Matematicka přečtené 585

O málo menší než andělé 2021, Marek Vácha

Cesta do Emauz 2004, Jan Čep

V tomto krátkém výboru představuje Mojmír Trávníček spisovatele Jana Čepa jako poutníka a cituje jeho vlastní slova: „O každém velikonočním pondělí putuji – v duchu a v srdci – do Emauz s Kleofášem a tím druhým učedníkem, což byl – jsem o tom přesvědčen – sám svatý Lukáš.“ (Před koncilní liturgickou reformou se četl úryvek z Lukášova evangelia o cesta do Emauz při mši svaté velikonočního pondělí.) Mojmír Trávníček vybral krátké úryvky z textů Jana Čepa, které se přímo vztahují k Velikonocům, a tím i k příběhu o cestě s Ježíšem do Emauz. Myslím, že stojí za to vydat se s texty Jana Čepa „proti proudu času“ – nejlépe o Velikonocích. Umí totiž vyprávět vskutku mistrně a pod povrchem běžných životních událostí a vjemů objevovat to skryté, zahalené – to, co emauzští učedníci uviděli, když Ježíše poznali při lámání chleba.... celý text

Winterbergova poslední cesta 2021, Jaroslav Rudiš

V roce 2021 jsem se v rámci festivalu "Meeting Brno" vydala na procházku po Brně se spisovatelem Jaroslavem Rudišem po stopách jeho knihy "Winterbergova poslední cesta". V té době byla kniha už vydaná v němčině a připravoval se k vydání její český překlad. Tato pouť s živým spisovatelem po konkrétních místech ve městě, ve kterém jsem studovala, mě motivovala si přečíst knihu, když v češtině vyšla, i když jsem z vyslechnutých úryvků věděla, že nepůjde o lehké čtení. Při čtení této knihy se vyplatí trochu trpělivosti. Ano, mnohé se tam opakuje. Na druhou stranu v těchto opakovaných pasážích a přesných citacích z baedekru Rakouska-Uherska z roku 1913 se dozvíte hodně o střední Evropě. Navíc žádné „opakování“ tu není bezúčelné, stejně jako detaily týkající se jídla, železnice a dalších okolností cesty. Vše se postupně skládá v jeden obraz, vše přispívá k poznání hlavních hrdinů. I když mi Winterberg se svými „výlevy“ taky občas už byl protivný, po dočtení musím uznat, že vše mělo v knize své místo. Tato kniha se zařadí k těm nemnoha beletristickým knihám, které bych si ráda někdy přečetla ještě jednou – a už teď jsem přesvědčena, že při dalším čtení bych v ní našla další zajímavé významy a souvislosti. Děkuji Jaroslavu Rudišovi za pozvání na tuto zvláštní „jízdu“ střední Evropou, které jsem ráda přijala. „Co jste dělal za války?“ „Maloval jsem.“ „Jasně.“ „Opravdu, bohužel ne tak dobře jako Václav Sochor. A proto jsem také musel dělat to, co se tak ve válce dělá.“ „A co?“ „Kopat hroby.“ „A kde jste maloval?“ „To je jedno.“ „Hm.“ „Za války jsem se stal strojvůdcem.“ „Strojvůdcem, co kopal hroby?“ „Ano, i to jsem musel dělat. Za války bylo jedno, že mám slabé oči. Dělal jsem strojvůdce rychlodráhy.“ „V Berlíně.“ „Ne.“ „Tak kde?“ „Na tom nezáleží.“ „Ale Lenka, Lenka přece byla…“ „Ano… Já Lenku miloval.“ „A Angličana.“ „To s tím nemá nic společného. Nechte mě.“ „Teda, chci říct…“ „Nechte mě.“ „… vážně to není jednoduchý.“ Winterberg mlčel a mně bylo zase trochu mdlo a musel jsem otevřít okno."... celý text

Ve stínu Všemocného: Pravdivý příběh františkána mezi nacisty 2021, Gereon Goldmann

