Matematicka
přečtené 585
Šikmý kostel
2020,
Karin Lednická
Jistě už tu bylo hodně napsáno, tak zkusím jen přispět svou malou troškou do mlýna. Četla jsem diskusi Pavla Janouška s Mojmírem Trávníčkem v časopise Host, kde mj. tuto knihu dost kritizoval, že je povrchní a nezahrnuje všechny pohledy na danou realitu. Může to být pravda, já jsem taky dějiny Karwiné příliš neznala, ale to podle mě není účelem beletrie. Budete-li se chtít dozvědět, co všechno hrálo svou roli na Karvinsku v nějakém období, sáhnete po odborné literatuře. V beletrii může a má jít o příběhy. A co se týče příběhů, tak ty mě tady vtáhly od první chvíle a nepustily mě až do posledních stránek knihy. Prožívala jsem všechny osudy hrdinů a o mnohém přemýšlela. A od dočtení jsem se těšila na druhý díl. Trochu nevýhodou je, že tím, že jde o románovou kroniku, tu chybí ten dějový oblouk odněkud někam, ale i s tím si autorka poradila velice dobře - držela mě v napětí po celou četbu. Nechtělo se mi ani věřit, že jde o její debut. Co je dalším velkým pozitivem knihy, je fakt, že se mnoho lidí dozvědělo o existenci tohoto "zapomenutého koutu" naší vlasti a životě lidí v něm a začali se o něj upřímně zajímat. Krajině i lidem to může určitě pomoct. Pro mě bylo velice překvapující, že v „různých pohledech na svět kolem sebe“ svých hrdinů dává autorka zaznít i otázkám náboženským, které určitě ve společnosti koncem 19. a počátkem 20. století mocně rezonovaly. Kromě tradičního, místy až zvykového katolictví, se tu už objevují i postavy, které se proti tomuto pohledu na svět bouří. Může nám být líto, že autorka nenabízí žádnou další alternativu, a tak tento spor vypadá (až uměle) černo-bíle, ale i tak stojí za to se nad postoji jednotlivých postav zamyslet: „Vyčítáš? Co ty si můžeš proboha vyčítat?“ „Že se v duchu zlobím na maminku za to, že je v hospodě. Někdy se dokonce trochu zlobím i na tatínka, že už s námi není. A pak si právě vyčítám, že takové myšlenky jsou hřích. Je to přece hřích, myslet špatně o rodičích, že?“ „Fanynko, těmhle věcem já nerozumím. Zato ale vím, že máš třináct roků a vedeš celou domácnost. Staráš se o dvě malé sestry. Není divu, že to na tebe občas dolehne. Jak by to mohl být hřích?“ „Pan farář o tom mluvil při kázání.“ „Pan farář,“ zopakuje Julka mdlým hlasem a má co dělat, aby vztek, který s ní v té chvíli lomcuje, neproměnila na slova a nevypustila ho ven. Srdce jí usedá nad tou hromádkou neštěstí, která sedí schouleně na posteli a oči se jí lesknou slzami. V paměti jí vyvstane obrázek dívky, která během loňské cesty do Wieliczky běhala s ostatními dětmi po louce. Dře jako kůň, a ještě se trápí výčitkami? Co je to za spravedlnost? Kdyby byl ten jejich bůh spravedlivý, jak by mohl tohle dopustit? Jak by mohl všechny ty hrůzy dopustit? „Žádný hřích to není. Trápíš se zbytečně,“ vysouká ze sebe po chvíli co možná nejvlídněji, ale sama cítí, že do její promluvy prosakuje zlost, která s ní stále cloumá. Raději tedy slova umocní gestem a něžně pohladí Františku po vlasech. A pak už obě mlčí, dokud seshora Barbora s Barkou nepřinesou čtyři talíře se svátečním obědem. Právě v tom, že tematizuje i otázky náboženské, které byly v době, o které pojednává, určitě na pořadu dne, mi přijde autorka mezi současnými českými autorkami a autory dost výjimečná (pominu-li autory, kteří se přímo hlásí ke křesťanství). V současné zahraniční literatuře jsem se s podobnými motivy setkala v knize německé autorky Dörte Hansenové. Už teď se těším na další dva díly!... celý text
Boží muka
2000,
Karel Čapek
„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“ „Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“ „Jak tedy?“ „Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“ „Vám už přesekla?“ „Ne.“... celý text
Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofu
2014,
Heiko Haumann
Příběh jednoho "obyčejného" Němce, který žil ve 20. století, pečlivě zrekonstruovaný pouze na základě dostupných historických pramenů, bez beletristického domýšlení. "U Hermanna Diamanského lze jednoznačně zjistit symptomy, které jsou dnes spojovány s posttraumatickými stresovými poruchami. Mohla by na to poukazovat mezerovitost v jeho vzpomínkách a často podivuhodně protikladné výroky. Určitě je třeba konstatovat trvalé narušení. Můžeme předpokládat, že se tu silně projevilo zacházení ze strany gestapa v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti – až po předstírané zastřelení –, stejně jako strašlivé zážitky v koncentračních táborech. Zvláště důležitá musela být zkušenost s „likvidací“ „cikánského tábora“, které musel bezmocně přihlížet. Právě on, který mohl mnoho věcí zařídit a leckomu zachránit život, nebyl tehdy s to nějak pomoci, ztratil kontrolu nad děním a musel bezradně strpět, že bylo zavražděno i dítě jeho milenky. Vývoj po roce 1945 se postaral o to, že trauma přetrvalo: naděje na lepší společnost v NDR byly ostudně zničeny. V intrikách a bojích o moc znamenala někdejší účast ve španělské občanské válce nebo v akcích hnutí odporu v koncentračních táborech stále méně, ba vzbuzovala dokonce nedůvěru. Zbytek završilo nedostatečné zpracování historie nacismu, účast na osvětimském procesu či unavující boje o společenské uznání a „nápravu“ na východě i západě Německa."... celý text
