milary přečtené 731

Zázrak svaté Winifredy 2005, Ellis Peters (p)

Kdysi jsem přečetla všechny díly a viděla celkem pěkný seriál. Ráda jsem se vrátila, tentokrát formou audioknihy. Četl ji "filmově" Pavel Soukup. S odstupem času mi knížka nabídla kromě žánru historické detektivky (který miluju), pořád stejně báječné atmosféry, barvitého příběhu a řady živoucích postav i četné příležitosti k rozjímání nad neměnností. Toho, co chceme a toho, pomocí čeho se na to snažíme dosáhnout. A nic neposvětí mnišská kutna, ani jakékoliv jiné mimikry. Ani nezmaří. I když to tak vždycky a bezprostředně nemusí vypadat. Mám ráda lidi, jako je bratr Cadfael Ellis Petersové. Pokorné NEvzory ctnosti s nohama na zemi a laskavým pochopením pro druhé. Bezvadná knížka.... celý text

Chceš-li rozesmát pánaboha 2013, Michael Třeštík

Každopádně parádní nápad a úžasné zpracování. Mám moc ráda způsob vyjadřování pana Třeštíka. Mám na panu Třeštíkovi vlastně ráda hodně věcí, které jsem se směla kdy dozvědět. A obdivuju jeho ženu. Mám ráda osobní vzpomínkové knihy, které jsou zároveň obrazem určitého historického období. Vážím si uchovávání doteků toho, co až příliš rychle mizí z paměti. Takže? Proč to teda zatím zní jako obhajoba, že nedávám plný počet nadšených hvězdiček? Jsou mi blízké komentáře Roubas, ale taky DiskretniBarman a v zásadě i drobné postesknutí petunkav. Dva lidé, kteří toho stihli opravdu hodně, v neklidném 20. století... Úvodní deníky z fronty, které si psal mladičký legionář (co byl čerstvě uznaným muzikantem a skladatelem) podivně archaickým jazykem, jenž podtrhoval absurditu dění i konání, a posléze zcela "jiná" válka a statečná účast v odboji patřily k částem, které jsem četla s největším zaujetím a respektem. Bavily mě i drobničky z rodinných prostředí, dětství, mládí, studia... Imponovala mi šíře zájmů, vědomostí i dovedností, které budily pozornost narůstajícího množství zajímavých lidí z nejrůznějších oblastí a zároveň jsem troskotala na výčtech jmen a jmen. Na jednu stranu bylo fascinující, s kým vším se dvojice v životě setkala, znala a něco žila, na druhou stranu už bylo jaksi únavné, že paní Libuši snad neminul muž, který by jí nebyl zcela uchvácen. Asi to tak bylo, jasně, ale jako by to zaujímalo až příliš mnoho prostoru. Určitě to byla žena mimořádná, ale nepochybně v ledasčem i jaksi tvrdá, a já "fandila" spíš otci Třeštíkovi ('starému muži s mladou ženou' jak stálo v jednom dopise), pro jeho ztráty, věrnost i slabosti. Ocenila jsem, že se autor vyhýbá hodnocením, píše nezaujatě jak to jen jde, a než by tahal ze čtenáře emoce, uchyluje se ke svému osobitému křehkémi humoru. A tak vznikla knížka /kronika, která nemusí sednout každému, ale určitě je pozoruhodná.... celý text

Cena krve 1991, Dick Francis (p)

Trochu temnější francisovka, kdy hrdina nemá ani zdaleka ideálně rozdáno. Tentokrát se vyváženě a lítě bojuje na dvou frontách, osobní i profesní. A tudíž člověk trne dvakrát, protože improvizovat se dá jen v jedné z rovin, hraje se o všechno a zvítězit může jen ten, kdo v sobě nese vlastnosti skutečného profesionála. Užila jsem si audioknihu a interpretaci Marka Holého.... celý text

