Matematicka přečtené 585

Školák Kája Mařík 4. díl 1937, Felix Háj (p)

Tenhle díl Káji Maříka mi zatím přijde z celé série nejdojemnější. Slzička mi kapala, když zlá "teta" Matochová zcela nezaslouženě Kájovi ubližovala i když se Kája ve škole zastal spolužáka a vzal jeho prohřešek na sebe, ač se sám neprohřešil. Možná je to až příliš idylické, ale i takových knih je podle mého názoru zapotřebí... Jinak zajímavé je i to, že Kája opouští známé prostředí brdských lesů a střetává se s pražskou realitou - tentokrát bez rodičů a dalších dospělých za zády. Učí se poradit si sám. "Druhého dne v 10 hodin všichni podezřelí byli zavoláni do ředitelny. Marné bylo vysvětlování pana třídního! Pan ředitel říkal: „Přistihl jsem Maříka s cigaretou v ruce.“ Káji se přímo zeptal: „Chcete zapírat, že jste včera nebyl na šancích a nekouřil tam?“ A Kája řekl tiše: „Ne, prosím!“ „Dobrá. Máte v druhém pololetí druhý stupeň z mravů.“ Ale vtom už bez zaklepání otevřely se dveře a vletěl Mácha: „Ne, prosím, Kája nekouřil! To já jsem mu zapálenou cigaretu do ruky vstrčil a utekl.“ Pan ředitel klapal chvíli tužkou o desku stolu, pak zdvihl oči a řekl: „Mácho, budete ještě kouřit?“ A Mácha div nepřisahal, že to bylo posledně. „Je vám prominuto k vůli Kájovi, jděte!“ Pan ředitel se podíval do Kájových očí: „Proč jste Máchův přestupek vzal na sebe?“ „Prosím, on má čtyři sestry a jeho maminka už čeká, až vyjde nižší reálku.“ „A copak by tomu řekla vaše maminka?“ Při vzpomínce na maminku rozsvětlil se Kájův obličej teplým štěstím: „Naše maminka, prosím, ta by hned věděla, že jsem nekouřil.“ A tak pan ředitel nevěděl honem, co by řekl. Místo domluvy pohladil Káju po vlasech a bylo po všem. Kája stoupl v ceně."... celý text

Dopisy přes mříže 2007, Václav Benda

Ke knize jsem se dostala zcela náhodou, když se v jednom rozhovoru v rozhlase kněz Zdeněk Jančařík zmínil o tom, že díky této knize uvěřil. Je to náročná a dlouhá četba, ale určitě stojí za to. Především četba dopisů Václava Bendy pro mě byla potěšením - plná hlubokých úvah i výborného humoru, navzdory vší té beznaději a odtržení od rodiny. "To víš, že bych tě až zoufale rád pochoval a pofoukal (a vyslechl si tvé reptání, jaký jsem lump a japa to, že tě opouštím) a že všechny mé přísné a vyrovnané řeči jsou do jisté míry kyselé hrozny – jenže za stávajících okolností nemohu a nesmím jinak, nakonec i náš Pán mohl dát průchod svým citům jen v noci a v odlehlém koutě Getsemanské zahrady a pro apoštoly již nebylo únosné setrvat s ním byť jen v roli svědků. Takže mi nezbývá než ujistit tě, že jsi statečná a s žádnou jinou neporovnatelná holčička a ve slabých chvilkách si raději zuřivě prozpěvovat – ke zděšení spolubydlících – válečnické písně (mj. tu tvou oblíbenou z Pravého poledne). Pochop prosím, že i těch pár posledních řádků pro mě představuje neúnosný citový výdaj a navíc riziko ohrožení mé dobré pověsti před okolím (slzičky přece jen do očí vstupují) – a pokus se to vysvětlit i dětem, pokud jim někdy mé psaní k nim připadá málo konkrétní a neosobní. (...)"... celý text

Školák Kája Mařík 3. díl 1937, Felix Háj (p)

Pořád trvám na tom, že se mi nejvíc líbil první díl, ale souhlasím s dalšími komentujícími v tom, že v tomto díle bylo nejzajímavější "vzájemné poučování" pražského "brusiče jazyka českého" pana Karbulky a Káji. Pobavili jsme se u toho celá rodina. Naše děti milovaly oslovení "synu otcův". "Vzácný pane, to ještě vypijete litr mléka? Počkejte, jak vás bude bolet bříško!" "Jdi od stolu, když se neumíš slušně chovat," řekl tatínek, "a tu prostořekost si vyřídíme potom." "Toť nesprávné, pane hajný! Zdehle moje metoda. Synu otcův, není třeba vyjadřovat se tak vulgárně. V takovém případě říkáme: Možno, že požitím většího množství mléka mohla by vzniknouti vám porucha na zdraví."... celý text

