Matematicka Matematicka přečtené 589

Svědectví o životě v KLDR

Svědectví o životě v KLDR 2020, Nina Špitálníková
5 z 5

Výborně zpracováno. Vzhledem k věku autorky až neuvěřitelně. Autorka sama přiznává (buď v knize nebo i v souvisejících rozhovorech), že to bylo díky odbornému vedení jejích učitelů a že díky těmto rozhovorům i sama lidsky dozrála. Rozhovory jsou výborně vybrané (z podstatně většího množství uskutečněných), a tak si můžeme udělat skutečně plastickou představu o životě v KLDR. Dobře zpracované mi přišly i poznámky pod čarou - autorka nevysvětluje nic předem, ale když začne někdo z dotazovaných mluvit o něčem, co by pro nás nemuselo být srozumitelné, vysvětlí, o co jde. Tak si tedy z rozhovorů s uprchlíky můžeme udělat dost plastickou představu o režimu v KLDR a jeho historickém vývoji, který jejich životy samozřejmě ovlivňoval. Když se do rozhovorů začnete, asi budete podobně jako já žasnout nad tím, jak mohou lidé takto někde žít? Jak mohou umírat hlady, dokonce obětovat jedno jídlo pro lepší zdar komunismu, muži i ženy trávit dlouhé roky v armádě, nemít základní lékařskou péči, běžné léky nebo základní hygienické potřeby, posuzovat se navzájem podle společenského postavení (nazývaného songbun), nemít žádné přátele a nedůvěřovat dokonce ani členům vlastní rodiny? To asi nemůžeme zvenku ani pochopit, ani soudit. Podle mě je důležité si uvědomit, k čemu může vést lidi diktatura, co vše jim může ukrást z jejich důstojnosti a lidskosti a vyvarovat se těchto projevů – byť v mnohem menší míře – ve svém vlastním životě. Nahlédnout do toho, jak žijí lidé v KLDR, nám může také pomoci, abychom si uvědomili, jak se vlastně máme tady a teď dobře, i když si tak často na mnohé věci stěžujeme. Jsou skutečně ještě mnohem větší problémy než ty naše... "Práce řidiče mě naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus."... celý text


Pojďme ještě kousek

Pojďme ještě kousek 2021, Martin T. Zikmund
5 z 5

Na této knize rozhovorů je zajímavé, že se netázal jeden člověk, ale hned dva lidé různého věku: Martin T. Zikmund (*1966) a Tereza Zavadilová (*1992). Jiřího Zajíce dlouhodobě sleduji a inspiruje mě, proto jsem se na knihu rozhovorů s ním dost těšila. Dozvěděla jsem se hodně o jeho soukromí i o tom, jak prožíval různé dějinné etapy, které já znám taky jen z vyprávění. Velice inspirativní byly jeho pohledy na církev - tam jsem s ním souhlasila téměř vždy. Jediné, kde jsem s ním výrazněji nesouhlasila, bylo jak stále prezentuje "špatnou" školu a "dobrý" skauting. Jako člověk, který se angažuje v obojím (a výrazněji právě ve školství) to odmítám vidět takto černo-bíle. Ale možná, v místech, kde se "zpovídaným" nesouhlasíme, jsou rozhovory nejzajímavější... (pokud tedy takových míst není příliš). Doporučuji inspirativní osobnosti Jiřího Zajíce naslouchat i přes všechny jeho chyby, o kterých také zcela otevřeně a poctivě mluví - a i za to si ho vážím.... celý text