Muži ve zbrani 2014, Terry Pratchett

Podobně jako u Stráží jsem se chytla až někde za první čtvrtinou. Zato náramně. A nevím, co vynachválit dřív. Překlad (mnohem víc, než to!) pana Kantůrka? Interpretaci mága Honzy Zadražila? Je to úžasně, chytře a mnohovrstevně vtipné, zároveň tisícerým způsobem neokázale moudré, je v tom napětí jako hrom, je to perfektní v tom, jak se jednotlivé postavy vymaňují ze svých zdánlivě nepřekročitelných nastavení, vyvíjejí se, pomáhají si, boří neměnné. To zcela neúhybné zdůrazňování dobra by mohlo působit naivně až možná únavně; nebýt Pratchettova mistrovství, se kterým vyvažuje nebezpečí selanky momenty třeskuté srandy, anebo nečekaně důrazným připomenutím nástrojů a síly zla. Je stejně dobrý v obojím. A mě to baví.... celý text

Z Izrastiny s láskou 2020, Jakub Szántó

Hutné čtení; desítky osobních výpovědí z obou stran, územní dějiny, komunity, historie zahraničního vlivu, podrobnosti z oblastí infrastruktury, vojenství... Předmluva Petry Procházkové předznamenává vzácnou nestrannost, pro kterou mě Izrastina zaujala. Člověka se nezmocňuje dnes tolik všudypřítomná únava z neustálého tlaku patřit na sítích i jinde do těch "správných bublin", nestresuje ho vehemence, s jakou se v současnosti prosazuje vlastní názor na sebemenší pitomost, nestrádá agresivitou "povolaných", ryčně rozčísnuvších jakkoliv složité téma vahou.., - no, vlastně čeho, že? Pro mě je argumentem Szántóova letitá osobní zkušenost, erudice, profesionalita. Pokud se chcete něco dozvědět, ne si jen cosi potvrdit, tohle je dobrá příležitost. Audioknihu načetl výborně Vasil Fridrich. Pomohl mi přenést se přes informačně náročnější pasáže, které by mi při čtení daly zabrat. Dohledávat potřebné si lze i tak, prostě si poslech pozastavíte. Ale fotky, ty musím časem dohnat.... celý text

Vzplanutí 2019, Jiří Březina

Sérii nečtu chronologicky a nevadí to. Z kusých poznámek lze dobře odvodit, že se cosi v předchozím díle přihodilo, co dál ovlivňuje Tomáše Volfa v aktuálním příběhu. V obou přečtených knížkách oceňuju jak autenticitu prostředí a stejnou hodnověrnost vztahů, tak pozoruhodná témata; v této - 3. části - mě moc bavilo zapojení lidí z různých oborů při experimentálním hledání metody provedení předmětného zločinu. Vysloveně mi sedí styl Jiřího Březiny, neexhibující, nápaditý a čtivý. Bylo to napínavé, musela jsem dočíst, i když tou dobou už jindy dávno spím. :) Zaujalo mě (čtvrté) Mizení a za pět hvězdiček je taky Vzplanutí.... celý text

Kdo se postará o Annu 2023, Kateřina Pantovič

Provokativní, vymykající se obálka. Záložka, čistě bavlněná. Autorka - se zvláštním jménem i originálně pojatým životopisem. Dojmy z četby: od - cotojakokčertuje? přes - tojetedabomba! po - trochusevtomztrácím. Každopádně; úžasný odrazový můstek s reinkarnací, perfektní jazykové hříčky, vtip a šmrnc. Na dvoustovku stránek riskantní množství témat, díky autorčině talentu pro výstižnou zkratku ale tak dobře srozumitelných, až jdou na člověka místy "zimomravky". Chytré. Zajímavé. Vážně moc dobré. Mně chyběla půlhvězdička do plného hodnocení, postrádala jsem dějovou linku. Anna byla důležitým průchozím prvkem, už pro své neobyčejně trefné (byť němé :)) komentáře dění vně akvárka i uvnitř sebe, ale - když ponechám stranou své obdivné nadšení z tak originálního nápadu - přece pouze něčím, co umožnilo sloučit několik různorodých osudů, modelů chování, jevů a témat obecně. Jenže - zase ten Český lev, to nemělo chybu. :))) Takže...... celý text

Kouřová clona 1996, Dick Francis (p)

