milary přečtené 731

Pět malých prasátek 1959, Agatha Christie

Jeden z nejúžasnějších příběhů. Když nepodlehne člověk netrpělivosti. Když zaujatě poslouchá znovu a znovu totéž. A znovu. A zas. Totéž? Kdepak! Drobné nuance, nepostřehnutelné odlesky tehdy a teď, malé lži, které se tak dobře schovají za ochabující paměť, proměna zúčastněných v průběhu dlouhých šestnacti let "poté", - nebo že by zase až tak velká nebyla? Šestnáct let starý případ. Ukončený. Žena zavraždila svého muže malíře a po roce ve vězení zemřela. Teď je tu ovšem její dcera, tehdy ještě úplně malá, se svými pochybnostmi a dopisem od matky, která v něm píše o své nevině. Jinak se není čeho chytit. Leda rozplétat s úmornou pomalostí zteřelé nitky dávných svědectví až (snad) k pevnější osnově současných výpovědí. Pokud k nim bude vůbec někdo ochoten. Ale Poirota případ zajímá a výzvu přijímá... Mám ráda interpreta Pavla Soukupa a dobře se mi poslouchalo i tentokrát.... celý text

Němý svědek 2006, Agatha Christie

Poirot vyšetřuje vraždu. Nic nového pod sluncem. Jenomže tentokrát se pouští do případu na základě prosby o pomoc samotné zavražděné. Zavražděné bohaté dámy se spoustou dědictví nedočkavě větřících příbuzných, jejíž smrt se mohla zdát smrtí přirozenou. Mohla se zdát. Nebýt předchozí podivné nehody. Míček. Pes. Schody. Ale ani tady všechno úplně nesedí... Kdo se v tom má vyznat? Hodil by se kloudný svědek, jenže... Lukáš Hlavica v roli všech zúčastněných opět skvělý. I těch čtyřnohých. :))... celý text

Žena v polární noci: Rok na Špicberkách 2020, Christiane Ritter

Betty (viz anotace) mi to nepřipomínalo. Četla jsem určitě se zájmem, jak by ne. Tak zručně napsané, informacemi nabité líčení o pobytu v končině tolik exotické, z doby tak vzdálené, a s tolika přenádhernými popisy přírodních jevů a scenérií, prozrazujícími oko umělkyně... A přesto bych se ke knížce už nevrátila. Zakopávala jsem o to, co perfektně pojmenovala a shrnula v komentáři Erys, a čeho se dotkli i další... Absenci uceleného příběhu prožitého roku, vztahů, emocí, nějaké aklimatizace v extrémních podmínkách... Vzpírá se jakékoliv mé představě (a samozřejmě to neznamená, že tím cokoliv popírám), že by se městská žena, která zjevně neměla úplně představu, do čeho jde, dokázala tak ze dne na den přizpůsobit všem extrémům, vydržet bez újmy fyzické i psychické nároky, držet od samého začátku krok se zkušenými muži a vykazovat všemožné doposud nepoznané aktivity a dovednosti, aniž by ji nějak zvlášť krušilo vyčerpání, jakákoliv malomyslnost, neřku-li strach či stesk. Jako by všechno lidské bylo eliminováno (nepočítám-li vzplanutí pro polárního lišáka) a očesáno do odlidštěného vytržení ze zajetí ledovou nádherou kolem. Ne, Betty s jejími odhodlanými a přesto zdaleka ne vždycky vyhranými bitvami, vřelostí a sebeironií mi to vážně nepřipomínalo.... celý text

Mrazivé tání 2022, Dana Stabenow

Z minulého dílu jsem byla trochu rozmrzelá a tak jsem pro jistotu mnoho neočekávala... Lež!! Očekávala jsem přesně takovou Stabenow, kterou jsem si oblíbila od prvních dílů série vyjma šestky. A? Byla to úplně jiná Stabenow. Po pár stránkách zaplněných bizarním děním, líčeném v trochu nezvykle komickém tónu a téměř bez mrtvol, jsem trochu znejistěla nad žánrem. Pak jsem roztála. A objevila autorčinu novou polohu. Není to tak, že by mi snad předtím nepřipadala vtipná, to vůbec ne. Tady se ovšem její humor proměnil v průtrž nečekaně bláznivé legrace, která kulminovala v ostrém kontrastu s racionálními a vzhledem k povaze situací komicky věcnými reakcemi Kate i ostatních. Prostě tání, žejo, co naděláte… :) Řada situací je tak dovedená k úplné dokonalosti; kdo četl, ví. Například ta, kdy Kate tak bezděčně potvrdila jasnozřivý odhad svých schopností babičkou Jekaterinou, a akcí s bagrem (tzv. 2v1) s autritativní přesvědčivostí zastoupila nedokonalou (a neexistující) literu zákona ve dvou zdánlivě bezvýchodných kauzách. Mrazivé tání servíruje Aljašku opět s mnoha pozoruhodnými informacemi. To co je líčeno s takovou dávkou humoru není ani zdaleka vždycky taková legrace. A že by to nebyla detektivka? Nenechte se zmást jistou rozverností, mně tu napětí vůbec nechybělo.... celý text