S Pánem Bohem se žije naživo

S Pánem Bohem se žije naživo 2020, Aleš Opatrný
5 z 5

Dokud jsem otce Aleše Opatrného nepotkala "naživo", kniha mě nelákala. Jakmile jsem s ním odjela na duchovní cvičení, můj postoj se změnil. Jsem ráda, že jsem ho mohla poznat jako doprovázejícího kněze i jako člověka. Jako člověk je vzdělaný (nejen v teologii) a moudrý, ale nedává to nijak na odiv a díky tomu má pochopení i pro obyčejného, hledajícího člověka. Jsem ráda, že jsem se s ním mohla ještě setkat - naživo i v knize. "Zažil jsem si nesamozřejmost víry a musel jsem se přes to nějak dostat. Pomohly mi i čtyři semestry fyziky na technice, to vás vede k obdivu ke Stvoření. Především čtvrtý semestr – optika a záření. Trochu jsme nahlédli do subatomární struktury hmoty. To pro mě byl takřka náboženský zážitek. Fyziku mám v úctě doteď. Poznání a obdiv nás vedou k Bohu."... celý text


Andykódy

Andykódy 2020, Andy Bureš
4 z 5

Velice výstižný je komentář uživatele koudja. Já k tomu jen dodávám: Kéž by Andreji Babišovi stačilo realizovat se jako úspěšný básník. Tak absurdní poezii by totiž jen tak ledasjaký autor nevymyslel...... celý text


Zapomenutá závěť

Zapomenutá závěť 2018, Sophie De Mullenheim
4 z 5

Poslední díl dobře uzavřel celou sérii této francouzské autorky. Nepřipadal mi tak kompozičně propracovaný jako předchozí díly (tentokrát tu nejsou jako druhá rovina souvislé dopisy nebo deníkové zápisy, jak to bylo v předchozích dílech, ale jen jednotlivé písemnosti, které postupně nachází sestra Marie Anežka) a odehrává se v podstatě už především v přítomnosti kamarádek Konstancie a Emílie, ale napětí (opět i trochu detektivní) v něm zase nechybí. Navíc tu jsou opět i úvahové pasáže - tentokrát především o prožívání manželství, o přípravě na něj i o zasvěceném životě. Dobře se tu uzavřely všechny dějové linie z předchozích dílů i osudy všech postav.... celý text


Církev a výzvy přítomnosti

Církev a výzvy přítomnosti 2021, Éric De Moulins-Beaufort
5 z 5

Neuvěřitelně čtivá zamyšlení nad situací církve v dnešní západní společnosti z pera předsedy francouzské biskupské konference. Témata: 1. Sexuální zneužívání v církvi, 2. Církev tváří v tvář výzvám doby, 3. Současné teologické a pastorační výzvy pro manželství a rodinu, 4. Proč se dnes stát knězem? Vždy jde přímo k jádru věci, vychází ze svých zkušeností, spousta zajímavých postřehů. Kniha, byť úvahová, je velice čtivá. Chtělo by se poznamenat: Kéž bychom i u nás někdy měli takového předsedu biskupské konference... "Chodit každou neděli na mši a brát to jako povinnost si představíme spíše než jít na stejné místo pro vlastní potěšení. V kostele lze potěšení najít (a opakuji, že i povinnost obnášela jistou část potěšení), ale vyžaduje to od každého velmi náročné vnitřní nasazení. Ve společnosti hojnosti jsme si zvykli na život v dostatku a bez utrpení. Z toho se můžeme jen radovat. Ale jakou naději v sobě ještě živit a proč bychom čekali na Spasitele shůry? Zrychlování času redukuje jednotlivce na roli výrobce a konzumenta. Jaké místo pak zůstává v našem životě pro ztišení, niternost, nebo reflexi?"... celý text


Veteráni v bitvách o duše - 2. díl

Veteráni v bitvách o duše - 2. díl 2003, Jiří Miček
4 z 5

Opět zajímavé (možná trochu škoda, že jen mužské :-)) a inspirativní osobnosti z řad salesiánského řádu - stejně jako v prvním díle. Nejvíc se mi líbil nejrozsáhlejší rozhovor s Beno Benešem, který jde víc "na hloubku" tím, že tam uvažuje i o svých chybách a pochybeních. Jinak opět neprofesionální vedení rozhovorů, jejich přepis a úprava do knihy. Tentokrát mi to vadilo méně, protože už jsem byla zvyklá z prvního dílu.... celý text