Rozhovory přes rozbouřené doby
2019,
Petr Placák
Ke knize nakladatelství PROSTOR mě přivedl rozhovor s Lubošem Dobrovským, který nedávno zemřel. Až u příležitosti jeho smrti jsem zjistila, o jak zajímavého a inspirativního člověka se jednalo – a také, že v knize Rozhovory přes rozbouřené vody s ním vyšel obsáhlejší rozhovor. Z osobností, které jsem před přečtením knihy vůbec neznala, mě velice zaujal Mark Slouka, který se po šedesáti letech života v Americe vrátil do své rodné vlasti. Na naši českou realitu se tedy dívá zvenku a navíc dokáže velice plasticky „zevnitř“ popsat realitu života v současné Americe. Rozhovor s ním má příznačný název „Pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty“. Když knihu srovnám s dalšími knihami rozhovorů, které vyšly v roce 2019, zaujaly mě kvalitní černobílé fotografie všech osobností, které knihu zajímavě graficky doplňují, aniž by vyžadovaly tisk na křídovém papíře. Dále jsou velice kvalitně napsané úvodní medailonky k jednotlivým osobnostem. Zajímavý byl v knize i ženský podíl: Olga Sommerová jako jedna z osobností, autorka rozhovorů Eva Bobůrková a editorka knihy Denisa Novotná. A teď už nezbývá než dát slovo Luboši Dobrovskému: V poslední době zejména někteří mladší historici razí tezi, že dobu normalizace už nelze chápat jako totalitu, protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí ani k desetiletým a delším trestům. Co na to říkáte? Dost mě to rozčiluje. Co znamená totalita? Že všichni děláme to, co si přejí držitelé moci, zejména ti, s nimiž mravně vlastně nesouhlasíme. Když takového stavu společnosti dosáhneme bez toho, že někoho popravíme, zastřelíme, dáme do koncentráku, tak jsme dosáhli daleko vyššího stupně totality než v době, kdy jsme například popravovali doktorku Horákovou. V době, kdy stačí mít pocit, že když nebudu aspoň navenek dávat najevo soulad s držiteli moci, nedostanu výjezdní doložku, tak jsme dosáhli totality, jakou si ti, kteří totalitu zaváděli v počátku padesátých let, neuměli ani představit. Husákovská normalizace byla naprosto vrcholnou totalitou. Něco podobného se začíná projevovat za vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše. Takový stav znemravňuje společnost.... celý text
Barva nachu
2001,
Alice Walker
Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století? O tom svědčí zcela prostě hlavní hrdinka Celie ve svých dopisech adresovaných nejprve Bohu, pak svojí sestře Nettie, které píše dopisy i přesto, že od ní žádné nedostává. Proč? I to souvisí s jejím postavením a situací. Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi. Kniha byla zvláště na začátku hodně drsná a surová a o některých z těchto surovostí bych raději nečetla, ale po přečtení musím říct, že to tam patřilo a vytvořilo to plastický obraz o životě Celie, ničím nepřikrášlený. Smutný, ale taková byla (a bohužel někde i je) realita mnoha žen… Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona. A v tom může být to světélko naděje i v jejím náročném životě. "Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli. Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj. No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho. Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum. "... celý text
Jan Opletal. Známý či neznámý hrdina
2011,
Marie Turková
Známe dostatečně národního hrdinu Jana Opletala? Tuto otázku položila ve své práci sedmnáctiletá studentka Gymnázia Jana Opletala v Litovli svým spolužákům ve věku 9. ročníku ZŠ a 2. a 3. ročníku střední školy. Správně na všechny otázky o Janu Opletalovi (otázky byly otevřené, to znamená, že tázaní museli odpověď sami formulovat) odpověděli pouze 3 studenti ze 41 dotázaných. To může být i odpovědí na otázku, jestli máme číst knihy o Janu Opletalovi. I když studentka Marie Turková připravila o Janu Opletalovi publikaci nevelkou rozsahem, která měla ambice spíše na lokální dosah (vyšla v Olomouci), stojí za to si ji přečíst. Marie Turková v ní shromáždila výpovědi pamětníků z rodiště Jana Opletala Lhoty nad Moravou a jejího okolí (Náklo, Litovel). Dále připojila také obrazovou přílohu, která shromažďuje fotografie a dokumenty, které