milary přečtené 731

David Hecl: Mluví k vám kapitán 2021, Martin Moravec

Alébrž jsem již důchodového věku (dřív se, herdek, říkalo ,požehnaného‘), snažím se čelit duševnímu úpadku mýcením stereotypů, což se doporučuje. Například si čistím (co pravák) zuby levačkou, maluju si levačkou řasy, - no, a ono to pak výjde tak ňák nastejno… :)) Stereotypům čelím i tím, že aspoň občas sáhnu po knize, která ve mně nejen nevzbuzuje pavlovův reflex, ale budí můj sotva vlažný zájem. O panu Heclovi jsem doposud neslyšela, létám nerada a technické detaily čehokoliv nejsou rozhodně na čele žebříčku mých zájmů. Ale... Na první dobrou jsem si říkala, tak tohle je pořádné šlápnutí vedle. Poslouchala jsem audioknihu a hlasový projev tazatele (autora) v kontrastu s příjemnou interpretací kapitána Hecla výborným Janem Šťastným ve mně budil zuřivost poklidně podřimujícího býka, náhle vystaveného jinošské hyperaktivitě nastupující toreadorské hvězdy. Jak ale o překot naskakovaly body za skvěle řazená témata i otázky, přestalo mě to rušit (myslím, že pan Moravec i trochu ubral plyn :)), a už jsem jenom dychtivě chroustala vše nabídnuté, technické detaily nevyjímaje. Pan Moravec sestavil celý rozhovor dokonale a pan Hecl stejně dokonale odpovídal. V čem ta dokonalost? Hlavně v tom, že se střídala témata; odborná (přesto podaná tak, aby je laik vstřebal se zaujetím a pozornost nekolísala) s těmi odlehčenými. Došlo na zvyklosti jednotlivých společností, nejrůznější souvislosti s pozemním provozem, vhled do náročného životního rytmu pilotů a ostatního palubního personálu, hromadu neuvěřitelných zajímavostí o letadlech i z jednotlivých letů... A došlo taky na soukromí, zdraví a na to, jak se z kluka stane kapitán Airbusu A380, pilotující pro dvě světové letecké společnosti. Nebylo nic, co by mě nezajímalo. A úplně nejvíc mě zaujala osobnost pana Hecla, vysvítající z každé odpovědi, ať mluvil o čemkoliv. Jeho skromnost, inteligence, profesionalita, respekt ke kolegům, loajalita, uměřenost, zjevná slušnost. Sebereflexe i sebedůvěra. Přirozená autorita. Mluvil ke mně Kapitán...... celý text

Projekt manželka 2013, Graeme Simsion

Anotace shrnula příběh velkoryse a patrně jen s obtížemi dobrzdila před vyzrazením pointy, - kampak my se kolikrát hrabeme se svými spoilery, že? :) Hrdina se mi zpočátku nezdál ani tak neodolatelný jako spíš pedantsky otravný (já vím, já vím!! diagnóza!) a přiznám se, že důsledně odpovídající interpretace Jana Zadražila paradoxně přispívala k jisté otupělosti, kterou ve mně stereotypy úvodní části vzdor originálnímu nápadu vzbuzovaly. Jakmile se ale objevila hlavní ženská postava (všimněte si, že nejmenuji!), hned nabral děj uspokojivý spád a dostavil se humor i ostatní výše slibované. Nakonec skoro čtyři hvězdičky. A nebýt trochu (pro mě) násilně nastavovaného konce a mít příběh o pár stránek míň, dala bych hvězdné kvarteto s klidem. I tak se mi to dost líbilo. Prostě odpočinek.... celý text