Mike a Lili

Mike a Lili 2018, Lenka Češková
ekniha 5 z 5

Souhlasím s tím, že kniha je na katolické prostředí dost odvážná, ale právě proto se mi dost líbila. Není to jen zbožné šustění papírem, ale opravdový život se všemi jeho problémy a složitostmi. Kniha mě vtáhla do děje a udržela mě tam několik dní. Byla to sice pro mě oddechovější četba, ale bylo osvěžující podívat se chvíli na svět očima mladých vysokoškoláků. I když tenhle žánr nevyhledávám, knihu jsem si dost užila. Dalším čtenářům doporučuji a autorce, kterou znám osobně, přeji hodně dalších úspěchů - třeba nejen s touto knihou.... celý text


Smrt si říká Engelchen

Smrt si říká Engelchen 1965, Ladislav Mňačko
5 z 5

Doporučuji nenechat se odradit tím, že se kniha objevuje v různých přehledech "doporučené četby". Je tam právem - je neuvěřitelně čtivá a napínavá, přitom se ale beletristicky drží skutečných historických událostí, které jsou pro nás významné a kterých už jsme - jako její současní čtenáři většinou nemohli být svědky. Vyplatí se na tyto události podívat očima různých postav knihy a spolu s autorem se zamyslet nad tím, jak k nám tyto události promlouvají dnes. Doporučuju číst české vydání z roku 2020, které obsahuje (kromě zcela nového překladu do češtiny) i autorovu předmluvu z roku 1990, ve které upozorňuje i na některé další souvislosti. Sice mě poněkud překvapily některé autorovy názory - třeba na odsun Němců, ale neodvažuju se ho soudit právě proto, že já "jsem na Ploštině nebyla". "Přemýšlel jsem o smyslu našeho nerovného boje. Jaký vlastně význam má to, co děláme? Je nás hrstka, třicet nezkušených mladých mužů. Zmůžeme něco proti dokonale organizované německé mašinérii? Pár tisíc ozbrojenců v této zemi přece nemůže ovlivnit výsledek války, neurychlí její konec ani o jediný den. Nikolaj nám říkával, že partyzán se oddílu vyplatí až po třetím mrtvém Němci. Partyzán, který nemá na pušce aspoň tři čárky, je pro hnutí pasivní silou. Nikolaj měl podobná hesla v oblibě, vyjadřoval svoje myšlenky v krystalických tvarech, v holých pravdách. Nedohodli jsme se spolu ani v otázce, co je vůči Němcům dovoleno z morálního hlediska. Copak oni nemají rodiny, ženy, děti? Je přece jen strašné je zabíjet. „Mrtvý Němec už nezabije žádného Čecha…,“ rozsoudil náš spor Nikolaj. Ovšemže naše činnost měla svoji váhu. Znervózňovala Němce, na cestách horami a průsmyky nebylo už jistoty. Dost Němců už padlo našimi zbraněmi, ukořistili jsme tisíce zbraní a vagóny munice, získali jsme důležité dokumenty, rozbili jsme nenahraditelné navigační a telekomunikační zařízení. Elektrické vedení jsme nadlouho vyřadili z provozu, poškodili jsme několik mostů a lokomotiv, u Strelenky leží na železničním náspu převrácený muniční vlak, u Lidečka druhý, desítky spálených motorových vozidel lemují okraje „našich“ cest. A naše ztráty jsou zatím minimální. Pět chlapců v Lipíně, čtyři padli za přestřelek. A ovšem mrtvý Nikolaj… A chlapec, který odešel ze stráže."... celý text


