Matematicka přečtené 585

Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie 2022, Karin Lednická

Vážím si paní Karin Lednické, že kromě psaní bestsellerů věnovala svůj čas i této knize, u které je předem jasné, že takovým "trhákem" nebude. Těší mě, že byť ji psaní v posledních letech živí, "nestouplo jí do hlavy" a přemýšlí i nad společenským dopadem své činnosti. Svým jménem tak má možnost zpropagovat tragédii, která je téměř zapomenuta určitě neprávem. Střídání jasně oddělených beletristických a faktografických částí a obrazové přílohy mi vyhovovalo. Kniha je čtivá a přehledná, navíc je i velice kvalitně zpracovaná. Nápadité obálce vévodí 36 perforovaných děr – tedy určitých „bílých míst“, která zůstala po každé oběti životické tragédie. Červená barva na ořízce stránek má také jasnou symboliku. Myslím si, že vydáním této knihy Karin Lednická udělala hodně pro naši historickou paměť a jsem jí za to vděčná. Podařilo se jí zachytit svědectví pamětníků často opravdu „za pět minut dvanáct“. Pamětníci pomalu odcházejí a o to důležitější bude na tuto tragédii nezapomínat. Její tragické následky jsou součástí historie mnohých rodin, obce Životice, tamějšího kraje, ale i celé naší republiky. A nezbývá než se připojit k přání Karin Lednické, které uvádí v samotném závěru svého doslovu ke knize: "Na závěr si dovolím vyslovit přáni. Chtěla bych, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách, aby muzeum bylo otevřeno více než jeden pracovní den v týdnu, aby pomníčky zavražděných nebyly skryty mezi náletovými dřevinami nebo ohrožovány plánovanou výstavbou. Stručně řečeno, aby se vzpomínka na tuto tragédii uchovávala s vážností a úctou, kterou si nepochybně zaslouží."... celý text

Stýskání zažehnáno 2017, Soňa Červená

Literárně je to ještě o něco slabší než předchozí díl "Stýskání zakázáno". Něco ve stylu: "Co vidím, když se podívám do svých diářů z předchozích cca 25 let." U většiny lidí by to byla hrozná nuda a pro ty, které nijak nezajímá osobnost a život Soni Červené, to asi taky nuda bude. Pro mě ale bylo dobrodružstvím sledovat činnost Soni Červené poté, co se konečně po mnoha peripetiích přesunula na stáří do Prahy. To, že se jí tady podařilo iniciovat vznik nových oper "Toufar", "Zítra se bude...", scénického koncertu "Nádech věčnosti" a dalších zajímavých počinů - umělecky i obsahově, považuji skutečně za zázraky. Mnohé z toho by nebylo, kdyby na začátku nebylo ono magické: "Soňa Červená si přála..." Na osobnost Soni Červené jsem narazila až v souvislosti s jedním z jejích projektů v Česku - s koncertem "Nádech věčnosti" o sv. Ludmile. A chystám se o Soně Červené dozvědět ještě víc z knih, filmů a filmových záznamů jejích oper. Je to krásné dobrodružství a jsem ráda, že tu Soňu Červenou máme.... celý text

Stýskání zakázáno - Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu 2014, Soňa Červená

Není to zrovna literárně vybroušené, Soňa Červená vypráví o svém životě prostě a bez příkras. Ale její životní příběh je nadmíru zajímavý. To, jak ztratila (a v jednom případě opět na čas nalezla) své tři "otce" a poté i své tři partnery, je vskutku dobrodružné. Člověk si uvědomí, že ani lidé úspěšní (a právem) to často nemají jednoduché a že by s nimi vlastně ani na chvíli neměnil. Její oddanost opeře a divadlu ji mnohokrát stála mnoho, ale právě díky ní se dostala tam, kde je dnes. Podobně jako milary jsem na její osobnost narazila až v souvislosti s jedním z jejích projektů v Česku - u mě až s koncertem "Nádech věčnosti" o sv. Ludmile. A stejně jako ona se o ní chystám dozvědět ještě víc z knih, filmů a filmových záznamů jejích oper. Je to krásné dobrodružství a jsem ráda, že tu Soňu Červenou máme.... celý text