Hrozba 2004, Dick Francis (p)

S knihami Dicka Francise v překladech paní Moserové si dávám opáčko; po kolikáté už? No, to je jedno, naposledy to stejně nebude... :) Tentokrát jsem se začetla - zaposlouchala - až napodruhé. Mechanismy únosů i následného vyjednávání, nevypočitatelnost chování únosců, celá ta krutá lhostejnost s prstem na spoušti v případě jakékoliv chyby a i bez ní, následky, i když nikomu náhodou nerupnou nervy a "dobře" to dopadne. Což asi není úplně pravidlem. Protože tahle "hra" moc pravidel nemá... Všechno mi to šlo nějak divně pod kůži. Na druhý pokus už jsem dokázala zachovat trochu přiměřenější odstup, v čemž mi pomohl i maličko spektakulární závěr. :) A já byla ráda, protože francisovka je to standardně čtivá a napínavá, jakkoliv v ní koníci příjdou tentokrát zkrátka.... celý text

Záhada pro blázny 1992, Patrick Quentin (p)

Mám ráda Quentinovy Záhady pro... s Petrem Duluthem. A tuhle (modře hodnocenou) výrazně mysteriózní záležitost, odehrávající se příhodně v nóbl sanatoriu pro různě psychicky nestabilní jedince (personál s jeho metodami nevyjímaje :)), mám vlastně pro tu jedinečnou kombinaci obecné paranoie vs. jedincem pracně zachovávaným ostrůvkům zdravého rozumu úplně nejraději. Léčený alkoholik Petr Duluth s hlasem Vladimíra Dlouhého? Dvojnásobné potěšení.... celý text

Případ výjimečné klibny 2008, Jaroslav Velinský

Motiv koní 1994, Dick Francis (p)

Tady byla Britt-Marie 2016, Fredrik Backman

Medvědín? Ne. Úzkosti a jejich lidé? Ano!! Muž jménem Ove? Babička pozdravuje a..? Sbírám odvahu. Tady byla Britt-Marie? Jedno velké a nadšené ano!! (Nerada to dělám, ale pokud se nechci dopustit plagiátorství, nebudu se pokoušet konkurovat komentáři tygřík2. Nedokázala bych dojem z téhle knížky stručně vystihnout líp). Autor je pro mě jedna velká záhada. Jeden - bezpochyby výborný - spisovatel, a moje zaujetí? Koukám na ostatní knížky a komentáře k nim, a očividně nejsem sama, čí škála hodnocení se dá shrnout pod sofistikovaný pojem "kam kerý" :)) Co zbývá? Zkoušet číst dál.... celý text

Smrt lorda Edgwarea 1993, Agatha Christie

Orloj postav důležitých i nedůležitých, slavná herečka, bohatý lord, peníze, vášně, pravá i zinscenovaná alibi… A vražda, samozřejmě. Tedy – vraždy. Nechybí rutinně uvažující Japp a - tentokrát úplně mimořádně - nedovtipný, ale vzdor tomu nesnesitelně sebejistý Hastings. Případ je výjimečně komplikovaný, okolnosti proměnlivé a Poirotovy malé šedé buňky, zpochybňované kdekým, včetně jeho samého, rozkrývají záhadu s urputností, která je vlastní jen nejlepšímu detektivovi na světě. Ten však, přes konečné vyřešení, obvyklé zadostiučinění nepociťuje. Lukáš Hlavica četl skvěle, jako vždy.... celý text

Vysoké sázky 1980, Dick Francis (p)

Jak se vracím po letech k Dicku Francisovi, upadám do starého známého čtenářského tranzu, ne nepodobného rozpoložení u četby Agathy Christie. Miluju to. Je mi celkem jedno, jestli je nějaká kniha slabší (a to tahle fakt ne!!!), obalí mě atmosféra, prostředí, jazyk, kterým to ke mně promlouvá, a já se ztrácím, zapomínám na to současné, a cool a wow, protože tohle je nadčasové. A doufám, že se kouzlo těchhle knih neztratí nikdy. Hrdina vlastně není koňák, jen koně vlastní. Ani nejezdí. Je to pohledný slušňák a vyrábí hračky. Teda vymýšlí. Konstruuje. Veleúspěšnou sérii hraček, přesněji řečeno. Co se koní týče, jen trochu sází. A ve všem spoléhá na svého trenéra. Slušně ho platí, očekává slušnost. Ani ho nenapadne nic jiného. Až je absence té slušnosti do očí bijící. Líbí se mi, že to opět není žádný superhrdina. Porušení důvěry řeší výpovědí, není přece zapotřebí nic jiného, žádný povyk. Až když se - nepřekvapivě - jeho bezelstnost obrátí proti němu a protivník ho veřejně očerní, zostudí a sám sebe postaví do role oběti, zváží, že je čas jednat. A jedná. S vynalézavostí a rozhodností, které mu vrací respekt...... celý text

