Matematicka přečtené 585
Žena ať v církvi promluví
2022,
Zdeněk Jančařík
Na mě to působilo takovým značně "patchworkovým dojmem". Aneb "co mě napadá k tématu žen v církvi" shnrnuto na jednu neorganizovanou hromadu. I tak jsem Zdeňkovi Jančaříkovi vděčná, že k tomuto tématu něco napsal. Co se mu myslím povedlo dobře vybalancovat, je to, že upozornil na problémy, aniž by příliš "naštval" lidi tradičního smýšlení. O to cennější možná kniha je... Navíc se v ní objeví pár zajímavých postřehů a myšlenek. Pro mě pěkně strávený čas, ale nic, co bych musela číst podruhé.... celý text
Liliputin: Povídky z války
2022,
Jan Němec
Já jsem od Jana Němce zatím nic nečetla, toto bylo moje první setkání. Navíc taky moc nečtu povídky. Ale tady mi to sedlo. Nevím, jestli kniha bude aktuální i za pár let, ale teď se mi líbila. Všechny povídky měly "šmrnc", ale nejvíc se mi líbila Zoe. Ta nastavuje zrcadlo západní společnosti - hlavní hrdinové jsou naštěstí Němci, takže si možná můžeme myslet, že nás se to zatím tolik netýká. A luxusní bylo propojení povídek motivem auta - přičemž auto dobře charakterizuje i hlavní hrdiny povídek: je tu super luxusní auto s koženými sedačkami, stará kradená dodávka, bílé audi, starý pick-up i nová tesla.... celý text
Mizející Praha
2020,
Pavel Vrba
Krásné spojení fotografií a poezie. I když surrealistická poezie není zrovna "můj šálek kávy", tohle se mi opravdu líbilo. Poema, která v roce 1984 nemohla být vydána, protože "není optimistická", vyšla až v roce 2020. A myslím, že je dobře, že ještě mohla vyjít. Skutečně nám z té Prahy stále něco mizí před očima... A líbí se mi, jak v poémě Pavel stále oslovuje "svou milou", když o tom mluví. "Velikost snu se totiž milá neměří pravdou ale zase jenom snem"... celý text
Babička drsňačka
2012,
David Walliams
Knihu jsme četli s dětmi a výborně jsme se u ní bavili. Užívali jsme si její britský humor, místy sice trochu drsnější, ale nikdy ne za hranicí vkusu. A celým příběhem se prolíná poselství o tom, jak jsou babičky důležité pro vnoučata – a naopak vnoučata důležitá pro babičky. A to je něco, co bude platit vždy a stojí za to si to stále připomínat. Aktuálně je určitě zajímavé, že v knížce vystupuje i samotná britská královna Alžběta II., takže s touto knihou na ni můžete vy nebo vaše děti zavzpomínat. David Walliams touto knihou skutečně navazuje na tvorbu svého již zemřelého krajana Roalda Dahla, který také psal krátké, ale napínavé, vtipné a promyšlené knihy pro děti. Jejich knihy vycházejí také s podobnými ilustracemi. Knihu můžu doporučit pro samostatné čtení dětem tak od osmi let, mladší mohou číst s rodiči. Ve srovnání s dalšími knihami Davida Walliamse mi přijde, že tady je ještě dost originální a vyvážený, takže i to neustálé "prdění" se dá snést. Ale třeba "Nejhorší děti na světě" a "Ďábelská zubařka" už byly za hranicí našeho vkusu... Samozřejmě každý může posoudit sám.... celý text
Zahrada
2022,
Petra Dvořáková