Byly jsme tam taky 2010, Dagmar Šimková

Ze sedmatřiceti let si čtrnáct odseděla, ta třiadvacetiletá zatčená… Odseděla není úplně výstižné slovo. Představuju si ledasjaké třiadvacetileté, současné i bývalé vč. sebe, v té samé situaci. Hloupost, nepředstavuju. Představit si ani omylem nedovedu, jakkoliv je ta tenká knížka sebelíp napsaná. A napsaná je výjimečně. Ke všemu… Psaním to ale nekončí. Po čtyřicítce vystudovala v Austrálii dvě vysoké školy. Rozmáchlé studijní obory si obohatila o kurzy s víc než atypickým zaměřením. Uplatnila se jako výtvarnice, vystavovala, pracovala jako terapeutka ve věznici, byla zapojena do činnosti Amnesty International. Žila. Ve svobodě strávila těch čtrnáct ukradených let dvakrát. A kousek. Mně se toho času zdá žalostně málo. Ale ona to tak podle všeho neviděla...... celý text

Skoro modlitby 2020, Karel Čapek

Martin C. Putna se mi nečte úplně lehce. Jakkoliv mám k tématu blízko, nejsem teolog. A taky Karel Čapek tu klade laťku vysoko nad mé po léta oblíbené kousky a prověřuje mě nejen jazykově; nutí mě spolu s M. C. Putnou nahlížet věci jinak, držet na uzdě netrpělivost s textem, objevovat. Nedařilo se mi to úplně se vším, a taky soulad nezavládl stoprocentně. Přesto je pět hvězd málo; za ta místa, která si člověk čte dvakrát, třikrát, desetkrát, a ukládá si je do paměti jako mosty schopné přemostit neporozumění, věroučná či jiná. (…) A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Neboť není nic sladšího než pokoj; a proto dejte nám pokoj vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět.(…) (…) A pokoj lidem dobré vůle. Snad jsou onačejší ctnosti; jmenujte mně hrdinství, šlechetnost obětavost nebo co chcete, ale nic není tak dobrého jako dobrá vůle. Dobrá vůle, to je jako dobrá cesta nebo dobrá střecha nebo jiné tiché, dobré a spolehlivé věci, o kterých ani nevíme; teprve když nejsou dobré, začneme strašně láteřit, a když potkáme zlou vůli, je nám, jako by se bortila všechna jistota na světě. A proto je dobrá vůle to nejlepší na světě, že na ní stojí všechna spolehlivost a důvěra. Dobrá vůle je horizontální základ všeho dobrého na světě. (...) (…) A na zemi pokoj. Na celé zemi. Já to cítím, vy to cítíte; nemáme pod sebou pevné půdy, když se to hroutí někde u souseda. Je jen jedna země, jenže lidstvo se musilo napolo pomlátit, aby si to začalo jakžtakž uvědomovat. Není dobře na zemi, a proto není ani nám dobře a bezpečně na zemi. I posloucháme do dáli, není-li slyšet děsné praštění země. Ne, dosud ne; sláva na výsostech Bohu. (...)... celý text

Když se kruh uzavřel 2015, Kamil Pešťák

Našlápnutá dobrodružka s potenciálem zaujmout je hustě protkaná upatlaně popisnou erotikou a béčkově "vzrušujícími" scénami, a díky tomu obydlená i zcela přebytečnými nesympatickými postavami a množstvím otravných pasáží nelítostně devalvujícími působivou akční linku. Jako by se autor až do konce nemohl rozhodnout, který žánr upřednostnit. Hlavní linie je fajn a znalost devadesátkových reálií spolu se skvěle čtivou retro exkurzí po hudebních klubech a /nebo všechno, co se týká horolezení a hor vůbec, mě od knížky nepustily. Další díly ale neplánuju.... celý text