Školák Kája Mařík 2. díl 1990, Felix Háj (p)

Mně se nejvíc líbil první díl, ale tento dýchá poetikou prázdnin v lesích. Jeden díl, jedny prázdniny, zpovykaný "Lávíček" a Kája se Zdeňou, kteří veškerý možný čas tráví v lese. Krásná idylka, kterou naše děti milují a my si ji taky rádi přečteme s nimi.... celý text

Spánek rozumu plodí příšery 2020, Aleš Palán

Pandemie koronaviru přinesla mnoho otázek, na které není jednoduché najít odpověď. Aleš Palán se rozhodl zeptat se na ně (ale samozřejmě nejen na ně) předního českého biochemika, prorektora Univerzity Karlovy, ale také katolického křesťana a varhaníka Jana Konvalinky. Rozhovor spolu vedli od dubna do září 2020. Aleš Palán je skutečně výborným tazatelem, který se umí ptát dobře a zajímavě. Takže z jeho rozhovoru se dozvídáme jak o životě Jana Konvalinky – jeho cestě na vysokou školu, rozhodnutí pro vědeckou dráhu i jeho cestě k víře; tak i o jeho současném pohledu na život, pandemii koronaviru, vědeckou práci, současnou českou společnost, hledání pravdy a naděje a mnohé další. Celý rozhovor byl pro mě jedním velkým dobrodružstvím, které mě bavilo od začátku až do konce a při kterém jsem více poznala jednoho z našich současných vědců, který je pro mě velice inspirativní osobností. "Někdy si myslím, že musíme spadnout až na dno. Ale doufám, že nemám pravdu. Krize jako ta covidová nás možná popostrčí, abychom si uvědomili, co je podstatné. A že se nedá všechno svázat do předpisů, že se nemůžeme jen bát zneužití a musíme si trochu víc věřit – a doufat v improvizaci a svobodnou tvořivost. Když toho někdo zneužije, potrestejme ho, ale nesvazujme se předem. Politika se bohužel dělá způsobem, který lidi straší a emocionálně v nich vyvolává dojem, že všude kolem jsou jen darebáci, kteří kradou a podvádějí. A že je třeba přijmout přísné zákony, aby k tomu nemohlo docházet. Druhým extrémem je řízení státu jako firmy, kdy odbouráme všechno, z čeho není přímý užitek, i veškeré diskuse, které jenom zdržují. Což se naštěstí zatím tak úplně nedaří. Jednoduché řešení nemám. Složité řešení je dlouhodobě pracovat na zvyšování důvěry lidí v systém, ve vzdělání, a koneckonců i v politiky. Nejpodstatnější problém naší země je ona obecná hluboká nedůvěra: k druhým lidem, k výsledkům vědy, k očkování… Tady se pak rodí názory, že svět je řízený spiknutím Židů, zednářů nebo homosexuální lobby. Odtud se dozvídáme, že Země je placatá. A odtud vychází nadšení pro nového spasitele, kterého budeme obdivovat tak dlouho, dokud i on zase nezklame. Lékem je tedy zvyšování důvěry. A vzdělání. V práci a vědění je naše spasení. Hele, já si to fakt myslím."... celý text

Anička a Velikonoce 2013, Ivana Peroutková

My jsme knihu četli s dětmi o Velikonocích, kdy její čtení oceníte určitě nejvíc. Přestože naše děti už jsou starší, třeťačka Anička si je získala a nemohly se dočkat dalších pokračování. Kniha plyne poklidně s různými všedními starostmi i radostmi dětí na vesnici. Děti běhají po venku, jedou na výlet na kolech, jdou se koupat do rybníka, starají se o domácí zvířata, setkávají se s různými sousedy na vesnici… Co se týče poselství Velikonoc v této knize, to dobře vystihl uživatel witiko, takže to nebudu opakovat. Je tu tedy i něco k zamyšlení pro dospělé i děti. Nechybí ale i „tradiční“ slavení Velikonoc na vesnici: tedy holky barví vajíčka a o velikonočním pondělí je přijdou vymrskat kluci – jejich kamarádi, s kterými už toho tolik prožily. Anička může být dětem v mnohém i vzorem. Naše děti třeba zaujalo, že jako třeťačka zvládla napsat tři docela dlouhé dopisy, odnést je na poštu a jeden z nich poslat dokonce doporučeně. Byla to naše první kniha ze série o Aničce a určitě ne poslední.... celý text