Komentářů jsem tu napsala už hodně, ale tentokrát je to poprvé, kdy tu píšu první komentář ke knize české beletrie, tak mám skutečně trochu trému. Zaujala mě hodně obálka knihy, takže jsem ji předobjednala a těšila se. Kniha mě moc bavila, hlavní téma i vedlejší motivy mi hodně sedly. Autorka mě držela v napětí a knihu jsem přečetla v průběhu dvou dnů, což u mě vzhledem k mým časovým možnostem není úplně obvyklé. Občas mi přišlo, jako kdyby se děj mírně "zadrhával", když na sebe jednotlivé scény úplně nenavazují, nebo je tam nějaký umělý předěl. Od Petry Dvořákové jsem kdysi dávno četla "Proměněné sny" a tato kniha mi přijde o dost vyzrálejší, i když témata jsou trochu podobná. Děkuji autorce za "naťuknutí" některých témat, která - pokud vím - nejsou v české beletrii úplně obvyklá. Nechci prozrazovat nic z děje, tak zmíním jen jedno z nich - tendence k určité povrchnosti, která souvisí s tím, že se utvrzujeme v tom, jak "my jsme ti dobří, kteří některé problémy prostě nemají a nikdy mít nebudou". Nesuďme druhé příliš rychle, nikdy je pořádně neznáme. Pokud chceme někoho soudit, začněme raději sami u sebe, sebe aspoň známe v rámci možností nejlépe. A právě toto poznání občas i bolí. Po přečtení mi přijde ještě provokativnější otázka na obálce: "Jak žít, když člověk dostane do vínku dar, o který nestojí?" Některé dary působí na první (i druhý) pohled spíš jako prokletí... Prolínání osudů hlavního hrdiny, jeho domu i zahrady mi připomínalo knihu Starý kraj Dörte Hansenové. Zpracování knihy v nakladatelství Host je luxusní. Na s. 177 jsem se i já jazykově poučila - je možné psát "čúrek" i "čůrek".... celý text
Svědectví, které nemohlo být vysloveno
2007,
Marie Rút Křížková
V letech 1975–1985 si Marie Rút Křížková psala poznámky, z kterých připravila tuto knihu. Jaké protistátní činnosti se Marie Rút Křížková v době komunistické totality dopustila? Především uschovala a nevydala rukopis knihy Jiřího Lederera "České rozhovory", který si u ní uschoval Ota Ornest. Dále podepsala Chartu 77 a psala dopisy na různá místa, ve kterých upozorňovala na útlak a nesvobodu v Československu v době totality. Při čtení "Svědectví" Marie Rút Křížkové mě provázela otázka: Bylo to všechno nutné? Ano, podepsat Chartu 77 bylo určitě hrdinství a svědectví pravdě, ale bylo nutné rozesílat ještě dopisy na všechny strany, aby na svůj podpis upozornila? Navíc, když v té době její starší dcery už dospívaly, ale mladší Ester na ní byla ještě plně závislá? Bylo nutné, aby zadržovala rukopis knihy Jiřího Lederera, i když ji Ota Ornest prosil, aby ho StB vydala? I tyto otázky jsou podle mě důležité a k svědectví pamětníků, kteří strádali komunistickou svévolí, bychom se určitě měli vracet.... celý text
Longinovo kopí
2014,
Louis de Wohl
Plně souhlasím s uživatelem petrarka72. Byla to moje první kniha od Louise de Wohla a určitě ne poslední. Velice čtivé, občas i mírně provokativní "domyšlení" a "dovyprávění" čtyř evangelijních příběhů spojených do jednoho velkého Příběhu. Postava setníka Longina velice dobře propracovaná. Až po přečtení jsem se dozvěděla, že katolická tradice skutečně setníkovi, který kopím probodl Ježíšovi bok, přisoudila jméno Longinus a svatořečila ho. Má svoji sochu v nadživotní velikosti v chrámu sv. Petra v Římě i svou rotundu v Praze. Kniha z roku 1955, která ani v roce 2022 neztratila prakticky nic na své čtivosti. A ještě jedna perlička: Byl tu zatím nejkrásnější popis znásilnění, který jsem zatím v beletrii četla. „Pořád ještě nechápu, proč ti připadá tak nebezpečný.