Když krev promluví 2022, Dana Stabenow

Nic proti, já se díky knížkám ráda něčemu přiučím. A k detektivkám od Dany Stabenow to patří. Na druhou stranu - dosavadní díly s Kate, obklopenou dalším svérázným ansámblem vč. Obludy, mi přinesly takovou porci skvělého odpočinkového čtení, že jsem nijak neváhala uškudlit si poslední doposud vyšlý díl pro pár volných dní. Jenže... Z mého pohledu byly tři čtvrtiny téhle knížky věnovány encyklopedickému přehledu, zahrnujícímu problematiku všemožného aljašského uspořádání. Hodně témat, hodně jmen, žádný děj. Vůbec nepopírám důležitost souvislostí, ale jako podkres pro žánr (nenáročné) kriminálky mi to přišlo pro svou složitost nešikovné. SPOILER!!! SPOILER!!! SPOILER!!! Zklamala mě i trochu laciná úlitba „ději“ v podobě četných popisů společenských outfitů vč. předlouhého líčení nákupu v prvotřídním butiku, kde Jack nasadil tvář přitroublého seladona a Kate vzdorovitého fracka. Protentokrát jen nejiskřící vata. A rádoby rozuzlení? Po vší té námaze (čtenářově)? Nebudu rozmazávat. I když, je to přece jen komentář a spoilerové varování tu je... Vážně by stačilo, aby na trestně nepolapitelného chlápka s vazbami na organizovaný zločin a obklopeného prvotřídními právníky udělala Kate s Obludou bububu, a on by zrušil všechny své projekty? A umělohmotná barbie s kvérem? To jako vážně? Jediné, co mi připomínalo mou milovanou Stabenow byla roztomilá ekvilibristika Kate se zcizenými platebními prostředky. Tak za to dvě malé usmáté hvězdy. A - ať nejsem nespravedlivá, za nepřeslechnutelný „hlas krve“ autorky ta třetí, nejzářivější.... celý text

Noc na křižovatce / Maigret se mýlí 2005, Georges Simenon

Také píšu pouze o Noci na křižovatce, jakkoliv anotace na společně vydané duo zmiňuje naopak jen "mýlícího se Maigreta". Myslím, že Noc na křižovatce je výborný příběh. A pan Vlasák je výborný interpret. Přesto se mi tentokrát autor úplně nezavděčil. Přitom tradičně nechybí mistrné vykreslení postav, a jak už jsem zmínila, případ krystalizuje sice zvolna, zápletka na sebe nechává čekat, jenže Simenon zkrátka vyprávět umí a udržel si mou pozornost bez problémů. Tak proč? Celé je to tentokrát bez oddechu tak temné a ponuré, že vzdor barvitosti charakterů a dokonalé atmosféře mě to nějak spíš unavovalo, než bavilo. Chybělo mi tam drobné oživení, které znám z jiných příběhů, třeba lehce hubatý parťák, který by chvílemi trochu odlehčil nezvykle naspídovanému Maigretovi a tím měl příběh lepší dynamiku. Tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami...... celý text

Vražda Rogera Ackroyda 1993, Agatha Christie

Agatha... Divím se, že dosud nemám čichový orgán přinejmenším dvojnásobné délky. Jak ta dovede člověka "tahat za nos"! A jak já to miluju... :) Vražda Rogera Ackroyda patří určitě k jejím nejlepším detektivkám... Průběh vyšetřování je opět založen (jak je u Poirota zvykem) na trpělivém shromažďování titěrných kousků skládačky - skutečně mi to vždycky připomíná stavbu lodě v láhvi -, až jsou odkryty všechny detaily a zloduch je odhalen. Klamná pomalost děje ukolébává, člověk se ochotně utvrzuje v nabízených verzích (jasně, je to ten a ten, jinak to být nemůže, proč se to tak vleče?!), ale zdánlivě seriózní až trochu nudné značení cesty je prostě jen návnada, na kterou netrpělivý čtenář zpravidla skočí, aby byl důmyslnými rozuzleními znovu a znovu ohromován a coby amatérský detektiv na hlavu porážen malými šedými buňkami. :) Tentokrát je můj obdiv zcela mimořádný. Poslouchala jsem jako audioknihu; nevzrušené, poklidné podání Ladislava Lakomého se hodilo výborně.... celý text

Les oběšených lišek 2006, Arto Paasilinna

Paasilinna není můj úplně nejsrdcovější autor, tohle byla po delší přestávce třetí knížka od něj. Bavila jsem se nicméně výborně: laponská exotika, aktéři, praštěné dění, absurdita i černý humor (místy celkem na hraně), všechno dobře. Líbilo se mi, jak se vyprofilovaly postavy, a to byl současně trochu kámen úrazu. Čistý sentiment totiž, který v závěru zcela postrádal nadsázku, působil najednou vytrženě z kontextu, a vějičku dojetí, které by ze mě jakž takž vyždímal svým bezelstným soucitem major, ten těžkopádný halama s věčnými rekovnými vizemi a srdcem na dlani, jsem nesežrala víc než pragmatickému Ojvovi ani náhodou. Jsou knihy, které je dobré číst, jsou ty, které je dobré poslouchat, a jsou ty, které bych možná četla se zaujetím trochu rozpačitým (jako tuhle), ale poslouchat přestat nelze. Interpretace audioknihy byla jedinečná.... celý text