Ve své knize líčí Gereon Goldmann své osudy především v době druhé světové války a následného pobytu v zajateckých táborech, v letech 1939–1947. Jeho zážitky z tohoto období jsou velice pestré, prostoupené vírou a navíc o nich umí i výborně čtivě vyprávět. Je možná škoda, že se k nám jeho svědectví dostává až teď, osmnáct let po jeho smrti, ale i tak může rozšířit náš pohled na druhou světovou válku a může nám pomoci pochopit a překonávat předsudečné rozdělení na „ty dobré“ a „ty zlé“ ve válce. Kromě rozšíření pohledu na druhou světovou válku, které považuji za klíčové, mě na knize zaujaly ještě dvě věci. Jednak obrovská síla modliteb řeholních sester, kterou Gereon sám na sobě poznal a později s nimi i na mnohém spolupracoval a mnohých věcí se mu podařilo touto cestou dosáhnout. Jednak jeho jednoznačný důraz na vzdělání: když měl chvíli času, tak studoval (a to dokonce i v průběhu války), když mohl samostatně působit v zajateckém táboře, kladl velký důraz na vzdělání ve víře a založil tam jakýsi institut, na kterém mohli zajatci studovat. V obojím bychom se od něj mohli inspirovat i dnes, v časech mnohem klidnějších, kdy máme více prostoru jeho myšlenky uskutečňovat.... celý text

Židovské anekdoty 2018, Karel Poláček

Humor je kořením života – a toto koření potřebujeme především v neradostných obdobích svého vlastního života. Skrze anekdoty také můžeme lépe poznávat svět Židů. A skrze setkání s životem a vírou jiných lidí a skrze nadsázku, která je v anekdotách vždy přítomná, se také můžeme zamyslet nad svým vlastním životem, nad svými radostmi a starostmi. Velice se mi líbilo nové vydání nakladatelství XYZ z roku 2018. Děkuji za tento nakladatelský počin - především za odvahu vydat anekdoty už téměř sto let staré (časopisecky vycházely v letech 1927–1930!). Nevím, jestli bych se k nim jinak dostala. Líbila se mi velice i grafická úprava nového vydání, ta byla opravdu povedená. "Vyptává se mladý žid učeného profesora ze židovské školy na různé záhady náboženské a je mu divná jedna věc: „Jak to přijde, že rabín má děti? Vždyť přece nedělá nic jiného, než studuje písma.“ „To ti mohu říct. Večer, když studuje a je už moc unaven, přistoupí k němu čtyřicet tisíc andělů. Dva tisíce z nich ho vezmou za hlavu, dva tisíce za nohy, dva tisíce za ruce a pak ho odnesou do postele k jeho manželce.“ „A co těch ostatních čtyřiatřicet tisíc andělů?“ „Ti ho zas musejí tahat z postele ven.“... celý text