“ „Ty totiž nerozumíš politice, můj milý Bozi. Ten muž je přesně to, co ještě chybělo. Člověk, kterého provází pověst něčeho mimořádného, zázračného. Dostávám o něm zprávy už víc než dva roky. Jeho záznam se rozrůstá. Na začátku to bylo nevinné: přátelská slova pro chudé, útěšná slova pro nemocné. Ale brzy začal mluvit velice odlišným jazykem, zvlášť proti našim přátelům farizeům.“ „Proč by ti to mělo vadit? Jestli je někdo trochu setře…“ „Kdybys jen nebyl tak krátkozraký, Bozi. Tohle byl první pokus zaútočit na autoritu; copak to nechápeš? První pokus o to, aby lidé pojali nedůvěru k těm, kteří údajně vědí všechno lépe, k učeným mužům, k mužům s třásněmi na rouchách, k mužům, kteří dříve vyžadovali úctu a poslušnost… Nezačal tím, že by útočil na nás. Od svých agentů jsem neslyšel ani slovo o tom, že by někdy zmínil moje jméno. Je mazaný, Bozi, velice mazaný. A zná Zákon. Před nějakou dobou údajně uzdravil několik malomocných. Naprosto správně je poslal, aby šli a ukázali se kněžím.“ „Uzdravil malomocné?“ zeptal se Boz nedůvěřivě. „Tomu přece nevěříš, nebo ano?“ Kaifáš si povzdechl. „Nejsem lékař, Bozi. A ty lidi jsem neviděl předtím, než je – uzdravil. Vím, že nevědomý kněz může prohlásit člověka za nečistého, i když má třeba jen nějakou ošklivou vyrážku. Ale jestli opravdu vyléčil malomocného, nebo deset malomocných, nebo sto? Prosím, ať klidně vyléčí všechny malomocné v téhle zemi, pokud se nebude dostávat do střetu s vládou.“ „A dělá to?“ „Nejen že chodí a uzdravuje. Učí. Uzdravování není vůbec jeho hlavní cíl, jen pokus dokázat pravost jeho učení. Jestliže dokážu uzdravit malomocného, vrátit zrak slepému – není to důkaz, že to, co vám říkám, je pravda? Nejspíš jsou tací, kteří ho považují jen za jakéhosi léčitele. Ale velká většina jich naslouchá jeho učení a přijímá uzdravování jako důkaz, že je tím, za koho se pokládá.“... celý text
Skautské vize
2014,
Miloš Říha
Uživatel "Litocha" už napsal téměř vše za mě. Dodám jen osobní postřeh: Tahle kniha ve mně posílila hrdost na to, že jsem skautka. A citace z rozhovoru s Helenou Illnerovou: "Tento cyklus se jmenuje Skautská vize a my našim hostům na závěr pokládáme otázku, jaký by podle vás měl být skauting za 10 let a co byste skautingu do příštího desetiletí popřála? Skauting by měl dávat základy, ne návod, ale základy pro to, aby si člověk vybudoval přátelství na celý život, naučil se být zodpovědný i za tu malou skupinu, kterou vede nebo ve které vyrůstal, nesl svůj díl odpovědnosti a nebál se nést tuto zodpovědnost i dál do života. Spíš než skautingu bych popřála rodičům, kteří mají děti ve vhodném věku, aby pochopili, že dítě nezíská víc, když bude umět dva jazyky navíc nebo když bude umět jezdit na koni a hrát golf. Dítě nejvíc získá, když kromě vědomostí bude mít hlavně i sociální dovednosti. A ty nejlépe získá v dobře vedeném skautském oddílu. Umět se dohodnout, poslechnout druhého, vydržet často i těžší podmínky, být tolerantní a přátelský. Ve skautu člověk se skupinou vyrůstá od dětství a postupně přebírá odpovědné role. Nikdy to nemůže nahradit, když dítě pojede jednou na tábor nějaké organizace, kde se bude učit třeba anglicky, a příští rok pojede s jinou organizací, kde se bude učit třeba jezdit na koni."... celý text
Daleko v srdci
2018,
Mark Slouka