Ota Pavel: Pod povrchem 2020, Aleksander Kaczorowski

Ota Pavel. Můj oblíbený. Co jsem o něm věděla? Dohromady nic. Je potřeba vědět víc? Ne. Přečtete si knížky z prostředí sportu. Přečtete si - Smrt krásných srnců, třeba. A jiné. Odkoukáte zfilmované. Áchnete. Jaký že to spisovatel! Pravda. K tomu jako by nebylo co dodat. Často mi anotace ke knížkám připadají zavádějící. Vyzrazující. Glorifikující. Hloupé. Tahle ne. Vzala mi vítr z plachet, ale já bych to stejně takhle věcně postihnout nedovedla. ...Intimní sága 20. století. Velké události, určující lidský osud, aniž by na ně měl člověk vliv... (Trochu mi to koncepčně připomíná nedávno přečtené "Věci, kterých jsem se nezbavil" od jiného Poláka). Ne, některé věci člověk neovlivní. Ale dodat se dalo hrozně moc. Jak píší kolegové, množství zdrojů, které dobře obeznámený autor kompetentně a přitažlivě zpracoval, sahá hluboko pod povrch(ní) informace o Otovi Pavlovi. Ledacos budí rozpaky, ale nikdy zahanbení z četby, díky níž se člověk vtírá komusi do soukromí. Neuvěřitelně zajímavé, mnohovrstevné, naprosto úžasně napsané. Moc doporučuju.... celý text

Zlá minuta 1969, Emil Vachek

Život snů a skutečnosti 1997, Jiří Hanzelka

Audiokniha. Nevím, jestli je zpracování totožné do puntíku, ale předpokládám, že pod stejným názvem se příliš lišit nebude. Snad jen trochu stylisticky upravené pro knižní podobu budou odpovědi pánů Hanzelky a Zikmunda, které jsem vyslechla v autentické nahrávce, jak ji před časem vyslal do světa v desetidílném seriálu Radioservis. Redaktorky Eva Lenartová a Hana Krejčová položily oběma pánům (odděleně v jejich bydlištích) totožné otázky, které se týkaly cest, samozřejmě, ale také všeho, co dobrodružná léta na čtyřech kolech s Tatrou vnesla do jejich životů ve všech souvislostech. A že toho bylo. Vážím si obou. Pro to, co dokázali, pro to, jak vytrvale obhajovali svá stanoviska, i když to bylo "nepohodlné", pro to, jak si byli vědomi svých chyb i limitů. Škoda, nevědět. Nebo zapomenout. Moc takových lidí není.... celý text

Nultá hodina 2009, Agatha Christie

Nultou hodinu jsem nikdy nečetla. A takovou Christie jsem doposud neznala. Perfektně vymyšlený děj je odkrýván pozvolna a obsahuje víc časových rovin. Charaktery vystupují z vrstev konvencí, náznaků minulých i aktuálních okolností, spleti dohadů, vyhrocených emocí a zavádějících odboček. Vyšetřování balancuje na vší té suti a klouže po nestabilním povrchu skrytého, zamlčovaného, podsouvaného. Jakoby bez konce se situace proměňuje, “důkazy” ztrácejí na hodnotě, nahodilosti získávají na ceně... Protápala jsem do samého konce. Tentokrát byla úžasná nejen atmosféra, prostředí a vůbec to, co u A. Ch. dobře znám a miluju, ale právě ta absence známého. Jiný detektiv, jiná kvalita napětí, trochu jiný způsob psaní. Poslouchala jsem rovněž mně doposud neznámého interpreta. Zdeněk Kupka byl vynikající.... celý text