Vánoční koleda 2010, Charles Dickens

Jé, málem bych zapomněla, Vánoční koleda! Taková krása! A ještě když ji čte pan Somr. Taky něco, co člověk zná z mnoha zpracování... Páni, rok vzniku 1843, to se ani nechce věřit. Trochu - archaické, že? A přece, v čase vánoc, v magickém čase, kdy jsme jaksi podivně přístupnější věřit na zázraky, z nichž jedním je přítomnost milosrdenství a lásky mezi lidmi, byť těkavá a krátkodechá, mají slova Dickensovy Vánoční koledy stále to proměňující kouzlo, díky kterému člověk zatouží i po vlastní nápravě a obnově. Možná je to tím světlem svíček. Nebo slov. Nebo ticha. Nebo...... celý text

Kateřina Aragonská: Pravá královna 2016, Alison Weir

S Alison Weir se "známe" už dlouho, přečetla jsem od ní kdeco dávno předtím, než jsem se potkala s databází knih. A audioknihami. O Jindřicha VIII. první ženě Kateřině mi četla Martina Hudečková. Krásně se to poslouchalo, a stejně jako Chesterton a mnozí další doufám, že série audioknih o tudorovských královnách se rozroste. Mám moc ráda dané téma a viděla a četla jsem mnohá zpracování, která se tímhle atraktivním kusem historie v různých souvislostech zaobírají; ta zdařilejší i méně zdařilá. Na Alison Weir si mocně cením nečernobílého pojetí postav. Lidí, kterým právě ta frekventovanost zpracování vtiskla už skoro šablonovitou podobu: Jindra - prevít a sukničkář, Kateřina Aragonská - nepříliš atraktivní a upjatá modlářka atd. I když nejsem odborník a nedokážu posoudit věrohodnost toho či onoho - charakterů svázaných pravidly (vč. náboženských) a letitými tradicemi, manipulačního prostoru a strategií politických rozhodnutí, míry odpovědnosti versus svévole pramenící z postavení - přece nevěřím láci plochých pojetí a tak za sebe doporučuju tenhle bohatý a barevný románový portrét napsaný historičkou a opřený o řadu doložených faktů.... celý text

Úplně cizí lidé 2019, Liane Moriarty

Od Moriarty jsem znala jen Sedmilhářky. Nijak mě nenadchly, ale já je pouze viděla, nečetla - to se nepočítá. Úplně cizí lidé mě zaujali tématicky. (A splatit svůj dluh vyhledávané autorce jsem se rozhodla taky na základě líbezně poťouchlého komentáře kap66). Do puntíku se však tentokrát shoduju s uživatelem marlowe (až na to, že já do dámské šatny můžu legálně). :)) Liane Moriarty umí psát skvěle. Na nic nečeká, vtáhne člověka od prvních stránek plastičností charakterů i prostředí, hned jste v obraze. Vzbudí očekávání i zvědavost. Těšíte se, co bude. Já až do zásadního dějového zlomu (došlo k němu celkem pozdě, skoro v půlce knížky), jenž měl – předpokládala jsem – přidat na tempu i dráždivě potlačované dramatičnosti a druhou část řádně vygradovat. Nezafungovalo to. Jen se vršily efekty, jaksi vykalkulovaně, jako když překyne těsto a zdrcne se šlehačka a – plop. Velké nic. Konec už mě zklamal neskutečně, detailní sumáře osudů všech zúčastněných a nahonem spíchnuté kapitolky nových vztahů, které byly jen otrockým potvrzením dříve nadhozeného… To už jako by psala úplně jiná ruka.... celý text