lze dohledat v místech, kde Jan Opletal žil. Svědectví pamětníků jsou často velice zajímavá a pomohou nám vytvořit si plastičtější obraz Jana Opletala jako člověka: Augustin Pajkr, spolužák na gymnáziu uvádí: „Jakpak bych se na Jana Opletala nepamatoval, vždyť jsme mnohokrát seděli v jedné lavici. Jenda byl uzavřenější povahy, málomluvnější, stále nad něčím přemýšlel, ale jinak nezkazil žádnou čertovinu. A co víc – nikdy nemyslel jen na sebe. Když k němu přišel některý spolužák s nevyřešenou úlohou, prostě s nějakým „oříškem“, Jan zapomněl na všechno kolem sebe a nalejval, jak se říká, do kamaráda, co se dalo. Někdy byl až příliš tvrdohlavý v prosazování svých názorů. Mnohdy se dokázal postavit i proti rozhodnutí profesora. To když měl pocit, že kantor jedná vůči některému žáku příliš tvrdě nebo nespravedlivě. „Dneska spichám, mosim pomuct tatovi v lese,“ říkával Jenda. Tohle jsme od něj slyšeli několikrát do týdne. Pak sedl na rozvrzané kolo, nebo se vydal pěšky domů do Lhoty, sedm až osm kilometrů podél řeky – v létě, v zimě. Opletalův domov, to byla došková chalupa, hliněná zem, jedna kravka a sotva dvacet arů pole.“... celý text
Norkový kožich za hrst vloček: aneb šest hodin ve vlaku
2018,
Inna Rottová - Mirovská
Jak tohle mohli obyvatelé Leningradu přežít a prožít? O tom vypráví Inna Rottová ve svých jedenácti povídkách. Nejde o deníkový záznam z této doby (těch bude asi taky dost, i když já jsem dosud žádný nečetla), ale o soubor povídek literárně zpracovaných a propojených postavou Julie. Autorka v nich ale určitě vychází ze zkušeností svých i dalších lidí, se kterými se setkala, či o jejich příbězích slyšela. Sama blokádu prožila jako malá holčička. Události z blokády Leningradu jsou tak hrůzné, že se čtenář může ptát, jestli vůbec má sílu o nich číst. Tváří v tvář smrti, přítomné v Leningradu za blokády a přítomné samozřejmě i v této knize, si člověk uvědomuje, co má vlastně v životě cenu a jak i zdánlivě drobná pomoc blízkému člověku mu může zachránit život, nebo taky může stát život toho, kdo už pomáhá z posledních sil. I přesto, že smrt číhala doslova na každém kroku, dokázali si mnozí v Leningradu udržet kulturu a hodnoty, pro které jim stálo za to žít a bojovat o přežití. Na „malých“ příbězích běžných Leningraďanů je vidět, jak moc vlastně mohou „velké dějiny“ zasáhnout do života obyčejného člověka. Kniha vyšla poprvé pod názvem Šest hodin ve vlaku v roce 1984 a pod tímto názvem se dočkala dalších dvou vydání. V roce 2018 ji pod názvem Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku vydalo nakladatelství Bondy. Škoda jen, že za tu dobu někdo nevěnoval péči jazykové stránce knihy. Rušivé chyby v interpunkci a především v diakritice mohly být odstraněny a kniha by se lépe četla. Povídky (zvláště prvních deset) jsou napsány tak poutavě, že by si takovou péči určitě zasloužily. Při blokádě byl nedostatek úplně všeho: nejen jídla, ale také tepla a pitné vody. Mnohé věci, které běžně vídáme kolem sebe, nebyly samozřejmostí. Když Julie po blokádě videí téct vodu z fontány „jen tak, pro okrasu“, je to pro ni něco, v co už nikdy nedoufala, že uvidí: „Tak to je ona,“ ukázal ředitel. Dívka se na podstavci nakláněla nad rozbitým džbánem. Tekla z něho opravdová čistá voda. Jen tak pro okrasu. „To víte, není to žádné umělecké veledílo,“ vykládal dál. A znělo to, jako by se omlouval. „Jenže si ji tady v závodě oblíbili.“ Pozorně jsem si ji prohlížela. A tu jsem uviděla to, co jsem hledala. „Hlavu má předválečnou!“ Celá šťastná jsem ukazovala na skoro neviditelnou rýhu na krásném dlouhém štíhlém krku. Chtěla jsem se podívat, jestli pořád ještě pláče. Ale nešlo to. Bránily mi v tom růže. Byly to zvláštní růže. Vypěstovali je v Leningradu po válce. Měly obrovské květy a odolávaly nejprudším mrazům. Na záhonu větším, než jaký byl tehdy ten náš za blokády, kvetly růže žlutě, bíle a rudě kolem pískovcové dívky se džbánem. Jako pomník Sašovi, který se chtěl stát zahradníkem, ale zahynul, když mu bylo patnáct let.... celý text
Ptám se, tedy jsem
2011,
Petr Pithart
Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano. V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika. Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká: "Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou. Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí. Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali." Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku: "Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit. Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry. To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali." Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.... celý text