Věci, kterých jsem se nezbavil 2020, Marcin Wicha

A kromě toho, co se shodně píše v anotaci zde i na obálce, jsou "Věci" také o - ... V okázalosti jejích rysů bylo cosi cynického. Měla, ehm, vzhled. Vzhled osoby, která má, ehm, ehm, původ. A jaký že původ? Ehm, uff... ..."A teď jsem já, ta stará Židovka", prohlásila jednoho dne roku 1984. Rozhodně tehdy byla mladší než já dnes. Ale vážně. Měla ehm. Ehm jedna báseň... - o Židech. A to vůbec ne jen v souvislosti s holokaustem. Taky o 60. letech, vrcholících březnem 68., kdy jich antisemitská kampaň vyhnala z Polska odhadem 10 až 20 tisíc. ... Naše ekonomika potřebovala devizy. Turisté vystupovali ze zářivých autobusů. Procházeli se po městě. Prohlíželi si ho. Mohli mít nějaké otázky. A tak se v roce 1983 objevila deska. Umístili ji u zadního vchodu do kina, na místo, kam technik chodil na cigaretu... ... A kam ji měli dát? Zepředu visela vitrína s programem. A na jiné místo se nehodila. Umístit pamětní desku vedle? Jak by jen mohli? Oběti fašismu vedle Náčelníka Velkého hada (prod. NDR, mládeži přístupný). A tak ji dali zezadu. V textu - představuji si, kolik času jim dalo vybrat tu správnou formulaci - je řeč o někdejších obyvatelích. "Někdejších" - jako by se jednalo o demisi. Jako by je někdo zbavil statusu obyvatele. Na památku tří tisíc padlých občanů židovské národnosti, někdejších polských obyvatel... ... Následující roky měly přinést koncerty klezmeru. Restaurace s macesovými knedlíčky. Stánky a obchůdky. Prodej kosmetiky z Mrtvého moře... A také postavičky Žida s penízkem. Žida s houslemi. Žida s vědrem. Nesmělost pominula. A všichni na tom vydělávali. S výjimkou těch někdejších, samozřejmě... Doslov, který zmiňují freejazz i Kolombus, jsem k vyplnění značných mezer v povědomí o polských dějinách potřebovala taky. (A dohledávala jsem si i jiné, třeba spoustu knížek, o kterých byla řeč). Ale toho se vůbec nelekejte. Čtení je to náramné.... celý text

Dcera sněhu 2021, Eowyn Ivey

Dočetla jsem, přesto bez hodnocení. Nemůžu napsat: špatná kniha. To jistě není. Zjišťuju, - a vlastně nedovedu úplně formulovat proč -, že mi určitý způsob zpracování příběhu (a cosi i v něm) připadá nestravitelný. Nedotkne se mě, nedojme mě, jenom mě štve. Čtu ho „zvenčí“, spěchám ke konci, chci ho „mít z krku“. Tak jako u knížky Kde zpívají raci, se kterou jsem měla podobný problém, mě ale bezpodmínečně vtáhlo prostředí. Tam bažina, pobřeží a oceán. Tentokrát Aljaška. Úplně mě to pohltilo, psala jsem po pár stránkách kamarádce. Předčasně. Nakolik věrohodná, co se způsobu života na Aljašce týče, pro mě byla spřátelená rodina Jacka a Mabel, natolik nereálně na mě působili výběrem odlehlého nového domova i naivitou oba podivně pozdní osobní ztrátou zkrušení padesátníci, vícečetně sami sebe označující za „starého muže“ a „starou ženu“. (Jakkoliv taky moje oblíbená Betty McDonald měla s farmařením zkušeností, asi co by se za nehet vešlo, přece byla o mnoho mladší, stejně jako její muž, který rozhodně věděl, do čeho jde). Nevěřila jsem na mnoha místech, i když mám velký respekt k zázrakům, jež dokáže přátelství, k síle lásky, k odvaze nevzdávat se. Nedovedla jsem si třeba představit – ne, že by Mabel nemohla objevit radost, a třeba i netušenou fyzickou výdrž ke spoluúčasti na farmaření, ale – že vedle toho stejnýma rukama kreslila drobnokresby, šila náročné oděvy, filigránsky vyšívala... Celé mi to nějak nedávalo smysl, vč. toho, že co začalo jako křehký příběh o Sněhulce a prolínalo něžnými záchvěvy tajemna příběhem lidské holčičky, které se upil táta a jí se podařilo nějakým zázrakem přežít, začalo brzy ztrácet jakékoliv reálné rysy (které třeba v Racích byly aspoň jakž takž zachovány), až se mi vše propadlo do přemrštěné a násilné paralely s pohádkou. Vlastně jsem úplně neporozuměla tomu, kam takový děj žánrově zařadit. Magický realismus? Není pro mě. A i když nejsem... muž, pro které ho jsou pohádky, kouzla a poetičnost ztráta času... (jak níže píše Josh), :) mé srdce posud neokoralo a představivost běžně nenosí „jézéďácký holínky“, musím svá snění zjevně sytit jinde.... celý text