Mně se kniha líbila, ale po dočtení jsem pochopila, proč v České republice nemají "memoáry roku 2016 podle Washington Post" příliš velký ohlas a vyprodávají se tu za nějakých 29 Kč. Jednak knihu napsal syn emigrantů, které obecně nemáme moc rádi (bohužel). A jednak je psána zvláštním, spíše beletristickým a psychologizujícím způsobem. Svému otci v ní Mark Slouka vyčítá, že ve svých rozsáhlých pamětech nemluví téměř vůbec o své manželce. Sám ale činí podobně: jde spíše o vyrovnávání se se vztahem se svou matkou, než o memoáry. O jeho vlastní manželce a dětech, ale vlastně ani o životě v Americe ze z knihy moc nedozvíte. Ráda bych si ještě přečetla vzpomínky jeho otce, Zdeňka Slouky. Myslím, že dohromady by knihy vytvořily "plastičtější obraz" dost zajímavého života otce i syna (v originále se kniha jmenuje mnohem výstižněji Nobody’s Son).... celý text
Na čem záleží - Rozhovory s Franzem Kettem o jeho životě a pedagogice
2022,
Eva Muroňová
Krátký a přehledný rozhovor, ve kterém Franz Kett vzpomíná na svůj život osobní i profesní. Vzpomíná na radosti a bolesti, nevyhýbá se ani vlastním selháním. Míra jeho sebereflexe je opravdu obdivuhodná, ale zachovává si soukromí a o některých věcech či problémech taktně pomlčí. Pro mě velice příjemné překvapení a rozhovor pro mě byl v mnohém inspirativní.... celý text
Colette z Antverp
2001,
Arnošt Lustig
Bylo už tady řečeno dost, tak přidám jen citát z knihy - jeden z těch, co se mi líbily nejvíce: "Vnitřek dlaně si přiblížila k ústům. Vteřinu hledala špičku jazyka. Jed? Podávala Vili Feldovi diamant, který pronesla ze střižny pod jazykem. Díval se na démant, který světélkoval. „Proč?“ „Nechci, aby sis myslel, že nic nemám.“ „Zbytečně riskuješ.“ „Ne tolik, abych sem už nemohla.“ „Nepotřebuji démanty.“ „Škoda, že si to nemyslí Němci.“ „Nejsem Němec.“ „Každý je potřebuje.“ „Dostávám od tebe něco jiného.“ Byla ráda, že to řekl. Nepochybovala, že si démant vezme. „Mám pod jazykem ještě jeden pro sebe.“ Usmál se. „Jak je to – podle Madame Weber – s poděkováním?“ „Dívka musí poděkovat písemně. Ne později než za den. Jinak ti už nikdo nic nedá ani tě nepozve.“ Prsty se dotkl jejích víček. Na oplátku se dotkla jeho." Už jen pro tento úryvek by mi stálo za to knihu číst. Ano, kniha je náročnější (literárně kvalitní), ale stojí za to si dát tu námahu a přečíst si ji. Bohatě se vám odmění (ale něčím jiným než démanty...)!... celý text
Odpoledne křesťanství: Odvaha k proměně
2021,
Tomáš Halík
Stejně jako předchozí knihy Tomáše Halíka, které jsem už četla, pro mě byla kniha příjemným setkáním, které mi umožnilo přemýšlet nad otázkami současné církve. Nesouhlasím s Tomášem Halíkem ve všech odpovědích, ale líbí se mi otázky, které klade. Čtenáře zve na dobrodružnou cestu kladení si dalších otázek a hledání vlastních odpovědí. Kéž bychom k tomu měli odvahu! "Naše svoboda vykoupení z otroctví všeho druhu je tím nejpřesvědčivějším svědectvím o vzkříšení Kristově, o tomto úhelném kameni naší víry."... celý text
Cesta lesy
2012,
Hans Børli
Jsem vděčná uživateli "mirektrubak" za to, že jsem díky němu tuto sbírku poezie objevila. "Ťala" u mě přímo do živého - tak, jak to asi umí jen dobrá poezie. Hans Børli "nekecá", jeho básně jsou krátké, stručné, plné jednoduchých obrazů přírody, ale jdou přímo k věci a k tomu, co je důležité. Dokáže překvapivě svěžím způsobem reflektovat i svou křesťanskou víru. Milostných veršů není ve sbírce mnoho, ale o to hlouběji mě zasáhly. Děkuji za toto setkání a určitě se k němu budu ráda vracet. Díky taky všem, kdo sem opsali úryvky básní - a přidávám jednu celou: *** Jsou Jsou chvíle, kdy šednou slova, smutek prostírá stůl: listy nedávno zvadlé led zaklíná. Jsou chvíle, kdy slova nejsou nic, kdy štěstí vidíš stékat v kapkách rosy po stéblech trav.... celý text