Kněžím: Slovo a liturgie 2012, Enzo Bianchi

Už podle názvu je tato kniha určena především kněžím. Má pro ně být radou a návodem, jak slavit liturgii. Sám autor ale není kněz, jen laik. Liturgie reformované po 2. vatikánském koncilu by se měli aktivně účastnit všichni věřící a všichni máme v rámci křestního pomazání účast na kněžském poslání, proto tato kniha může být užitečná a inspirativní pro všechny věřící, nejen pro kněze. Liturgie by měla být v centru našeho prožívání života s Bohem, a to jak u kněží, tak u laiků. Právě ona má být tím pramenem, z kterého čerpáme sílu jak pro svůj život z víry, tak pro vydávání svědectví: "Jde tedy o to, abychom liturgickému dění přiznali jeho centrální význam: pokud tento význam není v životě kněze doceněn, odráží se to na celé jeho službě a postupně se vyprazdňuje. Pouze tehdy, když se liturgie slaví s věrohodnou a obnovenou vírou, může proměňovat životy, oslavovat život a dávat mu formu, utvářet samotný život kněze, jenž právě v eucharistickém předsednictví nachází základ své služby předsedání společenství. Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev, ale posvěcuje také kněze. Ať tedy kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, třeba někde v zapomenutých vesničkách „na konci světa“ anebo v anonymních městských aglomeracích s několika lidmi, často starými, dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účasti na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání „Pastýře pastýřů“, Ježíše Krista!" Jediné, co mi v knize trochu vadilo, bylo zdůrazňování toho, že jen a pouze kněží jsou "správci Božích tajemství", která Bůh nikomu jinému neodkrývá. Jako ženě by mi přišlo smutné, kdyby to tak bylo - a tedy ženám by bylo něco takového jednou provždy zapovězeno. V pohledu na tuto otázku se s autorem neshoduji.... celý text

Divoký kluk Alois Dubec: Z Vlachovy Lhoty do RAF a zpět 2018, Alois Dubec

Alois Dubec prožil pestrý a dobrodružný život. Přestože nebyl nikdy zcela v první linii (do RAF se dostal až v roce 1945 a do „ostrých bojů“ už se příliš zapojit nestihl), vždy se choval čestně a podle svého přesvědčení a někdy ho to i dost stálo. Narodil se v roce 1923 a v průběhu svého téměř stoletého života prošel velkou částí Evropy a dopadaly tak na něj evropské dějinné události 20. a 21. století. Nejcennější mi v knize přišly jeho vzpomínky na různé přátele, kterých měl opravdu požehnaně. A zajímavé pro mě byly i osudy tzv. vládního vojska o kterých, - jak se studem přiznávám - jsem toho před přečtením této knihy moc nevěděla. Vyprávění je místy zmatečné (např. co se týče počtu Aloisových sourozenců), místy přeskakuje příliš rychle z jedné události na druhou, aniž bychom tušili kontext. Starému pánovi, který měl v době, kdy kniha vyšla, 95 let, to lze snadno odpustit – tohle měla být práce Tomáše Menschika. Škoda, že to zajímavé vyprávění „neučesal“ ještě o trochu více. "Hodně mi přirostl k srdci Josef Macek. V roce 1968 velel stíhacímu leteckému pluku v Žatci. Každý voják by se měl chovat jako on. V den invaze dostal rozkaz uvolnit startovací plochy. Volal zpátky na generální štáb, ale nepodařilo se mu navázat spojení. Vůbec se mu to nelíbilo, tak nechal ranveje zablokovat. Všechna sovětská letadla musela do Prahy. „Lojzíku, já nejsem žádný hrdina. Já jsem postupoval přesně podle předpisů,“ vyprávěl mi. Rozkazy směl přijímat pouze od předem určených lidí v armádě a na ministerstvu obrany. Nikdo z nich se neozval. Volal mu nějaký plukovník, kterého ani neznal. „Rozhodování jsem neměl těžké,“ vzpomínal Jožka. Jeho letiště obsadili Rusové pozemními jednotkami. Jožku vyhodili ze strany a později z armády. Prý měl v srpnu 1968 jako velitel pochopit, že se jedná o mimořádnou dobu. Jinými slovy měl zapomenou na to, že je voják, který ctí rozkazy. Úžasný, čestný a přímý člověk. Takové lidi potkávám moc rád."... celý text