Stráže! Stráže! 1995, Terry Pratchett

Covidu se přičítají následky různé. Mám ale dojem, že nečekané zaujetí pro sci-fi a fantasy patří k těm doposud méně zmiňovaným. Sotvaže jsem totiž doposlouchala Weirova Spasitele a mocně jím dotčena mu nasázela plný počet hvězd, už totéž hrozí – co, hrozí, tak to prostě je! - u Pratchetta. (No ano, Dobrá znamení jsem vstřebala s naprostým nadšením, ale rozuměla jsem tomu tak, že to je zkrátka jedna z výjimek). K Zeměploše jsem původně ochladla v okamžiku, kdy jsem usoudila, že prostě není možné, aby cosi bylo v oblibě tak všeobecné a já se, byť s ohledem na žánr, nebavila, a rozposlouchala jsem první díl. Doléhalo to ke mně jako vzdálené dunění bubnů. V maďarštině. Absolutně nula. Tragický přednes pana Kantůrka, naprosto geniálního překladatele, tomu nepomohl. Takže nic. Nevzdala jsem to. Objevy chtějí oběti. Rozpitvala jsem Zeměplochu na příslušné oddíly, pročetla komentáře, skoukla hodnocení a - celkem v souladu s výsledkem - u nás vzápětí (díky kamarádovi, který je načetl) přistály první dva díly Noční hlídky. Můj muž byl nadšen. Já se první kapitolku či dvě zahanbeně plížila příbytkem a strádala. Bylo! to místy strašně vtipné. Ale „maďarské bubny“, stále vzdáleně přítomné, mi text porcovaly na pouhé fragmenty, jasně - kolosálně vtipné, úžasně interpretované (Janem Zadražilem), ale přesto jednotlivosti. Vydrž, než se rozjede příběh, radil muž, rochnící se v posledních kapitolách. Zatnula jsem uši a vydržela. Co vám budu povídat, beztak jste to všichni četli. Je to přesně tak, jak píšete v komentářích. Je to závislost. :) (Po)bavila bych se ještě víc (pokud by to ovšem vůbec bylo možné), kdyby mi to tak neodbytně nepřipomínalo Farmu zvířat. Kdyby to nebylo tak vnukavě nadčasové. Kdyby - kde že se to vlastně..? Ankh-Morpork? Hmm...... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