I zvíře mělo více útrpnosti než člověk
2013,
Stanislava Vodičková
Jak už název knihy napovídá, jde především o svědectví o krutosti. Kněz František Štveráček jí viděl a zažil opravdu hodně a je až k nevíře, že ji všechnu přežil a mohl o ní vydat svědectví. Takto kruté vzpomínky jak na nacistické koncentrační tábory, tak na komunistické věznice, jsem zatím nečetla. Jeho kniha vzpomínek je navíc velice precizně zpracována editorkou Stanislavou Vodičkovou. Vzpomínky tohoto vzácného člověka, který se "nehodil" žádné diktatuře - aniž by tomu šel přímo naproti, jsou velice zajímavé. Takto vzpomíná na kamarády z nacistického koncentračního tábora: "Neexistovala ukrutnost, kterou bych býval neviděl, a z nich většinu jsem zakusil sám na sobě. Vám, mrtví kamarádi, slibuji, že na vás nikdy nezapomenu. Vy jste prošli utrpením a mukami a dojdete triumfu vzkříšení a slávy věčné. Nezměrným vaším utrpením a krví, žárem lásky vašeho srdce a ranami do něho vedenými byl spasen i náš národ. Nebylo vám dopřáno odpočinout v rodné zemi. Vaše těla byla spálena a snad i spláchnuta do kanálů. Váš duch a vaše oběť však žije a bude žít přinejmenším v nás, kdo jsme vás poznali a kteří jsme měli více štěstí Na vás se nemohou vyplnit slova Dantova nápisu pekelného: Mnou vchází se do města věčné strasti, mnou vchází se v noc, jež nemá rána, mnou vchází se do zatracenců vlasti. Nech naděje, čí noha sem se šine... Bez oběti není vykoupení, a vy jste přinesli tu oběť nejsvětější. Vy jste si odbyli tvrdě pobyt zatracenců v městě, neztratili jste však naděje v lepší příští. A to přišlo a my jsme vám vděčni, kamarádi, kamarádi zlatí!"... celý text
Válka na Ukrajině: kontext
2022,
Petr Holý
Asi vše důležité už tu bylo řečeno. Poněkud břitký styl autora mi zcela vyhovoval (vulgarismů bylo asi víc, než bych si představovala, ale musím uznat, že "sedly"). Stručně a dobře strukturovaně podal mezinárodní kontext, z kterého válka na Ukrajině vychází a který také sama ovlivní. Tenhle řidič tramvaje skutečně umí psát. Vyhovoval mi i kapesní formát knihy, i když za ty peníze mě nejdřív překvapil (ale taková už asi je realita na knižním trhu).... celý text
Bílá Voda
2022,
Kateřina Tučková
"Sebrali nám minulost a těm, které v Bílé Vodě zůstaly, budoucnost." Bylo tu už mnohé řečeno, tak jen stručně z bezprostředních zážitků po dočtení: Stejně jak píše tonysojka, taky ve mně zanechala nepoměrně větší dojem kniha Byly jsme tam taky: https://www.databazeknih.cz/knihy/byly-jsme-tam-taky-45978 Dagmar Šimková ale procházela "běžnými komunistickými ženskými věznicemi", takže jde o trochu jiné téma. Pokud vím, tak utrpení řeholnic za komunismu je zdokumentované žalostně málo. (Pravděpodobně je to dáno i jejich přístupem, kdy to přijaly jako oběť, kterou nemají potřebu někde "vytrubovat".) Je dobře, že jim Kateřina Tučková dala svůj hlas, ať už se jí to povedlo méně či více. Stejně tak o roli žen v katolické církvi se mluví podle mého názoru taky málo. Jistě je mnoho žen, které jsou se svou úlohou v