Opravdová láska 1997, Robert Fulghum

Příběhy jsou to kratičké, ale často zachycují nejdůležitější životní okamžiky těch, kdo je vyprávějí. Vyprávěné jsou s americkou otevřeností a upřímností. Nejsem si jistá, jestli by u nás taková sbírka mohla vzniknout, ale o to ani tak nejde. Každý většinou máme nějaký ten svůj příběh „opravdové lásky“. Tato kniha nám dává příležitost naslouchat – podle doporučení autora raději po malých dávkách –, promýšlet jednotlivé příběhy a v jejich světle se zamyslet i nad svými zážitky nebo zážitky našich blízkých. A k tomu si myslím, že nás Robert Fulghum vyzývá celou svou tvorbou – abychom si uvědomovali, jaké sny v životě máme a dělali pro jejich splnění to, co je v našich silách.... celý text

Holka se sílícím hlasem 2021, Abi Daré

„Nejsem tak silná jako ty, Khadijo. Nemůžu narodit dítě, když mám tak málo roky.“ Tohle říká čtrnáctiletá Nigerijka Adunni v začátku románu britské autorky pocházející z Nigérie. Adunni je vystižená i jazykem, kterým mluví - podobně jako třeba ve slavném románu "Barva nachu". Zvykla jsem si na to rychle a román mě strhl. S Adunni jsem se ztotožnila velice snadno, protože jsem taky toužila studovat navzdory všemu a stát se učitelkou. Vzhledem k tomu, kdy a kde jsem se narodila, byl ale můj "boj" podstatně jednodušší. O to víc si vážím Adunni a jí podobných dívek a tahle kniha pro mě je a zůstane srdeční záležitostí. "Fakt: Studie z roku 2003, která zahrnovala 65 států, zjistila, že nejšťastnější a nejoptimističtější lidé na světě žijí v Nigérii."... celý text

Myslící srdce 2007, Etty Hillesum

„Tady je všechno nepopsatelné, klaunsky šílené a smutné.“ Tak popisuje v jednom ze svých posledních dopisů Etty Hillesum, ani ne třicetiletá žena, atmosféru v holandském koncentračním táboře Westerbrok. Tváří v tvář válečnému běsnění se Etty čím dál tím více solidarizuje se svým národem a v utrpení svém i svých bližních, které také velice intenzivně vnímá, hledá útěchu v živém vztahu s křesťanským Bohem, v kterého nedávno uvěřila. Její nadšení konvertitky je až nakažlivé, na druhou stranu nenabízí nějaké snadné instantní návody a nezastírá, že život s Bohem je v mnohém i náročný. Poté, co jsem přečetla Ettyiny deníky a jednu knihu o ní, dostala jsem se konečně i k výboru z jejích dopisů. Začala jsem ho číst - příznačně - cestou do Osvětimi. Je věčná škoda, že v 2. světové válce zemřeli takoví lidé, jako byla Etty, ale možná k nám díky tomu její svědectví naléhavěji doléhá - kéž by! "Po této noci jsem v jednom okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsem si uvědomila, že lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo i zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím. Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno. Že slova a představy nejsou dostačující pro noci jako tahle, jsem vám už mnohokrát psala. Přesto se musím pokusit něco vám napsat, člověk se stále cítí být od hlavy až k patě součástí židovské historie, a také má někdy potřebu být malým hlasem. Musíme se přece vzájemně informovat o tom, co se v různých koutech tohoto světa děje, každý musí přispět jedním kamínkem, aby po válce byla mozaika celého světa doplněná."... celý text

