Matematicka přečtené 561

Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři 2018, Aleš Palán

Ester - Skrytý Bůh a statečná židovská dívka 2017, Petr Chalupa

V úvodní kapitole knihy se dozvíme, o čem a jakými prostředky kniha vypráví i základní informace o procesu jejího vznikání. Pak následuje podrobný výklad po oddílech textu (odpovídají zhruba kapitolám, ale jejich rozdělení je tematické). Ke každému oddílu je zařazen úvod, pak autorský překlad Petra Chalupy z hebrejštiny a následují textové a překladové poznámky. Pak je text vykládán po jednom až dvou verších, na závěr se autor zamýšlí nad významem textu daného oddílu. V knize Ester se Mordochaj jako věrný žid dostává do konfliktu s totalitním státem. Statečné vystoupení proti člověku, který zneužívá svěřenou moc, je pro něj i celou jeho rodinu riskantní. V textu této knihy není nikde zmíněn Bůh, a to ani vlastním jménem, ani obecným označením „bůh“. Podrobný komentář knihy Ester vybízí k její poctivé četbě. Při té můžete objevit zcela nové souvislosti a „starý“ biblický text tak k vám může zcela „nově“ promlouvat. Vybírám úryvek ze zamyšlení nad závěrečnou desátou kapitolou knihy Ester: "Krátká desátá kapitola potvrzuje hlavní charakteristiku celé knihy, a sice těsné propojení Mordechaje se svým národem. Zdá se, jako by se Ester pouze podílela na jeho odpovědnosti za Židy. Jeho mimořádné kvality mu umožnily působit na dvoře perského krále. Hlavní postava se vyznačuje obětavou službou národu, cítí se jeho odpovědným členem. Mordechajova židovská identita nevylučuje souběžnou identitu perskou. Žid Mordechaj je v postavení perského premiéra symbolem různých napětí, která vyplývala ze dvojí loajality. Je však také symbolem zdařilého udržení rovnováhy. Je živou ilustrací toho, že Židé v diaspoře mohou sloužit Bohu i králi."... celý text

Po strništi bos 2013, Zdeněk Svěrák

Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem. Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat. Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá. "Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic. Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka."... celý text

Starý kraj 2016, Dörte Hansen

Tuto knihu jsem si vybrala proto, že Dörte Hansenová bývá přirovnávána k české autorce Aleně Mornštajnové, kterou mám velice ráda. Zajímalo mě tedy, jak by takové psaní vypadalo v Německu. A v tomto ohledu mě kniha nezklamala. Velkým tématem knihy je spojení lidí s místem, kde žijí. Lidé utvářejí „Starý kraj“, ale „Starý kraj“ také utváří je. To, kde a jak lidé žijí, vypovídá mnoho o nich i o jejich životě. "Než dorazili do „prťavé vesničky“, o které Leon vyprávěl ostatním dětem ze třídy Broučků při rozlučkové snídani, nebe se zbarvilo doruda a slunce se ponořilo do Labe. Pomalu projížděli po hladké silnici okolo dokonale umeteného dvora Heinricha Lührse. Jeho předzahrádka se vzorově zrytými záhony, dokonale vydlážděnými cestičkami a čtvercovými trávníky byla přehledná jako vojenské cvičiště. Za dřevěným plotem stály vyrovnané růže, které na ochranu před mrazem pokryl jutovými pytli. Vypadaly jako vězni, kteří čekají na popravu." "Veřin statek nebyl za přerostlými, naježenými keři ptačího zobu skoro vidět. Bylo to tak lepší, pohled na něj nebyl nic pro oči místních. Pro Heinricha Lührse a všechny ostatní sedláky ze vsi tvořila symetrie a pořádek základní pilíře sebeúcty. Kdo svůj statek nechal zpustnout, sám byl zpustlý – anebo velmi svérázný člověk, jako Vera Eckhoffová." V čem je Dörte Hansenová snad ještě důraznější než Alena Mornštajnová, je kritika určité „povrchnosti“ života, a to jak ve městě (v knize konkrétně Hamburku), tak na vesnici v kraji Altes Land: "Napřesrok hodlal Hajo začít s patronstvím jabloní, Werner Harms to dělal už dlouho. Čtyřicet eur ročně, za to jim na strom přilepil cedulku se jménem, mohli svou jablůňku kdykoliv navštívit a v září si odvézt dvacet kilo jablek. „Vsaď se, že si pak ty jablka ještě pojmenují,“ řekla Britta, myslela si totiž, že si z ní Dirk dělá legraci, když jí o tom vyprávěl. Jako ovocný animátor si Hajo vedl znamenitě. Když měl náladu, promenádoval se v kavárně s akordeonem a vyhrával vlastenecké písně. A on, Dirk zum Felde, měl v Hajo Dürkoppovi spolehlivého zákazníka. V čem byl teda problém?"... celý text