Na dvoře Alexandrově 2017, Sophie De Mullenheim

Tentokrát dvě dospívající kamarádky, Emílie a Konstancie, které žijí ve Francii na konci 19. století, vyrážejí po stopách sester Charlotte a Élisabeth, které žily ve Francii na začátku 19. století, i fyzicky. Vydávají se na duchovní cvičení přímo na zámek Naděje, kde sestry žily a vedly společně sirotčinec. Emílie má před svatbou, na kterou se chce důkladně připravit i duchovně. Tím je předznamenáno i duchovní téma tohoto dílu – a tím je volba životního povolání. Stejně jako v předchozích dílech je kniha velice napínavá a dozvídáme se v ní mnoho z historie – tentokrát z ruské historie 19. století. Kromě toho se tu ale otevřeně řeší mezilidské vztahy, přátelství, první lásky, vztahy rodičů i dětí a hrdinové – a to v obou časových rovinách knihy – promýšlejí i svou víru. "Poslední dobou jsem se hodně modlila, ale také měla velké pochybnosti o tom, jestli jsou mé modlitby vyslyšeny. Doufala jsem, že Pán pomůže Marii, aby se uzdravila. Místo toho se však její stav stále zhoršoval. Vzpomněla jsem si včera, že naše maminka nám vždycky říkala, abychom v každé životní situaci hledali Boží záměr. „Nejedná vždycky tak, jak bychom si to přáli my, ale vždy je přítomen,“ opakovala nám, když jsme byly zklamány, že jsme nebyly vyslyšeny. Měla pravdu. Už mnohokrát jsem se mohla přesvědčit, že pokud Pán na mé modlitby neodpověděl tak, jak jsem si přála, pak udělal vždy něco lepšího. Jeho odpověď byla úplně jiná a většinou s sebou přinášela mnohem větší štěstí. Myslím, že odpověď Pána na mé modlitby přišla v ten den, kdy jsem se setkala se ženou se smaragdovýma očima. Nikdy jsem na ni tak nepohlížela, ale nyní, když Marie potřebuje svou rodinu, si uvědomuji, že jedině ona je schopna přinést jí útěchu. Je to riskantní. Možná že Naděžda Polenkovičová má za úkol nás udat. Myslím si, že kdyby to byl její záměr, už by to udělala. Pravděpodobnější je, že ji bedlivě sledují. I přesto budu riskovat. V každém případě je to Mariina poslední šance, jinak je dívenka nadobro ztracená. Ano, Charlotte by se mnou souhlasila…"... celý text

365 dní s papežem Františkem: ranní promluvy od Svaté Marty 2020, Jorge Mario Bergoglio

Ke knížce jsem se dostala dost zvláštním způsobem - dostala ji tchyně k Vánocům. Zalíbila se mi taky a už mám svoji :-) Takže i tchyně vás může inspirovat k četbě... Doporučuji brát do ruky každý den, číst, přemýšlet, rozjímat... Jen mírně upravím informaci uživatele Selinute: Kniha není určena na rok 2016, ale na rok 2021. Vyšla v roce 2020 a obsahuje výběr z ranních promluv papeže Františka z domu sv. Marty z let 2014–2020. "Pán prohlašuje, že vytvoří „nová nebesa a novou zemi“ a toto druhé stvoření bude ještě podivuhodnější než to první. Pán předělá svět rozbitý hříchem, přetvoří ho v Ježíši Kristu a touto obnovou veškerenstva vyjádří svou nezměrnou radost. Vidíme, že Bůh je plný nadšení: „Radovat se budu ze svého lidu“ (Iz 66,19). Je to jakoby Hospodinův sen. Bůh sní, sní o nás. I my si říkáme: „Jak krásné to bude, až budeme višchni spolu, až se tam sejdeme, až on nebo ona půjde se mnou…“ - To je sen Boží. Bůh myslí na každého z nás, má nás rád, sní o nás. Sní o radosti, kterou z nás bude mít. Proto nás chce znovu stvořit, znovu utvořit naše srdce, aby dal zvítězit radosti. Pomysleli jste na to? Pán o mně sní! Myslí na mě. Jsem v mysli, v srdci Páně! Pán mi umí změnit život! A má spoustu plánů: „Vystavíme domy, vysadíme vinice a budeme jíst jejich plody“ (srov. Iz 65,21). Bůh je do nás zamilovaný. Je to nevysvětlitelné, lze o tom jen přemítat, snít a plakat radostí. Pán nás může změnit. Co mám tedy dělat? Věřit. Věřit znamená dávat prostor této lásce Boží, Boží moci, moci toho, kdo mě miluje a chce se ze mě radovat. To je víra. Věřit znamená dělat prostor Pánu, aby přišel a změnil mě." (z kázání z 16. 3. 2015)... celý text