"Koňácké" detektivky Dicka Francise jsou prostě čiré potěšení... Maximálně čtivý příběh ve skvělém překladu paní Moserové nás tentokrát po atraktivní návštěvě filmového natáčení vezme do zlatého dolu i do jednoho z afrických národních parků. Ptáte se, kde jsou koně? Jsou podstatnou součástí zápletky; na to, proč něčí koně špatně běhají se tentokrát snaží přijít hrdina úvodní části: úspěšný herec. Neděste se, bývalý kaskadér je v sedle jako doma a riskantní situace, byť filmové, jsou součástí jeho práce, není to žádný mazánek. :) Jenže se ukáže, že nejde jen o koně. A že, z nějakého důvodu, ten člověk komusi překáží, i když neví proč. A bude potřebovat všechen důvtip a výdrž, pokud chce zodpovědět otázky a zůstat naživu.... celý text

Knihovnice z Troublesome Creeku 2022, Kim Michele Richardson

V životě jsem neslyšela nic o fascinujícím projektu a fungování Pojízdných knihoven (takto součásti Rooseveltových Programů pro podporu zaměstnanosti ve 30. letech 20. století). Ohromilo mě, že za dobu asi osmiletého fungování se díky knihovnicím, dopravujícím knihy stovky mil nehostinným a často neschůdným terénem na koních, mulách, dokonce na vorech či pěšky, dostala jakási četba k téměř 600 000 obyvatel vč. těch nejnuznějších, žijících v nejodlehlejších oblastech třiceti okresů východního Kentucky. A neslyšela jsem nic ani o "modrých" lidech", k nimž patří i hrdinka knihy. Neměla jsem ponětí o lékařské diagnóze, vysvětlující zvláštní zbarvení kůže těchto jedinců, vzbuzujících pro svou nápadnou jinakost u pověrčivé a zaostalé většiny obyvatel Apalačského pohoří hrůzu, odpor i projevy rasového násilí. Jinak bych ale bezezbytku opsala komentář Pajaroh. Nevyrovnanost pojetí, rádoby dramatické, avšak jen teatrálně působící postavy a úplně nekorigovaná příchylnost K. M. Richardson k atmosféře sladkobolné dojímavosti ženských románků v té nejkrystaličtější podobě mi čtení pokazily. Neupírám autorce vynaložené úsilí ve shromažďování materiálů, jež ostatně ona sama mnohoslovně zmiňuje v závěru knihy (kde také nabízí dotazník "K diskuzi a zamyšlení", který jako by vypadl z batohu gymnazisty :)). Ocenila jsem fotky i mapky. Je mi však hodně líto, že se zpracování tématu tak mimořádně zajímavého nechopil někdo způsobilejší.... celý text

Dědečkův velký útěk 2016, David Walliams

(+ SPOILER) Zaujala mě zjevná obliba autora čtenáři i téma Alzheimerovy choroby, v literatuře pro děti ne úplně běžné. Nedovedla jsem si moc představit, jak lze to, co je pro nás dospělé jen těžko akceptovatelné, přetavit v nějakou počáteční informaci pro děti; že existuje možnost postupné a nevratné proměny někoho blízkého a milovaného, na kterou jsme my i lékaři krátcí. A nic na tom nemění, že je ten někdo třeba bývalým letcem RAF a vybojoval spoustu jiných bitev vítězně… Walliams to asi zvládl výborně, nakolik to můžu posoudit jako dospělák. Pokusil se vysvětlit, že se lze i na to měnící se dívat s láskou, to, jak ošidná mohou být na pohled báječná řešení, jak složitá jsou rozhodnutí a jak statečné (a přitom často nemožné) je nepříjmout hned ta nejjednodušší. Jakákoliv. Má můj obdiv za to, co všechno dokázal v tomto ohledu nějak vetknout do dětské knížky, aby zůstala knížkou pro děti. Já dítě nejsem, a vedle řádně napínavých akčních momentů mi ostatní vyprávění přišlo místy překvapivě ploché a legrácky nedětsky podivné, laciné až trapné (Kost a Maso, pokažený školní výlet v důsledku připojení učitele k dojícímu přístroji, aj.). I další mi vadilo (v dětské knížce, zdůrazňuju). Třeba obsazení dvojitého záporáka mafiánským vikářem s potetovanými a vyholenými vazaly bez skrupulí. Myslím, že taky církev – stejně jako Alzheimer -, je těžko představitelný pojem. A že, stejně jako Alzheimer, by mohla být ta informace o ní (pokud by už vůbec musela hrát nějakou roli) jen neutrálněji počáteční. A týká se to i poměrně drsných paralel s válečným děním (např. ředitelčina "přesvědčovacího" bodce) i bezmála hororové grotesknosti, se kterou je vylíčeno zařízení pro staré lidi, se kteroužto institucí prckové zatím asi rovněž moc zkušeností (a tím ani srovnání, zahánějící noční můry) nemají. Prostě mi to přišlo zbytečně vyhrocené. Komentáře ale mluví o opaku. Že by taky děti – stejně jako my dospělí – potřebovaly čím dál větší hardcore? Hvězdičkami nehodnotím, to nechávám na těch, kterým je kniha určena. Audioknihu načetl moc pěkně Jiří Lábus.... celý text