V první linii: Armádní generál Petr Pavel 2019, Vladimír Mertlík

Generál Petr Pavel je pro mě inspirativní českou osobností a chtěla jsem se o něm dozvědět víc. Kniha je ale dost nešťastně zpracovaná. Počáteční pasáže nejsou moc kvalitní a hlavně působí dojmem, že autor "jen tak halabala naházel na hromadu vše, co se mu podařilo nashromáždit o Petru Pavlovi". Tohoto dojmu jsem se zbavila až v druhé části knihy, kde už jsou podstatně zajímavější rozhovory přímo s Petrem Pavlem o jeho zkušenostech a jeho pohledu na svět. Ne každý ale asi bude mít tu trpělivost se k nim "prokousat" nesmírně nudnou první částí. Fotek by mi stačila maximálně čtvrtina a rozhodně by takováto kniha nemusela být kompletně na křídovém papíře, což ji neskutečně prodražuje. Díky tomu jsem ji četla až poté, co se uvolnila v knihovně. Takže na závěr doporučení: Kniha je vhodná pro ty, kterým přijde osobnost generála Petra Pavla zajímavá a kteří si v ní dokážou to zajímavé sami vybrat. A na závěr samotný Petr Pavel: "Na druhou stranu platí pravidlo: Mluv, když máš co říct! Vyjadřovat se za každou cenu, jen proto, aby člověk byl slyšen, je kontraproduktivní. Doba je naštěstí natolik dynamická a přináší denně tolik podnětů, že je neustále co říct."... celý text

Velká dětská Bible 2019, Lene Mayer-Skumanz

Převyprávění biblických příběhů nemám moc ráda, ale tohle si mě nakonec získalo. Proč? Jednak je zajímavý už výběr převyprávěných textů. Kniha obsahuje dva zhruba stejně obsáhlé oddíly, Starý zákon a Nový zákon. Ve starozákonní části vedle známých biblických příběhů o stvoření, o potopě, o Abrahámovi, Mojžíšovi, Davidovi a podobně najdete i příběh o Balaamově oslici, texty o prorocích Amosovi a Jeremiášovi, nebo příběh Tobita a Tobiáše. Podobně i novozákonní část obsahuje některé texty, které byste ve většině „Biblí pro děti“ hledali marně. Další výhodou knihy je, že u většiny textů předchází převyprávění krátký úvod, který vysvětluje souvislosti a dobový kontext. Nebývá dlouhý a je dostatečně graficky oddělený, takže se můžete rozhodnout, jestli a jak ho při četbě využijete. Na závěr je u každého textu odkaz na původní biblický text, takže si lze vyhledat i původní text a případně srovnávat. Kromě toho na konci knihy najdeme rejstřík podle biblických citací (podle něj lze třeba snadno vyhledat v knize všechna vyprávění podle Markova evangelia), stručný přehled biblických dějin, doporučenou literaturu o Bibli a informace o autorkách. Na deskách knihy jsou pak vyobrazené jednoduché barevné mapy míst, na kterých se biblické příběhy většinou odehrávají. Knihu velice dobře doplňují poetické ilustrace Martiny Špinkové, které kromě dokreslení textu mohou inspirovat k zamyšlení děti i dospělé. Kniha tvoří krásný celek, který méně zkušeným čtenářům Bible (malým i velkým) může pootevřít dveře do tohoto bohatého světa.... celý text

Propast 2019, Tomáš Kučerovský

Říkali mu Pistolník - Bohuslav Burian (1919-1960), vězeň, kněz a převaděč 2019, František Kolouch