Včera večer jsem slzela při usínání. Ráno jsem si to zopakovala, jelikož jsem se bála, že jsem něco zaspala a nechtěla jsem o nic přijít. A teď si vemte, že Spasitel je v podstatě jedna dlouhá lekce fyziky (v rádoby šetrnějším případě chemie, biologie, či jiné vědy) a ta mě nikdy moc nebrala. Přiznávám bez mučení: kdyby to nečetl Lukáš Hlavica, ten nej ze všech nejlepších, nedovedu si úplně představit, že bych na začátku nepřeskakovala, ale... Zprvu jsem - povzbuzena částmi na Zemi, předcházejícími misi - , chtěla porozumět všemu. Vracela jsem se pořád dokola a rušila si poslech neustálým: Cože? Cože?? - než jsem pochopila, že to opravdu NENÍ kurz fyziky, ale lekce zcela jiná, když už... A ono to najednou samo přeskočilo do úplně jiného módu, zdánlivě nekompatibilní kostičky stavebnice vytvořily pevné základy úžasného příběhu a pak už se vůbec nešlo odtrhnout. Strašně moc se mi líbí komentář TaLu. Básník. Umělec... A asi taky nimrod. Protože tohle byl zásah přímo "na komoru". A tak jako se žertem tvrdí, že sladkosti nejdou na tloušťku, jelikož padají rovnou do srdíčka ;), tak taky Weir jakýmsi záhadným způsobem obešel mé dávné školní averze, pominul, že sci-fi téměř nečtu, nevzal na zřetel mou odtažitost, která se vinula počátky poslechu, špikována v duchu stylizováním komentáře ve smyslu jakože na tohle se teda já! můžu vykašlat, a - přiměl mě poslouchat a slyšet. Trnout. Usmívat se v dopravním prostředku :). Dojímat se, aniž by mi to přišlo trapné. Nechat si zarůstat sluchátka do uší. Etc... Zážitek z těch, co potřebuju. (A ještě jednou smekám před interpretem).... celý text

Měl jsem štěstí na lidi 2014, Josef Beránek

Za to, jak mi seděl způsob rozhovoru, 3. Za Václava Vacka 5. Ve výsledku tedy (celkem ve smyslu naší lidské spravedlnosti) nedostatečné 4 hvězdy za knížku, která mě čím dál víc vtahovala otevřeností pana Vacka vůči nepohodlným tématům, jeho odvahou je promýšlet, mluvit o nich poučeně kriticky a vidět je v souvislostech bez časté zapšklosti nerevidovaného tradičního pojetí, ale rozhodně bez podbízivosti a zpronevěry. Škoda toho čtení, ráda bych Václava Vacka slyšela aspoň párkrát "naživo".... celý text

Bouda 2007, Jaroslav Velinský

Nabyla jsem Boudu v podobě divně rozházeného e-textu, což v počátku čtení neprospělo. Nehledě na to: Fanfán pozbyl věrný montgomerák, obluzen trampskou femme fatale páchal nehodné skopičiny, případ se bez obvyklého elánu jaksi kašírovaně kodrcal a na mě to působilo, že má knížka dva až třikrát víc slov, než je vzhledem k danému rozsahu možné. Jakkoliv tradičně vtipné, přišlo mi to tentokrát zbytečně okecané. Boudu jsem využila na tři až čtyři hvězdičky max., ale protože jsem dotčená, anebo jí spíš nedotčená, dávám tři. Což je stará známá "dobrá" s trochu zdviženým prstem.... celý text

Krize 2021, Felix Francis

Pro mě pocitově příliš dlouhá detektivka s nevalným spádem; také díky nadměrně podrobnému obeznamování čtenáře s chovem dostihových koní a zejména škálou a pravidly dostihů samotných. Rozumím argumentům petrarka72; za mě to bylo moc a ubíralo to na tempu (ruku v ruce s nemalým prostorem věnovaným romantické lince :)). Vůbec nejsem proti, když mi knížka nabídne bonus v podobě informací o čemkoliv zajímavém, právě naopak. Ne nadarmo jsem kdysi dychtivě přelouskala všechno, co napsal Dick Francis; svět dostihů je atraktivní téma. U Francise staršího se mi ale nestávalo, abych četla laxně a zdlouhavé rozuzlení očekávala bez velkého zaujetí. Nemyslím, že by to bylo jenom "antikorozními vlastnostmi" starých lásek. :) Srovnávání autorů je ošemetná věc, v tomto případě je ale nasnadě. Také překladům Jaroslavy Moserové se hned tak něco nevyrovná. S Dickem Francisem tvořili dvojici, které je hodně těžké konkurovat, ale... Poslouchala jsem. I interpretace oblíbeného Jana Zadražila byla překvapivě ne víc, než průměrná; kdo ho slyšel číst například Dobrá znamení, bude tentokrát nejspíš trochu zklamán. A tak nečekaně pouhé tři hvězdy, spíš z nostalgie.... celý text