Naděje v dějinách 2020, Tomáš Petráček

Podobně jako ostatní komentující mě překvapilo, jak málo tam bylo toho "laskavého povídání o životě" a "fotek z rodinného alba". Ale poté, co jsem se do knihy začetla, musela jsem uznat, že je to taky zajímavý styl rozhovoru, který se prostě soustředí na něco jiného - na životní zkušenosti a názory tázaného, které jsou možná ještě zajímavější a vedou víc k zamyšlení a "na hlubinu". Myslím, že mohou oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak všechny přemýšlivé lidi, které nějak zajímají otázky víry, případně dějin, na které se taky kniha hodně zaměřuje. Tomáše Petráčka sleduji dlouhodobě a fadím mu, a tak jsem uvítala možnost setkat se s ním v jedné knize a proniknout do jeho pohledu na život komplexněji. Takhle třeba popisuje svoje osobní zkušenosti s katolickou církví: "Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti." Díky Tomášovi Petráčkovi za tu naději navzdory všemu.... celý text

Prameny živé vody 1987, Miloš Kočka

Selský baroko 2011, Jiří Hájíček

"Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tak bylo…" "Nedonutili mě nenávidět." Napětí mezi těmito dvěma větami pro mě bylo v knize zásadní. Mně sedla úplně - a to jako příběh z nedávné minulosti (kdy vlastnictví notebooku bylo bráno jako přepych - kdepak jsou ty časy?) i jako příběhy z té minulosti dřívější, komunistické, které genealog Pavel odkrývá tak, že trpělivě naslouchá těm, kteří tu dobu žili. I s tím, že k ní mají různé postoje. Nic mi v knize nepřebývalo, ani nepřečuhovalo - možná někdy v průběhu čtení, než se ukázalo, jaký má událost další význam. Pak vše do sebe zapadlo. Za mě výborná beletrie - jako by byla psána přímo pro mě. A těším se na další knihy Jiřího Hájíčka, tohle byla má první. "Ale od mrtvejch vedou nitky k živejm…" „Není to krásný?“ nedal jsem se. „Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“ „A to je taky krásný?“ „To mi na tom všem připadá nejkrásnější, že některý věci už se nikdy nedohledají.“ Už nic nenamítala. „To už je ale jiná farnost. Lidi támhle z tý vsi jsou pochovaný na hřbitově přes vodu.“ „To je zvláštní…“ Dívala se do kalného širokého proudu Vltavy. „Kdysi, než byla přehrada a voda se zvedla, tam byl přívoz. Převozník se jmenoval Křínek. Ale říkali mu Poříčnej. Takovej vltavskej Cháron…“ „Převážel ty rakve…?“ zeptala se tiše. „Jo. O pohřbu vždycky přišel průvod k řece, převozník naložil rakev a dva nosiče. Pak se postupně vracel pro zbytek lidí, dokud nebyli všichni na druhý straně. Celej pohřební průvod vyšplhal za rakví po pěšině do toho kopce, hřbitov odsud není vidět, je ukrytej v lese. Křínků měli dlouhý léta u přívozu chalupu. Teď je všechno dávno zaplavený…“ „Jak to všechno víte?“... celý text

Albert, Norbert a nemocný svět 2020, David Laňka

Ač jsem ctitelkou série knih o Billu Madlafouskovi (tedy jako rodič, ne jako dítě), tato pohádka mě nijak neoslovila. Nepřišla ani vtipná, ani nijak jinak zajímavá. Ale možná můžete mít svoje důvody, proč si knihu přečíst, např. - zajímá vás, co se stane, když PánBůh chytne covid, - zajímá vás, co se stane, když covid chytne celé peklo až na jednoho malého čertíka. Jinak myslím kniha nestojí za povšimnutí. I když pozor - co se týče výroků o hříchu, tak s knihou souhlasím a s Biblí bych tuto knihu určitě nesrovnávala. Nic mě v ní nepobouřilo, ale ničím mě ani nezaujala.... celý text