Životopis kněze, vězněného nacisty i komunisty, asi úplně nenaplnil očekávání, která jsem od něj měla po přečtení podtitulu „vězeň, kněz a převaděč“. Bohuslav Burian totiž od totalitních režimů nacismu a komunismu netrpěl bez svého vlastního přičinění a zcela nezaslouženě (jak to bylo například u faráře Josefa Toufara, který aktivně proti komunismu nic velkého nepodnikl), ale tyto režimy ho trestaly za jeho vlastní aktivitu – vždy velice odvážnou, někdy až zbrklou – a trest pak také dopadl na další lidi, kteří mu v jeho činnosti pomáhali. V tomto pohledu umožňuje osud kněze Bohuslava Buriana různé interpretace a myslím si, že to bude i důvodem, proč asi nikdy nebude oficiálně svatořečen, přestože zemřel v komunistickém vězení. Kniha Františka Koloucha nejednoznačnosti v životních osudech Bohuslava Buriana nezastírá a snaží se nám představit jeho životní příběh co možná nejpravdivěji. Jako mladý kněz – kaplan ve Slavonicích zorganizoval eucharistickou pouť k poutnímu místu za městem – ke kostelu Božího Těla, při které mimo jiné řekl: „Potom si dobře zapamatuj, milý křesťane, že jsi tím pravým vyznavačem, když dovedeš Boha vyznat a k němu se neochvějně hlásit, i když ti to přinese příkoří a posměch. „Jako mne pronásledovali, tak budou pronásledovat i vás. Po tom pozná svět, že jste moji učedníci.“ A to je tvé největší vyznamenání.“ Životopis kněze, který ve svém životě mnoho vytrpěl a mnoho lidí muselo také trpět kvůli němu a jeho činnosti, stojí podle mého názoru za přečtení a promýšlení – právě že nejde o žádný učebnicový příklad „hrdiny bez bázně a hany“.... celý text

Byly jsme tam taky 2007, Dagmar Šimková

Kniha, na jejíž přečtení jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila. Kniha má velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích, které už je samo o sobě velice silné. K tomu ale navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji čtrnáctiletou pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná. Zaujalo mě, jak si tato mladá žena (uvězněna byla v třiadvaceti letech) dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ (jak doslova říká v knize) i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení. Dalším velice cenným postřehem bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení. A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál. Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí zcela chápu). V ní jsme mnoho ztratili. A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte a tady komentuje. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili. "Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát: „Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“ „Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě. „Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic."... celý text

Poppy Borůvková, narozená v pondělí 2017, Jennifer K. Brown

Boss Babiš 2017, Jaroslav Kmenta

Nikdy jsem nebyla okouzlena Andrejem Babišem, nikdy jsem ho nevolila a nikdy jsem se s ním nesetkala. Ale to, že má jako představitel státu velký vliv na můj život, je fakt, a proto je dobré něco o něm vědět. Velice se mi líbilo už motto knihy. „Je možné klamat některé, nebo občas klamat všechny, ne však stále klamat všechny.“ Abraham Lincoln Mám ráda jednání na rovinu a to, že Andrej Babiš klame, jsem věděla i z těch drobných zpráv z médií, která sleduju. Takže pro mě důvěryhodný nikdy nebyl. Ale na to, abych podrobně zjišťovala, kdy, jak a proč klame, nemám čas ani možnosti. Ještě že na to máme novináře, kteří tuhle práci udělají za nás a nás seznámí s jejími výsledky. Jaroslav Kmenta vychází především ze svých zjištění, ale zmiňuje i výsledky práce různých jiných novinářů. Nabízí se nám tak poměrně komplexní pohled na osobnost Andreje Babiše a za ten jsem mu vděčná. Ano, nečte se to snadno. Jednak to není beletrie, takže to „neodsýpá“ s napětím, jednak se z četby slušnému člověku čas od času udělá nevolno – a v takových chvílích mi nezbývalo, než knihu na čas odložit. I přesto jsem se k ní vždy zase vrátila a dočetla ji a nelituju toho. Polemizovala bych s větou, kterou v stručném obsahu knihy uvádí její nakladatel: „Shrnuje, v čem je oligarcha Babiš nebezpečný, jak zbohatl, s kým se zapletl a co všechno ještě tají.“ Myslím si, že „co všechno Andrej Babiš tají“, nevíme, nevím to ani já, ani Jaroslav Kmenta. Naštěstí. Pokud jde o mě, tak to ani nechci vědět. Ale jsem vděčná Jaroslavu Kmentovi, že pro mě odhalil aspoň podstatnou část z toho. Měli bychom vědět, kdo nám vládne (příp. budu-li optimista, kdo se uchází o naši přízeň ve volbách), a podle toho se chovat. A na závěr krátká citace z knihy: "K Babišovi přišla starší žena, něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Podala mu ruku, začala si s ním vřele povídat. Zjevně mu vyjádřila podporu. Ale nakonec k němu přistoupila a pohladila ho po rameni a pak i po hlavě. V té chvíli mě zamrazilo."... celý text