Smrt na kůru 2022, Dalibor Vácha

Po přečtení knihy jsem ještě více naplněna obdivem k hrdinům knihy a spolu s autorem „zůstávám zaraženě sedět a nevěřím tomu, jakého hrdinství byli naši předkové schopni a jakou oběť ochotni podstoupit“. A netýká se to jen vojáků, ale husté sítě těch, kdo jim pomáhali – poskytovali ubytování, sháněli oblečení a jídlo v náročné situaci přídělového systému. Ale myslím, že zůstat sedět je málo. Jejich příběh nás vyzývá k tomu v něčem je následovat. Nejsme sice vojáci a nespácháme atentát na říšského protektora, ale ve svých denních rozhodnutích se můžeme zachovat statečně a čestně a v mnohém taky můžeme „bojovat za republiku“. Naše republika to potřebuje – a nejen od vojáků, ale i od „prostých“ občanů. "Opálka cítil tupý tlak v žaludku a ve střevech. Strach. Co jiného by to mohlo být? Strach. Strach z konce. Strach ze smrti. Adolf Opálka si o sobě vždycky myslel, že je optimista. Tady nic optimistického neviděl. Přesto… přesto necítil smutek ani lítost. Nevrátil by jedinou vteřinu z cesty, která mířila, jak nyní viděl, rovnou na kůr kostela v Resslově ulici. Nevrátil by nic. Žádné rozhodnutí by neučinil jinak. Nikdy by nezůstal doma v Řešicích za pecí, nikdy by neodmítl odejít a bojovat za okupovanou, rozdělenou vlast. Bojuješ a umřeš tady za republiku. Jenže co je ta republika? Vystřelil dvě rány proti frickovi, který až příliš vystrkoval hlavu. Trefil? Těžko říci. Nebude se přece nahýbat z kůru, aby se přesvědčil, jakou má mušku. A žádný rozhodčí, který by hlásil zásahy, tady také nebyl. Pro republiku. Za svobodu. Samé nehmatatelné věci. Samé věci, které si člověk dokáže představit jen velmi těžko, ale snadno pro ně zemře. Opálka přebil pistoli. Pár nábojů."... celý text

Každodenné zamyslenia 1995, Anton Srholec

Anton Srholec umí ve svých krátkých zamyšleních nadchnout pro víru a pro život z víry. Jeho drobná knížečka může být tedy podnětem k zamyšlení a k následnému uvádění do života nejen pro křesťany, ale i pro všechny „lidi dobré vůle“: "V Magdale bolo veľa mužov, ale ani jeden nebol hoden veľkej lásky. Ježiš náročnej žene ukázal cestu do celkom nového světa. Aj dnes má takú silu, že nás dvihá do vyššej roviny, kde člověk nájde trvalú a čistú jednotu s milovaným. Ukazuje nám trvalé hodnoty, které človeka oslobozujú a prebúdzajú v ňom novú energiu. Duchovný dar robí človeka človekom. Kde chýba, telo je bezmocné. Každý móže prežiť najväčšie šťastie, ak sa stane darom, a je schopný prijať veľký dar, ak vo vzájomnom obdarovaní je Boh a keď sa rešpektuje jeho zákon."... celý text

Transsrdeční magistrála 2017, Radovan Voříšek

Poezie Radovana Voříška je mému srdci neskutečně blízká. Jsem ráda, že jsem na jeho jméno kdysi před lety náhodou narazila, na doporučení jedné kamarádky. Od té doby jsem přečetla všechny jeho sbírky a tato je mou nejoblíbenější. Určitě doporučuji. Modlitba Jeremiášova Přes holá návrší žene se pláč Zorejte úhor nesejte do trní Ztratili stezku kudy a nač Neschopni opustit činy co poskvrní Navrať se odpadlý navrať se toulavá Vzpomeňte dnů kdy pevní jste stáli Vždyť jsem váš Bůh věrný vám zůstávám Protřete oči dlouho jste spali... celý text

Naše politická kaše 2006, Zdeňka Ortová

Humor, který je nadčasový. Mám ráda karikatury pana Kemela. Aforismy Zdeňky Ortové jsem neznala a musím uznat, že občas "trefila hřebíček na hlavičku": "I kdybychom padli všici, vstanou noví daňoví poplatníci." "Když se lišejník změní v kompas - jsi v lese. Když se kompas změní v korouhvičku - jsi v politice. Když se korouhvička změní v lišejník - jsi v..." "Volič, který nechodí k volbám, je jako manžel, který se vyhýbá manželským povinnostem: oba se pak diví, že se za ně činili jiní."... celý text

