vždyť třeba já z o 7 století mladší doby (kdy tvůj Řím už neexistoval) vím o své zemi, že tu existovala jakási Sámova říše, jsou o ní dnes napsány celé kapitoly ba knížky, přitom o ní víme dohromady z jediného odstavečku jakési francké kroniky. To z tvé doby známe (díky tobě i tvým vzdělaným současníkům) stovky snad dokonce tisíce? postav. Máme dokonale zmapovanou politickou scénu, známe názory i vývoj mnoha politiků i jinak aktivních lidí, jejich soukromé názory i denní problémy. Dochovala se kvanta mincí. Skoro si říkám, zda z historie nemáme lepe zmapované až nějaké 17. a mladší století (teď mě nechytejte za slovo, možná se mýlím). Ostatně tvá doba mi tak trochu připomíná naši. Republika se vám hroutila pod rukama, na konzulský úřad čtyři kandidáti, všichni pod hrozbou žaloby z uplácení, každý však nakonec odejde tak nějak osvobozen, vojsko je dávno věrné konkrétním vojevůdcům, nikoliv státu, atd. A za pár let vás, jako daň za tento marasmus a nefunkčnost institucí, čeká diktatura. Nejprve osvícená a velmi plodná Caesorova (v němž už tvůj bezzubý senát viděl hrozbu) a Augustova, a za pár let hrůzovláda Calligulova či Domitiánova. Kam se poděla Vaše svoboda slova? To základní, na čem si senát a lid římský zakládal. Závěrečný rok tvé knihy 50, kdy se už už chýlí k občanské válce je v tvých dopisech velmi živý a barevný. Chápu, jak muselo být pro tebe obtížné zvolit si mezi Pompeiem a Caesarem (raději prohrát se stranou pravdy než zvítězit se špatnou). A mezi námi, konzul Marcellus se vložením meče do Pompeiových rukou projevil jako naprostý idiot. Vždyť Caesar sám byl svolný ke kompromisu a celý senát to uvítal. Ale zpět k Tobě. Dovol mi, ale mnohdy z tvých dopisů (no působí to jako bych někomu dnes četl soukromou mailovou poštu) čiší tvá nemalá malichernost a ješitnost. To si vážně myslíš, že by zkrachovalec Catilina se třemi nevycvičenými legiemi dokázal zničit republiku? (mluvím o tvém konzulském roce). To si vážně chtěl slavit triumf za to, že jsi při svém správcovství Kilikie (kam jsi vlastně vůbec nechtěl) umravnil nějaký horský kmen a dobyl jedno bezejmenné městečko?). Je v nich i tvá ubrečenost až téměř zbabělost (krátké vyhnanství jsi nesl opravdu těžce – a já to chápu – na druhou stranu chtít kvůli tomu páchat sebevraždu a plakat v každém dopise nad svým osudem? A tvé zmíněné (jinak velmi povedené) správcovství Kilikie – vážně to bylo tak těžké (vím, miloval jsi Řím), že jsi musel v každém listu zdůrazňovat, jen ať ti ho senátoři probůh neprodlouží byť o jediný den či nevloží do roku jedinou přestupnou minutu?) Ale nechci Tě hanit, přes všechny tvé slabosti z tvé korespondence vyplývají i tvé dobré vlastnosti tvá mírná povaha (tóga místo meče), tvá pracovitost, obrovský důraz na spravedlnost a čestný přístup (při obou tvých správách provincií), láska k rodině (bratrovi Quintovi) i k přátelům (Titu Pomponiu Attikovi) a především k republice. Tvůj vytříbený styl a fakt, že jsi považován za největšího rétora a právníka své epochy rovněž nechci ani v nejmenším zpochybňovat. Proto ti ještě jednou velmi děkuji za tento úžasný exkurz do tvé doby, bylo mi ctí. Buď zdráv. PS: díky panu Markovi za výborný úvod i tradiční poznámkový aparát.... celý text
Lidé Mezopotámie
1976,
Josef Klíma
Jedna z těch vícero knih o starověku, vyšlých v 70tých a 80tých letech minulého století, které dnes spolehlivě najdete v poličkách antikvariátů a knihoven, které ale tehdy prošly přísnějším sítem než většina barvami zářících knih dneška. A mj. protože J. Klíma byl naším předním asyriologem, jedná se o velmi zajímavé čtení. Ne snad tak čtivé a dobrodružné jako od Vojtěcha Zamarovského, ale zase podrobnější, odbornější a nepřibarvené. Zajímavé jsou mimo klasických popisů historie a archeologů např. kapitoly o právu a zákonech, o vzdělanosti (lékařství), literatuře. Rád jsem si knihu přečetl a nepřišla mi vůbec zastaralá.... celý text
Hovory s T. G. Masarykem
1990,
Karel Čapek