Robin 1987, Zdena Frýbová

Do Robina jsem se pustila kvůli jednomu bodu Čtenářské výzvy; nějak mi ta knížka přišla momentálně z nabídky nejstravitelnější. Naběhla jsem si. Neoblibuju úplně humoristické romány. Respektive, čím jsem starší, tím - asi paradoxně - víc a víc rezignuju na to, čemu sama pro sebe říkám "bakalářský humor" ( podle legendární komediální TV série Bakaláři). Nostalgie nefunguje. Zajímají mě psi. I vztahy. A Zdena Frýbová byla všestranná autorka a obliba jejích knížek mluví za mnohé. A taky měla smysl pro humor jako hrom a mnohé její výroky jsou neodolatelné. Nikoliv neUdolatelné... Kdyby třaskavě akční historky o Robinovi & spol. (vylíčené od začátku do konce tím samým hýřivě hutným jazykem a doslova prošpikované trochu stereotypními a přehnaně komickými dialogy) zaujímaly polovinu stávajících stránek, asi bych dočetla bez pocitu zahlcenosti a víc bych se zasmála. Tohle mě spíš zmohlo.... celý text

Všechny kočky milují Valerianu 2021, Andrew Cartmel

Všechny kočky a JÁ milujeme Valerianu. :) Osmdesát procent a nepomůžu si, i když - oproti prvnímu dílu - u druhého trochu, hlavně v závěru, převážila forma nad obsahem. Pátrání se tentokrát neomezuje jen na vinily. Hledají se lidé, roli hrají ptáci (vč. hlídacích - no fakt!), kočky, houbičky, netradiční střelné zbraně. Obsazené osoby rozhodně neoplývají tuctovostí, autor si hraje a bez zbytečného lpění posílá sám sobě právě vytvořené seriózně vyhlížející dramatické momenty do autu pomocí vtipných hlášek toho kterého hrdiny. (No, spíš toho, než kterého; však víte :)). Cartmel dovede skvělé věci. Zživotnit vášeň sběratelů - a je jedno, jedná-li se o vinily, knihy, či vintage oblečení. Vzbudit vzpomínky a pocity. Touhu. Připomenout to dobrodružné hledačství, když cosi není nadosah. Čte se to jedna báseň. A jestli všechno nebere až tak vážně sám autor, proč bych měla já?... celý text

Kniha o cintoríne 2005, Samko Tále (p)