Den se již nachýlil

Den se již nachýlil 2019, Robert Sarah
3 z 5

Přečetla jsem hlavně z úcty k tomu, kdo mi knihu půjčil. Sama bych ji asi nečetla, i když mě překvapilo, že tam asi nebylo téměř nic, v čem bych s autorem zásadně nesouhlasila. Problémy vidím zhruba stejné, jen nesouhlasím v tom, jak je řešit. Tento "rozhovor" je spíš jakousi koláží citátů především Benedikta XVI. a některých dalších, především francouzsky mluvících autorů, občas proloženou nějakou úvahou autora. Na několika místech cituje i papeže Františka, toho ale velice poskrovnu. Otázky Nicolase Diata nejsou nijak zajímavé, spíš působí dojmem, jako by se kardinála ptal na to, o čem stejně ví, že chce mluvit. Jeden citát za vše: "Dovolte mi s něčím se vám svěřit. Jsem přesvědčen, že západní civilizace prožívá smrtelnou krizi. Dospěla na hranici sebedestruktivní nenávisti. Stejně jako v době pádu římské říše je všechno na cestě ke zničení, elity se starají jen o zvětšování luxusu svého každodenního života a lid se umrtvuje čím dál tím vulgárnějšími zábavami. Církev dnes stále ještě ochraňuje to, co je v člověku nejlidštějšího. Je strážkyní civilizace. To biskupové a světci v prvních staletích našeho letopočtu zachraňovali města ohrožená barbary. To mniši uchovali poklady antické literatury a filosofie."... celý text


Trojský lev - Ze zápisníku ředitele zoo

Trojský lev - Ze zápisníku ředitele zoo 2016, Miroslav Bobek
5 z 5

Moje první kniha Miroslava Bobka, výběr byl čistě náhodný. Jeho sloupky jsem nikdy před tím nečetla a byla jsem na ně docela zvědavá. A musím říct, že mě zaujaly i ty, které už jsou pět let staré. Všechny sloupky jsou doprovozeny obrázky a dozvíte se v nich jednak hodně o zvířatech (to asi lze od ředitele ZOO čekat), ale i o tom, co vše fungování ZOO obnáší a o tom, co je se zvířaty a s provozem ZOO volně spojeno. Miroslav Bobek třeba sbírá staré pohlednice, které se nějak vztahují k zoologickým zahradám. Kromě toho tu najdete třeba i příběh první české dámy, které se podařilo získat doktorský titul. PhDr. Marie Zdeňka Baborová-Čiháková získala na Filosofické fakultě doktorát z přírodních věd. Zaměřovala se na bezobratlé živočichy, zejména členovce. Nejsilnější jsou asi pasáže týkající se přímo zvířat a jejich ochrany. Můžete si tu vyhledat živočišný druh, který vymizel v roce vašeho narození (Miroslav Bobek nabízí přehled od roku 1930 a „neobsazený“ zůstal pouze rok 1946). Dále tu ale najdete i aktuální informace o špatném zacházení se zvířaty nebo jejich životním prostředím (protože to spolu úzce souvisí). U některých sloupků se lze dobře pobavit, dozvědět se různé zajímavosti, ale mnohé z nich taky vedou k zamyšlení nad tím, jaký je vlastně náš vztah ke zvířatům a k životnímu prostředí a jestli náhodou nemůžeme někde přiložit k dílu i svou ruku. Díky za to.... celý text


Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum

Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum 2016, Yves Bériault
4 z 5

Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů "Přervaný život". I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, "Boží svědek v propasti zla", kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault. V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu. Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“: "O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována: „Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“... celý text