Malé dobré zprávy 2011, Martina Špinková

Několik příběhů o odcházení z tohoto života, které sesbírali pracovníci domácího hospice. I když to jsou příběhy o smutných událostech, přece jen v nich často prosvítá naděje, radost i humor. Mohou samozřejmě vést i k zamyšlení - nad druhými, nad společností, nad našimi hodnotami, nad sebou samými. Příběhy malé rozsahem i počtem, ale velice doporučuji. Za všechny jeden příběh: Napiš si recept Měli bychom se včas rozloučit, říci si věci, které si chceme říci, odpustit si, vyřešit nedořešené. To všechno Jitka věděla, neuměla to u své maminky uskutečnit. Věděla, že tu maminka už dlouho nebude. Věděla, že maminka ví, že umírá. Věděla, že maminka ví, že ona to ví. Obě ale byly mlčenlivé a ostýchavé a neuměly si to říci, žádná neuměla začít. Viselo to tam nad nimi, byt toho byl plný, ale nešlo s tím nic udělat. Jitka si jednou ráno náhodou vzpomněla, že maminka peče o Vánocích jedno moc dobré cukroví, které ale ona neumí a neví, kde na něj najde recept. "Mami, prosím tě, jak děláš ty dvojbarevné preclíčky tety Máni? Máš je někde napsané?" zeptala se dcera matky v květnu. Jiný by se asi podivil, co to má za nápady před létem, ale maminka hned pochopila. "Nemám to napsané, ale umím to, napiš si recept." Jitka si vzala tužku a v kuchyni zalité odpoledním sluncem psala podle maminčina detailního diktátu recept na tajuplné vánoční cukroví. Neřekly si nic víc, ale obě věděly, proč si recept píší, věděly, že cukroví tu zůstane i tehdy, když maminka péct už nebude. Víc se nestalo, ale stalo se vlastně hodně. Jitka zavřela svůj sešit s receptem a obě se usmály: obě si totiž s velkou úlevou všimly, že si tím receptem řekly právě to, co potřebovaly.... celý text

Rozhovory na hraně zítřka 2019, Adam Folta

Inspirativní rozhovory s 20 inspirativními českými muži. Velice zajímavý výběr osobností. Adam Folta klade otázky z pozice nezkušeného mladíka, ale vede rozhovory velice zajímavě, někdy i konfrontuje jednu osobnost s názory některé z ostatních. Jeden z dobrých počinů k výročí 30 let svobody - stojí za to podívat se na svět kolem nás i z jiných úhlů pohledu a nechat se inspirovat. Těšila jsem se na osobnosti, které sleduju dlouhodobě (Marek Orko Vácha, Tomáš Sedláček), ale příjemně mě překvapili i někteří, s kterými jsem dosud moc neměla tu čest (Václav Marek, Michael Žantovský, Urza). Za všechny ukázka z rozhovoru s Michaelem Žantovským: Jakou má podle vás Česká republika v současném světě prestiž? Upřímně, pověst současné České republiky se zdaleka neblíží zvuku, jaký měla v devadesátých letech. Není to z důvodu, že by nám chtěl někdo škodit, ale spíš naší vlastní vinou. Nepůsobíme totiž jako země, která by se výrazným způsobem podílela na utváření mezinárodního prostředí, která by vlastním přínosem významně přispívala k sociální harmonii, kulturnímu obohacení, myšlenkovým inovacím a spoustě dalších věcí. Podle mého názoru lze náš vývoj nejlépe poznat, podíváme-li se, jaká hysterie nastane, když – a já jí to strašně přeju – dvaadvacetiletá lyžařka jednou vyhraje na olympijských hrách v obřím slalomu a podruhé v paralelním slalomu na snowboardu. Najednou má celý národ pocit, že jsme jako kolektiv něco dokázali. V první řadě to dokázala ona jako jednotlivec, a dokonce v daném případě bez velké pomoci sportovních orgánů. Zadruhé jde o hezký sportovní úspěch a zaslouží si kytku a blahopřání a všechno, ale není to – při vší úctě – věc, kterou se Česká republika trvale zapíše do dějin. Důležitost, kterou podobným záležitostem přikládáme, je v nepřímé úměře k tomu, jak jsme poztráceli schopnost tahu na branku v jiných oblastech. Kdy jsme ji, částečně díky Havlovi, ale nejen díky němu, skutečně měli, a proto se o nás psalo a mluvilo s respektem. Ale když nic nevymyslíte, nic neuděláte, nic do mezinárodního prostoru nepřidáte, tak jste jen jedna ze sto třiadevadesáti členských zemí Organizace spojených národů. Proč by nás měli brát nějak zvlášť v úvahu?... celý text