Často se píše v komentářích, tohle a tohle by měla být povinná četba. Aby se nezapomnělo. Na to či ono. A tak se divím poměrně nízkému, místy trochu rozpačitému hodnocení ‚Knihy o cintoríně‘ i nevelkému počtu čtenářů. Protože ona kniha nahlíží nevídaně osobitým způsobem nejen česko-slovenské (a iné :)) soužití v kdysi společném státě, ale taky všemožné lidské nešvary, co se během časů za mák nezměnily. Za první republiky, druhé republiky, za války, nezměnil je komunistický puč po ní, osmašedesátý, léta normalizace, nezměnila je vytoužená demokracie. Ta kniha zahrnuje všechno, co jaksi „logicky“ očekáváme od změn, aniž bychom pocítili sebemenší potřebu sami se změnit. A tak to neproměněné myšlení vždy jen vesele přeneseme do aktuálních událostí, přežvejkáme tu další velkou nespravedlnost a rezignovaně pak máváme rukou a říkáme, - nic se nezměnilo. A co MY s tím naděláme... Že naši popíranou omezenost zrcadlí retardovaný Samko Tále (smrdí stále :)), mi příjde nanejvýš případné. Nezesměšňuje to jeho, ale utahuje si to z nás. Laskavý ten humor není, ani trochu. Spíš šibeniční. Ale zasmála jsem se s chutí. Jak díky autorčině schopnosti mistrovského vhledu, imaginaci a smyslu pro kontrast, tak geniální interpretaci L‘uboša Kostelného. (Viz komentář Corso. A ano, jak píše za všechny, kdo slovenskou (audio)verzi zmiňují, tootsie: ...v češtine ako keby jej chýbala duša… Souhlasím všemi deseti.) Dost komentářů se ale shoduje v podstatném. Mně se zdá zdaleka nejvýstižnější i ve své stručnosti ten úplně první, od bookworm. A Koka. Za sebe stoprocentně doporučuju.... celý text

Zlo pod sluncem 2003, Agatha Christie

Jeden z majstrštyků Agathy Christie, tentokrát jako audiokniha načtená Lukášem Hlavicou. Báječná kombinace. Mnohokrát jsem viděla film; jak s Davidem Suchetem, tak s Peterem Ustinovem. Knihu jsem četla taky víc než jednou, ale už před lety. Moc ráda jsem si tedy znovu dopřála plné znění příběhu se všemi detaily a finesami, které jsou v adaptacích umenšeny, nebo pominuty. Nelze se neopakovat. Ta atmosféra... Nebyli jste letos u moře? Tak budete. Během pár stránek se ocitnete na ostrově v hotýlku, člověk sedí na terase a blahořečí si. Ještěže mi tohle skvělé místo neuniklo! Určitě se musím co nejdřív podívat na... Jo vlastně, vždyť já si jen čtu. Achjo. Jenže nemáte čas, být rozmrzelí, neviděni, pohybujete se mezi hosty, nasloucháte hovoru, bavíte se. Cítíte vůni opalovacích olejů, hodnotíte plážové kreace, máte chuť nechat si namíchat si drink, zvednout spadlé klubíčko vlny... A jako vlna se odvíjí děj. Předehra, vedoucí k šokující smrti v letovisku, vy vraždu čekáte, samozřejmě, ale - čert to vem, že jen čtete! - i tak bez skrupulí fušujete "ruce zákona" do řemesla a Poirotovi v patách (sváděni nesčetnými odbočkami) spěcháte za vyřešením záhady. A že k němu dojde, to se samosebou rozumí, ať je spleť otázek sebeneprostupnější. Drobounkou pihou na kráse pro mě bylo pár vět, ženskými ústy vyslovených v úplném závěru, jinak zcela uspokojivém :) Trochu mi zatrnulo, a nějak mi to s Agathou nešlo dohromady. Ale možná je na vině knížka Feminismus je pro každého, kterou jsem právě přečetla :) A doba. Tehdejší, samozřejmě. :)))... celý text