Deník přátelství

Deník přátelství 2011, Wanda Półtawska
4 z 5

V knize Deník přátelství shromáždila Wanda Półtawská veškeré texty, které se nějak týkají jejího přátelství s knězem Karolem Wojtyłou. Někdy se snaží i vysvětlovat okolnosti a životní situace, aby byly texty lépe pochopitelné. Výsledkem je kniha značně rozsáhlá – přes 600 stran – a nesourodá. Je to tedy čtení spíše pro trpělivější čtenáře. Na druhou stranu to může být i výhoda: z bohatého množství různých textů si můžete vybrat to, co vyhovuje zrovna vám. Za sebe mohu říct, že jsem se na některých duchovních cestách s Wandou rozcházela – vycházím z jiného prostředí a mám jiné zkušenosti, ale vážila jsem si její upřímnosti a její úvahy pro mě byly inspirací k zamyšlení právě i tam, kde mám jinou zkušenost nebo názor. Taky je potřeba brát v úvahu, že její zápisky jsou místy už dost „staré“ – pokrývají zhruba období let 1962–2008. Kromě textu v knize najdeme i skeny původních dopisů otce Karola Wojtyly a fotografie – jak z rodinného alba Wandy Półtawské, tak především z jejích milovaných Běščad, tedy z míst, kde spolu s otcem Karolem Wojtyłou prožívali prázdninová putování v přírodě. Nebylo jistě jednoduché připravit tak rozsáhlou knihu a bohužel je to znát na častých překlepech a tiskových chybách, nad které je potřeba se povznést. Pokud najdete odvahu knihu otevřít, jsem přesvědčena, že v ní najdete inspiraci i pro svůj život. Osobnosti Wandy Poltawské i Karola Wojtyly (Jana Pavla II.) jsou pro mě velice inspirativní a tato kniha dává nahlédnout hluboko do jejich intimity - myšleno ale ne ve smyslu sexuálním, ale ve smyslu duchovního a vnitřního života. Děkuji za toto pozvání. "Vzpomínám si na každé slovo vyslovené v tomto lese a dotýká se mě, že jsem dosud nikdy neděkovala Bohu za víru, i když je to milost. Dneska jsem mluvila s nějakým chlapíkem, který sem přijel prosit o pomoc. V porovnání s tím, s čím se svěřoval, jsem viděla, jak snadná je moje víra, že je třeba za to být Bohu vděčná! Hodnotím víru jako nezasloužený dar a přemýšlím, jak to předat lidem. Jde to vůbec? Mám pocit, že tímto bivakováním začala nová etapa v mém životě, jiný rozměr. Jsem přetvořená! Chodím po lese, a i když se modlím, je to modlitba beze slov, protože nemohu najít správná slova. Žádná plně nevystihnou, co cítím! Modlím se úžasem, Bůh mi dovolil nazývat Ho Otcem a miluje jako Otec. Toto královské bivakování pod Cergowou je v mém životě bodem zlomu!"... celý text


Konec starých časů

Konec starých časů 2010, Jaroslav Žák
5 z 5

Komentář uživatelky Rihatama je plně vystihující. Co k tomu dodat? Jsem ráda, že jsem tuto knihu objevila - díky tomu, že byla načtena jako audiokniha Miroslavem Táborským. Jinak bych se k ní asi nedostala. Styl humoru mi neskutečně vyhovoval, často jsem se smála nahlas - ale zároveň mi běhal mráz po zádech při zjištění, čeho všeho jsou lidé schopni. Těším se na pokračování v díle "Na úsvitě nové doby". Díky panu Jaroslavu Žákovi za odvahu tyto knihy napsat navzdory všemu - zanechal tím velice důležité svědectví o době, kterou skutečně prožil a kterou já znám už jen z doslechu - v jeho podání se pro mě tyto události stávají mnohem plastičtější. V 1. vydání z roku 1991 z Chvojkova nakladatelství je jako bonus výborný doslov, kde Jaroslav Žák navíc popisuje své osobní zkušenosti s komunistickou mocí (v dopise ze 17. ledna 1954): „Nevím, jestli jsem už v minulých dopisech naznačil, jaká navštívení mě letos potkávají, počínaje strženým vodovodem a spáleným vedením až po národní a obvodní národní výbor, ale to ještě zdaleka nebyl vrchol pestrých příhod – prozatím nejdramatičtější událostí byl případ tří svalovců v tatraplánu, kteřížto atletičtí mužové mě odvezli do neznámého sídla (zavázavše mi cestou oči) a jiní páni, neméně zdatní, tam vedli se mnou dlouhé a poučné dialogy. Jsem člověk školený v detektivní literatuře, a tudíž jsem načerpal z tohoto dobrodružství mnoho pěkných námětů. Jak víte sám, nejcennější pro spisovatele je autopsie (tohle byla zároveň autopsina, protože při cestě zpátky, maje stále klapky na očích, sedl jsem si šoférovi na hlavu – zkrátka, když se někdo narodí humoristou, můžou s ním dělat cokoli, nakonec je to vždycky legrace) – prostě, přivoněl jsem si.“... celý text