Jeden německý život 2017, Thore D. Hansen

Celkově zajímavější mi přišlo to, o čem paní Pomselová nemluví, než to, o čem mluví. Co se týká její profese, „nechlubí“ se ničím, co se v rámci své práce dozvěděla o nacistických aktivitách. V době, kdy ještě neexistovala moderní digitální technika a mnohé citlivé zprávy zapisovaly nebo opisovaly právě sekretářky, se zdráhám uvěřit, že by to nebylo vůbec nic. (I když lze připustit, že nevěděla o všem a v plném rozsahu.) Ještě zajímavější je to v osobním životě: až v doslovu je uvedeno, že Brunhilde Pomselová počala dítě a podstoupila potrat, který jí byl doporučen lékařem, protože by těhotenství ohrožovalo její vlastní zdraví. Ve své výpovědi se nezmiňuje ani slovem o muži, s kterým dítě počala, ani o těhotenství, ani o potratu. S Gottfriedem Kirchbachem se Brunhilde seznámila v roce 1936. Byl poloviční žid a vztahovaly se na něj nacistické rasové zákony. Před pronásledováním odjel do Amsterodamu, Brunhilde byla připravená ho následovat, ale on chtěl nejdřív vytvořit podmínky pro zaopatření rodiny. Několikrát ho ještě v Amsterodamu navštívila, ale po vypuknutí války už ho neviděla. Gottfried Kirchbach zemřel v Amsterodamu v roce 1942. Význam svědectví Brunhilde Pomselové dobře vystihuje redaktor Thore D. Hansen v doslovu: "Dík zasluhuje dobová svědkyně Brunhilde Pomselová za svá stanoviska. Umožnila nám, abychom její neobvyklý životopis uspořádali a uchovali pro nebezpečnou současnost. Její vzpomínky i rozpory mohou být poučením pro nás všechny, neboť svoboda a demokracie dnes potřebují angažovanost a maximální pozornost." A ještě krátký citát přímo paní Brunhilde: "Ale mě to tenkrát nezajímalo. Pro mě šel život jednoduše dál. A taky jsem ještě pracovala pro doktora Goldberga. Tedy, jemu jsem to samozřejmě neřekla, že jsem byla 30. ledna provolávat slávu Hitlerovi. To jsem neudělala, na to jsem byla zase natolik taktní, abych tomu nebohému Židovi neublížila. To se prostě nedělá. Bylo to všechno trochu rozporné. Ale já jsem to tenkrát nebrala tak vážně. Tyhle věci mě absolutně nezajímaly. Byla jsem tenkrát mladá, zamilovaná dívka. A už je to taky dávno. Už se do toho neumím zpětně přenést. Tenkrát do toho člověk sklouzl úplně snadno."... celý text

Svátost smíření ve světle Ducha svatého 2022, Josef Prokeš

Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné 2021, Alexandr Mitrofanov

Ve své knize se Alexandr Mitrofanov snaží o jakýsi svůj celistvý pohled na Rusko, s cílem přiblížit ho a hlavně mentalitu tamějších lidí českým čtenářům. Činí tak ale dost subjektivně, a tak vzniká jakási „mozaika“ různých pohledů na Rusko. Pro mě, jako pro člověka, který dění v Rusku nijak soustavně nesleduje, byla kniha velice cenná. Alexandr Mitrofanov se věnuje dějinám Ruska ve 20. století, občas zabrousí i do starších ruských dějin, snaží se ale zaměřit na ruskou současnost. Nejpodrobněji se věnuje kauze Alexeje Navalného. Zároveň tu ale najdeme ale i jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v Rusku a mnoho odkazů na ruské filmy a literaturu. Z násilí a krutostí, které se v Rusku nejen odehrály a odehrávaly, ale i z těch, které se odehrávají v současnosti, se mi občas dělalo až fyzicky špatně. Bylo by dobré, kdyby si i naši vrcholní představitelé uvědomili, že podle Ruska opravdu není dobré „stabilizovat náš stát“. I když je četba knihy poměrně neradostná a skýtá málo naděje jak samotným Rusům, tak i nám, pokud bychom se chtěli Rusku v čemkoliv podobat nebo připodobňovat, myslím, že je taková kniha potřebná. Před realitou bychom neměli zavírat oči a měli bychom ji umět poznávat takovou, jaká je. Alexandr Mitrofanov nás k tomu zve, svým osobitým způsobem. Zcela nevědomky jsem se četbou této knihy nechtíc "připravila" na události přelomu února a března 2022 v Evropě. Lépe díky ní chápu, kde má současná agrese Ruska kořeny - právě proto, že ji ani v nejmenším neschvaluju, považuju pro nás v Evropě za důležité snažit se ji pochopit a klást jí patřičný odpor. "Ostatní by si mohli pamatovat slova ruského filozofa Petra Čaadajeva (1794–1856): „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“... celý text