Ester 2021, Jana Šrámková

Paní Šrámková se někde biblickému textu už dost vzdaluje. Ale pokud to někoho přivede k biblické knize Ester, tak je to určitě jen dobře. "Ochota Ester naslouchat znepokojivým zprávám je velmi královská. Mladičká královna ostatně Xerxe převyšuje i zralou reakcí na komplikovanou situaci. On se radil se služebnictvem a čekal, která rada se mu zalíbí. Ona vyhlašuje sobě i všem okolo tři dny ostrého půstu. Ester není žádná fanatická mučednice a úkol ji leká. Je ženou přelétavého krále už celých pět let, a teď ji třicet dní nezavolal. Jsem okoukaná? Opotřebovaná? Stárnu? Neuvítá král záminku se mě zbavit? Co bude s dětmi (možná)? Přesto úkol přijímá, jen prosí o modlitby. Ví, že je bude potřebovat. Že k téhle misi nutně potřebuje požehnání Toho-jehož-jméno-kniha-Ester-nikdy-nevysloví. Stejně jako je Ester nikdy nezaslechne v královském paláci. A přesto ji právě tenhle Nevyslovený provází na každém kroku. Kéž bychom měli odvahu královny Ester nezůstávat zavření za zdmi svých vlastních problémů, svých domovů, rodin, farností, své malé země. Kéž bychom se s účastí zajímali o okolní svět a mluvili s těmi, kdo mají jiný pohled, zkušenosti nebo světonázor. Dění ve světě pak pro nás nebude pasivní podívanou na jakési kolo dějin, ale příběhem, jehož jsme součástí."... celý text

Smrt si říká Tutter 2002, Luděk Navara

Zcela souhlasím s uživatelem Tozbee. Ráda bych se dozvěděla informace, které v knize jsou, ale zcela jinou formou. Kromě neustálého opakování vět, vracení se k už řečenému, různým zvoláním a dramatizaci mi vadilo i řazení informací. Působilo to na mě, jako kdyby si někdo "naházel vše, co se mu podařilo k tématu zjistit, na jednu hromadu", aniž by tomu dal jakýkoliv řád a pokusil se informace nějak seřadit. Od reportážní knihy přece jen něco takového očekáváte. Škoda, nevím o tom, že by se tématu chopil někdo další, kdo by ho zpracoval solidněji. Na svou minulost bychom zapomínat neměli.... celý text

Útěk ze Sibiře 2018, Rufin Piotrowski

Deník farářky 2021, Martina Viktorie Kopecká

Krásná farářka s rudou rtěnkou, v mnohém nekonvenční. Jako žena z katolické církve se tak mohu zasnít nad tím, co by bylo kdyby... Ani tak ne, co by bylo, kdybych byla farářkou já, o tom jsem nikdy neuvažovala, ale spíš, kdyby nám v kněžství nechyběl tento ženský prvek. Nevadí mi ani, že je mladá a nerozvážná, to k sobě přece patří, ne? Jistě, má svoji omezenou perspektivu a méně životních zkušeností, ale i tak stojí za to na chvíli zkusit vstoupit do jejího světa. Už jen proto, že o svém křesťanství dokáže bez problémů svědčit širšímu okruhu lidí a takových lidí dnes moc není...... celý text

Přízrak z Kolosea 2020, Sophie De Mullenheim

Zen žen: Obrazový průvodce životem moderní ženy 2017, Lenka Geislerová

V Respektu mám stripy ráda, ale ani si je nestihnu vždy přečíst. Tady jsem jich měla víc najednou a vysloveně jsem si je "užívala" po malých dávkách - nejlépe když je člověk po prožitém dni už dost vyčerpaný. Zjistíte, že to vlastně ještě není tak špatné...... celý text

V pavučinách času: Dobrodružný život našich předků 2021, Jaroslav Čechura

Myslím, že stojí za to vypravit se s Jaroslavem Čechurou prostřednictvím tohoto rozhovoru do tajů české historie i jeho vlastního života. Dozvíte se víc o tom, jak žijí současní čeští historici, co jim dělá radost a co je naopak trápí, a hlavně se dozvíte mnoho o české historii – o různých jejích osobnostech, známých i méně známých, ale hlavně o životech běžných lidí.... celý text