Feminismus je pro každého 2018, Chimamanda Ngozi Adichie

Původně jen Čtenářská výzva... :) A ona to nakonec výzva je. ...Útlá knížečka, jasné sdělení, pár příkladů z Nigérie... píše Ivule. Nejen odtamtud. Ale to, odkud a z jakého prostředí pochází tahle pozoruhodná autorka, dělalo pro mě čtení ještě zajímavějším. Výňatek od anna0480 ...O tom, co feminismus skutečně je a není, proč je důležitý a proč by měl každý z nás o rovnost jako takovou usilovat... ...Výborně a racionálně shrnuté myšlenky, které neprozazují žádný radikalismus... tohle je od maid. Já neměla očekávání žádná, vysoká, ani nízká. Můj šálek kávy totiž, jak roztomile píše jedna z recenzentek :), tohle téma - nebo spíš knihy o něm! - taky není. A tak nežehrám, nevolám po sofistikovanějším pojetí; jako "jednoduchší jedinec", pěkně definovaný v komentáři Dominika76 :)), jsem tuhle stručně sdělnou, vtipnou a pozitivně motivující záležitost vstřebala se zájmem. A nejspíš nebude od této autorky poslední.... celý text

Ovšem 2017, Karel Kovy Kovář (p)

Ráda jsem to četla. Bylo to na doporučení. A jakkoliv mě svět youtuberů míjí - i proto, že jsem ho nestihla v tom správném věku a můj vztah k němu je tudíž vágní, představa, že v něm měl a má obrovskou sledovanost náctiletých (i když věkové spektrum současných odběratelů už podle statistik na horní hranici překročilo kristovy roky) člověk jako Kovy, mě naplňuje zvláštní nadějí a radostí. Knížka je skvělá. Mockrát jsem si musela připomenout, že ji (už dávno slavný!) Kovy napsal v jednadvaceti. Takhle hodnotově srovnané to jen tak někdo nemá. Někdo do smrti. Navíc záviděníhodná schopnost věci předat; a sice věci, které hrozí zavánět moralizováním, poučováním - vybalancovat to tak, aby je lidi chtěli slyšet a dokonce je vyhledávali?? JAK TO DĚLÁ? Musím se podívat :)) Líbily se mi taky kytarové vstupy a moc i "funkční" básničky, které nejsou tak docela poezie, ale zato jim nechybí pointa. Legrácky, zážitky, živost, pestrost, autenticita, laskavost. Přeju všechno dobré, Kovy!... celý text

Stará dáma vaří jed 2005, Arto Paasilinna

Stará dáma vaří jed byl první Paasilinna, kterého jsem přečetla před lety po kterýchsi vánocích. Dárek. Neurazilo, nenadchlo :)). Nepamatovala jsem si nic. Nedávno přečtený Les oběšených lišek, který mě bavil moc, mě přiměl se k dávné četbě vrátit; možná mi to tehdy z nějakého důvodu jen nesedlo, říkala jsem si. To, co chtěl Paasilinna zohlednit, udělal s důslednou jednoznačností. Všechna čest. Jenže ouha! Na rozdíl od Lesa oběšených lišek mi vedle toho tentokrát nabídl místo provokativně černého humoru kořeněného sarkasmem jen cynismus. A místo nečernobílých figur, které do příběhu vnášely - jaksi spíš mimoděk - i laskavost, tady ve mně hlavní postavy budily jen ošklivost. A to včetně paní plukovníkové Ravaskové. Četlo (poslouchalo, vzdor profesionalitě podání Mileny Steinmasslové a Jana Zadražila) se mi to hrozně špatně a nelíbilo se mi to. Zjevně mi tady ze sousloví 'černý humor' jedno ze slov vymizelo. A asi mi - zejména ta první část - připadala mnohem míň absurdní, než bych si přála.... celý text