Myšlenky za volantem 2020, Marek Eben

Vážím si Marka Ebena jako moderátora i jako člověka. Jedna z jeho nejdůležitějších předností se projevuje i v této knize: dokáže si udělat legraci i sám ze sebe. A to mi přijde v dnešní době víc než potřeba. Fejetony jsou krátké, týkají se běžných příhod ze života, ale Marek Eben se i na ně umí podívat s pochopením a humorem. Opravdový "balzám na duši", který doporučuji užívat po kapkách! "Ale jsem optimista. Ve světě to vypadá, že se málem blíží apokalypsa, že všichni zemřeme, a já bych čekal, že Češi v takové chvíli vykoupí bible. Nikoli. Češi vykoupili droždí. To je nadějné."... celý text

Z Izrastiny s láskou 2020, Jakub Szántó

Pestrá mozaika setkání s lidmi i navštívených míst na malém území současného státu Izrael, kde jsou "nuceni žít vedle sebe" Židé a Palestinci. To vše líčeno s láskou a osobním nasazením, které autor přiznává a vysvětluje hned na začátku knihy. Za dobu svého dlouhodobého působení v této oblasti se potkal s pozoruhodnými lidmi - od válečných veteránů, zpravodajců tajných služeb, lidí, kteří se podíleli na soudech se zločinci z druhé světové války, až po palestinské automobilové závodnice nebo surfaře. Přestože se sám otevřeně hlásí k židovství, má mnoho přátel i mezi muslimy a Palestinci - a nedívá se tedy na ně v první řadě jako na nepřátele. Situaci v regionu sleduje Jakub Szántó dlouhodobě, takže dokázal vybrat to zajímavé a přidat i různé historky, které souvisí s prací televizního reportéra. Dokáže se zasmát i sám sobě. I když příležitostí ke smíchu není v tomto regionu příliš a často naráží na dost drsnou životní realitu, vyplatí se s ním vydat na pouť po současnosti i historii současného státu Izrael. Každý si v ní může vybrat to své, co ho zaujme - a udělat si na tento region barvitější a ucelenější pohled. „Nemusíme a nejspíš ještě dlouho se nebudeme milovat, ale vidím možnost žít se vzájemným respektem jako sousedé,“ doplnil ho bývalý palestinský válečník, dnes profesor Muhammad Dadžání. Zblízka jsou Izrael a obě Palestiny mnohem barvitější a vzájemně propletenější, než se zdá z pohledu zvenčí. S málokým takový pohled silně nepohne, málokdo se vrací s názorem vyhraněnějším, než měl předtím. Zamilovat si tyhle země i oba jejich kmeny, izraelský a palestinský, je při otevřených očích a srdci mnohem snazší, než se zdá. A z vlastní zkušenosti dodám – i mnohem zdravější."... celý text

Danny, mistr světa 2012, Roald Dahl

V knize nechybí napětí a humor a spousta situací, které by se při troše dobré vůle mohly stát i vám. Tedy – pokud byste měli tolik odvahy jako Danny a k tomu navíc tak dobrého tatínka, na kterého se můžete ve všem spolehnout. Nechybí ani pohádkový prvek, kdy je pyšná a zlá postava po zásluze potrestána pouhým důvtipem a zjišťuje, že za peníze si opravdu nelze všechno koupit… Knihu lze doporučit nejen malým čtenářům, kterým je určena (od 7 let), ale i těm dospělým. Já se u ní tedy nenudila...... celý text

Uprchlíci a zachránci 2016, Luboš Kreč

Tři velice zajímavé životní osudy lidí, kteří z Československa z různých důvodů uprchli, aby tu pak po revoluci nějak pomohli (ač s různými motivacemi), ale nikdo z nich už se sem zcela nevrátil. Každý z těch životních osudů je velice zajímavý. Luboš Kreč je rekonstruuje poctivě a pečlivě - mluví s různými lidmi, vydává se na různá místa. Ale občas už se do různých odboček zamotává. Například když psal o dvou přítelkyních Paula Rausnitze, začala už jsem se ztrácet v tom, o které zrovna mluví. A skutečně se nedozvídáme, jak se "paní Remoska" o české remosce vůbec dozvěděla. Postavení těchto tří životních osudů vedle sebe do jedné knihy může vést k dalšímu zamyšlení: Jaký vlastně máme vztah k těm, kteří naši vlast kdysi z různých důvodů opustili? Co od nich očekáváme? Čím nás mohou obohatit? Kniha se mi velice líbila i po grafické stránce. Je velice pěkně zpracovaná.... celý text

Evangelium na každý den 2020 2019, kolektiv autorů

Jako bych žila dva životy 2020, Milan Ohnisko