Poselství hor 2018, Reinhold Stecher

Úvahy Reinholda Stechera jsou velice svěží, plné obdivu ke stvoření i úžasných postřehů o životě přirozeném i o tom nadpřirozeném. Stojí za to o nich v klidu rozjímat. Líbila se mi i celková úprava knihy. Ilustrace, které pro české vydání připravila Markéta Žižkovská, text výborně doplňují. Tato drobná kniha se tak může stát i krásným dárkem pro někoho blízkého – nejlépe pro milovníka přírody. "Těmito vymoženostmi nedotčená hora tak trochu dohání, co svět blahobytu zanedbal v naší formaci. Pomáhá nám tolerovat frustraci, dokázat vzdát se příjemného pro vyšší cíl. Na horské túře máme příležitost procvičit se ve zdravém životním zákonu odříkání a oběti. Hora je nepohodlná. Také touto vlastností nás posunuje do Boží náruče. Bůh pravdy byl odjakživa nepohodlný. My lidé se sice pokoušíme vyrobit si „milého Boha za nulový tarif“, který by poskytoval servis duším zdarma, jenže tím obelháváme sami sebe. Bůh Bible nezná nulový tarif."... celý text

Evangelium podle Jóba 2017, Daniel Pastirčák

Knihu jsem četla na doporučení a času stráveného s ní nelituji. Motivovala mě znovu si pozorně přečíst biblickou knihu Jób. Doporučit ji mohu ne odborníkům, ale běžným lidem, kteří se chtějí nad textem knihy znovu zamyslet a promýšlet ho do hloubky – kniha má úctyhodných 360 stran velkého formátu. "Elíhúovo odsouzení prozrazuje jistou míru zlomyslnosti, kterou jsme v obviněních Jóbových přátel nezaslechli. Dopřál by Jóbovi ještě více trápení, než se mu dosud dostalo. Elíhúovu zdánlivou zlomyslnost však vnímám spíš jako lásku postavenou na hlavu. Ten mladý muž si zbožného Jóba zamiloval natolik, že by nyní dal všechno za to, aby se zmatený stařec ze své bludné cesty vrátil. Pokud mu dosavadní utrpení nepomohlo, ať tedy trpí více, dokud se nezlomí a neodvrátí od svého odpadlictví. Tato despotická tvrdost pramení ze srdce ovládaného náruživostí dvou lásek, lásky k Bohu a lásky k nešťastnému zbloudilci. Láska k člověku bez empatie, bez vědomí vlastní křehkosti, i láska k Bohu bez zlomenosti, bez vědomí relativnosti všech zbožných názorů, zrazují samy sebe a stávají se svým vlastním opakem. Co se zrodilo ze zaslepené horlivosti srdce, srdce zatvrzuje a mění na kámen."... celý text

Vánoční tajemství 2013, Edita Stein (p)

Stručné, ale krásné. Autorce se podařilo říci hodně nejen o tajemství Vánoc, ale i o tajemství konverze - tedy o vstoupení do vztahu s Bohem, které sama prožila: "Člověk musí od jedné takové hodiny žít k druhé tak, aby byl schopen ji druhý den opět prožít. Už není možné „jen tak si žít“, byť i dočasně. Člověk nemůže pominout mínění toho, s kým se denně stýká. Dokonce – i když není proneseno jediné slovo – cítíme, jak se k nám druzí stavějí. Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak je tomu také při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk před tím se sebou vcelku spokojený, bude tomu nyní jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit. A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec také snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpíná našim silám. Je to dlouhá cesta od spokojenosti se sebou samým, kterou pociťuje „dobrý katolík“, jenž „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., jinak však dělá to, co se mu zachce, až k životu v Boží ruce a z Boží ruky, v prostotě dítěte a v pokoře celníka. Kdo však na ni jednou vykročí, už se nevrátí zpátky."... celý text