14-14 Přátelství napříč staletími 2017, Silène Edgar

Pro mě zklamání. Dcera ji dostala ze školy jako "doporučenou" četbu, ale už jsem četla mnoho podstatně kvalitnějších knih pro děti a dospívající. Téma je výborné a dalo se z něj rozhodně "vytěžit" mnohem víc. Příběhy pro mládež v různých časových rovinách zvládají lépe např. Jostein Gaarder nebo Sophie de Mullenheim.... celý text

Sidra Noach 2010, David Jan Novotný

Knihu doporučuji do Čtenářské výzvy 2022 k tématu "Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu". Hlavní hrdina, pražský žid Avi Kolman, miluje kávu "černou jako rakev, hořkou jako život a silnou jako malström". Zatím nejhezčí překlep v knize jsem našla na s. 216: "... podobné podvodně bývaly v Evropě a po celém světě dávno před průmyslovou výrobou..." David Jan Novotný píše živě a zajímavě. Ze začátku může být problém zorientovat se ve velkém množství postav (kromě hlavních postav deseti mužů tu vystupují celé jejich rodiny, rodina hostitelů i další členové pražské židovské obce) i ve střídání časových rovin. Když si na to ale zvyknete, začne se před vámi více různých příběhů odvíjet ve více barevnějších odstínech, než by umožnilo lineární vyprávění z perspektivy jednoho vypravěče. Myslím, že stojí za to spolu s autorem nahlédnout do životů pražských židů – a to jak těch současných, tak i minulých, kteří jsou v knize také přítomni. A v budoucnu si určitě ráda přečtu některou z dalších knih tohoto českého autora, kterého jsem dosud neznala. "Když Petr Klimeš putoval z Čeladné nahoru po silnici a pak dál po lesní cestě na samotu bez vody a elektriky, kde se měl sejít s kamarády, vzpomínal na svou šumavskou pouť. Beskydy byly docela jiné, byl tu jiný vzduch, dokonce i práci zpívali jinak. Vzpomínal, jak kdysi, to ještě nechodil do školy, vyrazili na Říp. Pokud Petr Klimeš věděl, všichni jejich známí tam vodili své děti. Dost dlouho nechápal proč. „Jsme čeští Židé, vyšlápnout na tuhle památnou horu, to je vlastně povinnost,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „Víte, co říkal Moše? Ukážu vám zemi oplývající medem a mlékem. A co říkal praotec Čech? Totéž. Můžete hádat, kdo od koho opisoval.“ „Snad nechceš říct, že praotec Čech znal Tóru?“ podivila se Judita Klimešová. „On ne, ale Kosmas ji znal stoprocentně, protože o zemi vlhnoucí medem a mlékem píše. Pamatuj si, že dobré historky se vždycky kradly,“ prohlásil Jindřich Klimeš. A tak Petr Klimeš šlapal následující neděli na památnou horu Říp, nohy ho bolely, ale nestěžoval si, nechtěl otce zarmoutit a ohradil se, kdykoliv matka navrhla, zda by si nechtěl odpočinout. „Příště pojedeme k Lipanům,“ prohlásil Jindřich Klimeš, když se z vrcholku Řípu rozhlíželi po okolí. „A pak na Bílou horu.“ „Na Bílou horu? Ta je přece v Praze,“ podivila se Judita Klimešová. „To je pravda, ale Říp, Lipany a Bílá hora jsou osou české historie,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „A kolem té osy se točí dějiny českých bratrovražd.“ „Jen blbneš klukovi hlavu,“ řekla starostlivě Judita Klimešová. „Nesmysl,“ odmítl Jindřich Klimeš takovou výtku. „Každý národ se zrodil v krvi, s tím už nic nenaděláš.“... celý text

Pane, smiluj se a obnov nás 2019, Jaroslav Brož

V této drobné publikaci je uveden text i výklad kajících žalmů i krátká modlitba ke každému žalmu. Na každý žalm pak autor pohlíží ze čtyř různých perspektiv, z kterých se na ně můžeme dívat: jako modlitbu Izraele, Ježíše, církve a jednotlivce. Kniha vám může pomoci znovu se nadchnout pro četbu Božího slova, a to ať samostatně, nebo ve společenství. Biblista Jaroslav Brož doporučuje četbu kajících žalmů zvláště v postní době a při přípravě na svátost smíření.... celý text