katolické církvi spokojené, ale obávám se, že těch nespokojených bude v mladších generacích přibývat. Ač jsem nikdy netoužila po "kněžské roli", přijde mi vyloučení žen z ní v dnešní době už neobhajitelné. Na druhou stranu jsem schopná pochopit, že pro to možná ještě "neuzrál čas". Ale málokterá žena toužící po kněžství se asi vydává cestou "vyvzdorovat si to, i když je to zatím zakázané" a pak se snažit jako kněz aktivně sloužit. Těžko se divit tomu, že se takový přístup setkává s odporem. Ale opět - je dobře, že Kateřina Tučková tuto otázku "otevřela", i když se to asi dalo udělat i jinak. Celkově na mě kniha byla asi už dost dlouhá, už jsem se v některých pasážích dost nudila a děj se dal předvídat. Taky si myslím, že občas už Tučková až dost "přepalovala" a do jedné postavy soustřeďovala až příliš různých charakteristik - odděleně by asi fungovaly, ale takhle toho bylo někdy až příliš. Vzhledem k tomu, že jsem v popisované době nežila, bylo pro mě taky dost obtížné odlišit fikci a její reálný základ. Je to pro mě výzva si v tomto směru doplnit vědomosti z odborných historických prací. Přes veškerou kritiku - často oprávněnou - patří Kateřině Tučkové dík za to, jaká témata knihou otevírá. A možná právě tam, kde s jejím románem v něčem nesouhlasíte, vám kniha může dát nejvíc... Bohužel v některých věcech se církev příliš nezměnila a pak je kritika paní Tučkové (při veškeré nadsázce) zcela oprávněná. Takhle popisuje jedna z řeholnic dojmy z návštěvy biskupství: "A pak přijímací sál. Prostorná, vzácným dřevem obložená místnost s křišťálovými lustry, s okny zpola zakrytými bohatě řasenými závěsy a s portrétní galerií biskupových předchůdců, před nimiž jsem se cítila tak nicotná a které vskutku překvapivě korunovala široká sbírka nejrůznějšího paroží. Na sloupcích mezi okny pod sebou visely růžky mladých srnců, na boční zdi mufloní rohy silné jako paže spolu s rozložitými lopatami daňků a v čele sálu úctyhodné trofeje jelení, mezi nimiž se obzvlášť vyjímal oboustranně korunovaný dvanácterák, bezpochyby medailový kus. Mému nebožtíku otci by z toho šla jistě hlava kolem. Ovšem mezi tím vším se nacházelo to nejdůležitější velký leštěný stůl, za nímž sedělo několik mužů..."... celý text
Ani v ráji není dobré být sám
2022,
Tomáš Novotný
Tomáš Novotný sesbíral téměř dvě stě přísloví v jidiš, která se týkají vztahů mezi mužem a ženou. Jsou vtipná, hutná, nápaditá, někdy i dost ostrá. Přísloví doplnil i svými zasvěcenými komentáři, které vůbec neruší, ale naopak – můžeme se z nich hodně dozvědět o životě a uvažování Židů, kteří mluvili jidiš. A co přesně tedy můžete načerpat z židovské moudrosti? Například: „Když chce Bůh potrestat bezbožníka, dá mu zbožnou manželku.“ „Rabín bez rebecin je jen půl příběhu.“ Židovské pohádky pro děti totiž často začínají: Žili kdysi rabín a rebecin… (rebecin je manželka rabína). „Bláznovství bez lásky může být, ale láska bez bláznění možná není.“ Kniha může dobře posloužit k lepšímu proniknutí do kultury Židů, kteří mluvili jidiš. Také se můžeme díky uvedeným příslovím hlouběji zamyslet nad vztahy mezi muži a ženami. A v neposlední řadě může posloužit i jako vhodný dárek pro každého, koho vztahy muže a ženy aktuálně zajímají.... celý text
Zvuky probouzení
2020,
Petr Třešňák