Virus, ze kterého šílíme 2020, Bernard-Henri Lévy

Esej rozhněvaného filozofa (až teď se dívám, že jsem si nedopatřením vypůjčila formulaci jednoho z mých oblíbených uživatelů, ale přiléhavější pojmenování mě opravdu nenapadá), napsaná ve zmatku první koronavirové vlny. Brání například hodnotu lidského života: "To představuje radikální rozchod s tím, co se nám po celá staletí usilovně snaží říct veškerá moudrost světa, nejen ta židovská: že život není životem, když je jenom život… Taková byla lekce starých Řeků. Filozofové všech směrů, od Platóna až po Aristotela, od stoiků až po epikurejce, ba i kyniky (ani Diogenes, který vyjel na Alexandra Makedonského: „Odstup mi ze slunce!“, si ve svém sudu nežil jenom pro sebe), učili, že život nestojí za nic, když neusiluje o „dobrý život“. Byl to i názor Friedricha Nietzcheho, jinak velkého kritika řecké filozofie, se kterou se nicméně shodl na tom, že život nikdy není jen to, že je, a že pokud nemíří k něčemu jinému, pokud neusiluje o velký život, pokud okénka a vrátka svého těla neotevře dokořán inteligenci jiných lidí a věcí, tak si nezaslouží být nazýván životem. Je to moudrost všech filozofií, opravdu všech. Rozcházejí se v názorech na všechno, snad kromě jediného: že lidství není nikdy jen identita sama o sobě a pro sebe, nikdy je nelze redukovat jen na sebe sama – a že má trvalý charakter pouze tehdy, když opustí stav izolace a uzavřenosti, který představuje život v okamžiku zrození. Toho dosahuje konáním, pozorováním, spinozovskou snahou o zvýšení síly svého bytí anebo třeba políbením od Boha. Je to poselství každého lidského dobrodružství. Je to poselství umění. Je to poselství literatury, která je podle Sartra hledáním „široké cesty“, na níž se v oslepujícím světle města, davu i světa odhalí naše nejintimnější jádro, až po Becketta, vypravěče lidstva ve stavu zoufalého uzavření, který Čekání na Godota uvádí slovy: „Venkovská cesta. Strom…“ Ta současná epidemie paniky zvedá hlavu právě proti tomuto všemu, proti výkřiku „dejte nám konečně cestu!“, kterým se myslící a mluvící lidské pokolení ozývá od doby, co existují knihy. Vypíná se na paličkách viru, co zešílel a ze kterého lidi začínají šílet, nafouklá jako jako obrovská socha Baala na náměstích našich vymetených měst." Za mě stojí za pozornost i za promýšelní. Oceňuji také velice zdařilou grafickou (i redakční) úpravu knihy - díky nakladatelství Kalich.... celý text

Malomocný král 1958, Zofia Kossak-Szczucka

Myslím, že tato kniha Zofji Kossakové je stále aktuální - už téměř sto let po jejím prvním vydání. Jednak se s ní můžeme lépe vžít do historických událostí v době jeruzalémského království, jednak se s ní můžeme „procházet“ po místech, která jsou pro křesťany dodnes velice důležitá. A stále aktuální jsou i úvahy o smyslu království, příp. o světské moci církve, o tom, jestli křesťané mohou sdílet s lidmi jiného vyznání jeden modlitební prostor, nebo o tom, jakým svědectvím jsou křesťané pro další lidi. "A sultán, váhající mezi myšlenkami vštípenými mu starým vychovatelem, a tím, co říkala skutečnost, otálel s vypovězením války Frankům. Raději by napřed poznal lépe jejich víru, aby rozřešil jednou provždycky pochybnosti. Neklid mudrce, toužícího po nejlepší formě, jak dosáhnout Boha, převládl rozhořčení vladaře. U vědomí početní převahy i moci, lhostejný k stálým přepadům a nesmyslným výbojům baronů, klidně vyčkával v nevelké vzdálenosti od hranic Damašku jako velký, plavý lev, rozmýšlející se, má-li skočit na kořist, nebo má-li jí dovolit ještě žít. Zvědavě naslouchal všem zprávám o jeruzalémském dvoře. Přinášeli je ochotně Arméni, udržující přátelský poměr k oběma stranám. Zprávy, které přinášeli, nebyly povzbuzující. Král i královna jsou proslulí krásou. Je to jediná dobrá věc, již možno o nich povědět. Královna myslí jenom na pletky a zábavy. Král nemá vlastní vůli ani mínění. Je povolným nástrojem v ruce templářského velmistra. Velmistr nyní získal čelné postavení ve státě. „Běda v takovém případě království!“ pravil Saladin, když to slyšel. Znal z doslechu Gerarda de Ridefort."... celý text