Těžko psát komentář k něčemu, co mne tolik přesahuje. Četl jsem s obdivem a pokorou. Zaráží mě, jak si dnes kdejaký politik počínaje prezidentem a jeho mluvčím bere do huby Masaryka, neb jeho jméno je národu svaté. Ale berou do huby jen to jméno, vždyť myšlenky stejně nikdo nezná. Opravdu to ale stojí za to číst. Třeba pomalu, po trochách. Ale mnoho vám to dá.... celý text
Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje
2010,
C. S. Lewis (p)
Eseje snad složitější než v předešlých knížkách nebo mne jen méně zaujaly. Mnoho myšlenek je ale tradičně velmi silných. Z titulní eseje „Přípitek“ je to rozhodně ta ďábelská myšlenka, že všichni máme stejné právo na všechno, jako ten druhý, i kdyby byl stokrát lepší. Zkušený ďábel tak nedostává na stůl sice obr zloducha Hitlera, ale zato pravidelnou potravu povýšených mloků, kteří v součtu páchají zla snad více. Ač napsáno před desítkami let, myslím, že hlavně dnes v době různých plošných sociálních experimentů je to dost k zamyšlení.... celý text
O věcech obecných čili Zóon politikon
2000,
Karel Čapek
Tak Vám, pane Karle Čapku, opět velmi děkuji. Bylo mi, jako již dříve, velkým potěšením číst takový kvas myšlenek. Devadesát let staré články jsou i dnes živé a aktuální, a i když nemusím vždy souhlasit se všemi Vašimi názory, většinu z nich bych vůbec neuměl tak hezky a trefně rozvinout. Perfektně vystihnuté a pěkné jsou stati o nacionalismu, o relativismu, o malých poměrech, o amerikanismu, známé z učebnic Proč nejsem komunistou (rok 1924). Jak jen jste dokázal vidět dopředu. Vlastně ne, viděl jste "jen" podstatu věcí a znal lidi. A v tom to je.... celý text
Nepřemožitelný
1976,
Stanisław Lem
Jeden z mých nejoblíbenějších románů. Silné myšlenky, napětí, dobře vystavěný příběh, vykreslení postav, to vše se mi líbí tolik, že se ke knížce vždy po pár letech vracím už po několikáté. I když vím, jak to dopadne.... celý text
Nejstarší české mince I.
1970,
František Cach
Základní dílo k českým denárům (a brakteátům) 10.-13.stol. Mám na mysli všechny 3 díly. Zejména motivy na denárech 12. století jsou parádní.
České země v letech 1620-1705
2016,
Jiří Mikulec
První svazek ze série „České země v....“, který jsem přečetl. Šáhl jsem po něm víceméně náhodou, asi se mi líbil, jak je nový. A ač mne doba „temna“ zas tak nezajímá, dílo pana Mikulce mne naopak bavilo velmi, je dobře strukturované, ne příliš podrobné a přesto se z něj laik dozví vše podstatné. Dobré v kontextu odpovídajících dílů seriálu Toulky českou minulostí.... celý text
Old Firehand
1991,
Karel May
Je to jako s cédéčkem rarit a nevydaných věcí oblíbené skupiny. Když má skalní fanoušek kapely všechna alba, tak si koupí i album nevydaných věcí a demoverzí, které by samy o sobě moc neobstály, ale pro fanouška je povinností si je pořídit. Stejně je to s touhle knížkou o třech kratičkých povídkách a jedné ústřední novele. První povídka zpracovává v jiné podobě zápletku na parníku s šelmou, indiánem a zachráněnou dívkou, kterou Karel May začíná i román Poklad ve Stříbrném jezeře. Ústřední novelu Old Firehand už vypráví Olda Šetrný (byť zde ještě jeho jméno nezazní) a v upravené verzí jí začínal druhý díl Vinnnetoua, třetí povídka Dva Shatterové pak představuje úplný koktejl charakterů, dějů i jmen dalších Mayových příběhů. Pěkně protřepaný a promíchaný. Vypravěč je opět bezejmenný, naopak starší za Shatterů připomíná postavou Old Firehanda, jménem však Old Shatterhanda, dva Samové zas evokují Dlouhého Davyho a tlustého Jemmyho. Sám vypravěč (May-Old Shatterhand) je tu stejně jako v předchozí novele je mnohem syrovější než pozdější nezranitelný a všem odpouštějící polobůh Mayových knížek. Nemilosrdně střílí a probodává nepřátele jak na běžícím pásu, žádné velké šetření (ani u Vinnetoua) lidských životů se tu nekoná. Pouze poslední povídka Abraham Lincoln je úplně samostatná. Jak řečeno, album demoverzí a nevydaných věcí, které má smysl hlavně pro znalce.... celý text