Pomazáni olejem radosti 2020, Jorge Mario Bergoglio

Kniha shrnuje všech dosavadních sedm promluv papeže Františka při mších se svěcením olejů (z let 2013–2019). Předmluvu a krátké komentáře k promluvám doplnil Charles Daniel Balvo, apoštolský nuncius v České republice. Papež František se ve svých promluvách přirozeně obrací především ke kněžím. Při čtení těchto promluv máme tak mnoho příležitostí zamýšlet se nad „krásou kněžského poslání“. Zároveň také ale jako pokřtění máme účast na všeobecném kněžství, a tak i v těchto slovech můžeme hledat inspiraci pro službu bližním. Mnohé starosti a radosti jsou však všeobecně lidské, a tak mohou oslovit všechny bez rozdílu. Vybírám úryvek z promluvy papeže Františka na Misse chrismatis v jubilejním Roce milosrdenství (24. března 2016): "V podobenství o milosrdném otci (marnotratném synu) jsme zaskočeni mužem, který dojat běží vstříc svému synu, aby jej objal. Vidíme, jak jej obejme, políbí, dbá, aby mu navlékli prsten, který mu dodá pocit rovnosti, a obuli sandály, jaké nosí syn, nikoli nádeník. Potom otec všechny vybídne, aby se dali do práce, a přikazuje připravit hostinu. Když rozjímáme, udiveni touto překypující radostí otce, kterému návrat syna umožnil svobodně, bez zdráhání a odtažitosti projevit lásku, nemusíme se obávat, že to při svém děkování přeženeme. Správnému postoji se můžeme naučit od onoho malomocného ubožáka, který když spatřil, že je uzdraven, zanechal svých devět druhů, kteří šli vykonat, co jim Ježíš poručil, a vrátil se, aby poklekl u Pánových nohou, velebil Boha a mocným hlasem Bohu děkoval. Milosrdenství všechno obnovuje a navrací lidem jejich původní důstojnost."... celý text

Šest kamenných džbánů 2003, Ivan Renč

Víte, jak se jmenovali ženich a nevěsta z biblické svatby v Káně Galilejské? Pokud ne, tak v této knize se to dozvíte. A co se stalo s trochou toho nejlepšího vína, která zbyla v každém z šesti kamenných džbánů? O tom vám bude vyprávět šest příběhů, v každém se dozvíte o osudu zbylé trošky vína z jednoho džbánu. Příběhy zcela vymyšlené, ve kterých autor volně popustil uzdu fantazii. Přestože nás všechny zavádějí do starého Izraele, nechybí v nich napětí, různé lidské charaktery, humor a samozřejmě taky poučení, nejčastěji o tom, jak důležité je smíření mezi manželi. Malé i větší děti mohou prostřednictvím těchto příběhů nenásilně poznávat svět dospělých a jejich problémy, i když samozřejmě neschází i dětské postavy. Knihu pěknými a výstižnými barevnými ilustracemi doprovodila malířka Zdeňka Krejčová. Příběhy jsou svým způsobem dětsky naivní a laskavé, ale to k příběhům pro děti prostě patří. Poučení z nich plynoucí z nich nijak "nečouhá", jsou vyprávěny zajímavě a poutavě. V rámci žánru jde podle mého názoru o kvaltiní knihu a doporučuji k přečtení všem, kdo se nenechají odradit starobylým tématem. A pokud neznáte biblický příběh proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské, i ten je tu převyprávěn.... celý text