Deset kroků k radosti 2020, Max Kašparů (p)

Poppy Borůvková - Poprask na Akademii 2018, Jennifer K. Brown

Šum z pěn 2005, Max Kašparů (p)

Ačkoliv kněze Maxe Kašparů považuji za inspirativní osobnost už dlouho a četla jsem několik knih od něj i o něm, dlouho jsem netušila, že je i básníkem. Až mi jeden z mých přátel půjčil tuto jeho starší knihu, která obsahuje krátké myšlenky Maxe Kašparů, formálně podobné básním. Jsou roztříděné do několika oddílů: Pěna z mezilidských vztahů, Pěna z duchovního života, Pěna z psychologie, Pěna z teologie a Pěna z poezie. Líbily se mi všechny, až na "Pěnu z poezie", ta už mi jaksi "nesedla". Pojmenováním „pěna“ má Max Kašparů na mysli to, co bylo sebráno z povrchu těchto oborů (přestože to v sobě může nést i obsah hlubiny). Tato pěna vyšumí, když se jí četbou dotkneme. Kniha pro mě byla dobrým zastavením na mnoha životních křižovatkách a průvodcem v každodenním rozhodování. Malý formát knihy umožňuje nosit ji u sebe déle a mnohé texty a myšlenky víckrát promýšlet. Není potřeba s autorem souhlasit, ale může být dobré vydat se s ním na společnou cestu přemýšlení o tom, jak žijeme svůj život. "Varujme se dvou nemocí: Zaprvé se neporovnávejme s druhými. Vzhledem k našim kladům vyjdou oni jako horší a před jejich přednostmi chytíme komplex méněcennosti. Zadruhé neodvozujme svoji hodnotu od výkonu. Vždyť sama lidská duše má vždy a za všech okolností nevyčíslitelnou cenu. Cenu Kristovy krve."... celý text

Nežít se lží 1974, Alexandr Isajevič Solženicyn

Myslím, že bychom si měli vážit svobody v této době takovéto texty svobodně číst a svobodně o nich přemýšlet. Krátká úvaha ruského spisovatele Alexandra Solženicyna s názvem "Nežít se lží" v době napsání oficiálně vyjít nemohla ani v SSSR, ani v ČSSR. Vyšla tedy v roce 1974 v ruštině v Paříži a ve stejném roce v češtině v nakladatelství Konfrontation Verlag v Zürichu. Já jsem se k této jeho úvaze dostala až teď a musím říct, že mě až překvapila svou stálou aktuálností. Ono totiž „nežít se lží“ vyžaduje odvahu v každé době, jen se liší to, jak velké oběti musí tomuto životnímu postoji člověk přinášet. Zaujala mě i úvaha Alexandra Solženicyna, že tato „zdánlivá maličkost“ sama o sobě stačí ke zničení totalitního systému, aniž by mu lidé museli klást jakýkoliv aktivní odpor. Pokud nebudou lži sami „přiživovat“ a šířit“, totalitní systém jakéhokoliv ražení začne ztrácet „půdu pod nohama“. Ta totiž nikdy není příliš pevná, když je založena na lži. A ještě jedna zajímavost: byť má text jen několik málo stránek, vzpomíná v něm Alexandr Soženicyn i ruskou okupaci v roce 1968 - a dává Čechoslováky za vzor statečnosti. "Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy."... celý text