Marťan 2015, Andy Weir

Marťana jsem - už je to nějaký ten pátek - dřív viděla než četla. A zanechal fajn dojem. Jak se mi ale pořád stýská po Weirově Spasiteli, zatoužila jsem po plné verzi a poslechla si audioknihu. Nezaváhala jsem. Janové Vondráček a Zadražil nezůstali předloze nic dlužni. Četli úžasně. A knížka mi přinesla znovu intenzivní požitek z Weirova vypravěčského umu; spolkla jsem návnadu bez zaváhání a tentokrát mě vůbec nelekala téměř nepřetržitá řada technických složitostí, souvisejících s přežitím či nepřežitím hlavního hrdiny "zapomenutého" na Marsu. Úplně to nechápu, ale bez ohledu na jejich množství jsem prosvištěla dějem uspokojivě v obraze. Asi proto, že Weir vedle vědecké záhadologie pevně třímá otěže srozumitelnosti dějových příčin a následků, takže se ani humanitní typy neztrácejí. :) Vedle hlavního sympaťáka - aniž supermana, oplývajícího optimismem a smyslem pro humor - , je Marťan zalidněn množstvím postav stejně zajímavých, se kterými je radost pobýt. A mimo napětí, spád a vtip je v knížce to, co moc potřebujem. Připomenutí, že lidstvo může společně překonat mnohá protivenství. A občas to i dělá(me)... ;)... celý text

Přítel z domova 2020, Veronika Doskočilová

Méně je někdy více... A v případě Přítele z domova se to zdaleka netýká jenom počtu stránek. Moc mě zaujalo "o čem", ale pak stejně zklamalo "jak". Pro mě chyběl knížce spád. Deníkové záznamy nesly četná opakování, opodstatněná u počátečních zápisků kluka, zčistajasna přestěhovaného do zcela cizího prostředí, vlekly se ale i pasáže, popisující potenciálně dramatické situace poněkud jednotvárným způsobem, vlastním celému textu. Vývoj postav - těch málo postav, které nějakým vývojem prošly, byl předvídatelný a autorčina neochota zanechat jakýkoliv škrábanec na lesklé karoserii hlavního hrdiny vedla k neuvěřitelným klišé (oddanost vězňů apod.). Nakonec bylo vše doslovně dořečeno a "moudra" a "krásné myšlenky" v množství větším než případném obraly závěr i o poslední špetku smířlivé nedokonalosti či tajemství. Dlouho jsem nečetla knížku, která by se tak urputně domáhala čtenářových citů. Ve mně je nevzbudila.... celý text

Černá nenávist 2012, Dennis Lehane

Promlčení 2015, Jiří Březina

Mizení, Vzplanutí, a teď Promlčení. Moje sympatie k Jiřímu Březinovi jako k autorovi nijak neovlivnilo "modré" hodnocení. Knížka se mi zdála stejně dobrá jako následující dva díly, které jsem přečetla před ní. Kromě toho, že se mi prostě Březina dobře čte (nebo poslouchá, zrovna tento díl četl výborně Jakub Saic), v záplavě thrillerů a detektivek "ze zkumavky" obdivuju autorův výběr nejednoduchých témat, na kterých staví své příběhy. Není to asi něco, čím by se všeobecně zavděčil. Nevolí snadnou cestu. Vyčnívá. Nutí k připomenutí si. K nepromlčení. Nehraje čtenářům zbytečně na city. Ví, kdy skončit. Přesto vysílá jednoznačné signály. Třeba, že násilí plodí násilí. A bez odpuštění, nebo jen opuštění, které je často za hranicemi lidských možností, neskončí nikdy. Hodně mě zaujal způsob napsání, kde se ruku v ruce střídala retrospektiva se současností. A moc se mi líbil (předpokládám autorův) záměr, co nejvíc ztotožnit uvažování vypravěče událostí válečných s uvažováním stejně starého Tomáše Volfa o mnoho let později, jako osobně zaujatého a tápajícího příjemce líčeného, tváří v tvář přímému účastníkovi tehdejšího dění. A uvědomila jsem si, jak dobře to ilustruje i naše vlastní proměny na pozadí kusu historie, který nám je vyměřen zažít.... celý text

S úctou Picpus 1966, Georges Simenon

Klub divných dětí 2019, Petra Soukupová

Zvláštní, moc pěkná knížka. O dětech, ale... Tak málo stačí, aby byl člověk označen za "divného". Třeba - že v jednom kuse čte. Jí. Nedokáže se soustředit. Je prcek. Kulhá. Což znamená, že je jiný. Jiný než my! Chchudááák... (v rádoby empatické verzi). V té neempatické to znamená vyhýbavost a nezájem, přinejlepším. Nebo rovnou šikanu rozličného druhu. Líp se holt srovnáváme s fazónou "přes kopírák". Protože tak se cítíme jaksi na domácím hřišti. A víme, co čekat. Nebo si to aspoň naivně myslíme, dokud se v té naší jistotě párkrát nevykoupeme. Kdybychom se totiž míň báli jinakosti, mohli bychom zjistit nečekané. A Petra Soukupová dokazuje, že bychom netratili. Poslouchala jsem audioknihu. Vřele ji doporučuju. (A knížku si dávám do své imaginární knihovny hned vedle Soběstačného).... celý text