Jedna z nejlepších knih žánru non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Dorotka je skutečně zvláštní dítě a Petr a Petra Třešňákovi mají oba vzácný dar o životě a prožitcích s ní psát velice zajímavě a poutavě. Jejich pohledy se zajímavě doplňují a prolínají, graficky oddělené barvou stránek. Obdivuju jejich upřímnost, se kterou šli "se svou kůží na trh". Osobně mě zaujalo i to, jak jejich soužití s Dorotkou významně ovlivnilo i jejich duchovní život. "A tu noc brzy nad ránem, v kouzelné hodině, kdy se podle statistik nejvíc lidí rodí i umírá a kdy se také nejčastěji stávají tragické omyly z nepozornosti, se zvíře přihlásilo o slovo. Náhle, jako když v prostoru napěchovaném těkavými plyny přeskočí jiskra. Zborcený potem jsem najednou cítil, že už nechci. Že už nemůžu. Že to potřebuji zastavit. Že chci spát. Že chci normálně žít. Moje ruka vyletěla a udeřila Dorotku do tváře. Vzal jsem její tělo a hodil jím proti polštářům. Cítil jsem čiré zoufalství, ale také animální převahu dospělého samce, který hodlá prosazovat svoji vůli. Zařval jsem na ni z plných plic, ať toho okamžitě nechá. A uhodil ji ještě jednou. Okno bylo naštěstí zavřené, pokud by sousedi slyšeli tohle, zítra tu máme sodiálku. Vychovával jsem dvě zdravé dcery a pochopitelně mi přitom občas uletěly nervy jako asi každému. Nejsem ovšem cholerický, myslím, že znám pravou míru, a pokud ji přestoupím, dokážu se omluvit, dát věci do pořádku. Tenhle afekt byl jiný. Vycházela ze mě čistá agrese, vrčení vlka, který bojuje o život a může během vteřiny svého soka rozsápat. Zůstávala ve mně sice jistá míra sebekontroly, stín starostlivého otce dával z kouta tak trochu pozor, aby rána nebyla moc silná a aby odvržené tělo dopadlo bezpečně do peřin. Ale cítil jsem, že balancuji na hraně. Stačí jen málo a zvíře převezme vládu docela. To jsem nikdy předtím nezažil. V té vteřině jsem Dorotku nenáviděl, protože vážně hrozilo, že mě připraví o všechno. O spánek, o radost, o sílu, vztahy, o holý život. Chtěl jsem to za každou cenu zastavit a mé stále traumatizovanější tělo k tomu uvolnilo rezervoár energie, která se hrozila rozeběhnout přímo proti ní. Všechna ta vyšší lidská nadstavba rozumu, rozvážnosti i rodičovské lásky stála v cestě jako velmi chatrná překážka. Pokud vlk skočí, ve vteřině ji rozmetá. O chvíli později jsem se zoufalý a vyděšený rozplakal. Je to moje dítě. Je bezbranné a vážně nemocné. Trpí. Jsme jeho jediná opora. Zalily mě pocity viny, zrady a selhání. Uviděl jsem hroutící se obraz sebe sama, který mi dosud pomáhal situaci zvládat. Byl jsem hrdina v jedinečné bitvě. Bylo to celkem k nepřežití, ale role, s níž jsem se identifikoval, byla čistá a vznešená. Byl jsem příkladný pečovatel o těžce postižené dítě. Muž, který přijal náročnou realitu, neutekl, omezil se, vydržel. Který nedá své dítě do ústavu. Ze dna své doznívající agrese jsem jasně viděl, že jsem během posledních dvou let vystoupal na obláček jednoho z nejsilnějších morálních klišé naší společnosti, které má jméno obětovat se pro své dítě. V hladu po normálním životě se krmil alespoň pocity výjimečnosti, jakési vyšší formy existence, jejímž základem je nezištná, útrpná služba. Teď mi mé zvíře oznámilo, že tohle žrádlo už mu nechutná. Zhroutila se iluze, díky níž můj systém jakžtakž fungoval. Nezbylo nic, jen prázdnota a pocity viny."... celý text