Černý trikot 2019, Jorge Zepeda Patterson

Ačkoli jsem sama nikdy neprovozovala sportovní aktivity na úrovni, která by vzbuzovala přehnaný dojem, že opravdu sportuju, určité disciplíny, prostředí a dění s nimi spojené mě zajímají a baví. Hodně. Když jsem se s lítostí - šetřivě leč neodvratně - blížila ke konci úžasných Příběhů staré dámy od Tomáše Macka, s podtitulem Sto ročníků Tour de France, objevila jsem slibný Pattersonův thriller. Kdo čeká třeskutý spád a klasický nápor šokujících zvratů, bude možná zklamán. Já nebyla. S nadšením jsem se vrátila do světa závodní cyklistiky a s chutí se věnovala rozličným pravidlům, strategiím, stájím, lídrům, domestikům, technickému zázemí, celému tomu složitému organismu Tour de France s jeho nejcennější trofejí, žlutým trikotem. Kriminální linka prostupuje celkem podrobným popisem jednotlivých etap, na jejichž konci nechybí aktuální umístění závodníků. A v každé z popisovaných etap se také mění žebříček podezřelých, hypotéz i důrazů ve vyšetřování, jak se vrší a znovu a znovu bortí důkazy i zprvu přesvědčivé motivace. Důležitou roli hrají vztahy, často v retrospektivě; což ale celkem přínosně míchá kartami výše uvedeného. Ke konci autor zdařile blafuje, napětí soupeří s dravostí závěrečné etapy, přesně tak, jak to má být. Takže za pět? Bohužel ne. Za mě to Patterson prostě přepálil, dějově, a taky o dobrých pár stránek, jako by neodhadl (?), či spíš nepochopitelně pominul ideální příležitost, kdy skončit. (Stává se to i těm uznávaným, například Peteru Mayovi). Škoda. Mě ale knížka (audiokniha, výborně načtená Zdeňkem Kupkou) průběžně zajímala a bavila. Na 80% určitě.... celý text

Jízda na skle ochcanou strání 2017, Miloš Doležal

[audiokniha] David Novotný mi krásně přečetl doposud snad nejlepší "střípky z dětství", tentokrát z malého města na Vysočině za reálsocialismu 70. a 80. let. Stručnost to byla, co mě nejvíc fascinovalo; křiklavé disproporce, které zmiňuje anotace, mistrovsky úsporně vypointované v dokonale ostrou tragikomickou podobenku popisovaného času. Stručnost, kdy se na hraně prolnulo tápavé dětské vnímání reality s žitou zkušeností dospělých. Stručnost, se kterou v jedné větě či krátkém odstavci dokáže Miloš Doležal proměnit nevinně úsměvné střípky v střepy. Zejména v závěru téhle útlounké knížky.... celý text

Soběstačný 2020, Zuzana Dostálová

Knížka, kterou jsem zvolila jako domněle "méně drásavou", když jsem neměla na základě recenzí dost motivace k očekávanému emočnímu výdeji při četbě osobních výpovědí v jedné z knih Niny Špitálníkové. To samozřejmě nemá být srovnání; jde čistě o zcela špatný odhad intenzity pocitů, které mě pak provázely Soběstačným a utkvěly mi v hlavě po dočtení. Anotace mi načrtla scénář, který působí spíš jako nabídka pro děti a mládež. Což by mohla být vlastně taky pravda. Jenže mezi jedenácti a patnácti lety zeje propastný rozdíl. Přemýšlím, jak by bylo fajn, kdyby to každý z těch jedenácti až patnáctiletých jedinců mohl číst nějak postupně. Prostě, až příjde jeho čas. Ale to nejde. A je to velká škoda, protože Soběstačný je knížka, která vypovídá o strašně moc věcech, které v tom věku může (či musí) člověk žít a které jsou často těžké a nesdělitelné. Nebo není komu je sdělit. Být na ně sám je zlé. Možná jsme už zapomněli, jak moc. Jakkoliv Štěpán vypadá jako potomek z říše rodičovské fantazie, přece je jeho příběh psán tak, že mu lze věřit. Žádná agitka. Pevně věřím, že kluci (a holky) s takhle přirozeně dobrým morálním kompasem existují. A že zvládají věci, které jsou nám dospělým kolikrát na obtíž a před kterými zavíráme oči. Abychom cosi nemuseli. Protože je to snazší. Právě proto je ta knížka pro dospělé. Snad, abychom ty oči nezavírali tak často. Třeba před tím, co se nám teď zrovna nehodí. Třeba před tím, co žijí - i díky nám - ostatní. A nám se nechce vidět, že to k žití moc není... Poslouchala jsem. Zuzana Kainarová četla svou část tak, že mrazilo. A Lukáš Hejlík doprovodil jedenáctiletého "Štěpu" k patnáctiletému Štěpánovi s uvěřitelností, která mi dávala zapomenout na okolní svět.... celý text