Na výsluní Božím 1947, Wilhelm Hünermann

Šestnáct příběhů určených pro děti. Příběhy jsou vyprávěny velice poutavou beletristickou formou. Námětem jsou příběhy z Písma svatého, životy světců i příběhy z běžného života dětí, všechny příběhy spojuje téma prvního svatého přijímání. Kniha je vhodná především pro děti mladšího školního věku a jejich rodiny. Příběhy jsou velice čtivé a touto formou seznamují mladší děti se základními pravdami víry. Kniha byla původně vydána v roce 1940, takže „příběhy ze současnosti“ jsou z této doby. Přesto jsou příběhy stále živé. Jejich cílem není podávat pravdivý obraz skutečnosti, spíše se blíží legendám – příběhům, které nám mají předávat spíše poselství, význam – a konkrétní události v příběhu spíše slouží hlavnímu záměru.... celý text

Cilčina cesta 2019, Heather Morris

Metro 2033 2010, Dmitry Glukhovsky

Žánr sci-fi celkově moc nečtu, takže moje hodnocení není příliš fundované. Líbila se mi hlavní myšlenka, že se lidé po celosvětové katastrofě zachrání v tunelech moskevského metra. Prostředí knihy je velice lákavé. V tomto ohledu je zajímavé knihu číst a představovat si moskevské metro, kde jsem nikdy nebyla... Hodně zajímavá je taky skutečnost, že autor zveřejnil text na internetu a s pomocí veřejnosti dolaďoval reálie, kterým sám dostatečně nerozuměl (typy zbraní, vojenské zvyklosti,...). Co mi ale dost vadilo - a nevím, jestli je to chyba původního textu, nebo spíš překladu - tak, že je v knize spousta drobných překlepů a chyb (chybějící uvozovky tam, kde mají být, čárky ve větách, často interpunkce ve slovech) a drobných nelogičností v textu. To mi dost stěžovalo soustředění na děj a dalo by se to snadno odstranit. Líbily se mi některé spíše filosofické pasáže, ale přišly mi místy dost odtržené od děje. Za mě dobrý nápad, ale nepříliš dobře literárně zpracovaný. Kdyby mi knihu nepůjčil můj žák, nejsem si jistá, jestli bych ji dočetla.... celý text

Kdo chytá v síti 2020, Marika Pecháčková

Nejdřív jsem viděla film "V síti". Byla jsem tohoto tématu tak plná, že jsem sebrala odvahu a přečetla si i knihu. Nelituju, ale je to pro silné nátury. Síla knihy je v tom, že otevřeně z pohledu různých lidí mluví o tématu, které je dost drsné, ale důležité. Zneužívání dětí na internetu se děje a měli bychom to reflektovat, udělat si na to názor. Rozhovory s různými lidmi na "různých stranách barikády" jsou dobrým vykopnutím k přemýšlení i k diskusi. A snad i k činu, můžeme-li někomu včas podat pomocnou ruku. I k tomu, abychom si uvědomili, že hranice mezi dobrem a zlem je dost tenká a - i když je to dost odvážná představa -, každý z nás by se mohl ocitnout jak v roli oběti, tak i predátora - za určitých podmínek a životních okolností.... celý text

O tajemství 2018, Martina Špinková

Kniha, ve které převažují ilustrace a... otázky. Vše další už je na vás. Takže, jestli máte chuť být při prohlížení a čtení knihy aktivní, přemýšlet a promýšlet, pak je tato kniha určena právě pro vás. "Tajemství je opravdu tajemství. Je tu s námi. Vidíme tmu i světlo zároveň. Slyšíme ticho. Svět je barvenější. Často si ale nevšimneme, že u nás tajemství bydlí. Až když uletí, pak teprve poznáme, že tu bylo."... celý text