Šikmý kostel 2 2021, Karin Lednická

Mnohé už tady bylo řečeno velice výstižně přede mnou - obzvlášť se mi líbil komentář mého oblíbeného uživatele mirektrubak - takže jen pár drobných postřehů a jedna citace z knihy pro ty, kdo zatím ještě váhají, jestli si ji přečíst: V tomto díle už hodně ustupuje do pozadí kostel, který dal trilogii jméno (přestože v prvním díle se čas od času přímo tento kostel objevoval jako místo děje). Samozřejmě to nevadí, autorka se o to víc zaměřuje na vybrané postavy - i v případech, kdy z tohoto kraje odešly - dobrovolně, či nedobrovolně, na dlouhou či krátkou dobu. I to je zajímavé sledovat. Tento díl je asi o mnoho tragičtější než první a zdá se, že tu toho na jednu rodinu dopadá místy už příliš - i ve všeobecně těžkých časech a při všech osobních starostech prožívají ale postavy Karin Lednické okamžiky prosté radosti. Ocenila jsem zejména to, že autorka dokáže velice čtivou formou dostat ke čtenářům mnohé historické události už téměř zapomenuté - jako např. životickou tragédii, o které napsala kromě beletrie i odbornou knihu, která má vyjít tento rok. Kromě toho, že je tato její série hodně komerčně úspěšná, věnuje se Karin Lednická problematice tohoto regionu i dál - i tam, kde už jí to žádný "zisk" nepřináší. Autorka se snaží vycházet ze svědectví pamětníků a žádné ze stran různých sporů (především nárostnostních) nestranit – vždy hledá lidi i s jejich slabostmi i silnými stránkami a jejich příběhy. A na závěr - to, co mě v tomto díle oslovilo asi nejvíc: Ve svých těžkých životních okolnostech nezbývá postavám Šikmého kostela než hledat naději – často tápavě, ale přece jen hledat: "Čím jsme se všichni tolik provinili, že v tomhle musíme žít a umírat? Pane, zastav to už, prosí každý večer při modlitbě. Snažně tě prosím, vrať nám, co jsme měli, a my ti za to budeme vděční, vděčnější než kdy dřív. Dopřej nám návrat těch, které odvlekli. A dej lehkého spočinutí těm, které sis povolal k sobě. Jen už nevolej další, snažně tě prosím, nepovolávej už k sobě další. Vstane od stolu a jde k zásuvce, kde si schovává fotografie. Nemusí se jimi prohrabávat; ta, kterou hledá, je hned nahoře. Často se teď na ni dívá. „Podívejte,“ podá fotografii Emilii Zaleské. „Tady jsem s Fankou těsně před začátkem války. Musely jsme se tenkrát tajně scházet na tržišti, protože Tomek by jí to nedovolil. A možná teď za to pykáme. Že jsme se ani my sami neuměli domluvit. Že jsme si neuměli navzájem odpustit.“ Emilie si fotografii vezme a pozorně si ji prohlíží. Pak ji beze slova vrátí Barce. „Budu se za duši vašeho muže modlit,“ řekne Barka. Pak zvedne ruku s fotografií: „Za jejich návrat se modlím každý den.“ „To já taky,“ vydechne Emilie. „Jen jsem chtěla… Modlete se i za Wojtka. Myslím, že se připletl k partyzánům.“... celý text

Školák Kája Mařík 7. díl 2016, Felix Háj (p)

Oproti prvním knihám série opravdu už dost slabé. Různé sesbírané epizody všemožných lidí, o malém Kájovi je toho poměrně málo. A přísnost, s kterou se velký Kája chová k malému Kájovi, vzbuzuje až soucit...... celý text

Exotova abeceda 2021, Ladislav Heryán